Príspevky užívateľa

Bylo to nedávno, co se utkala s tlupou vzteklých zmutovaných vydrýsků. Bolí to na dušičce, ale, co si budem, extra vítězně nevyšla. Hlavně z toho důvodu, že schytala pár nehezkých zranění. Moc je necítila, samozřejmě, bolest jí byla zcela cizí. Ale cosi cítila... Únavu, ale jinou než tu, kterou zažívala po dlouhém dni. Byl to zvláštní pocit. Cítila se slabě. Bylo to snad poprvé, kdy si začala uvědomovat svou smrtelnost. Ale ne, přeci takto skončit nemůže. To není možné! Vždyť... vždyť to sotva vnímá. Jistě, tušila, že je na tom celkem blbě, ale tušila by, že by bylo více varovných znaků než je ta divná únava. Snad od toho byla ta bolest? Aby vlku řekla yo typku, za chvíli lehneš a budeš vymazán z cenzu. Sorry.
Zastavila, aby se vydýchala. Zdálo se jí to, nebo viděla kohosi v dáli? A kde to jako vůbec byla?

Jeden jedinec zdrhl a další přišli! Á sakra. Pocit vítězství se vytratil. Bestie byly velké a v početní převaze, jak by si mohla myslet, že má šanci? Ale byla až moc tvrdohlavá na to, aby si uvědomila, že je nejvyšší čas se na to vykašlat, nic nepokoušet a jít domů. Místo toho pokračovala ve fajtce, kterou nemohla vyhrát. A i kdyby ji nějak vyhrála, tak by to nebylo zadarmo. Škrábance i škaredé kousance neschytala nejen ona, ale vidno i cizinec.
Mohutný ďasovec se jí zakousl do nožky a začal ji tahat směr voda. Bylo jasné, proč. Ve vodě byli ve svém živlu. A pak by byla večeře pro změnu z ní!

"Fakt, opravdu? To je úleva, že nejste mý halucinace," protočila nad slovy Belly, že tu není sama. No jasný, že tu není sama!! To ví aj bez ní! Je to prostě hlavička.
Na další slova už raději nic neřekla. Tahle křídlatka jen kecá a nemaká!! A toto je jedna z nejvýše postavenejch typek tady, jó? Pff. To je tedy spravedlnost!! Ale tady si nikdo roven nebyl, ač většina říkala jinak. V Nihilu bylo nerovností až až.
Ale pak už nevydržela a musela něco vyřknout. No jo. Zalepit jí hubu prostě není jednoduchý.
"Já ti řeknu plán útěku," ušklíbla se. "A ten plán je se vyhrabat ven, protože, šok, jiná možnost není! Pokud si teda nemyslíš, že by bylo rychlejší se prožrat kameny na druhý straně jeskyně. Ale já bych nerada byla ve svých nejlepších letech bezzubka." Holka holt byla poněkud impulzivní, zatímco chudák Belle si chtěla vidno vše nejdřív promyslet! Škoda, že šedivka nebyla více po rodince, ale nihilský syndrom už byl hluboko v její hlavičce. Jak by taky mohla být po otcový straně rodiny, když je doteď sotva vídala?
I přes její nekonečný pindy ji chtěl zdejší ranhojič zkontrolovat. Povzdechla se a pohlédla na Dýdu. "Ale dyť to nic není!" No jo, pro ni je vše irelevantní bebí. Kdyby ale byla *normální*, tak by nejdřív zafňukala bolestí. Mít bebí na pacičkách nemohlo být nic příjemného!
"Jú," vydala ze sebe, když roh Belly Ciao začal zářit jak ten od Twilight Sparkle!! Následně si všimla i zářicího levitujícího střepu. "Ten snad po mně nehodíš," ušklíbla se. Kdyby to uměla po někom yeetnou velkou rychlostí, to by bylo krvičky, kdyby se náhodou trefila do místa, kde je nějaká tepénka!
Nu každopádně zvedla jednu packu. Počká si na verdikt, kterej ji nestresoval. Žádná amputace přeci nehrozí!

No jó, matinka by se jí líbila! Bohužel jí nějaká rodičovská starost tak trochu minula a rostla jako plevel. A podle toho to tak i vypadalo. Napravovat škody této výchovy bude jistě nesnadné a co si budem, většina by se na to vykašlala už předem. Toto už nikdo nespraví.
Protočila očima. "Že? Všude jinde bych byla ta nejoblíbenější," ušklíbla se. Ah, vyroste vůbec někdy tento živel? Dospěje? Nebo je to už marný?
"Samozřejmě. Nehodlám tu přeci chcípnout," zamračila se. Musí se *eventuálně* dostat ven, no né? Nemůže přeci zgegnout, to je nemožné. Její duše je věčná a předurčena k velkým věcem! Třeba k tomu porazit Žeryka a jeho otroka Nákazu, pak šéfit rodu a total ho zreformovat! Nebo, hm, hm... zdeformovat?
"Tak snad ten domeček přežije případné blízké setkání se stromem," uchechtla se. By bylo celkem blbý, kdyby se jim to tu rozpadlo.
Každopádně se rychle protáhla a hned hopla zpátky na válendu. "Ale co se stresovat, có? Stejně prd naděláme. Radši si na chvíli lehnout do pohodlíčka, ne?" Bylo to trochu drzé, ale to už byla ona. Její válenda nyní. Nemá bejt tak pohodlná!!

Přivřela očka. No sakra!! Už doufala, že to její není. Nebo jen kecala? Těžko říct. Určitě neměla dost informací na to, aby se s ní začala hádat o vlastnickým právu! Ač by ráda. Z tohoto baráčku by byla dobrá skrýš pro případ toho, že by si potřebovala dáchnout od smečky.
"Kdyby někoho podezřívali, že mě unesli, tak budou slavit a ještě dotyčnýho obdarujou. Nekecám," ušklíbla se. Dobře tušila, že ji valná většina jedinců ráda nemá. Až na bratra Arkádu, ale ten na tom nebyl o moc lépe. Ale no co. Bylo to vzájemný. Ona je taky ráda nemá!! A určitě je nepotřebuje. Nebo... nebo jo?
Zvenčí se zas ozval randál přírodního původu. A pak to tu pěkně ztmavlo. Huh? To jak? To tu jsou fakt... uvězněný?
"Asi si budeme muset začít rozumět, protože se teď asi ven jen tak nedostanem," zazubila se, ale uvnitř málem vyletěla z kůže. Dyť jsou pohřbený!! A tato podělaná chata je teď jejich rakev! Kdyby to byla aspoň její soukromá hrobka, ale musela tu být ještě s nějakou děvuchou! Před chvíli to byly srandičky a fórečky, ale teď měla po prdeli.

Gájel si vskutku myslela, že královská rodina na své poddané hodí bobek, ale vidno nebyla taková konspirátorka jako MUDr Bellanna, která by si pomyslila, že Volt o lavině snad mohla i vědět! Jaká to škoda, že si nemohly číst myšlenky, jistě by z toho byl zábavný talk.
"Případně?" zopakovala její slova. "Tak to né. Soudruhům tam venku nevěřím tolik jako věřím sobě. Nemůžeme čekat, že nás někdo fakt zachrání." Celkem pesimistický pohled, ale stála si za ním. Nemohou ze sebe dělat bezbranné chudáčky. Vždyť jim jde o kejhák!
Podívala se na Dýdu. No hurá! "Každá pomocná tlapa dobrá, supr," kývla hlavou. Aspoň ta co k čemu byla! Nechce se tu uzavřeně válet a čekat na osud, na rozdíl od někoho.
Následovala otázka ohledně zranění. Jéžišmarjá!! Už zase? Ugh. "Tak jsem asi šlápla na nějakej ledovej střep, nó," protočila očka. "Budu v cajku. Máme teď trochu důležitější věci na práci," mávla nad tím tlapou a šla hned hrabat, čímž si svou ránu vlastně dál dráždila. Holt když si porovnala možnou smrt na rány od střepů se smrtí kvůli pohřbení sněhem, tak se jí ta druhá možnost zdála kapáánek víc pravděpodobná.

"Jó, to nejseš jediná," pokrčila ramínky. Spíš komu ta zima nelezla na nervy? Byla by v šoku, kdyby narazila na někoho, kdo tohle počasí zbožňuje. A hned by se s dotyčným chtěla spřátelit, páč takovýho cvoka vlk jen tak nenajde, no né?
Přivřela jedno očko, jakmile uslyšela další slova vlčiny. He? To jako si chce z ní udělat ňákýho terapeuta? Typka spadla z višně, né?
"A tos jak dlouho přežívala bez vody, hm?" naklonila kebuli mírně do strany. Jéžišmarjá, tahle křídlatka byla tak divná!
"Neboj se. Zbavit se strachu je ízy jak nic," ušklíbla se a šla k ledu. Několikrát do něj co nejsilněji udeřila tlapou a čekala, než zmetek křupne. Nemělo by to být nějak těžký, no ne? Led tu byl evidentně podstatně tenčí jak jinde. Přeci jen, tahle řeka nebyla zdaleka tak macatá jako taková Cona.
A co vlastně měla pro cizinku v plánu? Nejraději by ji sama *málem* utopila. Exposure therapy!! Na to jediný věřila.
"Anebo víš co? Mám ještě lepší nápad. Stoupni si na ten led. Ale na jiný místo než na to pomlácený." Chození po zmrzlý vodě može být taky součást jejího milovanýho exposure therapy! Nebo se jen chtěla podívat na to, kolik toho ten led unese...

Prohlédla si vlčku. Hmmm. Zajímavé. "Pěkné. S neslyšnou chůzí a tak tmavou srstí si tě jen tak někdo nevšimne, což?" mrkla. Řekla to vlastně jako takové... nenápadné popostrčení k hříchu. S takovým sneakem si vlci sotva všimnou její existenci na území, natož mimo něj, že? Ale vlastně, proč tak toužila svést tuto pro ni naprosto cizí vlčku na scestí? Byla to sobecká touha po menším adrenalinu nebo jí snad bylo vlčky i líto, že život, který prožívá tak uzavřená, není ani život? Sama přeci jen považovala za důležité mít tu možnost si rozhodnout, kdo bude a jaký bude vést život. Ne, že jí osud nadiktuje od A do Z rodina či smečka.
Kouzla? Povytáhla své imaginární vlčí obočí. Až tak, jo? "A jaká kouzla?" zvídala se. No moc šťastlivců, co by mělo dvě magie, nebylo. Ale věděla, že to možné je. I Arkáda to měl!
"Chápu tě. Otázkou ale je, jestli nějaké jednou ještě bude," pověděla vážně s jistou dávkou melancholie. "Pro mladé nejsou takové následky jako pro dospělé." Předpokládala, že jen pár vyvolených magorů může jít na výlet z toho jejich měsíčního magorlandu. Jinak by nebyla moc pointa dělat bububu ohledně světa mimo, no né?

Úplně se jí oka rozsvítila. "Já a hlad? To mám vždy!" Hlavně hlad po adrenalinu! A nemůže přeci vypadat před týpkem jak nějaká malá srágora. Sice nevěděla, že typek má pěkně nefér boost v podobě bojový magie, ale co by nadělala, že.
Jakmile si ďasovci pořádně uvědomili, co se dělo, tak je hnedky obklíčili, přičemž jejich pozornost byla zaměřená na Gilla. Jeden z těch větších, metr a půl dlouhá samice, se po něm vrhl. A pak šli i další. Gájel cítila, jak jí adrenalin začíná ovládat mozek. "Tak jdeme na věc!" štěkla a hned se vrhla po první bestii, kterou spatřila. Myslela si, že to bude pro ni ízy stejně jako pro tmavého týpka. Bude to jako křupnout gigantickou superveverku, no né? No, tak jednoduché to nečekaně nebylo. Ďasovci nebyli žádní malincí bezbranní tvorečci. Gájel by to poznala, jakmile ji protivník kousnul. Žádnou varovnou bolest ale necítila, a tak se bila s příšerkou dál. A dokonce úspěšně! K zabití sice nedošlo, neb dotyčný zvolil úprk, ale to byl aj tak tučnej úspěch. Ou jé! To se doma bude vychloubat! To kdyby věděla, že doma je bude zajímat především ten nádhernej kousanec, co schytala.

Gájel pár okamžiků zpracovávala, co se sakra stalo. A jak rychle se to stalo. Hned tlapama nahmatala okolní sníh, který je zasypal. Kdyby bylo dost světla, jistě by si hned všimla, jak se kapánek zbarvil doruda. Ano, trošku se ledíkem pořezala, ale to bylo poslední, co ji nějak trápilo. Ohlédla se na Dýdu. Jak někdo mohl bejt tak tupej?
"Jak ses lekla, že umřeš?" uchechtla se. "Copak ti to nedochází? My tu chcípnem. Ale pomalu. Veeelmi pomalu. Buď se udusíme, umrznem, nebo chcípnem hlady, pokud se nesežerem navzájem. Dobrý, ne?" Posadila se. "A né, nikdo nás nezachrání, to ti říkám rovnou. Panovnica a paňprinceznička se pro nějaké irelevantní joudy nepředřou. Sorry jako. Koho tu máme dál? Moje máti z týto informace dřív chytí infarkt jak nám pomože. Stará jak vesmír sám. Sašena a Sol svými mrňavými těly těžko vodhrnou takovou kopu sněhu. Zrzkovo ezobláboly o osudu a hvězdách nám taky prd pomožou. Možná by byl použitelnej Iris a Tošin, ale to jsou *dva* vlci. Dobrý, ne? Se už dřív vyhrabeme samy!" Takovej hejt na královskou rodinu mohl být rizikový, ale at this point jí to bylo už celkem fuk, neb její pomyslný pohár trpělivosti přetekl. Měla už toho akorát plný zuby. Už upe slyší fotra nebo Žeryka, boo hoo, taková *emoční* reakce se jejich vznešenému rodu nesluší. Do háje, proč na ně furt myslí? Jsou jí přeci fuk.
Zhluboka se nadechla. Neměla vlastně strach, že zemře. Až samotnou jí to celkem překvapilo. Snad stále měla v mozku tu ideu, že ona přeci zemřít nemůže. Ale proč měla náhle takový delulu reakce?

CW: sprostá slova, nadávky

Gájel uklízela poněkud nakáknutě jeskyni po svatbě. Né, že by byla nějakej dobrej samaritán, kdeže. Tahle práca ji šíleně drbala. Jak služka!! Ale potřebovala přenést své *emoce* na jiné místo. Ano, emoce, u milágy, jaké to rouhačství!! Nu, tou emocí byl vztek, protože Gájel většinu času stejně nic moc jinýho necítila. Byla nasraná na svého fotra, který se rozhodnul chcípnout tou nejvíc trapáckou cestou vůbec. Zabila ho nějaká podělaná ketka! Ketka, do háje!! Takovej odkaz bude nosit? Ten, koho ulovil nějakej podělanej Garfield? No to tak! Ostuda. Neskutečná ostuda. Ani mu nemohla do ksichtu říct, jak ho nenávidí. Jak nenávidí tu celou jejich podělanou famílii. Boo-hoo. Jen ať si Chalán vleze do jejich řitního otvoru jak ve Vissalis! Ať si volíze samou láskou ty dementní rodokmeny, ve kterejch byli vyzobrazený dement vedla dementa. Jako kdyby se z těch joudů z dob dinosaurů měla posadit na zadek. Proč by jako měla poslouchat ty stupidní tradice? Protože tak řekl dědek milion let zpátky? Ne. Ona si bude dělat co chce. A žádnej blbej Nákaza jí v tom nezabrání. Nebo ano? Jeho smradlavá existence hodila do jejího života pořádný vidle. Takhle měl strýko Žeryk kontrolu i tady. A ještě ten hňup měl bejt koncil či co! Do háje už se vším. Fakt doufala, že ten prvok se bude věnovat exkluzivně svým postihnutým budoucím harantům a na ňu a sourozence zapomene. Hernajs, to by bylo tak krásný.

Schválně se nedávala do řeči tady s Dýdou, protože jí bylo total jasný, že jakmile s ní naváže byť na milisekundu oční kontakt, tak bude jako utržená ze řetězu a vymluví jí kráter do hlavy. A o to faaakt nestála.
Náhle ucítila jakési *otřesy*. Vzhlédla hore a všimla si, jak se klepou rampouchy, co byly na stropě už v době svatby.
"A do haj***," vydala ze sebe tiše a ohlídla se na ty dvě. "Bacha!" vyštěkla a hned zdrhla do rožku, kde jí nehrozilo napíchnutí. Bohužel padající rampouchy nebyly jedinou hrozbou, protože otřesy ještě zesílily a najednou - sníh zavalil vchod. Rampouchy spadly a kousky ledu ležely po zemi. Všude byla naprostá tma.
Gájel se rozběhla k zavalenému východu. Při cestě nepochybně šlápla na několik kousků ledu a jistě si nevědomky pořezala packy.
"K****!" vyštěkla naštvaně, jakmile si uvědomila, že není šance úniku. Hlavou jí bzučely všelijaké nekřesťanské nadávky. Ne. Ona teď nechcípne. Tohlecto přeci není v jejím osudu, no ne?

Jak dělala šmejděníčko šmejdění, tak si sotva Hel všimla! No to bylo překvapení. Trochu... nemilé překvapení. Ale vlčice se nebála. Asi stále žila ve vesmíru, že ona přeci umřít nemůže. Chyba.
"Ale zdravíčko," ušklíbla se familiárně, ač vlastně vůbec nevěděla, co je to za typku. Z plesu si ji total nepamatovala. Jak by si řekla, ona si pamatuje jen zajímavé jedince. A Helenka tehdá pro ni zajímavou nebyla.
"Tohle bydlo je teda tvoje, jó? Nebo ses sem dostala náhodou?" zeptala se zvědavě. Skoro až zapomněla, co se tam venku děje!! Ale brzy nastal tučný reality check, protože z venku se náhle ozval pěkněj náraz na zem. Nejspíše začaly kvůli vichru padat větve.
"Juuuj," hvízdla po těch děsivých zvucích. Ano. Ani teď neměla z této situace kdo ví jaký respekt. Chyba. Dokonce i sněžení zesílilo!! Ale holt musela bejt prostě drsná.

Gájel se ale nemohla nějak stresíkovat tím, že tu někdo žije, no né? Radši se k někomu vloupat, než chcípnout tam venku! I když, vzhledem k tomu, jaká vichřica tam venku byla, tak by se nedivila, kdyby se tento barák rozpadl i s ní. Ale taak, kdo ví, kolik zim tento domeček přežil, takže co by se měl rozpadnout zrovna tuto! Radši si udělat čas na... čumendu. Protože uvnitř byla kopa zajímavých věcí! Hnedka skočila na válendu. Snadná to oběť. A... celkem pohodlná? Co to jako jé? Dyť na tomto by se aj dalo dobře chrápat! O dost lepší jak zem v noře a v jeskyni! Hernajs, a jak by se to dalo dopravit k nim? Asi pěkně blbě.
Bylo hezké, že její mozek se zaměřil na takovou blbost, ač venku řádil armageddon a ještě k tomu tu aj někdo blízko byl!! A co víc, samotnej majitel nemovitosti! Ajéje.

He? Fakt tu slyšela druhou dušu? Přes sněhovou bouři šlo vidět skoro prdlajs, ale hluchá ještě nebyla! Normální jedinec by asi slavil, že tu nechcípne sám, ale Gájel ne. Gájel by si pomyslila, že je to další kus, na kterýho by musela brát vohledy!!
"Jó!" zahučela na cizince. "Doufám, že máš ňákou ohnivou magii!" dodala hnedka. Když už se tu shodou okolností courá někdo druhej, tak ať k něčemu je, né? Ohnivá magie by bodla, protože by z nich pak nebyli dva rampouchy. A Gájel odmítala cípnout tak trapně, že jo. Když už jít na onen svět, tak hezky ve stylu!!

Vítr ji přepadl už na pláni posledních sobů. Nepříjemná zkušenost, ale oproti tomu, co bylo teď, to byl vánek pro malý mimísky. Jéžišmarjá, měla už fakt pocit, že ji ten vítr odnese někam na moře!! A ještě nebyla ready jít na onen svět, to fakt né. Bude bojovat do posledního dechu, opravdu. I proto se jí oka rozzářila, když spatřila potenciální skrýš. Záchrana, záchrana!! Připomínalo jí to ty divný baráky, co byly v kultu, ale tento byl hezčí, ale... působil poněkud křehčeji. Čert to vem!! Moje nyní!
Rychle se doplazila k chajdě a hledala vchod ven. A to rychle! Okolní stromy se ohejbaly natolik, že by se nedivila, kdyby jí nějakej spadl na kebuli. Nebo kdyby ji pohřbil sníh! Ale konečně spatřila kus naděje. Okýnko!! Nebo spíš ďura dovnitř. Na nic nečekala a hned vyskočila dovnitř. Hurá! Jakmile se pořádně oklepala, tak si uvědomila, že to tu celkem slušně smrdí po vlcích. Ježišmarjá, on tu beztak někdo žije!! A to už doufala, že by si tuto boudu mohla nechat pro sebe! Ale tak... možná majitel mezitím zdechl při tom blizárdu tam venku. To by bylo super.