Príspevky užívateľa

"Tak třeba med, ale ten fakt nemám a tady neseženu," odpověděl mimoděk na doplňující dotaz a dál pečlivě ošetřuje rány. Na spáleninách je nejhorší to, že je nutné dostat pryč odumřelou tkáň. To naštěstí z většiny provedl vlk sám jen tím, že asi chvíli plaval ve vodě. Proto většinou stačí lehce setřít věchtem trávy a pak překrýt bylinkovou pastou. Feier z travin a sítin obratně připravuje obvazy na překrytí ran, ale dává si pozor, aby netěsnily. jednak by to bolelo a jednak, spáleniny musí dýchat, jinak se zanítí. A současně zůstat čisté. Těžký úkol pro léčitele. Ale on si poradí.
"Víš kolik a nebo se to mění?" Opatrně kontroluje ránu na vlkově krku, jeslti nekrvácí po prvním ošetření. Někdy se to stává. A přece jen, tento vlk dostal pořádně zabrat. Ale vypadá to dobře.
Pak Feier přistrčil před dvoubarevného vlka velký list šťovíku a na něm naskládaných pár rostlin. Levandule, šalvěj, rozmarýn. Hodil by se tavolník, ale nikde ho tu nevidím. Tak přidal apsoň trochu lopuchu a vrbové kůry ze stromku u břehu řeky. "Tohle budeš muset sníst. Nechutná to moc dobře, ale pomůže to zabránit tomu, aby ti rány hnisaly, jo?" Vysvětluje mu nezvykle jemně. "Tavolník tady neroste, ten by byl méně protivný. I když k tomu bych ti přidal i trochu řebříčku." Nezvykle se rozpovídal. Jindy by to takto rozhodně nevysvětloval, ale nějak si nemůže pomoct.

Soustředěně pracuje a občas se něžně dotkne vlčka i tehdy, kdy to není úplně nezbytné pro práci, sám netuší proč a je z toho slušně zmatený. Změny barvy medailonku si ale všiml. Zastříhal ušima a koukl po medailonku, pak po vlkovi jehož výraz a pohled se opravdu hodně změnil. Ale ale? Že by jich tam bylo víc? Možná by mu to nedošlo tak rychle, nebýt toho medailonku. Ale jeho změna byla opravdu nepřehlédnutelná. Hlavně ve chvíli, kdy ošetřuje jeho rány a má ho tak dobře na očích. Feier samozřejmě zná i nemoci duše a podobné věci.
Zvědavý dotaz mu ani trochu nevadil. Což u něj také není normální. "Hlavně byliny co obsahují hodně slizu a zklidňujících látek. Základem je jitrocel, šťáva z kořene kostivalu, šťovík, měsíček. Hodilo by se i pár dalších, ale prostě tu nerostou. Později to ale bude potřebovat něco jiného. Pokud je neznáš, tak támhle ještě trocha zbyla," ukázal vlčkovi na ležící kusy stvolů a tmavý kořen. "A vás je tam v jednom těle víc, že?" Zeptal se rovnou, aby si vyjasnil situaci. Nevypadá ani trochu vyvedeně z míry. Pravdou je, že léčitele s jeho vzděláním toto nerozhodí, protože ví, že je to možné. Jediné, co je tu divné, je Feierovo vlastní chování.

Opravdu nemusel dělat nic víc. Mal má dost ostré smysly i pozornost, aby i jen takové zamručení na něj upozornilo. Cukl lehce uchem, když ho tak přátelsky pozdravila. Líbilo se mu, že u toho využila zuby. Sám ale výraz nezměnil. "No to nevím. Ale zbarvení na čerta tady máš spíš ty." Z jeho strany je to docela nezvyklé, takto vtipkovat. Je jen tím víc znát, že mu Mal vlastně dost sedla. "Tak jak jde lov?" Použil variantu starobylého pozdravu, vázaného na úspěch při lovu, spíš než obvyklý pozdrav. Mal sice neví, že z jeho strany je to tak trochu projev úcty, ale na tom nezáleží. Neodpustil si nakonec poznámku. "Nezvyk, vidět tě se tady válet. Zatím jsem tě viděl leda v běhu." Zvedl obočí. Ano. Definitivně si ji tak trochu přátelsky dobírá. Sám ani nečekal, že tohle ještě je schopen. Tahle vlčice ho zajímá čím dál víc.

Vlk ve vodě odpoví jen zakňučením. Smrdí spáleninou a krví a očividně na tom není zrovna moc dobře. Feier jde pomalu blíž a nějak si nemůže pomoct, ale chce tomu nebožákovi pomoct. Oproti svému obvyklému chování tak prostě zamířil blíž a přidal do kroku. Zatím si vůbec neuvědomuje, že takhle by se normálně nechoval. Musí to dost bolet, ten vypadá. V jeho staré, okoralé duši, se nečekaně objevil soucit. Něco, co tam opravdu běžně nebývá.
"No tak, jen klid. Pojď opatrně ke břehu a lehni si, ano? To zvládneme." Hluboký Feierův hlas naprosto pozbyl obvyklé ostří a vrčivý podtón a připomíná spíš zahřátý tmavý med...
Došel k vlkovi a jemně, něžně přejel čenichem po jeho srsti mezi ušima. "Opatrně si tady lehni, hezky na mělčině. Musím nasbírat byliny, jo?" A začal vymetat po břehu a okolí a sbírat. Jednu za druhou. Je pečlivý a rostlin je docela velký výběr. Snáší si je na hromádku rozloženou na velkém listu lopuchu. Opatrně si je odtáhl ke zraněnému a s pomocí vody vyrobil prvně pastu na kousnutí pod krkem, které zastaví krev a zabrání infekci. Velmi opatrně vpravil směs na ránu na vlčím krku. Ze sítin a travin vyrobil provizorní obvazy a překryl to zranění, aby zůstalo v klidu. Pak se dal do roztírání chladivé hojivé pasty do spálenin. Neopoměl ani to ucho. "To bude dobrý, jo?" Znovu tak mírně na vlčka před sebou a opatrně mu přejel čenichem po zdravém místě na srsti. Ve vlastní duši má zmatek. Absolutně nechápe, proč tak moc chce tomuhle vlkovi pomoct. Neví, že to na něj působí unikající magie zraněného.

Poklusával si po planině. Jídla je v tomhle místě opravdu dost. Tak je potřeba i pořádně trénovat. Dneska se rozhodl testovat spíš svou ývdrž, takže neběží zase tak rychle. Ale hodlá běžet dlouho. Křižuje planinu sem a tam, k řece, zpátky a tak. Jenže, jeho trénink někdo narušil. Řekou se sune velký dvoubarevný vlk. Feier by si ho nevšímal a prostě si klusal po svém, ale vítr k němu zanesl pach spáleniny a krve. Zamračil se. Tohle nevypadá dobře. Vlka před sebou nezná. Nejradši by vypadl. Ale v hlavně mu ze vzpomínek zaznívá hlas jeho otčíma léčitele. Zastavil a chvíli se pral sám se sebou. Pak nevrle zavrčel a vyrazil vstříc neznámému.
Sice se v tuhle chvíli tváří sám jak vrah, ale pořád je léčitel a ten vlk je rozhodně zraněný. "Hej, ty tam ve vodě. Jsem léčitel." Zavolal na něj svým hlubokým hlasem ne zrovna nadšenou nabídku pomoci. Zatím je od něj ještě docela daleko, ale pomalu jde blíž. Ve vlastní duši má dost velký zmatek, že si neuvědomuje, že je tu jinak ještě něco dalšího. Za co jeho vlastní zmatek nemůže. Natož aby věděl, že za tím je ten neznámý ve vodě.

Zamračeně ho sleduje. Hm... opálený ocas bych mu mohl zařídit dost rychle. Nějakou dobu ale nechal vlka před sebou bez odpovědi, jen na něj zamračeně zíral. "Tak mě moc neštvi. Mohlo by se ti to stát." Odpoví mu prvně na to s ocasem. Jen Feier sám ví, že to bylo spíš varování než výhružka. Povzdechl si. Což do toho výhružného pohledu zrovna moc nezapadá. Druhý vlk samozřejmě nemůže vědět, že kolem naštvaného Feiera prostě občas něco chytí plamenem. Ani to, že z toho hnědý vlk nemá ani trochu radost.
Co se týká úpravy vzhledu, jen na něj vycenil zuby. Tentokrát vyloženě varovně. "Ne." Ale to neznamená, že bych ti při pokusu o to nenatrhl kožich.
Zuby zase schoval. Bylo to jen upozornění, ale nic víc. Feier nemá zájem provokovat k boji.

Měří si vlče dost podmračeně. Chápe její statečnost a ducha, ale dobře ví, jak malá by to byla šance. "Pokud je někdy uvidíš, tak uteč. Je jich hodně a chodí ve velkých smečkách. Navíc, dávají zprávy dalším smečkám a když zprávy nepřijdou, přijdou další zjistit, co se stalo. To umíme i my, takže se není co divit.." Není zrovna milosrdný samaritán, ale když už to nakousl, považuje za rozumné vlče poučit pořádně.
Pomalu od vlčete mírně couvl. Nenápadně. Krok, nic. Krok, nic... Ale očividně si nemusel dát tu práci. Vlče se už chystá k odchodu samo. "Hm... jo. "Odpověděl jí stručně na rozloučení. Pak se sám vydal pryč.

Toulal se jen tak okolím a přemýšlel, co má vlastně dělat. Věděl, že je vlastně docela blízko území smeček a vůbec, že je tu nějak moc stop po kde čem. Hm... možná bych se měl radši někam vypakovat. Než ještě zase narazím na nějakého otravu. Otřepal se a rozhlédl se po okolí. Řeka před ním se už nedá přehlédnout. Možná bych tam měl dojít a rozhlédnout se. Řeky jsou přece jen v krajině docela důležité.
Tak se tedy vydal blíž. Vítr fouká dnes od západu a jednu chvíli němu dorazil slabý pach kouře. Zastavil se a zamračil. Přešlápl. Dobře si uvědomuje, koho mu ten pach připomněl. Ale co by dělala tady.
Ostražitě sleduje krajinu před sebou. Mám tam jít, nebo se na to vykašlat? Zafuněl. Asi budu muset. Kdyby to byla ona, a všimla si mě, tak si ještě pomyslí, že jsem zbabělec. A to teda ne.
Vydá se tedy za pachem. Za chvíli již není pochyb. Je to rozhodně Mal. Cukl uchem, ale přece jen se vydal blíž k ní. Objevil ji pak ležet v trávě, rozvalenou, se tam slunit. Skoro jako by spala. Zamručel, aby na sebe upozornil. Podle rytmu dechu totiž černorudá zdá se nespí. Nebyl to hlasitý zvuk, ale nějak nepochybuje, že to slyšela.

Koukal na něj a přece jen si na chvíli neodpustil návrat vyšinutého úsměvu v odpovědi na prohlášení cizince před ním. "A je to tvé toužebné přání?" Reagoval na upálení ocasu tuláka. Navíc velmi hlubokým tónem jeho už tak dost hlubokého hlasu. Je ale znát, že vyšinutý úsměv tentokrát je trochu strojený. A nevydržel dlouho, než se začal Feier tvářit zase normálně. Tedy, podmračeně. Vlk před ním nemůže vědět, že podpálit někomu ocas by vlastně nebyl vůbec žádný problém.
Povzdechl si, když došlo na zmínku o jeho úsměvu. No neříkej. Ale jak druhý vlk natáhl hlavu blíž k němu, Feier se nepatrně napřímil v instinktivní snaze spíš podobnému uctivému chování uhnout. Jen nepatrně. Ale někdo pozorný z toho snadno může odvodit, že nějakou těsnější blízkost hnědý vlk rozhodně nestojí.

Sedí, jak přilepený. Dává si dobrý pozor, aby nehnul packou nebo ocasem. Uši namířené na neznámého. Vážně se dobře baví. Druhý vlk se ale rozhodl zamířit k němu. sice se tváří pořád přátelsky a docela naivně... ale Feier má pocit, že to tak trochu hraje. Jeho svaly se sotva znatelně napjaly. Pro jistotu se připravil na cokoliv a pořád drží na tváři ten téměř vyšinutý výraz. Jak se druhý vlk blíží víc a víc k němu, zvolna, lehce začal naklánět hlavu na stranu. Pořád s tím podivným, a rozhodně ne normálním úsměvem na pomezí cenění zubů. A u toho přemýšlí, jak mu odpovědět. Ona je to vlastně složitější otázka, než by se mohlo zdát. Jasně, nemá v úmyslu na kohokoliv zaútočit. I když by svou kůži nedal lacino. Ale přece jen, za určitých okolností je nebezpečný okolí prostě jen tak a nemůže to ovlivnit.
Najednou ho chuť pohrávat si s vlkem přešla. Podivný úsměv z jeho tváře zmizel, Feier schoval zuby a hlavu zase srovnal do roviny. Odpověděl docela normálně. "Vlastně ani ne. Pokud mi dáš pokoj." Nejdelší odpověď, co zatím neznámý dostal.

Sedí, málem jako podivná hnědá socha a pořád stejně nečitelným výrazem a s onou podivnou jiskrou v očích sleduje vlčka před sebou. "Ano." Odpověděl mu opět tak stručně na první otázku.
Nemůže si pomoct, ale sledovat toho vlka, jak se mermomocí pokouší z něj vypáčit informace, ho baví čím dál víc. Jeho sebeovládání léčitel se teď hodí i na to, aby cizince trochu potrápil. Bez toho by se tady už asi rozesmál. Takhle dál zachovává kamenný a mírně podmračený výraz a jiskřičky v jeho očích? Jsou od pobavení. Ale v kombinaci s tím výrazem mohou znamenat cokoliv.
Nějakou tu chvíli pořád jen tak zíral. Nakonec odpověděl i na poslední otázku. "Na jakékoliv." Maličko při tom zvedl pysky v úsměvu, který je ale všechno, jen ne milý. Navíc, teď jsou vidět jeho sněhově bílé tesáky. Přesto sedí a řeč jeho těla nevyjadřuje vůbec žádnou agresivitu.
Zato ten úsměv je... opravdu divný.
Feier má ale už opravdu co dělat, aby se nezačal smát. Koneckonců, proč si po dlouhé době nevystřelit z cizince. Nevypadá to, že by za sebou měl zázemí smečky a jeden vlk mu toho moc neprovede.

Po nějaké době mu to prostě nedalo. Zamířil zase zpátky do těhle kopců. Sám pořádně neví, jestli kvůli tomu, že by tu mohl znovu potkat Mal, nebo proto, aby si uspořádal vlastní myšlenky. Je fakt, že se mu tady v kopcích i docela líbilo. Bez ohledu na jistou vlčici. Ví, že je blízko jejího území, ale pořád mimo něj.
Zvolna postupuje kopci a postupuje horským údolím výš a výš, na vrcholky kopců. Moc to tady ještě nezná. Třeba to vezme tak trochu jako průzkum. Nepokouší se lovit a tentokrát neběží ani svůj obvyklý kondiční běh. Prostě jde a mapuje prostor. Tentokrát je pozornější než byl poprvé a tak si rychle uvědomil, že poblíž něj je další vlk. Zastavil se a rozhlíží se, aby neznámého uviděl co nejdříve.

Dlouze pil a celou dobu okázale vlka ignoroval, včetně jeho otázek. Ale samozřejmě je slyše. Až se napil dosyta. "Ne." Odpověděl mu pořád tak zachmuřeně jedním slovem na to, jeslti je tady dlouho. Také není. Proti jeho vůli ho to maličko začíná bavit. Odpovídat tomu druhému tak jedním slovem a sledovat, jak se kroutí při snaze ho rozmluvit. Proto mu nakonec odpověděl i na ten zbytek. A opět velmi krátce. "Na vlky." V očích mu maličko zajiskřilo, ale ve tváři zachovává pořád ten neutrálně nabručený výraz. Takže se to dá vyložit jakkoliv, od vzteku po pobavení.

Sedl si a sleduje druhého vlka. Sám se na nic nezeptal. Vyloženě čeká, co z toho vzejde.

Stojí a prostě sleduje tiše neznámého. Cukl uchem. Byl trochu moc zamyšlený, aby stál o společnost, ale zdá se, že nedostane na výběr. No co já teď s ním....Podle pachu to vypadá taky na někoho, kdo se toulá. Jestli si myslí, že potkal spřízněnou duši, protože taky nemá smečku, tak to se přepočítal.
"Hm.. ne." Odpověděl mu stručně.
Přešlápl, rozhlédl se. Ale ne, není tu nikdo další komu by cizince mohl hodit na krk. Rozešel se a zamířil k říčnímu břehu a k vodě. Začal pít. Zdálo by se, že druhého vlka ignoruje, ale není to pravda. Pozice jeho uší naznačuje, že si je velmi přesně vědom, kde se ten druhý nachází a hlídá si ho. Žízeň je ale přednější. Navíc... Třeba když budu dost dávat najevo nezájem, tak prostě vypadne.

Vážně je to zvláštní. Když ho jeho stará bolest a stesk přece jen nahnaly do hor, kde hrozilo, že někoho potká, čekal všechno možné. Jen ne to, že potká spřízněnou duši. Něco, co nezažil opravdu velmi dlouho. Ještě jako mladý a veselý vlk. Naklonil hlavu na stranu a sleduje ji.
"Na tom něco bude. Černé ovce přece jen jinde nezapadnou," připustil klidně. Mnohem klidněji, než vypadal ještě před chvílí. Jakoby něco po dlouhé době zapadlo na místo. Sleduje vlčici před sebou. Rozhodně se zájmem. Má o čem přemýšlet. I ona se už chystá k odchodu. Jen mlčky pokývl a když se otáčela pryč, rozloučil se starobylým vlčím pozdravem. "Dobrý lov." Nechal ji jít. Nějakou dobu jen tak stál a zamyšleně koukal směrem, kterým odběhla. Až potom se vydal sám pryč.