Príspevky užívateľa

Mé kroky již pomalu mířili pryč, když jsem mezi všemi vlky zahlédl drobnejsiho vlka, popsal bych ho barvama pořádně, ale víme jak jsem na tom s mojí barvosleposti. Zastavil jsem a chvíli ho sledoval, vypadal nervózně, připomínal mi mě když se dostanu na takové akce, teď jsem se jen držel kvůli S'arikovi. Zhluboka jsem se nadechl a s vydechem jsem se rozešel k vlkovi.
,, ahoj"
Vydal jsem ze sebe když jsem byl kousek od něho, abych ho nevylekal a věděl jsem že můj příchod zaznamenal.
,, mé jméno je Finn, jak se jmenuješ ty? "
Optal jsem se vlka a přemýšlel jsem nad tím, co sakra dělám, komunikativní nejsem, i když se známými dokážu prokecat hodiny, ale tohle ne- ale něco mi říkalo že se vlk potřebuje dostat od společnosti.

Brzké ráno, sluníčko ještě za obzorem, ptáci pomalu začínali zpívat a vítat nový den, však už ale nebyli tolik aktivní, přicházela pomalu zima a i oni si hledali úkryt kde chlad přežít, někteří odlétali někteří zpevnovali své ptačí doupě.
Seděl jsem kousek od nory, zavřené oči a vnímal okolí, miloval jsem tento klid, všechno se pomalu probouzelo, rosa na trávě a mírná mlha panovala v okolí. Podmínky stavěné pro vlka, jako jsem já. Jenže dneska jsem si toto nemohl užívat tolik, dneska mě čekalo mentorstvi, ohlídat vlky u hvězdné jeskyně a následně začít hodinu. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu, otevřel jsem oči a otočil se, zkontrolujíc, kdo vlastně všechno zde je už.

Podzim byl zde, barvy listů byli různé, od červených přes oranžové až po žluté nádherná podívaná se zvláštní událostí.
Příchod Nihilských vlků byl zde, tedy hlavně těch mladších. Moc jsem se této akce zúčastnit nechtěl, ale mohl jsem to využit pro své zkušenosti z pozorování hvězd a naučit tak vlky z druhé smečky něco na čem nám velice záleží. Sledoval jsem příchod vlků stojíc po boku S'arika a trpělivě vyčkával. Samozřejmě jak jsem očekával S'arik se brzo ujal slova a ve hvozdě zavlál klid. Sa'rik mluvil svým klidným hlasem a já s radostí naslouchal jeho slovům však furt nechávající na tváři svůj chlad. S'arik vítal a říkal co je zde čeká, co smí a nesmí a podobné věci, brzo svůj proslov ukončil a byl zde zase život než, ale se všichni rozutekli, rozhodl jsem se ujat slova já.
,,Moc bych vám chtěl popřát hezké ubytování a rád bych vás pozval na výlet k hvězdné jeskyni, ode dneška za dva dny. tento výlet po té bude spojen s výukou hvězd. Byl bych rád, kdyby jste se předem hlásili na výuku, na výlet prosím se sejdeme u nory naší smečky před úsvitem. Přeji vám hezký zbytek dne."
Mírně jsem sklonil hlavu a nechal vlk dělat co potřebují, pak jsem se omluvil S'arikovi a rozešel se již na stranu, nechtěl jsem být úplně středem pozornosti a téže kdyby se mnou vlci chtěli mluvit ať nevyrušuji.

Pomalu jsem přicházel se Sagem po boku na planinu, byla příjemná atmosféra, mírná mlha, ale né zas taková, aby nešlo vidět.
,,co všechno o hvězdách víš, Sagi?"
Optal jsem se vlka po svém boku, onen vlk, který za mnou přišel a poprosil o speciální soukromou hodinu, což mi nevadilo, ba naopak jsme to velmi přijmul, jen mi bylo líto, že se po té bude učit u hvězdné jeskyně to stejné jako teď tady. Vlče bylo dost malinké ode mě, nevěděl jsem zda-li je to již jeho výška nebo bude ještě furt růst. Co se mi, ale líbilo, že vlče bilo bílého zbarvení, výrazný a ve sněhu se dobře skryje.

Pousmál jsem se nad jeho slovy.
,,kdy máš v plánu odejít?"
optal jsem se.
,,taky. přeji ti hodně štěstí, já budu furt tady.. to víš. někdo se tu o to musí se S'arikem starat."
Zavrtěl jsem lehce ocasem.
,,ty tam u vás vytři hezky zrak a ukaž co rodný Přízračný dokáže udělat. Řekl bych, naslouchej hvězdám.. ale něco mi říká že k tobě nemluví..to mi je líto.."
Povzdechl jsem si.

Poslouchal jsem jí mezitím co prohlížel okolí, kde by bylo dobré si lehnout. Na slova ohledně smeček jsme jen kývl a procházel jsem lesem, dokud jsem nenašel nějaké místo.
,,Tady si lehneme."
Oznámil jsem a sundal ze zad bažanta.
,,na najez se."
Oznámil jsem jí a pak se usadil.
,,je mi líto vašeho otce."
Zacukal jsme ušima.
,,je normální to, v čem vyrůstáš a žiješ. Je to v pořádku, já svého otce taky nepoznal.. je mezi hvězdami už."
Na vteřinu jsem koukl na nebe, kde se hvězdy začali ukazovat a pak jsem zpět koukl na vlčici.

Poslouchal jsem její slova a když viděl že zastavila, zpomalil jsem, koukl jsme i na nebe, které se stmívalo a zaškubal ušima.
,,To je hezké slyšet. U nás samozřejmě k vyšším je taky úcta, ale můžeš přijít za nimi jako kdyby to byl člen rodiny."
Vysvětlil jsem.
,,dva náhradní tatínky?"
Optal jsem se na to a hned, než odpověděla tak jsem dodal.
,,vyjdeme z průsmyku a na noc si tam lehneme."
Oznámil jsem jí

---> Les na úpatí

Šel jsme vedle Rio a užíval si vůni v okolí, bylo to příjemné, pak ale Rio měla otázku a já chvíli mlčel, abych sestavil větu.
,,jsou. celá smečka je úžasná, jsme spíše velká rodina než smečka, jsme si všichni rovni a jsme tam jeden pro druhého."
Odpověděl jsem na její otázku a na oplátku jsem se zeptal zas já ji.
,,a co u vás? a tvá rodina? je to dobré?"
optal jsem se a kouknul na chvíli na vlčku.

Pousmál jsem se, když mi slíbil opatrnost a zase ho přitáhl do objetí, ale krátké, po té jsme mu zase pohlédl do oči.
,,nezapomeň že o kultu tolik nevíme, ale já věřím, že tam všem vytřeš zrak. Dostanou chytréno, odhodlaného vlka."
Povzbuzoval jsem Hunta.
,,doufám, ale že tě někdy zase uvidím.."
POvzdechl jsem si, nechtěl jsem ho ztratit úplně, to vůbec, ale na jednu stranu, alespoň vím kde bude, než aby zmizel ze dne na den a já nevěděl jestli vůbec žije, kde žije a případně s kým.

Sledoval jsem ho s mírně nevěřícím pohledem. Otevřel jsem tlamu, že něco řeknu, ale místo toho jsem se zhluboka nadechl a větu "spolkl", je to těžké, nejspíše ho už nebudeš moc nikdy potkat..ale musíš být silný pro svojí rodinu. Pomyslel jsme si v myšlenkách, na chvíli jsem zavřel oči a když jsem je otevřel, pohlédl jsme do těch nádherných modrých očí bratrových, povzdechl jsem si a nahodil vážný pohled.
,,slib mi, že budeš opatrnej."
Zamračil jsem se na něho.

Pousmál jsme se a objal ho nazpět. Na jeho vyřknutí jsem do posud nezareagoval, ale teď jsems e naklonil k jeho uchu a zašeptal.
,,ne. ty jsi můj nejlepší bráška. je mi jedno jak moc špatně se nyní vidíš, jak moc se nenávidíš, ale já tě mám rád jaký jsi."
Otřel jsem se od něho a hlavou si ho víc k sobě namáčkl. Po chvíli jsem se odtáhl a pohlédl na něj.
,,už víš kam by jsi šel?"
Optal jsem se bratra, doufal jsem jen v to, aby nešel mimo Norest, tam bych ho už těžce hledal, ale přál jsme mu tolik štěstí do života, že by bylo i na rozdávání..

Stáhl jsem uši dozadu, když mi odpověděl na otázku, jak jsem si nemohl nevšimnout.. byl v tom sám.. Pak ale začal pokračovat, když couvl, zvedl jsem hlavu a sledoval ho. Udržoval jsem si klid, jako vždy, ikdyž moje hruď byla v obřím tlaku. Naslouchal jsme jeho slovům a neskákal mu do nich, dokud nedokončil svůj proslov v slzách.
,,Huntley.."
Začal jsem, ale nevěděl jsme jak pokračovat, měl ohledně té mlhy pravdu, Chris mi ublížit chtěl, ale nenechal bych ho.
,,víš že nenutím nikoho ze sourozenců zde zůstat.."
mluvil jsme potichu, ale v klidu.
,,je mi líto, že jsem si nevšiml a nepomohl ti už na začátku.. měl jsem být lepším bratrem v tomhle.."
Povzdechl jsem si.
,,mám tě rád, víš to.. ikdyž nevím pořádně co to 'mít rád' znamená, ale někde v hloubi cítím, že tě rád mám. nebudu ti v odchodu bránit..stejně jako jsme nebránil Acemu, jen si prosím pamatuj, že tu vždy budu pro tebe. kdykolvi se na mě můžeš otočit. a jestli i ten druhej vníma...na něho to platí taky. jsem tv- váš bratr. a vždy tu budu."
Koukal jsme mu pevně do očí, nechtěl jsem se s ním hádat, měl pravdu a dělal dospělé rozhodnutí, neměl jsme právo mu říct co dělat a co nedělat. Došel jsme k němu a nosem mu setřel slzy.
,,prosím neplakej."
utěšoval jsem ho.

Opřel jsme si hlavu čelem o jeho čelo.
,,ten druhý si říká chris."
Již jsem mluvil v klidu.
,,jak dlouho se tohle dělo? jak dlouho jsi to přede mnou tajil?"
Mluvil jsme tišším hlasem a dost tajemným, ten typ chladnějšího hlasu po kterým se srst postaví.
,,moc rád bych ti pomohl s ním."
Oznámil jsme mu nakonec, věřil jsme že by jsme to spolu nějak zvládli, že by jsme se nějak dohodnuli, měl jsem naději.

Po chvíli jsem se od Hunta odtáhl, byl jsme sice nyní od krve, ale ignoroval jsem to.
,,hunte."
Zvážněl jsem v hlase a nandal ten svůj vůdcovský hlas.
,,ty nemáš žádné výpadky paměti. ty doslova přepínáš v jiného vlka."
Oznámil jsme svému bratrovi na féra. Bylo mi líto, že přepínal v tak krvelačnou bestii, ale doufal jsem, že se jednou povede, aby se dokázali oba ovládat.. Chriss možná byl krvelačný, ale je možné že tak vyvádí právě jen kvůli tomu, že neměl nikdy moc šanci se projevit.. ale kdo ví?

Cukl jsem ušima nad jeho slovama, chtěl jsem znovu vyjet po jeho ocase, ale najednou vlk ztuhl a brzo jsem pochopil co se stalo.
,,Hunte."
Polkl jsem nasucho a nechal svojí mlhu zmizet, hned jsem skočil k huntovi a hlavou ho objal.
,,jsi v pořádku?"
optal jsem se mezitím co jsme ho objímal a hlavou ho tlačil k sobě.
,,nebolí tě něco?"
Ptal jsem se na jednu otázku za druhou.
,,proč jsi mi neřekl dříve že máš výpadky paměti."
optal jsem se.