Príspevky užívateľa

Zacukal jsem ušima nad její nabídkou dárku, ale otočil jsem hlavou a koukl nade do očí, viděl jsem v ní to překvapení, ale přitom jsem viděl ždibec naštvanosti, chtěl jsme prvně tomu odolat, ale nešlo to se nedivat do očí, nevěděl jsem co cítí, nevěděl jsem jak s ní mluvit a toto byla věc, která mi pomáhala.
,,madam, při vší úctě nic mi nedávejte"
s tímto jsem se otočil a koukl na vodu.
,,nechci to slavit.. příjde mi že jsem toho udělal za ten rok málo na to že jsme v chráněné smečce, kde se mohu pohybovat jak chci bez ohrožení"
řekl jsem se svým známým chladným hlasem, jenž nikdy tak nemyslím, nemám rád toto téma, proč slavit věc, která se děje každý den? nač to je uvědomění, že za celý rok jste udělali tak málo co pro ostatní příjde tak moc. Mým dárkem bude to vidět smečku zdravou. Z onoho přemýšlení mě vytrhlo vysvětlování vlčice, co on Ogar vlastně znamená na to jsem Nade jednoduše odpověděl.
,,rozumím"
a taky jsem tomu rozuměl, myslím, že jak si nade již všimla, onom věcem jsem se učil velice rychle. Mé uši se hned vzpřímili když začala nade mluvit o hvězdách, mírně jsem se zamračil, ona vlčice možná pravdu měla, ale já si to nechtěl připustit, možná jsem vlče s vysší inteligencí, ale moje představivost byla někdy furt vlčecí a představa že Hvězdy na jednu stranu jsou o ničem, mé srdce bolelo, prudká rána, dobře jí známe, však ale, nic jsem neřekl, nebyla potřeba, každý měl svůj názor a já furt žil ve světě kde mi názor mohla změnit zatím mamka, Kora a S'arik, ke kterému jsem si začal sám osobně tvořit pouto silné ač jsem o tom neměl tucha.
,,já si myslím, že hvězdy nám zvěř posílají, aby jsme žili dál, přežívali.každý tu pro něco je.. ale vaší myšlenku, madam, brát nebudu."
zaškubal jsem ušima.
Chvíli bylo ticho a pak nade poukázala na moji schopnost a já zvedl tlapku a tím onu mlhu zase rozvířil.
,,to já."
přiťakal jsme na její slova.
,,ještě jí moc ovládat neumím, ale dost se lepším."
přiznal jsem se vlčici ležící opodál a když znovu promluvila nastražil jsme uši a koukl hluboce do vody.
,,řád je můj život."

Sledoval jsem jak si pomalu lehá, měl jsem strach, že se jí něco stane, měl jsem tedy jednu tlapku ve vzduchu připravený kdykoliv zakročit, ale samozřejmě jako vždy, své pocity jsem si vůbec neuvědomoval. Když si mohutná vlčice lehla, sedl jsem si kousek od ní, rozhlédl jsem se, jestli zde v okolí nikdo není, frustrovaně jsem si olízl pysky a pak se zahleděl do vody, tedy než se nadezhda rozhodla nahodit ono téma.
,,jsem zde 355 dnů již. za deset dnů slavím první rok, já i moji sourozenci, Sindra a Huntley."
oznámil jsem vlčici, aby vlastně věděla jak dlouho zde jsem a dál naslouchal jejím slovům, nad její otázkou jsem musel ale dost přemýšlet, co to vůbec bylo za otázku? narodil jsem se zde, navíc to oslovení? co to znamenalo? a taky mám mluvit o smečce celé? nebo o vlcích? rozhodl jsem se nějak vše do jednoho.
,,nevím co znamená ogar.."
přiznal jsem se vlčici a pak začal.
,,Přízrační jsou super. přeci jen žijeme pod zákonem hvězd, hvězdy jsou důležité pro náš život, jsou větší než my. Zákon hvězd je zákon života. mám to rád tadytu."
stáhl jsem ocas okolo svého těla a sledoval mlhu, která se zde rozvířila kvůli pohybu mého těla.
,,vlci jsou zde nad úrovní né li pod ní. každý své místo. každý úkol. každý svůj osud."
dokončil jsem svůj menší proslov.

Pomalu jsem šel s mojí malou sestřičkou po boku, ani jsem nějak nemusel zrychlovat nebo tak, byl jsme totiž dost vysoký na to, aby Sindra udělala dva kroky a já udělal jen jeden, bylo to roztomilé, ale moje hlava to nějak nezaregistrovala.
,,kousek odsuď jsem byl asi půl roku zpět."
oznámil jsem Sindře moje dobrodružství. No dobrodružství trošku nechtěné, když jsem se zde ztratil, děkuji hvězdám, že mi poslali Rawen na pomoc a dostala mne zpět domů.

Zacukal jsme ouškama a pohlédl na straku.
,, ty bys mě to naučil? "
Optal jsem se
,, já totiž nemám nikoho.. Kdo by mě to naučil.. "
Oznámil jsem strace a doufal jsem že s učením svolí, chtěl jsem se to naučit, moc.

Seděl jsem tiše a naslouchal slovům vlka, jak moudré slova to byli, ale i přes několik věcí, které pro mne byli nové, jsme jeho slovům čistě a jasně rozuměl, však ale jsem se u jevů zeptat musel.
,,můžou být emoce, jevy?"
koukl jsem se do vody.
,,nerozumím jim.. né tak jako moji sourozenci."
koukl jsem se do očí s'arika.
,,zatím jsem jen zjistil.. že oči je ukazují...víc než tělo..v očích se učím vyčíst vše.."
oznámil jsem mu a pak, nad jehou otázkou, zapřemýšlel a otočil hlavu zase směrem do vody.
,,jste první Pane. první kterého zde potkávám, pokud neberu maminku a sourozence."
škubl jsem ouškama.

Sledoval jsem oči srny, byli tak nádherné, tak andělské. Věděl jsem že pro smečku bych měl zaůtočit, ale když jsem viděl pohyb za srnou ztuhl jsme znovu. Hned jsem couvl a stějně tak couvla i srna při čemž se vylekal koloušek za jejíma nohama. Polkl jsem a olízl si pysky. Otočil jsem se opatrně, když jsem zahlédl Koru mírně jsem zvedl pysky pro ukázání, že onu srnu lovit nebudu a rozešel se pryč. Nemohl jsem. Vyrůstal jsem bez otce nechci aby koloušek vyrůstal bez matky, ještě k tomu, kterou uvidí před sebou umřít. Nemohl jsem. doufal jsem že mě maminka pochopí.
Pomalu jsem došel do nějakého jiného místa v horách, byla to hezká louka, kde byla nádherně měká tráva a koukl za sebe, jestli za mnou Mamka jde.

,,kočku?"
optal jsem se znovu této vlčice, tolik nových slov, tolik významů, tolik věcí i tak jsem si snad každou pamatoval a chtěl jsme toho vědět ještě víc. Co mi tato vlčice ještě poví? co nového se dozvím? určitě nevím vše, to jsme věděl jasně a čistě, ale kolik si toho zapamatuji, když se budu dál tázat? mnoho otázek jsme měl a já doufal, že se budu moc zeptat na každou z nich.

Cukl jsme ušima nad jeho otázkou.
,,ne.. já na ně zapomněl.."
oznámil jsme jednoduše svojí větu. Byl jsem zvyklý na to, že tam jen vysí, že jsem ani s nimi skoro vůbec nehýbal, nebyl jsem zvyklý s nimi hýbat.
,,jaké to je být ve vzduchu?"
optal jsem se straky, lákalo mne to, ale vůbec jsme nevěděl, jestli to dokážu.

Pomalu jsem se rozeběhl za strakou, jenže když roztáhl křídla, ztuhl jsem na místě, nemám taky křídla? s tímto jsem se otočil hlavou na boky abych zjistil a vzpomněl si na to, že vlastně křídla mám taky, ale vůbec jsem je neuměl ovládat, zapomněl jsem že vlastně existují.
Chvíli jsem tam stál ztuhle a pak se rozešel na strakou s myšlenkami kdo ví kde.

Když jsem si všiml srsti mé maminky pousmál jsem se a vyrazil jsem dál, postupoval jsem mlhou a nechával ji pomalu zhustovat, abych v ní nešel vidět vůbec, v tuto chvíli mě kora kdyby hledala tak by mě viděla jen matně.
Zhluboka jsem se nadechl abych zjistil kde nějak srna je a poklusem jsem se vydal tím směrem. Pomalu jsem si představoval jak se voda uklidnuje a tím se začala stahovat i mlha, nějak jsem ale špatně propocital kde srna vlastně je a tak se najednou objevila přímo přede mnou. Prudce jsem zastavil a hleděl srne hluboce do očí, ani jeden jsme se nedovolili pohnout. Viděl jsem její strach v očích, viděl jsem že čekala na tu věc zvaná smrt, jdou vůbec i srny ke hvězdám?

Naslouchal jsem jejím slovům u šelmy už šlo vidět že mě to silně zaujalo.
Medvěda jsem si ještě nějak zvládl představit, velký obří chlupatý balvan, i když s mým autistickym spektrem to bylo taky jiné, ale šelmu?
Jak jsem si mohl představit šelmu, to nešlo.
,, jak vypadá? "
Optal jsem se své učitelky

olízl jsem si pysky a poklusem se rozešel, zhluboka jsem dýchal. Nasál jsem nějaký pachy, bylo jich moc, ale já vybral nejsilnější a došel k trávě, která byla promáčklá. začal jsme okolo čichat a zacukal ušima. Lovu jsem se už mockrát učil a to nejen na souši, ale i ve vodě. Když jsem pořádně nasál vůni onoho zvířete koukl jsme na mamku.
,,srna"
oznámil jsem jí a pak se rozešel dál po stopách onoho zvířete. Abych vyzkoušel i svojí magii tak jsem si představil bouřlivou řeku a to vyvolalo zvýšenou páru s mlhou v těchto místech. Srna mě tak nemohla zahlédnout a ani ucítit. Když pach začal zesilovat, zastavil jsem a ohlédl se po mamce, doufajíc, že šla přímo za mnou, aby se v páře neztratila.

Rozhlížel jsem se po okolí dokud straka na něco nepoukazal, nastražil jsem ouška a koukl tím směrem.
,, můžeme "
Odpověděl jsem vlkovi jednoduše a mírně zavrtěl ocasem, doufal jsem že to budou kytky podobné hvězdám.

- pohlidej nade prosím, vem ji někam se projít - byla věta která mi už nějakou chvíli hrála v hlavě mezitím co jsem šel bok po boku vlčici, která jak se zdálo nesla nějakou váhu v sobě, jak jsem pochopil, čekala vlčata, takto to vypadalo? Samice je nosili dokud se nenarodili? Zajímavé i divné zároveň. Šel jsem pomalu, aby nade stíhala, byl jsem na jednu stranu rád za tuto možnost, mohl jsem se blíž dostat k S'arikovi na druhou.. Dost jsem přemýšlel.. Je toto co s'arika poslední dobou tak trápí? Sic se to snaží neprojevit, jenže v těch očích mu stres skoro až hoří, měl strach o mladé? Či o Nadehzdu? Nebo se bál něčeho jiného? Olizl jsem si nervózně pysky a pohlédl na vlčici vedle sebe, poslouchal jsem její dech, byl zadychany.
,, mužem si zde odpočinout "
Oznámil jsem vlčici, nechtěl jsem aby jsme procházku nějak přehnaly, nechtěl jsem aby byl na mě s'arik naštvaný, už takto se trápil proč bych mu vytvářel víc problémů?

Zaskubal jsem ušima nad slovy mamky a věnoval jí pohled.
,, já stopovat? "
Chtěl jsem se ujistit, že mám teoreticky volnou tlapku na lov, lovení pro zábavu jsem neměl rád, ale můžeme to přinést do smečky přeci a tam bude vždy někdo hladovej, ač no nešlo na mém obličeji pohnat, šťastný jsem z lovu byl, těšil jsem se až něco ulovim, až se hudu učit víc technik.