Príspevky užívateľa

Měří si ji naprosto nečitelným pohledem. Na vysvětlení, kde má svoje léky, jen kývl. To vysvětluje, proč jsem ji tu necítil a ten košík taky ne. K noře skoro nechodím, byl jsem tam jen jednou, a to tady nemusela ještě ani být. Feier samozřejmě neví, že to tady ještě opravdu nebyla. On jen táhl k noře kořist, co ulovil se Stadleym. Jinak tam opravdu nechodí.
Jen lehce cukl uchem. Hm, takže to asi neví. No, vzali ji i tak a budu se muset snažit, abych jí oči dal co nejlíp do pořádku. Na druhou stranu, můžeme si dovolit teď dlouhodobou léčbu. A lepší zázemí pro ni.
Znova jen cukl uchem a zabručel. "No ještě aby ne. Koneckonců, to tobě jde o zrak." Což je rozhodně pravda. Ale když už je tady, došel blíž a pozorně si její oči prohlíží. "Nějaké změny? Větší pálení, slzení, jiné potíže?" Ohledně některých ji upozornil předem už dřív, ale i tak. Nečekal, že se potkají tak brzo.

Protože mi končí doba pobytu mimo území... a taky, začínat takový lov po tom, co tady tak dlouho běžíme, je trochu blbost. Přemýšlí, jeslti ho jen hecuje, nebo je za tím to, že je přece jen dost mladá. Na druhou stranu, blbá není, to zase ví. Jasně, nepochybuje, že by to zvládli. Ale opravdu si není úplně jistý, že zrovna teď a tady s ní chce lovit. Sotva je mezi nimi křehké příměří. Ale to by si spíš za běhu překousl jazyk, než aby to řekl.
Místo toho za vyrovnaného tempa zvedl hlavu, jako když sleduje krajinu. "Mám dojem, že tím, že jsme to tady proběhli, jsme všechno dávno vyplašili." Minimálně co se vysoké týká. A nebylo by na tom nic divného. Dva běžící vlci rozhodně vysokou přesvědčí, že by se měla zavčasu přestěhovat jinam. "A mě končí doba, kdy můžu být mimo území." dodal ještě. Přece jen netuší, co se jí může honit hlavou. Natož to, že by byla ochotná ho nechat venku déle.

Nečitelným pohledem si mladého vlka před sebou přeměřil. Nemohl říct, že tohle nečekal. Vlka očividně nikdo neučil, jak má svoje křídla používat.
"Až tě budou mět unést ve vzduchu, budou muset unést tebe. Za letu to není tak zlé, protože ti pomůže tlak vzduchu proti křídlům. Ale za vzletu budeš muset dost makat. To samé, kdybys chtěl něco nést. " Výmluvně se zadíval přímo na křídla. "Jestli jsi to někdy přehnal třeba s během, a pak tě druhý den bolely svaly na nohou... tak si domysli, co tě čeká, když to podceníš. Svaly, které ovládají křídla, se hýbají s každým nádechem a výdechem." Takže ano, i dýchat pak bude bolet.
Feierův výraz je pořád stejný, dost nečitelný. Nebyla to nijak milá slova, ale ani krutá. Jen, prostě pravdivá. "Až se ti doléčí noha, můžeš zkoušet vždy vyskočil a prudce jednou mávnout křídly, abys tím prodloužil skok. Není to sice vzlet, ale je to tomu trochu podobné. A bylo by to lepší, než se poprvý pokusíš skočit z výšky a splachtit dolů."
Feier nikdy moc neřešil to, že sám křídla nemá ve světě, kde někteří vlci ano. Co se jeho týká, prostě je někdo má a někdo ne. Ale jako léčitel pořád musí vědět, jak to chodí.

Jen tak tak, že sebou necuknul, když na něj Stadley promluvil. Zvedl hlavu, s obvyklým nakvačeným výrazem a chvíli přemýšlel, že mu řekne, že sbíral bylinky při svitu luny aby měly větší sílu. Ale Stadley by mu na podobné kecy nejspíš stejně neskočil. Potřásl hlavou. "Prostě jsem v noci nemohl spát, to se stává," zabručel a líně mávl ohonem. Potlačil zívnutí. Fakt mu nebudu vykládat, že mám noční můry. Ale i tak kouká na Stadleyho bystrým pohledem, beze stop nějaké větší únavy.
"Nevím proč bych nemohl. Nikdy mi nebyla zima, když jsem spal venku jen tak, pod stromem. Vlastně jsem to na cestách dělal skoro pořád." Nejsem přece nějaký zhýčkaný snob, strávil jsem už zimu bez zázemí. Ale i tak kouká na Stadleyho celkem klidně. Má tohoto vlka docela v oblibě. Pro Feiera je osvěžující, že si nemusí moc dávat bacha na jazyk a není po něm vyžadována nějaká slušnost. Sám Stadley se neobtěžuje věcmi jako pozdravy a tak.

Jejich rychlost postupně nabrala tempo, kterému by stačil opravdu málokterý vlk tak dlouho. Oni ale nevypadají, že by je to zase tak moc zatěžovalo. Běží lehce a vyrovnaně oba dva, bok po boku. Jen ke konci vřesoviště to Feier začal pomalu stáčet. On jako omega nesmí být z území zase tak dlouho. I když má povolenou výjimku, tak ta není míněná na běh. Proto to pak začal stáčet zpátky a zamířil s vlčicí zpět k jejich domovině.
Dusot tlap skoro není slyšet. Tihle dva by nejspíš společně dokázala uštvat jelena. Kdyby chtěli. Běžeckou výdrž na to rozhodně mají. "Někdy bychom měli jít lovit vysokou." Odpověděl klidně v rytmu běhu. "Rychlí jsme na to dost oba." Nemusel ani říct, že i dost vytrvalí. A neuškodilo by, donést nějakou potravu pro smečku. Je léčitel a práce má dost. Pořád musí sbírat hodně zásob bylin. Ale i tak. Současně je tu nový a má se pořád co ohánět. Ani on na ni nekouká, sleduje okolí za běhu.

Doklusal k mohutnému kmeni. Poslední dobou má kupodivu opravdu hodně práce. Nezastavil se, co se přidal do smečky. Ale nestěžuje si. Vypadá to, že to nakonec přece jen půjde. Smečka přijala jeho svéráznou povahu s relativně malými problémy. Dost možná pomohlo to, že sice je hrubián, ale pořád... zná svoje místo. A smečku nechce ztratit. Jen v noře odmítá přespávat. Vždy si najde kout někde venku. Různý. Nemůže přespávat v jeskyni. Jednak, mohl by přijít o zásoby bylin a pak, ona tam už přespává Mal, jak zjistil.
Někdy to chce ale dost kreativity, aby si našel místo, kde se v klidu vyspí. Teď jen potřásl hlavou a lehl si pod strom. Zcela výjimečně by ocenil pro změnu trochu klidu.

Zamručel a schoval zase tesáky. Na jednu stranu je rád. Nemusí zaútočit, i když by si to byl ten drzoun docela zasloužil. Na druhou stranu, škoda, že mu nemohl trochu pocuchat peříčka. Měl už hezky připraveno, jak se mu vrhne po levém křídle, aby mu zabránil v odletu, než si to s ním vyřídí ostatní. Jedna maličká část v jeho nitru lituje, že přece jen vycouval před jejich skupinkou. Na druhou stranu, jak moc by ten vlk musel být šílený, kdyby nevycouval.
Zafuněl a potřásl hlavou. Ale rozkazy Stadleyho byly jasné. Jen kývl a vyrazil směrem podél hranic, tam, kudy to měl nejblíže. Tedy, samozřejmě s respektem ke směru ostatních. Kontrola hranic ostatně nebude trvat dlouho. A chytit případného narušitele také ne. Víc není třeba řešit. Feier sám si ale nemyslí, že by si to drzý vlk rozmyslel.

Jejich tempo postupně zvyšovalo. Modrá vlčice nezklamala a odhad její kondice také ne. Je rychlá. Přesto, zvolna, velmi zvolna hnědý vlk nabírá rychlost, dává si ale dobrý pozor, aby jí nezačal odbíhat dál. Tempo je opravdu pěkně ostré, ale oba vlci běží lehce. A potichu. Velmi potichu a beze slov.
Běh a rychlost a volná obloha ale docela čistí hlavu i emoce. I Feier, z toho všeho lehce nervózní, se postupně uklidnil. Je to až téměř meditační, tlapa za tlapou, pravidelný dech a země ubíhající pod nohama.
Feier nese hlavu vysoko. Podobný běh má rád. Dokonce na jeho tváři začal hrát mírný úsměv a Roo má dobrý výhled jak na něj, tak na kresbu na jeho tváři.
Běželi dlouho, a překvapivě to bylo vlastně dost příjemné.
A dlouho bylo ticho. Nakonec se přece jen za běhu tiše ozval. "Dobrý běh," uznal opatrně. Aniž by vypadl z tempa.

Fajn. Jen kývl a koukl na nohu v dlaze. Drží pevně, ale to se ostatně dalo očekávat. Pak si prohlédl vlka, jak se tam válí a sluní se. Musím uznat, že slunce je na kosti dobré. Rychleji se to pak hojí.
"Co křídla? " V té otázce vlastně obsáhl víc věcí. Otázku na to, zda používá to co ho naučil a jak to jde, tak také, jeslti je začal pomalu posilovat a cvičit. V tomto věku by už létat měl. A pokud ani nezačal, rozhodně bude nutné křídla trénovat dost výrazně, než vůbec začne. Feier to ví, ale netuší, jeslti to ví i mladý Alaric. Jeho matka odešla, zdá se, že bez rozloučení. Asi se moc nestarala. To by jeho problém nebyl. Ale neviděl tu jiné letce. Bude složité naučit ho lítat.

Feier se kupodivu začal zubit čím dál víc... tím víc, že ten cizinec je drzý a ostatní se tváří.. no jak se tváří. Pak se dokonce rozesmál. "Vážně myslíš, že jsme tady všichni? Navíc, proč myslíš, že jsem asi vyl také? Varoval jsem, že se něco děje a že reaguji na první volání a nemusejí tam všichni." Ukázal pěkně celou sadu svých... opravdu zářivě bílých zubů.
Udělal jeden, jediný, a promyšlený krok blíž.
Kdyby se na cizince před sebou vrhli, tak by z něj asi mnoho nezbylo. A to ani pokud má k dispozici nějakou magii. Ale je faktem, že Feier rozhodně nebude ten, kdo by zaútočil první. Jedno ucho navíc má otočené ke Stadleymu. Ví, že právě tento vlk je tu momentálně nejvýše postavený a tedy, je to na něm.

Překvapeně zamrkal, když mu vlčice, s kterou si ještě před pár dny vyměňoval urážky, docela vlídně navrhla, jeslti by se nechtěl proběhnout. Zvedl pohled a krátce jí pohlédl do očí. Naklonil lehce hlavu na stranu.
V tomto pohledu není vůbec nic nevhodného. "Vlastně ano. To bych docela rád," odpověděl jí úplně stejně zdvořile. Sám sebe úplně nechápe. Ani ji ne.
Opatrně, pomalu kousek ustoupil, aby mezi nimi vznikl nějaký prostor. Nepotřebuje si Roo okukovat aby odhadl její kondici. To ostatně udělal hned při jejich prvním setkání. On má výhodu dlouhých nohou a dlouhé doby na cestách, ale nedělá si iluze. Ani tahle vlčice nebude pomalá. "Takže po vřesovišti?" Zhluboka se nadechl u toho návrhu, ale pomalu se rozklusal, připraven navyšovat tempo podle vlčice po jeho boku. Ne, v žádném případě nepůjde o závod. To ne. Na to si v její blízkosti není tak moc jistý, aby toto riskoval. Ale proběhnout se bez soutěžení? No proč ne.

Feier a jeho košík. Nerozlučná dvojice, dalo by se říct. Rozhodně je s ním vidět často. Pečlivě sbírá bylinky a ukládá si je. Poklusával si po pláni a sbíral bylinky, které mají rády slunce a trávníky.
Ale jak se to tak často stává, nebyl ani tady sám. Zastavil se a zadíval se na vlka, která se pohodlně vyvaluje v trávě nedaleko. Spí nebo ne?
Naklonil hlavu na stranu. Chvíli přemýšlel, že prostě odejde a nebude to řešit. Ale je to zrovna ten s dlahou. A to zase Feierovi tak trochu nedá klid.
Došel tedy blíž. Jeho tlapy zastavily na kraji vlkem vyleženého pelechu a zadíval se na něj.
"Tak co noha?" Zabručel místo pozdravu.

Toulal se územím a sbíral poklidně bylinky. Prostě si šel po svém. Jenže, co se to začalo nést zdáli? Zavytí. Volání člena smečky, který volá ostatní. Feier se zamračil. Velmi, velmi dlouho neslyšel něco takového. Koneckonců, kdy naposledy také byl členem smečky. On, nikde nechtěný, ten, kvůli kterému jsou problémy.
Ale to je teď jedno. Smečku a domov má a jeden z jeho nových druhů volá ostatní.
Odložil svůj košík a zvedl hlavu. Krajinou se ozvalo nezvykle hluboké zavytí nazpět, jak odpovídá směrem k hranicím.
A pak se jeho dlouhé nohy daly do pohybu. Pružné, rychlé tělo rychle ukrajuje vzdálenost a míří k hranicím.
Nebyl daleko. Tak to byla jen malá chvilka, než se štíhlé, ale vysoké hnědé tělo vynořilo z porostu a zastavilo vedle Artemis, jejích nové omegy. Zadíval se na vetřelce a jeho tlapu provokativně vloženou těsně za hranici. Nebylo problém poznat, že provokuje. Pro to by i Feier pochopení měl, ale to na tom, že tu hranici překročil a navíc, očividně nerespektuje členku jeho smečky, nemění vůbec nic.
Napřímil se v celé výši svého těla, zadíval se na druhého vlka a zavrčel. Hluboký hlas rezonuje až v kostech a rozhodně není vlídný. Hovor ale nechává na Artemis, protože to ona tu ostatně byla první a chytila narušitele. Dorazil prakticky stejně s Mal a teď stojí oba dva, každý po jednom boku Artemis.

Celá ta situace mezi nimi dost zavání rozpaky. A není se co divit. Na samém začátku mezi nimi padlo ledacos a nebylo to zrovna milé.
Feier zůstal stát, se skloněnou hlavou. Taky i proto, aby se na ni ani nepodíval. Opravdu uznal to, že jí jako úchyl mohl připadat. A byť ji tenkrát provokoval schválně, úchyl není a nehodlá dopustit, aby mu tato nálepka zůstala.
K jeho údivu ho docela normálně pozdravila. Zatím trochu neví, jestli si má oddechnout, nebo ne. Ale hlavu nezvedl.
"Ahoj," odpověděl jí tiše. "Ehmm... vidím, že nohu už máš v pořádku." Asi jediné bezpečné téma, které ho momentálně napadlo. Přešlápl na místě a nepatrně si protáhl svaly. Nechce, aby mu zatuhly, před dalším během.
Krátce koukl směrem na vřesoviště. Dá se běžet ještě dlouho. Pak nechal zase hlavu dole. Nejraději by ale rovnou zase vyběhl. To by ale bylo ještě horší, než současné rozpaky.

Tlapa za tlapou, zvednutá hlava, pravidelný dech... Běží lehce, vytrvale. Skoro by byl až šťastný. Po dlouhé době má domov, počasí je fajn a má i možnost se jen tak proběhnout.
Je si dobře vědom toho, jak rychlý je. Ale potřebuje mít i výdrž. A není lepší na výdrž než pořádný dlouhý běh. Vřesoviště vypadá jako dobré místo pro navyšování výdrže. Hory jsou fajn na trénink dechu a extrémů, ale na výdrž? To je lepší vyrovnanější prostor.
Všechno bylo fajn. Jenže, není tu sám. Pomalu zastavil, stejně jako druhá vlčice. Cuknul uchem. Ehm... co teď?
Pohledem sjel k její pacce. Vypadá to, že se zahojila bez problémů a jeho směs to dostatečně urychlila, aby byla Roo už úplně v pořádku. Nikam jinam jeho pohled nezabloudil.
Feier přešlápl a povzdechl si. Přece jen, teď už ji nemůže jen tak pohrdlivě ignorovat nebo ji urážet. Ne po tom, co se stalo tam v jeskyni. Tiše zamručel.
A tak, jak se v rámci postavení ve smečce sluší, sklonil hlavu v uznání své nižší pozice.
I když už chvíli běžel, dýchá pravidelně a docela klidně. Není těžké poznat, že je zvyklý běhat. Neřekl nic a s pečlivě skrývanou nervozitou čeká, co udělá Roo.