Príspevky užívateľa

Další slova okolo sochy už jí nezajímala. Začala v ní proudit ta obrovská touha. Obrovská touha vzlétnout. Vidět svět z výšky. Cítit. Jak jsou její křídla aktivní. Jejich máchání. Jejich sílu. Vítr ve tváři. Chystala se předstoupit. Vzlétnout. Roztáhnout křídla. Jen ji její sestra Seraphina předběhla. Následně i její bratr Ravonny. „Hej! Jste mě předběhli!“ zakřičela na ně. Trucovitě. Nakonec přece jen i tak křídla roztáhla. Skočila. Za nimi. Chvíli padala. Nevěděla. Jak křídla pořádně ovládat. Už to párkrát zkoušela i před tím. Budoucí panovník Arrakis by byl i důkazem. Nakonec se jí povedlo křídla ovládnout. Stejně. Jako předtím u moře. Na útesu. Párkrát máchla křídly. Už nepadala. Už letěla vzhůru. Máchala. Máchala. Dokud se neocitla v rozumné výšce. U svých sourozenců. „Taky jsem to dokázala! Vidíte? Vidíte!“ zajásala. Byl to její cíl. Naučit se létat. Umět létat. Nejlépe ze všech. Ona bude perfektní letkyně. Určitě. Věřila tomu. Létala podél svatyně. Té velké jeskyně. Doháněla své sourozence. Následně od nich zas odlétala. S úmyslem. Že oni poletí zas za ní.

Zvedla se z podřepu. Odfrkla si. Příště se jí to povede. Určitě. Náhle za ní přišla vlčice. Cítila z ní pach. Jako cítila z té bílé vlčice. Která se poprala s její maminkou. To jí nezastavilo. Vždyť tahle se usmívala. Chtěla se určitě kamarádit. „Ahoj!“ pozdravila ji také vesele. Zavrtěla ocasem. „No jasně, že chtěla! Ani si nedokážeš představit, jaké uznání bych ve smečce dostala,“ zazubila se. Jen znělo celkem nereálně. Aby takhle mladá sama ulovila velkou, státnou srnku. Jen si moc věřila. „Ty jo, ty máš na sobě květiny jako měla ta vlčice, co se poprala s mou mamkou,“ došlo jí. Nevěděla. Zda to byla jen shoda náhod. Nebo byly vlčice nějak příbuzné. Jenže tahle nevypadala. Že by se poprala při první příležitosti. „Ale tvé květiny jsou hezčí. A více neobvyklé,“ pochválila ji. Usmála se. Zkoumala je i nadále. Neznala je. Nikdy je neviděla. „Co jsou zač?“ naklonila hlavičku na stranu. Zajímalo jí to. Stejně jako to. Jak mohly z vlka růst květiny.

Už před nějakou dobou zavětřila jiného vlka ze smečky. Ze vzduchu i jedním okem zahlédla nějaký tmavý flek v trávě. Někdo ji očividně pozoroval. I tak nepřistála kvůli tomu vlkovi. Jen kvůli únavě křídel. Jak už o tom přemýšlela předtím. Když přistála. Ten vlk se ukázal. Byl to Arrakis. S ním se už jednou setkala. Taky, když zkoušela pak déle své letecké schopnosti. Jen teď už to uměla o hodně lépe. Skoro dokonale. Jen musela získat více síly do křídel. To tréninkem půjde. „Jsi mě sledoval,“ řekla mu. Místo odpovědi na jeho slova. I když byla asi ráda. Že i někdo jiný ve smečce viděl. Co se dokázala tak skvěle naučit. Uměla i více věcí. Jen v nich trochu pokulhávala. Narozdíl od létání samotného. Časem to půjde. Určitě. „Takhle sleduješ všechny, co? Chceš mít přehled,“ řekla mu. Zazubila se. Kdyby měla být budoucí panovnice. Možná by taky chtěla mít přehled. Jenže její povaha. Divoká. Nespoutaná. Nesoustředěná. To by jí asi nedovolovalo dělat takovou věc. Někoho klidně pozorovat. Nebo až dokonce vládnout smečce. Nikdo neříkal. Že se do dospělosti nesrovná. Ale zatím byla taková. Jaká byla. „Ale co. Konečně to umím! Konečně nám to matka ukázala více a něco nás naučila! Ty její ochranářské půdy mě občas dohání k šílenství,“ postěžovala si mu. I když ho to asi nezajímalo. Jenže měla to tak už odmalička. Nehodlala je jen spustit z očí. Nesměli být nikde sami. Žádné tohle. Žádné tamto. Možná i proto se uchýlila k těm útěkům. Chtěla si užívat života. Ne jen mít za zadkem rodiče.

Fäoline se potulovala u hořících pramenů. Byl horký den. Prameny byly taky horké. Bylo tu tudiž velké horko. Do teplé vody rozhodně nelezla. V zimě to tu muselo být přecpáno vlky. V létě se sem přišlo podívat vlků asi pomálu. Fäoline sem přišla na samovýuku letání. Zkoušela tu nejen plachtění. I skutečný let. Létala už v podstatě bez problémů. Jen její křídla neměla ještě tolik síly. Aby ji udržela delší dobu ve vzduchu. V momentální chvíli. Po odpočinku. Znovu roztáhla křídla. Párkrát popoběhla, zatímco křídly máchala. Skočila. Začala křídly máchat ještě intenzivněji. Stoupala výš a výš do vzduchu. V určité výšce přestala stoupat. Začala kroužit kolem pramenů. Vnímala pohyby jejích křídel. Vnímala aktivitu a sílu větru. Vítr nebyl skoro žádný. Takže jí nepomáhal, ani neškodil. Chvíli ještě kroužila po okolí. Klesala a zase stoupala zpět. Viděla z výšky snad celé území. I malé pohybující se tečky. Znamenající vlky. Bylo to krásný. Vidět svět z výšky. Nakonec ladně přistála. Otřepala křídla složila je. Tak moc se jí to dařilo. Narozdíl od jiných činností.

Fäoline už byla o něco víc velká. Už létala o hodně lépe. Už stopovala o mnoho lépe. Jen lov samotný pokulhával. Nedokázala se soustředit. Dělala už na první pohled viditelné chyby. Zábrany taky furt neměla. Kdyby měla možnost provést nějakou lumpárnu. Nějakou špatnou věc. Udělala by to. Pro ni by to nebyla špatná věc. Pro ostatní ano. Nechápala. Proč. Kdyby zapálila smečku, tak by se nedivila. Tohle byly jen malé. Neškodné věci. Dnes byl horký den. Takže se Fäoline máchala v prameni řeky. Kdyby uměla nějak pořádně plavat. Plavala by. Její skoro jediné zkušenosti s vodou byl ten jeden incident. Kdy se s bratrem málem utopili. Kdy je pak malý vlk Sol zachraňoval. Zkoušela se to učit sama. Jen se jí nedařilo. Zatím. Jednou se to podaří. Jednou se to určitě podaří. Nebo se jí to někdo pokusí naučit. No teď se mohla jen čvachtat. Jako malé vlče. Jak moc jí ta představa štvala. I když ono bylo takovéé horko.

Bylo skvělé být mimo území Nihilu. Tam, kde je mamka pořád nadmíru chránila. Zakazovala jim se bavit s tuláky. Jít vůbec někam na procházku. Od té doby. Co je napadla nějaká květinová vlčice. Uběhlo už více času. Fäoline se tím neponaučila. Neměla ty zábrany. Které by měl vlk normálně mít. Ony se časem možná dostaví. Jen zatím to tak nevypadalo. Časem je dostal každý. Aspoň většina. Jestli bude v té menšině. Tím hůř pro její rodiče a sourozence. Zrovna byla na nějaké louce. Pravděpodobně patřila k té, kterou měli i na území. Poskakovala v dlouhé trávě. Učila se stopovat kořist. Jak ji to učil Sol v jedné jejich lekci. Než odešel ze smečky. Nevěděla proč. Myslela, že ji bude někdy učit. Jen jí bylo jedno. Kdo ji bude učit. Ať to bude kdokoli. Bude to mít s ní těžký. Při stopování ucítila krysy. Králíka. V dálce zahlédla něco velkého. Osamoceného. Pravděpodobně šlo o nějakou laň. Nebo srnu. Nebo nějakého jiného kopytníka. Jaké uznání by dostala. Kdyby toto dokázala ulovit sama. Mohla by to zkusit. Tak se k tomu zvířeti začala plížit. To brzy uteklo pryč. Neuvědomila si. Že nebyla proti větru.

Ostatní vlčata z Enkida slezla. Bylo by divné. Kdyby na něm zůstala sama. Hlavně se asi potřeboval zvednout. Takže z něj nakonec také slezla. Oklepala se. Postoupila blíž k mamince. Jako ostatní. „Ale když ona ť-o byla žábavaa,“ řekla mamince. Nechápala. Proč se maminka tolik zlobila. Strýček si s nimi jen hrál. „Něně, je to stlýček,“ nesouhlasila. Strýček patřil do rodiny. Takže se nad pachem ani nezamýšlela. Byl to prostě strýček. Posmutněla. když se Enkidu bezeslova zvedl a odešel pryč. Hra už vážně skončila. Její první tendence byly za ním běžet. Hrát si dál. Jenže vůbec nevěděla. Jak vést konverzaci se smutným vlkem. Takže zůstala stát. Stejně by si už asi nehrál. Fäoline ale dlouho neotálí. Brzy si najde jinou zábavu. Tomu věřila. Ať bude povolená nebo ne. Prostě si brzy najde jinou zábavu.

„No jooo,“ zahulákala nahlas. Ona přecházela z jedné činnosti na druhou neustále. Nebude pro ni složité něco vymyslet. „Aha, řekla prvně. „Ale já se taky narodila jako plvní. Taakže tu taky může být vše mé,“ namítla. Ty jo. To by bylo skvělé. Být tu vše její. Aspoň by ji nikdo nepoučoval. Nebo jí něco nepřikazoval. Jen škoda, že jí nedošel jeden důležitý fakt. Týkalo se to jen panovnické rodiny. Arrakis do ní patřil. Fäoline do ní nepatřila. I kdyby patřila. Nemohla být dvě vlčata. Která se narodila první. Pak zkoušela létat. „Nech mě!“ řekla mu nasupeně. maminka se o ně tolik bála. Že je zatím neučila ani létat. Jenže na co by měla jinak ta křídla. Než na létání. Musela se to naučit sama. Její nový kamarád na něco přišel. Pro ni byl kamarád každý. S kým se začala bavit. Krátce se na něj podívala. Pak přešla ke kraji útesu. Cítila vítr. který lítal všude okolo. „Oo ano, to udělám!“ odpověděla mu. Odhodlaně. Roztáhla křídla. A skočila dolu. Vnímala vítr. který se jí opíral do křídel. Párkrát nimi máchla. Já lítám, pomyslela si úžasle. Pak zas chvíli padala. Vyjekla. Zase párkrát máchla křídly. Zase létala. „Já líítám,“ vykřikla. Snad přes celé území. Určitě ji slyšela i maminka. Bohužel její křídla pocítila únavu hodně brzy. Nebyla zvyklá. Takže zanedlouho padala zas. A už nebyla příliš schopná máchat křídly více. Jen ztěžka. Jen tak. Aby byla schopná dopadnout na zem tak, aby si něco nezlomila. Poskytly jí takovou oporu. Že se na zemi jen trochu rozplácla. Jinak se jí snad nic nestalo. Zůstala na výběžku těsně před mořem. Kdyby přistála o kousek dál. Skončila by v hlubokém moři. A to by nebylo dobré.

„Co je vtipné?“ obořila se na něj. Uraženě. Neměla ráda. Když se jí kdokoli smál. Hlavně ani nechápala. Čemu se zasmál. Jestli jejímu neúspěchu. Nebo prostě jí a jejímu chování. „Ale copak vám všem baví dělat skoro každý den tu jednu a samou činnost? Zní to jako otrava!“ řekla. Fäoline byla vlčice, která dokázala z jedné nedokončené činnosti přejít hned na druhou. Nedivila by se. Kdyby se uprostřed lovu rozhodla jít trhat kytičky. Bylo to u ní časté. Tohle dělat. Sol s ní bude mít pak asi hodně práce. Následně se vydali na ten průzkum jeskyně. Fäoline tuto jeskyni viděla poprvé. Hlavně proto očekávala velké věci. Jen po nějaké době si uvědomila. Že tu nic asi nenajdou. Jen kámen. Kámen. Kámen. A nějaký divný pavouk. „No fuj, to je pěkně hnusnej pavouk,“ řekla. Zatímco se dívala na toho velkého, osminohého tvora. Šťouchla do něj. Jen až pak si uvědomila. Že udělala velkou chybu. Pavouk se na ni doslova vrhl. Fäoline stihla jen tak tak uhnout. Aby jí ten pavouk neskončil v kožichu. Pak nastal horší okamžik. Pár jeho chloupků ze zadečku vystřelil do jejího kožichu. Prvně si myslela, že jí to nic neudělá. Až pak začalo to nesnesitelné svědění v místech, kde pavoučí chloupky skončily. „Aii,“ zaúpěla. začala se drbat jak pominutá. S úmyslem, že to přestane. Nepřestávalo. Ať dělala cokoli. Neznámý pavouk zatím zanechal svoji pavučinu pavučinou a zdrhl pryč.

Možná přeháněla. Když řekla, že s ním bude zábava. Poučoval ji. S takovými zábava právě nebývala. To se už naučila. „No lovila! Bohužel mi ta myš utekla,“ odpověděla mu. Pokrčila rameny. Od té doby od toho opustila. Nebude dělat něco, co jí nic nepřineslo. Zdrhlá myš. Ta jí nic nepřinese. Kdyby věděla. Že se musela naučit plížit. Pořádně stopovat. Být proti větru. To jí možná někdo ukáže. Třeba samotný Sol. „Ale já to nezvládla,“ řekla. Logicky to nezvládla. Jen ne, že by si to nějak uvědomovala. Co vlčeti jiní neukáží. To se nenaučí. Většinou. Někdy bylo vlče nuceno. Jen Fäoline lehko ztratila pozornost. Musela mít u sebe někoho. Kdo ji hlídal. Byť to nechtěla. Pak ten slib za slib. To ji moc naštvalo. Nechtěla mu nic slibovat. Jenže jí taky řekl, že s ní zkoumat půjde. To bylo velké rozhodování. „Doobře,“ odpověděla mu nakonec. Odevzdaně. Zkoumání o samotě ji nebavilo. Jestli dostojí svému slibu. To se ještě uvidí.

Zavrtěla hlavou. „To ulčitě ně. Ale mně še to pověěde,“ zazubila se. Povede. Bude slavná. Po celé smečce. Už ji nikdy nebude nikdo kárat. Byla to krásná myšlenka. Jen vysoce nereálná. Vlče nemohlo zachrániz smečku. Jen ona tomu věřila. Věřit bude ještě dlouho. „A jak je ťo mož-né? Nemů-že být šlavný někdo, kďo nič neudělal,“ zarazila se. Tohle nechápala. Co jí tím chtěla říci. Celkově tomuto tématu nerozuměla. Hlavně nevěděla. Že mohla být slavná. I když nic neudělá. Slavní vlci nebyli káráni. Aspoň si to myslela. Proto chtěla být slavná. Neměla ani tušení jinak. Co to vše obnášelo. „Budu nejlepšíí lezeč,“ dupla si. Ne naštvaně. Odhodlaně. Zase se rozzářila. Když něco podniknou hned. „Šupeel,“ kníkla vesele ještě. Pak se vydala náhodným směrem. Následně se otočila. Vydala se zpět jiným směrem. Pak zůstala na chvíli stát. Pohlédla na Ghaa'yel. „A kde jšou ty -ehm- věči?“ zeptala se jí. Vždyť vlastně nemohla vědět. kde měla vlčice ty věci.

„Ale víš vůbec, jak?“ zeptala se ho. Na slova ohledně zabití nudy. Jí nic nenapadlo. Moc jí to trápilo. Museli to dokázat. Pak se dostali k lovu. Myš Fäoline utekla. Bude to trvat. Než věc jako lov přijme. Přijme jako normální činnost. Zatím se jí to moc nezamlouvalo. Vyžadovalo to moc soustředění. Kterým zrovna moc neoplývala. „Fakt, jo?“ promluvila. „To kdo rožhodl?“ zeptala se. Byla ještě moc mladá. Na to, aby chápala dědictví monarchie prvorozenému. Maminka jim to nikdy nevysvětlila. Ona přece ani nechtěla, aby se s těmito vlčaty setkávala. Jen ona rozkazy moc neposlouchala. Hlavně ne, když šlo o setkávání s vrstevníky. Následně začala dělat své první pokusy o let. „Aale samožřejmě,“ poznamenala. Mezi neúspěšnými pokusy vzlétnout. Nevěděla zhola nic. Jak se řídit vzduchem a větrem. Jak svá křídla pořádně ovládat. Možná byla ještě příliš slabá. Musela růst rychleji. Aby získala víc síly. Být malá a bezmocná. To jí vůbec nebavilo. Jako větší bude mít více možností. V mnoha věcech. Znovu vyskočila. Zaplachtila jednou. Dvakrát. To půjde. Nebo spíše nepůjde. Trochu zaplachtila. Jen to netrvalo dlouho. Nakonec se rozplácla na zemi. Okamžitě vyskočila zpět na tlapy. „Už se lepším!“ pochlubila se. Nadšeně. I když to nebyla žádná sláva.

Musela to uznat. Byla v háji. Zkouškou pozornosti nepřejde. Nikdy. Někdy i vnímala. To ano. Teď ne. Pro její neštěstí. Jen přece něco jí utkvělo v paměti. Něco málo. Co mamince stačit určitě nebude. Co ale řekne. „To je socha Sorena,“ zahihňala se. Bohužel jako kdyby skoro neslyšela. Co jiného o něm řekla. O slavném rytíři. O zachránci. Hlavně informace o svatyni. „Ale vůbec, komu by se to chtělo stavět?“ na chvíli se vážně zamyslela. Pohlédla na tu sochu. To bylo moc práce. Nakonec nad tím jen zavrtěla hlavou. Její pozornost nad ničím moc dlouho nevydržela. To ani u této sochy. „Ha a teď mohu jít létat, jupí,“ zajásala. Roztáhla křídla. Začala poskakovat okolo. Pomalu mířila ven ze svatyně. Venku pořádně skočí. Vzlétne. Bude létat. Jen nevěděla. Že to nebylo tak jednoduché. Musela prvně získat cvik. Který neměla. Jen ona chtěla všechno hned.

Sourozenci se se svou maminkou vydali učit létat. Fäoline slyšela jen to učit se létat. Takže své okolí nevnímala. Naschvál spěchala. Až předběhla ostatní. Na vrcholu byla tím pádem první. „Tak rychlejii,“ řvala na ně. Zhora. Začala chodit sem a tam. Nedočkavě. Jen za pár okamžiku tady byli všichni. Maminka jim začala cosi vyprávět. O nějakém rytíři Sorenovi. „Já budu lepší,“ pronesla sebevědomě k její sestře. Fäoline všem dokáže. Že byla silná. Odolná. Odvážná. Více, než její sourozenci. Kteří se furt drželi pacek maminky. Měla je ráda. Jen si s nimi moc neužila. Poslouchali rozkazy, jak roboti. Neměla tu možnost. Zažít s nimi pořádného dobrodružství. Zkoumat. Objevovat. „Já ale nechci odpočívat! Chci létat,“ postěžovala si. Nechtěla ležet někde ve svatyni. Nudit se. Poslouchat nějaké příběhy. Přišli sem kvůli létání. Toho se Fäoline držela.

Přišel sem další vlk. Byl to Sol. Její a Ravonnyho zachránce. Pamatovala si ho. Dost dobře. Nebýt jeho, byla by mrtvá. Ne, že by to teď nějak vnímala. Jen už věděla. Že by nedopadla nejspíš dobře. „Ahoj!“ oplatila mu pozdrav. Zavrtěla ocáskem. Třeba bude se Solem sranda. Ne, jak s jinými dospělými. „Myšky nee, já nemám hlad. Hledám něco jiného zajímavého,“ zazubila se. Myši přece už viděla. Ty pro ni nebyly nic nového. Za to nějaký barevný kámen. Krystal. Nebo podivné zvíře. To by ji zaujalo více. „Pomůžeš mi najít něco zajímavého?“ zeptala se ho vesele. určitě ano. Aspoň tu nebude sama. Samotnou jí to stejně bavilo méně. Ve dvou to bylo mnohokrát lepší. Seskočila z kamene, na kterém stála. Vydala se hlouběji do jeskyně. Něco tu bylo. Určitě. Pokud to už teda někdo nesebral. Doufala, že ne. Fäoline chtěla něco hezkého. Založit si sbírku hezkých věcí. To znělo přeci úžasně.