Príspevky užívateľa

Seraphina se na ni vrhla ve skoro drtivém objetí. Jo. Tak se to dělalo. Takže jí objetí oplatila. Dokud se od sebe neodtáhly. „Jaké to vůbec je, žít tulácký život? Tak víš, jako vlčice, co přešla ze smečky do smečky, nemůžu o tom moc vědět, což?“ zeptala se. Tuláctví určitě poskytovalo velkou svobodu. Od všech pravidel a smečkové hierarchie. Jenže kdyby Fäoline zůstala tulačkou. Byla by jeden velký chaos. V Azarynské smečce udělala pokroky. O kterých by si mohla nechat mimo smečku jen zdát. „U nás se říká, že jizvy jsou symbolem síly, odvahy a cti. A proč by to tak nemohlo být? I když jizvy nenesou pěkný příběh, jsou naší součástí a tvoří nás,“ odpověděla jí. Co se již dávno naučila. Fäoline by se tím pádem za získané jizvy nestyděla. „Takže...ses s někým porvala?“ zajímalo ji tedy. Sestra jí nepřipadala jako nějaký rváč. Takže usoudila. Že jí někdo napadl. „Samozřejmě, že pořád v Azarynské. Kam jinam bych šla? Jsem tam spokojená a naučila jsem se tam mnoho. I kdybych chtěla, z Nihilské by mě vykopli, jakmile bych překročila práh,“ ušklíbla se. Ani už ne příliš zklamaně. Jak řekla. Žila mezi Azaryňany. Tak to zůstane.

Dneska byla na další procházce. Jenže byl den. A ani omylem by jí nenapadlo jít k městu. Vlastně ani k Nihilské smečce. Tušila, že byla právě mezi těmito dvěmi smečkami. Fäoline měla Azaryn. Nepotřebovala se vázat k jiné smečce. Nihilská smečka jí příliš připomínala minulost. A město ten jeden fakt. Že tam žila její matka. Pak tu byli přízrační. Jenže ti jí byli jedno. Dokud nedělali problémy. Byli přeci jen sousedi. Nakonec zahlédla tady u řeky Seraphinu. Její sestru. To bylo mnohem příjemnější. Než myslet například na to. Na co myslela doteď. „Hej! Seraphino!“ zavolala na ni. Přiblížila se k ní. Působila smutně. Zdálo se. Že ani po té době se s tím pořádně nesmířila. Dobře. Nezazlívala jí to. Fäoline taky ne. Jen to nedávala najevo tolik. „Je fajn tě zas vidět. Tak co? Kde teď žiješ? Vrátila ses snad do Nihilské smečky? Tulačka?“ začala se vyptávat. Přeci si pamatovala. Jak od přijímání do přízračných naštvaně odlétla. Možná žila taky ve městě víry, pohlcena jí. S matkou a bratrem. Jen jí to momentálně moc nesedělo. Že by se chtěla vrátit do své rodné smečky. To jí znělo pravděpodobněji. Hlavně byla taky celkem blízko. „Hezké jizvy,“ řekla. Jakmile si jich všimla. mohla jen hádat. Odkud je sebrala. Snad nedělala to stejný. Co jejich matka.

Tušila to. Že by jí vlčice za tyhle urážky nejradši dala co proto. Tihle věřící, ti by šli kvůli své víře klidně přes mrtvoly. Kvůli víře. Což nechápala. Ale našly by se věci. Kvůli kterým by šla přes mrtvoly i ona. Přitom to nemusel kdokoli jiný chápat. Bylo to tím pádem na stejném principu. Asi Fäoline jen bavilo provokovat ji. „Půjdeš mě zbít?“ nasadila tázavý výraz. Přece nevěděla. Že za hranice nemohla. Fäoline tedy nezažije nic jiného. Než jen slovní přestřelku. Pokud by tedy nepřekročila hranice ona sama. Ale neměla důvod chodit do města. Zas tolik jí město nelákalo. „Chybu, aha, ok,“ ušklíbla se. Neměla na to co pořádně říct vlastně. Jen jí připadala ta fráze hrozně vtipná. „Nebo nechceš jen přiznat, že vám z téhle pohádkové země utíkají ovečky?“ napadlo jí. To by potom nebyla ta víra tolik dokonalá. Ale vlčice byla mladá. Ani ne asi vysoko postavená. I kdyby jim odtud někdo utekl. Nemusela o tom vědět nic. Co jí teprve šokovalo. To bylo zjištění, že její matka byla tady. V nějakém kultu, kde věřili na boha. Zdálo se. Že se zcvokla úplně. Atentátem na panovnici to nekončilo. Jen to bylo asi normální. „Myslíš, že se chodím na procházku k městu každý den? Ne, jsem tu poprvý,“ odfrkla. Po dnešku sem nevyrazí už asi nikdy. „Bellanna je moje matka,“ přiznala. Neviděla důvod jí to tajit. „Ale přijde mi směšné, že po tom, co všechno udělala, šla zrovna sem. Snad se stydí? Anebo se jen schovává,“ řekla. Možná trochu znechuceně. Možná trochu smutně. Zda-li jí vůbec rodina nakonec chyběla. Třeba ani ne. Třeba na ně už vůbec nemyslela. Měla svoji víru a nic jiného nepotřebovala. Najednou se cítila i zdrceně. Jenže nedá to před tohle vlčicí jen tak najevo.

Vlčice začala svůj domov vychvalovat až do nebes. Vlastně doslova. Stejně jako ten strakatý puberťák u nich hlásal tu víru. Tihle vlci také. Bylo možné, že to měl od nich. Jí to připadalo celý jako blbost. „Fajn, tak ti budu asi věřit,“ ušklíbla se. I když by to bylo zdánlivě divné. Nemít tam aspoň trochu trávy. By se tím vším betonem brzy udusili. „Kořist si k vám chodí, protože chce, i když mi nejde moc do hlavy proč. Že by v tom měl prsty nějakej...ehm Hati? Hah, nenamluvili jste náhodou něco nějakému světlému vlčeti?“ nasadila tázavý výraz. I když stejně, jako chodila kořist k nim, tak i například do Azarynské smečky. Jenže oni žili v přírodě. Takže to bylo logické. „Že u nás začal hlásat nějaké náboženské hovadiny a tak. Je to celkem...otravné,“ řekla. Vážně se to nebála říct na plnou tlamu. Jen píchala do vosího hnízda. A to pravděpodobně hodně. Útěchu by mohla najít v tom, že vlčice nemohla vyjít z území. I když to Fäoline nevěděla. Když popsala vlčici podobnou jí. Vykulila oči. „Bellanna...“ hlesla bez přemýšlení. Jenže nevěděla, co si o tom myslet. Popis by pasoval, i když nebyl úplně podrobný. Takových vlků mohlo býti. Jenže ona se vážně vypařila. Možná neodešla s Aiduinem mimo Norest. Možná odešla sem, do kultu. Prvně zradila Nihilskou smečku. A pak se dala na nějakou divnou víru. Fäoline se cítila...divně. Ale pořád tu jistotu mít nemohla. I když ano. Jakmile se jí to dostalo do hlavy. Nějak se toho nemohla zbavit.

Zdálo se. Že vlkovi ublížila trochu na cti. Nějak jí to nevadilo. Nebyl to její kamarád. Jen spolu byli již ve smečce. On si myslel ledacos. Ona ale taky. „Moje rodiče bych radši nezmiňovala. Ti udělali spíš vše proto, aby naši rodinu úplně rozdělili,“ odfrkla si. Achilles byl pravděpodobně na Norestu celkem nový. Takže zvěsti o atentátu a vlčici z Nihilské smečky ve smečce Azarynské se k němu nedonesly. Už se s tím vším dávno smířila. Jen vyprávět mu o tom se doopravdy nechystala. To vážně ne. Ne, že by se jí Bellanna nesnažila kolikrát vychovat. Bohužel Fäoline byla moc tvrdohlavá. A nakonec to stejně úplně pokazila. Něco si z její výchovy zapamatovala. Něco ne. Ale ne poprvé jednala s vlkem trochu kurážněji. Tento se od jiných ničím nelišil. „Achilles...dobře. Tak asi vítej u nás,“ zareagovala pouze. Jen bez jeho rodu. Asi by ho nezvládla ani vyslovit, měla dojem. „Jako na zimu? Chystáš se snad na jaře odejít?“ odpověděla na jeho strohá slova. Ale nemyslela si to zase tak pevně. Neznala Zathriana tolik. Jen věděla, že by mu určitě nebylo tuláka jakkoli líto. Aby mu snad poskytl azyl na zimu. K tomu Achilles nevypadal úplně bez jakékoli formy. Dodatečný úkryt tu tím pádem pravděpodobně nehledal. Jen ten dlouhodobý, až trvalý.

Bylo ještě celkem brzké ráno. Fäoline zrovna vstala. Pořádně zívla, protáhla se, následně vylezla ven z hromadné nory. Rozhlédla se. Už v úkrytu si všimla, že byl už trochu vyprázdněn. Někteří vlci vyrazili buď na procházky, případně na své různorodé činnosti. Fäoline také přemýšlela. Že by si našla nějakou společnost, přičemž by třeba obhlédli trochu hranice. Nejlepší by byl jiný bellator. Jako třeba Sassafras nebo Mensis. Na stranu druhou, bylo už jedno, koho sežene. Pokud by měl někdo zájem, proč to nevzít. Ale bylo plno jiných možností, co případně jít dělat. Byla potřeba například také kořist. Taky by se hodilo zase potrénovat kondičku. Pokud se chtěla stát jednoho dne vážně schopnou bellatorkou. Bude potřebovat hodně sil a výdrže. Zatím se jen pohybovala poblíž úkrytu a větřila. Nečekala na to. Až se spáči vzbudí. Prostě aby měla jen trochu přehled v okolí. Mohla by se tu najít i nějaká odvážná kořist.

Našel ji za chvíli. Což jí připadalo logické. „Ahoj,“ oplatila mu pozdrav. Celkem se divila. Že by s ní chtěl o něčem hned mluvit. Jen se ukázalo, že ano. „Děcka Ikkeho a Adaina? Jo, s jedním jsem kdysi, když byl ještě malý, trávila čas u vody pozorováním vážek. Bohužel ten druhý...nevím, se trochu pomátl? Nedávno mi vyprávěl cosi o Bohu, apokalypse a podobný věci...“ pokrčila rameny. Nedokázala pochopit. Kde mohl vzít takové věci. V Azarynu určitě ne. „Možná to je ale jen nějaká fáze po tom, co mu někdo cosi nakecal. Třeba ho to přejde, co já vím,“ dodala. Podrbala se za uchem. Vlčata byla často hodně naivní. Nechávala se ovlivnit spousty věcmi. Jenže nemohl tady rozsévat tyhle náboženské věci napořád. I kdyby ho to přejít nechtělo. Věřila tomu, že někdo mu to z hlavy jednoho dne dostane. Ať už dobrovolně nebo ne. „Nakecával to snad i tobě?“ zeptala se s tázavým výrazem. Podle toho, co naznačoval. To bylo možné. Usoudila, že už s tím rozséváním začal. Jen jí bylo jasné. Že nemohla být jediná.

„Vlastně ničím. Nemám čím,“ taky se ušklíbla. Prostě už byla prolezlá Azarynským pachem. Jiná smečka už v jejím kožichu nebyla. Ani pravděpodobně nebude. Do Azarynu přišla za velmi vážné situace. Tak tu taky dožije. Aspoň prokáže plnou loajalitu. Když zemře tady. Sassafras byla jedním z těch vlků. Kteří nevěděli zhola nic. Pro Fäoline byla útěcha. Že se tu nešířily drby po všech čertech. A možná to už místní vlky dávno nezajímalo. Ještě se nijak neprovinila. Žádné tajné plány nestřádala. „Vetřelci často přijdou z míst, odkud bys to nejméně čekala. Ale mít dovednosti i v pohybu ve ztížených podmínkám taky není od věci. Hlavně, pokud někdo nemá křídla,“ řekla. Možná menší narážka. Sassafras měla jen dvě kuřecí křidélka. Narozdíl od normálním použitelných křídel Fäo. Na stranu druhou, sama právě se v tom terénu pohybovala. I křídla se dala zranit. Doufala, že ji to nepotká. Spoléhala na ně dosti. Bohužel mohlo se to stát. „Třeba zase něco plánují. Slyšela jsem zvěsti, že jedna válka už se mezi smečkami udála,“ mlaskla. Nebo se jen nudili. Tak je dráždili. Nikdy si nemohla být jistá, co přijde. To ani v dalších sekundách. Pak jí dala Saf nabídku. Fäoline by na tohle neřekla ne. „Že váháš, to se odmítnout ani nedá,“ zazubila se. „Zůstaneme tady, nebo máš radši bezpečnější terén?“ zeptala se. Máchla ocasem. Fäoline by nevadilo zůstat tady. Jen pokud by se druhá vlčice bála o své bezpečí. Nebylo by zbytí. Ale Sassafras takhle nepůsobila.

Momentálně se posadila kousek dál od břehu místy aspoň polozamrzlé řeky. Chvíli jen tak přemýšlela, co by, kdyby. Po chvíli to ale vzdala. Nechtěla přemýšlet, co by bylo. Kdyby se věci udály jinak. Kdyby nějaké věci udělala ona sama jinak. Nemělo to cenu. Dělo se to, co se dělo. Nebude se dít to, co by se dělo při jiných okolnostech. Takže si nad tím nakonec jen odfrkla. Znovu se zvedla. Dost jí studěl od sněhu zadek. Pak uslyšela své jméno. Nebyla tu přeci jen sama a Rufus očividně její pach postřehl. Což bylo logické, pokud tu již byl. „Jo, jsem tady,“ zavolala na něj nazpátek. Byl tu občas strom. Ale nebude problém ji tu najít. První setkání s ním bylo...Ani nevěděla. Jak to říct. Samozřejmě to byl jeden z těch vlků. Kterého napadla její matka. Zanechala na něm jizvy a zprve asi nevěřil tomu, že byla nějaká jiná. Jenže Bell zanechala jizvy také na celé své rodině, kterou si udělala. Jenom ne na těle. Ale bylo to logické. Dcera problémové vlčice nemohla být vždycky hned důvěryhodná.

Dlouho tu sama nezůstala. Ten vlk, co sem přišel, ji dokonce viděl, jak neúspěšně lovila. Pak jak na ni padal ten sníh. Otočila se k němu. Přivřela oči. „Ty poznámky si nech pro sebe,“ utrousila pořád mírně podrážděně. Jen kdyby se to dělo jemu. Určitě by byl celý šťastný. Že se nepovedl lov a padal na něj sníh ze stromů. Vlka si krátce prohlédla. Musel tu být nový. Kdyby nebyl, aspoň jednou by ho tady zahlédla. Nezahlédla. Takže byl nový. „Hmm, že by nováček?“ zeptala se ho. Pach měl, jen ne zatím tak silný. Pořád se ale mohl cítit lépe. Že se to míchalo s pachem tuláctví. Jí se to míchalo s pachem jiné smečky. To taky znamenalo, že byl ještě omegou. Ať si to rýpání nechal pro sebe o to víc. Ale taky si prošla svoji omega fází. Každý si jí tady projde. Pokud nebyl vlče s postavením intermátou. To vlk před ní určitě nebyl. „Jsem Fäoline. Co tě přivádí do Azarynské?“ mírně se ušklíbla. Ale narozdíl od ní tenhle uprchlík nejspíše nebyl. I kdyby byl, neřekl by jí to. Ona mu to říkat určitě nebude. Nikdo kromě ní tu stejně uprchlíkem nebyl. Jen co mohla popravdě vědět. Ale věděla, že vlky do smeček přivádělo mnoho věcí.

Zima byla poklidná. Občas zasněžilo a na zemi byly závěje sněhu. To bylo všechno. Fäoline se trochu obávala sněhových vichřic a hodně moc mrazivých teplot. To se zatím nedělo. Jen to nebude asi přivolávat. Ani si to nepřála. Spíš by byla celkem zvědavá. Kdo by si něco takového přál. Momentálně zalezla do místního lesa. Tady nebylo tolik sněhu. Stromy to tu hezky chránily. Důkladně se protáhla. Les byl tichý, cítila jen čerstvý pach veverky. Mohla by ji klidně ulovit. Už nevnímala lov jako něco hrozně nudného. Že by šlo pro ni o nějakou extra zábavnou činnost, to taky ne. Jen už dávno věděla, jak to bylo důležité. Hlavně teď v zimě. Vlk se musel nějakým způsobem živit. Pokud nechtěl celý život konzumovat bobule. To nevěřila, že se z toho dalo vůbec žít. Až plně dospěje, bylo jasné. Že to bude brát jako normální, stereotypní činnost. Uloví ji. Vydala se pomalu po pachu. Musela trénovat. Byla bellatorem. Jenže kořist mohl lovit kdokoli. A hodila se kdykoli. Bohužel vyrazila pozdě. Veverka utekla do bezpečí stromu. Zabručela. Aby toho ale nebylo dost. Zrovna zafoukal vítr a z jedné větve stromu na ni spadl sníh. „Grr,“ zavrčela, pak zaklela a začala ze sebe setřepávat sníh. Jaká smůla. Nakonec tady v lese přes sněhem zase tolik chráněná nebyla.

Dneska byla Fäoline na území. Bylo včasné odpoledne. Momentálně mírně sněžilo, ale nešlo to skoro pocítit. I tak už na zemi ležela pěkná nadílka bílého sněhu. Aby se Fäo nemusela brodit sněhem, chvilku letěla celkem nízko nad zemi. Přistála až u pramenu řeky. Pramen byl momentálně zamrzlý. Jenže věděla, že kdyby šla dál, led bude tenčí. Takže by se k vodě dostala snáz. Ale pila před chvíli. Takže žízeň neměla, vodu nepotřebovala. Jen se celkově nudila. V okolí nezahlédla žádného dalšího člena. Nikoho. Pravděpodobně se všichni zahřívali v teple nory. Případně věřila také tomu. Že někdo určitě kontroloval hranice. Sem se možná nikdo nechystal. Jen jí to nakonec zase tolik nevadilo. Aspoň si trochu beztrestně odpočine. Osamotě. Dlouze zívla. Líně se procházela podél proudu postupně rozšiřující polozmrzlé řeky. Možná se jen nechtěla momentálně mačkat mezi všemi v noře.

Přišla k ní vlčice. Taky celkem hodně mladá. Jen určitě starší, než Fäoline samotná. Nevypadala příliš agresivně. Al určitě se jí to nelíbilo. Že tady Fäoline jen tak slídila. „Tak víš, zvědavost řekla bych. Ne každý den mohu vidět tyhle vysoké budovy a podobné věci,“ pokrčila rameny. Těžko říci. Kde byla pravda, jen zlé úmysly určitě neměla. „Spíše by mě zajímalo, jak můžete ve městě...no žít? Nevidím žádné stromy, trávu, prostě přírodu...no a co tam jíte?“ odvážila se říci. Místní vlci se takovému prostředí asi dosti dobře přizpůsobili. Možná tam měli blíže k tomu svému bohu. Jinak o kultu nevěděla nic moc zásadního. Věděla jenom, že ona sama by takový život určitě nedala. Taky představa, že se ve městě rodila také vlčata, případně tam celkově žili hodně mladí vlci. Ta jí přišla hodně zvláštní. Ale byla pravda, že mladí vlci si na změny zvykali lépe. Rychleji. „Ale počkej, co? Viděla si mně podobného vlka?“ nasadila tázavý výraz. Třeba tu měla nějaké vzhledové dvojče. To znělo zajímavě. Našedivělých vlků s křídly a rohem určitě existovalo více.

Byla pravda, že Fäoline uměla být pořádně drzou vlčicí. Dělala, případně také říkala nevhodné věci v různé stupnici vážnosti. Dneska provedla další drzý kousek. Byla zrovna noc. Měsíc zářil v úplňku. Aspoň v podstatě. Měsíc byl jediný zdroj světla. Díky kterému viděla na svoji noční cestu. Nemohla dneska v noci spát. Takže usoudila, že jí menší procházka prospěje. Šla nakonec celkem daleko. Až k vysokým budovám města. Kde měla žít nějaká smečka, uctívajícího nějakého boha. Tohle uctívání bohů bylo podivné. Sama by to nikdy nedělala. Nemělo to pro ni jakýkoli význam. Stejně by nedokázali zabránit jejímu převratu v životě. Všechno záviselo na činech vlků. Ne na bozích. I tak si prohlédla zchrátralý most. Vysoké budovy. Poznávala, jak málo přírody měli i takto u hranic. Ani nevěděla, co tam vlastně lovili. Najednou ucítila čerstvý pach vlka, následně i stín v dálce. Asi ji také postřehl. Jenže Fäoline nebyla typ. Který by se bál a hned utíkal. Takže si tu na vlka počká.

Takže ano. Chtěla se přidat. Ale očividně váhala. „Tak proč tu jen tak stojíš a čekáš? Normálně jdi na hranice a zavyj, někdo se tě už ujme,“ řekla, pokrčila rameny. Fäoline kdysi neváhala, ta rovnou šla. Jen ona byla vždycky hrozně zbrklá. To byla pravda. Jenže vlčice nic nedostane tímto jen nekonečným pozorováním. „Aria? Fajn. Já jsem Fäoline,“ představila se jí také. neměla důvod si z někoho dělat nepřítele jen proto. Že chtěl do smečky přízračných. Vlastně proti té smečce zase tolik neměla. Neznala ty spory z minulosti mezi smečkami tolik. Aby je měla chuť spálit. Ale někteří byli pěkně přidrzlí. To byla pravda. Jenže co mohla o drzosti říkat ona. Sama byla často pěkné kvítko. Asi byl jenom dobrý pocit se jakýmkoliv způsobem vyřádit na někom jiném. A Fäoline nelezla na cizí území. Takže si mohla o takových myslet, co chtěla. „A ty o nich víš víc, nebo to je jen nějaké spontánní rozhodnutí?“ zeptala se. Některé tuláky totiž zima tolik samotné nebavila.