Príspevky užívateľa

Zacukal jsem ušima a na její poznámku, že od všech utíkají jsme jen pověděl.
,,nebo to je v krvi."
řekl jsem, nějak jsme tušil že vlče to zatím nepochopí, ale mohl jsme jí garantovat, že jestli mám pravdu, tak si to uvědomí, dříve nebo později.
,,třeba jo, ale nemyslím si.. vědí že jsou naší kořistí.."
řekl jsem Anjel bez přemýšlení, že jí tato věta může ublížit, ale jak se ví.. nechápu takové věci.

Cukl jsem ušima, když jsem viděl že zajíc je v klidu a neutíká, bylo to prazvláštní.
,,no.. asi radši ne."
odpověděl jsem Anjel a pomalu došel k ní a sledoval furt zajíce, byl v pořádku? nebyl náhodou zraněný? nikdy jsem takto blízko nebyl k zajíci, který by byl tak klidný s přítomností vlka, jako taková magie, ale.. pohlédl jsem na Anjel.. bylo to možné? nebudu radši dávat předsudky, neznám tyto magie věci prostředky, uvidíme časem, ale jestli to tak je, mohla by být dobrou lovkyní, pokud tedy bude chtít být.

Když se bratr konečně rozhodl zvednout, zvedl jsem se s ním a nedočkavě čekal až se protáhne, tedy.. i přes to že to nešlo poznat, nedočkavý jsem byl. Sledoval jsem ho jak se protahuje a mírně se zašklebil, když se mu ocas dostal, až do obličeje.
,,už jsi hotov?"
optal jsem se vlka a hned jak zamířil k východu tak jsem zamířil za ním, trošku jsem i přidal do kroku, abych byl před ním a vylezl ven do jasné tmy. Jasné? byla totiž mlha, nebyla zas tolik hustá, ale zas moc daleko vidět nešlo. Miloval jsem takové počasí, miloval jsem to zde pod horama, kde každý den padla mlha a vytvořila tak tajemnou atmosféru.

tělo se mi trošku zahřálo nad jejími slovy, připomněla mi S'arika, který mne vždy takto hezky vyslechl, až na to, že nyní jsme já poučoval a mladší naslouchal.
,,slibuji na naše předchůdce, že ti to povím"
pověděl jsem mladé Anjel a pak jí následoval, no tedy na pár vteřin jsme zastavil když se před námi objevil zajíc, nečekal jsem že vlče se za ním rozeběhne, ale udělala tak a já chvíli na to se rozklusal za ní.
,,koukej před sebe nebo nabouráš do stromu nebo zakopneš."
upozornil jsem mladou vlčici aby se nestala nějaká katastrofa, což jsem dvakrát moc nechtěl a doufal jsem, že vlče bude chytré a poslechne mne.

Zachechtal jsem se nad jejími slovy a mírně se pousmál.
,,Hvězdy.. nevím co přesně jsou.. vím že náš nox mi povídal, že jsou moc moc veliké, ale jsou tak daleko, že nám připadají malé.. naši předkové jen mezi nimi žijí, neboj, téže to moc nechápu.. ale jednou pochopím a vysvětlím ti to pořádně."
oznámil jsme vlčeti a mírně se usmíval, miloval jsem se bavit o hvězdách, stejně tak i promlouvat k nim, doufal jsem, že mi jednou odpoví.. že mi otec odpoví a řekne mi něco.. cokoliv jen půjde.

zacukal jsme ušima.
,,ano, jsou mezi nimi naši předkové a hlídají nás, chrání nás."
mluvil jsem klidným tónem, takovým, který až dokáže mrazit na zádech.
,,vlci odchází k hvězdám, když jejich čas nastane, opouští své tělo, které si propůjčili a zůstávají duší v nebesích, kde nám pomáhají se rozhodnout správně, ukazují nám směr když se naučíš je pořádně vyslechnout. jednoduchá cesta to není.. ale o to právě jde. V životě musíme dělat těžké věci, aby jsme z toho byli spokojení."
dořekl jsme svůj monolog mladé vlčici a koukl jsem na ní, abych zjistil jakou reakci na to má.

Trošku jsem se zachechtal, ale né moc a zvedl se.
,,kdyby byl odpoledne východ slunce a tebe nikdo neprobral, tak spíš furt."
řekl jsem popravdě.
,,pojď projdem se spolu."
Dodal jsem pevným hlasem, aby věděl že ho už jen tak spát nenechám, teď jsem tě probral, teď vstaneš, nebo tě tam vlastno packově dotáhnu. Byla zde ale věc, díky které jsem hlavně chtěl nahoru, rozloučit se s otcem, jelikož jsem nevěděl, jestli nás sleduje z hvězd i přes den, ale to je pitomost, hvězdy přes den přeci nejsou. Avšak tuto pravdu jsem svému bratru říct nechtěl, žádný smutek. jen radost a štěstí.

Pohlédl jsem na vlče a po té koukl před sebe a jednoduše jí odpověděl.
,,ano."
chvíli jsme mlčel a až po nějaké té chvíli dodal.
,,je to už dávno, ani já jsme ho neznal."
oznámil jsme vlčeti, trošku mi v tomhle připomněla mě, smrt, dokud se nemluví o otci, mě nikdy moc nerozhodila. Je to normální proces, který se stane každému, budou ale zde s námi jen sledují z hvězd a to jsem se rozhodl i předat této mladší generaci.
,,ale furt je s námí. sleduje nás z hvězd"
oznámil jsem Anjel.

mým tělem rázem projelo teplo nad zmíněním Shika, nevěděl jsme jestli být víc naštvaný na Koru nebo na Shika, ale určitě jsme byl naštvaný na oba, avšak před vlčetem jsem nedal nic najevo.
,,Maminky předkové křídla měli."
oznámil jsem jí.
,,a taky před tvojím tátou byl jiný.. ten již s námí není a odpočívá mezi hvězdami..on měl křídla"
řekl jsem se smutkem v hlase a pohlédl na nebe, Jak moc bych tě rád poznal.. vědět jaký jsi byl.. to byl můj sen, ale nyní to můžu vyslíchat jen z vyprávění mojí maminky.

Nastražil jsem uši nad jeho slovy. jaká princezna?! chce snad abych ho sežral? optal jsem se sám sebe, ale dříve než jsme zareagoval tak se bratr optal naoplátku mne.
,,nic, jen se chci projít, procházka zpříjemní hnedka den."
oznámil jsem mu svůj plán kterým jsem chtěl započat tento den.
,,můžem tam jít ještě než bude východ slunce, aby jsme na vrchu viděli východ. a taky tam nechci jít sám"
oznámil jsem bratrovi a tím prozradil, že ho probouzím ještě před východem slunce.

Cukl jsme ušima nad tou otázkou, popravdě u srdce mírně zabolelo když jsem pochopil, že Kora o svém starším vrhu nejspíše moc nemluví, ale já takový nebyl, vždy pravda na prvním místě.
,,tvůj starší bratr."
oznámil jsem vlčeti a šel dál po jejím boku, sledující okolí, zda zde nic není, co by mohlo zaútočit na prcka vedle mě. Mohlo na každém rohu číhat cokoliv a jakkoliv nebezpečného, nikdo nikdy nevěděl a já se tomu chtěl vyvarovat.

Vydechl jsem nad tím jak furt vrtěla hlavou a pak jsem koukal jak odchází. Chtěl jsme jí nechat jít, ale.. je to sourozenec, furt je rodina, ikdyž mám k jejich straně menší odpor, ale furt je. Vydechl jsem těžce a rozešel se za ní.
,,příště řekni mamce že jdeš pryč ano?"
oznámil jsem jí a došel k jejímu boku, abych šel vedle ní a při nejhorším byl terčem útoku první, ale to malá Anjel pochopí jednou, až bude starší, pokud si to bude pamatovat.

Chvíli jsme jí sledoval a když jsme usoudil že tato vlčice vážně odpovídat nebude, začal jsem se ptát.
,,poslala tě máma?"
bylo první co ze mne vylítlo.
,,stalo se něco?"
druhá otázka.
,,rozhodla jsi se že mne prostě budeš sledovat?"
do třetice, nechtěl jsme se zas vyptávat tolik, ještě si bude stěžovat Koře že jsme jí nějak obtěžoval. Věděla vůbec Anjel kdo jsem? no.. asi hlavní otázka byla:
,,ví vůbec máma že tu jsi?"
optal jsem se na snad již poslední otázku.

Cukl jsem nad jeho oslovením a trošku jsem smichy zafuněl. tak prej mami? řekl jsme si v hlavě a zaškubal ušima.
,,chtěl bych upozornit že i přes to že od samice nemám zas tak moc daleko tak jednou z nich vážně nejsem."
oznámil jsem mému rozespalému bráškovi a položil si hlavu na tu jeho. Ani jsme nevěděl proč jssem to tak udělal, ale nechtěl jsme zase dát hlavu na trávu a Hunt je takový pohodlný polštářek.
,,chceš se mnou zajít k hvězdné jeskyni?"
optal jsme se ho.

zacukal jsem ušima nad její otázkou a nevšímal si její ignorace na otázku. Koukl jsem na tlapu a přemýšlel o vodě, která se začíná bouřit, skoro hned se z mého těla začala vytvářet mlha, která se rozplyla na zemi, avšak již nebyla tak hustá, spíše jako jemný mráček, který se lehce dotýká špiček hor.
,,ano"
odpověděl jsem jednoduše, tlapu jsme položil a při představě klidné vody pomalu zmizela i pára.
,,teď mi řekni ty, co zde děláš"
řekl jsem klidně a čekal jsme na odpověď mladé vlčice.