Príspevky užívateľa

Tiše zamručel, chytil zvíře za nohu a vydal se na cestu. Táhnout zvíře údolím a porostem není zrovna legrace a vyžaduje to dost síly.
Ale neřekl samozřejmě nic. A nejen proto, že s plnou tlamou by to šlo dost těžko. Jeho vlastní hrdost by mu to nedovolila.
A tak postupuje, krok za krokem, přímo k noře. A postupně u toho čím dál víc funí. A taky se víc a víc mračí. Je mu naprosto a úplně jasné, že Stadley, který si pohodlně vykračuje na lehko, se musí královsky bavit. Ale je dost fér aby uznal, že být to opačně, bavil by se i on sám a nejspíš by i přidal pár jedovatých poznámek.

Přesto to utrpení nakonec skončilo a udýchaný Feier dotáhl srnce až do nory, kde ho nechal před očima přítomných vlků. Pak se otočil k Stadleymu.
"Ještě jednou díky, za společný lov." Pokývl druhému vlkovi na pozdrav a zamířil z nory, vydýchat se na čerstvém vzduchu. Nikdo nemusí vědět, že prchá z nory tak rychle i kvůli něčemu jinému.

Feier ho nechal, když si vlk lehl. Očividně měl nácviku dost. Ale vedl si docela dobře. Hnědý léčitel jen tiše zamručel, ale neřekl nic.
"Fajn, docela to šlo." To je od Feiera větší pochvala, než Alaric sám může tušit.
"Nezapomeň, že je to fakt spíš pro případ nouze, když máš něco s tlapami. Hlavně s předními. A jestli se pak chceš učit létat, možná bys měl začít křídla trochu trénovat. Najdi si místo, kam se vejdeš, rozpřáhni je a drž je prostě rovně natažené. Jak dlouho jen vydržíš. Aniž by ses s nimi čehokoliv dotkl nebo si je opřel. Není to jako za letu, ale trochu si zvyknou svaly předem." Jasně, nemusí to dělat, ale pokud už s tím nezačal, tak bude při prvním pokusu o let dost litovat. Sám pro sebe se trochu ušklíbl.
Feier se protáhl a zívl. Co se jeho týká, instrukce skončily. Alaric si vedl dobře a není třeba to s ním nadále složitě rozebírat.
"Za týden ti zkontroluju tu tlapu. Nejspíš už bude možné ti pak dlahu sundat."
Koukl na něj. Pokud nebude mít mladý vlk žádné otázky, tak Feier odejde.

"No vidíš. Není to tak hrozný co?" Nevypadal, že by ho hodlal peskovat za to, že tam to křídlo neudržel. "Je to sice trochu nezvyk a pro křídla to taky není zrovna pohodlný, ale když budeš potřebovat, tak se takhle můžeš za chůze o křídlo opřít a zabránit tomu, aby sis špatně hnul s tou zraněnou nohou. Křídla na podobné zacházení nejsou zvyklá, takže to nebude příjemný. Ale tvou váhu udrží. Dá se o ně opřít a zabránit tak pádu. Je ale potřeba, abys je udržel takhle a neotevřel je. Aby ses o něco nepřerazil. Jsou dlouhá a letky by se mohly o něco zachytit. To by naopak vedlo k pádu."
Obcházel ho u toho a občas, když zmínil nějakou část křídla, lehce se jí dotkl aby Alaric věděl, o čem mluví.
"Chvíli si to tady ozkoušej, ale myslím, žes to zvládl docela dobře."
Nechá ho chvíli tam chodit do kola a opírat se o křídla. Nechal ho párkrát využít i samotný strom. Sleduje ho, chodí u něj a občas mu postrčením nasměruje křídlo.
"Pozor na úhel křídla. Když to uděláš zprudka a nebudeš ho mít srovnané, tak to může dost bolet."
Celou dobu se hnědý vlk chová překvapivě klidně a profesionálně a jen vysvětluje.

Ušklíbl se. Ano, někomu by to přišlo drzé, ale tento vlk nevypadá, že by to řešil, tak to nejspíš projde. "Kdybych neuměl lovit, tak je dávno po mě. chcípl bych hlady," zabručel potichu, zastříhal u toho ušima. Ale pak se uculil. Společný lov vlastně nebyl špatný. Nevadilo mu ani to, že musel poslouchat pokyny druhého vlka. Koneckonců, byl výše postavený a tak je to v pořádku. A Feiera popravdě ani nenapadlo, že by někdo třeba s ním kvůli jeho postavení spolupracovat nechtěl, u něčeho takového. Koneckonců, prokázat lovecké schopnosti by spíš měl, no ne? A to i když ve smečce není kvůli nim.
Při nabídce jídla se ale trošku zarazil. Opravdu očekával, že až v noře dostane kousek. Ale Stadley to očividně myslí naprosto vážně. Chvíli jen koukal, ale pak si lehl vedle Stadleyho a pustil se do jídla taky. Srnec je velký a dva vlci z něj zase tak moc neuberou. Takže pořád zbyde dost.
Feier není velký jedlík, takže skončil celkem brzo. Posadil se, olizoval si tlamku, až si ji úplně očistil. Zkontroloval si i vlastní srst, jestli je čistá. Pak koukl na Stadleyho. Až byl připraven i on, tak Feier prostě chytil nohu srnce a prostě začal táhnout. Ne že by se na to těšil. Je sice rychlý a postaral se o to, aby měl i dost výdrž, ale se sílou je na tom docela bídně. Táhnout takhle velké zvíře, to si tedy rozhodně neužije. Ale rozhodně si nebude stěžovat. Nehodlá ani pípnout. To mu jeho vlastní hrdost nedovolí.

Pořád poctivě koukal k zemi a jen na její tlapu. Nehodlá riskovat, že to celé nakonec přece jen dopadne špatně. Tady v šeru jeskyně v jejích očích a hlase našel něco, co nečekal. Bolest a ztrátu, které mu až příliš připomněly jeho vlastní. A to bohatě stačí na to, aby ji nemohl dál jen tak nelichotivě titulovat. Už vůbec ne po tom, co jí řekl a co tady mezi nimi proběhlo.
Nedivil se, že si tlapu raději ošetřila sama. Trpělivě čekal, až to dokončí, i když věděl, že to je trochu složité provést, když v tom nemá praxi a navíc ošetřuje sama sebe. Ale co se toho týká, tak mají všechen čas na světě. Tedy aspoň dokud někdo nevejde do jeskyně, ale to se nestalo.

Pořád koukla k zemi a její tlapě, když od ní přišlo sotva znatelné poděkování. Krátce zvedl pohled do jejích očí, a tiše pokývnul. Znovu sklopil oči k její tlapě. "Dnes tu nohu šetři a zítra raději trochu také... ale zítra to už můžeš klidně sundat a zahodit," řekl jí ještě. Ne o mnoho hlasitěji, než byl její vlastní hlas. Opatrně sebral zbytek směsi na tlapu a odnesl ji zpátky do hloubi jeskyně. Dal tím Roo možnost nepozorovaně odejít, kdyby chtěla. Otočil se pak, a došel do středu jeskyně. Koukl po ní. Světlo proudící stropem vykresluje jeho postavu, vysokou, ale skoro až příliš štíhlou. Jeho pohled je ale překvapivě mírný. Nezmizela z něj ta podivná stopa smutku, kterou normálně skrývá. Neřekl nic. Nechává na Roo, jeslti zůstane a nebo odejde. Bylo to však první jejich setkání, které proběhlo v klidu a bez urážek. Sám netuší, jak to teď bude dál. Ale přece jen, jsou teď ve stejné smečce.

Nepatrně se chvěl, když čekal na její reakci. Srdce mu tlouklo rychleji než mělo. Došlo mu, jak moc odhalil svoje rány. A teď se děsí toho, že do nich dostane vetřenu sůl.
Ale to se nakonec nestalo. Sice protestovala, že to nic není. Jenže, pořád tu tlapu zraněnou má. A když pak čekal na ortel a jen koukal, něco se mezi nimi přece jen maličko změnilo.
Roo zvolna natáhla tlapu. Z Feierova srdce spadl pěkný balvan, až se diví, že to nebylo slyšet po celé jeskyni. Pomalu vstal. Nechce křehkou rovnováhu smíru mezi nimi porušit. A to by se lehce mohlo stát, kdyby se pohnul prudčeji. "Díky," řekl tiše. Sotva to bylo slyšet.
Došel pomalu blíž a sklonil se k její tlapě. Dává si velmi dobrý pozor, aby ani nezavadil o její kožich. Ani pohledem. Věnuje se jen a jen její tlapě. Úhlu a směru kloubu a vazů a jejich chování. I jen nepatrné zachvění svalů na noze by mu prozradilo dost o stavu nohy a jejím zranění. "Zkus ji opatrně ohnout a zase narovnat. Prosím." Dodal nakonec i ono kouzelné slovíčko. Jak se ponořil do zkoumání zranění, málem by na to zapomněl. Ale to by v tuto chvíli mohla být docela chyba. Mluví tiše. Opravdu to nevypadá na nic vážného. Měla docela pravdu. Bod k dobru pro ni. Možná i dva. Ten první za to, že bude brzo v pořádku a druhý za to, že zná své tělo dost na to, aby to odhadla.
"Dám ti na to bylinkový obklad. Všechny věci na něj mám tady ve skladu. Urychlí to léčbu o několik dní. jinak bys kulhala a noha by bolela až týden. Při zátěži déle. Máš natažené vazy, ale nevypadají zpřetrhané." To samozřejmě úplně nejlépe uvidí až mu s nohou zahýbe, ale i tak to vypadá dobře. Jeho hlas se už blíží tomu, na co je zvyklá. Hluboký, mírně bručivý. Ale pořád mluví tiše a jeho tón je vlastně docela normální.

Pomalu ustoupil od ní a zamířil k místu, kde uložil byliny a první připravené obvazy. Netrvalo to dlouho, když donesl košík, s jakým někdy chodí po území ignisu a jaký už vlastně viděla. Vytáhl z něj pruh obvazu z travin a mělkou kamennou misku na které leží jakási směs. Vydává slabý pach bylin a vlastně vůbec nepůsobí nijak nepříjemně. Vypadá možná divně, ale ten pach je docela fajn. Voní jitrocelem a lučními květy. Vyrovnal věci před ni, tak, aby na ně pohodlně dosáhla.
"Pokud nechceš, abych na tebe sahal... můžeš to udělat i sama. Stačí natřít nohu tou směsí a pak ji stáhnout obvazem." Raději by to udělal sám. Ale vzhledem k jejich začátku, by jí to asi nebylo moc příjemné, takže považuje za fér, dát jí na výběr. Celou dobu ani jednou nezvedl hlavu nijak vysoko a dává si pozor, aby se kolem ní pohyboval opatrně. Ani jednou se navíc na její tělo nepodíval jinam než do očí, nebo na její zraněnou nohu.

Vlastně docela čekal, že na něj vlčice tak trochu vyjede. Koneckonců, vážně se vzájemně neměli zrovna v lásce. Normálně by asi na ni opravdu vyjel. Jenže, teď je to celé opravdu hodně jiné. Je zraněná. A to donutilo i jeho, chovat se dost jinak. Včetně toho, že si sám pro sebe uznal, že na tom, jak špatně spolu zatím vycházeli, svůj podíl rozhodně má. Povzdechl si. No, dobře. Asi jsem ji fakt nemusel tolik urážet. Aspoň ne pak tady. Je pořád dost mladá a byl jsem vážně trochu drzý. Neznala mě. Nevěděla, že bych jí neublížil.

Co je horší, v hlase vlčice zaznělo mnohem víc. Zranitelnost, smutek. Bezmoc. Zamrkal. Neunikl mu ten zlom v jejím hlase. A ne, ač se tam venku schválně choval drze a předstíral, že ji očumuje, vlastně žádný úchyl není a to poslední co chce, je děsit zraněnou vlčici. A tak udělal něco, čemu by sám ještě před pár dny nevěřil. Nebo by se tomu rovnou vysmál, kdyby mu někdo řekl, že to udělá. Jenže, teď je opravdu hlavně léčitel a to jde všechno stranou.
Hnědá vlčí hlava se sklonila. Aniž by udělal jediný krok blíž, sklonil se, složil přední packy a poklekl před mladou vlčicí. Něco, co neudělal už velmi, velmi dlouho před nikým. Sám se u toho trochu zachvěl, není to pro něj zase tak snadné. Jenže, v jejím hlase zazněla bolest. Která podivně rezonovala s bolestí hluboko v jeho vlastní duši a srdci.
Chvíli tak počkal, než vlčici před ním dojde, co právě udělal. "Omlouvám se. Vím, že to tak vypadalo. Mělo to tak vlastně vypadat. Chtěl jsem tě naštvat, vydráždit, aby jsi něco řekla. Ale opravdu nešlo o očumování. Nikdy bych se nedotkl žádné vlčice proti její vůli." Jeho hluboký hlas se nese lehce klenbou jeskyně. A je překvapivě krásný a sametový, jak z něj zmizel obvyklý nevrlý osten.
"A přiznávám i to, že kdybys byla jen přišla a něco mi řekla, byl bych úplně stejně drzý i teď," nemá zrovna nadšený tón, u toho přiznání. I když je do očí bijící, že jsou ta slova upřímná. "Jenže, zranila ses. A bez ohledu na to, jeslti moje znalosti a schopnosti v léčení uznáváš nebo ne a bez ohledu na mou pozici ve smečce... je léčitelství to jediné, co mě nikdy nezklamalo a nezranilo. Nikdy bych nezradil památku svého otce, který mě naučil léčit tím, že bych schválně trápil zraněného." To bych radši sám skočil z útesu. Ztěžka polkl a nepatrně se zachvěl. Sám netušil, že jeho touha nezradit svou vlastní profesi je tak siná, že i před někým, koho doteď nesnášel, je kvůli tomu schopen takto obnažit svou vlastní duši. A opravdu to pro něj není snadné. Naservíroval kus sebe sama vlčici před sebou na stříbrném podnose. Téměř šeptal, když promluvil znovu, v hlase stopu chrapotu. "Dovolíš mi, prosím, podívat se ti na tu nohu? Klidně ti i jen řeknu co dělat a vůbec se tě nedotknu, pokud chceš."
Zvedl pohled. Jantarové oči koukají... vlastně až trochu smutně. Co vlastně tento vlk všechno zažil? Mohl by argumentovat potřebami smečky a že je vhodnější aby vlci měli ošetření, jenže popravdě, v tuhle chvíli tu tak úplně o smečku nejde.

Vážně přikývl. "Fajn. Tak vstaň, stoupni si rovně a odtáhni křídla od těla, aniž bys je rozložil. Drž letky křídel položené na sobě." Začal s prvním pokynem. Sám si stouplnul před Alarica. Bez křídel mu stejnou pozici nemůže předvést, tak jim budou muset stačit slova a že jeho pozici případně Feier sám opraví postrkováním čumákem.
"Snaž se držet letky pořád na sobě, křídla pevně složená, ale tak, abys dostal hlavní křídelní kloub od těla. Zkus ho pak sklonit k zemi, tak, aby ses země dotknul. Obloukem toho kloubu. Je pevnější, než si myslíš. Můžeš se o něj opřít, dost spolehlivě." Natáhl se a zlehka se dotkl oblouku kloubu čenichem inkriminovaného místa. "Zkus toto místo prostě položit na zem. Bude ti to připadat trochu nepohodlné, nejspíš na to nemáš zvyklé svaly. Tak ucítíš jejich tah. Pokud to nejde, tak to proveď jen jedním křídlem." Snad to vysvětlil tak, aby to druhý vlk pochopil. Jde skutečně jen o anatomii a o možnosti křídel. Za letu se křídla dostávají i do mnohem extrémnějších pozic, jenže natažená. To by se ale na zemi asi přerazil.

Dokončil obvazování nohy s nově upevněnou dlahou. Koukl na mladíka. "Nemusíš na to umět létat a jako léčitel bych ti doporučil, aby ses to neučil než se ti noha úplně zahojí. Ale to ti asi došlo. " Hmm, takže to pak asi bude ještě pádů a šrámů. To se asi moc nudit nebudu. Povzdechl si a zastříhal lehce ušima.
Už už mu rovnou chtěl začít diktovat, co a jak, když se zarazil. A jo vlastně. I tohle skoro štěně má vyšší pozici jak já. Odkašlal si.
"Poslyš, jako omega ti nemám co právo jakkoliv nařizovat. Ale pokud chceš, abych tě to naučil, tak budu muset. Jsi ochoten s tím souhlasit a v případě potřeby to potvrdíš přes jinými?" Vzhledem k tomu, co si už zažil s jistou vlčicí, je pro něj tohle vyjasnění si pozic nutné. Přece jen, nemůže si dovolit dělat problémy. Nechce o smečku přijít, když to vypadá, že by ho tu opravdu přijmout mohli. I s tím jeho... jistým problémem...

Sledoval mladého vlka před sebou pozorně. A pořád tak naprosto profesionálně. Ani nehnul brvou, jak pozorně zaznamenával každé slovo.
"To vypadá dobře. Ostrá bolest by byla špatné znamení, ustoupení u odpočinku naopak je znamení dobré. Prostě ti dává najevo, že jsi to přehnal. " Vysvětluje mu. "Respektuj to a zahojí se rychleji. "
Začal jeho nohu opatrně znovu obkládat dlahou.
"Bylo dobré, že jsi tu léčitelku potkal. Správně ti srovnala zlomené kosti. Bez toho bys měl docela problém." Normálně by tolik asi nemluvil. Ale jde o tu jedinou věc v jeho životě, která nikdy nepřestala mít cenu. O léčení. A co víc, mladý vlk před ním se projevil jako docela rozumný. Feier uznale zamručel a kývnul, když souhlasil, že si raději dlahu nechá, než aby riskoval poškození kosti. "Tak týden by měl stačit. Jak zběhlý jsi v používání vlastních křídel?" Zadíval se na něj se zájmem. "I bez létání je můžeš při pohybu využít, aby sis usnadnil chůzi, než se ti noha dohojí. " A Feier náhodou docela ví jak. Jako léčitel se musel naučit o anatomii kde co. A co se křídel týká... Ferenix péči o ně a svaly s nimi související bral vše dost vážně. Koneckonců, letci někdy utrpí opravdu hodně zlá zranění právě na křídlech. A těžce to nesou.

Hloubal nad kamením, když v tom šramot a vletěli do jeskyně hned dva tvorové. Ten menší a jedlý, vzápětí zase utekl. Ale vlčice naneštěstí ne. Spíš se výstavně rozplácla. Feier sebou lehce cuknul. Jeho instinkt léčitele dal jeho tlapy ihned do pohybu dřív, než se vůbec stačil zamyslet a než mu vůbec došlo, o co tam jde. Prostě, zraněný vlk, léčitel v pozoru. Jenže, pak mu došlo kdo to je. A do háje... Zrovna ona. To snad ne. Na vteřinku zavřel oči a zhluboka se nadechl, zvolna vydechl. Dal si ale pozor, aby nevydal jediný zvuk. No, tohle bude parádní zkouška sebeovládání.
Znovu se rozešel směrem k ní, ale nahlas si odkašlal aby na sebe upozornil.

"Vím, že ti nemám co říkat, ale mohl bych tě prosím požádat, aby ses prosím nehýbala, než tě prohlédnu? Vím, že mě nemáš ráda. Ty víš, že já tebe taky ne. Ale pořád... umím léčit," řekl jí překvapivě normálním tónem. Dokonce i s oním kouzelným slovíčkem a to hned dvakrát. Roo nemůže tušit, že to všechno má důvod. Je jedno, jak moc ji nesnáší. Je úplně jedno, že je jen omega a vlastně není jeho povinnost se o zdraví smečky postarat. Ale za jeho myšlenkami je stín jiného vlka. Jako by Feierovi za jeho hnědým hřbetem stál obrys Ferenixe, který mu říká, co je povinností léčitele. A Feier jeho památku nikdy nezradil. Neopustil by jen tak zraněného aniž by se pokusil pomoci. Bylo by lepší, kdyby byla hned nevstávala.

Když se na něj vlčice podívá, uvidí překvapivě krotký postoj, se skloněnou hlavou. Vlka, který si je vědom svého nižšího postavení ve smečce a to, že opravdu jí dal důvody, aby z něj nebyla nadšená. Bez ohledu na to, jak moc to bylo vzájemné. A oči, upřené jen a pouze na očividně zraněnou tlapu. A nic víc. Feier svou nabídku myslí naprosto vážně. Přesto zůstal stát a vyčkává, dokud mu druhá vlčice nedovolí přijít blíž. Nazvala o úchylem. On sám moc dobře ví, že to tak není. Ale má dost rozumu, aby si přiznal, že tam v lese se to tak rozhodně vyložit dalo. A že to udělal schválně, aby vyzkoušel její odvahu. Možná to nebyla nejlepší metoda, ale co už. Zpátky to nevrátí. Teď tu jde ale o zraněnou packu.

Tiše zabručel, jak přijal jeho vysvětlení. Nevím kdy to bylo, ale muselo to být těsně než jsem přišel do smečky.
Zadíval se na něj, když přiznal výraznější bolesti. "Dokážeš odhadnout jak moc jsi s tím chodil? Zkoušel jsi i něco náročnějšího, jako třeba uskočit u něčeho nebo tak?" Dívá se na něj. Tón je přísně neutrální a pohled jantarových očí je klidný. Není sice nějak milý, neutěšuje ho, ale v očích není ani zloba ani hněv. Spíš možná hluboko pohřbený stín smutku. Ne že by to tento vlk někdy přiznal.
Znovu sklonil čenich k jeho pacce. "Jakého typu jsou ty bolesti? Tupá, taková ta hluboko v kostech, kterou skoro až nevnímáš, ale je otravná, nebo ostrá bodová? A v kterých místech? Bolí jedno místo, nebo celá noha?"
mezi otázkami dělá drobnou přestávku. Jako by se chtěl ubezpečit, že druhý vlk zachytil všechno, a že ho nepřehltil. Celé to působí velmi profesionálně.
"Kost srostla správně, ale je to ještě krátká doba. Bez dlahy se myslím zatím neobejdeš. Hádám nechceš riskovat, že čerstvě zahojený zlom praskne."
Chystá si mezitím věci, aby mohl nohu znovu zabalit. Může použít i to, co už na noze bylo. Ať byla neznámá vlčice kdokoliv, dlahu vyrobila dobře. Takže to půjde.
"Dá se ale naučit s tím chodit tak, aby to překáželo méně." Zabručel ne moc nadšeně. Není zrovna učitelský typ. Jenže, ví že to tak je a jeho hrdost léčitele mu nedovolí, aby to zatajil. I za tu cenu, že to vlka bude muset naučit.

Jen krátce zastavil, s utrženou bylinkou v tlamě a zvedl obočí. Já poslouchal. ty očividně moc ne. A jestli si mermomocí chceš být znechucená, fajn. Tak třeba aspoň vypadneš.
Zdánlivě si jí dál nevšímá a opatrně a pečlivě sbírá rosliny. K těm křehkým stonkům se chová překvapivě něžně, opatrně. A Lunary, která odmítla uhnout, to má rozhodně v přímém pohledu. Je to hodně velký kontrast k tomu, jak se tvářil nabručeně. I když je tento velký štíhlý vlk pěkný bručoun a nevrlec, v tu chvíli, kdy tak opatrně zachází se světlými květinami, vypadá úplně jinak. A působí o dost mladší, než když se jen tak na někoho nevrle kouká. Na Lunary nepromluvil a vlastně se spíš tváří, že tam není. Ale nijak ji neodstrčil, ani se jí nedotkl a udržuje mezi nimi dost velký odstup, aby se nemohli náhodou otřít. Milý nebyl. Ale to neznamená, že by do ní musel strkat. Feier je hulvát, ale ne úchyl. Ani tyran. A strkat do neznámé vlčice, která ho nemusí, to by opravdu podle něj bylo přes čáru.

Uložil další várku rostlin. Vlastně se ten sklad už pěkně rozšířil. Rostlinky jsou vyrovnané v pravidelných řadách, třízené dle účelu a je jich tam opravdu docela dost. S tímto je docela spokojený. Nechal bylinky bylinkami a odešel zase ke vchodu.

Na jeho vkus je tam příliš mnoho kamenů. Zbytečně riskantní, když se tam prochází sem a tam. Na druhou stranu, má smysl se s tím přerovnávat, když se stejně stěhujeme?
Zastříhal ušima a povzdechl si. Zády ke vchodu si prohlíží podlahu jeskyně. Stojí vlastně za rohem, takže dokud někdo nevejde až dovnitř, neuvidí ho. Kamenů je tam opravdu docela dost. Kouká trochu stranou, na úsek, kde je trochu písku a na něm další balvany. A přemýšlí, co s tím.

"Neznám." Zabručel jenom. Nikdy tu vlčici nepotkal. Ale věděla co dělá. Dl se do kontroly Alaricovy tlapy. "Kdy přesně se ti to stalo? Den."
Opatrně, ale velmi jistě a rychle rozbalil jeho dlahu a velmi pečlivě a překvapivě jemně zkouší stav jeho nohy. Kost je rovná přesně tak, jak by být měla. A byliny, které použila ta neznámá léčitelka, udělaly svou práci a hojení urychlily.
"Máš nějaké bolesti, při pohybu a tak? "
Je ještě skoro dost brzo aby dlahu úplně sundal. Kost je očividně srostlá. Ale je to brzo. Spoj bude ještě poměrně křehký.
Zadíval se na vlka. Jako léčitel je naprosto profesionální.