Príspevky užívateľa

Usmál se jak jen to uměl. "Nemusíte se omlouvat. Nic vám nezazlívám." poznamenal a taky lehce zavrtěl ocasem. Byl rád, že se konečně mohou vidět. Ani si to neuvědomoval, ale nějaká společnost mu docela i chyběla. Možná by to mohl napravit a jít se hezky pěkně seznámit. Nebo zkusit se podívat po svém bratru. Jak se mu vede a tak. Hlavně jestli vůbec ještě žije.
Na chvíli zamrznul, když se mu Mal otřel do jeho kožichu na krku. Možná to bylo tím, že to nečekal nebo tím jak Malachielova magie na vlky působí. Nebo i obojí. Těžko říci. "Já vás taky rád vidím. Donesl jsem vám takovou menší pozornost." dodal a poukázal na bezhlavého zajíce, který ležel u jeho předních nohou. Předpokládal, že Mal bude po takovém cestování vyhládlý.

S koncem zimy Gill nedoufal, že se bude muset na nějakou dobu rozloučit s Mal, ale bylo tomu tak. Z počátku to nebral nijak dramaticky, ale s přibývajícími dny se mu do hlavy draly myšlenky. Takové ty nepříjemné, které vám v hlavě vytváří různé scenérie. Už se bál, že se Malachiel nikdy nevrátí.
Sem tam se vrátil do jeho nory, aby poklidil a pak zase vypadl. Někdy se tam snažil i přespat, když byly první letní bouřky, ale jaksi se mu tam nespalo dobře. A když už byl na cestě, nechodil moc daleko. Ale i přesto se s majitelem nory nesetkal. Nemohl si však nepovšimnout, že se okolí nory mění, když sem tam přibylo nějaké to kvítí. Později si všiml, že hlína kolem nových bylinek je rozhrabaná a u některých zaznamenal i pach Mal. Nakonec to byly i utržené květiny, které se sušili na kamenech. To mu alespoň poslední měsíce potvrzovalo, že je ještě mezi živými.
Dneska se i on vracel z nějaké té jeho výpravy. I když nebyla tak náročná a ani tak dlouhá. V tlamě držel zajíce, kterého se mu podařilo ulovit. Už teda neměl hlavu, protože měl Gill hlad, ale zbytek chtěl věnovat Mal, kdyby ho náhodou potkal. Takhle už to dělal nějaký ten pátek. Donesl nějakou mňamku k noře a čekal, jestli se náhodou Mal objeví. Chtěl nějak vyjádřit, že ho zase rád vidí a určitě by nějaká sváča po dnech cestování bodla. Trochu mu ale chyběla informace o jeho návratu a tak tenhle počin už dělal nějaký ten pátek. Ne každý den, zas tak oddaný tomu nebyl, ale minimálně jednou do týdne i s úklidem nory.
Dneska se mu konečně poštěstilo. Už z dálky zahlédl, že je někdo v blízkosti nory. A pak už i byl dostatečně blízko, aby poznal o koho se jedná. Přidal do kroku. Když se dostal do jeho blízkosti položil bezhlavého králíka na zem aby mohl řádně pozdravit. "Dobré odpoledne. Je to nějaká doba, co jsme se viděli naposled." Za to dobu se mu podařilo zapomenout, že si už tykali. Ale částečně za to mohl i jeho zvyk.

Tázavě se na něj podíval. Křehotina rozhodně není. Ale ublížit si dokáže. A to nehledě na jeho sílu. "Tím bych si zrovna nebyl dvakrát jistý." zamumlal spíš pro sebe a hned změnil téma zpět k Nihilu. "Ale postarali se o tebe hezky, doufám, že jim jejich laskavost nějak oplatíš. Nebo alespoň poděkuješ." poučoval ho jako malý dítě. No přeci to byl pořád jeho mladší bráška a nějakou tu narážku na jeho druhorozenství musel udělat. "A jen tomu lumpovi dej. Třeba ho můžeš taky praštit kamenem po hlavě, aby se mu vymazali vzpomínky. Oko za oko, zub za zub." zazubil se. Trochu doufal, že se spíše jemu podaří toho prevíta chytit. Bůhví co by udělal jeho malomocnému bratříčkovi. Už tak dostal pořádnou bídu. "No Malachiel. Už jsem ti o něm říkal. Ale tebe to očividně nezajímalo." poznamenal lehce uraženě. Hlavně, že si Gill pamatoval nějakou Bellamu, za kterou měl před nějakým tím měsícem navštívit a dát s ní pokec o bratrovi a jeho stavu. Možná by to měl provést, až se oteplí.

Jakmile si vyřídil svůj byznys s ďasovcem co mu vyčaroval na kotníku rudý kvítek, pohlédl na mladistvou vlčici, jak je na tom. Zhrozil se při pohledu na její situaci a už už se chystal k ní přiskočit a pomoct ji. Jenže v tom mu překřížili cestu další zmutovaná vydra. Nuž teď mu opravdu nic nezbývalo.
Zcvakl zuby a zavrčel. I když se zdálo, že se nic neděje, Gill v sobě probouzel svou spící magii, aby mu dodala sílu a rychlost. Srdce se mu rozbušilo a jeho plíce dostali druhý dech. I když mu teď jeden z prevítů křížil cestu, vydal se pomoct vlčici. Vyhnul se jeho zubům, ale nějaký ten ďasovčí drápek v něm přeci jen spočinul. Přiskočil k Gájel a zakousl se do vychytralého lasicovitého tvora. Avšak očima střílel na další, kteří si na mladou vlčici dělali zálusk. Gill začal opravdu litovat, do čeho ji to zatáhl. Možná měl spíše ublížit svému mužskému egu, než si hrát na nebojsu a útočit na krveláčné vydrýsky.

TW: zabíjení zvířátek

Eso zatím nechal v rukávu schované. Dlouho magii nepoužíval a nechtěl to riskovat. Přemýšlení nad jeho schopnostmi však vyústilo v jeho nepozornost a nějaký ďasovec toho zneužil a zakousl se mu do zadní nohy. Gilgamesh měl co dělat, aby bolestí nekřikl. Jenže se musel nejprve postarat o ty, kteří narušovali jeho životní prostor před jeho čumákem. Obrovské vydry mu najednou nepřišli tak jednoduchá večeře, jak si původně myslel. Odskočil stranou, aby vyřešil zátěž na svém kotníku. Nepočítal se skutečností, že ďasovec něco váží a jeho náhlým pohybem si akorát více ublížil. Nejspíš vyšel ze cviku. Není divu když jen válel šunky a sem tam si něco ulovil. Pro sebe si zaklel a zakousl se do zad přerostlého vydrýska. Trvalo dlouhou chvíli, než se prokousl tlustou kůží. A ještě delší chvíli, než ďasovec Gilla pustil. No to přijde domů s pořádnou výslužkou! A aby toho nebylo málo, ještě tu ohrožoval na životě mladou dámu! Nuž nezbývalo mu nic jiného než svůj magický půst po tak dlouhý době porušit.

To on teda byl odvážný. A kdo by nebyl, kdyby byl vlastníkem takové magie, jako byl on. Prakticky se nebál ničeho. Ale měl menší pochyby. Přeci jen svou magii dlouho nepoužil a tak přemýšlel, jestli to má vůbec riskovat. Střelil pohledem po mladé vlčici. No přeci nebude srágora a uteče z boje! Takovej chlap?!
Napřímil hruď. "Máte hlad? Za chvíli se bude podávat večeře." zazubil se a vrhl se po nejbližším ďasovi. Připadlo mu, jako by se probudil. Doteď se jen plahočil sněhem a snažil se bezradně najít něco k snědku. Teď mu jídlo chodilo přímo do huby.
Černý vlk využil momentu překvapení, kdy se ještě rozhodovalo, kdo zaútočí dřív. I když se to neobešlo, bez nějakých těch drápků zaseknutých do Gilgameshovi kůže, byl první ďasovec zneškodněn během chvilky. Mezitím, co jejich kolega lítal vzduchem, ostatní se chystali na protiútok.

Teď se musel smát i Gill. Co ten jeho bratr vůbec vykládá. To musela být tehdá rána, že ho to natolik změnilo. Což bylo z druhé strany dosti znepokojivé. "Už jsem si myslel, že lovíš dřevo." zazubil se.
Pak ho ale úsměv trochu omrzel. "Ale mě si pamatuješ. Takže jsi nezapomněl úplně všechno. A je tu tím pádem šance, že se ti vzpomínky vrátí. Jen musíš být trpělivý a nepřemáhat svoje síly. Vždyť teď jsi málem přišel o paměť podruhé. A taky by jsi měl zvážit, jestli je pro tvé zdraví dobré toulat se v takové době po venku." poznamenal. Enkidu nevypadal, že by strádal. Nebo alespoň ne fyzicky. Ale vzhledem k jeho náhlé nešikovnosti a konáním před myšlením nebylo dvakrát dobré se někde toulat. Ještě k tomu, když Norest ovládá zima a hlad.
"Mám se fajn. Mám co jíst a kde spát. Dokonce mám i spolubydlícího. Takže nejsem sám. A myslím, že to mi stačí." usmál se a tím odmítl jeho nabídku. Dokud Gillovi nehoří koudel (nebo v tomto případě nemrzne) není potřeba, aby se ponížil pod bratrovu úroveň a šel se k němu nastěhovat.

Dobrá nálada byla nakažlivá a i jeho tato zákeřná choroba postihla. Usmál se na Mal když procházel kolem. "Není proč se omlouvat. Je to jen maličkost." dodal a rozhlédl se po místnosti. Teď v lepším světle si všiml, že je to tu pouklizené. Nejspíš Malachiel měl chvilku, než šel spát. Pomyslel si. I on by mohl přeci jen být k nějakému tomu užitku a třeba jít něco ulovit.
"Toho jsem si všiml. Příště spíš na mém místě. Není tam taková zima." Spíš než doporučení, to znělo jako rozkaz. Nejspíš za to mohl jeho hlubší hlas. Ale ať už to znělo jakkoliv, na tváři měl pořád úsměv a v očích světélko radosti. A byl skutečně rád. Konečně mu připadalo, že má v životě štěstí. I přesto, že každý den zima testuje jejich výdrž a jejich vůli.
Vydal se k východu. Ještě se otočil na Mal, než vkročil na pomrzlé schody. "Půjdu zkusit něco ulovit. Dokud mi to počasí dovolí."

Povzdechl si. Nechtělo se mu vstávat do chladného rána. Měl pořád zavřená očka a ani se nepohnul. Ale jeho mysl byla bdělá a celé jeho já bylo dostatečně odpočaté natož aby opět usnul. V takové situaci byl asi dobrou hodinu, než ho i to přestalo bavit. Zamrkal do zdi a zapřemýšlel nad tím, co bude dneska dělat. Určitě by mohl jít na lov nebo by tu mohl alespoň pomoct s úklidem.
Vyškrábal se na nohy a protáhl se. Až u toho spokojeně zabručel. To byl ale vydatný spánek! Zkontroloval jak je na tom Mal. Až sebou trhl, když si všiml, že se na něj celou dobu kouká. "Dobré ráno." pozdravil. Vkročil na studenou podlahu. Chlad mu projel celým tělem, až mu naskočila husí kůže. Na tohle si bude muset zvyknout...

Spal jako zabitý. Ale to už u něj bylo zvykem, když si konečně našel nějaké pohodlí. Hlavně když ho přestala zima tolik otravovat a již se nemusel bát, že se už nevzbudí. Spalo se mu sice krásně, ale podařilo se mu vzbudit dřív jak Malachielovi. Zamrkal po místnosti jakoby zapomněl, kde šel spát. Pohlédl na svého společníka. Netrvalo mu chvíli, aby si uvědomil, že Mal mrzne. Vyskočil na nožky, vykašlal se na nějaké protahování a vydal se hledat něco, čím by ho mohl přikrýt.
Drápky mu cvakali po studeném kameni a mráz ho kousal do polštářků. Prohlédl každou poličku a každé zákoutí, ale nikde nic. Tiše si pro sebe povzdechl a vydal se kolem sudu, nenapadlo ho nic lepšího než se do něj podívat. Kdesi na jeho dně se cosi obalené prachem a špínou nacházelo. Předtím, než se vydal na výpravu do útrob válcovitého objektu, se nejdřív ujistil, že Malachiel ještě spí. A pak se šlo do akce. Ta však netrvala věčně, neboť Gill dokáže zapojit nějaké ty mozkové zavity a napadlo ho, jak se k bůhvíčemu dostat. Vzal rám sudu do zubů a začal sud pomalu pokládal. Ztrouchnivělé dřevo nebylo zrovna ideální snídání, ale tady nešlo o něj. Když se sud dotkl kamenité podlahy ozvalo se lehké ťuknutí. Následovala kontrola, zda Mal opravdu ještě spí. Po ujištění se zadíval dovnitř cylindru z dřeviny. Pousmál se nad svým nálezem. Byla tam kožešina. A vypadala docela zachovale. Nevěděl jakému zvířeti to patřilo předtím a asi to ani vědět nemusel. Popadl ji a vydal se zpět za jeho spolubydlícím. Přehodil přes něj kožešinu a chvíli u něj stál, jakoby se chtěl ujistit, že ho to nějak zahřeje. Sud vrátil na svou původní polohu a pak vrátil i sebe. Jeho pelech stihl za tu dobu vychladnout. Tiše zabručel a nechal se poddat sladkosti spánku.

Pochyboval, že tahle slečna se bude zajímat o jeho život a jeho známosti. Taky pochyboval, že najdou nějaké téma, o kterém si budou povídat. V duchu si povzdechl. Mohli by spolu jít na lov. Nebo by ji mohl naučit něco o boji. Vypadala, že by ji tohle mohlo zajímat. To však nevěděl, že je za chvíli čeká nevídaná společnost.
Nejprve to začalo nepříjemným rykem. Gill místo, aby zvukům naslouchal, své uši stáhl. Moc se mu to nelíbilo. Bylo to dlouho, co se naposledy dal do nějaké potyčky. Ale ještě neměl v plánu z boje utíkat. Přestože kvůli zimě ztratil nějakou tu svalovinu, musel se pousmát, když zřel zdroj povyku. Podivná vydra vylezla z nory ukryté pod sněhem. Za chvíli ji začali doplňovat i její soudruzi.
"Nikdy jsem to neviděl a to jsem tu kdysi byl." poznamenal směrem k mladé vlčici. I když by měl být on ten starší a zkušenější, dovolil si jednu otázku na omladinu: "Myslíš, že se to dá sežrat?"

Čím blíž vlku byl, tím víc ho začal poznávat. Ani ho nemusel vidět, aby poznal svého bratra. Povzdechl si a zamyslel se nad tím, jak dopadlo jejich poslední setkání. Zajímalo ho, jak je na tom jeho paměť a jestli si něco vzpomněl o věcech, který dělal bez dozoru jeho staršího bráchy. Trochu ho i zamrzelo, že se nevydal za ním a nešel si promluvit s těmi, který on znal. Možná by to měl napravit.
Jeho myšlenky ho odváděli od přítomného dění. Zděsil se, když se před ním Enkidu vyboural do stromu. Chvíli si i myslel, že by mohl ztratit paměť podruhé. Z transu náhlého setkání ho probudila sněhová deka, která si už nějaký ten týden lebedila na větvi stromu. Oklepal se a tázavě se zadíval na svého bratra. V jeho očích nebyla jen otázka na jeho fyzický stav po nárazu, ale i dotaz na jeho psychický stav celkově. Ale nakonec to změnil na úsměv. Přeci jen bylo fajn vidět svého bratra alespoň na živu.
"No nazdar." zazubil se a hned pokračoval otázkou "co ti ten strom provedl prosimtě? Jsi v pořádku?"

Vydal se na menší loveckou výpravu. Les, kterým procházel, byl v blízkosti jeho ukrytu, ale až teď se pořádně rozhodl jej prozkoumat. A vzal to hned od brzkého rána a prozkoumával každý kout. Ale nebyla to jen prozkoumávačka. Snažil se najít i něco, čím by zaplnil svůj žaludek. Čumák měl blízko u země a každou stopu ve sněhu prozkoumával. I když zima byla krutá, životně mu na úlovku nezáleželo. Nějakou tu menší zásobu s Malachielem měli. Ale nebylo by od věci ji o něco doplnit.
Když v tom cosi zahlédl mezi stromy. Zvedl hlavu a zavětřil. Odvážil se přijít o něco blíž. Byl však lehkomyslný a nedbal na nějaké schovávání. Bylo vzácností, že by někdo v této krajině hodlal na něj zaútočit a tak necítil potřebu se ujišťovat o koho se jedná. I když dnešní den to měl možná zvážit.

Pousmál se, když uhádl správně, odkud vlčice pochází. Bylo to takové jeho malé vítězství.
"Přímo z Nihilu neznám nikoho. Zatím jste první, na koho jsem natrefil z vaší smečky. Teda, pár vlků jsem do vás viděl, když jsem byl na plese." přiznal se. Když se nad tím pozastavil, tak mu přišlo zvláštní, že ještě na nikoho přímo z Nihilu nenarazil. Ale to byla jen malichernost a neviděl důvod se nad tím pozastavovat.
"Spíš bych to nazval známostí. Nejsme si zas tak blízký." poznamenal. Sice mezi nimi nějaká ta jiskra přeletěla, ale zatím to byly přátelé. A možná trochu sdíleli úkryt. Ale jen trochu.