Príspevky užívateľa

Ano. Cítila se celkem nejistě, že se tu jiný vlk nabízel jako návnada. Nezmínila to nahlas. Bylo to jeho rozhodnutí. Určitě vzal na vědomí, že ho mohl velký jelen sežrat na jeden skus a polknutí. Jako ptáčka tedy. Pozorovala, jak ho vydráždil a všichni tři vyrazili po lučině. Chvíli šlo vše podle plánů. Jenže pouze chvíli. Fäo byla asi první. Komu došlo, že po nějaké době mířili špatně. „Míříme špatně!“ vykřikla náhle. Past byla nastražena tam napravo od nich. Ne tam, kam mířili. Byl čas jednat. Namířila kámen na bok Nimloga. Hodila ho po něm. Potřebovala upoutat jeho pozornost. Obrátit ho vpravo. Jakmile po něm hodila kámen. Proletěla kolem něj. Samozřejmě v dostatečné vzdálenosti od něj. Zastavila dál od něj, otočila se v letu. Čekala. Zda ho tentokrát zaujmula. Nasměřila ho zpět na trasu. Pokud ano, měla by pak pokračovat v letu. Než by ji stihl nabrat na své parohy. Nebo ji pokousat. Pokud bude Rufus pak chtít. Mohl zpět pozornost přesměrovat zas na sebe. Asi.

„Možná počítal s tím, že to už vím, nebo mi to řekne někdo jiný,“ odpověděla její společnici. Možná udělala chybu. Měla by se příště víc informovat. Před čím vůbec stála. Ona viděla bohužel v tu chvíli jen příležitost se trochu ukázat. Byla to mladistvá nerozvážnost. To brzy napraví. Snad. Jinak si její informace vyslechla. Sice tolik neviděl. Za to se mu zbystřily ostatní smysly. Schválně, jestliže mu vadily hodně hlasité zvuky zblízka. Možná by se to dalo následně nějak využít. Pozorovala, jak tentokrát úspěšně druhá vlčice trefila Nimloga paprskem do boku. To ho samozřejmě naštvalo. Chtěl ji nabrat na své velké, červené parohy. Minul, narazil parohy do břízy. Objevil se na otevřené planině. Tady se mohl lehce rozutéct kamkoli. Potřebovali plán rychle. Zatímco stál jelen ve střehu. V tom promluvil Rufus. Proměnit? chtěla se zeptat. To už jen začal konat. Prvně se řízl do tlapy. To pravděpodobně na lákavý pach. Následně se proměnil v malého ptáčka. Tím myslel tu proměnu. Byla to určitě jeho magie. Následně provedl pár náletů proti Nimlogovi. Aby ho na sebe nalákal. Následně se rozletěl směrem k pasti. Fäoline ještě předtím nabrala do spárů větší kámen, posléze se rozletěla v dostatečně bezpečné vzdálenosti z jedné strany. Kámen měla, kdyby se chtěl Nimlog vychýlit z trasy. Následným úspěšným hodem by ho mohla pak tím pádem poslat zpět na trasu. Třeba to nebude nakonec ani potřeba. Pohledem se kromě jelena snažila kontrolovat i ptáčka Rufuse. Aby byla kdyžtak schopna zakročit v případě jeho nebezpečí.

Ještě, než se znovu tři vlci sešli. Aby vyřkli své poznatky. Fäoline nepřiletěla úplně s prázdnou. „Nebude, či nebudou daleko. Nedaleko odtud se nachází i čerstvé výkaly,“ řekla po tom, co Rufus našel stopy po boji. Následné troubení velkého, státného samce uslyšeli zanedlouho. Útok, co Eirlys provedla svou magii, místo jelena zasáhl strom poblíž. Fäolinin pokus trefit ho větví se nejen vydařil. Taky ho trefila přímo do rány, což se nimlogovi určitě nelíbilo. Zařval, postavil se na zadní a vyběhl z kopce. Zatím správným směrem. Fäo ani na těch pár sekund neunikl pohled na jeho tesáky. Věděla, že byl agresivní. Teritoriální. Už teď to šlo poznat, i bez slov. Jenže tady šlo určitě i o masožravého tvora. Byl větší, než vlk. Možná by vlka jen nepokousal. Přímo by ho sežral. „Chtělo by to způsob, jakým ho i nadále udržovat ve směru,“ zmínila tak, aby ji vlci slyšeli, jen ne tak, aby úplně řvala, než se jala velkého masožravého jelena pronásledovat. Aby se jim neztratil z dohledu. Neustále vrhání větví a používání ohnivých paprsků nemuselo mít účinek po celou dobu. Nimlog se mohl kdykoli rozhodnout změnit směr. Na druhou stranu. Mohl se v jakoukoli chvíli rozhodnout pro cokoliv. Vzhledem k tomu, že ona osobně tohoto tvora skoro vůbec neznala. Mohla být překvapená. Kdyby použil magii, nebo vyskočil 3 metry vysoko. „Je něco fakticky důležitého, co bych měla o Nimlozích vědět?“ stihla se ještě zeptat. Než se vrhnou plně do práce. Neznalost tohoto tvora při takovém lovu mohla být nebezpečná.

Musela být blázen. Když se jako v podstatě nová členka přihlásila na vylákání Nimloga do pasti. Nevěděla o nich zhola nic. Neviděla na vlastní popis jeho vzhled, ani povahu. Prý to byl něco jako velký jelen s obřími parohy. Obří, agresivní jelen. Musela si dát pozor. Celá jejich trojice si musela dát pozor. Bylo přeci logické. Aby nevyslali na takový úkol jen jednoho člena. Jen Eirlys a Rufus měli už s tímto tvorem určitě zkušenosti. Ona šla. Protože byl tohle úkol pro letce. Takže doplňovala počty. Zbytečná nebyla, ani si to o sobě nemyslela. To vůbec. Nemyslela si tudiž, že nebyla schopná pomoci. Kdyby nebyla, nešla by do toho. Chtěla se trochu vyznamenat. Ne se ztrapnit. Bylo to jen pár momentů, kdy ona našla ještě viditelně čerstvé výkaly, Rufus následně stopy po boji, nakonec se lesem ozvalo hlasité, blízké troubení. Zbystřila. Stál tam. Její představa nimloga byla trochu jiná. Možná méně hrůzostrašná. Možná si myslela, že všichni s výškou přeháněli. Jenže šlo o úplně jiného jedince, než které skupiny předtím našly. Jak Eirlys naznačila. I když se asi ani jednomu z nich příliš nelíbilo štvát takového snad alfa samce. Byl fakt blízko hranic. Mohl by být velkým ohrožením. Takže se stal muškou. Fäo pouze přikývla, na návrh druhé vlčice. Zatímco Eirlys použila svou magii, aby jelena vystrašila a usměrnila. Fäoline zaletěla o kus dál, sebrala pevnější, trochu větší větvičku, přičemž ji vrhla po boku nimloga. Bylo potřeba ho trochu zmást, aby neupíral pozornost jen na jednoho z nich. Taky bylo potřeba ho trochu popohnat. Určitě mu nebude příjemné, když po něm jen tak někdo hodí větev, stát nezůstane. Jen se trefit.

K magii se dále nevyjadřovala. Pokud se u ní nějaká projeví. Tak se projeví. Pokud ne. Tak ne. Jak už zmínila. Nikdy o tom moc nepřemýšlela. Nebude přemýšlet ani teď. Asi. Dali se do běhu. Pramen tekl v souladu s nimi. Pomalu se měnil v říčku. Snažila se poslechnout jeho radu. Dýchat v rovnováze s kroky. Bylo to těžší, než se zdálo. Věděla, že když se to pořádně naučí. Její výdrž se o mnoho zlepší. I tak ji pochválil, což si stihla pomyslet, jestli to myslel vážně, nebo to říkal jen tak. Jen Iska působil jako milý vlk. Kdyby něco nemyslel vážně. Asi to neříká. Bylo zvláštní o někom tady říkat tohle. Že byl vlastně milý. Jenže ani Asphodelle nebyla ještě nedávno ta, která měla tendence ji odsoudit. Nemuselo jít hned o milost. Jen o nesouzení. Světlý vlk následně o něco zrychlil. Asi aby posoudil. Jestli s ním dokázala udržet tempo. Srovnala s ním krok. „Snažíš se, o, závody?“ vyřkla tiššeji. Šetřila hlasem. I plícemi. Cítila, že jí síly už ubývaly. Něco ještě zvládne.

„Jen tak se chytit nenechá nikdy. Musíš mít jen štěstí,“ podotkla. „A až budeš větší jako já, budeš to mít o něco jednodušší. I když věř mi, jako starší už budeš mít jiné starosti, než lovit motýlky,“ dodala ještě. Bude se učit lovit, bojovat, plně pravidla smečky. Taky další věci. Ani už nebude chtít nahánět hmyz. Pravděpodobně. Ten stejně nebyl úplně k jídlu na to, aby ho pak vlci jedli. Aby se z něj vyživili. I tak, ne motýlka pustila. Zkoumal to oranžové na něm. „No to jsou jeho křidélka. Existují motýli s různě barevnými křídly. Viděla jsem už i modré, žluté a tak,“ podotkla. Trochu se podivila. Že si nespojil to, že to, díky čemu létal. Byla křídla. Sám měl křídla. Taky bude jednou létat. Ona teda létala dost ráda. Tak to měl nejspíše každý vlk, schopný vzlétnout. „Popílek. To je roztomilé. Já jsem Fäoline,“ představila se mu také. Pro vlčata byla taková jména vážně roztomilá. Jen by osobně nesnesla. Aby se v dospělosti jmenovala takhle. Toto měl asi každý jinak. Jenže musela uznat. Že to jediný, za co byla momentálně matce vděčný, bylo asi její jméno. Cítila se v něm momentálně o hodně lépe.

Po dlouhé době byla mimo území. Bylo včasné poledne. Když už konečně s povolením překročila hranice a ocitla se mimo. Nerozhodla se utéct. Nerozhodla se provést cokoli. Co by se stalo problémem. I když na ni někteří vlci koukali přes prsty. Azaryn už považovala za svůj domov. Za domov, kde ji vzali i přes to, že původně žila, narodila se v jiné smečce tady v Norestu. Mimo území se nebála. Její matka tu už přeci nebyla. Nemusel se bát už nikdo z nich. Otec, ten ji sem doprovodil dobrovolně. Neměl důvod ji následně unášet. Jen stát se mohlo cokoli. Ona se prostě nebála. Necítila strach. Jen zášť, vztek. Žila úplně jiný život. Než plánovala. Ne, že by jí to zrovna vadilo. Byla nakonec spokojená i tak. Jen ta situace. Celá ta situace se nemusela stát. Kdyby se nenarodila šílené vlčici. Oddechla si. Půjde kousek. Podél proudu došla až ke stavbě. Která bývala prý hradem. Nebo jak se tomu říkalo. Zjistila, že tady nebyla sama. Kousek od ní zkoumala stavbu i dlouhocasá, hnědá vlčice. Vypadala taky mladě. Možná podobně jako Fäoline. „Halo, ahoj,“ zavolala na ni. Aby si jí všimla. Přiblížila se k ní. „Cítím z tebe přízračné. I vlci od vás chodí ven brzy, vidím,“ zazubila se. Pachy smeček už poznala. Kromě té ve městě. Byla zas hodně otravná, jako vždycky. Jen to tak asi nevnímala.

Dnešním dnem si vylezla na místní kopeček. Tady, ve výšce, foukal vítr silněji. Byť to zas tak vysoko nebylo. I tak se tu měnilo více věcí. Co se týkalo atmosféry. Viděla odtud celkem daleko. Možná i za území. Z jížní strany tedy. Z té severní to zakrývaly hory. Vysoké, majestátné. Každá ze smeček měla hory. Pokud odečetla Kult. Který měl místo hor vysoké budovy, místo zajíců potkany, místo trávy, to ani nevěděla, co. Neznala města. Ani nic okolo nich. Vlastně neznala ani ty věřící fanatiky. Co tam údajně žili. Třeba tam trávu měli. Jen na návštěvu nepůjde. Hlavně věděla, že to by neměla. Ani po tom nějak netoužila. Nebyla si vůbec jistá. Čeho mohl být takový spolek schopný. Jinak tady, na kopcích, nebylo nic. Jen holá tráva, možná s pár málo květinami. Proháněl se tu vítr, krákání dravce z oblohy odtud šlo slyšet o trochu víc. Neměla důvod tu zůstávat. Vzala to z druhé strany dolu.

„Věřit tomu nemusíš. Ale ano, kdo by tomu věřil, že? Nihilskou smečku každý zná jako tu nejmilejší. A změny nastanou, určitě, až nastoupí nový panovník,“ olízla si pysky. Po tom, co odpověděla. Arrakis mohl být všelijaký. Jen určitě nenechá smečku, aby po ní ostatní skákali. O změnách nepochybovala. Hlavně po tom, co se stalo. Určitě se tomu budou chtít vyvarovat všichni. Včetně jeho. Pak zmínila její matku. Vlk stočil o 360°. S tím měla hned počítat. Tady by se tato informace nelíbila nikomu. Stočila uši dozadu, když jí vrčel v podstatě do obličeje. Odolala tomu ho do toho čumáku kousnout, aby si uvědomil, že i ona měla ráda osobní prostor. Jen by se jí to vůbec nevyplatilo, byl by to dobrý nápad. Nakonec se teda stáhl, Fäoline teď odolala i pokušení se ušklíbnout. Věřila, že stačil jeden špatný pohyb, jedna špatná reakce a on by jí tu vážně zardousil. Byť by měl následky. „Být jiná, tak to nerozdýchám ani tak. A to teď nemyslím tvou reakci,“ odpověděla mu, mírně zamračeně. Překvapilo jí až, že ty následky u ní nebyly...no až tak vážné. „Nikdo si nikdy holt rodiče nevybral, ale to ti je snad jasný,“ dodala k němu ještě. Tohle nikdo do poslední chvíle nepoznal. Jen plánovat to musela už hodně dlouho. Kdo ví, jestli byli už na světě, když jí tyto myšlenky začaly létat hlavou. Přece už neplánovala zničit rodinu takhle předem. Přece by jim to takhle vědomě neudělala. Na druhou stranu, asi by se ani nedivila. Vlastně už na tom nezáleželo.

Fäoline hned věděla, že nad tímto zjištěním nebude radostí skákat. Vlastně by byla úplně hloupá. Kdyby si to myslela. Ona nebyla zas tolik hloupá. Vypadal, že ji každou chvíli zakousne. Zabít ji už z principu nemohl. Jen trochu jí pocuchat kožíšek jako omeze možná i ano. Že by měla nějaké obavy z případného, náhlého útoku. To spíše ne. Jenže takhle teď nechtěla myslet. Nechtěla být jako matka. Na druhou stranu, ona sama by s tím útokem nezačala. To byl pak rozdíl. Podívala se na vlka s mírně přivřenýma očima. Nad jeho reakcí moc ne. Čekala všelicos. Spíš nad jejíma myšlenkami. Nad tím, co se chystala říct. Aby její slova měla větší váhu. „Vůbec mě nezajímá, co má matka dělala, dělá, případně říká a říkala. Jsem tady z vlastního rozhodnutí a myslím, že tobě samotnému musí být jasný, že kdyby tohle věděla, bude mě do konce života nenávidět,“ sykla po něm. Ne nějak zle, spíše neutrálně. I když byla pravda, že měla tělo mírně v napětí, dokázala se aspoň trochu uvolnit až po chvilce. „Vlastně sama nevím, kde teď vůbec je. S mým bratrem odešla kdo ví kam. Možná už ani není na Norestu,“ dodala, ironicky se usmála. Ani jí to nezajímalo, kam šli. Aiduin za to tedy nemohl. On byl vždycky takový mamánek. Bez své maminky by nezůstal. Jen ani on si nevybral matku. Nikdo z nich.

„Aha. U mě se ještě žádná magie neobjevila,“ odpověděla mu. Možná ani žádnou neměla. Jen kdyby měla. Tak by ji zajímalo, zda to pro ni taky bude přítěž v trénincích. To uvidí až časem. Vlastně nikdy tolik magii nepožadovala. Nikdy o tom nijak nepřemýšlela. Vlk byl silný i bez magie. Někdy to byla výhoda. Jenže ona prostě neřešila. Když se rozběhla, zanedlouho za sebou uslyšela i tlapy jejího společníka. Nesnažil se jí předběhnout. Chvíli ji zajímalo proč. Možná jí chtěl dát dobrý pocit. Až po nějaké době jí to došlo. Nezávodili. Jen trénovali. Nemohla se vyčerpat hned na začátku. Takže o něco zpomalila. Pořád si jen udržovala nějaké tempo. Aby cítila vítr v kožíšku. Iska se zanedlouho zařadil vedle ní. „Jsem. V. Pořádku,“ odpověděla mu pomalu mezi nádechy. Mluvením se nechtěla vyčerpávat vůbec. Nikdy si nemyslela, že měla špatnou kondičku. Jen, když o tom tak zrovna přemýšlela. Ani nebyla jedna z nejlepších. Aby byla Fäoline jednou skvělou členkou smečky, musela ještě zabrat.

Vlček byl úplně šokovaný, že ona motýlka chytila. V první řadě byla o hodně vyšší, než vlče. Jen byla taky jednou vlčetem. Malá. Udivující se nad každou maličkostí. I tak nějak cítila, že jí toto období moc nechybělo. Věděla moc dobře, proč. „No...když ti proletí v podstatě kolem čumáku, je to pak dost jednoduché,“ zazubila se. To bylo v druhé řadě. Div do ní nevrazil. Možná byl příliš vyděšený. Jak ho nahánělo rozdivočelé vlče. Pak zjistila, že jeho účel byl úplně jiný. Myslel si, že byl ohnivý. „Ne vše oranžové je oheň. A ne vše tu může být oheň, území by nám brzy shořelo,“ podotkla ještě. Jako nedivila by se. Kdyby tu vše bylo ohnivé. Azarynská smečka k tomu přímo nabádala. Jenže nefungovalo by to. To každý dost dobře věděl. Včetně jí. Ne každý oheň by byl plně kontrolovaný. Nakonec, když usoudila, že už nebude vlče motýlek zajímat, pustila ho. Byl zmatený, ale živý. Vzpamatuje se. „Jak ty se vůbec jmenuješ?“ zeptala se ho pak. Věděla, že tu byli noví přírůstci. Jen neznala jejich jména.

Fäoline byla vždycky drzá a otravná. Možná ne v takové míře. Jenže nechtěla někomu dát do hlavy, že byla slabá. Neschopná. Nebyla. Takže se nechtěla chovat jako květinka. Anebo své reakce jenom občas neovládala. Vlastně vždycky dříve konala než myslela. Vlk se nechoval celkově přátelsky. Jestli takový byl ke všem, nebo jen k ní. To přemýšlela. Její původ ještě překážkou tady někdy bude. Když sem ve vzteku šla. Vůbec si to ani neuvědomila. Teď už se s tím smířila. Jako už s více věcmi. „Fajn, fajn, tak si to nech pro sebe, já tě nenutím ti to říkat,“ odpověděla mu, vlastně mu naznačila, že nemusel být jak osina v pacce. Nepříjemný. „Já si jen sbírám seznam útoků, co moje matka spáchala na vlcích Azarynu. Vždy jsem tušila, že jedenkrát to nebylo,“ oddechla si. I Rufus si určitě nesl rány z bitvy s Nihilem. Její matka byla snad jediná tam, kdo by vyvolal takový spor. Jakoby ten atentát nebyl dostatečný příklad. Jenom chudák vlk, který se právě dozvěděl, že tu kecal s dcerou asi hlavního postrachu této smečky. Teď už nejspíše bývalého postrachu.

„Možná,“ zopakovala po něm to slovo. Musela se nad tím ušklíbnout. Hádala, že v tom jeho možná bylo určitě. Mohla být samá špionka. Seslána s falešnými emocemi a příběhem. Takže ne, že by to nějak řešila. Věděla, že někteří vlci budou oproti ní ostražitější. „Mně je jasné, že se zvěsti o bývalé Nihilance roznesou po Azarynu rychlým tempem,“ odpověděla mu spíše neutrálně, i tak si musela tiše odfrknout. Už to zmínila ne jednou. Vlci z Nihilské smečky jen tak neodcházeli do smečky Azarynské. Zdálo se, že Fäoline byla první. Spíš i poslední. Stejná historie se snad nikdy nenaskytne. Nihilu to podruhé nepřála, fakt ne. Ať by řekla cokoli. „Je to zvláštní že, že zvěsti o mně se smečkou roznesou, ale ten příběh už ne,“ podotkla, možná mírně pobaveně. Doopravdy ji ta představa, že o tom bude zas mluvit, celkem drásala. Jenže počítala s tím, že o tom mluvit bude muset. „Ale je to celkem jednoduché. Vlastně se moje matka dočista zbláznila a pokusila se zabít samotnou panovnici! No a otec, kterého jsme celé dětství neviděli - nikdo ho neviděl, se asi dva měsíce před tím vrátil a snažil se nás vychovávat! Po tom, co naše matka utekla i s jedním mým bratrem, rozhodl se nás vzít náš rádoby otec do přízračných, protože ano, všichni jsme věděli, že v Nihilu už pro nás nikdy nebude místo. Jenže já tomu vlkovi nevěřila od první chvíle, co jsem ho po všech těch měsících uviděla. Radši jsem se rozhodla odejít sem, než jít s ním tam a nechat se od něj vychovávat,“ povyprávěla to rychle, jakoby nic. Místy pocítila v srdci bolest. Jenže nedala to nijak na sobě znát. Nebyla její chyba, co se stalo. Určitě ne. „No moje sestra o něm pravděpodobně sdílela stejný názor, tak radši utekla taky. Ale kam, to je mi záhadou,“ dodala ještě, pokrčila rameny. Kdepak jsi, Seraphino? pomyslela si. Jakoby ji měla slyšet. Neuslyší. „A vůbec, moji matku musíš znát. Prej nadělala Azarynu trochu problémů, hm? Bellanna, modrá vlčice s dvěmi rohy, víš ne?“ začala. Pokud nebyl taky nějaký nový, bylo jí jasný, že určitě o těchto nepříjemnostech slyšel. Jen jak se na to bude tvářit, až zjistí, kdo byla její matka. To si jistá vůbec nebyla.

„Fakticky? Hm, tak dobře,“ odpověděla mu. Doopravdy se jen bál jakýkoli následků, co by přišly. Aspoň tak to vzala ona. Nebrala mu to. Byla spíš ráda, že nemusela mluvit o něčem, o čem už mluvila 100x předtím. Jestli se to už nerozneslo po celé smečce, tak nevěděla, kde byla chyba. Možná by naopak nebylo potřeba, aby to věděl úplně každý. Její matka se hlavně asi propadla do země. Nebo odešla z Norestu. Azaryn měl o hrozbu méně. Už ji nemusel nikdy nikdo řešit. Napl'nuje, pomyslela si, měla v mysli pár otázek. Pod slovem naplňovat si lov představovala až na posledním místě. Celkově. Byla to tedy nutnost. Jen spíš ne nějaký smysl života. Ale každého naplňovalo něco jiného. Ona by taky nebyla ráda, kdyby někdo kritizoval její záliby. „Těžší?“ vyzvídala. Zajímalo jí, co bylo s bojem těžší. „Ale jo, ráda budu běhat, kondičku budu určitě potřebovat!“ přikývla souhlasně. Určitě se jí bude hodit i do ceremoniálu, co jí jednoho dne čekal. „Tak jdeme!“ připravila se, pak vyběhla. Jako on, předpokládalo se. Třeba bude první.