Príspevky užívateľa

Gájel zavrtěla svou makovicí, když se jí podivínka zeptala, jestli jí nebolí packa. Nic moc necítila! Jen viděla, že je to takové divně kulaťoučké. Nateklé. To asi bylo špatně? Podívala na Rio a ukázala na packu. "Tu bubu?" Myslela, *tu bouli*? Je ta boule tou špatnou bolístkou, která musí zmizet? Nebo o co tu šlo? Bylo to tak matoucí?
Následně přiťapala za Arkádou, jako kdyby jí žádný bodanec na tlapě netrápil, a také si k němu lehla. Musela zkontrolovat, jestli se mu nedějí nějaké nepravosti! A taky trošičku záviděla to mazlinkání, no. Ale to nedá najevo, nene!! Ona je velká holka, samostatná, nepotřebuje nikoho! Kdyby teď odkráčela do světa, určitě by se o sebe postarala jak nic. Tedy, až na to, že vůbec.
Byla trochu zmatená a fascinována z reakcí Arkády. Její bráška všechno tak moc prožíval! Jak je to možné? Vůbec tomu nerozuměla. A asi tomu nikdy rozumět nebude.

Ťapinkala u otce, vskutku natěšená, kam je přesně vezme! Energie na rozdíl od Arkády měla přebytek. Nožičky nebolely, takže cupitání bylo až moc snadné. Ale jak to bývá, samozřejmě při cestě párkrát spadla na čumák. Ale nebylo to nic, z čeho by začala plakat. Prostě vstala a pokračovala dále. Až nakonec dorazili k vodě! A jak to bývá, Gájelka pořádně vnímala jen první slova. Vody se nemusíte bát. Nic vám neudělá. Jooo! Zavrtěla ocáskem a hned se rozběhla k vodě. Ty jo, ta byla studená! Až z toho pčikla. Pláč Arkády ji moc nestresoval. Naopak! Díky němu vycítila příležitost jít dále do vody. Ale to už přestala cítit packy na pevnině... Ups.

Pomoct? Bylo to možné? Moc jí to nepřišlo jako pomoc! Spíš to vypadalo, že chce brášku zničit! Ale vzhledem k tomu, že okolí, předpokládejme, že nějaké je, vůči zásahu neprotestovalo, tak na tom možnáá něco bylo. Ale furt jí přišla divná! Alespoň prozatím.
"Ně!" pískla na otázku, zdali nemá bolístky. Nevěděla, co to znamená, když někoho něco bolí, ale odtušila, že to bude něco špatného. Ale ona se špatně necítila. Jen se zlobila, že jí někdo reje do brášky! To asi bolest není, ne? Nebo je?
Nazlobeně vypískla, když ji vlčice přitiskla packou k zemi. Tohle je válka!! Proč ji nikdo nebrání? Nikdy neměla té cizince věřit! Pomooooc! Chtěla se vyvléknout, ale žel marně. Nakonec se jí ale po chvíli podařilo a všimla si, že má na pacce jakýsi divný obklad. Zamračila se na Rio. "Poč?" Vskutku tomu nerozuměla. Proč má na pacce toto cosi? Ona to tam nechce!

Vosa uštědřila Gájel ještě jednu ránu. Bohužel, nebo možná i bohudík, si toho ani nepovšimla, protože jiný vjem byl o dost zajímavější. Cizí vlčice!! A ukradla brášku! To ne jako! Bráška je jen a jen její. Tohle nesmí dopustit. Musí Arkádu zachránit před touto cizí bestií! Ona jí ukáže!! Zaštěkala a rozběhla se zpátky k noře. U toho zakopla o menší kamínek a přerazila si zas čumák, ale to ji nezastavilo. Jak by mohlo, že? Bolest ji zastavit nemohla, protože ji neznala.
A tak se celá pobodaná a potlučená vrátila k noře za cizinkou a bráškou. A ta vlčina bráškovi strkala celou tlapu do jeho chřtánu! To se přeci nesmí! Jak by pak mohl dýchat? Dupla, přiběhla k Rio a začala ji mlátit packou, ať Arkádu nechá být! Tohle se nedělá! Kde jsou rodiče? Kde je maminka? Musí tomuto zabránit!

Ani ji netrápilo, když ji málem zašlápl jakýsi zelený vlk. Ten byl o dost menší jak bubák s lebkou! Ale aspoň vypadal vtipněji. Z něj by si mohla udělat taxíka, ano! Po něm se bude lozit podstatně snadněji. Ale nejdřív ho musí zbit, aby pochopil, kde je jeho místo. Dole. Dole pod ní!! Gájel je tu vládce všech moří!
"Aoj!" vypískla nahlas a jakoby důležitě. Poskočila na místě. Vidno měla ještě energie dost a nožičky nebolely. "Ně!" odpověděla následně hnedky na jeho otázku a zavrtěla ocáskem. Ona a bát se? Nikdy!! Ona je velká a silná! Zazubila se a skočila po Solově pacce s úmyslem se do ní zakousnout. S víceméně hravým úmyslem. Možná.

Gájel pokývala hlavičkou. Takže červená je uvnitř a musí zůstat uvnitř, jinak je to špatné! A když je venku, tak musí za nějakým léčitelem! Nevěděla však, co se stane, když by za ranhojičem nezašla. V tomto věku jí holt byl koncept smrti ještě cizí. Teda, věděla, že malá zvířátka, co se papají, umírají. Ale že by i vlci mohli umřít? Nemožné. Jsou přeci věční a nesmrtelní!
Zamračila se, když jí Iris zakázal se drbat v oné rance. Ale když to bylo tak hypnotické! A ta barvička byla hezká! Ale no jó. Je to nebezpečné a bláblá.
"Ťak o!" ušklíbla se. Souhlasila s tím, že to byl trouba. Možná i malý. Určitě ho jednoho dne přeroste a porazí! Přeroste všechny!!
Na jeho otázku zavrtěla hlavou a lišácky se zazubila. Ona a žádat se svolení? Ha! Žádné nepotřebuje! Dokud nedostane pořádně na zadek, což se ještě nestalo. Zatím. "Puukum!" Ano, mělo se jednat o *průzkum*. Šla na průzkum. A na ty se chodí sám! Procházka s maminkou nebo tatínkem průzkumem být nemůže, protože tak chybí to pravé dobrodružství.

Byla to vskutku fascinující podívaná. Hlavně, když se k tomu hmyzákovi vrhl její bratr a... sežral ho! Ty jo. A byl aspoň dobrý? Měla by ho taky ochutnat? Než se však nadála, její mrňavý bro hlasitě vypískl. To nevypadal jako radostný písk! Co se stalo? Bylo to nedobré? Následovalo Arkádovo agonické válení se po zemi a jeho otékající tlama. Kdyby věděla, že smrt existuje i pro vlky, tak by si myslela, že si došla i pro něj. Ale teď to byla spíše sranda. Taky to chtěla zkusit! Začala cupitat kolem, než taky našla nějakou pruhovanou bestii. Nechtěla ji ale sníst. Vidno hezky nechutnala. Tak co s ní teda chtěla dělat? Nevěděla. Možná, že když se jí dotkne, tak taky divně oteče! Začala tedy hmyzáka, v tomto případě nikoli včelu, ale vosu, otravovat. A vosy, nu... nejsou to kamarádi. Nenechají si to líbit! Abychom to trošičku zkrátili, Gájel si vykoledovala pořádný bodanec nad packu. Ten pak taky otekl, ale nebylo to tak hardcore jako Arkádova oteklá huba. Gájel se zachichotala. To je hustý! Co by se stalo, kdyby ji bodli *všude*? Byla by dvakrát taková? To musí zkusit!! Přišlo jí také vtipný, že Arkáda reagoval na pruhohmyz tak silně a ona cítila jen takové ani ne zašimrání! Holt prostě byla *silná*.

"Poč?" zeptala se Irise a podívala se na něj. Co by se stalo, kdyby vidět šla? Zatím necítila z toho nějaké následky! Posadila se a podívala se na svou již oblíznutou packu. Krev už tolik netekla. To asi... bylo dobře? Tyto biologické koncepty byly na její hlavičku trochu moc, hlavně, když neznala bolest. Ale brzy jistě pochopí. Prozatím druhou zdravou packou šťouchla do té zraněné, jestli se zase něco nestane. A opravdu! Opět vyteklo trošičku červené, jak si do toho rýpala.
Gá? Ale ona není Gá! Je to Gájel, vždyť to řekla, a jak se snažila! To jí nerozuměl? Možná proto se tak divně šklebil. "Tak o," pokrčila nakonec ramínky. Ale jen prozatím! Gá nebude věčně! Pokud ji nazlobí, bude zákaz Gá. A basta.
"Bisa a Akan," odpověděla mu. Ještě se s ním i hovořit naučí! Aspoň bude mít její tatík naději, že jeho milagovští potomkové začnou brzy mluvit. Budou jeho pýchou! Až na to, že vůbec.

Trošičku se zatoulala dál, když pozorovala okolní květenu. A dalo se divit? Malý štěndo vidí spoustu mnohobarevných kvítků, typických pro Nihil, bodejť by nebyla zvědavá! A hlavně na těch kvítkách bývají i jiné bytosti. Malinké a bzučivé! Chtěla je chňapnout, ale obvykle se tak nestalo. Holt létavý hmyz bývá až moc rychlý na zatím nemotorné packy Gájel. Ale jednou, jednou!!! Je chytne. A prozkoumá je. Co se týče nelétavců, tak jakéhosi broučka do pacek chytila, žel neodhadla sílu a z hmyzáka zbyl jen mastný flek. Ups.
Rozhlédla se kolem. Jejda. Snad ji nebude maminka nebo tatínek hledat. Ještě by ji ty odchody z doupěte zakázali!! A to fakt ne jako. To se nesmí stát. To by byla hrůza děs. Nora byla oproti venku taková nuda!

Přivřela oči. Že žádné strašidlo není? Tohle by určitě přesně nějaké strašidlo řeklo! Nebo ne? Bubák by ji už nejspíše asi snědl...
Každopádně jí udělalo radost, když ji nazval odvážnou. Zavrtěla ocáskem. "Joo!" vypískla. Lepší kompliment býti nemohl! Určitě je odvážnější jak Khalan. Kam se hrabou její bratrové! Ona je z nich nejlepčí a ukáže všem, že to tak je.
Nechápavě naklonila hlavu, když Iris ťukl do špičky ostnu a řekl au. To je nějaký rituál? Musí udělat jedno a pak druhé, aby se něco stalo? Ale nestalo se nic! Bohužel tedy nepochopila, co se snažil říci, a tak sama rychle ťukla do špičky ostnu. Bohužel trochu víc, než bylo zdrávo, a tak byla brzy její packa pokryta červenou tekutinou. Ani sebou neškubla. Páni! A k čemu to jako je? Koukla se na Irise, který se jí následně představil a chtěl se dopídit i jejího jména.
"Gaa ueeel," snažila se, opravdu se snažila, vyřknout své jméno, však to bylo na její nizoučký věk příliš složité.

Gájel skoro až urazilo, když ji nazval jako strašidýlko a škaredě se zamračila. "Ně!" řekla a ukázala na Irise packou. To on byl tady strašidlo! Sice strašidla měla bafat, ale koho zajímají pravidla? Ji ne!! Ona bude bafat strašidla a ne naopak. Úplný krotitel duchů.
Po chvíli však začala trochu pochybovat nad tím, zdali byl onen cizinec opravdu nějaký nadpřirozený bubák, který měl pozřít celý její domov a kterého měla vyhnat a sežrat. Na to se choval moc jako *vlk*. Alespoň zatím. Furt to ale nemělo nic na tom, že pro Gájel vypadal prapodivně. Až bude mít možnost, určitě se pokusí mu ukrást tu lebku co měl! Ah, to bude mrzení, až se dozví, že to tak snadno nepůjde.
Zamrkala, když bělouš řekl, ať je opatrná, že ostny na ocásku jsou ostré. Co to znamená, *ostré*? Nevěděla. A o to víc ji to zajímalo. Jak to tak bývá, některé dětičky prostě chtějí kategoricky dělat zakázané věci.
"Ta!" řekla a ukázala packou jakýmsi směrem. Ani nevěděla, co přesně bylo tímto směrem. Něco určitě. Žel nebyla dost veliká na to, aby byla výřečnější a aby řekla, že je z Nihilské smečky a že má v noře maminku a sourozence. Nebo se jí možná nechtělo. Mluvení bylo přeci jen namáhavé.
Poté, co ukázala směr, její očka opět spočinula na Irisově ocásku a jeho ostnech. Zvědavost byla příliš silná. Hned se do nich pokusila ťuknout packou. Co se asi stane?? Třeba něco super!

Gájel se zarazila, neb až teď slyšela hlas onoho bubáka. Mluví jako vlk!! To umí napodobit hlas vlčí? Páni. To bylo fakt divný. I celkem jako vlk smrděl, ale tím si byla jistá jen minimálně. Přeci jen, její frňák nebyl prozatím vůbec trénován, takže to spíš byla taková intuice.
Za chvíli se k němu dostala celkem blízko. Nebyl žádný náznak toho, že by věděl o její přítomnosti. Hihi! Dobré na polekání se! Dostane na zadek! A bude hrdinou jak v příbězích.
"Baf!" vyštěkla nakonec a skočila po nejbližší části Irisova těla, tedy po ocasu, do kterého se i zakousla. Bohužel však nevěděla, že ty divné výrůstky, co tam měl, byly ostré. Aby se nestalo neštěstí!

Ghaa'yel se rozhodla se vydat za dobrodružstvím. Vzhledem k jejímu nizoučkému věku to nebyl zrovna bystrý nápad, ale co si budem, spousta dětí pud sebezáchovy naprosto postrádá a tady Gájel nebyla žádnou výjimkou. Navíc, být furt v noře, to je nuda. Pošťuchování mladšího bratra nezabaví věčně. Byl tedy čas průzkumu! Zatoulala se od nory celkem daleko, ale to ji vůbec netrápilo. Nožičky nebolely, tak co!
Při svých toulkách si však všimla jakési bílé bytosti. Přivřela očička. To nemohl být vlk! Byl přeci od oka větší jak tatínek a tatínek je přeci z vlků největší. A ještě má křídla jako nějaký hmyz! Byla jen jediná odpověď na tuto záhadu. Tohle musel být nějaký bubák!! Bubáci přeci nosí lebky, ne? Přikrčila se. Tohle musí prozkoumat zblízka! A třeba se jí podaří onoho bubáka vyhnat a získat od rodičů pořádnou pochvalu. Ano! Žel nevěděla, že se skutečně jednalo o soudruha ze smečky a že zdejší vlci mohou mít všelijaké výšky i vzhledy, včetně lebek a křídel. Přeci jen, její rodičové byli poněkud obyčejní.
Začala tedy pomalu ťapkat k Irisovi. Doufala, že se vybafnutí povede!

Gájel rostla jako z vody. Tedy, stále vypadala jak typické dítko, které bude mít brzy dva měsíce. Ale to se tak říká, ne? A ten vývoj bude stále strmější! Už teď se stávala poněkud neposednou. Naštěstí ji rodiče obvykle uhlídali, ale jednoho dne proklouznout musila. I s těmi malými nožičkami! Nebo bylo to proklouznutí? Určitě ano, v jejím srdíčku. Kdyby to byla výprava s povolením maminky, byť mlčky, tak by to nebylo tak husté, že.
Ťapala tedy ven s jejím zakrslým bráškou Arkádou. A pozdravila je nekonečná zeleň plná kvítí! Páni, to byl pohled. Ťukla do brášky frňákem a rozběhla se za kytičkami. Místy hňápla, ale to ji nezabránilo v tom, aby vstala a pokračovala. Dokud nespatřila velmi zajímavou kytičku! A co to v ní bylo? Nějaký brouček! Ty jo! Ohlédla se, kde byl bráška. To musí vidět. Povinně!!!!

Toho dne bohužel nadešel čas, aby opustila i s dalšími vetřelci matčino lůno. Byl to velký krok vpřed! Krok, který se musel učinit. A Ghaa'yel se nezdráhala. V lůně milovaném už nebylo dost místa pro všechny tři. Už tak i jeden soudruh byl nepřirozeně mrňavý! Ah, kdyby byli žraloky, jistě by ho už v děloze sežrali. Ještě že se tak nestalo! Prcka by byla neskutečná škoda, jak se Gájel v následujících měsících dozví.
Ah, konečně vyšla na svět! Byl to šokující pocit. Jako kdyby se dostala do země mimozemské! Kde to je? Než se však nadála, konečně ucítila teplý jazyk, který jí připomněl, že na tomto světě není sama. Že ji někdo chrání! Maminka? Či otrok? Konečně se mohla nadechnout! A s prvním nádechem přišel i pocit hladu. Začala poslepu hledat maminky mléko. A u toho i packou nahmatala další vetřelce! Ah, to tu stále není sama? To se musí stále dělit?