Príspevky užívateľa

V záchvatu pobláznění kousanec od bratra skoro necítila. Soustředila se jen na své tlapy. Když Ravonny zmínil slovo tátu, přestala. Podívala se na něj. Překulila se na břicho. „Já tatu ďlouho neviděla,“ řekla a pokrčila rameny. Byla ještě mladá. Neznala význam toho, že by se na ně mohl vykašlat. Že by je nechal na holičkách. Že by se už nikdy nevrátil. Toto si uvědomí, až bude starší. Pokud se nevrátí. „Ti ho hledáž?“ zeptala se. Naklonila hlavičku na stranu. „Ti pomů-žu!“ vypískla. Vyskočila na své nemotorné tlapičky. Trochu se zakymácela, ale udržela se. Rozhlédla se. Projdou celý svět. Projdou celou zeměkouli, najdou ho. „Vid-ím vodu. Tžeba je u vo-dy,“ řekla. Ukázala tam. Na tekoucí proud vody. Tam určitě bude. Tak tam začala klusat. Občas zakopla. i tak se pokaždé udržela. Tráva jí lechtala na packách i bocích. Ona to nevnímala. Byla na cestě za tátou k vodě.

Fäoline se plížila krátkou trávou. Zatím bez důvodu. Nedalo se ani mluvit jako o plížení. Kvůli zimě tráva teprve rostla. Byla příliš krátká. Byla jen v začátečnickém plížícím postoji, ještě při tom vrtěla ocáskem. Následně jí moc zaujali broučci, kteří tu občas lezli. Vždycky po takovém skočila a přimáčkla ho tlapičkami. Pak se divila, že se nehýbali, když tlapičky znovu zvedla. Asi si nechtěli hrát. V okolí zahlédla jejího bratra Ravonnyho. Konečně i on vylezl z nory. Přiběhla za ním zezadu. Tam ji nemohl jen tak postřehnout. Vypadalo to, že byl soustředěný. Skočila po něm a povalila ho na zem. „Má-m tě!“ řekla mu. Začala se hihňat, až se z toho stočila na záda. Pozorovala své tlapky ve vzduchu. Máchala nimi. Pak se po nich sápala tlamičkou. To bohužel nešlo. Škoda. Tak jen nimi máchala.

Poštěstilo se. Přišel za ní malý, zelený vlček. Snad s ním bude trochu zábavy. „Ahooi,“ kníkla na něj. Zopakovala jeho pozdrav. Ještě nikdy nikoho nezdravila. „J-á še nudíím. Šoulozenci jšou moč unaveníí. J-já ně,“ řekla mu nespokojeně. Nebude sedět u chrápajících bratrů a sestry. Radši si sedne opodál. To jejich chrápání se nedalo poslouchat. Fäoline nevěděla, že ona ve spánku taky chrápala. „Oni chlápou, mě ťo š-tvě.“ vyjádřila své nespokojené pocity vlkovi. Zvedla se do stoje. Přicupitala blíž k vlkovi. Zvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje. Byl malý, ona byla pořád menší. „Něčo d-ělať?“ řekla mu rozzářeně. Měla tu společnost. Společnost, která musela mít více energie. Toho musela využít. Věřila tomu, že ji zelený vlk neodkopne. Pak by ho musela kousnout. Jeho kotníky byly v jejím dosahu. Když se nudila, blbla. Už to tak bylo.

Dnes neutíkala. Bylo to zvláštní. Napadlo ji jen, že by dnes mohla mít více kontaktu se svými sourozenci. Ona měla svou rodinu ráda. Jen se to často nezdálo. Furt utíkala. Furt si hledala kontakty jinde. Ani tak by nedala svou rodinu za nic. Byli její krve. Měla k nim pouto. Takže dnes trávila čas v noře a hrála si se svými sourozenci. S rodiči taky. Pro jednou. Brzo jí to i tak přestalo bavit. Její sourozenci vypadali už unaveně. Ona nebyla unavená. Mohl by třeba někdo přijít do nory. Jít jejich směrem. Zabavit ji. Bohužel byl den. Vlci lítali všude kolem. Vydechla obláček vzduchu. Měla to nutkání. Měla velké nutkání. Ještě chvíli počká. Kdyžtak se vytratí ven jako vždycky. Jí pak maminčino následné hubování moc nevadilo. Ona se nudila. Jako rodina skoro nikam nechodili. Vlče jako Fäoline potřebovalo nějaké zabavení. Nějaké vybití energie. V noře ji moc nevybije, pokud neměla s kým. Nevěděla, proč je maminka tak chránila. Štvalo jí to. Aspoň občas se jí povedlo utéct. Pocítit svobodu.

Další útěk z nory. Tentokrát bez jakéhokoli jejího sourozence. nebo možná ano. Třeba ji někdo z nich sledoval. Fäoline by to vůbec nevadilo. Bylo by víc zábavy. Být samotná byla na jednu stranu nuda. Jen to musel být někdo, kdo jí nic nezakazoval. Kdo jí něco nepřikazoval. Kdo ji furt nehlídal jako kdyby ji měl na prvním kroku hned někdo zakousnout. Ji tu nic nezakousne. Hlavně tady ve smečce. Tady byla v bezpečí. V úplném. Na svých tlapkách se kolébala až sem. Tady byl velký, spadlý strom. Tohle nikdy neviděla. Bylo to fascinující. „Juuu,“ vyjekla překvapeně. Šla ke stromu blíže. Všimla si také, že zde byly i kaluže vody. Byly posázené okolo stromu. Přední levou tlapkou máchla po jedné z kaluží. Voda se rozstříkla všude. Začala se tomu chichotat, To byla zábava. Mohla to dělat i sama. Udělala to znovu, pak se znovu zachichotala. Pak se přesunula k další kaluži. Musela zkusit všechny. Jestli to bylo možné udělat u všech.

Bratříkovy pokusy byly stejně neúspěšné. Oba se váleli po ledu. Jako dva malé pytlíky. Najednou Aiduina napadlo použít křídla. Fäoline svá křídla ještě nikdy nepoužila. Nechápala ještě jejich plný princip. To pozná. I tak je zkusila roztáhnout po vzoru bratra. Vážně. S jejich oporou se dokázala zvednout na své nemotorné tlapičky. Asi na to sloužila. Na rovnováhu. Bude mít lepší rovnováhu než vlci, kteří neměli křídla. To bylo super. Rozešla se pryč z ledu. Vždy, když měla spadnout, křídlo jí zachránilo. Bylo to fakt super. „Skvě-léé, kžídla slou-ží jako lov-lovno-lovnováha,“ řekla svůj nový poznatek. Zavrtěla ocáskem. Usmívala se. To se jí líbilo. Přišli s jejím bratrem na novou informaci. Bez rodičů. Bylo jí to jasné. Nepotřebovala žádné dospělé u sebe. Vše se naučí bez pomoci. Svět bude poznávat bez pomoci. Učit se bude bez pomoci. Bylo to super, když ji nikdo nebude muset furt hlídat. Vykročila konečně z ledu. Začala tam s nataženými mini křidélky poskakovat okolo ledu. Na něj už ne. To se poučila. Naučila se tady už dvě věci. Třeba ty výrůstky na jejích bocích uměly více věcí. Takže poskakovala.

Znovu zavrtěla hlavou. Museli by se vrátit. To ona nechtěla. Taky s nimi byla nuda. Hlídali je až moc důkladně. To bylo Fäoline moc nepříjemné. Ona chtěla svobodu. „S rodiši je nuuďa,“ řekla mu. Přidala i trochu otrávený vlčecí ton hlasu. Asi na ni přišla puberta až moc brzy. Případně to bude s ní v pubertě ještě horší. To ukáže až čas. Nakonec si to nejspíše rozmyslel. Vydal se za ní. Zazubila se a otočila se zpět na cestu před sebou. „B-buděme supěr, když ť-ťo vyle-žem,“ řekla sebevědomě. Chtěla to hodně vylézt. Chtěla něco dokázat. Nechtěla čekat, až bude starší. Nevěděla, že až bude starší, vyleze to o hodně víc lépe. Vykulila oči, když se její bratr natloukl. „Jeee,“ vyjekla. Vyrazila za ním. Musela ho zkontrolovat, jestli si něco neudělal. Jen si neuvědomila, že také vstoupila na led. Takže taky uklouzla. Svalila se na zem a tělem sklouzla přímo k bratrovi. „Uíáá,“ zamumlala přes srst bratříka. Měla hlavu přitisklou k jeho kožíšku. Začala s sebou mrskat a snažila se zvednout se. Bohužel led hodně klouzal.

K jejímu dobrodružství se přidal její bratr. Ze začátku se to tak zdálo. Bohužel začal ukazovat všemi možnými prostředky zpět k té nudné noře. Zavrtěla hlavou. „Ně,“ nesouhlasila. Ona ukázala tlapou směrem k vrcholkům hor. „Ja ťam...nachoru,“ zapištěla. Nešlo jí ještě moc rozumět. To teprve přijde. Teď mířila na túru. „Poť, takí.“ pobídla bratra. Bude i ráda, že tady nebude sama, zároveň tady nebudou rodiče a nudná nora. Byla právě svobodná. Nikdo ji nezastaví. Pak dostane pochvalu za to, co neuvěřitelného dokázala. To byla pochvala podle jejího stylu. Žádná první slova, žádné první krůčky. Ona chtěla pochvalu za vylezení vrcholku hory. Určitě ji rodiče pak umačkají láskou za její hezký výkon. Takže se znovu kolébala dál. Pak se podívala, jestli jde Aiduin také.

Hned, jak Faöline poprvé otevřela oči, život v noře jí přišel moc nudný. Všechno se jí tam hned okoukalo. Bylo na čase vidět i nové věci. Takže se vypařila z rodné nory a šla k místním blízkým horám. Ty byly tak velké, ty byly tak rozlehlé. Mžourala na ně s vykulenýma očima. Představovala si, jak vylezla na vrchol jako vítězka. To bylo v jejím věku nemožné. I tak si usmyslela, že to dokáže. Napojila se na jednu z cest a kolébala se po ní. Nevěděla, že už na začátku prvního kopce padne. Její tlapky nebyly ještě moc silné. Výdrž neměla skoro žádnou. Jen ta touha po dobrodružství byla silnější. Touha vidět se na vrcholu té úchvatné hory byla silnější. Ona nechtěla čekat, až bude starší. Nechtěla. Byla škoda, že se vlčata nerodila už silná a vyspělá. Chtěla být tak velká jako její maminka. Nevěděla, že takový porod by byl zdánlivě nemožný. Byla malé vlče. Nemohla to vědět.

Faöline moc zajímal okolní svět. Nevěděla, kde byla. Nevěděla, co byly ty věci okolo. I tak jí to moc zajímalo. Vše bylo velké. Větší než ona. Faöline dělala své prvky krůčky na kopeček. Místy se kolébala, místy zakopávala. Narozdíl od jejích sourozenců zatím nespadla. Zatímco její sourozenci padali, Faöline využila nepozornosti rodičů a vyrazila úplně jiným směrem než oni. Vadilo jí, jak je maminka furt hlídala, jak je nespustila skoro z očí. Faöline už byla dostatečně velká, aby mohla zkoumat území i bez ní, aby poznala i jiné vlky. Nebyla, to bylo jasné, jen si to myslela. Až při svém útěku neuhlídala své malé pacinky a skutálela se z malého kopečku. Rozplácla se na zemi. Začala pískat jak o život. Ten kopeček jí chtěl zabít. Určitě jí chtěl zabít. To mu nedovolí. Daleko nedošla, bohužel. Na to musela ještě trochu vyrůst.

Dnes byl den, kdy malá Fäoline a její sourozenci vykouknou poprvé na svět. Malá Fäoline, jak se brzy bude jmenovat, byla prvorozená. To znamenalo, že se narodila jako první. Neslyšela, neviděla. Měla jen jednu jedinou potřebu a tou byl hlad. Cítila, jak ji někdo posouval blíž k teplému kožíšku a ke zdroji právě vytouženého jídla. Pustila se okamžitě do něj. Její jediná potřeba, tedy prozatím, byla uspokojená. Po jídle se zabalila do teplého kožíšku vlčice, která si ji tiskla k sobě. Její maminka. Ještě si to malé vlče neuvědomovalo, brzy mu to dojde. Až trochu vyroste. Šla na ni únava. Dva měsíce si vlče hovělo v maminčině těle, i tak byla unavená. Jako každé vlče. Dlouze zívla, blaženého spánku se ale nedočkala. Nalepilo se na ni další malé, vlhké tělíčko, což vlčici vadilo. Stejně jako její bratr začala i ona pískat, jen z jiného důvodu. Z důvodu její nespokojenosti. Bohužel, pro její rodiče naštěstí, únava vlče přemohlo a pískot ustal. Bylo slyšet jen tiché pochrupkování.

Jméno: Faöline
Přezdívka: /
Věk: štěně - narození únor
Pohlaví: vlčice
Matka: Bellanna
Otec: Toshi
Sourozenci: Aiduin, Erys, Ravonny

Povaha:

Je to dobrodružná duše. Ráda vše zkoumá a tím pádem leze i tam, kam nemá. Na místě chvíli neposedí, pořád potřebuje něco dělat. Taky si ráda hraje se svými sourozenci, případně s jinými vlčaty. Svoje rodiče miluje nadevše, ale je pravda, že je kolikrát neposlechne a jde si pořád za svým. Není na nich tolik závislá, jako bývají jiná vlčata na svých rodičích.
Není vůbec trpělivá, všechno potřebuje mít hned. Je hrozně roztěkaná, neudrží ani pozornost na delší dobu. No krátkou ano. To znamená, že je v učení pomalejší než její sourozenci.
Má kuráž a přebytek energie, jen tak se ničeho nezalekne, jen tak se neunaví.
Chová se přátelsky, každého se snaží mít ráda a chce, aby každý měl rád ji. To v pozdějším věku zapříčiní, že se bude chovat ublíženě, když k ní někdo nebude projevovat sympatie.
Umí odpouštět a dát další šanci, to klidně desetkrát. Je hrozně důvěřivá a neumí si držet od druhých vlků odstup.
Má ráda vodu a různé “cenné” přírodniny typu mušličky a blyštivé kamínky. Ráda je sbírá a skladuje v noře, pak se s nimi chlubí ostatním. Nezajímá ji, že to ostatní nezajímá a najdou takové taky. Faöline se bude chlubit.

Minulost: /

Zajímavosti:
Jako malá bude mít tendence neustále utíkat z nory.
Ráda okusuje klacíky a šišky.
Učí se poměrně pomalu, ale naopak létat se naučí dost rychle.

Magie:

Odraz
Faöline dokáže v odrazu stojaté vody zahlédnout vlka, kterého zná. Tak zjistí, co momentálně dělá. Vlka zahlédne, ať se nachází kdekoliv. Magie má i svá omezení. Voda, ve které chce magii použít, musí být aspoň z části čistá. Odraz může použít jen jednou za den. Čím déle odraz používá, tím víc jí to bere energie. Na vlka za odrazem nemůže mluvit, ani ho na sebe jakkoli upozornit. Odraz může vytvořit jak ve dne, tak i v noci.

Obrázek:


Další postavy:
Bailey

Discord jméno:
myska2023