Príspevky užívateľa

Toho dne hačala a pozorovala sílu zdejšího moře. Hezky z bezpečné vzdálenosti. Tedy, ne moc bezpečné. Stačilo by uklouznout a moře by ji spolklo. Ne, že by ji to příliš trápilo. Naštěstí však už byla poněkud umírněnější. Rostla! Bylo jí čerstvě celého půl roku, což znamenalo, že už nemluví jak trouba. Konečně může při hovoru působit trochu inteligentně! Teď ještě, aby i ta konkrétní slova byla inteligentní. Ale tak, s milágovským mozkem bylo možné vše. Úplně tupá snad nebude! Ale impulzivní ano. Nezbývá nic jiného, než doufat, že rod z ní ty emoce krásně vymlátí.

Zazubila se. "Já poznám všechno!" řekla pyšně. Pozná každého vetřelce. I ten, co vetřelec není, se po setkání s tímto špuntem vetřelcem stane. Nedalo se nic dělat. Možná by maximálně panovnici ani ze srandy vetřelcem nenazvala. I když, u Gájelky bylo možné vše. Byla možná až moc hravá. A drzá.
"Já mám plavdu vždy!" vyplázla hravě své jazyčisko a poskočila na místě. Následně se zahihňala, když si všimla, jak cizinci zavazela jeho ofina. Normálně by mu toto háro záviděla, ale jak rychle viděla jeho nevýhody, tak se tak nestalo. Spíše jí to teď přišlo vtipné. "Mohla bych ti to ostžíhat, jestli chceš!" uchechtla se. Vypadal by sice pak jako bezďák, ale aspoň by neměl chlupiska v očích!

Ušklíbla se. Možná na slovech bílého podivína něco bylo, ale to neznamenalo, že se jí to líbilo! Zlobilo ji, že ji znal sotva pár minut a už dělal takové závěry! Ona je přeci tajemná, mysteriózní a kdo ví co ještě, nemohla být přeci takto jako otevřená kniha!! Být jako otevřená kniha bylo moc trapné. A Gájelka odmítala být trapák. A hlavně, pak by nemohla dělat se Zathem další výdržový challenge! Čas provést nějaký manévr.
"Dyť mě znáš jen chvíli a nevíš, čím to je!" zazubila se. Nenene, hlavně né rodiče!! Nesmí za nimi dojít! Musí něco vymyslet, něco bystrého. Něco, co bělocha přesvědčí, že je naprosto ok, v pořádku a že za rodičema vůůůbec jít nemusí. "Naši už o tom dáávno ví. A vůbec, jsme známí tím, jak dokážem všecko potlačit!" blýskla očkama. Hlavně emoce, že? Ale teď i bolístky. Zadoufala, že ta slabá vyhovorka přesvědčí bělocha, aby za rodičema nešel. Jistě, mohl žblekotat, jak zajistí to, aby si ples užila, ale prostě final autoritou byla rodina, né on.
"Jinak jsou tam, jestli se moc nudíš. Aikan a Bisa," zamručela a packou ukázala směr Brisa a Aikan.

Gájelka jakžtakž vnímala slova otcova. Opravdu! Vnímat je ale žel neznamená se podle nich řídit. Bohužel.
"Na území je ale bezpečí ne?" zeptala se, zatímco zkoumala okolí. Bohužel čím hlouběji vlk v jeskyni byl, tím méně tu bylo světla. Takto se bude zkoumat blbě! Ne, že by ji to mohlo zastavit nebo tak něco. Na to byla příliš tvrdohlavá. "A já bych ulčitě všechno nebezpečí odehnala!" zazubila se. Věřila si. Až moc. Nejspíš ji tento mindset jednoho dne pořádně kousne do zadku.
"A žije tu něco?" ptala se hnedky dál. Nějaké příšery? Bájní tvorové? Či jen nějaké myše? Ať to bylo cokoli, musela to vědět!

Cítila se trochu zklamaně, ne, že ne. Možná v ní stále dřímala ta kapka naděje, že skončí ve vzduchu. Samozřejmě, že neskončí. Bez šance. Nikdy nepozná, jaké je to být ptáčkem! Navíc, už ho a další dospěláky měla prokouknutý. Možná někdy znamená *nikdy*. A to téměř bez výjimky.
"To už budu babka!" ušklíbla se na něj a protáhla si nožky. Začala si mapovat okolí. Chtěla totiž prchnout. Bohužel nihilské území mělo jednu velkou nevýhodu. Jeho většina tvořila pláně. Na nich se blbě zdrhá před dospěláky.

Cítila se jako rukojmí. Samozřejmě nechtěla jít se zrzkem *někam* na procházku s tím, že *třeba* něco najdou. Chtěla určitě něco najít! Bezcílně bloumat může i sama! Na to nepotřebovala nikoho druhého. Hlavně né někoho takového! Nebo, možná mohl bejt fajn. Mohl. Jen ji prostě vyrušil ve velmi nevhodnou dobu a neumí zavřít zoban!
"Ledaže bys mě povozil a letěl!" ušklíbla se a vyplázla jazyk. Chtěla letět!! A když odmítne, tak ať si trhne nohou. Prostě zdrhne. A basta.

Pokrčila rameny. Nechtěla říct, že jí taky těší, protože jí opravdu netěšilo. Jistě, kdyby tu byl takový tatínek, tak ten by se na ni jistě velmi škaredě podíval. Ale on tu nebyl, takže si mohla dělat vše, co chce! Ha!
"Ale nebojí!" ušklíbla se. Ona je přeci nesmrtelná. To neví? Bude je muset všechny obratem poučit. "Už jsou zvyklí a ví, že se mi nic nestane!" Ah, ale jakmile jim Bella řekne, že neumí cítit bolest, tak se bát rychle začnou. A to, že jsou zvyklí? Co ona věděla?

"Abych...abych..." začala, však nevěděla, jak přesně vyřknout své myšlenky, aby to Deet dávalo smysl! "No abych byla ta nejsilnější! A když budu nejsilnější, tak... budu slavná a všechny zachláním!" Dávalo to smysl? Kdo ví. Moc nevěděla, jak dát své myšlenky do slov tak, aby to dospělák pochopil.
"Né no," zazubí se. Slepýš? S takovým jménem beztak ani nevidí! A kdo by se bál nevidomého? No ona určitě ne! "Těch bych se ani myš nebála!" A ty se bojí pomalu všeho! Proto taky zmiňovala super zmije a né cringe slepýše.
"U nás není nic zajímavého," pokrčila ramínky. Žádné rohy, parohy, či křídla. Prostě zhola nic! Ani cool rodové jméno neměla! Jistě, sice byla z významného rodu, ale nějaké jméno dostane, když něco dokáže. Prostě to neměla free jako jiní!
"Myslíš?" zamrkala. Fakt si Dýda myslela, že je hezká? I když na ni nebylo nic moc speciálního? Ah, to bylo hezké!
Gájelka byla velmi natěšena na den, kdy objeví svou magii. Doufala, že to už bude brzo. Co nejdřív! To bohužel nevěděla, že mergery se projevují až kolem prvního roku života. Holt si bude muset ještě nějakou dobu počkat. A ona čekání ráda neměla!
"Něěěě!" zamračila se. "Za nimi nee! Já za nimi ještě nechcu. Později, né teď!" Ještě pět minuuut! Nebo u ní spíš pět hodin. "Můžeme jít víc naholu!" navrhla rychle. Čím budou hlouběji v kopcích, tím dýl pak bude trvat se dostat dolů domů!

Gájelka se zazubila. Těšilo ji, že má v tomto více vědomostí jak její bráška! Toho musí využít.
"No fakt!" potvrdila a pokračovala dále v cestě. Už budou blízko! "Bylo mu tisíc let a kdysi sahal až do oblak!" Aspoň jí to takto řekla Bellanna. A i kdyby to nebyla úplně pravda, tak co? Znělo to hustě, tak to musela přeci sdělit a pochlubit se svými vědomostmi! Dodnes jí vlastně fascinoval koncept, že by se něco mohlo dožít takového věku, když vlci obvykle umírají v patnácti letech. Ale ona v patnácti neumře, nene. Byla odhodlaná vymyslet nějaký lektvar nesmrtelnosti nebo tak něco. Bude jí trvat nějakou dobu, než si přizná svou vlastní smrtelnost.
"Tady je!" zvolala a rozběhla se k obrovskému spadlému stromu. Na něj musí vylézt! Když je spadlý, tak by to nemělo být tak těžké, ale stále to nebyla žádná mini břízka. Zadarmo to nebude!

Gájelka se vydala i se svým bráškou Khalanem směrem... od nory pryč! Bylo jen otázkou času, než ti dva spolu něco podniknou. A kdo ví, možná i svého brášku trošku zkazí? Ona byla ta zlobivá a on působil moc jako tatík. Slušňáček. Možná se mýlila, ale tuhle myšlenku měla prostě v mozku vypálenou! Úplně se děsila toho, že Khalan bude to oblíbené dítě. Na Arkádu ani nemyslela. Chudáček malej, furt nemocnej, neměl proti nim moc šancí. Ale Khalan? To byl teprve rival! A možná i on ji bral podobně? Nebo byl naopak normální. Také možnost. Holt šedivka odmítala být na druhém místě! Ale se svou náturou by měla být ráda, jestli bude vůbec na jakémkoli místě. Jestli se brzy nezklidní, tak se na ni zbytek rodinky moc hezky koukat nebude.
"Ha! Tady to už znám!" zavrtěla ocáskem. Byla tu přeci kdysi s Irisem. "Blízko by tu měl být velký spadlý stjom!" dodala a zadoufala, že to bude pro bratra nějaká nová informace, aby si trošku zvýšila své sebevědomí a naděje.

Dorazila až sem. Byla unavená. Toho dne šla podstatně dál nežli normálně. Vlastně se dostala k samým hranicím smečky, do hraničního lesa! Žel nevěděla, kde se vlastně nacházela. Nebo spíše bohudík? Kdyby tušila, jistě by se přinutila jít dál a dál! Místo toho si lehla pod stromeček a zívla. Rozhodla si dát nap a nabrat trochu sil. Vlastně už měla celkem i hlad. Ale musela vydržet! Bude to dobrý. Když vydrží, určitě to bude stát za to. Nebo ne. Stále doufala, že najde další pecku. Moře bylo jedno z velice fascinujících míst, ale doufala, že tu bude více hustých míst! Zavřela tedy konečně oka a šla chrupkat. Doufejme, že tuhle tulaňu nic mezitím nezblajzne.

Sedla si k vodičce a oddechla si. Vzpomněla si na to, jak její sourozenci a ona šli s tatínkem k prameni řeky! Je stále ve hvězdách, co se tam vše (ne)stalo, ale určitě to tam byla... sranda? Jistě ano. Doufejme, že bude více příležitostí na takové krásné rodinné interakce.
Strčila packu do vody a pozorovala ji. Cítila, že už byla celkem studená, ale pochopitelně ji to dvakrát zrovna neobtěžovalo. Skoro až poskočila, když si její oko bystré všimlo, že ve vodě byly rybičky. Rozbušilo se jí srdíčko. Jak se loví, jak se jen loví? To by byla pecka, kdyby se vrátila domů s takovou ňamkou! Bohužel její hlavinka nemohla přijít na to, jak se tací šupinatci loví, tak poněkud frustrovaně vstala a od řeky odešla. A v tom si u keříků všimla jakéhosi myšáka! Samozřejme i toho chtěla chňapnout. Žel byla jak štěně, tak velmi zbrklá, tak hlodavec rychle prchl do bezpečí. Ach jaj.

Gájel si tu v okolí ťapkala a celkem se nudila. Nihilské území se jí už okoukalo. Alespoň ta nížinná část. Hory moc neznala, pochopitelně. Na ty byla ještě příliš malá! Jistě se nejednou pokoušela je pokořit, ale vždy víceméně neúspěšně. Naštěstí. Kdyby se dostala příliš vysoko, nejspíše by nepřežila. Náročný terén a zima nejsou pro každého! A už vůbec ne pro malé štěndo.
Místo toho se vydala k řece pozorovat tekoucí vodu. Tady potkala Lokkiho! Žel Lokki zahynul na neaktivitu a je jen ve hvězdách, jak by ona hra dopadla. Jistě zajímavě! Tak třeba příště.

Zívla. Už jí to unavovalo. Chtěla jít zkoumat dál a dál! Ah, kdyby ten zrzek byl aspoň zajímavý jako třeba Iris. Kéž by se on ukázal! To by bylo super.
"Ghaa'yel," představila se a pokrčila ramínky. "A ně! Máma neví, že tu su," řekla rovnou. Bylo jí jasné, že na to přijde řeč. Vždy na to přišla řeč. Už všechny dospěláky měla prokouknuté! Jen zadoufala, že by se zrzek hned nerozhodl ji odnést domů. To by se bránila zuby nehty!! Možná... Při nejhorším se ho pokusí aspoň ukecat na hru, ačkoli si myslila, že s ním by to byla těžká nuda.

Jakmile Iris odešel, tak si lehla na zem a protáhla se. Byla už celkem unavená. A dalo se divit? Celý den furt utíkala po lese a honila stíny! To by byl unavený kde kdo, natož malé děcko. Už se jí zavírala očka, ale přesto se jí spát nedařilo. A tak opět vstala a rozhlédla se. Doufala, že by našla Arkádu! Ne, že by měla náladu na další endless hry, ale chtěla se mu pochlubit, kde všude byla a co všechno zažila! Malý děcka přeci jen neumí moc držet pysk. Bohužel.