Príspevky užívateľa

zacukal jsem ouškama a oukl na straku
,,ani moc né.. ve hvězdách musí být nádherně."
usmál jsem se a zavrtěl ocasem.
,,ale nechci aby tam šla ikdyž tam je otec"
mírně jsme stáhl uši dozadu, ale hned jsme je nastražil nad jeho nabídkou.
,,můžem"
oznámil jsem.

Zacukal jsem ouškama nad jeho odpovědí, v hrudi mě začalo bolet a v krku zase tlačit nad vzpomínkou slov sindry u jeskyně.
,,někdy mi příjde že chce moje malá sestrička ke hvězdám.."
zamumlal jsem její touhu? ne tomu se snad ani tak říct nedalo, její myšlenku o smrti, nevěděl jsem přesně že to znamená smrt, ale věděl jsem, že to je špatné, ikdyž se mezi hvězdami musí žít nádherně.... ale pak nemůžeš komunikovat se svojí rodinou.. a čekáš jen každý den a každý večer na to, až se k tobě, mezi hvězdy, rodina dostane, nechtěl jsem aby tam moje malá sestrička skončila.

Sledoval jsem okoli horských oblastí, byl jsem zde v horách poprvé, vypadalo to zajímavě, byl zde klid.
,, mami kam až půjdeme? "
Optal jsem se vlčice, která byla těsně za mnou, protože jsem jí předběhl a popobehl dopředu, už jsem byl její výšky, skoro jí i přerůstal, jenže jen já jsem zde nerostl, všiml jsem si že jí začalo pomalinku růst bříško i její pach byl zvláštní, ale snažil jsem si toho nevšímat a schazoval jsem to na to že začala více jíst.
Zhluboka jsem se nadechl horského vzduchu a oklepal se, bylo to zde velmi nádherné, příjemný vzduch a nádherný výhled dolů, možná pro starší vlky to bylo nic, ale pro mě to bylo hodně.

Koukl jsem se ještě jednou do potoka a mírně stáhl uši dozadu, hned ale jak Waya řekla první slova tak jsem se otočil zpět na ní.
,,dobře"
řekl jsem jednoduše a zaškubal ušima a dál poslouchal. Chvíli jsem přemýšlel nad její otázkou, cítil jsem se na to jít do řeky?
,,určitě můžeme."
řekl jsem, chtěl jsem se co nejlépe vyučit jak jen to půjde, chtěl jsem se někam dostat co nejdříve to jde.

pousmál jsem se mírně nad její pochvalou a těžce vydechl.
,,vražedná mlha."
řekl jsem a oklepal se, čerstvý vzduch byl dobrej.
,,představil jsem si vodu... jak teče a v představě jsem jí .. zagresivnil."
vysvětlil jsem mamince svůj výkon a mírně zavrtěl ocasem.

,,nebojím se, ikdyby nedošlo.. budu je chránit."
řekl jsem a trošku zaškubal ušima.
,,pokud neodejdou ze smečky.."
zafuněl jsem a zaškubal ušima, nepřál jsem si aby odešli, ale jejich rozhodnutí je jen jejich, nemohu je nutit, ale já zde pro maminku budu navždy.

,,to mi někdy sourozenci taky přijdou..."
přiznal jsme vlkovi.
,,ale mám je rád."
pousmál jsem se a mírně zavrtěl ocasem.
,,jsem rád, že se ti..moje mluva.. líbí.."
zaškubal jsem mírně ouškama.

,,děkuji strako... ale dle čeho jsi to usoudil?"
optal jsem se velkého vlka a chvíli ho poslouchal, pak jsme řekl druhou větu.
,,ani.. nevím? nějak.. takto můj mozek funguje? asi? já nevím.."
zacukal jsem ouškama, nechápal jsme jeho otázku, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím v čem jsem jinej, ikdyž jsem věděl, že od sourozenců jsem poměrně dost vyspělý, ale myslel jsem si, že to je normální věc.

Chvíli jsem tikal očima a přemýšlel nad jejími slovy, musel jsem uznat, že vlčice měla pravdu, měl bych se učit.. stanu se nejlepším lovcem smečky. Vydechl jsem těžký vzduch a pomalu vylezl ven.
,,dobře Wayo. budu se pořádně učit."
oznámil jsem vlčici a koukl zpět do vody.
,,tohle se již nestane."
řekl jsem a oklepal ze sebe ten divný svědící pocit, stres.

,,aha."
odpověděl jsem jednoduše a dál vlka naslouchal. Mírně jsem zavrtěl ocasem, když modrý vlk přiznal, že jsem mu udělal radost, zahřálo to v hrudi.
,,vždycky by jsme měli být pyšní na to,,, co jsme..ať už pocházíme z .. rodiny hrozné jak... chce.. jsme vyjímeční.... a i malý mravenec ...dokáže změnit svět...proč by nemohl... vlk?"
zaškubal jsem ouškama, popravdě jsem nevěděl odkud se tohle vše ve mne bere.. byl jsem ale za to rád.

Naslouchal jsme okolí a dělalo mi problém se uklidnit, ptáčci.. občasný vítr.. všechno narušovalo ten klid, jenže pak jsem našel ten hluk, na který jsem se i zaměřil, voda. Zněla tak ladně, tak jemně když dopadala na ty kameny a pomalu tekla dolů do údolí. Zhluboka jsem se nadechl a něco mne napadlo, začal jsem si představovat jak ona voda se rozpíná, zvětšuje ale je furt klidná. Při oné představě se okolo mne a maminky začala tvořit mlha, hustá mlha, která nešla cítit, svojí myšlenku vody jsem se rozhodl zagresivnit, když jsem necítil změnu, voda v mých myšlenkách začala být agresivní, silně narážet na kameny a stejně jako v představě, začala být agresivní i mlha a začala být pevnější, šla cítit její tíha, její hustota, byla těžká na mé vlčí plíce a já začal kašlat. Prudce jsem otevřel oči a sledoval... .nic.. mlha byla strašně hustá, nešlo přes ní vidět.
Bál jsem se, ale i přes strach a malý příjem kyslíku jsem pevně zavřel oči a začal ve svých myšlenkách vodu uklidňovat a stejně s mojí myšlenkou začala pomalu mizet mlha. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel oči, bylo to strašidelné, nevěděl jsem co se stalo, jak se to stalo, jako ano, věděl jsem, ale moje myšlenka = má síla? nechápal jsem.

Naslouchal jsem v tichosti slovům straky v jednu chvíli jsem se i posadil, ale furt vlka poslouchal.
,,vymřelí?"
optal jsem se straky, ale hned nad jeho další větou o "obyčejné strace" jsem nastražil uši a mírně se zamračil.
,,nikdo není obyčejný.. víš? i stejně vypadající vlci... či straky... ptáci celkově mají v sobě jinou hvězdnou zář.. každý je speciální..."
nachvilku jsem se odmlčel a pak mu koukl do očí.
,,ikdyby jsi byl mezi ostatníma strakama, poznal bych tě, hvězdy mi vždy poradí, ikdyž ve dne nejdou vidět"
usmál jsem se na tmavého vlka.

zacukal jsem ušima a znovu si vlčici prohlédl, nehodí do smečky? proč? však otázku jsem nahlas neřekl, protože vlčice měla další otázku. chvíli jsem mlčel a pak řekl.
,,deset měsíců.."
řekl jsem a zacukal ušima.
,,vám?"
optal jsem se nazpět.

Cukl jsme ušima když vlčice začala na mne mluvit, moc jsem jí nevnímal, jen jsem dál sledoval vodu, přemýšlející nad tou rybou, která nyní bude trpět protože jsem jí ulovil špatně.
,,bude trpět.."
šeptl jsem a mírně stáhl uši dozadu. a pak koukl na wayu, měl jsem snad víc chladný výraz než kdy jindy, šla v nich vidět lítost kvůli té rybě.

trošku jsem stáhl nervózně uši když nevěděl co chci říct, jenže po té se přesně trefil do mých slov.
,,ano"
řekl jsem a mírně zavrtěl ocasem, hřálo mne u srdce když jsem věděl že mi rozumí.