Príspevky užívateľa

Záhy zjistil, že tahle slečinka má do nějaké elegance daleko. A tak zaplakalo jeho gentlemanské srdíčko, které milovalo tu slušnost a čistotu. Ale co už. On pokračoval tak jak ho učili. "To jsem. Vy musíte být tím pádem z Nihilu, že ano?" zeptal se vzápětí. To by se ztrapnil, kdyby byla odněkud jinud.
"Vždycky jsem si říkal, že může být hůř, ale letošní zima je opravdu vrchol. Ale díkybohu nejsem sám." lehce si postěžoval a zároveň zmínil, že s letošní zimou nebojuje sám. I když si bůhví jak myslel, že sám dokáže všechno, poslední dny ho přesvědčují o tom, že se nejspíš zmýlil. Což mu navrtalo jeho kdysi nepřemožitelné ego a postupně jeho myšlenky pohlcovala melancholie. A on sám si připadal, že každým dnem slábne.

Nemohl opomenout zmínku o jejím nepohodlném životě. Nejprve si myslel, že je to výraz melancholie ze zmizelých členů rodiny, ale přeci jen se nebál se optat. Přišlo mu, že to může být i něco víc. A snad by ji mohl i pomoct se vyzpovídat. Přeci jen je on jen tulák, kterého dost možná v životě znovu neuvidí.
"Jak to? Trápí vás něco?" Podíval se na ni a pro sebe si zkusil hádat. Co by ji tak mohlo trápit? Žije ve smečce a tudíž má místo kde se může schovat, kde ji dají najíst, kde ji ošetří, když bude potřeba. To třeba on neměl. On se mohl jen spoléhat na milost zimy, že ho nechá přežít její burácení. A sám na sebe, že bude mít co jíst a kam se ukrýt.

Gill byl milovníkem zlehčených popisů věcí, které byly ošklivé. Kdyby měl tu příležitost, byl by i vášnivým čtenářem poezie.
O svém zmizelém bratrovi mluvila pěkně. Zajímalo ho, jestli i on bude takhle mluvit o bratrovi, kdyby náhodou zmizel nebo umřel. A vlastně na to ani nechtěl myslet. Zatřásl hlavou. Musí se po něm pak podívat, až bude moct.
"To je jedna z těch horších možností. Ale když o nikom takhle nevím, tak si vždycky říkám: 'žádné zprávy, dobré zprávy.' Třeba je váš bratr někde na živu a už má svou rodinu." chtěl Ryu trochu povzbudit, i když to nepotřebovala.

Kochal se krajinou. Jeho oči přejížděli po březích a po stromech. Když v tom se zarazili. V dáli se na něj díval vlk. Netušil, odkud se tam vzal nebo co je zač. Nikdo jej nepotkal.
Jakmile se k sobě přiblížili, jediné co mu bylo jasné, že se jednalo o vlčici. Ale dlouho se mu nestalo, aby se k němu někdo vydal s takovým odhodláním jako ona. Zaručeně se ničeho nebála. Ne že by Gill vypadal zrovna dvakrát hrůzostrašně, ale většina z něj měla na prvním setkání respekt. Až se mu z toho lehce zježila srst na hřbetu. "Dobrý podvečer." začal slušně, i přesto, že byla o něco mladší než on. Měl to tak ve zvyku. "Vy asi nebudete tulák, že?" zeptal se. Usuzoval tak podle pachu. Připomínalo mu to Malachiel, který byl spjat právě s Nihilem.

Procházel se krajinou. I když byla zima krutá a jeho lenivost mu radila zůstat hezky pěkně v teplíčku v úkrytu, nemohl si pomoct a jednou za čas vylezl ven. Dneska se ještě k tomu rozhodl vydat o něco dál a zavzpomínat si na zamilované léto, kdy napoprvé potkal Malachiel. K řece Cona. Teda on si ještě tolik nepřiznával, že by do něj byl zamilován, ale cosi vnitru se vždycky pohlo, když se vidělo. A to že ho viděl rád a nikdy se mu nevyhýbal.
Kdysi krásný teplý letní večer vyměnila sněhová pokrývka, po kterém tančil mráz. I tak si to zanechalo tu magičnost. Ale nálada zde byla úplně jiná. Místo chladivé řeky, která byla příjemným probuzením probuzením po unavujícím slunečním žáru je teď ledový spár smrti. Ten kdo vkročí do její náruče, má tu čest poznat její ledový polibek. A ne každý má sílu na to ustát mrazivý šok.

Musel se pousmát. "To jsem jednou kdysi zaslechl a od té doby to používám." zavzpomínal. Ale nebyla to jeho domovina, kam myšlenkami zaletěl. Byla to smečka, která mu chvíli byla domovem. Ale teď je daleko za ní.
"Jsem rád, že si v něčem rozumíme. Omluvte mou zvědavost. Co stalo s vašim bratrem, že se o něm zmiňujete v časem minulém?" zariskoval. Snad to nebylo natolik citlivé, aby ji tím rozesmutnil. Gill je zvědavý jedinec a kdyby ho jeho vychování nezastavilo, vyptával by se na každou blbost, která by ho napadla. Avšak snažil se být opatrný, jak jen to šlo. Zároveň nechtěl, aby konverzace stála.

"No to víte. Typická bratrská láska. Záda by jsme si navzájem kryli a zároveň do nich vrazili kudlu. Nenávidíme se, když jsme oba na živu, ale slza by spadla, kdyby jeden z nás přešel duhový most. Jsem rád i nerad, že se můj bratr nachází v těchto končinách." Řekl i přesto, že se ke svému bratru nechtěl tolik vyjadřovat. Zase na druhou stranu nemohl ho jen tak opomenout. Na tento svět přišel s ním a spolu vyrůstali a byli učeni životu.
"Možná se na poslední chvíli rozhodli vydat do nové krajiny. Nebo jsou na cestě za novým domovem. Hledají své příbuzné nebo sem zabloudili. Ale takových důvodů může být statisíce a nakonec je to vlastně irelevantní." dodal nakonec.

"Asi by nebylo špatné se nad tím zamyslet." poznamenal. Avšak on nikterak nepochyboval, že by nezvládl zimu přežít sám. Sám si byl jist, že ho jeho odolnost a především vytrvalost přenese přes zimu jak nic. Ať už by si byla krutá jak chce. Lehce narcistické uvážení, ale to už k němu tak nějak patřilo. Byl silně přesvědčen o svých schopnostech a nikdo mu to nemohl vyvrátit. Tak snad to nebude právě přicházející zima, která ho přesvědčí o možném opaku.
"Ale máte pravdu. Všechno má tisíce výhod a tisíce nevýhod. Těžké si vybírat, aby měl jeden jistotu." zastříhal ušima.

Nezbývalo mu nic než přikývnout. Aspoň přispěl tím málem co věděl.
Bohužel jak se ukázalo, Gilgamesh nebyl až tak známí této krajiny. A bohužel musel opět zklamat. "Zatím jsem narazil jen na vás, co vašeho rodu týče. Opět nemohu být tolik nápomocen. Ale věřím se tady někde mohou vyskytovat. Vlků je tu víc než dost, určitě se mezi nimi objeví i nějaký váš příbuzný." zauvážel. Přeci jen sám byl důkazem, že toto místo je veliké. O svém bratrovi po nihilském plese neslyšel a to potkal vlků dost a nikdo ho neznal.
"O tom bych nikterak nepochyboval. Jen se jeden musí rozhodnout kam. A jestli se vlastně vůbec chce někde zavázat." poznamenal.

samci: Kettu, Zathrian, Lokki
samice: Majdalenka, Hiisi, Ryumee

Zaskočilo ho, jak Mal zničehonic vyskočila na vyvýšeninu, ale stihl se schovat. Oddechl si, ale taky se pousmál. Takhle pozorovat Mal, jak si užívá života, mu zahřálo srdíčko. Jakoby její radostná energie přešla i na něj. Dokonce i zapomněl i na svoje polozmrzlé nohy.
Vítr se do něj opřel a najednou jeho schopna nebyla tak výhodná jak předtím. Zadíval se k rozpadlému stavení, na tmavá oblaka a pak na Malachiela. Možná je načase se přestat schovávat a společně najít úkryt než je bouře dostihne.
Vystoupil tedy ze svého úkrytu a stál přímo za Mal. Na chvíli se pozastavil. Nevěděl jak začít. Na to měl myslet ještě předtím, než vystoupil ze skrýše. "Vypadá to, že se opět shledáváme. Tentokrát v blížící se nepřízni." zvolala nakonec.

Povzdechl si. "Mám tady bratra. Asi jste ho ještě neviděla, ale jsme si hodně podobní. Jen nenosí stříbro jako já." poukázal na svou šedobíle flekatou stranu. A taky je víc hlučnější a neohrabanější a tak dále. Ale o tom on nechtěl vyprávět. Zase ho dlouho neviděl a ani neví, jestli je pořád živ. Nepochyboval o tom, že by se bratr o sebe nedokázal o sebe postarat, ale tahle krajina skrývala mnohá nebezpečí. A prakticky se mohlo stát cokoliv. I jen malá náhoda.
Možná by se měl po něm poohlédnout, zdali je ještě naživu.
"Avšak... dlouho jsme se neviděli. Ale přeci jen touto krajinou necestuji sám. Co les, louka a řeka, to nové setkání. I když se vlk prochází močálem tak tam na někoho narazí." poznamenal.

Zmateně po něm hodil očko. Taková slova a hlavně mimiku od něj fakt nečekal. "No ještě abych nebyl viď?" zašklebil se. Ani nedoufal, že by na něj bratr šil nějakou levárnu. Na takové vypracování by Enkidu neměl kapacitu.
"Tak nevadí. Ale stejně si s ní rád promluvím." poznamenal. V téhle situaci bude za jakoukoliv informaci rád. I když s blížící se zimou bude všechno o něco těžší.
"Bellanu neznám. Vlastně neznám nikoho z Nihilu, když nad tím tak přemýšlím. Ledatak Malachiela, který se zná z Nihilem velmi dobře. Ale toho neznáš. Nejspíš." zamyslel se. Čas to napravit.
"Fakt se o mě netrap, co se týče úkrytu na zimu. Já si poradím." Svému bratru milerád pomůže, ale nějaké to soukromí je pro něj cennější. "Stavím se jak budu moct a jak budu mít příležitost. Zatím zlom vaz." rozloučil se a vydal se svým směrem. Chtěl nad tím ještě popřemýšlet a třeba se i někoho jiného zeptat, než se vrhne do nihilu, aby se tam poptal. Bylo by asi chytřejší jít rovnou s ním, ale cosi vzadu v hlavě mu blikalo, ať tomu dá chvilku času. Přeci jen, kdyby to byla nějaká velká levárna, tak tomu nepadne hned.
Ještě se však otočil. "Mimochodem, bylo to myšleno obrazně. Opovaž se si ten vaz fakt zlomit." zazubil se nakonec a hleděl si svého.

Pousmál se. "Jsem pro. Dokud nám ještě slunce slouží a nespí za haldou mraků, byla by škoda toho nevyužít na procházku." Vydal se odhodlaně za ní. Jeho únava ho téměř opustila a jak vylezl z křáčí na slunce, cosi se v něm probralo. Nakonec byl rád, že ho někdo vytáhl a on se mohl protáhnout a neválet se v úkrytu
"Je to dost možné. Akorát jsem stál opodál a pozoroval všechno z povzdáli." poznamenal. Možná by i rád vkročil blíž a bavil se jako ostatní, ale ten večer tam byl pro Malachiela, který se bál, že kvůli své magii zničí výzdobu. Gillovi to nikterak nevadilo, neboť na sebe ani nechtěl poutat pozornost. Stačilo mu totiž, že tam zahlédl svého bratra, se kterým by se akorát zase pohádal. Nechtěl tam nikomu kazit večer. A hlavně ho nechtěl kazit sobě.

"Bylo mi ctí vás informovat o smečkách. Avšak vás musím upozornit, že má informovanost není nikterak aktuální a je dost možné, že je i dosti mizerná." dodal. Zatím od každé smečky co znal potkal jen jednu duši, vzácně dvě. A těžko by jeden soudil podle jednoho člena celou smečku.
"Rád bych se někam usadil, ale těžko říci kam. Asi by hodně záleželo na známosti. A možná zůstanu mezi tuláky, sledovati všechno z povzdáli. Nevylučuji to jako možnost. Zajisté chci zůstat v této krajině." zamyslel se. "A vy? Máte v plánu se někde usídlit?" zeptal se na oplátku.
Sám vlastně pořád tápal. Nevěděl, zdali se chce spolehnout na sebe a být volný nebo schovat se pod ochranná křídla a poddat se ideálům a víře smečky. Zatím jeho jedinou jistotou byla jeho síla a odolnost, které mu dovolovali být sám. Ale strach z toho, že by mohla nastat krutá zima a on by se neměl jít kam schovat ho děsila. A nemusela přijít zrovna zima, aby ho donutila přemýšlet nad členstvím. Mohla to být i šarvátka nebo nemoc, ze které by se bez pomoci nevylízal.