Príspevky užívateľa

Dále to neřešila. Nerozuměla tomu. Jenže pochybovala, že by jí to to vlče dokázalo nějak víc vysvětlit. Ještě by se k tomu mohla prokecnout a říct něco, co by nebylo úplně vhodné. Ale nezdráhal se vyzvídat ji okolo její rodiny. „Hmm, občas se prostě stane, že to v rodině nefunguje a následně se rozdělí. Ale nemusíš se bát, že by se to stalo i tobě. Pokud se máte rádi, bude vám to fungovat,“ odpověděla mu. Asi to vyvolá další jeho otázku. Jenže za to si mohla sama. Ale zároveň nebyla typ. Co by ostatním mazal med kolem tlamiček. Na druhou stranu byla pravda, že svou matku ráda měla. Hodně je chránila. Což jí vadilo. Jenže neřekla by, že ji ráda neměla. Ale teď už to říct nemohla, i kdyby chtěla. Všechny je od sebe svým činem oddělila. Rozdělila rodinu. Nemyslela si, že to bylo správné. Včetně toho útoku. „Já už si teď vystačím sama. Ale je to od tebe milé,“ pousmála se. Taková naivní bývala taky. Asi mu jen nechtěla říkat, že to tak jednoduché nebylo. Hlavně už nebyla malá, aby potřebovala adoptovat. „Jeleni žijí obvykle ve stádech. A mívají trasy i přes smečková území. Třeba nějaké potkáme, když se odtud odlepíme,“ ušklíbla se. To nebude s Popelem nic složitého. Rozhodl se lovit i netopýry. Už mu to nerozmlouvala. Jen to bylo stejný jako s motýly. Vlci je nežrali, neměli žádné pořádné maso. Netopýři ho k tomu mohli pokousat. Ale vlče občas potřebovalo lekci. Usoudila, že by šel, i kdyby mu řekla, že to cenu nemělo. „Voda je ale na druhou stranu,“ zavolala za ním. Jakmile se rozběhl úplně jiným směrem. Jinak počítala s tím, že ji bude pak následovat, takže se bez dalších slov vydala směrem k řece. Co tekla územím.

> pramen řeky

Vydala se k hranicím smečky. Pravděpodobně na nějakou obhlídku. Bylo určitě dodržovat hranice aspoň občas zkontrolovat. Kdyby náhodou chtěl někdo dělat problémy. Zatím byl klid. Jediné, co slyšela, byly její kroky. Jak pod ní křupal sníh. Jenže netrvalo dlouho, co ucítila čerstvý pach jiného vlka. Nepatřil do Azarynu. Pach patřil někomu ze smečky přízračné. Na chvíli ji snad také napadlo, že to byl její otec a přišel ji snad zkontrolovat. To se naštěstí nevyplnilo. Nepotřebovala od nikoho hlídat. Vlk byl tmavý, bez křídel, s vlasy, zrovna se pomalu sunul pryč. „Něco plánuješ?“ zavolala na něj. Následně se k němu o něco přiblížila. Už mimo hranice. Jen jí bylo jasné, že vlk tady poblíž pochodoval. To bylo hodně podezřelé. Taky věděla, že jí své pravé úmysly jen tak nesdělí. Pokud nějaké byly. Ale potuloval se tu, jeho pach se tu vznášel. Její povinnosti bylo si dát na tohle pozor. Také i na vlka. Neznala ho. Mohl být schopen čehokoli. Aniž by to věděla. Zastavila nějaký kus od něj. Aby udržela osobní prostor. A byla kdyžtak připravena. Samozřejmě čekala nějakou odpověď.

Fäoline se nebála pohybovat v horách. Možná také proto, že byla trochu tvrdohlavá. Ale hlavně proto, že její šance se zřítit dolu, kdyby uklouzla, byly menší. V takovém případě by našla oporu a záchranu ve svých křídlech. O svých leteckých schopnostech už pochybovala pramálo. Už byla zase schopnější, než například ještě kdysi na honu Nimloga, mlžného jelena. Jen ani tak nešla nějak moc daleko. I když se nemohla ani ztratit, neviděla v tom důvod. Vypadalo by to pak. Jako kdyby se dokonce schovávala. Ona se nechtěla schovávat. Taky neměla před tím. Momentálně se vracela po jedné cestičce, kterou také přišla. Volání někoho dalšího uslyšela. Byla to Sassafras. S tou cvičně bojovala při ceremoniálu na thetu. Jen ji zarazil ten nejistý ton. Musela cítit pach smečky Azarynské. Nihilskou smečkou už dávno nepáchla. Na to žila zde už déle. „Myslíš, že jsem nějaký vetřelec?“ ozvala se za ní. Nasadila tázavý výraz. Narážela pořád na tu nejistotu v jejím hlase. Třeba ji trochu stejně vyleká. I když už byla příliš vzrostlá na to. Aby ji bavilo lekat ostatní jako vlče.

Z údolí uslyšela vytí alfy. Také dorazila. Pravděpodobně měl co důležitého sdělit. Všimla si, že měl na sobě čerstvé šrámy. Možná byla smečka v ohrožení. Nakonec se dozvěděla, že pravda byla úplně jiná. Spojenectví s Nihilskou smečkou. Se smečkou, z které byla nucena odejít. Kde by už v životě kvůli svým rodičům nebyla vítaná. Nevěděla, zda-li Zathrian vůbec řekl tento fakt teď už panovníkovi Arrakisovi ten fakt. Že jedno z dětí Bellanny tady žilo. Možná mu na tom jenom nezáleželo. Sama neviděla důvod, proč by mělo. Nemohla za chyby její matky. Nikdo nemohl. Jen věděla, že to takhle nefungovalo. Hlavně po tom atentátu taky odešli. Nechtěla. Ale už neviděla v Nihilské smečce pro sebe jakoukoli budoucnost. Taky by ji tam otec určitě nenechal. Jenže nechtěla s ním jít ani k přízračným. Oddechla si. Doufala, že to pro ni nic zásadního znamenat nebude. Ale jistá si tím být nemohla. Už pro tohle všechno neříkala nic. Už asi aspoň skoro každý tady věděl o jejím původu.

Fäoline: malý přívěšek - vymyslím si ho později.:)

Vlče, zdálo se, vnímalo jen na půl jejího slova. Zdálo se, že jediné, co zachytil, byla rodina. Takže jí vyjmenoval její bratry. Táty. „Táty?“ nasadila tázavý výraz. Přemýšlela, jestli vážně myslel to, že měl dva táty. Tomu nerozuměla. Možná matka umřela a o ně se momentálně starali dva vlci. Přičemž vlče to bralo trochu jinak. Vlčata měla trochu jiné myšlení, než dospělí vlci. „Já a rodinu? Bejvávalo, někdy dříve“ řekla, olízla si pysky. Zasáhl do ještě citlivého místa. Jenže nemohl to vědět. Takže se snažila to nedat na sobě dát znát. „Nenajíš se z toho, není důvod je lovit,“ odpověděla mu. Nemělo smysl dělat věci. Které nikomu nic nedali. Jenže sama jako malá takové dělala. Bylo to nejspíše přirozené. ...„a vysokou zvěř. Mezi ně patří třeba kopytníci jako jeleni. Jednou je zahlédneš,“ odpověděla mu. Každý jednou zahlédne jeleny, případně i jiné kopytníky. Patřili přeci mezi lovnou zvěř. Z které se najedlo více vlků najednou. byli pro ně z hlediska potravy důležití. „Ono se to těžko vysvětluje, když ta zvířata nevidíš na vlastní oči. Netopýra teď nezahlédneme, myslím, že to jsou spíše noční tvorové. Ale vážky žijí u vody, takže když se vydáme k vodě a budeme opatrní, možná nějakou uvidíme,“ navrhla mu. Nevěděla, jak moc byly vážky plaché, nebo ne. Jenže Fäoline ani nevěděla, jak moc dokázal být Popel opatrný a potichu. Měla o tom menší pochyby. „To k azarynské smečce určitě patří, takoví páni ohně,“ zazubila se. Přeci nebude zpochybňovat jeho tvrzení. Jen se muselo poznat. Kde to už šlo za hranice.

Chvíli poslouchala jen svoje cvakání drápů o kámen. Pak se k tomu ale přidalo cvakání cizí. Vlk na sebe nenechal čekat, upozornil na sebe i pozdravem. Otočila se, pohled se jí naskytl na nafialovělého vlka. Taky měl rohy. Dokonce tři. To si zatím započítala jako rekord. „Zdarec, hádám, že ty máš být Cyrano,“ oplatila mu ulítlejší pozdrav. Když on. Tak i ona. Co tušila, Cyrano měl být deltou magistrem. Chvíli o této profesi taky přemýšlela. Jenže pak z toho sešlo. Cítila se ještě moc nezkušená z toho učit vlčata. I když jí to pomyšlení bolelo na jejím seběvědomí. Jen nechtěla dělat chyby. Ona ani nemohla dělat chyby. Už viděla, jaké chyby dokázal vlk napáchat, a jak to následně mohlo skončit. Rozvracením přátel a rodiny, smrtí. Možností bylo hodně. „Máš prosbu, nebo chceš kecat, seznámit se, a nevím co ještě? Ale jo, celkem se nudím,“ poznamenala, snažila se zjistit jeho úmysly. Nevypadal nedůvěřivě, jen to mohl být další z těch, kteří si jdou vyzkoušet její loajalitu. Chovala se vzorně, prošla ceremoniálem, byla už právoplatnou členkou. Ať se to tu komukoliv líbilo, či nikoliv. „Nerada se nudím,“ dodala. Pokrčila rameny. To jí zůstalo z dětství. Ta neustálá potřeba se nějakým způsobem bavit. Jen momentálně už měla o něco více rozumu.

Tady měla dost jasný důkaz, jak dobře se dokázalo vlče přiučit i až nevhodným věcem. Kdo ví, zda-li o tomhle věděli jeho rodiče. O tom, jak po vlcích ze smečky rozséval tyhle šílené věci. Možná nekončil u nich. „Vlci občas mluví...jak to říct...ano, z cesty, pokud se bouchnou do hlavy,“ vysvětlila mu. Normálně, nechtěla na něj zase být zlá. Bylo to přeci jenom vlče. Vlče naočkované náboženstvím, jenže úplně za tohle nemohlo. Kdyby to někdo udělal jí v jeho věku. Bylo by to úplně stejné. Ona by se jako malá na tohle určitě chytila. O tom nepochybovala. „Bylo by snažší uvěřit, že by se nám mstila příroda, ne nějaký bůh, pro mnoho vlků spíš fáma, nemyslíš?“ podívala se na něj. Usoudila, že mu to brzy někdo z hlavy vyndá. Byl rozdíl mezi názorem a tímto pomalu zfanatizováním. Fäoline nebyla první, ani nebude poslední, koho tímto slovně napadne. Určitě ne. „Tak poslouchej, kdyby existoval Bůh, jeho hněv přijde už dávno před tím, než ses narodil, protože zlí, až nebezpeční vlci tu byli vždycky! Jen málo dojdou v trest a pokud už dojdou, nemůže za to Bůh, ale mohou si za to nakonec oni sami kvůli jejich nadměrné troufalosti,“ máchla ocasem. Už jí to začínalo lézt na nervy. „Pokud to mám nazvat jedním slovem, je to karma. Vrátí se ti to, co rozséváš. S nějakým Bohem nebo ďáblem v těle to nemá vůbec nic společného. Slovní spojení každý má své démony je myšleno jen obrazným způsobem,“ ušklíbla se. Fäo by nedokázala uvěřit. Už vůbec ne z řečí až moc důvěřivého vlčete. Náboženství pro ni bylo cizí. Možná také divný. Modlit se s hlavou zakloněnou do mraků, každý den očekávat apokalypsu, věřit v ďábla v těle, nebo tomu, že by díky Bohu dostála pomoci, to bylo pro ni šílené. Měl by to dostat vlk z hlavy. Ale třeba šlo jen o nějakou fázi. Brzy ho to přejde.

Jméno postavy: Fäoline
Jakou roli postava v akci hrála: osvoboditel
S kým a kde hrála: Světluška - vřesoviště
Kolik postů celkově pro akci nahrála: 6
Krátké shrnutí příběhu: na vřesovišti potkala Světlušku už se závojem, sundat se jí ho nepodařilo, chvíli přemýšlela, jak jí pomoci, ale nakonec musela Světluška vyřídit vzkaz, aby se závoje zbavila
Dopad na postavu: osobně nebude radši sbírat věci ze země, aby se jí taky něco takového nestalo, jinak nic velkého.:)

Dívala se na něho jako puk. Chvíli vůbec nevěděla, co by měla na to odpovědět. Území azarynských bylo úplně to poslední místo, kde by čekala tyhle zbožné řeči. Kterým stejně nerozuměla. Ona by ale nečekala tohle nikde. Neznala ani tolik ze světa, jako jiní. Nemohla ani tušit. Co se kde ve světě dělo. Jenže tento vlček se tady musel narodit, takže nedokázala přijít na to, kde to vzal. Vlčata byla lehko manipulovatelná. Nedivila se. Případně mu jen trochu hrabalo. „A co když není jeden, ale dokonce dva?“ promluvila na něj, i když šlo jasně poznat, že se tomu spíše jenom vysmívala. Radši bude věřit v to, že měla v sobě jenom svaly a vnitřnosti, ne ďábly a bohy. „Ehm, nebouchl ses někdy v blízké době do hlavy, nepamatuješ si?“ hodila menší úšklebek. „Nebo kdo ti tohle naočkoval? Protože až přijde ta apokalypsa, příznivé vyhlídky nebudeme mít nikdo,“ řekla, zamávala ocasem. Původně mu to nechtěla říkat takhle přímo, jako vlčeti. Jen to byl on, který tu mluvil o ďáblích a apokalypse. Nemyslela si tím pádem, že mu to ublíží. Kdyby existoval Bůh, jsem doteď v Nihilu a moje rodina se nerozpadne, pomyslela si s frustrací. Nelitovala svého nynějšího života ve smečce Azarynské. To určitě ne. Jen by bylo všechno jinak. Kdyby se nic z toho nestalo. Ale takhle to v životě už pravděpodobně chodilo, házel klacky pod tlapy. Zároveň taky otevíral nové možnosti. A tou byla právě smečka Azarynská.

Hlásím se taky.:)

Dneska bylo celkem hezké počasí. Sice šlo znát, že se blížila zima. Ale nepršelo, foukal jemnější, i když studenější vítr. Fäoline to využila na delší provětrání se, jen na území zůstala. Neměla momentálně příliš důvodů chodit jinam. Možná ale toho v blízké době někdy využije a trochu pozná více z Norestu. Nemusela tu být pořád zavřena jako v myší kleci. Dneska došla ke kamenné louce. Ta se nacházela u hranic, k nim přémo nešla. Jen o tom věděla. Kámen a louka byly trochu oxymoron. I tak se to dalo tak říct. Volná kamenitá plocha vypadala trochu jako normální louka s trávou. Tady ale nebyla tráva, jen kameny. Možná tu teda pár trsů trávy rostlo. Ale nic, co by stálo za větší řeč. Zdálo se jí, že si tady mohl vlk dobře obrousit drápy. Její kroky tu byly kvůli drápům celkem hlasité. Ale tomu nevěnovala teď příliš pozornosti. Zase tolik na tom nezáleželo. Aspoň momentálně ne.

Bylo dobré být konečně právoplatný člen. Ne jenom omega, na kterou si mohl každý dovolovat. Fäoline se momentálně dařilo celkem dobře. Už skoro nemyslela na to, z jakého důvodu se tady ocitla. Nechyběli jí ani rodiče, ani sourozenci. Ale pokud by dostala tu příležitost se s nimi zase setkat, nebránila by se tomu. Ono to možná nevypadalo. Jenže měla je ráda. Schytali to stejně jako ona. Kvůli rodičům, kteří naslibovali hory doly, a nakonec rozdělili rodinu. Nejvyšší šance by měla setkat se s Ravonnym. Ten žil ve vedlejší smečce přízračných. Aiduin ale odešel neznámo kam s matkou. Sestra Seraphina taky už nemusela být v Norestu. Nedivila by se. Tady v hájku si vzpomněla na své setkání s Zathrianem, který měl co dělat, aby ji nesežral. Teď byl už po odchodu Feiera alfou. Zatím ji nijak neomezoval, asi ani přehnaně nesledoval. Jako ještě omegu ji narozdíl od Feiera pustil ven, taky ji nechal udělat ceremoniál. Ať ji uvěřil, nebo ne, její přítomnost tu aspoň trochu snášel. Momentálně zahlédla odrostlejší vlče, další. Zrovna pronášelo k nebi slova o připravenosti. „Na co?“ zeptala se ho, nasadila tázavý výraz. Trochu vypadal, jako kdyby se chtěl modlit. Doufala ale, že ne. Nechtěla by toho být součástí. Těžko bude ona věřit na bohy.

Byla očividně hodně nervozní. Fäoline nevěděla, jak nervozitu druhých zmírnit. Ona spíš věděla, jak vlka znervoznit. Jenže nechtěla takové vlče přivádět do rozpaků. Stejně jako pro ni samotnou to i pro vlče bylo tady ještě celkem nové. „Rufus, aha,“ utrousila. To byl ten vlk, kterého potkala v noře, trochu se pošťuchovali, dokud neuzavřeli menší mír. Jestli jí věřil, to si nedokázala odvodit. Ale bylo jí jasné, že vlků jako Zathrian tu bude určitě více. Ne každý jí bude věřit kvůli jejímu původu. Už se s tím celkem smířila. „Já tu taky nejsem nějak dlouho, jen tak mimochodem,“ odpověděla jí také, možná to by mohlo mladou vlčici aspoň trochu uklidnit. „Takže ano, dalo by se říci, že jsem na průzkumu. Měly bychom jako členky znát perfektně území smečky, kde žijeme,“ řekla, zamávala ocasem. Bloudit tu nechtěla. Hádala, že i Valencia musela procházet místy, která ještě neznala. Byla vlčetem, ta ráda objevovala. Aspoň ona to tak měla. Bylo jí jasné, že ne každé vlče takové bylo. O jejím bratrovi Aiduinovi se to zrovna třeba říct příliš nedalo. Ten byl spíše vždycky mamánkem. Ani se nedivila, že odešel s matkou i přes to, co udělala. „Fäoline,“ představila se jí také. Po myšlenkách na její rodinu jí to jméno na jazyku chutnalo divně.

Nimlog slábl. Už neměl dost sil se bránit proti tolika vlkům. Sice utržil pár zranění, jenže i tak neměl žádnou šanci. Nakonec se pod ním podlomily nohy, dopadl se žďuchnutím na zem. Fäoline už byla taky unavená. Její křídla, tělo i hlas naříkaly. Nehodlala ale skončit a zmizet, dokud nebude doopravdy po všem. Jakmile dopadl na zem a Zathrian se chystal zasadit smrtící rány, Fäoline chytla mlžného jelena tesáky za záda. Udělala takovou jistotu, kdyby se chtěl ještě snažit zachránit. Sice na to nevypadal, už to asi vzdal. Jenže tak to vypadalo i předtím, a přece jen se to nakonec všechno zkomplikovalo. Nebyla to zase tolik úplně blbá zvířata, hlavně taky nebyla slabá. Byli očividně schopni hodně věcí, i předstírat svou bezmocnost, aby pak vyvedli své nepřátele z míry. Očima se porozhlédla okolo. Feier ošetřoval zraněnou vlčici, kterou ještě neznala. Jinak se asi kromě pár šrámů a únavy nic nestalo. Jenže byl tu i Cyrano, co vzplanul. Ze svého úhlu ho neviděla. Třeba se jen chránil nějakou magií.