Príspevky užívateľa

Sledoval jsem okolí a zacukal s ouškama.
,,mami? co máš vlastně za magii? a odkud se bere magie? a proč máme magii?"
optal jsem se maminky a pohleděl na ni.

Poslouchal jsem vlčici a přemýšlel co dělat, poprvé jsem zde ve smečce potkal někoho kdo mi šel už ze začátku proti srsti. Zaškubal jsem ušima když promluvila ohledně vlčat, ale nějak moc jsem neodpovídal na větu, cítil jsem z ní hnusnou trpkou vůni - odpor, kdybych měl normální myšlení tak by mi i nejspíše došlo, že se s emnou moc vlčice bavit nechce, ale kvůli svojí poruše jsem to nedokázal z té vůně "vyčíst".
,,moje jméno Finn"
řekl jsem jednoduše a sledoval vlčici mezitím co mlha postupně pomalu mizela.
,,vaše jméno?"
zeptal jsem se na oplátku vlčice

Sledoval jsem vlčici pevným pohledem, bylo mi nepříjemné že jí nemůžu koukat do očí, právě z nich jsem dokázal nejlépe číst emoce. Mlha okolo mne víc zhoustla, když si mne vlčice všimla a ani tomu nebylo jinak když promluvila. Mlha zde nyní byla dost hustá, že přes ni skoro nešlo vidět, jenže byla ve výšce pat, vysoko nešla, protože zatím neměla důvod a já furt ležel na zemi, takže bylo i problém ji nějak zvednout. Chvíli jsem mlčel, ale pak se rozhodl promluvit.
,,nic. jen tu být. proč ty tu."
zamručel jsem na vlčici. I přes to, že ve větě zněla nějaká ta naštvanost, naštvaný jsem nějak nebyl, neuměl jsem to, ale prostě jsem takto mluvil, taky co čekat od vlka, který neumí rozeznat emoce vlastní či cizí, maximálně u cizích, ale musí vykazovat jasný znaky oné emoce.

Pomalu jsem zpomalil a zastavil, vydechl jsem mlhu a protáhl se po té cestě až sem, na takové dlouhé procházky jsem zvyklí tedy nebyl. Oklepal jsem ze sebe tíhu svého těla, byl to strašně nepříjemný pocit, ale popsat to nešlo. Vydechl jsem stresovou páru a rozhlédl se po okolí.
Moje oči zůstali na očích vlčice, která stála kus ode mne, moje srdce začalo bušit v hrudi o sto šest, ale moje tělo nemělo žádnou viditelnou reakci, koukal jsem vlčici do očí a čekal jak zareaguje.

Pomalu jsem procházel trávou, byl jsem daleko od smečky uvědomoval jsem si to, ztratil jsem se, ale nějak moc jsem nezmatkoval, ikdyž můj žaludek byl stažený, můj mozek nezmatkoval, bral jsem to v pohodě, cestu domů vždy najdu, tak snad bych ji našel i dnes, ne?
Procházel jsem trávou a rozhlížel se po okolí, přemýšlejíc, co bych mohl dělat a jak najít cestu zpět.

Pomalu jsem kráčel vedle vlčice, ani si nějak nepamatuji jak jsem zde s ní skončil, pochopil jsem že se jmenuje Waya a, že mne chce vzít k hrázdi, kam teď pomalu přicházíme, a něco mne naučit.
Hlavou mi běželi otázky jako, co mne chce naučit? chce mne vůbec něco naučit? nechce mi ublížit náhodou? ale nějak jsem se to snažil vše hodit za hlavu, ikdyž dvakrát lehké to nebylo. Chvíli jsem vůbec váhal něco dělat či říct, moc komunikativní osobnost jsem nebyl, vlastně komunikaci jsem se i snažil vyhnout, ale nakonec jsem ze sebe něco vytáhl.
,,takže.."
začal jsem.
,,co mě budeš chtít naučit?"
optal jsem se vlčice a čekal na odpověď, mezitím co jsem pokračoval v chůzi po jejím boku.

Mé tělo náhle ztuhlo při zvuku dopadajících tlap, rychle jsem se převalil na břicho a rozhlédl s epo okolí, mezitím co se mlha začala okolo mého těla zvedat a houstnout, srdce mi bušilo o sto šest a svíral mne žalůdek, když jsem zahlédl vlčici, viděla mě snad? viděla jak si zde hraju? ví vůbec, že zde jsem? hralo mi v hlavě a snažil se mezitím sklidnit tep, nepřátele jsem sice ještě nepotkal, ale pud sebezáchovy se ve mne začal dost projevovat.

Ležel jsem v čerstvé trávě, která pomalu začala růst do výšky, užíval jsem si tohoto příjemného slunného dne. Často jsem se v té trávě převalil a vydával ze sebe zvuky, které mé hlasivky chtěli vydávat. Ano, možná už jsem výškově začal vypadat jako dospělý vlk, hlavně vedle mamky, Kory ke které už jsem nebyl tak daleko svojí výškou, a možná jsem měl nějakou tu zvláštní poruchu, kdy jsem nevěděl moc co vlastně emoce jsou a nevěděl jak se vlastně cítím, ale to vlče ve mne furt bylo, jen jsem ho nedával tolik na světlo, nepřišlo mi moc bezpečné ho jen tak nechat projevit i třeba před sourozenci proto jsem ho ven nechával jenom když jsem byl osamotě.

Zacukal jsem ušima, slyšel jsem změnu tónu hlasu, ale nedokázal jsem rozluštit co to bylo proto jsem to i nakonec nechal být.
,,takže.."
začal jsem větu, ale nevěděl jsem jak větu zformulovat a bylo to tu, problém formulování vět, mluvil jsem moc dlouho, začal jsme tedy doufat, že mi vlk dále bude rozumět.
,,vlci ty..."
šlo moc dobře vidět že jsem přemýšlel jak to říct.
,,vlci ty můžou i jiné ptáci?"
zacukal jsem ouškama hmm ta věta v hlavě zněla jinak, řekl jsem si v hlavě a pohlédl na vlka, jestli mi rozuměl.

Pečlivě jsme poslouchal tmavě modrého vlka, naslouchal jsme každému slovu, které vypustil ze své pusy a ukládal si tyto informace hluboko do hlavy.
,,páni.."
řekl jsem a přemýšlel nad dalšími otázkami, moc mě to zaujalo, chtěl jsme vědět o tomto druhu víc.
,,pařáty? to musela vypadat vtipně."
ta představa byla zvláštní, nedokázal jsem si představit takového vlka s malinkýma pařátkama jako mají ptáci, ta představa mi nešla do hlavy.
,,nemají křídla?"
zaškubal jsem ušima a přemýšlel
,,nejsou právě křídla symbolem ptáku?"
optal jsem se.

,,chápu"
řekl jsem a zaškubal ouškama.
,,myslíš, že můžou být i jiní ptakovlci? jako... jiné druhy? a jaký druhy myslíš, že mužou být?"
nastražil jsem zpět ouška a sledoval jsem vlka čekajíc na odpověď.

Posadil jsem se, jako onen vlk a ocas omotal okolo svého těla čímž se zvedla pára.
,,chápu.."
chvíli jsem přemýšlel o čem mluvit dál a pak mi cvaklo a rozzářili se mi oči.
,,a-a? jiní ptačí vlci?? existují? krom tebe, bratra a rodičů?"
koukl jsem Strakovi do očí a čekal na odpověď, chtěl bych potkat další! vypadají nádherně a jejich síla přeměny je úžasná! Ale asi by nikdo neměl na tmavou srst Straky, nedokázal jsme si představit dalšího takového vlka, vždy jsem viděl jen Straku taky protože seděl přede mnou.

Lehce jsem se pousmál, když vlk řekl, že to je v pořádku, byla tu se Strakou příjemná atmosféra a byl vtipný! jeho bratr musel být rád za takového sourozence, určitě měli hodně společného!
,,kde jsou vlastně vaši rodiče?"
optal jsem se vlka a zaškubal jsem ouškama.
,,jsou někde tady s vámi? nebo tam zůstali?"
pokračoval jsem ve svojí otázce.

Pomalu jsem našlapoval do měkké trávy po boku mojí maminky, říkala, že nám dneska ukáže další krásu našeho světa a ikdyž to nešlo vidět, těšil jsem se na to. Šla celá naše rodinka, já, máma, hunt i sindra. Já osobně jsme se moc od maminky nevzdaloval, ano znal jsem už nějak část za hranicemi, chtěl jsem prozkoumávat ono okolí, ale radši jsem se držel u maminky, kdyby se náhodou něco stalo, i přes to, že jsem jen vlče už teď jsem si věděl o nástrahách, který svět vytváří, byl jsem si vědom toho, že se může cokoliv, kdekoliv stát a pak už to jsou jen minuty ba i sekundy, než se něco pokazí.
Pomalu jsem našlapoval a občas popoběhl, abych se furt držel po boku mamky. Občas jsem se i otočil na své sourozence, abych si byl jist, že jsou furt v blízkosti nebo jestli náhodou něco nenašli zajímavého co bych si mohl taky prohlédnout.
Byl nádherný slunečný den, sluníčko určitě hřálo do zad, ale s přicházejícím teplem začalo to moje chladnout, už teď jsem začínal být studenější než v zimním období, kdy moje tělo hřálo jak ohniště, v tomto počasí jsem spíše pomalu začal chladit jak sníh, ale já to necítil, nevnímal jsem teplotu svého těla, ani jsem to nedokázal. Ale když se bavíme o tělu, stejně jako na sourozencích, dost jsme vyrostli a na mne jde vidět, že začínám být vyšší z celé rodiny, pomalu jsem i začal přerůstat maminku, kde asi moje výška skončí? ptal jsem se, ale nevadilo mi to, snad mi to v budoucnu neudělá problémy.

Zaskubal jsem ušima kdykoliv když Hunt promluvil.
,, dobře.. Víš že ja zimu necítím.. "
Pověděl jsem a trošku posel dál na louku a lehl do trávy na bok a přetočil na záda.
,, zachvilku budou hvězdy "
Zavolal jsem na svého bratra a sledoval tmavnouci oblohu, čekal jsem na onen okamžik, snad se v noci nic nestane.. Pomyslel jsem si