Príspevky užívateľa

Sestřino objetí bylo pevné, i přesto Fäo pocítila jakousi zvláštní lehkost, jako kdyby snad žila v tom nejúžasnějším snu, mnohem krásnějším než pohled na azarynské krajiny nebo kdejaká chvíle, kdy zapadá slunce... ale kdepak, ona se musela narodit do tvrdé reality, kde všechno funguje trošičku jinak, neb nic není zadarmo… ostatně, o tom by mohla vlčka dlouhé hodiny vyprávět. Aspoň že na onen moment mohla na všechny strasti tohoto příšerného světa zapomenout. Ne, teď není čas si stěžovat na své bolístky, teď se musí věnovat své nejmilejší sestřičce!
Vnímala každý jeden nádech a zároveň si dala záležet na tom, aby jí své objetí oplatila aspoň z části obdobným způsobem. Ale že má teda sílu, teda aspoň na tulačku rozhodně! „Kde jsi vzala ty jizvy?“ zeptala se sestry opatrně, nechala jí však prostor zpracovat všechny své emoce, zatímco ona sama přemýšlela pouze nad jednou myšlenkou, a to tou, jak bylo možné, že to Seraphina dotáhla až do stavu, který se dal jednoduše popsat jako ohyzdný. A to nejen kvůli výzoru, ale hlavně kvůli nastavení mysli, co si v sobě držela, až to ovlivňovalo její chování. A to doslova. Ostatně, kdy naposledy ji viděla takto nešťastnou, přišel někdy takový moment?
Pak se ale odtáhla a azaryňanka vyloudila ze sebe lítostivý úsměv, aby její slova vyvrátila. „Ale prosimtě, a na to jsi přišla jak, že už mě neuvidíš? Já bych tě přece neopustila, já taková nejsem!“

Jak se dalo čekat, po vyslovení oněch slov směřujících k její matce celý prostor utichl, včetně obou společníků. Nad čím asi Zathrian přemýšlí? Tato informace se zdála být velice důležitá a tak osobní, až by mnozí mohli nalézt přesvědčení, že bude lepší ji udržet v tajnosti, ale přesně to Fäo nechtěla, ne teď, když ztratila důvěru Azarynu a všech, na kterých jí záleželo. A vůbec, jaký výsledek by nastal v případě, kdyby nic neřekla a raději by mlčela jako hrob? Měla by tu odvahu čelit svým chybám s postojem stejně hrdým jako teď? Asi těžko, nebo si to aspoň nedokázala představit. A co kdyby… ne, nechtěla nad tím přemýšlet.
Přikývla ke slovům tmavého samce, nic k tomu však nedodávala a místo toho drobně sklonila pohled k zemi - ne však ze strachu, spíš z lítosti nad tím vším. Bellanu ze srdce nenáviděla a hnusilo se jí všechno, co její smečce provedla, co jí samotné provedla, a přesto ve svém nitru cítila jistou vinnu. Jako kdyby toho všeho byla součástí. Celkem ironické vzhledem k tomu, že se přidala do Azarynu právě kvůli tomu, aby utekla od svých problémů z minulosti.
Nevydržela ani držet očka mimo tvář Zathriana, už jen kvůli tomu, že na ní opět promluvil. „Doufám, že nebude, ale v tuhle chvíli můžu jen těžko vědět, co se fakticky stane. Musíme být připraveni na všechno.“ v hlase šedivé se odrážela jistá vážnost a zároveň nejistota z budoucnosti, která byla svým způsobem oprávněná. Protože představa, že by jí ještě kdy v životě potkala, ji děsila. Ne, to se nesmí stát, už nikdy víc.

Dala si záležet nejen na důrazu svých slov, ale taky na příslušné emoci, aby dala najevo, že to všechno myslí skutečně vážně. Ovšem, že prvního přesvědčení o jejích slovech budou moci azaryňané (a speciálně pak Zathrian) nabýt až poté, co něco ukáže, stála si za tím, že pro získání staronového domova musí obětovat více, než sliby. Než plané řeči, které stejně nikomu nepomůžou.
S pocitem odlehčené úlevy přikývla, dávaje najevo, že tomu, co říká, rozumí. Vlastně si ani pořádně neuvědomovala, jaké ohromné štěstí měla - málokdo by v jeho pozici byl ochoten dávat druhé šance, včetně jí samotné. Zrada… byl to pouhý znak prostoduchosti a slabosti. Horší než sama ohavnost. „Hmm, chápu. Možná právě ty nejhorší chvíle ukážou, kdo je naší straně, a já bych ti ráda dokázala, že se neotočím zády když můžu, to fakt ne.“ Takovej parchant zas nejsem.
Když jí dal prostor vyjádřit se, zapřemýšlela, zda má něco na srdéčku, co by s ním chtěla sdílet. A pak jí to docvaklo. „Vlatně bych ještě něco měla říct,“ rozmluvila se tedy, „zjistila jsem, kde je Bellana. Celou dobu jsem si totiž myslela, že odešla z Norestu úplně, ale kdepak, ona se místo toho přidala ke kulťanům.“ pak se odmlčela, nechávaje Zathovi prostor tuto informaci zpracovat.

Tím, že na něj upírala zrak, si brzy všimla i nepatrného cuknutí oušek, ani ve snu ji však nenapadlo, jakou nepříjemnou paseku můžou tato slova nadělat, hlavně pokud jde o Zathrianovu mysl, která pro ni představovala velkou neznámou. Už tak stačilo, že si málokdy uvědomovala dopad svých slov. Dojde snad někdy ke změně?
Vzhledem k hrobovému tichu taktéž zabrouzdala ke zmíněné smečce se jménem, co se jí pod tíhou měsíčního svitu neustále lepilo na jazyku, ale i přesto už ho nechtěla vyslovovat. Kult. Co pro ni představoval? Snad místo, kde žít by znamenalo nekonečné utrpení, možná ještě dokonce horší jak pomalá smrt? Když tam trčí matka a Aiduin… jak hluboko někdo musel klesnout k tomu, aby se vůbec oddával konceptu celé této skvadry?
Slova, kterými Zathrian prolomil to hrozivé napětí, ji překvapila. Ale měl pravdu... asi, doufala v to. Jak mohla být vinna za něco, u čeho ani netušila, jak se toho dopustila?
Ani při dalším Zathově kroku necouvla pryč a ač se v ní odrážela jistá provinilost, ani v tuhle chvíli se neodvážila byť jen očkem sklouznout pohledem jinam. Protože nedívat se do tváře svého vůdce by znamenalo pochybovat o jeho vyřčených slovech. „Mrzí mě, že jsem tu nemohla být, ale jak říkám, tohle zmizení není záměrný. Nikdy nebylo. Přece nebudu dělat ty samé chyby co moje matka - právě proto jsem do Azarynu přišla, abych dokázala, že nejsem jako ona a-“ že nehodlám být zákeřnou mrchou co ničí životy ostatním kolem sebe, napadlo ji ještě, ale stihla se ovládnout. Ostatně jako celý její život, i příchod do Azarynu představoval jeden velký boj, kde předsudky pokrývaly nulovou důvěru, ale stálo to za to. A vypadalo, že onen boj pomalu přinášel ovoce - když jí dal vlk najevo, že stále má šanci dokázat, že její srdce hoří pro Azaryn, opět se usmála, tentokrát ale upřímným štěstím. Je to tady, cíl už je na dosah!
Stejné štěstí pocítila i ve chvíli, kdy ouška zaslechla novinky o obecném dění ve smečce, a ke štěstí svému v nich nenašla novinu, která by vyloženě přepisovala dějiny celého Azarynu. A to znamenalo jediné - smečka se sice posunula dál, ale ona měla možnost je dostihnout, být součástí další kapitoly. „Páni, další prckové! Tak to je jedině dobře, smečka potřebuje mladou krev. A taky silnou, ale to je snad jasný.“ okomentovala už uvolněně a v mezičase si protáhla křídla. Jak asi vypadají?
Při další výměně pohledů vnímala už trochu jinou atmosféru. Takovou odlehčenější. Čímpak to asi bylo? Určitě tomu přispěl ten fakt, že celé tohle divadélko směřovalo ke konci, nebo alespoň jeho podstatná část. Stále sice neměla vyhráno, avšak krůček k lepšímu životu to rozhodně byl. Ještě není všem dnům konec. I tedy narovnala se a plná odhodlání mu odpověděla: „Bojovat po vašem boku… hah, to mi zní jako výzva, a to pořádná. Taková, která se neodmítá.“ ovšem že neodmítá, jedině hlupák by nesáhl po druhé šanci, když mu byla nabídnuta. A ona se tím hlupákem nechtěla stát, chtěla dokázat ostatním, chtěla dokázat sobě, že je v ní víc, než se zdá. „Jsem připravená a chci ukázat, co to znamená, stát na straně Azarynu.“

Stála na místě jako přikovaná a plná očekávání sledovala reakci své sestry. Ach, její drahá Seraphina, jakpak ta se asi má, co všechno si prožila od toho osudového setkání? I kdyby však neměla co říci, Fäoline necítila žádný ostych se ke svému příběhu přiznat a kdo ví, třeba by jí mohlo pomoci se z toho všeho trochu lépe vzpamatovat a vstřebat to, co jí stále tíží. A že těch věcí je, možná víc, než je zdrávo.
Že se dnešní setkání nebude konat v radostném duchu pochopila až ve chvíli, kdy sestřička s bělavými prameny stočila hlavu i s pohledem, který odkrýval více, než by si přála. To obrovské neštěstí a smutek, ty hluboké jizvy… a nejen sama tvář volala o pomoc, dokonce už jen způsob, jakým k ní přikročila, byl alarmující. Něco je špatně, opravdu hodně špatně. „Sero, co je ti, stalo se něco? Určitě se muselo stát, vždyť vypadáš hrozně!“ vskutku, upřímností neplýtvala ani v těch nejkritičtějších chvílích, nicméně bylo na ní poznat, že aktuální stav sestry skutečně tíží její srdéčko. Dokonce cítila takové zoufalství, až jí hlavou přelétaly všelijaké scénáře v duchu toho, že za ono trápení může někdo cizí. Ale kdo když ano? Jen ať si mě ten parchant nepřeje, po dnešku bude litovat vůbec toho, že se kdy narodil!
Tento pocit zmatení a bezmoci nepřešel ani poté, co došlo na letmý fyzický kontakt… naopak, sílil. A potom to přišlo. Se staženými oušky sledovala, jak Seraphina stahuje šedou myšku do pevného objetí. Na takovou fyzickou blízkost nebyla za normálních okolností zvyklá, v tuhle chvíli však cítila nesmírnou vděčnost za to, že se mohla stát její součástí. Ach, sestři moje, co ti to jen provedli? „Šš, to je dobrý… taky jsi mi moc chyběla.“ šeptala tichým hláskem do ouška roztřesené vlčice, a zatímco sama sebe stavěla do role matky utěšující svého potomka, pohladila ji jemně po vlasech.

Fäoline měla málokdy ve zvyku zůstávat vzhůru do noci, ba vůbec existovat i v těch nejvíce pozdních hodinách. A kdo by se jí divil, když svůj den trávila hlavně tím, aby využila každou plynulocí hodinu ke zlepšování své kondičky! Ano, trénink byl třeba za každých okolností. Jako kdyby tímto způsobem přehlížela fakt, že ještě nedávno se cítila ve svém světě zcela ztracená. Avšak to je dávná minulost, kterou je třeba hodit za hlavu… ano, už není třeba držet si mysli takové zbytečnosti. Nicméně dnešek byl jiný - tělo sice bolelo, avšak mysl sdílela trochu jiný názor, který ji jednoduše nedal spát. A to doslova. Inu a kdo ví, třeba i ve zdejším okolí najde nějaké to místečko, kde se nakonec ponoří do světa snů, stačí jen zahodit veškeré strachy a vyrazit vstříc nové a dosud nepoznané cestě.
Křídla ji v mžiku dovedla až na místo, které skrývá nejedno tajemství, k samotným troskám. Pomaličku našlapovala po ostrých stéblech trávy a očkama veškeré okolí, než se jí do obzoru dostal někdo další. Další smrtelník… a pach dotyčné naznačoval, že nemůže jít o někoho jiného, než rodinu. „Sero?“ za zády tmavé vlčice se ozval známý hlas.

Netrvalo dlouho a úsměv, kterým se snažila prolomit chladné ledy, opadl pryč. Ovšem, tohle je věc zcela vážná, přece tu jde o její budoucnost, tady není čas na ledabylé vtípečky! I přesto vlčku překvapilo a zároveň i trochu zamrzelo, že se v jeho tváři nesetkala s větší a o něco horlivější emocí. Kde se skrýval ten hněv, po němž tolik toužila? Proč se neodváží k tomu aspoň zvýšit na ni svůj hlas? Kromě této části mladého Zathriana se i jeho maska držela ve stejné rovině - byla pevná, tvrdá, ale odráželo se v ní jisté zklamání. A přesně to Fäoline nechtěla vidět, dovádělo ji to totiž ke špatnému svědomí, že provedla čin hodný hříchu. Ten tón v hlase. Jako kdyby najednou pocítila pichlavou a nepříjemnou bolest u srdce.
A pak přišel čas na to, aby se obhájila. „No, kde bych byla…“ tiše začala a pohlédla do země, „vlastně ani pořádně nevím, co se stalo, ale vypadá to, že když se udály ty podivnosti s výměnou těl, tak jsem se dostala do těla někoho jiného. A ne jen tak někoho, ta vlčina byla jeden z těch fanatiků, co patří tam. Ke Kultu.“ promluvila tedy, očividně ne příliš nadšená z toho, že se k tomuto tématu musí vracet. A nebylo divu, když se vzpomínkami neustále vracela k Bellaně. Matka… tu ztratila už dávno. „Ani nevím, jak dlouho jsem tam trčela, jen si pamatuju hroznou tmu. A takovej divnej mráz. A teď… teď jsem tady, abych se vrátila tam, kam patřím.“ s těmi slovy opět pohlédla na Zathriana. Co řekne teď, změní se jeho role soudce do jiné, horší? Nebo naopak? „Co se stalo, když jsem tu nebyla?“ doufala, že se brzy dočká odpovědi.

Neměla ponětí o tom, jak bude dnešní setkání vypadat, zda vůbec bude pro ni úspěšné a nebo skončí drtivou porážkou, v hloubi duše se však konejšila myšlenkou, která se zdála být až podezřele lehkomyslná. Přece to nemůže být až tak hrozný… když jsem zvládla přežít to všechno co se stalo s rodinou, tak proč bych nemohla tohle? Stačí jen když nebude skrývat svoji hrdost a všem dokáže, že jí záleží na tom všem, co stihla od příchodu do ohnivé smečky vybudovat. Nový a omnoho lepší život, než který si kdy mohla vysnít. Avšak bude tento boj úspěšný, dosáhne svého vytouženého cíle, za kterým si tolik stála? A jak bylo vůbec možné, že k tomu boji muselo dojít, cožpak se nedalo tomuto scénáři vyhnout?
Netrvalo dlouho a někdo skutečně přišel. Tedy, ten někdo byl tím, u koho vlčka doufala, že bude jeden z prvních, na koho narazí. No téda, jakápak to náhodička! Zathrian se držel na místě, zatímco ji skenoval tvrdým pohledem a zároveň tak hledal jakékoliv zaváhání, které by se u ní mohlo projevit. A Fäoline? Ta mohla být ráda, že už nebyla sama.
„Zdravím.“ pozdravila ho obdobným tónem a přiklusala k němu, v poslední chvíli ale zastavila, těsně za další pomyslnou hranicí, zde končil sluneční svit a začínala tma. Zírala na postavu před sebou a plná nejrůznějších představ nad vším spojeným se dneškem přemýšlela nad tím, kde začít. Jako kdyby existoval ideální způsob jak s někým mluvit poté, co ho totálně vyignoruje. „Ráda vidím že na hlídkování se nezapomíná, už jsem se bála, že tu budu úplně sama.“ pravila na začátek a vyloudila ze sebe maličký úsměv.

První post - nový začátek

Zpočátku se zdálo, že návrat zpět do reality bude tím posledním, co by mohla Fäoline považovat za náročný úkol, avšak opak byl pravdou. Jako by jí nestačilo kolik nástrah se skrývalo tam venku, v tom obrovském a neprozkoumaném světě, co jí k sobě lákal… možná až příliš. A těch probdělých nocí a namožených svalů v těle co jen si musela vytrpět! S tím se ale dalo počítat, tohle byla oběť za onu dobrodružnost, která byla mladé vlčici dána do vínku. Ale zpátky k tomu hlavnímu - už uběhlo několik úplňků od doby, kdy se naposledy ukázala na území azarynském, tedy místě, který považovala za svůj nový domov. Útočiště, do něhož se mohla bez výčitků vracet… ale bude tomu stejně i tentokrát? Co když se vypařila z okolního dění na takovou dobu, že už nebude schopna znovu naskočit do toho rozjetého vlaku? Netušila a potřebovala odpovědi na otázky, co si v sobě držela a přesně z toho důvodu doufala, že co nevidět najde někoho ze svých řad. Koho ale? To se brzy uvidí.
Netrvalo dlouho a ona započala první krok k cestě domů. A dost možná i k jisté nápravě, i když nahlas by si to nepřiznala. Brzy jí tak nožky dovedly až za hranice místa, kterému se zvládla pěkně dlouho vyhýbat, dokonce úspěšně! Ale hodlala to změnit, pokud nechtěla sejít z této cesty. Musela. Pro sebe a všechno, co jí tu usilovně drželo.

Jméno: Fäoline
Přezdívka: Fäo
Věk: dospívající
Pohlaví: samice
Matka: Bellana
Otec: Toshi
Sourozenci: Ravonny, Seraphina, Aiduin

Povaha:
Povahu této mladé vlčice charakterizuje mnoho dílků tvořící celek, leč ne zrovna ustálený. Některé z těchto částí již delší dobu pasují na svém místě - mezi se řadí například dobrodružná povaha, která se jí drží od už raného dětství. Fäoline miluje poznávat nová místa a kde může, tam moc ráda strčí své tlapky, nebo klidně použije i křídla, když je potřeba. Díky tomu vyniká ve vytrvalosti a celkově dobré fyzické kondici, čehož si je vědoma, a ráda by tento element dovedla až k dokonalosti.
Co však získala až později byl nový náhled na život. Poté, co její matka spáchala atentát na tehdejší nihilskou panovnici, se šedá vlčice rozhodla osamostatnit a přidat do Azarynské smečky, kde byla nucena stavět svůj příběh od znova. Od té doby nahlíží na svět mimo růžové brýle, které si tímto způsobem definitivně odstrojila. Bere realitu taková jaká je, nic nepřikrášluje. To se odráží i v její mluvě - ráda hovoří otevřeně a zcela upřímně, bez ohledu na to, co si o ní druhý vlk pomyslí. Přirozeně je výřečnou osobou a najde se u skutečně málo témat, u kterých je schopna zavřít tlamu, i když samozřejmě něco se najde.
A jedna z těch věcí je minulost. Ač to na sobě málokdy dává znát, rodina je pro ní stále citlivé téma, kde nerada vyjadřuje své pocity. A že jich cítí opravdu mnoho! Kromě toho je pro ni těžké navazovat nové vztahy a důvěru vnímá jako vratkou věc, na kterou není dobré se upínat. I přes to všechno v ní však stále malým kouskem dřímá to vlče toužící po jediné věci. Aby byla milována.

Zajímavosti:
- Výška: 79 cm
- Po rodičích zdědila mnohé, například majestátní křídla, roh na hlavě (ten však nezáří a ani nemá žádnou magickou moc) nebo bujnou hřívu.
- I přes její věk stále neví o své magii, žije v domnění, že žádnou nemá.
- Nemá ráda mušle, až moc jí připomínají minulý život v monarchii a rodinu.

Magie:
Odraz
Fäoline schopnost spočívá v tom, že je schopna ve vodě zahlédnout vlka, kterého zná. To jí umožňuje udělat si obrázek (a to doslova!) o tom, v jaké situaci se daný vlk zrovna nachází a co dělá. Avšak jako každá jiná magie i tato má svá pravidla: voda musí být stojatá a aspoň z části čistá, aby byl obraz pořádně vidět. Zároveň magii může použít pouze jednou za den a čím delší je délka trvání, tím více se Fäo vyčerpá. Magii může použít za jakéhokoli času, tedy jak ve dne, tak v noci.

Obrázek: Prosím nechat ten aktuální, v budoucnu si ho překreslím.

Další postavy: Sasha, Khalan, Isarel
Discord jméno: akaluur
Poznámka: Tolerance postů za druhou postavu - konzultováno s AT týmem.

Fäoline jí lezla hodně na nervy. Šlo to vidět. Až moc. Jen jí to netrápilo. Neměla důvod. Trápit se nad nějakou náboženskou fanatičkou. Tahle víra pro ni byla přeci hloupá. „Tak proč to nejdeš udělat?“ provokovala ji dál. Vzhledem k tomu, že nevěděla o jejím zákazu odejít za hranice. To přisuzovala jen k tomu. Že jenom vyhrožovala a nakonec se k žádnému činu neodhodlá. Proti Fäoline by stejně šanci neměla. Takhle si věřila. „Tak když to tvrdíš, tak to tak určitě je, “ ušklíbla se. Bylo zřetelné. Že vlčici nevěřila. Pro Fäoline byly bývalé ovečky rozutečené po světě kvůli nesprávným a krutým podmínkám až příliš reálné. Případně jim to třeba došlo. Že za víra byla na hlavu. Pak se dostali ke konverzaci o její matce. Černá vlčice na ni moc dobrý názor nejevila. Pokud tu jenom nehrála jakousi hru. Nepřekvapilo by jí to. „A divíš se, že ho musela poprosit po tom, co udělala? Pochybuji, že ten váš...cože mesiáš? Eh, to je fuk. No pochybuju o tom, že nechtěl znát důvod, proč se sem sune,“ odfrkla si. I tak by Fäoline zajímalo. Jestlipak se tady jenom schovávala. Nebo snad začala na ty náboženské kecy věřit. To jí jenom tahle neřekne. „Pleteš si pojmy. Princezny právě brečí pořád. Já vůbec,“ zazubila se. Nebrečela přeci ani. Když opouštěli Nihilskou smečku, své staré životy. Kvůli atentátu. Tak o to víc nebude brečet kvůli čemukoli jinému.

Valentýnská akce - přenesení vědomí (Lesley)

Měla smůlu. Někdo se tady objevil. Jakmile se za ní ozval hlas. Trochu ztuhla. Ještě větší šok jí čekal. Když se otočila. Bellanna. Její matka. Mírně vykulila oči. Až pak jí došlo. Že byla v jiném těle. Takže nemohla Bell cokoli vědět. Nastal tu ale jiný problém. Fäoline neměla ani ponětí. Jaký měla barevná vlčice k ní vztah. Předpokládala aspoň, že se znaly. Jinak byla bezradná. Usoudila. Že brzy pozná. Že tu něco nehrálo. Škoda, že nevěděla, jak to bylo doopravdy. Ani jeden z nich nebyl ve svém těle. „Zdravíčko,“ pronesla bez přemýšlení. S menším pokusem o úsměv. Nervozita z ní jen sálala. Následně by se nejradši plácla do čela. Takový pozdrav tu jenom těžko kdokoliv používal. Prozradila se hodně brzy. Ale stála tu před ní vlčice. S kterou vážně nechtěla vést přátelskou konverzaci. Bohužel nebyla ve svém těle. Byl by šílený nápad se prozradit takhle. Jenže tohle všechno pro ni bylo neznámé. Vlci i prostředí. Ta dlouho nevydrží v ustrojení. Pokud by nepoznala změnu v chování Bell. Někdo ano. Nepochybovala o tom.

Valentýnská akce - přenesení vědomí (Lesley)

Byl to doopravdy jenom okamžik. Kdy se její vědomí přesunulo do těla jiného vlka. V tomto případě vlčice. Chvíli si v menší panice prohlížela barevné tlapy. Které zrovna nosily její vědomí. Určitě byla v těle někoho jiného. Pak nastalo to uvědomění. Že se nacházela v podstatě kultu. Tato vlčice, i přes svůj podivný vzhled. Byla vlčicí noci. Možná jim ale na vzhledu nezáleželo. Stačilo, aby měl vlk trochu jiné myšlení a věřil v jejich boha. Podle Fäoline myšlení trochu zvrácené. Nakonec jí to stejně nedalo. Fäoline byla dost tvrdohlavá. Takže se v jiném těle vydala do města. Nakonec jí mohlo dojít. Že pro vlčici, která možná byla zase v jejím těle. Udělala zase dobře. Jen co ve smečkách provedou. To se nedalo jistě určit. Vlčici neznala. Neznala její chování. Její reakce na různé situace. Pokud tady někoho potká. Někoho, s kým se znala, ještě k tomu lépe. Mohla tu pokazit leccos. Její reputaci, ať už byla jakákoli. Její přátelství a další vztahy. Nakonec mohla udělat ve městě celkový zmatek. Měla skoro neomezené možnosti. Jenže radši by byla ve svém těle. To stejný se mohlo stát i v Azarynské smečce. Bohužel ani zdaleka nevěděla. Jak tohle napravit. Ani netušila, jak se to mohlo stát. Z té řeky pila už poněkolikáté. Nikdy se nic takového nestalo. Až teď. Zatím uvažovala. Co o Kultu věděla. Byla to smečka noci věřící v nějakého boha měsíce Hatiho. Jak ho jmenovala ta vlčice, s kterou se kdysi setkala na hranicích. Podle všeho se vyhýbali slunci. Znělo to trochu. Jako kdyby byli upíři. Jenže jak spolu jednali. Co tady obvykle dělali. To jí bylo hodně cizí. Možná se taky modlili. Nedivila by se. Ale ta tmavá vlčice měla nakonec pravdu. Trochu přírody se tu dalo najít. Tohle místo bylo toho důkazem. Jenom nic úctyhodného. Což se dalo předpokládat.

Valentýnská akce - přenesení vědomí (Lesley)

Fäoline byla zrovna u jedné místní řeky. Po nějaké době si znova udělala cestu mimo území Azarynské smečky. Občas jí to napadlo. Že by někdy zašla ke smečce přízračných. Navštívit otce, případně aspoň Ravonnyho. Jenže nikdy k tomu doopravdy nedošlo. Byla dost tvrdohlavá. Dost tvrdohlavá na to. Aby to ona aspoň zatím neudělala. I tak se jí občas mihlo myslí. Co momentálně třeba dělali. Jak se měli. Jen v těch myšlenkách nikdy dlouho nevydržela. Nesnažila se v nich vydržet moc dlouho. Stejně mohla přemýšlet také o Seraphině. Která byla tulačkou a momentálně mohla být kdekoliv. Taky o Alduinovi. Který žil s matkou v kultu, jak se dozvěděla jednoho dne. Nikdy ho příliš nechápala. Zůstal plně věrný matce i po tom. Co udělala. Možná její chování schvaloval. Byl to mamánek. Vždycky, viděla to dost jasně. Jenže ho nehodlala odsoudit jako Bellannu. Byl už takový. Na stranu druhou to mohla říci i o Bell. Až na to. Že její bratr rodinu nezničil. Ale čím dýl žila. Tím vlastně méně jí to mohla vyčítat. Naučila se asi víc. Než by se naučila, kdyby rodina zůstala pohromadě. Bylo to trochu sobecké myšlení. To byla pravda. Jen to tak cítila.
Ještě, než se chystala vyrazit zpátky na území. Trochu se napila. Byl to nakonec jen moment. Kdy její vědomí skončilo v úplně jiném těle.

Střihla uchem. Zda-li to řekl jen tak, nebo ne. O tom mohla jen smýšlet. Ale nepřipadal jí jako někdo. Kdo by to dělal. Jen co o tom mohla vědět. V podstatě ho neznala. „Mám dojem, že vlci přicházejí do Norestu po prodělaném traumatu, ale vlčata tady narozená klid snad nikdy nemaj,“ pokrčila rameny. Třeba tu žil někdo. Kdo jenom chtěl cestovat. Jinak byl v pořádku. Neznala všechny místní vlky. Mohly tu být i idylické rodiny. Taky pravděpodobně byly. „Ale nee, jasný, to by byla pak nuda, žít celý život naprosto spokojeně,“ ušklíbla se. Sice by záviděla těm. Kterým se nerozpadla rodina. Jen ne každý měl takové štěstí. Taky to dokázalo vlka mnoho naučit. Aspoň ji to mnoho naučilo. Ani geny nebyly všechno. Nemusela opakovat chyby svých rodičů. Což už nedělala tím, že se přidala do Azarynské smečky. A měla to tu nakonec ráda. Na jeho dalších slovech něco bylo. Měla být dotáhnutá do přízračných. Jenže se před ní otevřela další cesta. Ta právě sem. „Ne, že by se mě to týkalo, ale pořád se dá z těch cest vybrat ta špatná a pak bys litoval. Sice se říká, že vždycky vede cesta ven, jenže nemyslím si, že se nedá dostat do úplně bezvýchodné situace,“ odvážila se vyslovit. Něco si o tomto musel myslet i sám. Podle ní se to mohlo stát. Že cesta skončila tím špatným směrem. A nešla dál. Vlk nakonec jen trpěl. Kdo ví, co pak dál. „No já teda doufám, že mě ještě nějaký život čeká,“ utrousila. I když stromy žily déle. Než vlci. Když bude někdy umírat. Tyhle stromy tu budou pravděpodobně ještě stát. „I když nový nenový život, přemýšlet se mi o tom moc nechce. Nevím, mohu se znovuzrodit jako šváb!“ zděsila se trochu. Na stranu druhou, zrodit se jako šváb. Nepamatovala by si. Že byla předtím vlkem. Nevnímala by to. Co vnímala teď. Třeba švábi ani neměli žádný rozum. Nikdy ani pořádně nepřemýšlela o takové reinkarnaci. Pokud se vážně duše vracely do dalších těl. Musela být něčím i předtím. Třeba si už svoji fázi švába dokonce zažila. Někdy.