Príspevky užívateľa

Zahlédla ten jeho zaujatý pohled. Když si začala stěžovat na svou rodinu. Vyžíval se v tom. Očividně. Fäoline byla asi fakt zoufalá. Taky aby ne. Nemohla svým sourozencům vmést tu kritiku do tváře. Další jediní vrstevníci byli děti panovnice. Přičemž s nikým jiným. Než právě se samotným Arrakisem. Se nikdy pořádně nebavila. Takže to bylo logické. Že to schytal on. Jen jemu to asi vůbec nevadilo. „Je. Já teda nikdy neporozuměla tomu, jak se může někdo stát na někom závislý. Přijde mi to pak jen jako přítěž,“ pokrčila rameny. Fäo se nikdy na nikom závislá nestane. Nikdy. Její smysl byla moc svobodná na to. Aby jí ji řídil kdejaký vlk. „Takže to je, jakoby moje matka nechtěla vidět, jak rosteme a vyvíjíme se. Pořád nás vidí jako malé vlčky, co ještě neumí pořádně chodit! I když je fakt, že já utíkala z dobrodružstvím už odmalička,“ zasmála se krátce. Na druhou stranu. Maminka přece nebyla slepá. Aspoň to nevěděla. Musela tedy vidět. Že už byli větší. Mohli být samostatnější. Jenže jak řekla. Asi to nechtěla vidět. Byl rozdíl mezi nemoct vidět a nechtít vidět. Asi. „Trapně...občas, asi,“ přiznala mu. Byla asi jiná. Jakoby k nim ani nepatřila. Svým způsobem byla taky zostalá. Učila se pomalu. Možná za to mohla její divoká mysl. Kterou nedovolila někomu hlídat. Možná za to mohla trochu i přehnaně ochranářská výchova. „Ale nejde to,“ řekla jednoduše. I když chápal dost dobře. Že to nešlo. „Já se někdy cítím jako jiné krve. Ale to zní nereálně. Mé první okamžiky byly v naší smečkové noře, určitě,“ poznamenala. I když to na jednu stranu nemohla úplně jistě vědět. Mohlo být ještě plno okamžiků předtím. Které si neuvědomovala. Které si nepamatovala.

Fäoline si užívala den na slunečných loukách. Svítilo sluníčko. Které jí hřálo srst. I kůži. Neměla momentálně nikoho za zadkem. Hlavně proto si to užívala. Byla tu sama. I když nějaký vrstevník by se tu možná hodil. Poštěstilo se. Už z dálky na ni volal dívčí hlas. Střihla uchem. Otočila se za hlasem. Světlá vlčice za ní už klusala. „Zdravím! Vy jste určitě princezna Giuseppe,“ oslovila ji. Vesele. Princezna jí vykala. I když byly skoro stejného věku. Věděla. Že královská rodina byla zde v Nihilské smečce mnohem více. Nakonec to neřešila. Zavykala jí taky. Asi na oplátku. Prvně jí to překvapilo spíše proto. Že Arrakis všem tykal. „Určitě nerušíte, já zrovna přemýšlela o tom, že by se mi nějaká společnost hodila. Určitě se tedymůžeme projít,“ odpověděla jí. S úsměvem. Mluvila pravdu. „Chcete...se mnou něco rozebrat?“ zeptala se. Třeba ji na vycházku nepozvala jen tak. Třeba jí něco zajímalo. Ať už kolem její rodiny. Kolem ní samotné. Nebo tak podobně.

Zdálo se. Že mu její situace nebyla úplně lhostejná. Spíše to vypadalo. Že Fäoline čekal menší výslech. Nesnášela. Když ji někdo vyslýchal. Nakonec usoudila. Že takhle přijímání třeba probíhalo. Ona nikdy přijetí nezažila. Už se ve smečce narodila. Jen osud přál jinak. Nemohla tam už být. Nikdy. „Moje matka se jmenuje Bellanna! Určitě ji znáte, před našima očima bojovala s jednou vaší vlčicí! Nenávidí vás, ale já k tomu důvod nemám. Asphodelle byla moc hodná a řekla mi, že nejste zlí, že všude se může najít někdo špatný. Asi jako moje matka v Nihilu,“ řekla. Sklopila uši. Fakt nebyla dobrá. Když udělala to, Co udělala. Královská rodina taky nemohla být svatá. Jenže všechno mělo své meze. Pak se vypařila. Ještě si vzala Aiduina. Jim neřekla ani muk. Kam šla. „Ona...napadla naši panovnici. Chtěla ji zabít,“ řekla tišším hlasem. Možná proto. Že o tom mluvila těžce. Možná proto. Že to nepotřeboval vědět někdo jiný. Na druhou stranu. Tohle se roznese. Dost rychle. Byla prostě dcerou zrádkyně. „Proč mu nedůvěřuju?! On nás opustí jako malé, nezažije ani kus našeho dětství a pak se vrátí jakoby se nic nestalo a snaží se nás najednou vychovávat! A mně to jen otravuje, chci být už samostatná a ne mít furt někoho za zadkem!“ odfrkla si. Ale ani Bellanna si nikdy neuvědomila. Že už stárla. Že nechtěla přehnanou péči. Momentálně ani neměla tušení. Jak své rodiče popsat.

Nakonec nemusela čekat tak dlouho. Z dálky se blížil vlk. Viděla ho už z dálky. Tady na louce se nikdo moc neschová. Vlk byl hubený. Ale státný. Vysoký. Už od pohledu vyzařoval respekt. Postavila se. Ještě než dorazil úplně k ní. Promluvil k ní. Měl hluboký hlas. Fäoline menší stres přepadl. I když to bylo asi z rozrušení z předchozích okamžiků. Zamávala ocasem. „Moje matka tam udělala hroznou věc, vyhnali ji a ona se vypařila neznámo kam i s mým bratrem! Otec nás zbylé chtěl vzít...vzít jinam, ale já mu nedůvěřuju, nechci s ním žít a tak utíkám,“ vychrlila na něj. V jednom dechu. „Chci jít k vám, do Azarynu. Znám od vás i jednu vlčici, Asphodelle,“ řekla. Nespoléhala na tom. Že jí to pomůže. Možná vlka nezajímala ani tato celá situace. Jenže Fäoline nevěděla. Jak mu jinak vysvětlit. Co jí vedlo sem jít. Chtěla sem jít. Začít žít odznova. Ani si nebyla jistá. Jestli před ní stál alfa. To znamenalo. Že to nevědomky vychrlila na prvního vlka. Co sem přišel.

Měla moc velkou radost. Že s ní souhlasila. Lovit sice bylo potřeba. Aby se vlk uživil. Jen zábavný nebyl. Vůbec. „Baví mě létat! Moc moc,“ vyhrkla na ni. Třeba to bude chtít ukázat. Fäoline by se moc ochotně pochlubila. Na její další slova přikývla. „Samozřejmě! Jednou budu ve smečce rytířkou a budu své povolání dělat dobře!“ řekla pevně. Sebevědomě. Už od mala toužila vykonávat toto povolání. i když to znamenalo i lov. Věřila. Že ji strýček Enkidu naučí vše. Co bude potřebovat. Sáhnout si na její květiny měla povoleno. Sáhla si tedy na tu. Co jí vlčice ukázala. Samozřejmě nevynechala ani lepkavé víčko. Po chvíli tlapu zase stáhla. „Teď budu lákat hmyz i já!“ řekla spíše s nadsázkou. Když jí na pacce trochu toho lepkavého zůstalo. Samozřejmě by jí spíše štvalo. Kdyby kolem ní začaly létat nějaké mouchy. Nebo vosy. Ona neměla žádné takové zbraně. Kterými by ten hmyz následně zničila. „Azaryn! Maminka říkala pořád něco o Ig-Ig-aha! Ignisu! Vy jste se přejmenovali?“ zeptala se. Jestli to byla ta stejná smečka. Kterou Bell nenáviděla. „Takže...vy nejste zlí? Proč tedy byla ta vlčice tak zlá?“ podotkla také. Možná ji znala. Určitě ji znala. Když žily ve stejné smečce. „A jak se jmenuješ? Já jsem Fäoline,“ představila se vesele. Možná si našla novou kamarádku. Jen neznala její jméno.

Toshi odešel. Fäoline na hranicích nějaké pláně zůstala sama. Nebála se. Ani trochu. I když její psychický stav nebyl zrovna nejlepší. Nepociťovala strach. Spíše vzrušení. Zároveň smutek. Teď započne svou novou éru života. Nikdy to neplánovala. Jen se vše pokazilo. V Nihilské smečce nemohla zůstat. Nikdo z nich tam nemohl zůstat. Měli by tam příliš těžký život. Zavětřila. Necítila žádné čerstvé pachy. Možná bude trvat. Než se alfa objeví. Možná by měla zavýt. Dát o sobě vědět. Jen se rozhodla. Že ještě chvíli počká. Zatím se ponořila zpátky hluboko do svých myšlenek. Pořád jí hlavou probíhala ta scéna. Ta celá scéna u horkých pramenů. Kdyby nepřišla zrovna. Co vlk Kettu promluvil. Možná by i věřila. Že byla napadená mamka. Jenže i tak by se nakonec dozvěděla pravdu. Jako všichni tam. Oddechla si. Zvládne to. Určitě to zvládne.

Šla sem nedobrovolně. Ale šla. Otec Toshi proti jejímu rozhodnutí nijak neodporoval. Lhala by. Kdyby řekla. Že se nedivila. Už tak je opustila matka i s jejich bratrem Aiduinem. Myslela si. Že ho už nikdy neuvidí. Nevěděla. Kam šli. Jenže tady, ve smečce přízračných. Spíš nebudou. Prostě se někde schovali před světem. Možná odešli úplně z Norestu. Nemohla je za to vinit. Sama se právě chystala jít někam jinam. Než Ravonny a Seraphina. Jasný. Že se s nimi bude chtít někdy zas setkat. Jenže se prvně potřebovala smířit s tím vším, co se stalo. Toho by se tady nedočkala. Musela pryč od celé své rodiny. Hlavně svému otci příliš nedůvěřovala. Otravovalo jí. Jak se s ní snažil furt sblížit. Možná by se mu to jednou povedlo. Jenže teď byla příliš rozrušená. Smutná. Naštvaná. Vůbec by jí tímto nepomohl. Pořád jí nešlo do hlavy. Jak se to mohlo všechno stát. Proč to Bellanna udělala. Nezkazila život jen sobě. Ale i své rodině. Možná asi ani o tom nepřemýšlela. Když šla napadnout panovnici. Nemyslela na svou rodinu. Taky cestou nic neřekla. Šla vzadu. Se sklopenou hlavou. „Zvládla bych to i sama,“ zabručela otráveně. Když dorazili na místo. Celé měsíce se neobjevil. Najednou se o ní bude starat. Přitom o tom nestála. Stalo se mnoho. Bylo už jen na ni. Jak se o sebe postará. Hlavně myslela. Že to dala dost dobře najevo. Když řekla, že půjde někam jinam.

Byla zmatená. Možná i pohoršena. Nevěděla. Na čí měla být straně. Její rodina byla její rodina. Jenže taky jí nikdy nepřipadalo. Že by si tohle panovnice zasloužila. Byla ještě hodně mladá. Nemohla tomu plně rozumět. I tak. Nerozuměla tomu. Vůbec. Její myšlenky se ubíraly jen k vyhnanství. Které je pravděpodobně čekalo. Které je určitě čekalo. Chtěla se tady v Nihilské smečce ještě plnému naučit. Teď půjdou pryč. Kdo ví, kam. Už nikdy toto území neuvidí. Už asi nikdy neuvidí vlky v ní. A i kdyby tu mohli zůstat. Už by tu nedokázala žít. Ne p tom, co její mamka spáchala takový zločin. Voltaire zatím žádné rozhodnutí neučinila. Byla příliš vyčerpaná. I když byla při vědomí. To bylo dobré znamení. Žila. Možná se z toho i plně zas dostane. Na velkého vlka Ezikyela jen něco zabručela. Neměla náladu mluvit. Slyšela. Jak je otec Toshi volal. Nešla k němu. Nešla už k nikomu. Odsunula se stranou. Se svými pesimistickými myšlenkami. Přitom pomalu máchala ocasem. Nebylo to tentokrát kvůli tomu. Že Toshimu nedůvěřovala. Tomu nebude důvěřovat asi už nikdy. I když se mohlo stát cokoli. Jen prostě nechtěla už žádnou interakci s ostatními. To ani se svojí rodinou.

„Moc ráda,“ odpověděla jí vesele. Vždy ráda každému ukázala. Co uměla. Že byla i schopná. Učenlivá. Že jen nelítala někde po všech čertech. Aniž by se odmítala cokoli učit. Klidně se ráda něco naučila. Jen byla radši. Když ji učil někdo, kdo ji tolik nechránil. Létání byla taková výjimka. Tam byli natěšení všichni. Pak byla mamka zklamaná nad jejich nevychovaností. Na druhou stranu u Fäoline se už asi nikdo nedivil. Ta si obvykle dělala. Co usmyslela sama. A její názor málokdo změnil. „Jasně! Zvládnu,“ podotkla sebevědomě. Když ji takhle Gájel nabádala. Ani neváhala. Šla dál a dál do vody. Až když nedosáhla tlapami na zem. Začala tedy výrazně kopat tlapami. V první chvíle se spíš potopila. Pak zas vynořila. Takhle dokolečka. Až po chvilce. Jako vždycky. Získala trochu cvik a jakž tak plavala. Nebylo to dokonalé. Ještě nějakou dobu to dokonalé nebude. Musela hodně trénovat. Určitě se jí plavání bude někdy hodit.

Dorazila i Ghaa'yel. Léčitelka a její kamarádka. Dala přednost panovnici. Možná se ani nedivila. Vůdce potřeboval asi prioritu. V takových věcech. Taky to byla nejspíš Voltaire. Která byla napadena jako první. Následně zahlédla svého jednoho bratra. Jak se snažil ukrást léčitelce bylinky. Aspoň jí to tak připadalo. Nechtěla jít proti němu. Zároveň ho nechtěla nechat to provést. Přišla k němu blíže. „I tak je na tom naše rodina už dost zle. Nemůžeš krást ještě smečkové léčitelce kytky...“ šeptla k němu. I když věřila tomu. Že ji ti nejbližší slyšeli. Dělala to pro jejich dobro. Nemohli jim to všem dělat ještě horší. Věděla. Že na tom ani mamka nebyla dobře. Že zoufalé věci si žádaly zoufalé činy. Nakonec taky dostane třeba ošetření. Asi. Věřila tomu. i když Fäolinina důvěře k rodině klesla. Pořád to byla rodina. Nechtěla. Aby kdokoli z nich zemřel.

Byla tu spoušť. Sama panovnice byla zraněná. Její mamka byla zraněná. Pak tu byl i šaman Kettu zraněný. Prvně nerozuměla tomu. Co se tu stalo. Viděla tu i další vlky. Velkého, rohatého. Vlka, který si říkal otec. Pak její dva sourozence. Kteří se snažili pomoci mamince. Jenže po slovech zrzavého šamana skoro vykulila oči. „Cože?!“ vykřikla nahlas. Byť to původně neplánovala. Tohle by nečekala. Tohle by nikdo nečekal. Mamka se na jednu stranu nikdy před nimi netajila. K její nenávisti ke královské rodině. Vždyť jim zakázala se i bavit. S jejími děcky. Nedodrželi to pořádně ani její bratři. Natož ona. Jen se pokusit zabít vůdce. To byl závažný zločin. Nedokázala si ani představit. Jaké to pro ni bude mít následky. Jaké to bude mít následky pro ně všechny. Smečka se tohle dozví. Určitě. Všichni na ně budou koukat před tlapky. Pro všechny už budou nedůvěryhodní. Její budoucnost v této smečce byla zničena. Její budoucnost možná byla zničena úplně. Možná se za ně fakt styděla. Ne trochu, ale víc. Pod vírem myšlenek. Kterými byla ochromena. Neměla ani tu schopnost komukoli pomoc. U matky se stejně motali už její bratři. Byla by tam navíc. Možná v této rodině byla vždycky navíc. Byla úplně jiná. Nezávislá. Potlačila prvotní slzy. Trochu se vzpamatovala. Nemohla tu jen tak stát. To nebyla ona. Možná už to nikdy ale nebude ona. Odběhla. V nejbližším lese natrhala trochu mechu. Nasákla ho vodou v nejbližší kaluži. Co tam pořád byla po nedávném dešti. Vysoukala se zpět k pramenům. Kousek dala panovnici a Kettuovi. Kousek Bellaně. Potřebovali všichni vodu. Jen by bylo teď těžké. Dostat je k vodnímu zdroji. Netroufala si udělat nic víc. Možná by to po ní ani nikdo nechtěl.

Prvně vlka nepoznávala. Taky aby jo. Skoro celé dětství ho neviděla. Vzpomínky na otce byly už dost mlhavé. MIzely. V její divoké mysli. Řekla by to. Že jiní vlci ve smečce by pro ni byli otcem více. Než sám Toshi. Ti tu byli. On ne. Zmizel. Vinila ho za svůj izolovaný život. Za svůj a jejích sourozenců. Vinila ho za to. Že mohla být jiná. Všichni mohli být jiní. Kdyby nevyrůstali pod neustálou ochranou. Pod neustálým strachem jejich zbývajícího rodiče. Mírně stáhla uši dozadu. „Zažila jsem mnoho zajímavých procházek a určitě mezi ně nebude patřit znovushledání otce, který nás už v útlém věku opustil a kvůli komu jsme museli žít v takové izolaci! Ty mu věříš, mami, VĚŘÍŠ?“ obořila se na mamku. Naštvaně máchala ocasem. Možná měla i naštvaný výraz. Určitě mu tak úplně nevěřila. Určitě. Opustil ji. Stejně jako opustil vlastní děti. Nikdy nechtěla mít v přítomnosti svých vlčat vlky mimo smečku. Toshi do smečky patřil. Jenže ten udělal vážnou věc. Byla horší. Než velká část tuláků. Vlků z jiných smeček. Nakonec se otočila na patě. Vydala se dál do nory. Chtěla být sama.

Zavrtěla hlavou. „Samozřejmě, že nestydím,“ odpověděla mu. Pevně. Naopak byla ráda. Že ostatní viděli. Co uměla. Že nebyla k ničemu, zbytečná. Let byl v některých věcech výhodou. Když už ta křídla měla. Nemohla je ponechat bez jakékoli jejich aktivity. „Dělá a mně to vadí, hodně. Mým sourozencům ale asi ne. Hlavně ne Aiduinovi,“ pokrčila rameny. Měla své sourozence ráda. Svou mamku v některých ohledech taky. Jen někdy. I přes její povahu. By radši zalezla. A odmítla ji. Kdyby tu měli otce. Možná by to bylo jiné. Měla o ně strach. Jenže Fäoline to dusilo. Čím byla starší, tím víc. „Můžeš být rád, že máš za matku naší panovnici. Ta se k vám určitě nechová jako k miminům,“ podotkla. Nevěděla to jistě. Arrakis byl pevné povahy. Takže poznala málo. Co se týkalo jejich rodinného života. Určitě se měl maximálně co učit. Aby dobře v budoucnu Nihilské smečce vládl. Jinak byl určitě víc svobodný. Než kdy byla Fäoline a její bratři se sestrou. „Já je samozřejmě mám ráda, ale někdy se k nim hlásit je...je nevím. Cítím možná trochu stud,“ dodala. Možná ho to nezajímalo. Možná mu to půjde jedním uchem dovnitř. Druhým ven. Jen si Fäo potřebovala postěžovat. Následník trůnu padl přímo do rány.

Dlouho tu sama nezůstala. Byla za to ráda. Ráda s někým trávila čas. Ještě veselejší byla. Když zjistila, že to byla Ghaa'yel. Její kamarádka. Naposled se potkaly. Když byla hodně malá. Hned se staly kamarádkami. Sdílely podobné názory. Fäo tedy považována za kamaráda každého. Koho potkala a byl aspoň trochu milý. Jen šedé vlčice se přímo zeptala. Ona souhlasila. „Ahoj, Gájel!“ pozdravila ji. Vesele. Zavrtěla ocáskem. „Ještě aby ne! Už bylo na čase. Umím dokonce už létat,“ pochlubila se. Se zazubením. Chtěla být už od malička větší. Aby měla větší svobodu. Aby mohla umět létat. Ona tedy měla svobodu často. I jako malá. Často utíkala. Užívala svobody. Jen ne na dlouho. Hlavně to bylo nepovolené. Teď to bylo už povolené. Oprávněné. Pozorovala. Jak šla její kamarádka více do vody. Hned se vydala za ní. Až na poslední chvíli. Když měla vodu skoro k hlavě. Se musela zastavit. Uvědomila si. Že její plavecké schopnosti nebyly zrovna nejlepší. Nechtěla se před ní ztrapnit. „Plaveš moc hezky! Nás mamka celé měsíce tolik chránila, že ani plavat mě nenaučila! Musím sama,“ ohlásila. Směrem na ni. Dalo jí i hodně práce. Aby jim vůbec více ukázala létání. Kdyby ne. To už by se fakt zlobila. I když, zvládla by to asi sama. Určitě by to zvládla sama. Fäoline jen tak někdo nezastavil.

„Mně ani lov jako takový vůbec nebaví! Je to strašně nudná činnost! Ale chci hlavně dostat aspoň jednou nějakou pochvalu, víš? Nikdy jsem moc oceňována nebyla,“ postěžovala si. Doufala v pochopení. Nemluvila úplně pravdu. Její činy si pochvalu určitě nevysloužily. Nikdy neudělala nic extrémně dobrého. Spíše utíkala z nory. Neposlouchala. Byla divoká. Ničím nespoutaná. I tak chtěla pochvalu. To by za srnu určitě dostala. „Tobě by to nevadilo? Půjdeme ulovit tu srnu?“ zeptala se. Nadějně. Někde v hloubi duše jí to přišlo podivné. Že by jí pomáhal někdo jiný. Následně se k pomoci nehlásil. Jen Fäoline se hned rozzářila. Samozřejmě jí nezáleželo jen na sobě. Ale měla možnost se ve smečce ukázat. Být užitečná. Takže to udělá. „To bylo tak drastický! Ta vlčice jí chtěla ulomit dokonce roh! Používá ho ke své magii. Asi by už ji nemohla používat, kdyby jí ho zlomila. Ale naštěstí jí natrhla jen ucho,“ řekla jí. Přímo. Tato situace nebyla hezká. Ani Fäoline netraumatizovala. Možná byla fakt trochu pozadu. Možná jen neprožívala věci jako jiní. Viděla svět po svém. Tak to bylo. „To je ale hustý! K čemu ti vůbec slouží? A mohu si sáhnout?“ zaculila se. Jindy by nečekala na povolení. Prostě si sáhla. Jenže za tak hezké chování vlčice k ní. Nechtěla o toto nově získané přátelství přijít. Protože by na ni nepovoleně sahala. „Co že je to za smečku, kterou páchneš?“ zeptala se. Náhle. Z úst maminky vycházelo něco jako Ig-. Dál si už nepamatovala.