Príspevky užívateľa

Počkal jsem až vlk řekne i svoje jméno a chtěl jsem už taky říct, že ho rád poznávám, ale když řekl jednu věc tak jsem nasražil uši a nevěřícně na něho pohlédl.
,,wow- vy jste nox?"
Řekl jsme trošku bez emocí, ikdyž jsem nechtěl, dost mě to překvapilo.
Hned jak jsem si uvědomil, že jsem trošku přeskočil větu, tak jsem se oklepal a potichu si pro sebe zamručel.
,,Taky vás rád poznávám"
zacukal jsem ušima a pak dál vlka poslouchal.
Při zmínění hvězd jsem pohlédl na nebe a pak do studánky.
,,hvězdy jsou nádherné, zahřejí v očích i přesto, že jsou chladné."
Hleděl jsem do vody, Ani jsem nějak nepřemýšlel nad čím mluvím, byl tady klid, černý vlk měl klidnou atmosféru, bylo mi tady příjemně jenže chvilu na to mě něco napadlo a tak jsem se podíval na černého vlka.
,,Pane S'arik, umíte číst ve hvězdách? a je to těžké se to naučit?"
nastražil jsem ouška a stáhl ocas okolo svého tělo což vyvolalo menší nával páry z ocasu, který jsem už dávno přestal vnímat jako nějaký problém.

V klidu jsem seděl a naslouchal velkého vlka, byla to příjemná změna sedět s někým klidným, moji sourozenci byli dost aktivní a já někdy neměl krok s nimi a radši se jich stranil, miloval jsem je, je to moje rodina, ale potřebuji svůj klid, který jsem si tady přimo u této studánky nacházel, proto mne i potěšilo, když vlk řekl, že sem chodí taky kvůli klidu, jenže když řekl, že je studánka důležitá pro naši smečku, zbystřil jsem.
,,Já a moji sourozenci jsme se tady narodili"
pousmál jsem se.
,,Finn. Finn de ..."
stáhl jsem uši a přemýšlel jak to je dál, jak je maminky rodné jméno, tak jak mě učila, ale napadlo mě něco k tomu přidat.
,,Finn de ...blue ama-ry-liss"
částečně jsem vyhláskoval své celé jméno i s vsuvkou z otcova jména. Nejspíše by jiné vlčata byli šťastná, že zvládli toto vyslovit, ale já dál seděl, jako by to nebyla žádná věda.
,,a vy jste?"
Slušně jsem se podíval na vlka a čekal na odpověď, taky jsem se rozhodl k otázce přidat otázku další.
,,Čím je tato studánka vyjímečná, pane?"
nastražil jsem ouška a čekal na odpověď vlka.

Trošku jsem zacukal ouškama a poslouchal jeho slova, po tom co skončil jsem se posadil.
,,Maminka ví, že rád sem chodim..."
přemýšlel jsem nad slovy co říct a jak, nechtěl jsem se nějak ztrapnit před cizincem.
,,já tu rád být.."
koukl jsem do vody.
,,je tu klid"
dodal jsem a koukl jsem tmavému vlkovi do očí, líbilo se mi jak modré jsou, jsou modré jak nebe, když se slunce schovává za hory a měsíc pomalu vylézá, fascinovalo mě to.
,,a co vy, Pane?"
Zeptal jsem se vlka na oplátku a trošku naklonil hlavu na stranu - toto jsem pochytil od sourozenců, že se vždy zeptají a dají hlavu na stranu.

Zacukal jsem ušima když zmínila tátu, neodolal jsem, zvedl se, došel jsem k ní a posadil se u její nohy o kterou jsem se opřel.
,, mamiko?... Jaky byl tata? "
Řekl jsem s pohledem dolů na výhled. Neznal jsem ho, bylo mi toho líto, ale chtěl jsem vědět jaký byl, chtěl jsem to vědět protože jsem si připadal jiný. Narozdíl od sourozenců já se nesmál každou chvíli, nebo už ani neknucel strachy či smutku, byl jsem takovej bez emocí, ano dokázal jsem je projevit, ale do určité míry, ne jako ostatní vlčata.

,, jaka hova je nejvyssi? "
Zacukal jsem ušima a sledoval výhled, bylo to tu nádherné tolik chladných barev u sebe, vytvářelo teplé prostředí, bylo to nádherné sledovat.
,, ale vážně... Co tady? "
Koukl jsem na maminku a zacukal ušima. Chtěl jsem vědět co zde děláme nepřišlo mi že sem máme zamířeno jen tak. Určitě za tím musel být důvod, nešlo to bez něho.

Stál jsem kousek od Sin, samozřejmě jsem o tomhle místě nikomu dál neřekl, ale trošku mě z toho tady mrazilo v zádech. Měl jsem hlavu podélně s mým tělem a otáčel jsem se za každým zvukem, který jsem zde slyšel. Mé oči se zaleskli, když jsem viděl vnitřek té jeskyně, byla nádherná, ale ten pach byl nepříjemnej, věděl jsem, že se mi z něho zachvilku bude motat hlava.
,,co tu děláme?"
řekl jsem a koukl na Sin.

Cukl jsem ušima, když jsem slyšel jak knučí zimou. Hnedka jsem stál na nohách a začal jí strkat do nory.
,,ségra zima ségra dovnitč."
zamručel jsem, mezitím co jsem svojí sestřičku dotlačil dovnitř. Lehl jsem si vedle ní, abych í zahřál svým tělem a nechal temné sny si mě odnést kam ony chtěli.

Zaškubal jsem ušima.
,,třeba."
postavil jsem se a otřepal hlavou, byl by dotek trošku nepříjemný, ale vše pro to, aby se moje milovaná rodina zahřála. Udělal jsem půl krok k Huntleymu, čichl si k němu, abych se ujistil, že je jeho tělo dostatečně teplé a když zjistil, že je, tak se mlha rozplynula.
,,jdeme"
řekl jsem rázně a rozešel se nějakým směrem. Furt jsem zhluboka dýchal a pokoušel se nabrat jakýkoliv pach, který by nám mohl ukázat cestu domů, ale bylo zde až moc pachů a dělalo mi problém je všechny oddělit nebo k něčemu či k někomu přiřadit.

Otevřel jsem oči hned jak jsem cítil, že třas přestal a rozhlédl se, Pohled ale zůstal na očích Huntleyho, když se mě ptal.
,,brzo."
řekl jsem jednoduše a zase se rozhlédl po okolí.
,,nebo zkusit najít cestu sami"
zacukal jsem ušima.
,,ale ty ohřát."
zafuněl jsem a přemýšlel zatím jakou cestou se vydat.

Nachvíli jsem ztuhnul, už už jsem ho chtěl schodit, ale když jsem cítil jak mrzne tak jsem spíše měl strach o něj, ale nedal jsem to najevo. Obmotal jsem okolo něho svůj ocas a a trošku se opřel o něho, abych okolo něho vytvořil víc tepla. Zavřel jsem oči a přemýšlel co dělat, ani jsem si neuvědomil, že ze mě se začala pára vytvářet víc a tak nás zabalila do teplé atmosféry a s každým mým výdechem se vytvořilo víc páry, měl jsem strach o svého brášku, ikdyž jsem to neprojevoval, bál jsem se že zde umrzne a tak mé pocity převzali moc nad mojí magii, díky tomu se i ta pára vytvářela.
,,bráška bude v požádku"
řekl jsem tichým tónem k Huntleymu.

Šel jsem vyšlapanou cestičkou, kterou jsem sem přišel, ale jak jsem si všímal i přes to, že sněželo velmi málo tak to i tak skrývalo cestičku až úplně zmizela. Zastavil jsem a začal zhluboka dýchat, doufajíc, že ucítím kudy jsem přišel, ale nedokázal jsem rozdělit pachy a tak mě spíše rozbolela hlava. Oklepal jsem se a posadil se.
,,ztraceni"
řekl jsem chladně a sledoval větvě stromů jako by se nic nestalo, byl jsem z tohodle úplně v klidu, nahodou tu bylo příjemně, ale zase. Otočil jsem se na brášku který zde mrznul. On není jak já, on to zde nezvládá. Sledoval jsem upřeně Huntleyho tlapky a přemýšlel co dělat.
,,čekat na Mami, ona přijít, ona muset všimnout my pryč.."
řekl jsem a pohlédl mu do očí.

Zacukal jsem ušíma a pomalu se zvedl.
,,za mnou"
řekl jsem a pomalu jsem se rozešel směrem odkuď jsem přišel.
,,pro tebe zima ty domů"
oklepal jsem hlavou a šel jsem dál, moc jsem si nepamatoval, kudy jsem sem přišel, ale snad jsem se dokázal nějak trefit. snad.

Všiml jsem si, že můj bratr odešel z nory, sledoval jsem jak odchází a po nějaké chvíli, když se nevracel, jsem se vydal za ním. Lehce jsem našlapoval do sněhu a prohlížel si okolí, bylo to tu nádherné a hlavně zde bylo ticho, které, ale prolomil hlas mého brášky. Zaškubal jsem ušima a s neutrálním výrazem jsem vyrazil za svým sourozencem, v tichosti jsem sledoval okolí a páru, která ze mě vycházela, obešel jsem keř a zahlédl Huntleyho u stromu jak mrzne.
,,ne mama"
řekl jsem trošku s chladem v hlase, neuvědomil jsem si ten tón hlasu, byl pro mě normální a tak jsem tomu nevěnoval pozornost a pomalu došel k bratrovi a sedl k němu.
,,dobrý?"
zeptal jsem se.

Pomalu jsem se přibližoval k půlnoční studánce, byl klidný zimní den, trošku jsem se brodil sněhem a občas musel vyskočit, abych se přes ten sníh dostal.
Užíval jsem si takové menší procházky, neměl jsem moc povoleno se ještě po území sám potulovat, ale ke studánce jsem chodil rád a dokud máma ví kde jsem tak sem zajít mohu.
Pára z mého těla vycházela kdykoliv jsem došlápl do studeného sněhu, občas mi vadila ve výhledu, ale i přes to jsem šel vpřed. Došel jsem až k vodě a celý se protáhl po náročné cestě až sem, ale moje protažení přerušil vlk, který seděl kousek od vody a seděl? né že by mě přerušil jako tak, v klidu tam seděl a nic nedělal ba ani neříkal, spíše jsem se lekl toho, že jsem ho neviděl, když jsem přicházel.
Nevěděl jsem kdo to je, Kora mě ještě moc se smečkou neseznamovala, ale věděl jsem, že to nebude nikdo špatnej, protože jsem furt na území nebo jsem v to alespoň doufal.
,,dobjý den-"
řekl jsem slušně a taky, aby vlk věděl, že již není zde sám a má tady nějakou společnost.

Hned jak řekla, že jsme na místě, ani jsem neotálel sebou a hned sebou flákl do země, ať si zde pak projde kdo chce, já se nehnu.
,,co tady mamí?"
zeptal jsem se a koukl směrem kam ona.
,,wow!"
rozzářili se mi očíčka a sledoval sjem nádheru toho výhledu
,,hezké!"
řekl jsem jednoduše a zavrtěl ocáskem