Príspevky užívateľa

Její zvědavost byla samozřejmě i teď příliš silná. Jinak by nechtěla vlézt dovnitř, že? Celá ta loď smrděla divně. Nemohla však identifikovat, proč. Ale naštěstí onen pach nebyl pro ni nějak příliš výrazný či odporný natolik, že by se musela zgrcat a hned zdrhnout. Však o to víc ji zajímalo, co to vlastně cítí! Protáhla si packy a rozhlédla se kolem, jestli náhodou nespatří onen zdroj. A něco opravdu spatřila! Ona modrá srst se zrzavou ofinou se nedala jen tak přehlédnout.
"Vetželec!" pískla bojovně. Samozřejmě nevěděla, že protentokrát měla svým způsobem pravdu. Opravdu se nejednalo o soudruha z Nihilu. Sice jejich území bylo na rozdíl od toho ignisáckého otevřené, ale to ji nebránilo v tom, aby říkala každému, koho nezná, vetřelec. A ona všechny vetřelce porazí! Všechny!!

Šedivá děvčica samozřejmě byla opět na své pravidelné procházce. Ah, cožpak nemůže chvíli posedět a zůstat v klidu? Odpočívat a nenamáhat se? Kdeže! Nemožná věc. Holt se až moc snadno a až moc rychle začne nudit. Furt potřebovala něco nového! Bohužel si vyčíhla moře. Asi lepší jak hory, ale přesto! Stačilo, kdyby si šla naivně zaplavat, a už by ji smetla vlna a utopila se. Naštěstí se jí toho dne moc koupat nechtělo. Alespoň prozatím. S ní bylo možné vše. A co to bude dneska? Není přeci dne, kdy by neudělala nějakou blbost! Ale co si budem, brzy jí bude celých šest měsíců. To už by mohla sehnat trochu rozumu a pudu sebezáchovy, no né? Doufejme, že ano. Jinak její velmi rozumná rodinka by ji... co by jí udělali? Vydědili? To snad ne!

Byla opět na průzkumu území. Chtěla jít dál, dál a dál! A tak se vydala směrem na jih, dokud nenarazila na moře. Byl to vskutku dechberoucí moment. A dalo se jí divit? Moře viděla poprvé v životě právě v tomto okamžiku. Tolik vody! Hnedky se rozběhla k pláži a začal průzkum. Fascinovalo ji, kolik toho moře vyplivlo. Ještě, že tu nebyly žádné medúzy! Ale co není, může být, že?
Po chvíli zkoumání pláže konečně narazila na loď. Páni! Samé lepší věci! Samozřejmě chtěla okamžitě vejít dovnitř. Třeba tam jsou nějaké poklady! Však v dáli se blížila mračna a moc se jí tu zmoknout nechtělo. A to ani nevěděla, že by tu v okolí mohl i někdo být!

"Faaaakt?" neskrývala Gájel své překvapení. To byl svět opravdu tak malej? Nebo byli všichni naopak spíše děsně ukecaní? Asi spíš to druhé. Dýd působila jako vlčice, co by hodila řeč úúplně se všema.
"To jsem taky viděla!" pokývala hlavou. A nejen ušáka, ale i spousty dalších tvorů, které pak pronásledovala! Byla to celkem sranda, ale dnes by to už nedělala!! Na to už byla přeci moc veliká.
"Ty jo! To chci! To chci!" Ta představa se jí moc líbila. Mít možnost se proměnit v cokoli, to by byla paráda. Vždycky si chtěla zkusit, jaký je to třeba lítat! Kvůli tomu záviděla okřídlencům. Někdy tak moc, že by jim nejraději oškubala všechno peří a udělala si z nich svá vlastní křidýlka. A kdo ví? Třeba jednoho dne takového chudáka uvězní ve svém dungeonu a pak... ne, to by přeci Gájelka neudělala.
"Ale magie dě používat jen někdy, né?" zvídala se. Kdyby to byla magie, tak by jela nonstop! Ale třeba takové, co fungují 24/7 opravdu existují. Kdo ví?

No jo, Gájelka se ještě nenaučila říkat "děkuju". Nejspíš se o to rodiče už snažili. Ale víme, jak to bývá s malými haranty. Někdy na to prostě... zapomenou. Raději. Ale chválu, tu vnímá neustále! Jako třeba i teď. Vypnula hruď, zavřela na chvilku očka a od ucha k uchu se usmála. "Děkuju!" Ano, za toto poděkovala. Ano, tak prosté bylo ji potěšit. Ale stejně jako bylo prosté ji potěšit, tak stejně snadné ji bylo i pozlobit. Ale z toho naštěstí vyroste. Jako ostatně ze všeho. Skoro. Přeci jen, v její rodině jsou emoce považovány za cringe.
"Jojo!" pokývala hlavou. Ano. Sice se nejednalo o kouř, ale spíše o mlhu a stíny, ale holt si na toto slůvko vzpomněla dříve. "Dokáže z toho udělat i zvížátka!" Pomocí nich i nahnal Gájelku do nory za rodiči, když se vydala na svůj první větší trip.
"Ahaa! Tak toto se stalo..." Ano. Kdyby jí to Deet nevyhláskovala, tak by neměla nejmenší tušení. No, tak aspoň nemusí hledat nějakého medika! "Čo si myslíš, že budu umět já?" vyhrkla na ni. Už to chtěla vědět!!

Zamrkala. Že tohle umí měsíc? Něco takového? A jak by to asi dělal? A proč? Vždyť je tááák daleko! Vůbec tomu nerozuměla. "To je divný," zamručela a podívala se na Bell. "A ví se ploč?" zvídala se. Bylo to tak... zvláštní! Nesmyslné! Kdyby byla velká jako tady Bell, jistě by zasvětila svůj život tomu, aby přišla na tuto záhadu. Ale to se nestane. Vyrůst sice může, ale během pár dnů jistě zapomene na to, že tyhle věci měsíc dělá.
Rychle protočila očima, když jí okřídlená vlčice poučila o tom, jak její tělo zvláštně reaguje na fyzické podněty a že je to nebezpečné. Prý nebezpečné! No a jak asi? Byl to pravý opak. Bylo to *skvělé*. Kdyby onu bolístku cítila normálně, tak by tiše kuňkala schoulená do klubíčka a nikdo by jí nenašel! A takto? Rychle si sehnala pomoc a vše hezky dopadlo. A kvůli této superschopnosti si chce promluvit s jejími rodiči, jako kdyby jí za to měli dát domácí vězení! No toto. Jen závidí. Závidí a basta.
"Nee!" zaprotestovala. "Táta a máma mě pak nikam nepustí!" Nemyslela si, že by ji nepustili z toho důvodu, že by se snadno mohla omylem zabít, ale jako trest. Jako kdyby to mělo být kvůli zlobení nebo co.
Neochotně si prohlédla své tělo. A opravdu! Všimla si konečně svých bolístek na zadní nožce a na boku. Zabručela. Ach joo! Zašvihala ocasem a šla si to tedy opláchnout do potoka. Už aby byla pryč! Toto setkání se jí teď vůbec, ale vůbec nelíbilo.
"To je škoda," vyjádřila se k tomu, že kytičky na vše neexistují. Jaká by to byla sranda! Ale kdo ví, možná daleko za hranicemi Norestu rostou kvítka, co umí nějaké magické věci.
"Jenooom?" štěkla skoro až šokovaně! Jen patnáct let!! To bude za chvíli konec! Ne. To nesmí dopustit. Patnáct let je tak málo! Něco s tím udělá. Nějaký... lektvar dlouhověkosti! Bude to bomba a následující generace ji za to budou uctívat!!

<------ tisíciletý strom

Gájelka dále pronásledovala stínová zvířátka. Díky bohu, že nora již nebyla příliš daleko. Malý mimino jako byla ona by dlouho nebavilo dělat jednu a tu samou věc. Doufala, že i real lov zvěře bude podobně snadný jako lov těchto stínových! Bohužel se za pár měsíců dozví krutou pravdu. Lov nebyl takové vzrůšo. Bohužel.
"Ťak jo!" pískla na radu Irisovu. Kdo ví, jestli si ji opravdu vezme k srdci. Doufejme, že ano. Jinak by to mohla mít poněkud složité, pokud se zase vydá na trip. A to se určitě vydá!
Nu, nakonec skutečně dorazili do nory. Byla celkem zklamaná, že už dnešní výletíček byl u konce. Podívala se na Irise. "Ťak aoj," rozloučila se, neb si myslela, že tu bělouš nezůstane.

Zklamaně zamručela. Že každý má vlastně jinou magii? Nejsou téměř nikdy dvě stejné? Ach ne!! No, tímto si mohla odškrnout ze seznamu nějakou schopnost svítivého léčení. Co když má nějakou mega trapnou magii? Naprosto nudnou a zbytečnou? Nejraději by měla magii, pomocí které by mohla efektivněji mlátit druhé. Nebo je porážet v různých soutěžích! Ah, to bude zklamání, až se dozví, jaká jest realita.
"Tak fajn nooo," pokrčila ramínky. Se tu cítila normálně jako nějaký rukojmí! Doufala, že už je brzy zase pustí. A teď říct jméno! Nechtěla ho ale říci před tady... Zathrianem? Prostě tím roháčem! To už by se pak nemohla vychloubat, že jeho jméno zná a on to její ne. Ale jak se z toho vybruslit? Nebylo moc jak! "Jsem Gaia!" představila se. Její mladičký mozek ještě nepracoval natolik rychle, aby se stačila během pár okamžiků vymyslet fungl nové jméno. Tak si vymyslela přezdívku.
Následně šla okounět, co budou dělat s roháčem. Samozřejmě si poslechla i kázání od Feiera, ale to šlo jedním uchem tam a druhým ven.
Hrdě se zazubila, když Zath řekl, že jí to nic neudělalo. No, sice udělalo, tlapku si spálila, ale ani slzu neuronila! Prostě byla dobrá a ať jí to všichni hezky závidí.

Gájelka místy cestu tolik nevnímala, ale jakmile si všimla nových podnětů v podobě stínových zvířátek, hnedky zbystřila. Jako typický harant se hnedky po nich vydala! Utíkala za nimi, skákala po nich, prostě cokoli, aby je mohla dostat. Sem tam při této pohybové aktivitě spadla na frňák, ale to ji nezastavilo a vždy se okamžitě postavila a pokračovala ve svém "lovu". Ani by jí nenapadlo, že je to typická dospělácká taktika, jak unavit děcko, aby už neotravovalo a šlo spinkat! A co si budem, po dnešním tripu určitě bude spinkat dlouze.
"Jo!" pískla trochu zadýchaně. Lov stínových zvířátek brala velice *seriózně*. Bylo zázrakem, že vůbec vnímala Irisovu otázku. Tedy, opravdu ji vnímala? Kdo ví. Dobré pro něj bylo ale to, že za chvíli bude mít od hlídání pokoj. Hurá!

-------> nora

Gájel čekala, co se stane. A nic moc se nestalo, měla pocit. Jen slyšela funění Deet a její následné au. Nechápala, co se stalo. Si z ní dělá srandu? Nebo o co přesně jako šlo? Její novou ránu na šišce neviděla. Přec jen, tady Deet byla stále větší jak čtyřměsíční špunt. Je to s podivem, ale bylo tomu tak.
Zavrtěla ocáskem, když Deet položila onu otázku. "Ne!" řekla pyšně. Díky tomu, jak se flekatá vlčice divila, se cítila o to drsněji. Všichni říkají au a takové věci a ona ne. Ona vydrží vše!!
"Hhhrrhhhh," zamručila, když jí vlčice vysvětlila, že když bude rozbitá moc často, tak už nebude ani moci kam chodit. Ah jo! Proč musí být tělo v tomto tak nudný a slabý?
"Tak jo," řekla a posadila se. "A umíš taky něco supel a divnýho? Znám vlka, co umí dělat čelný koužř!" Ne, nedošlo jí, že to, co Deet teď dělala, byly fakt nějaký čáry. Holt si absolutně žádného rozdílu nevšimla. A i kdyby ano, tak by to stejně potřebovala vysvětlit!

Bohužel se tu neobjevil jen divný bělouš, ale i nějací dva jeho přerostlí bodyguardi. A co hůř! Měli netopýří ucha, protože vidno slyšeli její šepot, byť tu v okolí byl už tak bugr. Plán utěku selhal. Tiše zavrčela. Hnedky se snažila vymyslet plán B, ale věci se žel děly až moc rychle. Hlavně, když tu bylo tolik vlků, co je probodávali pohledem! Jeden z nich, ten bez křídel, promluvil k roháči. Tak Zathrian se jmenuje, jo? Divný jméno. A prej že hlášení! Sotva potlačila zachichotání se. Zathriane, hlášení! Jako kdyby to měl být nějaký vojáček! No počkat. To už má snad nějaké normální postavení? Nene, nemožné! To by se ten podivín neksichtil, jako kdyby je chtěl vykuchat zaživa. Byl jí celkem nesympatický. Působil jako klasický dospělácký rozumbrada, co by všechno zakázal! Blbý pro roháče, že s tímto musí doma žít. Nedivila by se, kdyby ten vlk chtěl, aby šli po tomto všem z plesu domů. Ale tak, tito z její smečky nebyli, takže jí rozkazovat nemohli! Pokud by teda nenašli někoho od ní. Ach jaj. Co teď?! Naštěstí se Hel ozvala, že se jistě jednalo jen o omyl, když si hráli. To by jim mohlo zachránit kožuch. Ale to neznamenalo, že by jí odpustila!! Kdyby do toho nestrkala nos, tak by nic takého říkat nemusila.
Pohlédla opět na bělocha a frustrovaně zašvihala ocasem. Jó furt!! Už slyšela dost strašení, stačilo!
"Tak jo," zamrmlala a nastavila packu. Vůbec z této situace neměla radost. Chtěla pryč! Úplně jí z toho packy svrběly. Prosím, ať je po tom všem pošlou domů! Ale netrvalo dlouho a Gájelce se opět rozzářila očka, když si všimla zářivého světla. "To chcu umět taky!" hnedky pronesla. Chtěla taky zářit! Ne furt vypadat jak ta nejvíc obyčejná šedá myš.
Slova ohledně brnění, svědění a opatrnosti samozřejmě tak nějak odignorovala. Hlavně, že to zranění, ze kterého se všichni mohli pokáknout, bylo pryč.
"Můžu už jít?" zeptala se nedočkavě.

Tiše zamručela. Ne, není lepší si počkat! Ona neumí čekat. Vše by chtěla mít nejraději hned. Čas v tomto utíká tááák pomalu! Ale přesto jí slova Belly zaujala. Žel trochu v jiném smyslu. Úplně se jí blýsklo v očkách! "A ploč se hladina može zvyšuje a snižuje?" zeptala se nadšeně. O tomto vůbec nevěděla!!! A hodlala se o tom dozvědět. Čím to je? Musí to vidět na vlastní oka, jestli je to pravda! Žel by to bylo pro ni asi násobně nudnější podívaná, než si teď myslila. Holt to pro její miminkovské já znělo skoro až... mysticky.
Na dotaz pokrčila ramínky. "Asi né?" odpověděla nejistě. Měla by cítit rozdíl? Hmm, možná ho cítila? Asi bylo fakt jiné běhat se zraněnou packou než s tou normální... Nebo si to teď jen namlouvá? Vůbec netušila! Tohle přemýšlení jí jen namáhalo mozek.
Poslouchala další slůvka vysoké okřídlené vlčice. Nic moc z popisovaného necítila. Na chvíli jen pocítila napětí, že s ní fakt něco je! Ale ten pocit zmizel a vystřídal ho jeden úplně jiný. Zavrtěla ocáskem. Jestliže má průměrný vlk tak silné reakce a ona ne... Znamenalo to jen jediné. Je nadprůměrně odolná a drsná. Přežije *vše*. Nikdo a nic nemá šanci. Bude z ní neohrožená legenda. Holt se miminkovsky cítila jako main character vesmíru.
"Ne!" pronesla skoro až pyšně. "Jsem plostě tak skvělá." Až se to smečka dozví, tak z ní určitě udělají nějakého rytíře už teď! Ha! Nač mít nějaký trapný rohy, lebky, vlasy a křídla, když může být *nesmrtelná*? Žel neměla nejmenší tušení, že tato anomálie ji naopak činila velmi zranitelnou.
"Aha," zareagovala na Bellino povídání o kvítkách, ale úplně nejmoudřejší z toho nebyla. "A to je na všechno nějaká kytka?" zvídala se přesto dál. Je i kytka na... a... na hlavu? Nebo kytka, po které vyrostou křídla a zase odpadnou! Nebo, hm... Kytka na ještě větší odolnost!
"Ono jsou další místa?" zamračila se a naklonila hlavičku. Nevěděla, že byla odřená na více místech. Věděla jen o pacce, protože ji měla před očima. Ups.
"A fakt mu bylo tisíc let?" zamrkala. "A může mi být taky tisíc let?" zvídala se dál. Tušila, že odpověď bude ne, ale přesto to zkusila.

Hysterák barevné vlčice jí čím dál tím víc lezl na nervy. Čím víc mluvila, tím víc u ní ztrácela respekt! Tudíž její bububu mělo pro Gájku naprosto mizivou hodnotu. Že prý přijde o nohu! Háááh! No to tak! Kecy v kleci! Bohužel vlčice začala ječet, jestli tu není nějaký léčitel. To ji popudilo ještě víc. Omg, však teď bude kvůli ní veškerá pozornost plesu u nich! Panebože, to se nesmí stát, dyť to uvidí aj rodiče! Musela rychle přemýšlet. Hned začala skenovat pohledem okolí, kudyma by mohli zdrhnout, ale bohužel, než to mohla rychle vykomunikovat Zathovi, tak k nim přišel nějaký bělouš a začal se vyptávat, o co go. Zamračila se. Myslila si, že týpek je uklidí z plesu, dá jim na rány nějakou pastu z kytek a pošle je domů. Tedy, konec plesu pro ně. A to nešlo! Noc je ještě mladá!
Mírně se naklonila k Zathovi, ale její pohled směřoval k lesům. "Zdjháme?" špitla doufajíc, že ji nikdo jiný neslyšel. Rovněž doufala, že mu dojde, že místo, na které čumí, bude jejich cílem. Jestli to byla ale ta nejlepší možnost, to nevěděla. Rovněž neměla tušení, že Zatha bude jeho packa asi bolet, tudíž pravděpodobně nebude taková střela jako na začátku jejich setkání. Ale kdo ví? Naděje umírá poslední!

Zamručela. Tohle už slyšela tolikrááát! A nikdy nebyla přesvědčena o pravdivosti oněch slovech. "No jóó, ale když mě něco zajímá, tak mi akorát žeknou, že jsem na to malá a že to pochopím později! Ale já to chcu chápat hned!" postěžovala si. Její otec by na to jistě řekl nějaký moudro ohledně trpělivosti. To byl prostě celej on. 24/7 stejný výraz a až moc chytrý vyjadřování se. Bylo její noční můrou, že by skončila jako on!! To nesmí dopustit.
"No joo, ale zlanění mě nijak neomezujou!" zamračila se. Jo, musela se vyléčit a kdesi cosi, ale že by kvůli tomu byla nějak pohybově omezená se říci nedalo. Prostě nač čekat jak tydýt, když může vstát a jít aktivně hledat pomoc? Už párkrát slyšela, že tělo by jí dalo znamení, že už nemůže pokračovat! A když to znamení necítí, tak bude dělat jakože nic. Lepší někoho najít i za cenu zhoršeného zranění než čekat jak pecka, no né? Nu, medikové by měli jiný názor. A šedé mimino bylo zatím moc tvrdohlavé na to ho přijmout.
Přikývla na tip, ať příště začne výt a ať se to hezky naučí. Někdy jistě provede! Nebo na to taky zapomene. Taky možnost. Přeci jen, vytí děcko jako Gájel zabaví jen na pár minut.
A zpátky k mytí packy ve vodě. "Nooo, jen tlošičku!" pískla. Rozhodně necítila pocit na zmrznutí. Jen takový menší chládek. "Jinak nic moc asi necítím. Nebo mám?" pronesla zamyšleně. Možná fakt něco cítila, jen to nebyla schopná identifikovat a popsat! No jo, hledat něco, co není, je holt trochu složitou záležitostí.
Následovalo lovení bylinek z jakéhosi balíčku. Co tam je? Co tam je?! Ha! Prý nějaký tymián na rány. Na povel si k němu přičichla. Pro průměrného jedince by jeho vůně byla celkem výrazná, pro Gájel však moc ne. Ale stále něco samozřejmě cítila, to ano. "A jak to dělá?" zvídala se. Jak může takové kvítečko mít takové schopnosti? Vůbec nechápala, jak by něco takového mohlo fungovat! Chudák Bell, ta za chvíli bude mít tolik bylinných otázek, že by z toho kde komu praskla hlava. Holt děti. Zvědavé a hubu nezavřou!
"Líbilo se mi u vody... a tam!" řekla a packou ukázala směrem, kde se měly nacházet Klenovské kopce. Ještě neznala přesné názvy lokalit. Ale pak si vzpomněla na další! "Ještě ten veliký stlom!" pískla. Ano, myslela ten tisíciletý, co už chudák spadl.

Zavrčela, když si vlček stále trval na svém. To má tam vlézt jako celá? No tak fajn!! Má to mít! Takto nebude moci říct, že se ho nedotkla. Ale pak by si určitě vymyslel nějakou novou výmluvu! No jo, vyhrát tuhle hádku zní jako nemožná věc. Ale ona se jen tak nevzdá. Ale on taky ne. Prostě to byla dvojka, která by se byla schopná hecovat a hádat 24/7. Pro dospěláky by to mohlo být zprvu rozkošné, ale rozkošnost v tomto případě brzy zmizela, jak brzy uvidíme.
Pozorovala roháče. Tak strčí tam tu pracku, nebo né? Nedočkavě vyčkávala, ale v tom uslyšela hysterák jakési dospělačky. Ach ne!! Zrovna v ten nejlepší moment! Kde je spravedlnost!
Podívala se naštvaně na vlčici. Co si to dovoluje, takto jim kazit zábavu?
"Myslíme!" řekla poněkud vzdorovitě. Vždyť se ještě nic moc nestalo, no né? Nač takto ječet? "A ploč? A kam?" zamračila se na Helču. Jí se za doktorem opravdu, ale opravdu nechtělo! No jo, ta packa vypadala divně, ale to přeci počká! Žádná akutka.