Príspevky užívateľa

Chvíli ji zase sledoval. Mávnul jednou zamyšleně ohonem. Nakonec léčitel v něm převládl. "No, s tím se dá shodou okolností něco dělat. Viděla jsi někdy normálně, pokud ano, kdy? Horší se to? Vidíš barvy, nebo jen stíny, změnilo se vidění barev? Je postup plynulý? Bylo tam někdy období, kdy se to zlepšilo?" Otázky nehrne jak kulomet, ale ptá se klidně a vždy se ubezpečí pohledem, že otázku zaznamenala. Takže mezi nimi jsou trochu přestávky. U toho se vydal pomalu blíž. Došel až k ní. "Zvedni hlavu a podívej se nahoru k obloze." Potom po ní bude chtít, aby se postupně podívala do stran a také dolů, aniž by hnula hlavou. Hodlá ji prohlédnout oči, zkontrolovat podobu a tvar všech jednotlivých částí očí a hlavně, podobu a intenzitu případného zakalení. Neřekl sice nahlas, že je léčitel, ale z tohoto by to snadno poznal každý. "Vadilo ti někdy ostřejší světlo? Když ti třeba zasvítilo odražené světlo do očí?" I to je totiž příznak a Feier to samozřejmě ví. Nemá zázemí, jaké by na některé věci potřeboval. Ale pořád ví dost, aby to mohlo k něčemu být.

Mračí se a sleduje ji. Mlčky. Cuknul uchem. To tady někde je podobnej vlk? I když, jeslti blbě vidí... Povzdechl si a zadíval se chvíli stranou. Cuknul uchem a koukl zase na ni. "No dobře, to se stává." Zabručel snad ještě hlubším tónem než prve. Ale faktem je, že to nezní nijak agresivně. Akceptoval její prohlášení také proto, že ho prostě žádný jiný důvod nenapadá, proč by k němu běžela. Koneckonců, vypadá trochu plachá.
Chvíli přemýšlel, co s ní, nehýbal se, jen na ni koukal. Ale pak převládlo cosi z něj, z jeho mládí. Přece jen, léčitelem nikdy nepřestal být. "Co máš s očima? Odsud to vypadá jako šedý zákal." Je to nejpravděpodobnější varianta. Ne že by nevěděl i o jiných možnostech. Měří si ji pohledem a vlastně se za celou dobu sotva pohnul. Až teď se pomalu, beze spěchu, otočil k ní. Zatím k ní nejde blíž. Nějak nevidí důvod, proč by měl. Koneckonců, zatím o nic nejde. A tak jeho tlapy zůstávají na místě, i když by část jeho duše velmi ráda její oči zkontrolovala.

"Trénink je důležitý," odsouhlasil Ajayovi. Navíc mu to vážně docela vyšlo. S jiným vlkem by se asi snadno dal do řeči. To zase Feierovi bylo jasné.

Ale pak už došlo na cestu za alfou.
"Doobřeee..." protáhl pomalu. "Tak je asi tedy čas vyrazit."
Koukl z jednoho na druhého. Území smečky samozřejmě nezná. Nikdy tu nebyl. Tedy je na nich, aby určovali cestu. A i když se navenek pořád tváří a chová naprosto klidně, nervozita v jeho nitru pomaličku vzrůstá. Feier se zhluboka nadechl, než vykročil s nimi. Nesmím to podělat. Prostě nesmím. Jenže moc dobře ví, jak je jeho magie problematická a co hrozí. To paradoxně vede k ještě větší nervozitě. Uklidni se. Je normální být nervní z přijetí, ale ty to přeháníš! Ne že by toto sebepeskování moc pomáhalo. Přece jen, co jestli fakt něco zapálí. Jak to vezme alfa? Mal o tom ví a nepovažovala to za problém. Ale jejich alfa ho nezná a alfové... jsou prostě alfové... Nepatrně zatnul čelisti a musel se dost držet, aby nepotřásl hlavou. Tak jako tak, pokud chce smečku, tak za alfou jít musí a přijetí taky absolvovat musí. V duchu si drží všechny drápy co má, aby to nějak zvládl. Musí.

>>>Pramen řeky

Ještě chvíli stáli společně proti sobě. Feier na ni upřeně zíral... Nakonec se zasmál, a prostě poodešel stranou. Přece jen, hrdost a ducha prokázala, není důvod být krutý a trápit ji. Je to mladá vlčice a on je vysoký dospělý vlk, už od pohledu dost rychlý. "No, rozhodně nejsi žádný zbabělec, to se počítá. Ale pokud chceš vědět, kdo jsem, tak se napřed představ. Když jsem se zeptal první. To je celé." Přesto je to do jisté míry nabídka. Možná cesta ke smíru a k rozhovoru. Ale na to musí být dva. Feiera ta mladá dáma svou hrdostí do jisté míry skutečně zaujala. Přesto, to že ona má smečku a on ne, pro něj není důvod, aby se choval podřízeně. Jestli bude ochotná přijmout smír a představit se, fajn. Jestli ne, no vrásky si kvůli ní dělat vážně nebude. Zastavil nedaleko a elegantní úklonou hlavy uznal její vůli a schopnosti. Ale víc ustupovat nebude. Koneckonců, on sám také má určitou hrdost. S klidem sleduje okolí a jen jedno ucho natočené k ní ukazuje, že ji pořád vnímá a hlídá.

Stál, hrdý a klidný na pohled a čekal, co přijde. Co na to jeho prohlášení Mal a co ten druhý. Ale jak to tak vypadá, tak Mal naopak má radost. Sice to nedává okatě najevo, ale i tak to je poznat. A ten druhý, ten to vzal naprosto samozřejmě. Zamrkal, když rovnou řekl, že nebude litovat. No, jen abyste jednou nelitovali vy. Potichu zabručel a cukl uchem, ale nahlas to neřekl.
Koukl krátce po Mal. Nepatrně na chvíli zvedl jeden koutek v náznaku úsměvu. Mal je všímavá, nejspíš jí to neunikne. Pak se zase otočil na Ajaye.
"Přiznávám, že jsem ti tam na to skočil. Nepoznal jsem ani že máš smečku," švihl zamyšleně ohonem a zastříhal ušima. Není mu to blbé přiznat. Je to spíš uznání schopností druhého vlka. A není to ani lichotka. Jen realita. Feier ovšem schopnosti umí ocenit.
Koukl pak zase na Mal. "Co vlastně bude následovat teď?" Není těžké odhadnout, že mluví o přijetí do smečky. Jen doufám, že se to s ohněm fakt zvládne. Pořád mu srdce bije až příliš rychle, ale snaží se být v klidu. Už jen proto, aby se náhodou něco nestalo.

Než se stihl rozhoupat, že by zkusil vystopovat něco zajímavého, byl vyrušen ze svého kklidu... Jakási neřízená střela si to zamířila přímo k němu. Co to? Už už se začínal ježit a připravovat k obraně, když ona střela prudce zabrzdila. Zamrkal, napřímil se a podíval se na ni. Přejel jí pohledem od hlavy až k patě. Rychle si odhadl její rychlost a sílu a jen tak mimoděk zaznamenal, že při orientaci se nerozhlíží a nepoyhbuje očima tolik jako normální vlk. Tedy že hůře vidí.
Zamračeně ji sleduje. Co tohleto mělo být? S někým si mě spletla? Jestli vidí tak blbě jak to vypadá odsud, tak asi těžko. Musela by si mě splést po pachu a to tak trochu není možný. Podmračil se ještě víc, i když si je vědom toho, že to vlčice před ním asi nevidí. "To sis mě s někým spletla nebo co?" Zabručel na ni. Jeho hluboký hlas se dobře nese, a tak nemusel promluvit nijak nahlas, aby ho slyšela. S nějakým zdvořilým pozdravem se nenamáhal. Proč by taky měl.

Kluše obrovskou plochou trávy. Trochu zamyšlený. Potkal tady už hezkých pár vlků a o většině si není jistý, co by si měl vlastně myslet. Tedy až na to vlče, to bylo prostě vlče.
Vyběhl na mírnou terénní vlnu a zastavil se. Upírá pohled do západu slunce, daleko na obzoru a jeho stín padá na traviny za ním do dálky. Je takhle i v tomto terénu vidět na kus, ale to je mu celkem jedno. Lovci tu nejsou a co se vlků týká, je dost rychlý a dost schopný, aby si poradil, kdyby bylo třeba. Tak si okolí zase tak moc nehlídá.
Spousta trávy neumožňuje aby se k němu někdo dostal zase tak moc blízko tak náhle, aby si dělal s čímkoliv starosti. Možná bych se měl kouknout po něčem k jídlu.

Je sice trochu napjatý, ale na venek zachovává naprostý klid. Pořád si tak měří toho vlka. No, doběhl mě parádně. Sežral jsem mu to i s navijákem... Cukl uchem. Nahlas to nekomentoval. Není podle něj proč. To znamená, že je asi dost schopný. Aniž by se pohnul, koukl koutkem oka po Mal. Jako ona. Pak zase zadíval na vlka před sebou. Zhluboka se nadechl... a rázem skočil do všeho po hlavě! Jak do ledové vody. "Jsem Feier. Léčitel. A tady Mal... mě přesvědčila, že by mělo smysl vstoupit k vám do smečky." Vypadlo z něj naráz, Feier stojí zpříma, hrdý a vystavuje na odiv mimoděk svou kondici. Aspoň na venek. Co jsem to.. ani jsem se jí nezeptal... měl jsem se jí napřed zeptal... namočil jsem ji do toho taky.. do háje.... To jsem podělal.... Stojí naprosto klidně. A jen jiný léčitel by poznal, že mu srdce bije až příliš rychle, jak adrenalin a stres a obavy přece jen do jisté míry převzaly vládu. Ale Feier by raději spolkl vlastní jazyk, než aby cokoliv z toho dal najevo. Natož svoje vlastní obavy a nejistotu. Jeho výraz se nezměnil ani trochu. Nádech... a uvidíme, kam mě tahle divoká řeka zanese... Teď už ta slova zpátky nevrátí. A vlastně ani nechce. Sám si není jistý, kdy ho Mal vlastně doopravdy přesvědčila, ale na chvíli se před druhým vlkem projevila jeho někdejší impulsivnost a prostě se to stalo.

"Domov a život má kde kdo i bez něj. To je vážně trochu slabší popis." Zabručel víc pro sebe než pro šedého vlka před sebou.
Ale odchodu se nijak nebrání. Dřív, než to Tiam vlastně stihl doříct, už se otáčel a pomalu se rozešel že odejde.
"Žij dobře, městský vlku." Rozloučil se s ním celkem vlídně.
Je to ještě mládě. Neví ani jak jednat. Ne že by Feier byl nějaký stařík. Ostatně, budou s Tiamem podobného věku. Ale Feierova duše jako by někdy byla stará celá staletí, alespoň jemu to tak připadá.
Zanedlouho hnědého vlka pohltily lesy za městem.

Neuniklo mu napětí v ramenou vlka před ním. A helemese... že by trochu póza? No jeho problém. Cukl uchem a rozhléd se okolo. Poslouchal ale pozorně každé slovo. Znova se na něj zadíval a naklonil hlavu na stranu. Uvědomuje si, jak málo vlastně řekl někomu, kdo by o to třeba fakt stál? No asi ne.
Povzdechl si, koukl krátce k zemi, pak zase na vlka. "Bylo trochu zbytečné hrozit, když víš, že nehodlám nikam lézt... Koneckonců, nejste jediní, kdo na svoje území nikoho nepouští bez následků." Dokonce ani tady." Ale vlastně jsi toho moc neřekl. Kdybys takhle chtěl někoho přesvědčit, moc bys neuspěl. Bez domova je kde kdo a neznamená to často vůbec nic. Vlastně jsi o vašem bohu neřekl nic. Ani co je jeho zájem, ani jak se o vás stará. " Mluví kupodivu docela vlídně. Možná je to bručoun, ale Feier vlastně nikdy nebyl zlý. A vlkovo napětí dost možná skrývá i nějakou tu jeho vlastní nejistotu, není důvod přilévat olej do ohně. Navíc, předtím se dost proběhl a tak jeho obvykle ostrý jazyk a povaha jsou trochu zklidněné. To také pomohlo. Beztak mi na to řekne, že kdybych sem patřil tak by si mě ten jejich bůh sám přivedl. Ne, víra opravdu není nic pro Feiera. Ale i tak nemá důvod na toho vlka být zlý. Přece jen, Tiam se choval celou dobu slušně a jen stráží hranice svojí smečky. Pro to zase Feier pochopení má. Přesto je zřejmé, že jejich rozhovor se spíš chýlí ke konci a k odchodu.

Zvedl obočí a prohlíží si vlka před sebou. Je to docela dost zkoumavý pohled. Přece jen, vlk jako Feier umí docela dost dobře odhadnout kondici. Jeho pohled je až možná trochu drzý, ale Feier takhle prostě zkoumá všechny. Není v tom nic osobního.
"Vím, že jsem blízko. Ale jen blízko, takže si trhni. "Když už jsem se náhodou dostal poblíž, obhlížím si, kudy hranice vede. Právě proto, že bez svolení se na něčí území neleze," potřásl hlavou. A zase vlka pře sebou zkoumá. "O Hatim nic nevím. A těžko se někdo může přidat k něčemu, o čem nic neví a nezná to. Takže bys musel aspoň něco povyprávět." Takže takhle je to s nimi. Něco uctívají. Nepatrně se ušklíbl. Ale v té tmě to stěží mohlo být vidět. Nic pro mě. Božstva jsou k ničemu a stejně nikomu nepomůžou. Kde ostatně byli nějaká božstva, když by se to zrovna hodilo. O tom ale vlk před ním, Tiam, samozřejmě neví. A ač je někdy Feier trochu nezdvořák. Někdy trochu hodně. Bez důvodu by to žádnému věřícímu jen tak do tváře nevmetl. Tolik zase ví, že pro ně to bývá vážná záležitost.

Běžel lesem, svůj obvyklý trénink aby neztratil kondici, když natrefil na zarostlé zbytky lidského díla. Zastavil se a očichal staré rezavé koleje. Rozhlédl se na jednu stra, pak na druhou. Vedou do dáli a mizí v porostu. Koukl směrem k městu. Tam vlastní sídlí ti z Kultu.
Koukl na kolejnice před sebou. Fajn, když už jsem tady, asi by neškodilo zjistit, kde jsou hranice.
A zvolna se vydal po kolejích. Chová se, jako by se choval kde jaký vlk na průzkumu. Jde pomalu, občas se zastaví, naslouchá, větři. Pak se zase rozejde.
Takto snadno našel hranici území smečky, která tu žije.

Zastavil těsně před hranicí. Větří, zkoumá hranici aby si byl jistý, že ji kdekoliv rozezná. I když zrovna tohle se asi nedá splýst. Ušklíbl se. Přece jen, před ním se zvedá silueta města a budov v něm.

Jenže to není všechno. Vzduchem se nese také pach nějakého vlka. Feier prostě stojí a kouká směrem, odkud se ten pach line. Nepřekročil hranici, tedy z jeho pohledu o nic nejde. A třeba se aspoň něco dozvím. "Hej ty tam ve městě! Nehodlám překračovat hranici, jen pro pořádek. Jsem Feier, léčitel, a v Norestu jsem krátce. Tak zjišťuji, kde co je a jak to tu chodí." Cukl uchem. Tohle od něj byl učiněný projev. A navíc, málokdy se představuje první. Ale o místních už něco slyšel, tak udělal výjimku. Hluboký hlas vysokého hnědého vlka se nese prostorem dobře. Tedy ho rozhodně slyšel kdokoliv, kdo je poblíž.

Opatrně se oklepal. Neohodil Arxiho, ale jen tak tak. Bylo by stačillo aby se jinak natočil a určitě by to tak bylo dopadlo. Ale přece jen, nemá důvod vyloženě provokovat. V jeho čerstvě umyté srsti jsou jasně vidět rudé šmouhy v hřívě, které dosud krylo bahno. Jen něco zabručel a kývl. Vlastně s tím doprovodem ani nemá problém, docela to čekal. Přece jen, teď jsou na území smečky, takže je to pochopitelné. Aspoň pro Feiera. Pořád nějak nemá potřebu cokoliv druhému vlkovi vykládat, takže šlapou zpátky mlčky. A docela svižně. Feier natahuje krok už jen proto, aby si ověřil, jak rychlý je ten okřídlený. U hranic jen zabručel potichu něco jako pozdrav a bez ohlédnutí vyrazil klusem pryč. Lehký krok naznačuje, že tento hnědý vlk je asi zvyklý běhat dlouhé vzdálenosti. Netrvalo to dlouho, než zmizel z dohledu.

Feier celou dobu šlapal celkem svižným krokem aby nutil jít svého společníka rychle. Dobře si ale všiml, když překročili hranici území. Neřekl ani nic. Jen zastříhal ušima a prostě šlape dál. Uši mu cestou rejdí, jak si hlídá pečlivě okolí. Nebýt toho bahna, na tohle by nikdy jen tak nepřistoupil. Natož jít na území jakékoliv smečky takto zřízený. Jen pevně zatíná čelisti aby nedal nic najevo a šlape... I on slyšel vlny, ale také měl na paměti, že tu má být řeka. Tak prostě šlapal dál.
U vody nečekal na svolení a prostě si to nakráčel rovnou do vody a pokračuje do ní dál, až musel začít plavat. Vybral si ale místo po proudu od Arxiho, takže mu neznečistil bahnem vodu na pití. Bylo to sice ze slušnosti, ale na hnědém vlkovi důvod nebyl poznat. Stejně tak to mohla být náhoda.
Feier se otočil proti proudu a chvíli jen tak plaval aby se víceméně držel v proudu na jednom místě. Čekal, až voda odplaví všechno to protivné bahno. Pak se vrátil ke břehu a vyráchal si ve vodě důkladněji i krk. Koukl na svého společníka. Zabručel a kývl v čemsi jako poděkování.

Zvedl mírně jeden koutek tlamy nahoru. Ono je to rozumné skoro vždycky. Kromě pár smeček o kterých se to většinou ví. Neměl ale potřebu to dále komentovat. Jen vlka sledoval.
Při zmínce o rituálu zastříhal ušima. "A to máte jaký ceremoniál?" Projevil zájem. Koneckonců... tahle smečka opravdu vypadá trochu jinak, než s čím se obvykle setkával. Rozhodně neuškodí zjistit si trochu víc informací. Stojí klidně a pohled jantarových očí je opravdu těžko čitelný. Nejde poznat, že hluboko v duši hnědého vlka se ozývají staré rány a touhy. Jeho pohled je pevný a klidný, ale není v něm žádná výzva. Jen zdvořilý zájem.