Príspevky užívateľa

Pořád ji tak zkoumá pohledem. Ale přesto. Jedná s ní docela dobře. Není na ni zlý, a ani nevypadá, že by ji mermomocí do něčeho nutil. Jen.. ten jeho podmračený pohled je prostě dost pronikavý.
Nad názvy jen zabručel a zastříhal ušima. "Zvaž to, do budoucna. Ono se to vážně dost hodí." Ale jasně jí řekl, že do budoucna.
Protáhl se a maličkou sebou cuknul. Škrábance od trnů dělají svoje, některé šly docela hluboko. Nespokojeně zamručel, ale je vidět, že to není mířené na ni.

Bylinky jí tak jako tak vyjmenoval rád a sledoval, jak se na to bude tvářit. "Hloh je nízký křivý strom nebo vyšší keř s dost typickými listy a plody. Ukážu ti ho, na kraji lesa jich jsou spousty. Běžně to roste na okrajích lesů, nebo i volně v prostoru. Hodí se i na jiné příležitosti, třeba při angíně nebo špatném krevním tlaku. Takže když ti třeba hučí v uších a buší srdce a nebo se ti dělá černo před očima když vstaneš." Neví přece jen, jeslti vlčice zná projevy nízké nebo vysokého krevního tlaku. Hloh funguje přitom na obojí.
Pakliže bude chtít, rovnou s ní zamíří do míst, kde hloh viděl. Není to daleko. Plody na křovitém hlohu ještě nějaké budou, i když seschlé, jak tam visí přes celou zimu.

Feier si povzdechl. "Prostě si sedni a počkej na Ikkeho. Tohle ti zvládne vysvětlit líp on." Zabručel a odběhl.

Slepému léčiteli pak jen přikývl, na tu situaci.
"Asi ti tam nebudu moc platnej," upozornil Ikkeho, ale nemá samozřejmě problém s tím, že tam bude. Ani ho nenapadlo, že by nešel. "Nemyslím, že by ti dělal problémy." Kluše s ním zpátky.

A pak už dorazili na místo. Jarumi tam zůstal. To má štěstí, jinak bych si na něj došlápnul. Ale zatím sotva pozdravil. "Fajn, Ikke, mohl bys mu prosím vysvětliit, jak se to chová vůči Artemis a o co tu jde? Protože tohle je vážně nad moje vysvětlovací schopnosti. " zabručel s pohledem pořád upřeným na Jarumiho. Rozhodně nikam nepůjde.

Krutopřísný doprovod

Cukl uchem a pak si povzdechl. Tiše zamručel a koukl na Saniho, sklonil k němu trochu čenich.
"Protože na hranicích, jak na ně nejsi přísný, začnou lézt dovnitř. Ale to je naše území, tam nemají co dělat. Navíc, není moc starý, měl by mít taky doprovod, tak a´t radši upaluje domů." zkusil to trochu vysvětlit Sanimu.
Ale efekt nevrlého strážce hranic je tím pádem stejně fuč.
Povzdechl si a prostě si sedl kousek od hranic. Netváří se moc vesele, ale přece jen už nevypadá tolik jako příšera, co žere děti na potkání.

Celou cestu trochu starostlivě sledoval Saniho. Ani on nic neříkal, i když měl možnost. Ale nevěděl, co by řekl. Jen doprovodil vlče k jeskyni, když to vypadalo, že uhne z přímého směru, lehce ho stočil jen tím, že se zařadil vedle něj a nedovolil mu uhnout. Nic víc.
I u jeskyně si všímá drobných změn v chování, nebo mu to tak apsoň připadá. Koukl trochu zoufale na Artemis, netuší, jak jí říct o co jde, před malým Sanim. Ale jedna věc je jistá. Kořist chytil Sankari sám.

"Ne, jen jsem mu vysvětlil, co a jak. Ale chytil je sám, obě dvě. Jeho prnví úlovek v životě." Zdůraznil trochu slovo první. Koukl na Artemis, pak na vlče, pak zase na ni. Jak jí mám vysvětlit o co jde? Dost na tom, že jsem jemu musel vysvětlovat co se jen dalo. Asi to bude spíš na delší rozhovor jindy. Zastříhal ušima. "A to fakt nejsem dobrý učitel." Zabručel ještě ne moc vesele. "Sani byl ale opravdu šikovný." To už znělo veseleji.

Maličko si povzdechl. "Ne, není. Jenže je taky nutný. Jíst musíme. " Znovu pohladil vlčátko. "Lovci obvykel dodržují pár pravidel, jak a co lovit. Aby to právě za něco taky stálo." On sám většinou prostě sháněl jídlo a nic moc k tomu. Jen tady ve smečce někdy trochu trénuje i s lovci, třeba když se učil lovit soby, což je trochu jiné.
Když se vlče přitulilo, Feierův výraz trochu zněžněl a znovu vlče pohladil. Má toho drobečka vážně rád, ale nahlas by to rozhodně neřekl jen tak kde komu.
Nechal Saniho, a´t si posbírá myšky a pak už vyrazili směrem k jeskyni.

Lov se vlčeti podařil. I jeho závěr, kdy myška tentokrát neměla čas pořádně pištět. Jedno kousnutí a bylo po všem. Feier vážně přikývl. "Vidíš? Zvládl jsi to. Ani sebou neškubala, neměla kdy."
Došel pomalu k vlčeti a počechral trochu čenichem kožíšek na hřbetě mladého vlka. "Jsem rád, že to bereš vážně. Ne každý vlk je takový. A přitom je to hodně důležité." Snaží se vlče uklidnit, že vlastně si vede dobře právě proto, že mu to nebylo jedno. Ani mu nedošlo, že tím možná vlčeti navíc prozradil, že ve světě jsou i tací, co by to udělali správně. Ale Feier opravdu není obratný v podobném vysvětlování a třeba to vlčeti přece jen nedojde.
"Tak co? Zaneseme kořist mamince?" Sám by to raději už ukončil. Opravdu si myslí, že už nadělal škod dost.

"Ano, přesně tak. Až to maminka dovolí, klidně ti ukážu jak lovit zajíce a bažnty. Bažanti jsou snazší." Pokud mě někdo nepředběhne. Cukl uchem.
Ale pak naštěstí vyrazili na další lov. Feier hrabal hodně usilovně, nechce dát Sanimu sebemenší důvod si myslet, že je cokoliv špatně nebo divné. Už ho dle svého soudu vystresoval dost.
A hrabání mělo brzo efekt. Myšky vyběhly a Feier si dost oddechl když viděl, že Sani nezaváhal, ani trochu.
Viděl vlče, jak si mšku chystá a hledá správné místo, zatímco se hlodavec snaží vyškubnout. Jen krátce kývl, není třeba víc.

Krutopřísný dozor

Tentokrát to nebylo s vycházkou s vlčetem zrovna jednoduché. Ten malý lotřík je čím dál šikovnější a chytřejší a území mu přestává stačit. Budeme si sn ím muset vážně promluvit. S tím, co se te´d děje, by toulku bez doprovodu nemusel přežít. Co kdyby ho někdo napadl. On tomu nemá jak rozumět, je pořád mladý a nikoho by nepodezíral...
Tentokrát musel zapojit i uši a čenich, aby mu ten malý neřád neutekl úplně.
Ale u hranic přidal do kroku a právě včas. Sani sice zastavil na hranicích, ale nejsou tu sami.
Feier maličko ohrnul pysky, když Sani na neznámého vesele zavolal.

A pomalu, tiše a s pořádně zamračeným výrazem došel blíž k vlčeti. "Sani, nezapomeň že za hranice nesmíš." řekl to hodně tiše a bylo mu celkem jedno, jeslti to ten zvědavec mimo hranici uslyší. Ale tváří se tak, jak to Sani možná ještě neviděl. Ale nezasahuje. Koneckonců, neznámý rozhodně na hrozbu nevypadá.

Pořád na vlče kouká starostlivě. "Časem budeš." Nejde se pořád živit myšinou. "Taky, když ji špatně chytíš, s ní můžeš praštit o kámen, s rozmachem a hlavou. To funguje taky dobře." Hlavně tam, kde kamení je. Tady ho není moc, ale nějaký ten balvan se taky najde.
Sani ale projevil zájem o pokačování lovu. Feier potlačil povzdech a vstal.
"Dobře. Tak popojdeme kousek dál, tady jsme už vyplašili co šlo. "
Koukl na vlče. Opravdu si trochu dělá starosti, jestli to královsky nezvoral.
"Myšku si vem sebou, ať ti ji něco nesebere. I někteří ptáci si rádi poslouží."
A je to přece jen Saniho kořist, takže by si ji měl nést sám.

Odvede vlče kousek dál, ukáže mu místo, kam si může celkem bezpečně současnou kořist uložit a dal se zaase do vyhrabávání a plašení myší.

A zase tu máme ono zvednuté obočí. "To bych ti radil," dávat si bacha. Kor v horách. Ale i Feier si uvědomuje, že je ten vlk mladý a že ho to snad přejde. Snad dřív, než se vážně něco stane.
Na to, že dostal vynadáno, se jen pousmál. "To se jí nediv, docela sis to zasloužil. Ale aspoň že se o tebe postarala." S trochou štěstí to bude pěkný pár, nakonec, kdo ví? Maličko zastříhal ušima. To tak jako tak není Feierův problém.

Na zbytek už jen kývl. Je rád, že má vlk dost rozumu, aby nenarušoval hranice. To by opravdu nemuselo dopadnout dobře.

Ale vážně je čas loučení. Feier naposledy kývl na mladíka, a lehce se rozběhl po svém. I když viditelně nejde o nějaké extra ostré tempo, i tak běží dost rychle. Prostě má natrénováno. Naznedlouho zmizel v dálce.

Starostlivě kouká na vlčátko a je mu trochu smutno. Nemyslí si, že tohle zvládl dobře. Opatrně znovu pohladil kožíšek.
Ale malý Sani u něj dál nezůstal, místo totho se chopil příležitosti. Feier na něj chvíli zůstal zírat, pak sklonil hlavu a otočil myšku hřbetem nahoru. Drápem se opřel o bod, těsně za hlavou. "Tady. Jedno dobré stisknutí a je to." Ukázal bod, v kterém stisk zubu myšce zlomí vaz. To je rychlé u každého a u malé myšky na to stačí vážně málo. "Funguje to i u větších zvířat, ale těm musíš většinou hlavu otočit prudce do strany. " Asi je trochu brzo vysvětlovat mu, že si sám má dávat pozor u pádů....
Potřásl hlavou. Vážně si v téhle situaci není moc jistý. Tohle by mu měl vysvětlovat někdo jiný. Ani ne tak kvůli znalostem, ale prostě, já nevím jak mu to vysvětlit... nějak rozumně.
Maličko si povzdechl, ale sotva znatelně. Roste tak rychle... Tady a te´d se rozhodně udála změna. Ano, už to není ta úplně maličká kulička chlupů, co nevěděla o světě nic víc, než že má maminku. A přitom je pořád ještě tak malý.
Znovu se natáhl a zkusil ho pohladit. Jestli se tedy vlček nechá.
"Tak co? Ukážeš úlovek mamince?"

Cukl uchem a naklonil hlavu nepatrně na stranu. "Dobrý argument," uznal. "Ale při téhle délce to nebývá problém. To mi můžeš věřit. Někdy to ozkoušej. A vyloženě za deště je větším rizikem holá skála, která také bude mokrá klouzat."
Koukl na Jarumiho packy. "Létavci ale bývají i na kluzkém často poměrně stabilní, takže u tebe by to vadit nemuselo."
Na argument s detaily se jen pousmál. "Když v tom máš hodně velkou praxi, tak jo. Já se tím bavil už jako hodně mladý vlk." A nejednou za to dostal pěkně vynadáno. Ale rozsekal se jen jednou, pak se stěží vůbec dokázal dovléct na půl cesty domů. To vynadáno nedostal. Ne, dokud se nezotavil.

A pak to celé začalo. Feier si chvíli počkal. Při tomhle běhu je důležité se na sebe moc nelepit, navíc, chce vidět techniku běhu Jarumiho. Jak drží náklon, jak pokládá packy. Spokojeně zamručel, Jarumi natahuje packy opravdu důkladně proti svahu. Skutečně to musel už někdy provádět a nebojí se toho.
Na nic nečekal a jedním dlouhým skokem se vrhl plnou rychlostí dolů ze strmého svahu.
Vysoké hubené tělo pracuje jako pružina a trénované nohy dopadají s jistotou na kamenném terénu.
Neběží přesně stejnou trasou jako Jarumi, vzal to kousek víc doleva. Aby na vlka nespoustil kamínky, kdyby přece jen náhodou. I za prudkého běhu z kopce ale sleduje Jarumiho techniku. I když je Jarumi menší, ti dva váží víceméně stejně a drží si také víceméně stejné tempo.

Svah je dlouhý a vlkům trvá notnou dobu, než dorazili na dno údolí pod svahem. Feier napřímil uši, konec svahu se blíží a to, jak z trysku ze srázu přejde na normální terén a zastaví, je také důležité. Takže to chce dobře vidět, nakolik to v takové rychlosti jde.

Zastříhal ušima. "Hm, to nejspíš jo," uznal její argument. Stejně za ní nešel aby ji naverboval tak je to jedno. Ani nemá proč by do ní kvůli tomu ryl. Je to ostatně její problém, že nechce smečku. Nutit by ji nešlo.

Její souhrn znalostí bylin ale poslouchal velmi pozorně. Jeho pohled je těžko čitelný, přece jen, pořád má trochu zasmušilý výraz. Ten k němu asi tak nějak patří, netvářil se o nic líp ani před tím pádem do potoka skrz trní. Mírně kývl, když mu potvrdila jeho teroeii. "I pozorováním se dá dost naučit, ale neuškodí znát i názvy." zabručel a koukl po okolí, jen tak. Prostě podvědomá kontrola krajiny. Zvyk, který by seděl spíš k tulákovi, ale on jím Feier také dlouho byl.

Otázkou, co použít na špatný spánek, ho ale mírně překvapila. Tedy, ne obsahem, ale tím, že se vůbec zeptala. Zvedl zase hlavu a zadíval se na ní. Vyřešit proč se to děje, ale to asi stejně víš. "Meduňka. A pak podle příčiny, proč se to děje. Užitečný bývá také kozlík lékařský. Neuškodí přidat hloh, ten i stabilizuje krevní oběh a problémy s tlakem." Které mohou samy o sobě spánek rozhodit, navíc u stresu lítají také sem a tam. Znova si ji přeměřil pohledem. "Při náhlém nárazovém stresu je na také vhodné přidat třezalku. A růži. Ale třezalku jen večer. Je fotosenzitivní. To znamená, že při vystavení se slunci můžeš mít po ní problémy. Teď sice nemá slunce sílu, tak by to šlo asi i přes den, ale i tak nevylézat třeba zpod krytu stromů. Při bolesti hlavy je dobré přidat levanduli. I při bolesti z nevyspání. " Pořád ji sleduje, velmi ho zajímá, jak se bude na jednotlivé rostliny tvářit.

Sledoval reakci mladého vlka pozorně. Jen kývl. "Na tom není nic neobvyklého. " přikývl. Je to spíš dobře, že něco takového nepoznal. Je mladý. "Ale to také znamená, že bys opravdu nevěděl, co dělat. Dá se to ale naučit. Rány často hodně krvácí. A pokud to tak je, musíš být schopen to zastavit. V nejhorším klidně i tlapou v ráně. Je to špinavé a nepříjemné. Ne každý na to má žaludek." A samozřejmě, to není všechno. "Máš dobré uši?" Zastříhal ušima, sám je má docela velké. Ne že by to bylo tím, že je používá, prostě se tak narodil. I když u té otázky to tak mohlo maličko vyznít. "Můžeš slyšet srdeční tep i jak vlk dýchá, když se naučíš si na to dávat pozor. Hodně ti to o zraněném nebo nemocném vlkovi řekne." Znovu si ho chvíli prohlíží, odhaduje, jestli Rufus stíhá. "Když vidíš, že někdo zrovna přestal dýchat, je ještě možné ho zachránit." Většinou. "Když víš jak. I to patří ke znalosti první pomoci." Někdy je rychlost důležitá a na bylinky dojde i až potom. Ledacos se dá řešit, když se ví jak. Ale informací je to naráz trochu moc. Teď se ho Feier nesnaží vlastně nic naučit, jen mu vysvětlit, že to vážně není zase tak jednoduché.

Zadíval se vážně na vlče, které se ho s tak zvláštním výrazem ptá na radu. "Musíš to prostě zkoušet maličký." řekl mu něžně a strčil čenichem do jeho drobného čumáčku. "Pomůže naučit se, kde má důležitá místa jaké zvíře. Lovci to vědí. A léčitelé také." Malý Sani ostatně už dávno ví, že jeho velký hnědý strýček je léčitel. Koneckonců, těžko by to mohl nevědět, když přespává v jeskyni, kde má Feier sklad bylin. "Protože pak víš, kde zmáčknout. Zbývá naučit se správně trefit." A už opět hladí pestrý vlčecí kožíšek.
"Nemusíš se bát, určitě mít bude. Je to velký úspěch, zvládnout na prvním učení lovu cokoliv ulovit. A myši se opravdu dají i jíst. Vidíš? Kdybys opravdu musel, tak už si nějaké jídlo umíš chytit." Zkusil ho trochu povzbudit. Samozřejmě to nehrozí. Ve smečce umí lovit i kde kdo z těch, co ani nejsou lovci a tak je jídla dost. "Tak co? Půjdeš se mamince pochlubit?"