Príspevky užívateľa

Pomalu pokračuje k řece a sleduje toho druhého vlka. Zastříhal lehce ušima. Co od tamtoho čekat? No snad nic.
Tváří se celkem kamenně a nepřístupně. Prostě tak nějak normálně - na něj.
Vlk se jeho výrazem ale nedal odradit a pozdravil ho.
Feier zastavil a přeměřil si rohatého před sebou pohledem. Hm, docela nápadnej znak.
Chvíli neříkal nic, ale nakonec tedy ne moc ochotně pozdrav opětoval. "Hm... Ahoj."
Kouká na vlka před sebou nečitelným pohledem. Třeba ho znejistím dost na to aby prostě vypadl a šel pryč. Feier není zrovna moc nadšený tím, že se někdo připletl k jeho myšlenkám.

Díval se na rudočernou před sebou a má neodbytný pocit, že rozluštila úplně každý záchvěv pocitů, které jím proletěly jako smršť. A že je všechny do posledního zná. Stisknul pevně čelisti a jen tak tak, že se nezachvěl. Vůbec nečekal, že sotva vleze tady do těch hor, potká někoho, kdo ví přesně, jak mu je. Nebo to tak apsoň vypadá. Neví sám, jestli má teď chuť zůstat a nehnout se od ní a nebo naopak utéct až se za ním bude prášit.
Než se v tom všem stihl vyznat, rudočerná promluvila a představila se. Elegantně jí pokývl na pozdrav. Téměř až v úkloně. Gesto, které nepoužil opravdu velmi, velmi dlouho. Nějak neměl proč. "Feier." Představil se na oplátku krátce. On sám rodinu nemá. Tu jedinou co měl, zničil sám. I když neúmyslně. Ale nakonec se neubránil něčemu mezi šklebem a pousmáním, když viděl, jak se tváří na svém vlastním prohlášení o černé ovci. "Rodinu nemám, ale asi bych se dal označit jako černá ovce všech." Kupodivu mu ani nevadilo něco takového před ní říct. Nějak má pocit, že ho černorudá Mal chápe víc, než zatím kdokoliv kromě jeho otčíma. I když nechápe, jak je to možné.
V tuhle chvíli ale neví, co dál. Asi se prostě zatím rozejdou. Zatím není úplně připraven potkat se s její smečkou. Ale nějak má pocit, že by stálo za to se ještě potkat s ní.

Šlapal terénem a zvolna mířil k řece. Měl poslední dobou o čem přemýšlet. Hodně přemýšlet. Setkání s rudočernou vlčicí mu prostě ne a ne jít z hlavy. Přesto si ale svoje okolí hlídá a tak, když k němu dolehl trochu podivný pach, tak se zarazil. Zůstal stát a kouká co se to děje. Netrvalo dlouho odhalit vlka, s mokrým kožichem. Pořád je ještě trochu cítit bahnem. Jako by mu někde podjely tlapy a on se pořádně vyválel tam, kde nechtěl. No aspoň že se pak umyl.
Feier zůstal stát a chvíli přemýšlí, jeslti se mu nemá vyhnout. Pak mu ale došlo, že je asi pozdě. Vítr jde tak, že vlk předním už jeho pach musel zachytit.
Povzdech si a prostě pokračuje k řece. Stejně se chtěl napít.

Koukl na ni zaujatě. Pochopil, že jí tohle poděkování stačilo. Černorudá je mu sympatičtější čím dál tím víc. Konečně někdo, kdo s tím tak nenadělá!
Popis smečky poslouchá zaujatě. "Takže žádný bábovky," shrnul její popis stručně.
Tiše ji dál sleduje. Když se ho přímo zeptala, cuknul uchem a i když jeho tvář je pořád stejná, jeho očima prošlo hned několik výrazů. Vstup do smečky. Zkusit to? Zase? A zase riskovat že ho akorát vyženou až něco nechtěně podpálí? Jak moc by vlastně chtěl smečku. Jen tak tak se drží, aby nezavřel oči a neskryl to všechno. Jenže, pokud by přešlápl a odvrátil se, dost možná by ze své bolesti vlčici prozradil mnohem víc než takhle. A to v žádném případě nehodlal dopustit. Nic takového černorudá prostě neuvidí. Lehce si pak odfrkl. "Nikoho vlastně ani neznám. Ani tebe." Zvedl jen jedno obočí. Je fakt, že vlastně nezná ani její jméno. Jen to, že je velmi rychlá. Nic to nemění na tom, že jeho odpověď vlastně nebyla záporná.

Sotva znatelně zvedl obočí. Že by byla ochotná jen tak radit? Jeho prvotní dojem z něj byl trochu jiný. Tak úplně to nečekal. Ale nehodlá si stěžovat. Informace se rozhodně hodí. Sleduje ji pozorně. I její slova. Lehce nakonec kývl. Jeho výraz se jinak nezměnil. Co si o tom myslí, ví jen on sám.
Ale nakonec, řekla mu toho dost. "Uznávám, že je to dobrý vědět." Blíž k poděkování se asi tak honem nedostane. "Jaká je tvoje smečka?" Zeptal se opatrně a spíš ze slušnosti. Pojmy jako Kotlina a tak mu samozřejmě moc neříkají, ale i jemu je jasné, že to nejspíš pozná až na to narazí. Už jen pachové stopy na takových místech budou dost výrazné. A ten název, inu, není zase tak nápaditý. To půjde.
Přejel ji dalším zkoumavým pohledem a lehce zastříhal ušima. Proč se mi rozhodla to všechno říct? Vážně bych ji na to netipoval. Vlčice před ním má zvláštní pach. Je v něm rozhodně cítit kouř. Feier dobře ví, že v jeho vlastním pachu je kouř také cítit, ale mnohem méně výrazně. A dobře ví, proč to tak je u něj. Že by měla taky ohnivou magii? A bylo to kvůli tomu? Ne že by se jí na to vůbec hodlal ptát. Koneckonců, po něčím životě mu nic není.

Ztěžka polkl. Já jí mám něco ještě vysvětlovat? Pomalu přemýšlí, že opravdu prostě odejde. Vezme roha. Ale nakonec se nadechl a přede jen to zkusil nějak. "Lidi... prostě... takový divný zvířata. Chodí po dvou, vyrábí věci, nosí je na sobě i když nemusí. Mají u sebe jiný zvířata který ovládají. Jsou nebezpeční a protivní. Často zabíjí jiný zvířata. Vlky taky. Být tebou, radši se jim vyhnu." Zkusil varovat vlče. Ne že by jeho popis opravdu byl kdoví jaký. "Hlavně nezkoušej ulovit žádný z jejich zvířat. Pak se spojí do smečky a budou tě stopovat a lovit." Přidal ještě nabručeně.
Tak jako tak rozhodně nevypadá, že by s ní chtěl jít na průzkum území její smečky. Spíš střelil pohledem po pláni, že asi opravdu bude koukat zmizet.

Cukl zase uchem. To vlče mu opravdu důvěřuje nějak moc snadno. Není si moc jistý co s tím.
Kouká na ni, pořád tak zachmuřený a to vlče mu stejně věří. Nechápe. "Různý," odpověděl jí až moc stručně na její otázku. "Někde jsou lidi, někde ne, někde jsou vlci, někde ne." Víc z něj asi vlče nedostane.
Naštěstí vlče trochu změnilo téma.
"Buď radši ráda, že smečku máš. Ale jestli jednou budeš chtít jít pryč, asi ti těžko budou moct zabránit. Jen si počkej až trochu vyrosteš." Sám trochu couvnul. Vypadá spíš, jako by se chystal k odchodu.

"Ne, ledovci jsem se vyhnul. Došel jsem k němu a stočil se na jih do kopců. Vypadal teď v létě nestabilní. Ledové pukliny umí nepěkné věci." A já nejsem zase takový blbec, abych do toho lezl. Pokrčil rameny. "Nehledám nic. Co bych taky měl."
Pořád se na černorudou vlčici celkem mračí. Přestože se sám diví, že je rozhovor s ní docela fajn. Vypadá silná a ne jako někdo, kdo by nadělal s něčím okolky. To je... proti většině trochu rozdíl. Jeho pohled se ze zamračeného pozvolna mění spíš na zkoumavý. Proti jeho vůli ho černorudá začala zajímat víc. Podle pachu asi smečku má. Hm.
Měl by se prostě otočit a odejít. Bylo by to tak lepší. Ale nemůže si pomoct a zůstává na místě.

Pořád ji tak sleduje. "Pískovce jsem si všiml. Mělo mi to dojít." Cuknul uchem. Nadále to ale rozebírat nehodlá a jeho otřepání bylo dobrým závěrem. Černorudá před ním žádný zásah prachovým oblakem nedostala.
Neuniklo mu ale, jak si ho prohlíží. Odfrkl si. Připadám si jak někde na trhu. Ví dost o lidských sídlech aby věděl, co to trh je.
"Vždycky jsem byl rychlý. To není zase taková zásluha. Považuji za normální, že si rychlost udržuju. Byl bych sám proti sobě, kdyby ne. Ale jo. Závod to byl dobrý." Uznal. Ani v myšlenkách si nedovolí připustit přání, že by si to někdy rád zopakoval. Jen by se mu zase sevřelo srdce a duše steskem a samotou.
A tak se jen dál tváří mírně podmračeně a sleduje vlčici před sebou. "Nový. Cestuju delší dobu a přišel jsem od severu přes studenou oblast. " Ne že by na tom záleželo, odkud přišel.

Když se sesbíral, zjistil, že černorudá zastavila poblíž něj. Její zvolání prve přišlo pozdě. Fajn, takže terén zná. Tak jsem ze sebe akorát udělal pitomce. Sevřel čelisti, ale nezavrčel. Nehodlá pozbýt zbytky svojí důstojnosti. Nečitelným pohledem si měří vlčici před sebou. Trochu ho bolí jeden bok, jak sebou švihl, ale dobře ví, že to nic není. Nejvýš modřina a to nestojí za pozornost. To je to dobré na tom, když je jeden léčitel. Prostě ví, jak na tom je. Takže věnuje pozornost jí. Zvedl lehce obočí. "Není moc před čím smeknout. Zvoral jsem to. Měl jsem podobně nestabilní místo čekat, když je kolem pískovec." Zabručel svým hlubokým hlasem, zatímco pořád sleduje rudočernou před sebou. Ale musím uznat, že je teda zatraceně dobrej běžec.
Otřepal se, až z jeho kožichu odletěl oblak písku a prachu, který nabral při kotrmelcích. Pak se na ni zase podíval. "Jsi rychlá." Není to lichotka. Jen konstatování.

Běží, běží, zabírá packami ze všech sil. Dlouhé štíhlé tělo s dlouhýma nohama funguje jako pružina. Napíná se a smršťuje a žene vlka dál. Na rovině se vlčice rozhodla, že mu zkusí utéct. Zavrčel. Zatnul na chvíli zuby a zabral. Ještě zrychlil. Tempo se už začíná stávat nebezpečným, hlavně když se dostali do průsmyku. Terén začíná klesat. Bylo by bezpečnější zpomalit. Ale to určitě! Ještě by ho opravdu předběhla.
Vybral zatáčku ostře nakloněný a jen tak tak že mu nepodjely tlapy. Dotáhl její náskok a řítí se z kopce. Prudce. Nezpomalil ani když se svah stává ostřejším. Naopak, využil svahu a nabral ještě mnohem větší rychlost. Teď zase vede on. V naprosto nerozumném tempu letí z kopce a pozvolna nechává vlčici za sebou. Ne o mnoho. Je dost velká šance, že by ho zase dohnala. Feier napíná svoje tělo a plíce do krajnosti, ale neví, že vlčici za ním hrozí ještě jeden problém a to horko. Neví, že ona prostě bude muset zvolnit, a že by stačilo jen dál držet tempo a tentokrát by ji porazil. Kdyby byl neudělal chybu.
Tentokrát to trochu přehnal. Vletěl v plné rychlosti do štěrku a písku ze skal. Dopr!!! Víc nestihl. Vratký kámen se zvrtl pod jeho tlapou a Feier už neměl šanci zabránit pádu. Není ale zase takové nemehlo, tak sklopil rychle hlavu a přeletěl v kotoulu sám sebe. Sbalený do klubíčka se několikrát převalil. Naprosto tichý. Nevykvikl, nenadával.

Když setrvačnost vykonala svoje a zastavil se, opatrně se srovnal a začal vstávat. Prvně po vlčici ani nekouká. Naštvaný sám na sebe, že si takhle hloupě naběhl. Kdyby terén znal, věděl by o nestabilním místě a takhle by se nenachytal. Ale to už teď nenapraví. Nakonec zvedl hlavu a kouká, kde zůstala ta černorudá vlčice. Tváří se trochu nasupeně, ale pořád je potichu.

Hm... Velký území. Takže asi velká smečka. Vlče předním je ale podle všeho docela rozumné. Nejspíš skutečně jen opakuje to, co slýchá doma a respektuje pravidla smečky. Nejspíš fakt velká smečka, když si tohle můžou dovolit.
Zadíval se na ni, když zmínila potíže. "To nemůžeš vědět. Třeba to jen schovávám nebo je dělám jen někdy," ušklíbl se. Vlastně je dělám často, ne že bych chtěl. Ale to ona neví.
Povzdechl si, zabručel a oklepal se. "Ne, nejsem z Norestu. Jsem na cestách už dost dlouho. Vystřídal jsem dost míst a krajů. " Pokrčil rameny a nestačí se divit, jak rychle se vlče před ním otrkalo. Ale je to pořád ještě mládě. Feier z toho je trochu v rozpacích. Je to dost dlouho, co musel jednat s mládětem.

"Jo," zabručel jí odpověď, ne moc nadšeně.
Zvedl hlavu a zadíval se k horám, když mu řekla jméno smečky. "Máte velké území?" Zjišťuje si informace.
Cuknul sebou a zamaskoval to otřepáním se a zamručením, když ho vyloženě pozvala k nim. Hlavou mu projela spousta vzpomínek. Oheň, dým, vytí umírajících vlků. To není dobrej nápad. Fakt ne. "To jste tak přátelští, jo? Není to riskantní?" Ušklíbl se, aby zamaskoval svoje skutečně pocity.
Nečitelným pohledem si měří vlčici před sebou. Srdce mu bije trochu rychleji, než by mělo, ale to ona samozřejmě nemůže vědět. Feier sám to ví až moc dobře, stejně jako zná důvod. Měl bych o nich ale něco zjistit. "Navíc, nejsi na zvaní ostatních přece jen trochu mladá?"

Z jeho soustředění ho něco vyrušilo. Pohyb, vlčici řítící se vysokou rychlostí k němu. Vyvedlo ho to na chvíli z rytmu, protože očekával instinktivně útok a už si chystal svou magii a zuby, že jí dá co proto. Když vlčice upravila směr a.... To si ze mě dělá srandu? Ona se prostě připojila po jeho boku. Zamračil se. Loupl po ní okem, zrovna když se koukla i ona na něj. V očích výraz, který se nedal s ničím zaměnit. To jako závod? Chhmpf! Nemysli si, že dám svou kůži lacino!
Feier lehce sklonil hlavu a zabral. Zvýšil rychlost a nasadil tempo vpravdě vražedné. Ví, že je dost vytrvalý aby ho udržel déle než drtivá většina vlků. Žene se horským terénem. Po své neplánované společnosti jen sem tam loupne koutkem oka. Hlídá si ji spíš sluchem a čichem, nehodlá riskovat a šlápnout vedle. Terén je samé kamení, jedna chyba a v této rychlosti v horském terénu... a poletí v kotrmelcích.

Pořád na ni tak kouká. Zase cuknul jedním uchem. Ale očividně, blízkost území smečky a to, že jí řekl jméno, očividně stačilo aby se přestala tak bát. Fakt jen vlče. Povzdechl si.
Nehnul ani brvou, když cukla s tlapou zpátky. Jen ji sleduje. Znovu cukl uchem. Hm. Tak pokud je její máma léčitel, tak se snad postarala pořádně. I tak by si to nejraději zkontroloval. Perou se v něm instinkty léčitele s jeho nechutí vůbec mít s ní něco společného. Nakonec ale přece jen udělal další krok blíž a trochu natáhl čenich. V tuhle chvíli už nevypadá tak výhružně. Zavětřil, aby si po čichu zkontroloval, jestli v její ráně není infekce. Fajn, vypadá to, že se to hojí. "Tak to máš dobrý. Že máš mámu léčitele. Hlavně když se dostaneš do maléru," neodpustil si narážku na její tlapku. "Taky jsem léčitel." Přiznal nakonec, ne úplně ochotně.