Príspevky užívateľa

Cestu jsem jsem strávil v blízkosti S'arika, hlavu jako celou cestu i teď jsem měl ve výšce těla. Tělo bohaté různými věcmi, jako vždy základem věci od Sage jako motýlí křídla, květy a k mezi nimi smečkové znaky, náhrdelník, a kačeří peří, které bylo bezpečně upevněné do pevného copu. Jediné co na mne dnes nešlo najít byla Wara, tu jsem ze slušnosti nechal doma, ukrytou před vlky, co by ji mohli využít.
Když jsme došli na určené místo, začal jsem si to zde prohlížet všímal si každé výzdoby a mírně se nad tím pousmál, no úsměv zmizel, když mi padl pohled na zahalené vlky.. Kult. Mírně jsem stáhl uši dozadu, když jsem mezi nimi nezahlédl modrou srst mého bratra, bylo mi jasné, že brzo ho budu potřebovat vidět, abych mu oznámil o zmizení naší sestry, dnes ne, dnes jsem odmítal kazit náladu, proto jsem se tedy usadil v bezpečné vzdálenosti ohně, ale tak, abych měl S'arika na očích.

Mírně mi cukli koutky do úsměvu, neměl jsme už takovou sílu mluvit, ale musel jsem tu být pro něho. Zacukal jsem ušima a natočil své tělo jako bych chtěl odcházet, ale v tom pohybu jsem se zasekl. Sledoval jsem Roihu a zeptal se.
,,Chceš se jít projít? pročistit na chvíli hlavu?"
Doufal jsem, že povolí, potřeboval na chvíli zapomenout na věci, procházka tomu sice nemusí pomoc, ale alespoň nebude při tom sám, snad by alespoň tohle mohlo vlkovi pomoc. Doufal jsem v to, je špatné být zahrabaný v něčem až po uši sám.

Hřála mě hruď, když Roihu říkal o tom, jak malou neopustí. Byl jsem za to rád.. Nechtěl jsem vidět vlka vyrůstat v tom, v čem jsem byl já, už teď to i na její hlavu musí být hodně a kdo ví, jak se s tím porve. Sám Roihu na tom byl špatně, musel jsem nějak podržet Roihu, aby on zas podržel světlušku.
,,Domov zde vždy budeš mít."
Pověděl jsem jednoduše na jeho slova ohledně odchodu, proč si to nemůže dovolit. Byl jsem rád, že má nějaký důvod k tomu neodcházet, ale tušil jsem že tam hraje další milión o tom proč odejít, avšak nechtěl jsem k tomu nic říkat, musí se rozhodnout sám, nyní budu rád, když zde zůstane nějakou dobu a pak to vysvětlí mladé, aby nebyla zničená.
Když jsem zahlédl slzy v jeho očích, mé tělo prolil studený pot, řekl jsem něco špatně? Doufal jsem, že ne, ale jeho věta hned na to, mi naznačila, že jsem řekl. Polkl jsem, nebyl jsem až tolik mluvící typ, dělalo mi to problémy a v téhle konverzaci to šlo vidět.
,,To mohl každý.. Musela mít důvod proč chce jít sama.."
Pověděl jsem a pak ještě dodal.
,,Hej, Roihu. Kdyby něco, jsem tu pro tebe, ano? Jestli si budeš chtít postěžovat, nebo jen pokecat, klidně za mnou přijď, vyslechnu tě."
Měl jsem v plánu si teď hlídat jeho zdraví, ač nebyl pokrevní rodinou, jestli odejde on a světluška, už zde doslova nebudu mít žádnou rodinu. Nyní jsem dost litoval toho, jak málo jsem v jejich životě hrál roli, přál bych si víc znát jejich děti.. možná bych i zabránil těmhle zmizením a odchodům.. Promiň mi to Anjel..

Mírně mi cukli koutky úst nahoru, když mluvil o Anjel. Anjel vždy byla silná, možná by byla zde furt, kdyby nebylo těch dětí. Když však Roihu pokračoval, nelíbili se mi ty slova až tolik.
,,Taky tě neopustila bez důvodu, šla hledat děti."
Nejradši bych tam dodal 'jako každá mamka' ale ta naše odešla pryč a nechala mě na krku svá vlčata, když jsme sám měl prožívat dětství a místo toho jsem stresoval nad odchodem svých sourozenců a rodičů, v té době byl S'arik po mém boku, co v té... Už od mého narození byl mým vzorem... Doplňoval toho otce, který mi chyběl. A ze slov Roiha mi došlo, že jeho rodina nebyla taky žádná svatost.
,,Dej tomu ještě alespoň pár dní. Co by dělala světluška? Teď jí odešli sourozenci a mamka. A kdyby jsi odešel i ty? Kde najde tu rodinou oporu, když mě skoro nezná? Potřebuje někoho, komu věří, u kterého se může vybrečet a postěžovat na svět."
Chvíli jsem byl v tichosti a pak jen dodal.
,,Jestli ale nakonec budeš chtít odejít a jít jí hledat, vysvětli jí to. Neodcházej v tichosti do tmy, řekni to i mně prosím. Nenechávej ji ani mě tápat kam jsi odešel a kdy se vrátíš."
Při těhle slov jsem mu koukal hluboce do očí, aby chápal vážnost mých slov, nechtěl jsem přemýšlet nad zmizením dalšího člena.
,,Měj v hlavě to, že tě tady s ní nechala díky tomu, jaký jsi.. A tím nemyslím, že jsi špatný nebo něco. Naopak. Rozjasnil jsi jí dny, ukázal jí svět svýma očima, žila. Byla s tebou šťastná, ukázal jsi jí něco, co bych třeba já nedokázal. A tak potřebuje, aby jsi to ukázal i světlušce. Potřebuje vidět světlo v temných dnech, to co ty jsi ukázal Anjel."
Dodal jsem ke svým slovům.

Stál jsem tam a poslouchal Roiha. Cítil jsem bolest v hrudi v jeho slov, ta bolest, znal jsem to, jako když mně odešla rodina. Znal jsem ten pocit, prožil jsem ho několikrát, ne jednou, možná i proto jsem nyní nebyl až tak emocionální jako před tím, když se to stalo poprvé. Vlci odchází, vlci přichází, věděl jsem, že ani jeden není mrtvý, věřil jsem, že ani Anjel není mrtvá, někde byli, u Anjel byla jen otázka kde, to stejné vlčata.
Stáhl jsem uši dozadu a objal Roiha, abych ho, alespoň trošku uklidnil, aby věděl, že zde není sám, o rodinu jsem se vždy staral.
Chvíli jsem byl v tichosti a pak pomalu začal.
,,Chápu tu bolest."
Zavřel jsem oči.
,,Určitě je Anjel i děti v pořádku. Anjel je silná žena. Stejně jako byla naše mamka."
Chvíli jsem se odmlčel, objetí jsem nechával na Roihovi, kdy bude on vědět, že už ho nepotřebuje.
,,Každý vlk má nějaký důvod k odchodu, hledají sami sebe a když to nemůžou najít v rodném bydlišti, jdou jinam..Hunt je nyní v kultu, je tam šťastný, sindra i rozmarýn jsou s mamkou, Ace odešel k azarýnským, nevím, jestli tam furt je, ale vím, že jestli ne, nebylo to místo pro něho. Děti šli hledat sebe.. Je možné, že Anjel si to nedokázala připustit, šla je hledat.. Slibuju, že se jí i děti pokusím najít..."
Znovu jsem se odmlčel.
,,Ale jak znám svoji rodinu.. Je možné, že se již nevrátí, ne pokud se kluci rozhodli opustit území úplně. Ale hledat nepřestanu. Pro tebe, pro Svělušku. Ač nejsem nejlepší bratr nebo švagr.. Jste furt má rodina a starat se vždy budu."
Pověděl jsem, abych, alespoň trochu Roiha uklidnil. Ano, byl jsem si vědom, že jsem nebyl nikdy aktivní v jejich životě, ale to protože jsem se naučil dávat vlkům prostor, když potřebují ať za mnou přijdou a já je vyslechnu. Za ty roky odchodů tomu nešlo jinak, možná jsem tady dal až moc velký prostor.

Poslouchal jsem jeho slova a lehce cukl uchem. Ach... další zmizení mé rodiny.. Pomyslel jsme si krutou pravdu, neměl jsem tohle rád, každý jednou zmizel, ale u ostatních jsem alespoň věděl, že někam jdou, věděl jsme vždy kde je, alespoň trochu hledat, tohle bylo jiné.
,,Jak dlouho jsou pryč, vlčata a Anjel?"
Zeptal jsem se, snažící si udržet klid, ale měl jsem strach o všechny tři, co když se jim něco stalo.. Anjel, měla zůstat, případně poslat někoho ze smečky.. Ale taková ona není.. divné to uvědomění, že jsem zase zůstal sám. Prvně to byl můj vrh, Huntley je v kultu a Sindra se nakonec vydala za mamkou. A po té to bylo postupné u druhého vrhu. Rozmarýn šel hned s rodiči, Ace šel k Azarýnským a nyní Anjel.

Pomalu jsem šel za Ryumee a vlky, co nesli tělo. Sledoval jsem Ryumee, přemýšlel jsem nad tím, jestli bych měl jít za ní, něco jí říct, ale nevěděl jsem jaké slova bych měl použít. Pohled mi nakonec skončil na těle vlka, mladý a svět ho zde už odhazuje, bylo mi tohodle líto a hlavně jsem měl svíraví pocit ohledně Ryumee, smečka jí padla na hlavu a teď řěší smrt vlastního syna. Svět byl krutý. Avšak, nebylo to jediné co mě trápilo. Na pohřeb přišel i Roihu, ale bez Anjel, kde se toulala má sestra? Však ti dva nikam nechodili bez toho druhého tak proč tam Roihu byl sám? Věděl jsem, že si ho pak musím najít a zeptat se na to, pokud dříve nenajdu Anjel a nezeptám se jí.
Pomalu jsme došli na louku a Ryumee ukázala místo, kde bude pohřbený. Ukázala, spíše začala rovnou hrabat, Hariuha se k ní připojil a já nebyl zas tak pozadu a začal taky, stejně tak začal i Ancunín. Ryu se od nás po chvíli odpojila, na pár vteřin jsme taky přestal a pohlédl na Ryumee, zkontrolovat, jak na tom nějak je. Ale když jsem se ujistil, že se nám zde nesloží tak jsem zas pokračoval.
Po chvíli bylo hotovo a já pomalu zas vylezl ven a nyní čekal na pokyn, tělo zahrabat.

Nastražil jsem uši, když jsem si všiml Roiha, vypadal, že byl mimo a.. to vypadal skoro furt, ale tohle bylo až moc mimo. Zastavil jsem a sledoval ho jak jde proti mně, až do mě málem i vrazil a dokonce bych ho i nechal, ale dříve si mě všiml. Sledoval jsem ho, prohlížel si každou jeho mimiku i pohyb těla a to mi dost dalo najevo, že je vážně něco špatně. Mírně jsem stáhl uši dozadu a hned se zeptal na otázku pro kterou jsem zde byl.
,,Kde je Anjel."
Neměl jsem v plánu se na ni hned ptát, ale pohled na Roiha mi dal jasně najevo, že se něco stalo. Otázka zde byla, jestli je Anjel třeba jen nemocná a on si nad tím láme hlavu, nebo je pryč, jistě, mohlo to být i to, že se ti dva nějak nepohodli, ale to byla tak miniaturní šance, věřím, že tihle dva ikdyby měli tu nejhorší hádku na celém světě tak by dokázali najít cestu k sobě.

Pomalu jsem procházel lesem a sledoval okolí, hledající hnědou černou srst vlka. Věděl jsem přesně koho hledám, potřeboval jsme s ním mluvit. Nějakou dobu jsem zde nebyl, snažící si vytřídit si myšlenky o změnách, které nastali a nějak se s nimi srovnat, na pohřbu, při návratu, jsem si všiml, že tam Roihu byl sám a při tom se mi dost zkroutil žalůdek. Kde se toulala má sestra, když její druh byl tam? Stalo se něco mojí sestře? Otázek zase tolik a na ně mi snad mohl Roihu odpovědět, doufal jsem v to.
Případně, zjistit jak na tom Roihu je, zda se něco mé sestře stalo. Ač vlk není něco co bych si představoval ve své rodině, rozzářil dny mé sestřičce, ukázal jí svět jak já nemohl, někdo kdo má absenci emocí a on? Kdo jen jimi rozkvétá. Doufal jsem, že je vše v pořádku, ale někde v hloubi jsem tušil, že je něco špatně.. vždy bylo, hlavně v naší rodině.

Pomalu jsem přišel na místo dění, těsně před tím, než S'arik začal mluvit. Sledoval jsem kdo tu všechno je a o co se jedná, než mé oči spadli na chladném vlčím těle. Naaranžované tělo vypadalo že spí, květy okolo něho a absence dechu říkala opak. Stáhl jsem uši dozadu a sklonil hlavu. Nebyl jsem v davu, byl jsem spíše stranou, mlha, má magie, pohlcovala zem bez mého uvědomění.
Když S'arik promluvil nastražil jsem uši a mírně zvedl hlavu. Poslouchal jsem jeho hlas, stále se snažil být silný, ale něco tam bylo v nepořádku. Poslouchal jsem jeho slova, ale svůj pohled udržoval na rodině, která zaplétala květiny. Bylo mi tohoto líto a zároveň tam někde v zákoutí byla hořkost, kvůli své rodině. Byl bych radši věděl kde jsou a jak jsou na tom, než přemýšlet jak asi na tom jsou.
S'arik domluvil a já letmo pohlédl na vlky okolo těla, prohlížecí si jejich pohledy, zjišťující jejich stav až jsme očima skončil na Ryumee.

Na slova Ravonnyho jsem přikývl a sledoval ho jak si jde lehnout. Po té jsem se usadil kousek od Ryumee a pohlédl na nebe.
,,Uvidíme jaké vlky nám hvězdy přinesli."
Pověděl jsem nějak jakoby do vzduchu, nečekal jsem na to ani odpověď. O Toshim jsem věděl sám, že dost bojuje pro ty, které má rád. Však on sám při problémech s Azarýnem překročil hranice bez váhání, jen aby se ujistil, že naše smečka je v pořádku, ale kdo ví, co se nyní přihodilo, uvidíme zda se z toho dostane. Spíše mě zajímala jeho mladá krev, Ravonny, jakou cestou se on vydá a zda-li s námi zůstane. Pohled mi padl na Ryumee.
,,Věříš jim?"
Nebyla to nejistá otázka, to spíše ze zajímavosti. Nevěděl jsem zda měla Ryumee někdy čest se potkat s Toshim nebo ne, ale nyní byli přijatí do rodiny i přes to, že Toshi nesložil nějakou zkoušku, bylo mi však jasné, že ji brzy bude muset složit a vybrat si cestu.

Zacukal jsme ušima když vlk zaváhal, tušil jsme nad čím přemýšlí, chtěl jsem si ho tedy prověřit. Pomalu jsem se rozešel a šel v tichosti dokud ticho sám vlk neprolomil otázkou.
,,Jen ke hrázi, přes hory tě táhnout nebudu, ke studánce bys stejně ještě chodit neměl."
Pověděl jsem mladému a sledoval okolí, prohlížející zda je vše v pořádku.
Za nedlouho jsme došli k hranici, která byla značená koncem lesa, zastřihal jsem ušima, prohlédl okolí a po té pohlédl na vlka.
,,Jaký máš zatím názor na smečku?"
Optal jsem se a rozešel se po hranicích směrem k močálům.

Přikývl jsem na jeho odpověď, Mávnul jsem ocasem a poodešel o pár kroků dál.
,,Jdu projít hranice, chtěl bys jít se mnou? Nebo máš plány?"
Pohlédl jsem na vlka a zacukal ušima. Chtěl jsem ho na chvíli odreagovat, je dobré si to opakovat, ale odpočinek byl potřeba a taková procházka kolem hranic vlkovi mohla pomoc. Já sám jsem chtěl přejít zpět na svůj režim nočních procházek avšak jsme počítal s tím, že Ravonnyho budu trénovat často a nevím jak by vlk dal noční trénink, navíc nebyl potřeba, dokud neumí věci přes den, je blbé ho učit přes noc. Možná jednou, určitě mu jednou povím já, či někdo jiný o hvězdách, uvidíme jestli najde někoho jiného nebo zajde za mnou. Ode mě již návrh dostal, teď zaleží na něm.

Sledoval jsem jak se tahle malá rodinka pomalu rozpadla, soucítil jsem s Toshim, Sám jsem sledoval rozpad své rodiny, ač jsem nebyl otcem, jako starší bratr mi stačil ten pohled, když všichni na kterých mi záleželo, odešli. Pohled mi ke konci spadnul na Ravonnyho, v tichosti s ním i s Ryumee jsme se vydali do tábora a já v polovině začal mluvit.
,,Není to lehké ani pro něho. Vlci jen tak neodchází pokud mají emoce."
Sledoval jsem cestu před námi, nedával pohled ani jednomu, nevědíc, že vlastně takto mluvím i k Ryumee.
,,Vlk který miluje neodejde bez důvodu, ač jej řekne nebo ne. Já svého otce nikdy nepoznal, vzal mi ho život ještě před mým narozením a je někde mezi hvězdami. Ale bolí to. Drásá to. Jako by cizí trhal tvé vlastní maso... Čas hojí. Proto nikdy tu cestu neuzavírej, ač chceš sebe víc ji zavřít."
Dopověděl jsem a dál už jsem nic neříkal, nechával jsem to vlče vstřebat tohlecto. Chtělo to čas, až budou starší, snad pochopí, pokud tu cestu nezavřou a nezačerní tím svojí mysl.
V táboře jsem sledoval jak Ryumee předala náhrdelník a pohlédl na ní.
,,Běž si prosím lehnout a odpočinout si, já zde sečkám na druhého."
Pověděl jsem vlčici.

Zacukal jsem ušima nad jeho otázkou na zbraň, chvíli jsem mlčel, srovnával si vzpomínky, když mě S'arik a Aikan zaučovali a po té začal s odpovědí.
,,Jsou to zbraně dlouhého a podelného ostří, při správném použití je nebezpečná útočníkovi, ale držením poskytuje ochranu tomu, kdo ji využívá. V domovině S'arika bývají vytvářené z těžkého kovu, složitější na ovládání než jiné zbraně, ale praktičtější k vykrytí útoků. Mívají výrustky a záhyby, perfektní na odzbrojení druhého jedince. Při správném zacházení, dokáží vydržet o hodně víc než jiné zbraně. Taky k nim vlci bývají víc propojení, tím, že je pojmenují. Má zbraň nese jméno Aurorhey."
Vysvětlil jsem vlkovi co nejvíc jednoduše to šlo. Slova ohledně rodu Milagy jsem měl hluboce vyryté v hlavě, přeci jen jsem S'arika bral jako svého otce, když toho pokrevního jsme nikdy neměl šanci poznat a narozdíl od sourozenců, jsem mu to nedával za zlé.
Když vlk mluvil o nihilských horách, tak jsme jen přikývl, byl jsem tam snad jednou nebo i dvakrát, viděl jsem je a musím uznat, že jsou o hodně menší než ty naše. Avšak vlkova odhodlanost, že zde jsou ty hory pro něj výzvou, jsem musel uznat, že se mi líbí. Né každému by se to zde líbilo ať jsme klidná smečka, která si snaží všímat svého a vzájemně si pomáhat.
,,Máš ještě nějaké otázky?"
Optal jsem se vlka.