Príspevky užívateľa

Lehce jsem se pousmál.
,,A to je jen dobře, nemůže ti zakázat se s někým bavit, to bohužel nejde, ale upozornil."
Přikývl jsem, stejně tak jsme i přitakal při jeho dalších slovech ohledně přátel a nepřátel.
,,Nikdy nevíš, občas můžeš mít stejné úmysly se svým nepřítelem tak proč bojovat proti sobě? Ale je vždy lepší být ostražitý. Já pocházím z velké rodiny, jeden z mých bratrů odešel do Azarýnu a co jsem slyšel, měl se tam dobře. Každá smečka chce jedno, to nejlepší pro své vlky, jsme si v tomhle stejní, ale zároveň jsme odlišní, jdeme pro to všichni jinak."
Vysvětlil jsme mladému vlkovi, než padli otázky na kult. Zahlédl jsem se trošku smutnějším pohledem na kult, chyběl mi bratr..
,,Schování před slunečním světlem, tato smečka věří, že se nesmí nikdy v životě dotknout slunečního světla, nebo je jejich bůh potrestá. Je to nepochopitelné, ale z očí někoho, kdo to nezažil. Každý věříme něčemu jinému, ale něčemu potřebujeme věřit, aby jsme žili. My věříme v hvězdy, naše předky na noční obloze, že nám ukazují cestu. Oni věří Hatimu. Takhle nejlépe bych to popsal."
Lehce jsem se pousmál a pomalu zpět navázal na téma práce.
,,Jak sis jistě všiml, máme mnoho profesí, můžeme dneska zkusit ze třech profesí jednu z důležitých věcí, pokud budeš chtít. Ale poradím ti, běž za tou profesí, která tě bude bavit, budeš jí dělat celý svůj život. Je jedno jak moc ti jde nebo nejde ze začátku, vždy se jí vyučíš, hlavní je, aby tě bavila. Zvládneš mi vyjmenovat profese? Nebo ti je mám vyjmenovat?"
optal jsem se

Za normálních okolností bych se i usmál, při pochvale na květiny, no nestalo se tak, vybíral jsem ty, které mi připomínali bráchu a.. to bolelo. No po té padla otázka na amaryllis a já čumákem na ní ukázal.
,,Tahle, která vypadá zvadle, s prvním teplým sluncem začne rozkvétat, na zimu zas uvadne a pak zase s jarem rozkvete."
Dodal jsem ke svým slovům. No a po té mi vlk řekl ty důvody a já si potichu povzdechl.
,,Chápu, omlouvám se za mé vtíravé dotazy.. Je to jen divný pocit."
Divný pocit, že už bratra nikdy neuvidím.
,,Mám dotaz, ohledně Hatiho... Nejsem úplně ten, který by v něj věřil, nedokážu to.. Ale urazil bych Hatiho kdybych se dneska k němu.. pomodlil? Pro bratra. A .. taky vím že vy nějak po smrti jdete k nebesům za Hatim... u nás, ve smečce, se věří že naše duše jdou ke hvězdám... myslíš, že bratra po smrti budu moct vidět?"
Alespoň.. troška naděje.

Poslouchal jsem mladého vlka říct pár věcí o každé smečce a jen jsem na informace přikývl.
,,Naše smečka je spojencem Nihilské smečky ano."
Potvrdil jsem info, při mluvení o smečkách jsem kýval směrem, kde se smečky ukýrvají.
,,Pak je zde Azarýn, se kterým ano, máme špatné zkušenosti. Avšak tato věc by mohla být i vzájemná, bohužel né vždy se dozvíme plnou verzi minulosti, někteří ji zkrášlují někteří zas začerňují. Je tedy lepší být ostražitý, ale.. To je lepší s každým vlkem, vždy buď připraven na vše, i ten nejlepší přítel by tě mohl zradit a ten největší nepřítel by ti mohl pomoc, svět je zvláštní místo, je překrásný, ale je nepředvídatelný."
Mluvil jsem v klidu, ze svých vlastních zkušeností, nemám nenávist k žádné smečce, sám Azarýn býval místem, kde žil můj bratr, ale jsem opatrný, i s vlky z Nihilské smečky bych byl ostražitý, nikdy nemůže jeden vědět co se těm druhým plete v hlavě.
,,A pak je zde kult. Záhadná smečka skrytá před slunečním světlem."
Mírně jsem se pousmál s pohledem směřujícím ke kultu.
,,Každá smečka je výjimečná něčím, někteří si jsou podobní i přes to mezi námi a jimi není kontaktu, někteří jsi jsou až moc odlišný. Naše smečka se zabývá hvězdami, Nihilská monarchie zas květinami a mírem, Azarýn je známý sílou a ohněm a kult zase nocí a měsíčním bohem, Hati."
Pohlédl jsem na Asteriho.
,,Pověz mi, Asteri. Už víš co bys chtěl být? Zda-li odejít mimo naší smečku, či zůstat? Máš přehled ohledně nějakých profesí?"
Optal jsem se. No přeci jen dříve mé kroky byli k Astrálovi, avšak jsem odmítl, jelikož mi léčení nešlo do hlavy, ale alespoň něco jsem mohl naučit mladou generaci.

Mírně jsem přikývl na jeho větu, jistě spánek byl důležitý pro naše tělo, no kdyby alespoň mě se dalo nějak spát poslední dny, bylo toho moc a já doufal že to utrpení na nějakou dobu zase uhasne.
,,Spánek nám dává dost energie to ano, ale někdy i jen na chvíli zastavit pomůže."
Ach ano Finne, povídej o něčem, co sám neděláš. Je těžké zastavit, protože když jen na chvíli zpomalíš myšlenky jdou.. BOOM. Mé myšlenky mě poslední dny dovádí skoro až k šílenství, měl jsem se víc věnovat své rodině, víc s nimi strávit čas, ale nyní.. je pozdě.
Po té měl mladý zajímavou otázku a já na chvíli zvedl pohled ke hvězdám, které se pomalinku začali objevovat.
,,Nejde to.. Svět je nevyzpytatelný místo."
Pohlédl jsem zpět na mladého vlka.
,,Ale, když si připravený na mnohé, ty další detaily tě nikdy tolik nepřekvapí."
Zvedl jsem se a trošku po odešel, aby mladý viděl výhled za mnou, vím že z tohodle by S'arik nebyl tak nadšený, v jeho očích bych nejspíše teď změkčoval, štvalo mě to, ale dokázal jsem si přiznat v hlavě, že nejsem tak silný jako on, nahlas bych to nikdy nevyřkl, chtěl jsem být silný jak S'arik, ale bylo to těžké.
,,Važ si toho co máš teď, bojuj pro to co můžeš mít a zlepší ti to život."
Mluvil jsem o smečce zde pod námi, narážel na to, aby neodcházel už, narážel jsem na to, aby si vážil rodiny, protože jednou zde nebude. S'arik.. S'arik.. on taky... ne. Nesmím. Ten nás jednou i všechny přežije, určitě. Po chvíli ticha jsem se pomalu rozešel k jeskyni a hleděl na vchod, kde je ten čas, kdy jsem tuhle zkoušku plnil já? Kdybych jen ten čas vrátit mohl.
,,Vím.. Že vy jste vždy na takové věci připravení, nebo to alespoň říkáte, neprojevujete tolik emoce ale.."
Pohlédl jsem na mladého, který mě snad i následoval.
,,Jsi připraven?"
Ikdyby mi řekl ne, pustil bych ho, na takové věci se nedá jen tak připravit, nejde říct co ti hvězdy ukáží. Chtěl jsem spíše vědět, jak to vidí mladý vlk.

Pomalu jsem procházel lesem s mladým vlkem po boku. Pozoroval jsem okolí, neměl jsem ani tak důvod někam jít, spíše jsem někam chtěl a Asteriho jsem potkal po cestě a napadlo mě, ho vytáhnout taky. Wara se mi houpala u boku, přeci jen jsem byl venku s vlčetem od naší alfy, nebudu riskovat jeho zranění. Možnosti vždy byli nekonečné.
Pomalu jsme došel na kraj lesa a zde se usadil, byl tu nádherný výhled na okolí.
,,Pověz mi, Asteri.. Už ti maminka vyprávěla o ostatních smečkách?"
Zeptal jsem se, chtěl jsem vědět co mladý vlk všechno zná, no přeci jen jsem měl skončit jako učitel ve smečce, avšak mi moc do tlapek nejde léčitelství, radši jsem zůstal u lovce.

Mírně jsem cukl uši nad blížícími se kroky po setmění, avšak moc jsem se nehnul. zde byla jediná možnost, že to byl někdo z Kultu, měl jsem na jazyku připravené, že zde čekám na jednoho člena z jejich smečky, ale nakonec jsem to ani používat nemusel. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na tmavšího.
,,Zcela vůbec, nejsem zvyklý spát v noci."
Uklidnil jsem vlka a zároveň i vysvětlil jak to je. Měl jsem radši svůj obrácený spánek, mohl jsem pozorovat hvězdy aktivně a taky pod nimi pracovat.
Opatrně jsem se zvedl, vzal květiny a položil je před vlka.
,,Chci se omluvit za to jak jsem včera náhle odešel.. Potřeboval jsem to všechno vstřebat."
Pověděl jsem prvně a teprve pak pokračoval ohledně květin.
,,Jsou tam různé květiny.. Ale měl bych hlavně přání, aby se tahle.. Amaryliska.."
Poukázal jsme ke zvadlé květině.
,,Zasadila na jeho hrobě. Je to květina našeho rodu.. Bude vždy k teplým dnům rozkvétat."
Vysvětlil jsem a chvíli pozoroval květinu, byl jsme nějakou tu chvíli zticha, než jsem znovu promluvil.
,,Omlouvám se za svojí otázku.. Ale je zde nějaký pádný důvod proč nemohu vidět jeho hrob?"
Pohlédl jsem na vlka, nechtěl jsem tlačit, ale zároveň jsem nechtěl věřit tomu, že bych ho nemohl vidět kvůli posvátné půdě. No.. alespoň né teď, nechci tomu věřit, ikdyž vím, že to je pro ně dost důležité místo, avšak.. Něco mi tam nehraje.

Trošku jsem se uklidnil, když se vlk usadil jak jsem se dotázal, ale no, jeho slova mě překvapila. Celý život jsem byl v okolí vlků z milágy, sám jsem vlastnil Waru, věděl to vůbec tenhle mladý vlk? Samozřejmě dnes jsem Waru neměl u sebe, nehodila se sem k rituálu, né když jsem okolí mohl ukrýt do mlhy, avšak s Nimlogy by to zde bylo už těžší. Nechal jsem ho doříct svá slova a pak pověděl.
,,Vím, že schopen služby jsi, i to, že tvá mysl je čistá.. Přeci jen jsi z rodu Milágovců.. Ale na chvíli se usadit ti neublíží, naopak posílí."
Pohlédl jsem k jeskyni.
,,I přes to, že tě čeká noc ve hvězdách, i přes to, že tělo spí. Ráno se probereš unavený. Sny jsou mocné a když v nich nemáš klidu, tvé tělo si neodpočine. Jestli jsi unaven z cesty, je lepší se na chvíli usadit než vejdeš dovnitř, protože ráno bys mohl vyjít v horším stavu. Nikdy nevíš co ti hvězdy ukáží a je lepší být připraven na vše."
Promluvil jsem v klidu a sám se usadil, věděl jsem, že to nebude na dlouho, ale ať v tom mladý není sám.

Mírně jsem se na mladého zamračil, když jsem viděl ty prudké pohyby.
,,Usaď se. alespoň na chvíli nebo si ještě něco provedeš."
Pověděl jsem v klidu, vážně jsme nechtěl, aby mi tu vlk omdlel. Takové výstupky dělali některým problémy, hlavně když na ně nebyli zvyklí, tenhle mládenec tu dlouhou dobu nebyl, tušil jsem, že mu to bude dělat také problémy.
Když se představil mladý vlk, lehce jsem se pousmál, snažící se zakrýt své trable, přeci jen, za úsměvem se dá skrýt tolik věcí! No. Byl to pro mě divný pocit co si budeme, radši jsem tedy promluvil.
,,Ano jsem tvůj průvodcem. Ale nepustím tě dovnitř dokud se na chvíli neusadíš, odpočiň si, ať jdeš dovnitř s čistou hlavou a klidným tělem. Dovnitř za tebou nemohu, jestli se tam něco stane, dozvím se to až ráno, proto tedy prosím vyslechni mě a usaď se."
Pověděl jsem mladému s klidným hlasem.

Opatrně jsem našlapoval do sněhu, v tlamě držel kvítí různých druhů, ale mezi nimi hlavně byla uvadlá Amarylis, věděl jsem však, že po zasazení začne k teplým dnům zase rozkvétat, byla to poměrně odolná květina.. Jako náš rod.
Celou noc a den jsem nespal, sháněl jsem květiny a srovnával si myšlenky, unavenost mi šla vidět i na očích, ale hlavně.. Prázdnota.
Pomalu jsem došel k hranicím kultu, nešel jsem dál, naopak, položil jsem si květiny k tlapám a usadil se. Sledoval jsem květiny a přemýšlel. Bylo divné nést ty květy s vědomím, že můj bratr zesnul, popravdě.. Nikdy jsem nečekal, že se tak stane, no.. Né tak brzo. Bratře co mám nyní bez tebe dělat? Pomyslel jsem si a stáhl uši dozadu. Rozhodl jsem si nakonec lehnout a stočit se kolem květin, vyčkávající na Kulťana, teprve zacházelo slunce, věděl jsem tedy, že ještě budu čekat. Díky Huntovi jsem pár věcí o kultu věděl, ale spíše takový ten základ. Byl to i jeden z důvodu proč mám obrácený spánek, abych se v noci mohl s Huntem scházet a nebyl unavený z práce přes den.

CW: zvracení

Pomalu jsem došel k hranicím smečky, měsíc zářil vysoko nad mojí hlavou, jako by se mě snažil konejšit, ale .. k čemu to bylo? Hned jak jsem přešel hranice tak jsem sebou flákl o zem, ležel jsem v nedokonalém klubku, křídla roztažená a sledoval sníh. Kdyby nyní zde někdo přišel, asi by si z dálky myslel, že jsem umřel. Ale kdo by přišel? Nikdo.
Ležel jsem tam, přemýšlel nad vším, přemýšlel nad tím jak jsem se narodil se smůlou, všichni mizeli z mého života.. Prvně to byl otec, co se ani nedožil mého narození, po té máma s mladšími sourozenci a s jejím partnerem, kteří se sbalili a odešli někam do pryč, Hunt mi odešel do Kultu, Ace do Azarýnu, tehdá ještě Ignis, pak byl klid... A nedávno to začalo znovu.. Norek, která zmizela z nenadání z území, Anjel to stejné, společně skoro celý její vrh a nyní.. Hunt.
Kde byl ten konec těchto ztrát? Nemohl jsem říct, jako menší jsem se s tím nějak vypořádal, ale to i proto, že mi oznámili odchod, tohle bylo nečekané, nemohl jsem se na to připravit! Začali mne chytat křeče z těch divných stažených pocitů v těle, pomalu mne doháněl ten pocit samoty a nyní.. To vážně byla samota, ještě před chvíli jsem byl s kulťanem, co mi oznámil smrt mého bratra a nyní jsem ležel zde, doma, na hranicích smečky, ale.. jako doma jsem si nepřipadal, bylo zde prázdno.
Cítil jsem zase jak se mi začínají stahovat vnitřnosti, začali mne štípat oči jak se mi chtělo brečet! Ale žádná slza nestekla, pískání v uších se začalo nepříjemně stupňovat a migréna začala prolézat mojí hlavou. Prudce jsem se vymrštil na nohy, když jsem pocítil divnou pachuť v tlamě a už to letělo ven, jídlo, které jsem těsně před nocí pozřel, obsah mého žaludku nyní ležel u mých tlap. Měl jsem otevřenou tlamu a sledoval jak ta nechutná tekutina plná kyselin kapala z mojí tlamy a z nosu, příšerný to zápach.
Chvíli jsem tam stál jako socha, pobíral své myšlenky, procházel každou vzpomínku s mojí rodinou, chtěl jsem řvát, tak moc, ale nemusel jsem probrat celou svojí smečku, nemuseli vědět čím si procházím, nebo, že jsem právě zjistil smrt mého bratra. Musel jsem se s tím poprat sám, nebyl zde nikdo za kým bych mohl jít.. Teď už ne. Zhluboka jsem se nadechl, olízl si pysky a pohlédl po okolí, jestli vážně zde nikdo nebyl. Po ujištění, že mne nikdo neviděl, jsem zahrabal zvratky pod sníh, abych skryl stopu svého malého zhroucení a vydal se pryč, znovu mimo smečku, chtěl jsem sehnat kvítí na hrob.

Mírně jsem přikývl, alespoň trošku jsem byl rád, že vlk svolil ty kytky.. Hunt měl mít vysazenou amarylisku na hrobě.. Je to přeci jen v našem jméně. Vlk po té nabídl pomoc, přikývl jsem a jednoduše řekl.
,,děkuji"
Nebylo zde víc co říct, neznal jsem tohodle vlka, jaký vtip, když cizí vlk cizí smečky nabízel pomoct, ano větu ohledně toho, že Chrise miloval, jsem přeslechl, nebo né že přeslechl, nedošlo mi to v tuto chvíli.. možná až si pročistím trochu hlavu, dojdou mi slova vlka.
V tuto chvíli jsem zapomněl na zásady slušného chování a vydal se pryč, domů.. Potřeboval jsem se vzchopit, alespoň.. nějak. A s tím pískotem v uších mi dělalo problém pořádně přemýšlet.

Koukl jsem lehce do strany, když mi vlk oznámil, že přes hranice nemůžu, chápal jsem a respektoval jsem, bylo mi to ale líto.
,,Není zde co vzkázat.."
Co by měl vzkázat? Pozdravuj otce kterého jsi tak nenáviděl? Dohlédni na ostatní? Co kdybych řekl něco, co by se kulťanovi nelíbilo? Máme odlišné víry.. Tak podobné, ale tak jiné zároveň. Jaká to ironie že dva vlci noci stáli naproti sobě, ale zároveň vlastně proti sobě. Když tak nad tím i přemýšlím, proč byl Hati proti ostatním? Hvězdy bez měsíce nesvítí, stejně jako měsíc nemůže svítit bez slunce, vše bylo tak propojené, ale zároveň tak rozdílné. Neměl jsem nic proti Hatimu to ne, ale rvalo mne zevnitř ten pocit, že nemohu vidět hrob svého bratra, říct mu vše sám.. Už nikdy nemohu stát vedle něho a kdo ví, zda se po smrti vůbec shledáme.
Když udělal vlk krok proti mně, já couvl, byla to automatická reakce, avšak zevnitř jsem si přál, aby mne někdo vyslechl.. objal.. nalhal mi do hlavy jak vše bude v pořádku. Nyní jsem si přišel.. tak sám. Jistě, měl jsem smečku, měl jsem vše co by si sám tulák mohl přát! Ale bylo to tak prázdné! To uvědomění mě bodlo hluboko.. Nebyl zde nikdo s kým jsem o tomhle mohl mluvit, jen já a mé myšlenky. Už žádná máma, Sindra, Hunt či Chris a ani Anjel, nikdo z mé rodiny zde nezůstal, jediný kdo tak vlče z vrhu Anjel, ale s tou jsem si nebyl blízký. A S'arik? Znal jsem ho dlouho na to, abych věděl, že tohle by byla jen zátěž, která by ho nezajímala, sám si prošel mnohým.. A já obdivoval jak to ustává, vždy jsem se snažil být jako on, ale teď se mi to všechno hromadilo na hlavu.
,,Můžeme se zde sejít zítra v noci? Přinesl bych mu nějaké kvítí na hrob"
Optal jsem se vlka, pohled nyní směřoval k zemi, furt mi pískalo v uších a divný pocit si hrál v celém mém těle, mlha kolem mých tlap a ocasu byla hustá.. samotného mne začala mrazit, ale já ten pocit nevnímal.

Když začal ta slova, cítil jsem jak se mi stahuje žaludek, vytváří se knedlík v krku a sucho v tlamě. Když cizí vyřkl slova přede mnou, svět jako by se zastavil, pískalo mi v uších a viděl rozdvojeně. Ta slova, které jsem nechtěl nikdy v životě slyšet. Přišel jsem, abych bratrovi řekl o zmizení mé sestry.... Naší mladší sestry, Anjel a mám odcházet... S touhle informací. Nebyl jsem moc rád, když Hunt šel ke kultu, ale na jednu stranu jsem byl tak.. klidný s tím, věděl jsem, že nemůže odejít, odejít od jejich víry, odejít pryč za rodiči... Odejít ode mě.. Byl tak daleko ode mě, ale byl zároveň tak blízko, proč tak brzo, proč odešel na věčný spánek.
Párkrát jsem zamrkal, abych se probral z tranzu, trošku i klopýtnul, ale ustál jsem to, pevně držel na nohách, můj obličej však zůstal stejný.. Stejně prázdný, jako vždy, když odešli rodiče, sourozenci mého vrhu i toho mladšího. Proč jsem musel být takový, chtěl jsem řvát, chtěl jsem pustit ty slzy, ale.. Tělo mne nenechalo, proč mě nechalo tak trpět.
Zhluboka jsem se trhavě nadechl, abych mohl vyřknout otázku.
,,Je zde.. nějaká možnost vidět.. jeho hrob?"
Zeptal jsem se, zasekávající se ve svých slovech, hledající cokoliv ve své hlavě... Bylo tam prázdno. Emoční prázdno.. Ale tohle bylo jinačí než dříve, tohle bylo.. až moc prázdné.

Cukl jsem ušima, když jsem zaslechl hlas a můj pohled padnul na tmavého vlka, netušil jsem kdo je, jeho slova a pach mi však řekli, že je členem kultu. Zde nebyla šance nějak se skrývat, nepřicházel jsem jako nepřítel přeci, co by se zde skrývalo?
,,Nikdy jsem ho ani nenavštívil, vždy jen u hranic postával, rád bych navštívil svého bratra, Huntley, nebo i Chris."
Pověděl jsem v klidu vlkovi, nelhal jsem, za hranicemi jsem nikdy nebyl, to jsme si s Huntem vždy hlídali, bez povolení bych je ani nikdy nepřekročil, jejich ani ničí jinou, je to jejich území není mé či přízračných. Vím jak je pro ně tato půda posvátná, nikdy bych jim to nezneuctil.

Byl jsem v noře smečky, v polospánku, prožíval další noční můru.. Mé tělo občas se sebou lehce trhlo i tak se stalo, když jsem zaslechl zavytí.. Kdo vyl? Proč? Jen sen.. jen noční můra... Usoudil jsem, když vytí znovu ustálo. Tělo trhlo po druhé, když jsem zaslechl vytí znovu. Otevřel jsem oči. Nemohl jsem se hnout, tupě jsem zíral před sebe, mé tělo bylo ztuhlé, měl jsem problém dýchat. Čuměl jsem před sebe, dokud jsem nezahlédl tmavého vlka v koutě svého zraku. Vypadal deformovaně, moc vysoký, jehož bílé oči mne propalovali. Začal se ke mne přibližovat. Slyšel jsem tlukot svého srdce až v uších! Chtěl jsem začít vrčet, zařvat, cokoliv, nic nešlo! Tělo bylo ztuhlé a já měl problém vůbec udržet oči otevřené..
Třetí vytí trhlo celým mým tělem, prudce jsem se zvedl a pozoroval místo, kde před chvílí stál vlk, nyní.. Tam nikdo nebyl. Zrychlený dech se ozýval prázdnou norou. Chvíli jsem tam stál, třas procházel celým tělem, než jsem si uvědomil. Vytí!
Rychle jsem vyběhl z nory, ignoroval to, že jsem prošel právě formou noční můry, a běžel k místu.
Poměrně do chvíle jsem zde byl, ale už se zde něco jednalo, jak dlouho jsem byl mimo?
,,co se stalo?"
řekl jsem pohotově a dodýchával běh.. A divný úzkostný, hrdlem svírající, pocit.. Tikal jsem očima po všech, byl jsem jen rád, že třes mého těla se nyní mohl hodit na to, že jsem běžel, nikdo nevěděl odkud, nemusel zde nikdo vědět, že jsem si prošel noční můrou, nikoho tím zatěžovat nemusím.