Príspevky užívateľa

Sleduje ho pozorně. A ani v nejmenším se nedivil jeho naprosto zmatenému výrazu. Přikývl.
"Takže ani nevíš, proč nespím s ostatními v noře nebo jeskyni a místo toho trčím někde venku pod stromem." Zvedl obočí.
"No, protože bych byl takový sólista to zrovna není." Obočí už má zase zpátky na svém místě a lehce naklonil hlavu na stranu, jak zkoumá jeho reakce.
Povzdechl si a pak zabručel.
"Jarumi, kde kdo má svoje temné stíny. Ale potlačovat je kamsi do hlubin, to nepomůže. Maximálně tě to kousne do zadku." Maličko přiklopil uši. I on svoje stíny pořád má, i když je jeho situace už lepší.
"Povyprávím ti něco z mého příběhu. A třeba se pak odhodláš říct něco víc ze svého." Nenutí ho k tomu. Ale doufá v to. Přijal už Jarumiho do nejbližšího okruhu svých přátel.
Povzdechl si. Měl co dělat, aby se neschoval za vlastní masku. Pořád to pro něj není snadné.
"Nemůžu spát v blízkosti ostatních. Jsem, co jsem. Magie ohně je živelná a nebezpečná. A když se u mě poprvé projevila, byl jsem v noře, se svou smečkou. Nenarodil jsem se v ní, ale ujali se mě a vychovali mě. A já... jim přinesl zkázu. Oheň propukl s plnou silou a pořádně. Zahynula většina vlků, včetně mého učitele a nevlastního otce." Zachvěl se při té vzpomínce. "Ostatní mě vyhnali. Býval jsem veselý, rozpustilý mladík, prostě živelná povaha. Jaký jsem dnes, to víš sám. Kamenná maska. Za kterou jsem musel zavřít svůj oheň. Protože když jsem se zkusil zase někde uchytit, dopadlo to stejně. Můj oheň se ne vždy dá zkrotit. Až tady to nikomu najednou nevadilo. "
Mluvil klidně, ale protože se nechtěl před ním tentokrát schovávat, je znát, že je dost ztuhlý. To, co se stalo, si pořád neodpustil. A asi na to ani nikdy nedojde.
Povzdechl si a kouká kamsi do horské krajiny. "Raymond to celou dobu věděl. Ví to i Ikke, samozřejmě. Ale vlci, co ve smečce nejsou tak dlouho, to někteří pořád ještě nevědí, že mám důvod proč se držím stranou. Nehodlám zničit další život."
Pak se zadíval na něj. "Ale to taky znamená neničit život svůj."

Reakce Jarumiho byla rychlá, jako obvykle, jen ne úplně taková, z které by Feier jásal.
Ale protože čekal, že by se to mohlo stát, uskočil. Nakonec by bylo asi ani nebylo třeba, Jarumi se zastavil včas.
Feier z něj celou dobu nespustil oči, uši napřímené, snaží se zachytit každou nuanci gest, pozice těla, dechu. Pracuje.
Nemusí být génius, aby mu bylo jasné, že Jarumi na tom není ani trochu dobře.
A Feier není jen alfa, který se má starat o stav smečky, ale ještě i léčitel.
Chvíli si ho ještě prohlížel a viděl, jak zase vše v sobě ukryl. Takže v tomhle máme problém. Kamenná zeď, co? No, ne že bych to neznal.
Povzdechl si a sedl si před něj.
"Jarumi, víš jak jsem vlastně skončil tady, jak začala cesta, co mě vedla až do Norestu?" Zeptal se zdánlivě naprosto nesouvisle na situaci, která tady te´d je. Ale doufá, že ví, co dělá.

Jaro se konečně přihlásilo o slovo a je čas pořádně si protáhnout těla.
Dnes se tu chtěl sejít s mladým Cyranem. Momentálně jediný magister smečky bere svou práci vážně a chce si vyzkoušet také kde co. Slíbil mu pořádný běh, takže je tady.
Stojí na okraji pláně a čeká na něj.
A nehodlá to celé protahovat.
Jen, co se mladý vlk ukáže, kývne mu na podzrav.
"Tak se do toho dáme. Hádám, že moc nevíš, co a jak. Takže, pár základů o běhu. Je dobré svoje síly z počátku moc nepřeceňovat. Při běhu je větší zátěž na plíce a srdce, než bys čekal. Takže když to přeženeš, nebude tě jen bolet tělo, může tě to slušně zřídit. A přesně proto, po běhu nezastavuj naráz, ale chvíli třeba choď dokolečka. Nech své tělo se uklidnit. Jasné?" Stejně tak to budeš muset dělat, kdybys někdy učil běhat vlčata.
Chce si tohle raději ujasnit hned, než riskovat, že Cyrana bude muset někde křísit. Mladí vlci bývají někdy pěkně nadšení a nedávají si pozor.

Frustrovaně zafuněl.
Naprosto se nediví Ikkeho dotazu. Bílý léčitel je sice slepý, ale ne hluchý a je mu jasné, co musel slyšet.
"Ne, nejsem," přiznal naprosto bez obalu.
"Jsem nemehlo a mám nejspíš zlámanou nohu," zavrčel tak trochu. Naštvaný sám na sebe, za ten nešťastný manévr. Co na tom, že pod sněhem ta nora nebyla vidět. Nemohl čekat, že se takhle proboří. Ale stejně.
"Ještě jsem ji moc neprohlížel." Prvně zamířil do jeskyně, kde apsoň nepřekážní sníh. "Každopádně jsem za chvíli na druhém břehu."
Nečekal ani teď na Ikkeho vyjádření, natož aby riskoval, že zimomřivý Ikke poleze do ledové vody aby se k němu přebrodil.
Místo toho sám vlezl vo dovy a se stejným těžkým dusotem nepraivdelného pohybu zamířil přes řeku. Ledová voda sice v první chvíli do nohy zabodla svoje nepříjemné drápy, ale chlad nohu brzo uklidnil. Feier ví, že si může podobné brodněí dovolit aniž by nastydl.

Zamračil se. Viděl jasně už zdálky, že je Jarumi nějak moc zamyšlený. Ale že si ho zkušený bojovník nevšimne ani když zastaví vlastně předním a kouká kamsi, to se mu nelíbí.
Udělá ještě krok blíž a pozorně sleduje jeho tělo. Jeho dech, v jakém rytmu se díky němu hýbe jeho tělo. A všechno.
Nakonec došel ještě blíž. A pokud ani pak Jarumi nereaguje, odkašlal si.
"Ahoj Jarumi," ozval se hluboký hlas vysokého alfy do ticha horského hřebenu.
Velké uši napřímené a oči upřené na okřídleného vlka.
Vyrovnaný postoj by mu umožnil uskočit jak na pružinkách, kdyby se vlk náhodou lekl a vyjel po něm. I to se může stát. Dobrý léčtel ví, že s takovými situacemi musí počítat. Prostoru na podobnou akrobacii tady hřebeni není mnoho, ale pořád stačí jen uskočit přesně odkud přišel. Nemá obavy. Ne o sebe. Jiné je to s Jarumim, na něhož teď neměl tolik času, kolik by si byl přál. Nevybral si ho za betu jen tak. Považuje ho za blízkého přítele a dost mu vadí, že přes zimu sotva měl čas s ním promlvuit, kromě toho, co vlastně musel.

Dál se dívá na Isku a jeho oči lehce zvlídněly. "Nemusíš se omlouvat. Nikdo od tebe nečeká dokonalost. Jen snahu. A myslím, že v tomhle jsi už ledacos ukázal," naklonil lehce hlavu na stranu.
I ve svém zbídačeném stavu si všiml Iskovy nerovozity. A umínil si, že si s ním někdy bude muset promluvit. Až bude vůbec schopen jasně myslet.

Na ikkeho komentář jen cosi zabručel a povzdech si. "Ale no jo.. pořád.. sám jsem přece léčitel," maličko si protestně zabručel. Ale vlastně se Iikemu nediví a z tónu je to znát.

Položil si hlavu na kožešinu, o tolik příjemnější než ležet na ledové zemi. Sotva vnímal Ikkeho, jak Isku odveluje pryč. Během chvíle spal.

Mrzutě a s ušima přiklopenýma k hlavě se vlekl k jeskyni. Po třech nohou to v tom sněhu není nic příjemného. Ani trochu ne. A to budu muset ještě přelézt řeku. Nádfhera.
Přiklopil uši ještě víc a pomalu se blíží ke břehu, že bude muset přes. Noha bolí a překáží, stoupnout na ni nemůže. Ale doprovod ostatních odmítl. Pořád chodit může, i když hopsat po třech je na nic.
Maličko vycenil zuby na sníh kolem a konečně se dostal k řece.
k jeho překvapení ten, za kým se vydal do jeskyně, je zrovna tady. A s miskami. šel pro vodu? Proběhne mu hlavou myšlenka.
"Ahoj Ikke," ozval se hlasem trochu zdrsnělým bolestí. Poskakovat po třech na čerstvé zranění není taky zrovna legrace. Navíc si bílý léčitel mohl povšimnout trochu podivného způsobu chůze. Dopady po třech jsou dost těžké proti jindy clekem lehkonohé chůzi vysokého vlka a rozhodně nezní pravidelně.

Hory, vítr, a jeho svist o vrcholky, na kterých je stále ještě sníh. A ještě dlouho bude.
Táhlé horské svahy, které při běhu prověří plíce takovým způsobem, jako nic jiného.
To jsou místa pro skutečného běžce.
Hory mu přes zimu chyběly.
Sotva ve smečce dokončili, co bylo třeba, vykašlal se na běhání po rovině a zamířil do hor.
Dává pořádně zabrat svým dlouhým nohou a uhání po hřebeni, kam se musel vydrápat po hodně táhlém svahu. Jen úzká cestička, a hrozba dlouhého pádu, kdyby nedával pozor kam běží.
Ale Feier tahle místa zná.

Co nečekal, že ho najednou udeřil přes čenich větrem nesený pach jejich Bety. Zvolnil, až nakonec přešel do kroku. Zvedl čenich a natáčí svoje dlouhé uši.
Chvíli mu to trvalo, ale nakonec Jarumiho objevil.
Stejně bych ho měl zkontrolovat. Opravdu to s ním v poslední době nevypadá dobře. Maličko přiklopil uši. Dělá si starosti. Ví, že je Jarumi schopný být beta. Ale také ví, že si to Jarumi nemyslí a že teď se ledacos stalo.

Šel tiše, ale nesnažil se skrývat. Ale ani neohásil svou přítomnost, dokud nestanul přímo před Jarumim. Zadíval se na něj.

Dál zachovával přísně neutrální, a pořád tak kamenný výraz. Neviděl důvod, proč dál reagovat na workshop, k tomu už své řekl. Roiha rád někdy uvidí, ale nehodlá to tady vykládat. Neměl jsem tolik možnost si s ním pohovořit, ale rád by to časem napravil. Ikke má docela dobrý odhad a neorganizoval to s ním určitě bez důvodu.

Do větších akcí mezi smečkami se zatím ale opravdu nechystá. Potlačil povzdech a zadíval se na Sarika. "Problém je v tom, že tady se už důvěra dávno rozbila. A co jsem vyrozuměl z dochované historie smečky, není to zrovna poprvé, i když uznávám, že počátky zřejmě byly na naší straně. S jinými vlky a s jinými vůdci." Zdůraznil to poslední, aby bylo jasné, že to neznamená, že se za to cítí odpovědný."To ale také znamená, že vlci z obou smeček si opravdu nevěří. A pozitivní čin v časech nouze sice může být silný, ale muselo by to být skutečně tak, že by smečky byly v potížích. Což zatím není ani na jedné straně." Zvedl obočí. Dal ale těmito slovy najevo důvěru ve schopnosti Přízračných zvládat zimu.

Ale na zbytek už jen kývl. "Myslím, že jsme dohodnutí." Prohlásil klidně. "Roihu bude vyslyšen, pokud zavolá. Věřím, že nebudeme mít problémy spolu jednat," pokývl směrem k léčiteli Přízračných.
"Ani se setkáním po zimě nemám problém. Načasoval bych jej zhruba do času, kdy rozkvetou lesní třešně." Ovocné stromy ostatně kvetou, až je zima opravdu pryč. A je to spolehlivější, než přesné datum. "O té šelmě zatím nic nevíme, ale upozorním na ni naše lovce a létavce. Je možné, že ji někdo zaznamená. Pokud zjistíme víc, v rámci dobré vůle nemám problém se o infomace o ní podělit."
Chvíli přemýšlel, čím oplatit. Jenže si není jistý, že vůbec má něco užitečného. Přízrační žijí v tomto kraji také dlouho. Takže zůstane, prozatím, jen u příslibu informací v budoucnu.

Mračil se čím dál víc, jak zíral na Majdalenku. Ne, tohle se mu opravdu nelíbí. Ani trochu.
Odhalení skutečnosti na sebe nedalo dlouho čekat. Majdalenka se do toho opřela pořádně.
Feier ohrnul pysky a zavrčel na její slova a pak mu došlo, že má vlastně v zádech další tulačku.

Začal se otáčet, když se do toho vložila sama Hel a vrazila do něj, dost razantně.
Feier, ač vysoký a rychlý, není extra silák. V tom úhlu, v jakém stál, neměl šanci.
Aby to nebylo málo, pod jeho nohou se probořil jakýsti starý tunel jakési snad hlodavčí nory a noha mu uvázla v díře.
To a prudký náraz Hel dílo dokonalo.
Ozvalo se zapraskání, které nevěstí nic dobrého a noha pod vysokým hnědým vlkem povolila. Nedobrovolně si kecl na zadek.
"Na ně!" Zařval na své dva společníky povel k útoku. Nehodlá nechat ujít ty dvě drzé tulačky bez trestu.
Noha nenoha, i on vyrazil za nimi, ale hned prvním krokem pochopil, že to tak jednoduché nebude. Noha ho odmítá nést, projíždějí jí vlny bolesti. Má po běhu.

Přesto jim to nenechá lacino. Na sněhu toho moc nehoří, ale vztek a tentokrát i touha ztrestat vetřelce, udělaly svoje. Srst na zadních částech obou vlčic vzplála.
Oblaka rozvířeného sněhu z úprku oheň zase rychle uhasí, takže jim dost možná nezůstanou ani jizvy. Na útěku je to neomezí, ovšem příjemné to nebude. To vás naučí!

Uši přitisknuté k hlavě, rychle pochopil, že Ikke není moc schopen spolupracovat.
Přitáhl další větev a podepřel mu hlavu. Vybral takovu, která je aspoň obrostlá nějakým lišejníkem, ať není tak moc tvrdá. Ne že by to moc pomohlo. Vyběhl také ven a vrátil se s čerstvými jedlovými ratolestmi. Obložil jimi ikkeho.
Pak vzal kus suchého, již dříve vypraného mechu a prostě ho máčí v bylinkách a pak s ním máčí ikkeho tlamu, pysky a kape mu léky do tlamy mezi zuby nakolik to jen jde.
On do něj ty léky prostě nějak dostane.
Je mu jedno, jak dlouho to bude trvat. Prostě se o něj postará. Připravil také něco jako obklad, který položil přes jeho hrudník. Ne každý to ví, ale některé byliny dokážou zahřát i takto. Jen se nesmí nechávat na těle příliš dlouho, aby nezpůsobily vyrážku.

Mírně zvedl obočí. "Léčitel nemá ve zvyku mluvit o tom, co mu kdo řekne, s ostatními. Patří to k naší práci, nechat si to pro sebe." I když si uvědomuje, že ne každý to ví. "Jen s Ikkem někdy problémy durhým prodiskutujeme, ale ani on to dál roznášet nebude. Jde o to, že je také léčitel a zodpovídá za zdraví smečky. Nic víc." Je fér Rufuse varovat. "Neznamená to ale, že by za tebe přiběhl a něco ti nutil. " To by neudělal ostatně ani on sám.
"Dávej na sebe pozor. A jestli dál budou problémy se spánkem, tak přij´d raději dřív než později, ano?" Požádal ho. Nebyl to však rozkaz a je to jasně znát.

Zůstal na místě a nechal Rufuse, ať jsi jde po svém. Jen doufá, že to vlk nakonec celé zvládne.

Viděl její přiklopené uši a povzdychl si. Ví, že s tím te´d opravdu nic moc nenadělá. Ale stejně ho nepřestane štvát, že zbytečně zaplatila vážnými trvalými následky.

Výplach oka netrval dlouho. Až skončil, Feier jí přes něj dal další obklad a nakonec sáhl po obvazech z travin a upevnil jí ho tam.
"Každopádně te´d zůstaneš tady. Oko potřebuje chvíli klid. Uvidíme, jak dobře zareaguje otok na byliny. Ale už zítra by měl být jasný rozdíl. " A jeslti ne, tak sis poškodila rohovku natolik, že s tím nic neudělám. A zase, ani to by nebyl problém, kdybys s tím přišla hned. Ikke by to dokázal vyléčit. Ale ne takhle staré. Nahlas to moc nekomentoval. Na co ji strašit. O zbvytku moc dobře ví, co pokazila.

Zkoumavě hledí na ostatní jizvy a dal se do ošetřování i na nich. Jeslti bude chtít protestovat, tak má smůlu, naprosto nebude mít problém jí nařídit držet. A přece jen se vyšplhal v hierarchii smečky o kus výš. Vyslechla by si pak dost nehezký proslv na téma, že taky existuje hranice mezi hrdostí a hloupostí a ona dělá vše pro to, aby se dostala za ni.

Pokud se mu v tom bránit nepokusí, bude prostě ticho. Leda by hovor začala ona.

Pokouší se Ikkeho zvednout a dostat do tepla jeskyně. Tahle nemoc je strašná... útočí tak rychle... Div že nezavrčel, ale na to te´d nelze plýtvat dechem, teď je nutné jednat. Z rány packou si nic nedělá a nedělal by, ani kdyby mu ji ikke natáhl pořádně. Nebylo to schválně a nemohl za to. Raději se věnuje tomu, dostat ho dovnitř.

Ikkeho nohy jsou slabé, až příliš. Nedaří se mu jít.
Teď už Feier opravdu zavrčel. Pak ho opatrně položil. "Promiň, uděláme to jinak," řekl mu s omluvným tónem. Žádný dospělý vlk by neměl být vystaven takovému zacházení, jenže jde o život. Opatrně chytil Ikkeho za kůži na krku, stejně jako nosí dospělí vlci vlčata.
Využívá svojí výšky a naštěstí pořád ještě dost slušné kondice. Není sice zase takový silák, ale je to jen kousek. Zvedl Ikkeho tak vysoko, jak jen dokázal a napůl ho táhne po zemi. Čenich plný Ikkeho pachu a tlamu plnou jeho chlupů. Sotva funí, Ikke přece jen není vlče a něco váží.
Kdyby měl potní žlázy, byl by zpocený jak kdyby ho vodou polévali, než Ikkeho dotáhl do bezpečí jeskyně.
Opatrně ho odtáhl ještě kousek, na teplé místo nedaleko kotlíku s čajem.
Moc dobře vnímal Ikkeho těžký dech, tak za něj nahrnul jednu z větších větví na naštípání na otop, aby se vlk měl o co opřít, kdyby chtěl. Musím pak do nory pro kožešiny. Ale pořád je tady aspoň teplo. A kotlík s horkým šípkovým čajem.

Nabral pro Ikkeho misku šípkového čaje. Kamenná miska sice není moc vzhledná, ani velká, ale lepší než nic. Postavil mu ji na dosah a vyrazil pro bylinky. Bude dřina do něj něco dostat.
Nachystal tak rychle jak mohl bylinky vlastně dost podobné, které tenkrát Ikke nacpal jemu. Navíc dal jednu z misek k ohništi a do horké vody naházel trochu jedloého jehličí. Jeho silice také pomohou plicím a ani to nemusí Ikke pít, stačí, že to tu je cítit.
Před bílého vlka i tak položil hromádku bylinek. "Ikke, sněz to. Musíš." Snaží se mu je vnutit.

Dokončil přípravu některých léků a pak se na Mornii zadíval. "Jedna věc se ale Ikkemu líbit nebude. A to, že ses tak moc zanedbala. Dost často si stěžuje, že ve smečce jsou léčitelé a každý přijde až když už je dávno pozdě. Tak s tím počítej. Ale vyhýbat se mu není řešení. Prostě se zraněním se má chodit k léčiteli. Tečka. " Upozornil ji. Neřekl, že má vlastně stejný názor.
I jen vidět ty jizvy bolí. To, že to nemuselo být tak zlé, to ale bolí mnohem víc.
"Snad se to všichni paličáci nakonec naučí." To už asi ani neměla slyšet, zamulal to spíš jen tak pro sebe. Pořád se jí neptá na to, co se stalo. Není natolik hloupý, aby nepochopil, že není připravené o tom mluvit, když tak zalézala. Ale ví, že má i jinou stopu.

Připravené věci na výplach oka rozložil na místě a na zem položil cosi jako rohož z travin. Aby tu nenadělali moc nepořádek. "Tak, přirpavená?" Opatrně jí sundal obklad z oka.
"Otevři co nejvíc oko a prostě drž. Je to jen tekutina, nebude to štípat, ale to otevření příjemné nebude Snaž se ho držet otevřené a nemrkat dokud na něj něco poteče.Pak ho můžeš zavřít."
Trpělivě čeká, až se k tomu odhodlá. Až se tak stane, z kusu mechu nasáklého odvarem z bylin jí vymačká na oko docela dost tekutiny.