Príspevky užívateľa

Naslouchal jsme každý její slovo, skoro by se dalo říct že až slova hltam, chtěl jsem tuto informaci znát, nechci aby zvířata zbytečně trpěla, musí zde být přeci nějaká rovnováha. Když domluvila byl jsme chvíli zticha a vše si v hlavě urovnaval. Myš, zajíc králík - vaz, prudký tah, srny - prokousnuti hrdla zepředu krku hned pod hlavou, laň ve skupině a medvěd vůbec, zopakoval jsem si v hlavě ještě třikrát a až po tom promluvil.
,, dobře. "
A mírně kývl.

Naslouchal jsem jejím slovům a šel po jejím boku. Když se optala tak jsem hned odhodlane řekl.
,, ne, všemu chápu "
Ale přeci mne jen napadla jedna věc.
,, wayo? Je možné zabít zvíře bez nějaké větší bolesti? "
Řekl jsem hlasem trošku mimo, nechtěl jsem moc lovit zvěř když jí ublížim, ona uteče a já nebudu moc jakkoliv pomoc trápení.

Šel jsem po jeho boku a rozhlížel se na všechny strany, nad jeho větou jsem zaskubal ušima.
,, kriceni mi vadí kvůli sourozencům "
Oznámil jsem strace a šel dál.

Zacukal jsem ouskama na djeho větou.
,, dobře "
Mírně jsem zavrtěl ocasem a pousmál se. Sice asi jeho větu z hlavy jen tak lehce nevymazu, ale mužů alespoň vytvořit hezčí vzpomínku.

Ohlédl jsem se na straku a pohlédl mu do očí, viděl jsem tu nevysvetlitelnou emoci, kterou jsem znal pod názvy "smutek".
Poklkl jsem a zastrihal ušima.
,, dobře"
Pověděl jsem a mírně jsem se o něho otřel, doufajic že ten smutek zmizí

Mé tělo se mírně chvělo, byl to nepříjemný pocit, jako by po mne lezlo milion mravenců. Slova straky mne trošku uklidnili sice ne moc, ale alespoň nějak ano.
,, dobře.. "
Řekl jsem a pokl nasucho.

Nastražil jsem ouska nad jeho větou, ale čím vím mlucil tím víc se mi jezila srst.
,, ne. "
Řekl jsem rázným hlasem.
,, lov pro soutěž nebo pro zábavu co se pak nesní, chudák zvěř.. Můžou žít stačí jen pár kousků ne celý les"
Mluvil jsem mírně rozklepanym hlasem, nedokázal jsem si představit jen tak ulovit něco co pak nepozru.

Cukl jsem ouskama když mě modrý vlk vyrušil z myšlenek.
,, co? "
Optal jsem se a zavrtěl hlavou.
,, jo- jo- um.. Můžeme "
Řekl jsem zmateně

Cukl jsem ouskama nad jeho větou, nechápal jsem proč, ale jak jsem taky mohl? Nikdy jsem se do něho přeměnit nemohl. Šel jsem po boku Straky a byl zticha, nevěděl jsem co říct, přemýšlel jsem jaké tk vlastně je být malý ptáček, které je tak lehké ns ulovení a musí si dávat pozor na jakýkoliv zvuk. Já osobně byl za moje vlčí tělo rád, věděl jsem že na mne nikdo jen tak nezautici.

Nastrazil jsem uši když mluvila a věnovala mi pohled, měl jsem chladný výraz, jako vždy, neuměl jsem to ovládat.
,, možná ublížiš a litujes či žiješ.. Ale je dobré se i zamyslet. Nejen smířit. "
Řekl jsem a koukal ji "do očí".
,, zamyslet se jak to ovládnout ne jak to schovat"
Mluvil jsem dál bez ohledu na to jestli tím ublížím či ne, ano byl jsem Vlče nemohl jsem přeci chápat co ublíží a co ne, jenže v tomhle ohledu to pravda nebyla, nemít poruchu jakou mám uvědomil bych si se svojí inteligencí až moc dobře jak hnusně ta věta vyznít mohla, ale se svojí poruchou, kdy nepoznám ani emoce jiných, bylo pro mne těžké určit co říct mám či měl.

Tiše jsem naslouchal slova Wayi, pořád jsem přemýšlel nad tou rybou, nejspíše to ve mě zůstane již navždy, jenže to jsem nevěděl jak moc mi to v budoucnu pomůže s lovem, jak moc mě tento den naučí v budoucnu lovit, jenže kdo viděl do budoucnosti? Nikdo a kdyby jo, byla by to nuda.
Hned jak jsem viděl že se moje učitelka rozešla pryč jsem se rozešel i já, jenže než jsme odešli ohlédl jsem se na s'arika, chtěl jsem za ním, cítil jsem že ho něco trápí, ale pustil by mne k sobě? Kdo ví, jen jsem doufal, že je v pořádku, bez nějakýho zdržování jsem se s ním rozloučil a rozešel se zase za wayou.

----> Starý hvozd

Zacukal jsem ušima nad její zvláštní větou, mlčel jsem, přemýšlel jsem nad ní až jsme nakonecbzastrihal ouskama.
,, to mi je lito... Zes ublížila.. Určites to nemyslela"
Řekl jsem a olizl se, je smutné někomu ublížit darem, který dostaneme při narození, to se pak musíme spíše cítit jako prokletí než jako výjimeční, je zde přeci tolik magiich tak nádherných, ale když jí ublížíme, někomu blízkému hlavně, jsme potom výjimeční?

Šel jsem mlčky po boku straky a pak sebou cukl když straka zastavil. Koukl jsem na něho a pak koukl na to co on, perou se jak nenažranci, přitom je lehké si něco ulovit i když... Je to tak lehké když jsou tak malé?
Trošku jsme nad tím nakrcil nos a zamrucel.

Pousmál jsem se když straka pochválil mojí vysněnou magii, ale zaujalo mne že taky má problém vědět jak se kdo cítí.. Bylo to snad normální? Simuloval jsem to snad? Co když jsem jako moji sourozenci a jen se snažím být něco víc? celej jsem se oklepal abych odstranil tyto myšlenky a šel dál po boku straky.
,, to zní super."
Pousmál jsem se, být neviditelný, to je věc co se svojí magii zvládnu, jenže toto jsem samozřejmě teď, jako mladé vlce, ještě nevěděl, čekalo mne toho ještě hodně, než se dozvím co vše moje magie dokáže.

šel jsme po jeho boku a hned jak řekl otázku tak jsem ani neváhal a vyslovil to co jsem chtěl
,,cit? jakoby... emoce..."
zaškubal jsme ušima.
,,je těžké někomu rozumět když nevíš jestli náhodou,, nejsou naštvaní a tak.."
zamručel jsem.
,,ty?"
optal jsem se vlka.