Príspevky užívateľa

Fäoline se jeskyně moc líbila. Všude trčely kameny. Zvláštní krystaly. Občas kolem proběhla i nějaká ta myška. Působilo to tu hodně nebezpečně. Fäo měla moc ráda nebezpečí. Když jí stoupla dávka adrenalinu. Pak ten pocit. Že něco mohla udělat. Něco, co ona považovala za normální. Něco, co ostatní za správné nepovažovali. Fäo pomalu začínala puberta. To znamenalo, že její činy se možná ještě zhorší. Už byla větší. Mluvila lépe. Chodila jako dospělý vlk. Možná žádná puberta ani neexistovala. Možná už byla dospělá. To by si moc přála. Mít zodpovědnost jen sama za sebe. Jen si neuvědomovala. Že vzhledem k jejím činům by dopadla časem moc zle. Zatím. Do dospělosti se spraví. Třeba. Teď zkoumala jeskyni a doufala, že tu něco najde. Něco hustého. Něco, co se jí bude moc líbit. Doufala, že se jí poštěstí.

Odfrkla si. To ji teď urazil. „Já nikdy nelžu!“ řekla mu. Pevně. Jen to nebyla tak úplně pravda. Lhala. Celkem dost. Vždy, když utekla z nory, kolemjdoucím vlkům lhala. Že to měla povolený. Aby nikdo nezjistil, že utekla. Aby ji následně nešli doprovodit zpět do nory. To by nikdy nedovolila. I když už dostala od maminky řeč. Moc ji to nenapravilo. Pořád měla ty tendence. Dělat věci. které by neměla. Které jí ale připadaly normální. Jakmile ho zatáhla za copánek, jen neprázdno klapl čelistmi. Protože Fäo stihla uskočit. Jen dál se nic nedělo. Naklonila hlavičku na stranu. „To še dělá. Je to oplata,“ odpověděla mu. Vesele. Nad tím, jak mu to nandala. „Ale čopak ty si nechceš hrát?“ podivila se. Každé vlče si chtělo hrát. I její sourozenci si chtěli hrát. Fäoline si bohužel neuvědomovala. Že neznala všechna vlčata světa. Že některá si hrát prostě nechtěla. Takže to nechápala. Hlavně ona jako vlče hyperaktivního rázu.

Fäoline se vztek obou dospělých vlčic jakkoli nedotýkal. Nedokázala ho ještě pořádně vnímat. I kdyby dokázala. Asi by nechápala. Proč se obě tak vztekaly. Bez zábran se vrhla na bílou vlčici znovu. Její bratr Ravonny se přidal. Což jí udělalo velikou radost. Bohužel jí další výpad nevyšel. Nevěděla. Že by to pro ni mělo špatné následky. Proto se na maminku zlobila. Když na ni použila svou magii. Kterou jí přenesla za ní. „Hej!“ vztekala se. Trucovitě si kecla na zadek. Nelíbilo se jí to. Aby ji někdo takhle nosil jako malé vlče. i když malé vlče byla. Považovala se za větší. Než byla. Možná i proto takto riskovala. Možná její touha být už větší byla hodně velká. Být velký mělo hodně zodpovědnosti. Jen hodně vlčat mělo ten sen. Být už velký. To bylo normální. Protože tu zodpovědnost neviděla. To zjistí, až doopravdy vyrostou.

Přikyvovala jako zběsilá. i když to tak napůsobilo. Ghayel byla teď centrem její pozornosti. Aspoň té větší části. Takového vlka hledala. Celou dobu. „Já jednou šmečku zachráním! A dostanu i tu pochva-lu!“ řekla odhodlaně. To byly její cíle. Pro teď. I když jí to asi dlouho nevydrží. Zatím nebylo smečku jak zachraňovat. Zatím jí bylo jedno. Jestli dostane pochvalu nebo ne. Na druhou stranu. Někde uvnitř sebe po pochvale za své činy toužila. Až později jí dojde, že to nebylo a nebude možné. Po neúpěšném lezení naštvaně koukala na ten strom. Proradný strom, pomyslela si. nasupeně. „Tžeba bych vylezla na jiný strom,“ napadlo ji. Nechtěla si přiznat tak blbý neúspěch. Nechtěla. Hlavně chtěla ukázat i Ghaayel, že něco uměla. Taky souhlasila. Že bude s Fäoline kamarádka. Fäoline se rozzářila očka. „Vážně? To je super!“ vykřikla nadšeně. Radostí si poskočila. „Pak? Ně, ně. Hned!“ odpověděla jí s očekáváním. Vrtěla ocáskem.

Běžela za nově příchozími. Nebyli ze smečky. Jí to jen nevadilo. Chtěla se seznámit s každým. Neuvědomovala si. Že tím dělala mamce starosti. „Ahooj,“ pozdravila je. Byli to dva vlci. Pak jedno vlče. Které se schovávalo za zadními tlapami těch velkých vlků. To ji zaujalo nejvíce. „Ploč se schováváš?“ zeptala se ho. Snažila se na něj vidět skrz tlapy velkých vlků. „Ty se bojíš?“ podivila se. Ona strach neznala. Vrhala se do všeho po hlavě. Nepoznala tento pocit. Že by nejradši utekla. Že by měla v hlavě nepříjemný pocit. Fäoline ne. „Čeho? Je tu snad nějaká příšera?“ řekla. Rozhlížela se okolo. Jen žádnou neviděla. „Já jí dám co proto! Kde je?“ dodala odhodlaně. Změnila pozici na bojovný postoj. Jestli se tomu tak dalo říkat. Plížila se okolo. Hledala tu příšeru. Které se vlček tolik bál. Na území Nihilské smečky nemohou být žádné příšery.

Našpicovala uši. Tato slova se jí líbila. Vlk byl očividně jiné nátury. Než třeba její sourozenci. „Nuda se nás nežmocní! Zabijeme ji!“ dodala na jeho slova. Přičemž se otočila na místě. Nevěděla. Zda byla možnost zabít nudu. Doufala, že ano. Ještě bohužel nevěděla. Že nuda byla součástí života. Až do kořene zasetá v jádru země. Stejně jako radost nebo smutek. Na nějakou dobu zmizela. Pak se zas objevila. Uvědomí si to až časem. „Lov? To žní skvěle,“ přikyvovala. Fäo nikdy nelovila. Maminka jim jen jednou ukazovala lov ryb. Jenže Fäoline moc nevnímala. Spíše vůbec. Neměla s touto činností sebemenší zkušenosti. I tak souhlasila, že lovit budou. Znělo to tedy jako velká zábava. „Jšem Fäoline,“ řekla mu své jméno. Neostýchala se. Ostatním říkat své jméno. Zanedlouho zahlédla myš. Myš si jí prvně nevšimla. Až pak se rozutekla pryč. Fäoline za ní. Jen ji už nedohonila. Neměla ani tušení. Že takhle se nelovilo. Odfrkla si. „Ně, to ne. Pojďme dělat něco lepšího,“ převrátila očima. Už jí to nebavilo. „Vidíš má kžídla?“ zeptala se vlka. Posléze na ně ukázala hlavou. „Naučím še teď lítat! Pak tě švezu na zádech,“ mrkla na něj. Jen škoda. Že by ho neunesla. I tak. Poprvé za svůj život svá křídla roztáhla. Začala dělat první plachtící pokusy.

Pokrčila rameny. Nerozuměla tomu. Tomu, co jí říkal. Brala to vždy tak. Že křídla byla u vlků přirozená. Jako třeba srst. Jen křídla neměli všichni vlci. Srst ano. Fäoline ještě neznala genetiku. Tak nevěděla, že ta měla na tyto věci velký vliv. „Já nevím,“ řekla. Pokrčila rameny. „Všichni mí soulozenci mají kžídla,“ dodala ještě. Hlavně proto to brala jako přirozenost. „Maminka taky. Tatínek taky,“ pokračovala ve svém monologu. Celá její rodina je měla. Nemohla si tudíž myslet něco jiného. Fäo zavýskla. Když ji zatahal za její jedno křídlo. „Hej!“ vyjela na něj. Naštvaně. Celkem to bolelo. „Co to děláš? Proč?“ zeptala se. To bylo její křídlo. Nemohla ho jen tak sundat a dát mu ho. „Ti oplatím!“ zahihňala se. Zatahala ho za jeho copánek na obličeji. Pak hravě uskočila. „To umím taky,“ řekla. Vyplázla na něj jazyk.

Naklonila hlavu na stranu. Prý byla taky dobrodruh. Jen to svým vlčatům nechtěla dopřát. Fäoline nerozuměla. Proč. „Tak ploč nemůžu být doblodruh i já?“ zeptala se jí. Nakonec. Tuto záhadu potřebovala rozluštit. Ona nevěděla. Že maminka chodila jen s někým. Fäoline chodila sama. Taky by chodila s někým. Kdyby někdo chtěl. Na druhou stranu, dospělí ji brzdili. Příliš hlídali. S jiným vlčetem to pak bylo jiné. S tím se mohla bavit lépe. Jen její sourozenci nechtěli. Ti moc poslouchali. Narozdíl od ní. „Hmm,“ řekla pouze. Zamyslela se. Fäoline nechtěla mít hlad. Byl to celkem přesvědčivý argument. Jen až se začne v noře zas nudit. Stejně uteče zase. Možná na tyto slova brzy zapomene. Po množstvím zvědavosti. „Mně se nič neštane,“ řekla. Sebejistě. Narovnala se. Aby dodala svým slovům důvěryhodnost. Nic se jí nestane. Nikdy. Teď si nevzpomněla. Jak se málem utopila. Kdyby ji nezachránil malý, zjizvený vlk. Spíše to byl důkaz. Že se jí nic nemohlo stát. Zjizvený vlk jí pomůže i příště.

Dívala se dál k moři. Asi odtud půjde pryč. Nic tu nebylo. Jen to moře. Do kterého nemohla ani vlézt. Nakonec jí štěstí přálo. Ucítila pach. Někdo sem šel. Cítila vlka. Jen když na ni zavolal, stejně trochu vyskočila. Otočila se. Vlk byl podobný v jejím věku. To bylo nejlepší. Aspoň bude větší zábava. Až následně jí to došlo. Že tohle byl jeden z královských synů. S kterým by se neměla podle mamky bavit. Jen jí zrovna toto nezastaví. Ona nikdy moc neposlouchala. Ona viděla jen vrstevníka. Zákazů si obvykle nevšímala. „Jee ahooj,“ pozdravila ho nadšeně. Přišla k němu blíž. „Už tu byla ňuda, jak jšem tu byla sama,“ řekla. Teď bude zábava. Třeba. „Teď můžeme něco plovést spolu,“ dodala ještě. Nejlépe něco, co by s rodiči nemohli. Fäoline si neuvědomovala. Že to by neměla. Myslela si, že bez rodičů mohla. Neměla zábrany. Možná časem přijdou. Jen zatím nepřicházely.

Moře Fäoline fascinovalo. Bylo tak divoké. Tak rozbouřené. Hned by do něj skočila. Bohužel neuměla ještě plavat. Minule se skoro utopila. Snad ji naučí maminka brzy plavat. Aby si mohla Fäoline zaplavat v moři. Ještě nevěděla. Že to mohlo být nebezpečné. Teď to jen chtěla. Došla až na toto místo. Nevěděla, jaké to bylo místo. Byl to výběžek. Z kterého šlo moře vidět z výšky. Bylo to místo, z kterého šlo vidět hodně daleko. Jen ne až tak moc. V dálce byla mlha. Ta zakrývala pohled za ní. To, co bylo za ní. Zrovna se nakláněla dolu. Hrozilo, že spadne. Jen si to neuvědomovala. Pozorovala upřeně moře. Jak naráželo do výběžku. Vždy, když narazilo, zavýskla. Bavilo jí to. Moc. Jen za chvíli jí to bavit přestalo. Pořád se opakovalo to stejné dokolečka. Nic navíc se nestalo. Proto to Fäoline přestalo bavit. Poodešla s odfrknutím od kraje. Rozhlédla se. Mohl by sem někdo přijít. Někdo zábavný. Nudila se. Moc. Ona nesnášela nudu.

Přikyvovala. Jak zběsilá. Tahle vlčice jí rozumněla. Víc, než kdo jiný. „Ňoo, a když udělám něčo, nedoštanu ani uznáno, jen sežváno,“ řekla naštvaně. Nechápala to. Ona si myslela, že to, co udělala, bylo dobře. Že to bylo dobré. Dokonalé. Že se aspoň nenudila. Bohužel maminka její činy neuznávala. Její sourozenci občas taky ne. Možná tatínek by ji pochválil. Kdyby tu byl. Jinak nikdo. Asi. Až tahle šedá, mladá vlčice. „To žní zajímavě! Budu lytíř, ten nejlepší z nejlepšíšíích,“ houkla nadšeně. S rozzářenýma očkama. Bude skvělá bojovkyně. Lovkyně. Bude odvážná. Bude nejlepší z nejlepších. Nikdo nebude lepší. Pak lezla na strom. Ze kterého nakonec spadla. Chvíli tam jen ležela. To už se začala vlčice ptát. Najednou, znenadání, vyskočila na tlapy. Jako kdyby nespadla. „Žijuu,“ ohlásila. Nadšeně. „Bude že mě taky kočka. Budu šplhat na štromy!“ řekla pevně. Kdyby jen kočky znala. Nejradši by vlkům oči vyškrábaly. Kdyby mohly. „Půjdu znova, joo?“ ozvala se. Znovu. Bohužel teď jí skok na strom nevyšel vůbec. Už byly asi její tlapy unavené. Na tohle. Hned sklouzla dolu. Tak to vzdala. „Budeme kamarádky?“ Upřela na vlčici rozzářené oči. Ona Fäoline rozuměla. Fäoline chtěla být kamarádka této vlčice.

Našla ji. Samozřejmě. Jinak to nešlo. „Nooo?“ řekla nevinně. Jako kdyby jí samotné nebylo jasný. Co s ní chtěla maminka probírat. „Plomluvit? Pro-č?“ zeptala se. Znudeně. Otráveně. Neměla ráda promluvy do duše. Rady. Ráda si dělala věci tak, jak nejlépe uznala sama. Vzhledem k tomu, že byla mladá a divoká, to nebyla vždy nejlepší rozhodnutí. I tak. Když si usmyslela, že to chtěla udělat. Udělala to. Ještě neměla moc rozvinuté myšlení. Neuvědomovala si následky. „Já mám ráda švět okolo šebe! Chci žnát nové vlky! V noře je ňuuda,“ snažila se z toho vymluvit. Uvést rozumné důvody. Podle ní byly dosti přesvědčivé. Přece maminka nechtěla. Aby se nudila. Když se nudila, dělala problémy. Bylo přece lepší. Když si našla vlastní zábavu. Bylo to lepší. Než aby zbortila celou noru. Takže podala rozumné argumenty.

Strýček jim dal jasné instrukce. Přijde maminka. Utéct. Fäoline nebyla zatím schopná vnímat vztek jiných vlků. Možná ho přehlížela schválně. Možná ho nebyla schopná vnímat. Zatím. Věkem se to snad spraví. Začala utíkat pryč. S vyplazeným jazykem. S radostí. Která šla znát všemi smysly. Skoro si nevšimla, když Enkidu zakopl. Spadl. „Kulňa!“ zopakovala toto slovíčko. U kterého neznala význam. Stejně jako její bratr Ravonny. Zachichotala se. Toto slovíčko znělo vtipně. Pád strýčka byl vtipný. Přicupitala k padlému vlkovi. Šťouchla do něj čumáčkem. „Musíš vštávat. Musíš utéct. Jako my!“ řekla mu. Povzbudivě. Jen si neuvědomovala, že už bylo pozdě. Že už určitě maminka přistála. Že už určitě stála za nimi. I tak ho chytla za kůži. Snažila se mu pomoci zvednout. Bohužel na to nebyla dost silná. Zvednout dospělého vlka. Takže to nešlo. „Žvědnooout!“ pokusila se ho povzbudit ještě jednou. Skrz jeho kůži a srst v její tlamičce.

V jednu chvíli byla zakousnutá do tlapy květinové vlčice. V druhou chvíli letěla. Jenže ne pomocí svých křídlech. Vlčice ji odhodila. Fäoline tvrdě dopadla do trávy. Vyrazilo jí to dech. Chvíli tam jen ležela. Měla mdloby. Nabírala nový dech. Nakonec otevřela oči. Pomalu se zvedla. Pořádně se oklepala. Měla pocit, že jí bolelo celé tělo. Asi bude mít na těle nejednu modřinu. „Čo mě odhažuješ?! Č-čopak jsem nějaký kamínek, do kterého lze jen tak kopňout?!“ začala se vztekat. Přitom si dupla. Jako kdyby před chvíli neležela v mdlobách. Nelíbilo se jí to. Že byla takto odhozená. Aniž by vnímala vztek vlčic, rozběhla se. Zpátky za světlou vlčici. Že se do ní znovu zakousne. Tentokrát silněji. Pevněji. Tentokrát se jen tak nepustí. Tentokrát to nedovolí. Ona se nedá. Třeba ji dokonce přepere. Bylo to nemožné. Fäoline jen takto nemyslela. Zatím.

Tuto řeku si pamatovala. V ní se málem utopila. I tak se nebála. Fäoline se mohlo stát podruhé to stejné. Neměla zábrany. Nepoučila se. Jen teď by ji maminka asi rovnou vylovila. Jako rybu. Kterou šli teď lovit. Aspoň podle slov maminky. Byli na lovu ryb. Malá vlčice nebyla moc dlouho schopná být v klidu. Nehýbat se. Být tiše. Lehce ztratila pozornost. Když déle žádnou rybu neviděla, zaúpěla. Už ji to nebavilo. „Tady žádné ryby nejšou,“ postěžovala si. Hrábla tlapkou do vody. Máchala jí tam. Jako kdyby měla svou tlapkou ryby nalákat. Jako na červíka. Bohužel nic. Zamračila se. Najednou se v dálce objevili další vlci. Dva velcí. Jeden malý. Který se schovával za velkými. Nikdy je neviděla. Ona neviděla hodně vlků. Jako vždy ji neznámí vlci zaujali. „Jee, ňoví kamarádii,“ rozzářila se. Rozběhla se za nimi. Bez dovolení. Bez zábran. Mohli být nebezpeční. Mohli jí ublížit. To si zatím moc neuvědomovala.