Príspevky užívateľa

Zůstal ležet na boku, pořádně rozpláclý a ani se nehnul, když na něj šplhalo vlče. Bál se, aby ho neshodil a jen po očku šilhal po Artemis, jestli kdyžtak zasáhne, kdyby maličký vlček padal.
Ale ten nakonec pomoc nepotřeboval a zdárně se vyšplhal na svou 'kořist'. Feier párkrát plácl ohonem do sněhu. "No vidíš, jaký jsi ochránce." pochválil vlčka.
Ale zastříhal ušima. Závod. Hádám, že ho chce dostat do tepla.. No jo, měl by se stejně najíst.
"To by šlo, ale to ze mě taky malý bojovník bude muset slézt... Abych mohl taky závodit."

Ušklíbl se na Artemis. A vzápětí byl vážně rád, že nechal hlavu nahoře. Malý Sankari se do toho pustil s pořádnou vervou, sníh lítá v pořádné záplavě, na to, jak maličký ten vlček ještě je. Feier zvedl hlavu a klidně drží, když jeho přední nohy zasypává sníh.
Počkal, až malý skončí. Pak se koukl na Artemis, zvedl jeden koutek tlamy a pak sebou schválně praštil do sněhu.
"Ááááá! dostal jsi mě!" PRohlásil teatrálně běhm pádů. Zůstal ležet na zemi, jen zvedl hlavu aby se podíval, co na to ti dva.

Čekl další spršku sněhu, ale ta nepřišla. Protože se do toho vložilo samo vlčátko. A ne moc úspěně. Maličko mu cukly koutky, ale nerozesmál se. Přece jen, nechce toho malého hrdinu urazit.
Chtěl mu sníh smést sám, ale už to udělala Artemis. A zase lépe. No vážně jsem až tak nemožnej? M2 by nenapadlo mu sníh ukázat... ještě že je tu za učitele ona. Fakt.
Ale i on sklonil hlavu a nabral trochu sněhu na čenich. On ho nehodil pak na vlče, ale celkem obratně vysypal ze svého čumáku Artemis mezi uši. Přece jen, je dost vysoký. A buď se vlče zasměje a nebo půjde bránit maminku, uvidí se.

Sklonil čenich k vlčeti "Ano, hrát." zopakoval mu tiše. Artemis kousek couvla a on už myslel, že to bude čistě na něm. Když v tom, zákeřná sprška sněhu přistála přímo na jeho kožichu.
Uskočil. "Hej! Ty lotře!" Zahartusil na oko. Sklonil hlavu, nabral sníh a hodil ho po ní. Pak se vesele usmál na vlče a zamával ohonem. I když tím dost riskuje, vystavil se parádně na další útok. Ale co. Pokud ty dva rozveselí, stojí to za to. Mokrý kožich přežije.

Maličko si oddechl, když se Stad zarazil. Jenže, taky viděl ten skoro krok, když se otočil zpátky. Ale jak to vypadá, nehodlá to udělat před svědky. No, jak jeho budu hlídat, to teda vážně nevím. Dexter v háji, pak ten průšvih s vlčaty, Artemis depkaří a ještě tohle do toho... Máme málo léčitelů na tohle. A to jsou tu přitom tři.
"Nic tak závažnýho... ale mluvit bych s tebou asi potřeboval. O pár věcech... "Třeba o tom, že se bojím že se tu hodláš zabít, nebo o tom, že ti po čele teče krev. Ale asi bude lepší tvářit se, že to nevidím. "Přece jen, jako táta máš nárok na pár informací, no ne?" Zvedl obočí a tváří se, jako by neviděl co se tu děje. Hlavně nenápadně...
Došel blíž a dělá, že se zarazil. Prohlédl si jeho hlavu. "Tos sebou někde pěkně švihl.. poj´d sem, mrknu ti na to. Než s tím ještě vyděsíš vlastní vlčata." Tváří se jako normální léčitel v práci a jako by tohle Stad nemohl provést sám sobě. Hrdý a paličatý modrý vlk by to totiž asi stejně popřel, podle Feierova názoru. Hlavně ho nenápadně dostat od toho srázu. A stejně se mu na tu hlavu musí mrknout.

To vlče je prostě roztomilé! Nemůže si pomoct. Ale jeho máma mu opravdu dělá starosti. Ten maličký neví, co se stalo, neví, že má důvod být smutná, ale musí to cítit. Maličko se zamračil. Aby to na něj nemělo vliv. To bylo nebylo dobré.... A i jen tak maličká chvilka nepozornosti stačila, aby si ten maličký rošťák vyválel kožíšek ve sněhu.
"No vidíš to. To je sněhu, co?" promuvil na maléhovlídně a očichal jeho kožíšek hned po tom, co to udělala jeho máma. "Víš, že ve sněhu si můžeš docela hezky hrát?" Naklonil hlavu na stranu. Po očku sleduje Artemis. Ale snaží se. Už kvůli tomu vlčátku. Budu si muset promluvit s Ikkem... co s ní. Tohle je vážné.

I přes ty těžké okolnosti jeho zrození se drobeček tolik snaží.
Feierovi se zase n tváři objevil úsměv.
Sklonil se k maličkému, který se statečně dostal dolů. Byť s pomocí maminky. A ocas hnědého vlka zametá sníh.
"Jsi vážně šikovný. Brzo budeš velký a silný vlk a budeš maminku chránit, že jo?" Natáhl při zemi čenich k vlčeti, pořád přilehlý, takže není z dosahu toho malého vlčátka. Někteří, co ho znají by pomalu snad ani nevěřili, že se takhle chová právě Feier. To vlče s ním dělá divy.

Jen pokývl hlavou. A zamračil se. On jí jméno řekl, ona se zatím neobtěžovala. Mávl líně ocasem. Zatím na něj kdoví jaký dojem neudělala, ale uvidíme.
Vlčice musí koukat pěkně nahrou, aby se mu vůbec mohla podívat do tváře. On si ji zase prohlédl. Ale na další otázku jí odpověděl. "Ještě je tu Kari. Vyzná se v rosltinách, ale o nemocech ví zatím celkem houby." nemá zřejmě zronva jemný slovník, ale co už. Tak jako tak, odpověděl jí. I když vlastně nemusel. Nicméně, léčitelé jsou důležití, když se něco stane. A možná Kariho zatím nepovažuje za schopného, pořád by dokázal aspoň něco.

Hodnotí její postavu a nohy. Budou dost rychlé aby mohla lovit? Nebo má jiné zajímavé kvality? Nezajímá ho její hezký kožíšek, spíš co dovede.
"Co dovedeš ty, omego?" Nemohl ji ani oslovit jinak, když nezná její jméno.

Pečlivě ji prohlížel. A vypadá to, že si její tlapy vedou docela dobře. S uspokojením se zase narovnal.
"Hlavně jsem tě fakt neměl hnát tak moc. Trochu jsem zkoušel, co vydržíš. Vedla sis vážně dobře, takže spíš by se to te´d chtělo zaměřit na to, jak ti zlepšit výkon, než tě hnát takhle na hranici možností." Potřásl hlavou.
"Takže to určitě zkusíme. Tvoje nohy zvládly horší trasu, takže tuhle zvládnout taky."

Nad zmínkou nad svými tlapami se jen maličko pousmál. výmluvně zvedl jednu tlapku, pak druhou. Ne, on žádné potíže nemá. Ale on tam také neběžel poprvé.
Nad jeskyní si je npovzdechl. "No, mylsím že dost stačí ty dvě vlčata, co to tam převracejí naruby jak mohou. I když jsou ještě maličcí." Sice se tváří nevrle, ale jeho oči ho usvědčují ze lži a tón také. Je jasné, že má ta vlčátka rád.

Jen se pousmál a protáhl se. Vlastně neběhá jen kvůli kondici. Ale to nemusí každému vykládat, že? I když, zrovna Mornie by si to dost možná zasloužila. S tím, co svěřila ona jemu. Uvidíme. Možná časem se dočká takové otevřenosti i oba. Když nastane vhodný mément...

Ale zastríhal ušima a se zájmem na ni koukl, když si vyžádala pokračování. "Samozřejmě, když budeš chtít. Zvládnout takový běh bez následků ale není hned. " Zafuněl. "No, a znamená to cvičit... a zase cvičit. I s bolavými svaly." Zadíval se na její nohy. "Ale příště bych tě možná měl hnát pomaleji a ne tak dlouhou trasu. Zátěž se má zvyšovat postupně. Možná vím kudy, podobné údolí, ale menší. A svah dolů není pak tak příkrý. Na trénink by to nebylo špatné místo."
Te´d dokonce došel blíž a prohlíží si její nohy. "Jak jsou na tom tvoje svaly teď?" V tomto už je vidět zájem léčitele, který by rád, aby smečka fungovala bez omezení.

Pomalu dokroužil až nakonec přece jen zastavil. Naklonil lehce hlavu na stranu. "Běhám každý den, pokud do toho nevleze něco závažného." Jako třeba že by si zlámal nohu nebo že celá smečka požene svinským krokem zrádce přes celý území...
"A s tím si nedělej starosti. Běžně běhám sám, jen sem tam se někdo připojí. Jsem celkem zvyklý na oboje."
Protáhl se, a protřepal si packy. Uběhl toho celkem dost.
"Jak se ti vůbec zamlouval společný běh? Hádám, že jsem ti dal co proto." Zadíval se na její tlapy. Běh v horách umí být opravdu náročný. Mnohem drsnější než někde na rovině.
Hnědý léčitel vypadá vlastně o dost přátelštěji, než když se potkali poprvé. Přece jen, něco spolu už zažili, znají se. A ač by se moc nehrnul do přiznání, vlastně si tuhle vlčici docela oblíbil. Je dost odhodlaná a nenadělá velké cavyky s blbostmi. Stíny na vlastní duši se nepočítají, z těch vyvádí každý.

Neubránil se úsměvu a mávání ohonem, když vlčátko vše pochopilo. "Správně maličký," řekl mu překvapivě něžně. To by se někteří divili, kdyby ho te´d viděli. A vlče vzápětí začalo naříkat, když mu došlo, že neví jak dolů.
Než se stihl rozkoukat a zkusit ho sundat, Arteis to zase vyřešila. A opět lépe. Jsem vážně nemožnej! aspoň jemu to tak přijde. Ale zase přešel k vlčátku a znovu ho očichal. Pečuje o něj, jako by snad blyo jeho vlastní. Svým způsobem tak trošičku je, vzhledem k tomu, že mu zachránil život při narození. Ale na tom nesejde. Vlčej je ještě hodně malý a potřebuje chránit. Feiera by ale ani ve snu nenapadlo, jak moc se o to chlupaté klubíčko bude bát, když se začne promenádovat venku a objevovat svět.

Stál, ani se nehnul. Je tedy trochu udýchaný, ale právě uběhl docela dlouhou vzdálenost ve vážně vysoké rychlosti a prudce zastavil. Na to dýchá ještě docela klidně.
"Feier, vrchní léčitel smečky." představil se jí. Nezní zrovna dvakrát mile, ale vzhledem k tomu výrazu, je dost pravděpodobné že je prostě takový. Jeho hlas je hluboký, že rezonuje až téměř v kostech. I řes bručivý podtón mluví klidně.
Na to, jak se krčila, si celkem troufá. Ani nepozdravila. Ne že by si na tom vlastně tak moc zakládal. Spíš ho zajímala reakce té vlčice. "Ty jsi tu nová, že?" Přejel ji pohledem. Ne proto, že je vlčice, ale zajímá ho její stav a kondice. Přece jen, je zima a jim přibylo ve smečce krků. Bude tahle vlčice schopná se sama uživit? Zvěře je na území dost, ale oni te´d musí živit také vlčátka.

Toulal se horami. ví, že je pořád na území smečky. Ale v tuhel chívl ispíš chtěl být sám. Vlčátka a Artemis teď hídá Ikke a na něj.. je to trošku moc. Ví, že nemohl za smrt třetího vlčátka. Nebylo v silách vlčích to uhlídat. P5esto. Jedno vláčtko je mrtvé a to zanechalo stopy na všech.
Jenže, zřejmě není jediný, kdo měl podobný nápad. Byl sice dost daleko, ale Stadleyho postava a zbarvení jsou nezaměnitelné. Vykulil oči, když mu došlo, co vlk udělal. Rozhodně se schválně zranil o skálu. To není dobrý.
Feier se vydal dolů z hřebene, na kterém stál. Stadley je na opačné straně údolí a i rychlonohému Feierovi bude chvíli trvat, než tam doběhne. Ale snažil se.
Vyšplhal se pak na druhé straně zase nahoru. Jen aby našel Stada, jak stojí na okraji srázu. Zamrazilo ho. Vážně to je až tak zlé? Obává se o život novopečeného otce. Co te´d? Hlavně opatrně.
"Hej, Stade!" Dělá, že neví co Stad předtím provedl. Nic lepšího ho nenapadlo. "Vyšel sis na procházku do hor?"

Oklepal se ještě jednou a pořádně. I tak se mu ve vouskách na pravé straně drží pár vloček. "Pády z výšky jsou au, víš?" Zkouší to i on jemně na vlče. Strčil svůj čenich blíž k němu a něžně dloubl čenichem do heboučkého mláděcího boku. Jen velmi zlehka. Pak kousek uhnul a packou si začal stírat ten zbytek sněhu ze svojí tlamy.
"Přece nechceš být natlučený jak strejda." Zamával ocáskem a usmál se na vlčátko. Ale po očku pokukuje i na Artemis. Vůbec se mu nelíbí její reakce. Pečuje o vlčata, ale jako by se v ní něco zlomilo. Copak je tohle ta vlčice, kterou znal? A to je rozhdoně dost vážné.