Príspevky užívateľa

I tentokrát ji pečlivě sledoval. Ale zvládla to docela dobře a bez stížností. To jí je jen k dobru. Feier na konci celého procesu jen kývl.
"V košíku máš množství, které stačí na devět dní. Za týden se tady zase setkáme a celé to zopakujeme. Ty dva dny jsou rezerva, kdybys něco rozlila. Kdybys o košík s věcmi přišla, nezbyde ti, než se ometat kolem hranic ignisu a až se někdo objeví, tak ho požádat, aby mi dal vědět. Sešli bychom se pak zase tady. V žádném případě nevstupuj jen tak na území. Já nemám právo ti vstup dovolit a smečka si území přísně střeží." Navíc, nehodlám si zadělat na potíže. Léčbu jsem jí slíbil ještě před přijetím, dodržení slibu každý pochopí. Ale tahat ji k nám?
Potřásl hlavou a protáhl se.
Ještě si zkontroloval, že oheň už uhasl a poslední místo, které bylo podezřelé, zalil trochou vody z řeky. Využil na to poslední miskovitý kámen, který nebyl nad ohněm a tudíž je studený.
Některé věci začal zastrkávat pod provizorní přístřešek z větví. Artemis věnuje jen málo pozornosti. Koneckonců, svou práci udělal. Teď ještě uklidit, co je třeba. Pak se prostě otočil k odchodu. S nějakým léčením se moc neobtěžoval. "Tak za týden."

Pečlivě ji sledovat u nácviku. Ale vypadá to, že si vede docela dobře. "Fajn. Přesně takhle. Ujisti se vždycky, že se to dostalo do celého oka. Je to důležité. Nech pak tak minutu zavřené oči. Aby to slzy hned nevyplavily. Počítej s tím, že budeš mít oči citlivější na světlo a na prach, během léčení. Můžeš si je kdykoliv vypláchnout čistou vodou. Ale ujistit se, že je čistá. Používej tekoucí vodu která není cítit bahnem. Když nebude a oko tě bude dřít, tak chvíli nemrkej, nech ho zalít slzami a pak ho zavři. "
Přešel k miskám s hotovými léky a překvapivě obratně přelil tekutiny do vyčištěných ulit a ucpal je kousky mechu. Opatrně je uložil do košíku, pečlivě obložil travinami a mechem a překryl velkými lopuchovými listy. A pak naplnil lasturu zbytkem tekutiny.
"Tak, teď už na ostro. Bude to trochu štípat a je to normální." Varoval ji hlavně proto, aby pak necukla. Léčení někdy není nic příjemného, ale tak pokud chce vidět, tak to prostě musí vydržet a Feier není z těch, co by někoho chlácholili.
Podíval se krátce na oblohu. Jsme prakticky hotoví, to stíhám. Pak zase na vlčici a čeká, až si vypláchne oči tentokrát lékem.

Neznámá vlčice zastavila. Je to ta Lunary nebo není? Tak jako tak, znechuceně zamručel. Zastavila zrovna v rozkvetlých rostlinách, z kterých si pár chtěl sebrat.
Rozhlédl se. Hm, a v okolí nevidím, že by rostly ještě někde. Cukl uchem a mávl zamyšleně ohonem. To si nemohla do háje stoupnout někam jinam?
Ale co. Není na ničím území a vlastně ji asi nemusí nijak řešit. Zafuněl, ne moc nadšený. Navíc v tom dupe jak kanec v kališti. Ta se v kytkách fakt nevyzná.
Rozešel se a jde přímo k vlčici. Tedy, spíše k těm rostlinám, ale ono to vyjde na stejno.
"Dovolíš?" Zabručel na ni, nijak vlídně. Jeho hluboký hlas navíc zní málem až v kostech. Ne že by měl chuť strkat hlavu do blízkosti jejích čelistí, ale na druhou stranu, není lepší důkaz, že si z ní nedělá těžkou hlavu.
Rychle pohnul hlavou a utrhl stvol... těsně u přední tlapy vlčice. Někdo lekavý by v tom už asi viděl pokus o kousnutí do tlapy, někdo klidný by zůstal stát. Feier samozřejmě neví, jaká tahle vlčice je. Ale tohle mu o ní přece jen něco řekne. Nemá samozřejmě problém rozpoznat její kondici.
Až na to jedno zabručené slovo se tváří, že si jí moc nevšímá a opatrně si uložil bylinu k ostatním do vaku. Pak prostě utrhl další.

Jsme k srnci blíž a blíž a zatím o nás nemá nejmenší tušení. Stadley jasně naznačil, že je třeba mu nadběhnout a ukázal i směr kudy. Feier jen krátce kývl a opatrně, potichu, začal obcházet keře. Jeho hnědá srst naštěstí není v terénu moc nápadná a to kupodivu ani přes rudé šmouhy v hřívě. Stačí se držet ve stínu a nedovolit, aby mu na ně padlo přímé slunce, které by je zvýraznilo. A i kdyby. Stačí znehybnět, spousta věcí v přírodě má červenou barvu.
Obejít srnce chvíli trvalo. Když chtěl být opravdu potichu. Musel si dávat pozor na každou větev okolo, i ty na zemi. Navíc, i tráva umí dost šustit, tak občas musel zastavit a počkat na vítr, aby mu hnul s travinami, jak potřebuje. Akorát nevím, jestli mám zaútočit a hnát srnce k němu nebo jestli zaútočí on... ale asi spíš já, mám takovej dojem, že jsem lepší běžec. Pokud jde o tlapy, tak minimálně je v lepší kondici. Feier ale samozřejmě neví o Stadleyho skryté výhodě, díky které tak rychlé a vytrvalé tlapy nepotřebuje.

Ale nakonec se srnec ocitnul mezi dvěma vlky. Tím se ale také pach Feiera dostal k pasoucímu se zvířeti. Srnec zvedl hlavu a Feier už na nic nečekal. Zaútočil na něj. Nebyl dost blízko, aby srnce mohl srazit, ale to nevadí. Kvůli tomu tady není. Protože jsou dva. A pak, kdyby jim přece jen utekl... Feier je schopen zvíře štvát lesy a směřovat si ho ohněm, kam bude potřebovat.
Přesto zavrčel a chňapl zvířeti po zadních nohou, i když minul. Důležité je ale jen to, že srnec prchá po pěšině rovnou k Stadleyho tesákům.

Naštěstí se zdá, že vlčice bere léčení svých očí dost vážně. A to je důležité. Protože kdyby se nedržela pokynů, nefungovalo by to. A koneckonců, to jí tady jde o zrak. Vypadalo to, že jí jsou instrukce jasné, což je dobře.
Oheň už pomalu zhasíná, jen vrstva žhavých uhlíků se drží. Feier vzal lasturu. "Naleješ obsah do lastury a pak do toho prostě strčíš oko a zamrkáš. Musíš cítit že se to dostalo všude pod oční víčka. Vyzkoušíš si to. " Do lastury si už předtím nabral vodu z první mísy, kde měl prve mech a tak dále. Položil jí lasturu na kámen. "Zkus si to. Chce to trochu cvik. Takže si to napřed tady natrénuj." Čenichem rázně ukázal k lastuře s převařenou vodou.
Hodlá si u toho na ni samozřejmě dohlédnout, nebude riskovat, že to provede špattně. Normálně by jí prováděl výplachy, jenže to by musel u toho být. A to není tak úplně možné. Bude rád, že bude stíhat už takhle. Nicméně, pokud by se to nedokázala naučit, nebude moc na vybranou a bude se s ní muset scházet někde u okraje území Ignisu. Uvidíme. Kdyžtak to prostě budu mít uložené já a bude muset vždycky přijít. Ale bylo by to mrzuté. Tak jako tak by asi musel požádat alfu o to, aby to mohl provádět.

Hrdě napřímený, s ohonem povlávajícím za ním, si kluše horami. Má rád vrcholky hor. Jejich hrdost, nezlomnost. Koruna samotné země. Navíc, hory neodpouští. Kdo k nim nemá úctu a neví, jak se v nich chovat, riskuje život. A co víc, spousta vzácných a velmi cenných rostlin nikde jinde neroste. Takže, má i důvod vyběhnout ze svého nového domova, aby hledal další byliny. Jejich území je krásné, ale opravdu vysoké hory jsou až za hranicemi. Právě kvůli tomuto má přes plece přehozeno něco jako vak, na špagátě. Nevypadá moc vzhledně, ale svůj účel splní.
Vykračuje si po horském svahu, skoro jako by mu to tady patřilo. Tak to samozřejmě není a ani sám Feier to tak nebere. Ale v horách byl vždycky jako doma.
Jenže, není tu sám. Blíže vrcholkům se někdo pohybuje. Feier se zastavil. Kousek před ním je zrovna dost rostlin, o které by stál. Ale je tu ta neznámá vlčice. Zamračil se. Kdo to je? Vzhledem mu připomíná vlčici, o které už něco slyšel.

Bok po boku se Stadleym tiše postupoval porostem. Už teď se mu sbíhají sliny. Vlk vedle něj není žádné ořezávátko, takže by si lehce měli být schopni poradit i s dospělým srncem. Je to vážně příjemné, postupovat společně po čerstvé stopě na lovu. Dlouho neměl takovou společnost. Navíc, teď jsem patří. A co víc, tahle smečka se jeho problémů zdá se opravdu nebojí. Alfa na ten spálený keř sotva hnul uchem.
Našlapuje tiše a lehce a pach srnčího je čím dál silnější. Vede ze svahu dolů, možná zvíře hledalo potravu a vyhýbalo se horám, možná vodu. Kdo ví?
Netrvalo ale moc dlouho, než se objevil před nimi srnec. Pěkný kus. Feier zvolna, opatrně zastavil. Přimhouřil oči. Koukl po Stadleym. On je tu výše postavený, tedy je na něm, aby určil role při lovu a jeho způsob. Feier by nejraději srnci nadběhl a zkusil ho nahnat silnějšímu Stadleymu, ale on tady nevelí.

Hrdě se napřímil a nasadil lehký krok dálkového běžce. Jeho dlouhé nohy snadno ukrajují vzdálenost bez větší námahy a nemá problém Stadleymu stačit. Vlastně, trvalo docela dlouho než se mu vůbec zrychlil dech. Tento vlk je ve špičkové kondici a dost dbá o to, aby to tak také zůstalo. Výška a délka nohou jsou navíc trošičku nefér výhoda, v tomto případě. Cestou pozorně sledoval okolí, ale držel se za Stadleym. Není třeba vydupávat další pěšinu vedle, když se tady navíc druhý vlk dobře vyzná. Nevidí tak na jeho výraz. Ale i kdyby na něj viděl, bylo by to jedno, neřešil by to.
Když doběhli na místo, zastavil a koukl na Stadleyho. Po otázce zavřel oči, sklonil hlavu, olízl si čenich a párkrát se velmi zvolna, zhluboka nadechl. "Spoustu pachů. Většina starých. Ale nedaleko je cítít srnčí. Čerstvá stopa." Bez ptaní nebo vyzvání zamířil tím směrem. Našlapuje lehce a dává si trochu pozor, kam pokládá tlapy. Žádná zrádná větvička nezapraská, když udělá krok. Jen o kousek dál je cosi jako pěšina. Feier sklonil hlavu a očichal ji. Jo. Rozhodně srnčí. Koukl po Stadleym, co on na to. V tiché výzvě, zda půjdou po stopě. V očích žár a trochu z věčného hladu lovce. Ne, tento léčitel opravdu není křehká květinka, které by někdo jídlo musel shánět.

Cukl uchem. Nezná tu vlčici, tak si úplně není jistý, jak si má její sarkasmus vyložit. Tak se rozhodl to ignorovat. Snad je opravdu ráda, že tu někdo takový je. "Jo, momentálně jsem. Ale to tak nebude na dlouho." Řekl to s naprosto jistotou někoho, kdo se nepotřebuje předvádět. Kdo ví, že umí dost, aby na spodních příčkách nezůstal. Bez známek nabubřelosti nebo namyšlenosti.

U jejího představování napřímil uši. Za tímhle bude nějaký příběh. Ale její opravdu jména a jeho krátkou variantu prostě kývnutím akceptoval. Co záleží na tom, co se jí stalo. Oba jsou tady noví. Asi mají oba proč začínat znovu. Feier je ten poslední, kdo by měl zájem vyzvídat. Ještě by pak musel říct, co se stalo u něj. No to ani náhodou.

Sedl si a zadíval se na ni trochu zamyšleně. "Je tu hezká řádka velmi schopných a silných vlků. To je dobré." A pro něj také hlavní argument. To, že už se stalo, že tady někoho nesnáší, je vedlejší. A není důležité pro smečku. Nikde není přece dané, že musí všechny milovat a objímat. Pak si na chvíli představil, jak všichni objímají Mal. A jak by se na to asi tvářila. Jen tak tak udržel vážný výraz, ale v duchu se rozesmál. To by byl mazec. Nejspíš i s ohňostrojem.

"Nevím ani pořádně, kolik nás tu je. Ale některé už jsem potkal a stihl si nadělat i nějaké přátele." Víceméně. A taky jednoho nepřítele. Víceméně. Ale to je celkem vedlejší, tak proč by o tom mluvil. Raději se začal zase rozhlížet po prostoru, jestli by se mu tady něco nehodilo. Vstal a začal mírně popocházet kamenitým terénem, ale ne tak aby to bylo příliš nezdvořilé vůči Mornii.

Odložil rostlinku co držel v tlamě do košíku a usmál se na Mal. Rád ji vidí a dokonce i jeho zrádný ohon to dal pár symbolickými mávnutími najevo. "Jasně, protože je to tady samý obchod, že ani nevím, do kterýho dřív! A ty ceny." Odpověděl jí ve stejném duchu, v jakém ona začala, dokonce se krátce zazubil.
A jen chvíli na to mu náladu zkazilo to, že se tu objevila jiná vlčice. Zafuněl a okázale se na Roo nedívá. Když se budu tvářit, že ji nevidím, třeba s ní nebudu muset mít nic společnýho. Aspoň že tentokrát nemusí její nabubřelou společnost snášet sám. To je velká výhoda. Ale vlků tu postupně přibývá víc a víc.

Stadley si sedl kousek víc dozadu. Na něj koukl a lehce mu kývl na pozdrav. Tím mu sice moc nevyjde ignorování Roo, která je ve stejném směru, ale co už. Koukl na jeho tlapu. Už ani nekulhá, takže je to určitě dobré. Ale před ostatními to nehodlá komentovat, už kvůli Stadleymu samotnému. Koneckonců, tlapa očividně je na tom lépe a to mu v tuto chvíli stačí.
Posledního příchozího ještě nezná. Zastříhal ušima a koukl na něj."Feier." Představil se mu krátce. "Mohlo by to být lepší. Někdy to udělám pořádně, ale na to je potřeba mít připravené pruty předem." Když hezky poprosíš, tak tě to i naučím. Jinak se budu fakt královsky bavit, až budu koukat jak s tím bojuješ. Zase tak snadný to není.
Koukl po celé skupince. Na bylinky... Vlastně leda já. Ale znovu koukl na posledního příchozího. "To asi jedině já. Koneckonců, není tu žádný sklad ani zásoba a do zimy se mám co ohánět, abych zajistit to co je pro práci léčitele nutný. Nejlepší doba na sběr spousty druhů je na jaře." Povzdechl si. Naštěstí ne všech.
Znova koukl po skupince. Sedl si, zamračil se. Co já s nima tady teď? Hm....
Koukl se na Mal. "Hele, Mal, učil tu někdy vůbec smečku někdo základy první pomoci a ošetření ran v poli? Neumět něco takovýho je hlavně pro lovce a bojovníky pomalu na hranici sebevraždy." Schválně oslovil Mal. Takhle mě třeba ta namyšlená nána nezačne zase poučovat o postavení. "I tak jsem zatím neviděl smečku, kde by se to dělalo, dokud se do toho nevložil schopný léčitel. I když bez toho umírá spousta vlků zbytečně. Víš jak se to říká. I nejlepší lovec někdy mine." Potřásl hlavou. Tohle bude ještě zajímavý. Nemám tady právo komukoliv cokoliv nařizovat. Ale jestli něco budou chtít vědět, tak to bude jen dobře pro smečku.
Zůstal stát a kouká po nich. Jen Roo se mu nějak daří pohledem míjet.

Stadley je mu čím dál sympatičtější. Koneckonců, nestyděl se rýpat, ale hlavně, naprosto neměl problém s tím, když to dostal stejnou měrou zpátky. A to je hlavní.
"To je docela běžný," jemu jako léčiteli to samozřejmě divné nepřijde. Vždy se i dobrý a schopný vlk může zranit tak, že si sám nenaloví.

Koukl na svůj košík. To počká. "To by šlo. A borůvky jsou náhodou fajn. Když máš zrovna průjem nebo bolavý dásně," ušklíbl se. I to je svým způsobem rýpnutí. "Já nemám ani jedno a ty určitě víš, kde jsou tady dobrý loviště." Koukl se na údolí. Potok v údolí, určitě tu někde bude napajedlo zvířat. A od něj stezky. Parádní místo. Košík si pečlivě ukryl za jeden balvan do vysokých rostlin a koukl na vlka, připraven k akci. "Vlčice bych ale docela nepodceňoval. Některý jsou dost schopný." Koneckonců, Mal by byla dobrý příklad. Aspoň mu dohlídnu na tu tlapu. Ale vrbová kůra by mu to měla být schopná udržet.
Protáhl se. A uculil se na Stadleyho. Veselí v tom zase tolik není, zato přehlídka pěkně ostrých zubů lovce docela důkladná. Ne že by se tak šklebil dlouho. Byla to jen další pobídka, že můžou vyrazit.

Moc jí o smečce neřekl. Artemis nemůže vědět, že i kdyby opravdu už věděl o všem, jak to tam chodí, stejně by nemohl. Ignisané nejsou tak otevření světu jako jiné smečky. I když se ani neuzavírají úplně. On jen ví, že prokázal dost schopností, aby měl pro smečku smysl. A pro něj je to vlastně taky dobré. Učí se, co vůbec jak chodí ve smečce, protože vlastně byl přijat celkem na rychlo. Pořád je jen omega. Nemá právo skoro na nic. Ale to se brzo změní.
Na její veselý výraz a vůbec dobrou náladu jen zabručel. Raději se věnuje práci.

Už už ji chtěl sprdnout, že jí uhasíná oheň, když si toho vlčice všimla sama. A začala se starat o svou část práce.

Feier sebral šnečí ulity a opatrně je nastrkal do největší misky k mechu. Už přestal přidávat další vodu do menších misek a ze dvou dokonce začal s pomocí větvičky vytahovat bylinky zase ven. Koneckonců, vařily se tam už téměř hodinu. Feier velmi pečlivě sleduje stav v miskách. U toho si v ohni za konec podržel extra dlouhý placatý kámen. Ten si pak položil vedle misek na zem a opatrně na něj vytahal čerstvě umyté ulity a mech z největší misky. Nechává je tam oschnout, vyčištěné. Vysypal zbytek košíku a nasbíral do něj čerstvý mech z okolí a opatrně ho vyložil. Dost naplno. Jen v jednom místě má vložený velký list lopuchu, přeložený na dvakrát. Koukl na Artemis.
"Už to pomalu můžeš nechat vyhasínat. Část potřebných bylin jsem si nechal u smečky. Ale můžu ti dát léky jen na týden, déle nevydrží. A kdybych se s tím tolik nečistil, nevydržely by ani tak dlouho. Každý den si musíš oči vypláchnout tím, co tady vyrábím. Ideálně ve stejný čas. Na obyčejné vodě tě naučím, jak se to dělá. Na každý den budeš mít léky v jedné šnečí ulitě. Každý týden tohle budeme muset zopakovat. Základní léčba potrvá měsíc. Potom ji upravíme podle reakcí očí. Už nikdy nebudou ty oči vidět úplně normálně. Ale nemoc lze zastavit a částečně zvrátit škody. Uvidíš zakaleně a s omezenými barvami. Ale bude to o něco lepší než teď."

"Hm.. jo." Šlo by to asi i líp, ale nikdy jsem se s tím moc nepáral. Očichal ještě košík, ale něco do něj přece jen už stihl hodit. koukl na Stadleyho. "Až ti ta kořenářka jednou zachrání kožich, ještě za to třeba budeš rád," ušklíbl se. Někteří by to možná považovali za neuctivé od omegy k výše postavenému, ale Feier už prostě je takový. Na něj to bylo úplně normální. "Nihilčany ani moc neznám. Moje původní smečka už neexistuje." Teda, asi. Nevím kolik jich přežilo a co pak dělali. Ale moc jich tam asi nezbylo. Já přespával u ústí nory. Povzdechl si, ale jen slabě. Na tohle vzpomínat zrovna nechtěl.
Vzal raději košík do tlamy a vyrazil vzhůru po svahu. Pokukuje po Stadleym a když viděl, jak se chová, tak trochu přidal na tempu. Hraničář nejspíš bude zvyklý na rychlejší pohyb. Míří výš, aby si našel druhy víc vázané na svahy a skály. Občas bez varování zastaví, položí košík, něco utrhne, dá to do něj a zase vykročí.
Na jednom místě na svazích, zrovna když zase položil košík, tak se nakonec zeptal. "Hele, jak to tady máte vlastně s lovem? Chodí někdo lovit pro všechny, nebo se chodí hromadně?" Jemu je to v zásadě jedno. Má sice dost práce, ale je víc než schopen lovit.

Cukl uchem.... co je na tom hustýho? Ale nekomentoval to. "Jsem tam nový. Seznamuju se. Není to ale nic pro slabochy." To by jí ještě tak říct mohl.
Práci se věnoval opravdu pečlivě a přesto mu to šlo dost rychle. Nevadilo mu, že to vlčice sleduje. Koneckonců, zájem není nikdy na škodu. A byla vlastně první, kdo se tady v Norestu zeptal, odkud to umí. "Vychoval mě léčitel. Znal jsem byliny a nemoci dřív, než jsem uměl pořádně chodit." Vlastně, učil se mluvit na názvech a využití rostlin.
Pečlivě zrovna něco odměřuje, když se ho zeptala na jméno. Zamrkal. Já jí ho vlastně neřekl... ani ona mě. Ani mi to nedošlo. Zvedl hlavu a zadíval se na ni. "Feier." Jen krátce ji sledovaly jantarové oči, než se vrátil k práci.

Vody v miskách zvolna ubývá i když Feier občas přilévá. A nabírá mnohdy zvláštní pach a barvu. Feier do velké misky hodil také jakýsi mech, a nechává ho tam. Není zatím poznat, že bude použit jako sítko. Hodí se na to, když se napřed důkladně vyčistí. A to není s horkou vodou zase takový problém. Koukl na ni, jak ho sleduje. "Hm... nějaké otázky?" Snad nebude chtít vědět úplně všechno.

"No jo, to taky hodlám!" odpověděl mu a hrdě zvedl hlavu. Ne, nebudu omega dlouho. ani náhodou. Už kvůli té protivné lhářce. S chutí jí v tom pak vyráchám čenich! Rozhodně ho Stadleyho rýpání ani v nejmenším neurazilo. Koneckonců, je nyní omegou. Není důvod se tedy kvůli tomu ošklíbat. Ale když mu Stadley odsouhlasil košík, tak se vrátil k vrbám. Utrhl prvně několik tenoučkých větviček a rozložil si je, pak vzal pár dlouhých silnějších a rozložil si je přes ně. Tenké použil na jejich svázání. Vzniklo tam podivné paprsčité cosi. Feier si utrhl další pruty a položil si je vedle. Šlápnul si do středu toho útvaru jednou packou a druhou packou a pomocí zubů to začal ohýbat a zaplétat, vždycky si nakonec přešlápne a přidrží to. Sem tam vloží další větvičku, sem tam dlouhé traviny. Výsledek není sice tak vzhledný jako lidské košíky, ale postupně tam roste jakási baňatá věc, do které začal upevňovat budoucí ucho. Musel dost brzo, aby mu tam drželo a pevně je spojil s některými delšími pruty. Věnoval tomu opravdu hodně pozornosti a pak ještě kus ucha zapletl do konstrukce, kterou opatrně vyložil a částečně omotal travinami. Nakonec bylo hotovo. Po očku koukl na Stadleyho, co on na to.
Feier strčil hlavu do potoka a vypláchl si tlamu a napil se. Pak rovnou na břehu sebral pár rostlin a dal si je do košíku. Ten vzal do tlamy a vykročil směrem ke Stadleymu. Volbu směru courání se po kopcích hodlá nechat na něm.