Príspevky užívateľa

Strýček jim dal jasné instrukce. Přijde maminka. Utéct. Fäoline nebyla zatím schopná vnímat vztek jiných vlků. Možná ho přehlížela schválně. Možná ho nebyla schopná vnímat. Zatím. Věkem se to snad spraví. Začala utíkat pryč. S vyplazeným jazykem. S radostí. Která šla znát všemi smysly. Skoro si nevšimla, když Enkidu zakopl. Spadl. „Kulňa!“ zopakovala toto slovíčko. U kterého neznala význam. Stejně jako její bratr Ravonny. Zachichotala se. Toto slovíčko znělo vtipně. Pád strýčka byl vtipný. Přicupitala k padlému vlkovi. Šťouchla do něj čumáčkem. „Musíš vštávat. Musíš utéct. Jako my!“ řekla mu. Povzbudivě. Jen si neuvědomovala, že už bylo pozdě. Že už určitě maminka přistála. Že už určitě stála za nimi. I tak ho chytla za kůži. Snažila se mu pomoci zvednout. Bohužel na to nebyla dost silná. Zvednout dospělého vlka. Takže to nešlo. „Žvědnooout!“ pokusila se ho povzbudit ještě jednou. Skrz jeho kůži a srst v její tlamičce.

V jednu chvíli byla zakousnutá do tlapy květinové vlčice. V druhou chvíli letěla. Jenže ne pomocí svých křídlech. Vlčice ji odhodila. Fäoline tvrdě dopadla do trávy. Vyrazilo jí to dech. Chvíli tam jen ležela. Měla mdloby. Nabírala nový dech. Nakonec otevřela oči. Pomalu se zvedla. Pořádně se oklepala. Měla pocit, že jí bolelo celé tělo. Asi bude mít na těle nejednu modřinu. „Čo mě odhažuješ?! Č-čopak jsem nějaký kamínek, do kterého lze jen tak kopňout?!“ začala se vztekat. Přitom si dupla. Jako kdyby před chvíli neležela v mdlobách. Nelíbilo se jí to. Že byla takto odhozená. Aniž by vnímala vztek vlčic, rozběhla se. Zpátky za světlou vlčici. Že se do ní znovu zakousne. Tentokrát silněji. Pevněji. Tentokrát se jen tak nepustí. Tentokrát to nedovolí. Ona se nedá. Třeba ji dokonce přepere. Bylo to nemožné. Fäoline jen takto nemyslela. Zatím.

Tuto řeku si pamatovala. V ní se málem utopila. I tak se nebála. Fäoline se mohlo stát podruhé to stejné. Neměla zábrany. Nepoučila se. Jen teď by ji maminka asi rovnou vylovila. Jako rybu. Kterou šli teď lovit. Aspoň podle slov maminky. Byli na lovu ryb. Malá vlčice nebyla moc dlouho schopná být v klidu. Nehýbat se. Být tiše. Lehce ztratila pozornost. Když déle žádnou rybu neviděla, zaúpěla. Už ji to nebavilo. „Tady žádné ryby nejšou,“ postěžovala si. Hrábla tlapkou do vody. Máchala jí tam. Jako kdyby měla svou tlapkou ryby nalákat. Jako na červíka. Bohužel nic. Zamračila se. Najednou se v dálce objevili další vlci. Dva velcí. Jeden malý. Který se schovával za velkými. Nikdy je neviděla. Ona neviděla hodně vlků. Jako vždy ji neznámí vlci zaujali. „Jee, ňoví kamarádii,“ rozzářila se. Rozběhla se za nimi. Bez dovolení. Bez zábran. Mohli být nebezpeční. Mohli jí ublížit. To si zatím moc neuvědomovala.

Fäoline byla už odmalička útěkářka. Utíkala furt. Bez dovolení. Bez vědomí maminky. Sourozenců. Bavilo jí to. Hledat nová místa. Nové věci. Nové vlky. Právě se schovávala před maminkou za skálou. Které tu byly díky horám. Jinak by se neměla kde schovat. Hrála s ní na schovávanou. Jen to maminka nevěděla. Jenže nechtěla, aby Fäo našla. Fäo věděla, že bude řešit její útěky. Ona nechtěla žádné rady. Poučování. Ona jednala podle sebe. Chtěla, aby to tak zůstalo. Proto nevěděla, že hrály na schovávanou. Protože byla jiná. Místo najdi mě to bylo nenajdi mě. Bohužel jí to nevydrželo dlouho. Hlasitě kýchla. Možná pod pylem, co lítal kolem. Možná se jí jen zachtělo. Bohužel se tím prozradila. Bylo to ticho. Velké ticho. Maminka ji nenajde už pouze podle pachu. Už i podle zvuku. Pravděpodobně místo kýchnutí zaměřila dosti správně. „Ňaaa,“ zahučela. Odevzdaně.

Zavrtěla hlavou. „Ne, ne, budu to míť já,“ řekla mu. Pokračovala v hledání. V písku. „Až h-o najďuu,“ zamumlala si pro sebe. Nahlas. Takže ji vlček určitě slyšel. Po chvíli pátrání stejně vzdala. U ničeho dlouho nevydržela. To bylo Faöline typické. Kecla si na zadek. Naposled kopla jednou přední packou do písku. Tvor zmizel. Bohužel. Netrvalo dlouho, když začal vlček zkoumat její křídlo. Nasadila tázavý výraz. Nevěděl, co to bylo křídlo. Vlastně, on žádná neměl. Když se tak okem podívala. Znělo logicky, že to neznal. Byl příliš mladý. Ona taky. Jen chtěla být větší. Už. „To jšou kžídla,“ odpověděla mu chytře. Věděla něco. Něco, co její vrstevník ne. „Těmi se létá. Jen něvím, jak. Lodiče mě to ještě nenaučili,“ řekla mu taky. Ráda by se naučila tato křídla používat. Viděla by svět z výšky. Muselo to být krásné. Bylo to krásné. Určitě. Jen se to naučit. Jen to umět.

Faölinina vzdálenost od nory se zvětšovala. Dnes byla celkem hodně daleko. Od nory. Tenhle druh zeminy už poznala dříve. Pořád se jí nelíbila. Moc se jí tu propadaly packy. Místy tu bylo mokro. Studilo to. Velice ji zajímaly ty velké stavby. Nevěděla, co to bylo. Na co to sloužilo. Dívala se na to. Možná s údivem, možná s myšlenkami na teorie. Teorie, jak se tu ty stavby objevily. Jestli dříve nesloužili nějak jinak. Nakonec se dozvěděla, že tu nebyla sama. Uslyšela poblíž vyjeknutí. Připlížila se ke zdroji. Malý vlčík. V zdánlivě podobném věku jako ona sama. Za ním další zvířátko. Rudé, s divnými tlapkami. Vypadalo to, že si zvířátka vlčík nevšiml. Sedl na něj. Nesedat na rudá zvířata na pláži. Teď už to věděla i ona. Aniž by si to okusila na vlastní pěst. Přistoupila k němu. „Hihi, šedls ňa to,“ řekla mu. Šťouchla do toho tvora. Leknutím zmizel pod pískem. „Heej, kde jši??“ vyjekla náhle. Někam zmizel. Začala se prohrabovat v písku. Možná ho zas vytáhne na povrch.

„Joo. Němám š kým žkoumat okolí. Šamotňou mě to neba,“ postěžovala si. Fäoline byla společenská. Samotnou jí nic nebavilo. Jen neměla nikoho. Nikoho, s kým dělat takovou aktivitu. Trochu jí to mrzelo. Chtěla dobrodružství. Zábavu. Ne nudu. Vlčice začala mluvit o rytířích. To nikdy neslyšela. Aspoň zatím. Maminka jim ještě plno věcí nevysvětlila. „Čože?“ zeptala se. Naklonila hlavu na stranu. Třeba jí to vysvětlí. Pak začala šplhat. Celkem jí to šlo. Dokud vlčice nepromluvila. Sklonila hlavu. „Čo je to kočka?“ zajímalo jí. Jen se tím rozptýlila. Už se na stromě neudržela. Začala klouzat dolu. Pak se pustila úplně. Rozplácla se tvrdě na zemi. Zůstala ležet. Těžko říci, jestli to jen předstírala. Nebo jestli se vážně praštila do hlavy.

„Něvidím!“ řekla. Dříve, než se z půlky ponořila do vody. Její bratr Ravonny se přidal. Třeba on ho uvidí. Bohužel situace se zvrtla. Ravonny spadl do řeky. Strhl s sebou i Fäoline. Oba začali lokat vodu. Začal je unášet proud. Snažila se máchat tlapami vší silou. Bohužel neměla ještě takovou sílu. Neuměla vůbec plavat. Spíše se potápěla. Skoro nevnímala, že skočil do vody někdo další. Začalo se jí stmívat před očima. Skoro měla už i hlavu pod vodou. Chvíli byla mimo. Vzpamatovala se, až když byla zpět na souši. Zachrhlala. Následně vykašlala vodu z plic. Zavrtěla hlavou a zaostřila. Stál nad ní malý, hnědý vlk. Neznala ho (toho vlka z nory si pamatovala jako zeleného). Naposled si odkašlala. Pak se zvedla. Pospíchala za Ravonnym. Musela zjistit, jestli i on byl v pořádku. Fäo byla sice samostatnější a odvážnější. I tak měla své sourozence ráda. Byla by smutná. Kdyby se komukoli z nich něco stalo.

U vody nebyl. Její bratr měl dobrý nápad. Zběsile přikyvovala. „Jooo, budě ve vodě!“ řekla. Souhlasila. Nebyl u vody. Bude ve vodě. Oba se nakláněli k potoku. Co tekl celkem silným proudem. Fäoline napřáhla tlapu. Plácla s ní do vody. „Taaaati. Vyle-ž!“ křikla. Nabádala tatínka. Aby vylezl. Určitě se tam schovával. Najednou Fäo, když se držela na břehu jen třemi tlapkami, celou přední stranou hupsla do vody. Zadní částí těla visela pořád na suchu. Jen nikdo nemohl vědět, na jak dlouho. „Íííí,“ zavřískla. Zpod vody v tlamičce i v čumáčku. Snažila se vytlačit se zpět na břeh. Jen to spíš vypadalo, že se sunula spíše víc do vody. Ještě chvilka a spadne tam celá. Poté ji proud unese až do moře. Byla pravda, že tohle brala spíše jako zábavu. Ne jako bezprostřední nebezpečí. Kdy by mohla i umřít. Fäo neznala pojem smrt. Její význam.

Zabijácký kopeček tam jen dál stál. Koukal na ni. Smál jí. Až bud větší, pomstí se mu. Pomstí se mu. Zvedla se na své nemotorné tlapky. Dala kopečku facku. Pak si uraženě odfrkla. Začala se kolébat zpět za svoji rodinou. Své tlapky měla nejisté. Hodně. Nemotorné, pomalé. Její maminka se už nemusela bát. Zrovna se kolébala kolem. Nevšimla si ani jejího černého bratra. Ten se urazil, že si ho nikdo nevšímal. Úmysly Fäoline byly jiné. Jít prozkoumat druhou stranu. Neuvědomovala si, že by měla zůstat u své rodiny. Už. Ona chtěla zkoumat. Ona chtěla všechno poznat. Jí nic neunikne. Jí nic nesmělo uniknout. Bude tu znát každý roh. Každou vločku. Každý kámen. Každý pach. Bude chytrá. SIlná. Cítila se teď všemi těmi pachy a vjemy rozdivočelá. Byla plná zvědavosti. Proto nezůstala u své rodiny. Proto se kolébala zas pryč. Maminka ji možná zastaví.

Nezůstali tu dlouho sami. Přišla k nim vlčice. Na těle jí rostly květiny. Na hlavě měla korunku. Fäoline doufala, že to nebude někdo, kdo je bude chtít hlídat. Chránit je. Dovést je zpět domu. Ona chtěla dobrodružství. Zábavu. Nechtěla zpět domu. Teď ne. „Nebojíme!“ řekla důrazně. Za všechny. Narovnala se. Jen věci nabraly jiný spád. Vlčice je nepřišla chránit. Šťouchla do Ravonnyho. Ten pravděpodobně skončil na zemi. „Hele!“ pískla na ni. Nenechá fialovou vlčici, aby takhle strkala do jejího bratra. Její další bratr Aiduin už bránil černého vlčka vlastním tělem. Fäoline se vlčice už nelíbila. Asi jim chtěla ublížit. Ona se nenechá. Byla moc malá. Neuvědomovala si, že by ji mohla klidně zabít. Bez rozmýšlení se jí vrhla na levou přední packu. Zakousla se do ní. Měla ještě mléčné, malé zoubky. Vlčici to maximálně štíplo. Fäo to brala jako hrdinský útok. Který určitě bolel. Ona byla odvážná. Hloupě odvážná.

Sourozenci byli za hranicemi smečky. Možná byla zezačátku Fäoline nervozní, když sem šli, jen jí to hned zase přešlo. Tohle byl její vrchol rebelie, při tom do toho zatáhla i její bratry a sestru. Bylo to skvělé. Být na novém místě. Cítila plno nových pachů. Známý pach smečky cítila někde v dálce. „Týý jo, ta-dy je ťo velkéé,“ řekla unešeně. Tato planina se táhla až někam daleko. Nebylo tu nic. Jen tráva a kytičky. Jen někde v dálce byly stromy. Tam se vydají. Ke stromům. „Půjděm k těm štlomům,“ navrhla. Spíš to zněl jako rozkaz. Jako kdyby sourozencům Fäo velela. Byla z nich nejodvážnější. Takže jim velela. Bez, nebo se sourozenci, se ke stromům vydala. Takhle z dálky byly malé. Třeba byly malé i zblízka. Zakrslé stromy byly za to, prozkoumat je. Zatím viděla jen velké stromy. Třeba bude dokonce větší, než zakrslé stromy. To by bylo husté. Tak tam šla, aby tomu přišla na kloub.

Přisunula se s úsměvem blíže. Zajímalo jí, jakou hru pro ně naplánoval. „Ho-něná! To je šupel!“ zajásala. Byla ráda, že měli takového strýčka. Strýčka, který je bral ven. který si s nimi i hrál. Který se uměl bavit. Přehnaně je nechránil. Jakmile se strýček Enkidu rozběhl pryč, všichni čtyři sourozenci vyrazili za ním. Enkidu měl dlouhé tlapy. Byl velký a rychlejší. Malá vlčata se ještě z půlky kolébala na svých malých tlapičkách. To zvládnou. Chytí ho. Dostanou ho. „Došťaněm tě štlýčku!“ zakřičela směrem k Enkindovi. Byla odhodlaná ho s pomocí svých bratrů a sestry chytit. Byla odhodlaná se mu zakousnout do tlapičky. Svými malými ostrými zoubky. Za to, že ho chytí, ho kousne. To jim slíbil. Aspoň to tak pochopila. Ještě zrychlila. Už ho doháněla. Skočila po jeho tlapce. Bohužel to nestihla. Rozplácla se v písku. Hned se zvedla. Rozběhla se za ním znova. Už jí ani písek nevadil. Bavila se.

Fäo byla veselá. Ona s ní souhlasila. Konečně našla někoho, s kým se mohla shodnout. Protože její sourozenci s ní spíše nesouhlasili. Je to tam bavilo. Nechápala to. Venek byl zajímavější. Bylo tu plno věcí. Neznámých. Zajímavých. Hlavně se tu dalo dělat plno věcí. „Je, je, je,“ řekla jí. Zběsile při tom přikyvovala. „Moji soulozenci asi ne-souhlazí,“ dodala ještě. Nespokojeně. Neměla si pak venku s kým hrát. Asi jejich chyba. Vlčice jí nabídla túru na strom. „Jooo!“ souhlasila. Ona souhlasila se vším. Ať to bylo riskantní nebo ne. Tohle bylo hodně riskantní. Ještě neměla tak vyvinuté packy. Na takovou věc. Ale souhlasila. Chtěla vylézt na ten strom. „Vyležu to!“ řekla odhodlaně. Dokáže to. Zapřela se drápy o kmen. Následně se po něm vyhoupla i zadními. Držela se pevně drápy o kmen. Vypadala trochu jako nemotorná ještěrka. Pokusila se posunout se výše.

Zavrtěla hlavou. „Já neci otpočíva-t!!“ pískla nespokojeně. Dupla si. Takové poučování ráda neměla. Asi s vlkem nebude moc zábava. Třeba ho ještě nějak přesvědčí. „Ne, ne, nechlápu,“ řekla mu s jistotou. Ona určitě nechrápala. Určitě ne. Nedokázala si představit, že by dělala tak hnusný zvuk. Takže ne. Nechrápala. Nakonec vlk vyměkl. Zeptal se jí, co chtěla dělat. Dělala, že se zamyslela. Jinak to dost dobře věděla. Trochu ho popostrčí. „Okou-šu ti kot-kotníky,“ zahihňala. Jen než stačil zareagovat, už se mu vrhla po jedné z předních tlap. Zuby se jí chytla. Vlka to nemohlo moc bolet. Její zoubky byly malé, skoro neškodné. Bylo možné, že ho to trochu štípalo. Jinak nic. Držela se ho jako klíště. Nehodlala jen tak pustit. jen ať se o to pokusí sám. Přitom se hihňala. „Nhephuzhím he,“ zamumlala skrz chlupy v její tlamičce. Asi jí nerozuměl. Chtěla mu říct, že ho nepustí.