Príspevky užívateľa

Na chvíli se vydýchala a pokračovala ve škubání. Až dokonce červená tekla! Pipískovi, samozřejmě. Ale vypadala jinak, jak u ní. Bylo to snad kvůli tomu, že už umřel, když ho našla? Netušila, ale jistě to byla fascinující myšlenka. Co kdyby... co kdyby ho prozkoumala blíže? O ptáčcích přeci nic nevěděla! I když, Gájela byla mimino. Obecně nic moc nevěděla. A tedy měla přirozeně touhu se pořádně vzdělávat! Mohla by se podívat dovnitř, ale jinak. Jinak, než kdyby ho chtěla sníst!
Sotva však začala, tak i skončila. Uslyšela totiž kroky a po chvíli spatřila zrzka, co k ní utíkal.
"Hej!" pískla naštvaně.

Gájelka dostala po chvíli další nápad. Prostě by si křidýlko mohla vyrobit, že? A každý křidýlko má přeci peří. A kdo má peří? Tento opeřenec! Začala mu tedy ze křidýlka trhat peří, až ho musela z tlamy vyplivovat. To už nestačila mořská voda na divný pocit v ústech? Ale musela zatnout zuby a dokončit dílo! Žel to bylo podstatně težší, než se zdálo. Oškubat kuře přeci není jen tak! Po chvíli to tedy vzdala. Teda ne, nevzdala se! Určitě to byla jen přestávka. Řím taky nepostavili za jeden den, no né? Jestli vydrží, tak přijde domů do nory jako... jako... Něco! Nevěděla jak to sice nazvat, ale bráškové jí jistě budou závidět!

Sedla si k rackovi. Ani nevěděla, co dělat. Dá se to jíst? Ha, vždyť ani hlad neměla! Alespoň prozatím. Ale v tom si uvědomila, že to má vlastně křidýlka. Ta prohnaná křidýlka! Jak to vlastně vypadá? Packou si mrtvolku přidržela a druhou se snažila ono křidýlko natáhnout, hezky v celé své kráse. Možná... možná, že kdyby ho urvala, tak by mohla mít své vlastní? To by bylo boží! Zakousla se tedy do křidýlka a začala tahat. A tahat. Samozřejmě se jí křidýlko nepovedlo oddělit od těla. Jaké to zklamání! Naštvaně si odfrkla. Chce prostě křidýlko!! Chce lítat jako třeba Bella! Hrůza děs běs. Veliká nespravedlnost. Ale co teď? Neměla nejmenší tušení!

Pochopitelně ji po chvíli písek přestal bavit. Děcko jak ona dlouho nevydrží jen u jedné věci! Přicupitala tedy hnedky k mořské vodě. Toho dne naštěstí bylo ještě hezky teplíčko, takže nehrozilo, že by jí ve vodě zmrzly packy. Alespoň něco. Žel byla vzrůstem ještě malá, proto i ty drobnější vlny byly pro ni celkem pecka. Mořská voda žel taková pecka už nebyla. Chutnala odporně! Fuuuj! Raději od vody odběhla. Už nikdy víc! A tak ťapinkala dál po břehu, dokud nespatřila cosi v dáli. Jednalo se o mrtvého racka. Naštěstí nebyl mrtvý dlouho, takže tu ještě nebyla tuna much a červů. Nu, pro Gájelku to byl vskutku fascinující pohled. Racka takto zblízka dlouho neviděla!

"Ijis! Ano, tento, tak se jmenoval!" pokývala hlavičkou jakož potvrzení. Zázrak, že si nějaké jméno zapamatovala, což? Mimina nejsou zrovna známá nějakým pamatovákem, ale za to asi spíš mohli někteří rodičové, kteří všechny cizí označovali jako tetky a strejdy.
"Ano!" potvrdila. V žádném případě si nemyslela, že by to byla nějaká neužitečná magie! I když to bylo asi tím, že ještě měla poněkud naivní představy o síle průměrné magie. "A ulčitě mocná! Kdybych se změnila ve zmiji, tak by se všichni báli!" řekla a vypnula hruď. Nebo v něco víc než zmiji! Žel neznala názvy všech jedovatých hadíků na tomto širém světě. A snad to tak i zůstane.
"Nene, není to kouzelné! Je to děs! Ploč je jedni mají a další ne? Není fél! Já tžeba nemám vůbec nic!" Závist smrdí, ale holt se takto tento malý špunt cítil. Všichni v okolí vypadali tak zajímavě, ale zrovna její rodinka musí být prostě... šedá! Nijaká! A ona nechtěla být nijaká. Chtěla být výrazná!
"Ahaaa..." zamumlala zamyšleně. "Snad budu za chvíli vědět, jakou mám já!" pískla. To bude mrzení, až jí dojde, že v rodině má tak nějak každý stejnou magii. Všeci jak přes kopírák! Pásová výroba! Jak se má pak dostat na výsluní? Až pořádně nastane tvrdá výchova, tak to bude velký špatný, ji ukočírovat. A hlavně bude vzteká, jak budou všichni zbožňovat Khalana, který vypadá jak echt představitel rodiny.
"Už mě to tu neba!" prohlásila rozhodně. "Pudem někam?"

Netrvalo tedy dlouho a dorazila k pláži. Šla hnedky zkoumat písek, co obklopoval okolí. Dumala nad tím, jak je možné, že takové částečky mohou být tak otravné! Rozhodně na dotek nebyl písek příjemný jako taková lesní půda. Odkud se vzal? Proč je zrovna tady? Netušila! V ten okamžik by asi byla ráda za dospěláka, co by jí vysvětlil, proč to tak je. Jenže ten by jí beztak řekl, že toto pochopí až bude starší! Příšerná to nespravedlnost. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než přijít na to, co a proč. Sama. Nepotřebuje přeci ostatní! Bude to nejlepší badatel a rytíř všech dob. Všem ukáže!! Žel pro ni, na výcvik boje byli třeba dva. Cvičit to sama nemělo moc smysl, že? Nebo může porazit nějaké zvíře! Pro bezpečí Gájelky ale doufejme, že na žádnou bestii nenarazí. Asi by jí byla i škoda, že?

Oku příliš zvědavé Gájel nemohlo uniknout to, že jakási skupinka vlků jde směrem k horám! A jí samozřejmě zajímalo kam a proč. Co když se plánuje něco velkolepého! U toho musela přeci být! Jinak by to přeci nebylo ono. Nebyla by to Gájel, kdyby nemusela do všeho strkat nos. Žel pro toto vlče, byla už tma, byla celý den vzhůru a k tomu bylo po plesu! Samozřejmě se musela držet dál, aby ji nenašli, jenže kvůli tomu je pak poněkud brzy ztratila. Ráda by je hledala dál a jistě by je našla, protože tiško zrovna nešli, ale už po té celodenní aktivitě dokonce zamlženě viděla! Ať se jí to líbilo či ne, byl čas jít domů. Zítra je taky den, no né? To dožene jak nic!

Její zvědavost byla samozřejmě i teď příliš silná. Jinak by nechtěla vlézt dovnitř, že? Celá ta loď smrděla divně. Nemohla však identifikovat, proč. Ale naštěstí onen pach nebyl pro ni nějak příliš výrazný či odporný natolik, že by se musela zgrcat a hned zdrhnout. Však o to víc ji zajímalo, co to vlastně cítí! Protáhla si packy a rozhlédla se kolem, jestli náhodou nespatří onen zdroj. A něco opravdu spatřila! Ona modrá srst se zrzavou ofinou se nedala jen tak přehlédnout.
"Vetželec!" pískla bojovně. Samozřejmě nevěděla, že protentokrát měla svým způsobem pravdu. Opravdu se nejednalo o soudruha z Nihilu. Sice jejich území bylo na rozdíl od toho ignisáckého otevřené, ale to ji nebránilo v tom, aby říkala každému, koho nezná, vetřelec. A ona všechny vetřelce porazí! Všechny!!

Šedivá děvčica samozřejmě byla opět na své pravidelné procházce. Ah, cožpak nemůže chvíli posedět a zůstat v klidu? Odpočívat a nenamáhat se? Kdeže! Nemožná věc. Holt se až moc snadno a až moc rychle začne nudit. Furt potřebovala něco nového! Bohužel si vyčíhla moře. Asi lepší jak hory, ale přesto! Stačilo, kdyby si šla naivně zaplavat, a už by ji smetla vlna a utopila se. Naštěstí se jí toho dne moc koupat nechtělo. Alespoň prozatím. S ní bylo možné vše. A co to bude dneska? Není přeci dne, kdy by neudělala nějakou blbost! Ale co si budem, brzy jí bude celých šest měsíců. To už by mohla sehnat trochu rozumu a pudu sebezáchovy, no né? Doufejme, že ano. Jinak její velmi rozumná rodinka by ji... co by jí udělali? Vydědili? To snad ne!

Byla opět na průzkumu území. Chtěla jít dál, dál a dál! A tak se vydala směrem na jih, dokud nenarazila na moře. Byl to vskutku dechberoucí moment. A dalo se jí divit? Moře viděla poprvé v životě právě v tomto okamžiku. Tolik vody! Hnedky se rozběhla k pláži a začal průzkum. Fascinovalo ji, kolik toho moře vyplivlo. Ještě, že tu nebyly žádné medúzy! Ale co není, může být, že?
Po chvíli zkoumání pláže konečně narazila na loď. Páni! Samé lepší věci! Samozřejmě chtěla okamžitě vejít dovnitř. Třeba tam jsou nějaké poklady! Však v dáli se blížila mračna a moc se jí tu zmoknout nechtělo. A to ani nevěděla, že by tu v okolí mohl i někdo být!

"Faaaakt?" neskrývala Gájel své překvapení. To byl svět opravdu tak malej? Nebo byli všichni naopak spíše děsně ukecaní? Asi spíš to druhé. Dýd působila jako vlčice, co by hodila řeč úúplně se všema.
"To jsem taky viděla!" pokývala hlavou. A nejen ušáka, ale i spousty dalších tvorů, které pak pronásledovala! Byla to celkem sranda, ale dnes by to už nedělala!! Na to už byla přeci moc veliká.
"Ty jo! To chci! To chci!" Ta představa se jí moc líbila. Mít možnost se proměnit v cokoli, to by byla paráda. Vždycky si chtěla zkusit, jaký je to třeba lítat! Kvůli tomu záviděla okřídlencům. Někdy tak moc, že by jim nejraději oškubala všechno peří a udělala si z nich svá vlastní křidýlka. A kdo ví? Třeba jednoho dne takového chudáka uvězní ve svém dungeonu a pak... ne, to by přeci Gájelka neudělala.
"Ale magie dě používat jen někdy, né?" zvídala se. Kdyby to byla magie, tak by jela nonstop! Ale třeba takové, co fungují 24/7 opravdu existují. Kdo ví?

No jo, Gájelka se ještě nenaučila říkat "děkuju". Nejspíš se o to rodiče už snažili. Ale víme, jak to bývá s malými haranty. Někdy na to prostě... zapomenou. Raději. Ale chválu, tu vnímá neustále! Jako třeba i teď. Vypnula hruď, zavřela na chvilku očka a od ucha k uchu se usmála. "Děkuju!" Ano, za toto poděkovala. Ano, tak prosté bylo ji potěšit. Ale stejně jako bylo prosté ji potěšit, tak stejně snadné ji bylo i pozlobit. Ale z toho naštěstí vyroste. Jako ostatně ze všeho. Skoro. Přeci jen, v její rodině jsou emoce považovány za cringe.
"Jojo!" pokývala hlavou. Ano. Sice se nejednalo o kouř, ale spíše o mlhu a stíny, ale holt si na toto slůvko vzpomněla dříve. "Dokáže z toho udělat i zvížátka!" Pomocí nich i nahnal Gájelku do nory za rodiči, když se vydala na svůj první větší trip.
"Ahaa! Tak toto se stalo..." Ano. Kdyby jí to Deet nevyhláskovala, tak by neměla nejmenší tušení. No, tak aspoň nemusí hledat nějakého medika! "Čo si myslíš, že budu umět já?" vyhrkla na ni. Už to chtěla vědět!!

Zamrkala. Že tohle umí měsíc? Něco takového? A jak by to asi dělal? A proč? Vždyť je tááák daleko! Vůbec tomu nerozuměla. "To je divný," zamručela a podívala se na Bell. "A ví se ploč?" zvídala se. Bylo to tak... zvláštní! Nesmyslné! Kdyby byla velká jako tady Bell, jistě by zasvětila svůj život tomu, aby přišla na tuto záhadu. Ale to se nestane. Vyrůst sice může, ale během pár dnů jistě zapomene na to, že tyhle věci měsíc dělá.
Rychle protočila očima, když jí okřídlená vlčice poučila o tom, jak její tělo zvláštně reaguje na fyzické podněty a že je to nebezpečné. Prý nebezpečné! No a jak asi? Byl to pravý opak. Bylo to *skvělé*. Kdyby onu bolístku cítila normálně, tak by tiše kuňkala schoulená do klubíčka a nikdo by jí nenašel! A takto? Rychle si sehnala pomoc a vše hezky dopadlo. A kvůli této superschopnosti si chce promluvit s jejími rodiči, jako kdyby jí za to měli dát domácí vězení! No toto. Jen závidí. Závidí a basta.
"Nee!" zaprotestovala. "Táta a máma mě pak nikam nepustí!" Nemyslela si, že by ji nepustili z toho důvodu, že by se snadno mohla omylem zabít, ale jako trest. Jako kdyby to mělo být kvůli zlobení nebo co.
Neochotně si prohlédla své tělo. A opravdu! Všimla si konečně svých bolístek na zadní nožce a na boku. Zabručela. Ach joo! Zašvihala ocasem a šla si to tedy opláchnout do potoka. Už aby byla pryč! Toto setkání se jí teď vůbec, ale vůbec nelíbilo.
"To je škoda," vyjádřila se k tomu, že kytičky na vše neexistují. Jaká by to byla sranda! Ale kdo ví, možná daleko za hranicemi Norestu rostou kvítka, co umí nějaké magické věci.
"Jenooom?" štěkla skoro až šokovaně! Jen patnáct let!! To bude za chvíli konec! Ne. To nesmí dopustit. Patnáct let je tak málo! Něco s tím udělá. Nějaký... lektvar dlouhověkosti! Bude to bomba a následující generace ji za to budou uctívat!!

<------ tisíciletý strom

Gájelka dále pronásledovala stínová zvířátka. Díky bohu, že nora již nebyla příliš daleko. Malý mimino jako byla ona by dlouho nebavilo dělat jednu a tu samou věc. Doufala, že i real lov zvěře bude podobně snadný jako lov těchto stínových! Bohužel se za pár měsíců dozví krutou pravdu. Lov nebyl takové vzrůšo. Bohužel.
"Ťak jo!" pískla na radu Irisovu. Kdo ví, jestli si ji opravdu vezme k srdci. Doufejme, že ano. Jinak by to mohla mít poněkud složité, pokud se zase vydá na trip. A to se určitě vydá!
Nu, nakonec skutečně dorazili do nory. Byla celkem zklamaná, že už dnešní výletíček byl u konce. Podívala se na Irise. "Ťak aoj," rozloučila se, neb si myslela, že tu bělouš nezůstane.

Zklamaně zamručela. Že každý má vlastně jinou magii? Nejsou téměř nikdy dvě stejné? Ach ne!! No, tímto si mohla odškrnout ze seznamu nějakou schopnost svítivého léčení. Co když má nějakou mega trapnou magii? Naprosto nudnou a zbytečnou? Nejraději by měla magii, pomocí které by mohla efektivněji mlátit druhé. Nebo je porážet v různých soutěžích! Ah, to bude zklamání, až se dozví, jaká jest realita.
"Tak fajn nooo," pokrčila ramínky. Se tu cítila normálně jako nějaký rukojmí! Doufala, že už je brzy zase pustí. A teď říct jméno! Nechtěla ho ale říci před tady... Zathrianem? Prostě tím roháčem! To už by se pak nemohla vychloubat, že jeho jméno zná a on to její ne. Ale jak se z toho vybruslit? Nebylo moc jak! "Jsem Gaia!" představila se. Její mladičký mozek ještě nepracoval natolik rychle, aby se stačila během pár okamžiků vymyslet fungl nové jméno. Tak si vymyslela přezdívku.
Následně šla okounět, co budou dělat s roháčem. Samozřejmě si poslechla i kázání od Feiera, ale to šlo jedním uchem tam a druhým ven.
Hrdě se zazubila, když Zath řekl, že jí to nic neudělalo. No, sice udělalo, tlapku si spálila, ale ani slzu neuronila! Prostě byla dobrá a ať jí to všichni hezky závidí.