Príspevky užívateľa

Dlouhé nohy ukrajují vzdálenost, jako by nad terénem téměř letěl. Zamířil od severních stěn hor směrem do horského údolí. Z kopce nabral rychlost. Jazyk mu visí z tlamy a na chvíli je vlastně docela šťastný. Horská tráva, horský vzduch a rychlost, jak letí údolím. Nohy tepou zem v pravidelném rytmu a vlk zamířil do kopců za údolím. Zabral a žene se do kopce jakoby sám byl nesen větrem. I přes značnou rychlost nevypadá ani trochu, že by mu snad docházel dech, když se blíží k sedlu mezi dvěma vrcholky, s jasným cílem běžet dál do hor. Netuší, že je z vrcholku, kolem kterého běží, sledován. vítr vane tak, že pach vlčice na kopci k němu nejde a on, soustředěný na běh, si nehlídá zase tak daleké okolí, aby si jí všiml.

Pořád si ji tak zachmuřeně měřil. Chudák mladá vlčice z něj nejspíš je dost nervózní, když se tak zakoktala. "Feier." Řekl jí svoje jméno, pořád tím tónem. Znovu koukl na její packu a obvaz. Tohle tak staré není. Hm... Na jednu stranu se mě bojí, na druhou je tady opravdu sama. "Hm... Klid, já tě nekousnu. Proč bych to dělal." Pokusí se, nepříliš důrazně, uklidnit vyplašené vlče. Jejího pohledu si ale samozřejmě všiml. "Tam sídlí tvoje smečka? " Přece jen, pach ostatních vlků na ní je dost zřetelný. A tak mladá se asi vážně nebude toulat daleko.
Cukl uchem a přešlápl. Že bych jí tu packu zkontroloval? I když na co. Nejspíš stejně léčitele ve smečce má. Zadíval se na ten obvaz a jeho pohled na něm zůstal. Zvenčí to nejspíš musí vypadat, jako by spíš zvažoval, že se jí do toho místa zakousne, ale to samozřejmě v úmyslu nemá. Otázka je, jak dobrýho mají léčitele. "Hele, co se ti stalo s packou? Teda myslím to nový zranění."

Stál a sledoval, jak se z trávy proti němu vynořilo vlče. Vítr šel tak, že ho měla cítit dřív než on ji a dost zřetelně. Přesto vypadá, jak když ho musí chvíli hledat. To nemá čich nebo co? Hnědý vlk si ji měří pohledem. Vůbec neřeší, že mladé vlče by mohl takhle opravdu hodně znejistět. Přece jen, je vysoký a zachmuřený výraz od viditelně silnějšího neznámého vlka určitě není pro vlče v tomto věku nic příjemného.
Neuniklo mu její kulhání a oči léčitele automaticky zabloudily k její pacce. Nemá na ní jizvy a kloub je deformovaný. Instinktivně udělal krok blíž aby se podíval. I když je dlouho sám, pořád se jeho instinkty léčitele moc nezměnily. Ale po jednom kroku se zastavil. Přece jen, nezná ji. Není to nový zranění. Spíš to vypadá jako vývojová vada nebo neošetřené zranění ve velmi nízkém věku. To bych se musel podívat a vyzpovídat ji. Povzdechl si a nakonec promluvil. "Nazdar škvrně. Sama na výletě?" Zabručel na ni. To jde snadno, má dost hluboký hlas. Pak se podíval se s podezřením k horám za pláněmi. Že by území smečky? Je docela mladá.

Stojí, a s podmračeným výrazem si měří příchozí vlčici. Vždyť je to ještě skoro vlče. "Hm... zdravím," odpověděl jí ne zrovna nadšeně na pozdrav. A co já tady teď sní? Výmluvně koukl za ni, jestli nejde ještě někdo, když je tak mladá. Mladí často chodí ve skupinách. Ale ne, nejde. Hm. No, aspoň snad není bojácná. Přešlápl a chvíli jen přemýšlí co s ní. Nakonec na ni jen prostě a jednoduše vybafl. "Kdo vlastně jsi?" Pořád si ji tak měří. Vypadá ale v ucházející kondici. "To jsi vyrazila na lov?" Ani se vlastně neobtěžuje chovat se zdvořile. Koneckonců, proč by to dělal. Vlčice před ním mu, jako by to bylo prakticky s jakýmkoliv jiným vlkem, jen připomíná jeho vlastní minulost. Jako by se nad ní každou chvílí nezamýšlel už tak.

Dlouhou, nekonečnou plochou travin, běží vlk. Hnědý, s červenými znaky v hřívě. Běží rychle. Koneckonců, jak už tak má ve zvyku, tak prostě trénuje. Kondice je důležitá. Rychlost také. A vytrvalost ještě víc. Jistý vyrovnaný krok dlouhonohého vlka ukazuje, že i když očividně už běží nějakou dobu, není není nijak extra unavený a nejspíš by vydržel běžet ještě dlouho. Pozvolna se blíží ke konci celého toho rozlehlého prostoru. Tam, kde se velká řeka blíží k moři. Ale ještě k němu nedoběhl. Nakonec, celkem spokojen se svým výkonem, a s tím, že před během zpátky na sever by se měl trochu napít, zvolnil do pomalého kroku. Aby vychladl, než dojde k vodě. Slunce je za mraky, takže i když je léto a teplo, tak mu vlastně ani není nijak horko. Jenže sotva zpomalil, uvědomil si, že doběhl dost blízko ke komusi.... Vlčice, kterou se objevila směrem od kopců na východě, vypadá dost mladě. Feier se zastavil a zadíval se na ni.

Zajímavý les. Feier potřásl hlavou a poměrně pomalu prochází hvozdem. Jeho duše a srdce léčitele si velmi snadno a dobře všímá, co vše tu roste. A mohlo by se mu hodit. I když, k čemu to, vlastně. Znechuceně zamručel. Potřásl hlavou. Vlastně se mu tady v lese docela líbilo, ale po téhle myšlence ho nálada nějak opustila. Tak prostě jde dál a sleduje okolí. Všímá si stop zvěře. Zastříhal lehce ušima. Vážně bohatý kraj. Takových se moc nedivím. Asi proto je tady tolik vlků. Dobrý podmínky pro vlčata. Znovu si pro sebe zamručel. Ani tahle myšlenka mu náladu moc nezlepšila. Navíc se změnil vítr a Feier si uvědomil jednu důležitou věc. Nejsem tady sám. Lesem se nese pach vlka. Nebo spíš vlčice. Zastavil se, zvedl hlavu a zamračeně sleduje směr, odkud se nejspíš neznámá objeví.

Hory, hory, a zase hory. Zase jednou je tenhle hnědý vlk dlouho na cestách. Šel studeným krajem na severu. Ne že by mu to vadilo. Led a sníh? žádný problém. Jen kořisti tam nebylo zase tolik, ale dala se snadno vyplašit s pomocí magie tak, aby běžela tam, kde ji mohl snadno chytit. Takže ani nehladověl. Tady je to ale trochu jiné. Na ledovec se mu moc nechce, mohl by být nestabilní, plný ledových trhlin. Tak pro změnu zařídil do hor. Je tu víc vlčích pachů. Hmmmm. Stojí mi to vůbec za to? Na kraji hor zaváhal. Na chvíli. Ne, nechce být pořád sám. Ale nikdy neměl na výběr. Dost možná převládly skryté touhy jeho srdce, které dlouho potlačoval, nakonec zamířil do hor i když tam byly vlčí pachy. Nebo dost možná právě proto. Sám si není jistý.
ale zvěře je tu víc, takže hned ráno chytil dva zajíce a chvíli odpočíval. Ale jen chvíli. Konec flákání!

Feier se zvedl, oklepal se a rozběhl se. Potřebuje přece jen zůstat v kondici. Tady navíc bude dost zvěře. Takže, čas na běh.
Štíhlý dlouhonohý vlk běží opravdu docela rychle.

Přezdívku nemá.
Věk: 4 roky
Samec

Matka, otec, sourozenci: neznámí

Charakteristika:

Feier není zrovna milý vlk. Je spíš nevrlý, mírně výbušnější povahy a s ostatními nejedná v rukavičkách. Proč by také měl. S ním se, až na jeho otčíma, který je dávno mrtvý, také nikdo zrovna nemazlil. Sám ale milé zacházení nevyžaduje. Jen férové. Víc ocení nevrlou upřímnost, než falešné mazání medu kolem tlamy. Nemá rád lichotky, považuje je za slabošské.
Nikomu hned nedůvěřuje a nerad spoléhá na ostatní. Na to se už příliš zklamal. Snad se spolupráci časem naučí, když bude mít dostatek času a dobré zázemí.

Když k němu přijdete pro pomoc, jako k léčiteli, pomůže vždycky. Rychle a efektivně. Ale nebude vás utěšovat. Spíš vás okřikne, ať přestanete kňučet. S čímkoliv jiným ho raději neobtěžujte, pokud nejste připraveni na jeho nevrlou povahu.
Ale také nikomu sám o sobě dobrovolně fyzicky neublíží - pokud si ten druhý nezačne.

Občas rád loví sám, i pokud by jídlo dostat za svou práci. Také se vždy, i pokud nemusí, každý den pravidelně proběhne, aby se udržoval v kondici a neztratil vytrvalost.
Je rychlý a velmi přesný. Silný vlastně ani ne, čistě na sílu je, vzhledem ke kondici, podprůměr. Ale nepotřebuje to. Bude-li nucen bojovat, bude v boji uvážlivý a bude posuzovat soupeře s chladným vztekem (naštvaný, že ho k tomu ten druhý donutil). Jako léčitel dobře zná slabá a zranitelná místa na těle, proto může být nebezpečným soupeřem. Pravděpodobně vás ale nezabije, ale kdyby se tak stalo v boji, tak kvůli tomu špatně spát opravdu nebude.

Není příliš citlivý na mráz, na to v sobě nosí příliš mnoho ohně. Vlastně, má docela rád zimu a ledové krajiny. Nehrozí tolik, že něco zapálí omylem.

Historie:
Vlastně netuší, kdo je jeho otec. Nebo rodina. Když byl ještě malé vlče, tak malé, že by měl ještě částečně pít mléko, našel ho starší léčitel na okraji vypáleného lesa. Maličký vlček tam zoufale naříkal, sám, nikde nikdo okolo. Léčitel tam nedokázal zranitelné vlče nechat. Přijal ho a postaral se o něj jako o vlastního a dal mu jméno. Ten léčitel se jmenoval Ferenix a malý Feier ho nazýval svým otcem.
Feier byl veselé mládě, hravé, plné života. Někdy trochu prudké a nedočkavé, ale nebyl zlý. Neprojevovala se u něj v útlém věku žádná magie. Zato se hodně zajímal o cokoliv, co viděl. Ferenix mladého vlčka začal učit svoje řemeslo. Ukázalo se, že je Feier inteligentní a vnímavý a učil se rychle. Ještě neuměl ani pořádně mluvit a už místo obvyklých slov žvatlal názvy bylinek. Už hodně mladý pomáhal svému otčímovi a ve věku, skoro až příliš nízkém, pod jeho dohledem i sám pracoval. V roce uměl spravovat kosti, hojit rány, měl přehled o spoustě nemocech a herbář by odříkal i odzadu i kdyby ho uprostřed noci vzbudili. Nějakou dobu to vypadalo, že bude jeho kariéra jasná a zářívá a že se zrodil nový vynikající léčitel. Byl možná trochu prudší povahy, ale veselý a velmi schopný.
A pak přišel zlom. Bylo mu rok a půl, když se objevila jeho magie. Prudce a neúprosně. Stačil jediný sen. Jejich nora začala hořet. Měkká podestýlka a voňavé bylinky se staly palivem. Feier, který spal blíž východu nory, a který tehdy ještě netušil, že jeho vlastní srst je nehořlavá, se dokázal dostat ven včas. Ale mnoho jiných vlků, včetně Ferenixe, nikoliv. Rozezlený zbytek smečky rok a půl starého Feiera ihned vyhnal. Možná by si to pak rozmysleli, přece jen byl schopný léčitel, ale to už vlk neměl jak a kdy zjistit. Nevrátil se. Zděšený vlastním činem utekl.
Jeho magie ale neutichla. Začala se projevovat víc. I další noc kolem sebe zapálil svůj provizorní pelech. O něco později zjistil, že když je rozrušený, věci kolem něj někdy vzplanou. Nebyl ze své moci ani trochu nadšený, ale nezbylo mu, než s ní zkusit experimentovat a naučit se ji ovládat. To se mu vlastně i docela povedlo. I docela rychle.
Pak si našel další smečku a doufal, že bude zase vše v pořádku. Tolik se snažil. Jenže, pak přišla další noční můra a další spálená nora. A další vyhnání. A později další a další. S každým dalším vyhnáním byl Feier zamlklejší, odtažitější, nevrlejší. Vzteklejší. Už si nehrál. Už ostatním tolik nevěřil. Naučil se využívat svou magii k lovu, primárně k nahnání zvěře směrem, kterým chtěl. Nebo formou zapálením oblasti a pak posbíral, co našel. To dělal jen jako mladší. Lovil samozřejmě i bez magie. Někdy pro něj bylo uspokojující cítit zmítající se umírající zvíře v zubech... Jeho výchova mu nedovolila napadnout jiného vlka jinak, než v sebeobraně. Tuto hranici nikdy nepřekročil. Ale když lovil a drtil kořist, mnohdy si představoval na místě kořisti tváře těch, co ho zavrhli. Stal se tulákem na cestách. Pořád je léčitelem. Jeho znalosti a schopnosti mu zůstaly, občas je i použil. Na cestách vždy sledoval, co kde roste, udržoval si přehled o bylinách. Ano, chtěl by žít ve smečce. Ale v době, kdy přišel do Norestu, už vlastně nevěřil, že to je možné.

Zajímavosti:
Ve vzteku a nebo při nadměrném používání magie jeho oči tmavnou z jantarové barvy do rudé.
Červené šmouhy v jeho srsti jsou zřetelnější a tmavší, když magii dlouho nepoužívá.
Světlejší "znaky" na jeho hlavě jsou poměrně špatně vidět, mimo jasné denní světlo se dají snadno přehlédnout.
Raději ho nenaštvěte, pokud nejste nehořlaví. Při silném vzteku nebo stresu totiž jeho magie samovolně zapaluje předměty v okolí a vlčí srst hořlavá (až na pár výjimek) je.
Jeho srst je nehořlavá. I oddělená od jeho těla - nejde o magii ale o vrozenou fyzickou anomálii. Jde o jeden z mála materiálů, co může bezpečně použít na vystlání vlastního pelechu. Vlastní vylínanou srst.

Magie:
Feier dokáže zapalovat věci kolem sebe. Čím lépe je předmět připraven k hoření, tím snáze jej může zapálit. Čím hůře, tím déle mu zapálení předmětu trvá a může to omezit počet předmětů, které zapálí. Velmi špatně hořlavé, nehořlavé nebo dostatečně mokré předměty nemůže zapálit vůbec. Nemůže zapálený oheň vůlí zhasnout, ani ovládat, musí tedy při jejich zapalování počítat s normálními fyzikálními zákony a směrem větru.
Nyní, jako čtyřletý, může zapálit až osm předmětů nebo míst najednou (prvotní ohniska jsou malá - nezapaluje celý předmět nebo oblast) aniž by to na něm bylo znát. To ovšem do vzdálenosti pěti metrů. Může samozřejmě zapálit i jen jeden. Se vzdáleností klesá počet ohňů, které může zapálit. Na čtyřicet metrů je to už jen jeden (standartní vzorec - když 8 ohňů na 5 metrů je možné, tak 5x8 je 40 - jde o stejnou sílu jako 1 na 40 metrů). Maximálně šestnáct ohňů za hodinu, pakliže jde o krátkou vzdálenost (do 5 m), maximálně dva pokud jde o maximální vzdálenost. Jeho magie není vázána na fyzickou sílu, ale na jeho emoce. Pokud používá svou magii hodně často, není tak výbušný, ani nevrlý, ale pro změnu vypadá, jako snad emoce ani neměl. Začne mu být všechno a všichni jedno a podle toho pak také bude jednat, bez ohledu na následky. Pokud ji nepoužije déle jak měsíc(míněno je úmyslné použití, ne samovolné při ztrátě kontroly), jeho chování bude čím dál výbušnější a vzteklejší a razantně se začne zvyšovat riziko neúmyslného podpálení něčeho v okolí. Pokud by se opravdu hodně naštval, mohl by něco podpálit neúmyslně kdykoliv. Stejný mechanismus stojí také za jeho podpalováním okolí ze spánku, při nočních můrách. Není schopen tomu zabránit.

Obrázek:
https://i.ibb.co/P1SdPZ6/Feier-vybarven-2.png

Hlas:
https://youtu.be/3-l23zWvSsM

Další postavy na Brlohu:
Noctra
Sariane Noreskia (reg. 12.4., schválena 16.4.)