Príspevky užívateľa

Porozhlédl se kolem sebe a především se zaměřil na nebe. Nad obzorem se kumulovala temná mračna a strašila okolí temnými stíny, které za sebou zanechávala. Blíží se vánice. Bílá bouře sama.
Černý vlk si povzdechl. Nejspíš se ukryje v troskách na dýl. A tak začal prozkoumávat. Musí si najít dobrý úkryt, dokud má ještě nějaký ten čas.
Procházel sutinami, když v tom si všiml hnědobílého kožíšku zmizet za jednu ze zbortěných stěn. Nastražil uši a zavětřil. Ah! Známá duše! pomyslel si a usmál se pro sebe. Jeho huňatá oháňka se mihla vzduchem a on se potichu vydal po stopách, které daný vlk nechal po sobě v hustém sněhu.

"Říkal jsem, že se pomstím, když bude potřeba. Ale bych i radši i kdyby se to vyřešilo po dobrým." pousmál se. Možná opravdu už změknul po tom co vkročil do Norestu. Dlouho se s nikým nepral a ani nehádal. A celkově ani na nikoho nebyl naštvaný. Pomalu to vyznívalo, že Norest bude jeho země zaslíbená a naučí ho něco úplně jiného, než jej učil otec.
"Rád si s ní promluvím. Třeba mi i něco řekne k tomu, co jsi tu vyváděl po tom, co jsme se rozdělily když si to nepamatuješ." zazubil se. "S úkrytem se tolik netrap. Já si něco najdu." Bude rád, když bude moct na svého bratra dohlížet, ale zase bude rád za chvilku vlastního prostoru pro žití. Ale asi neměl tuto nabídnu
zavrhnout hned jak byla vyřčena. Ještě neví jakou tvář zima ukáže.

Mrzutě se brodil hlubokým sněhem. Ne že by nenáviděl zimu nebo sníh. On miloval, když všechno bylo zakryto sněhem. Všechno najednou vypadalo tak čistě a urovnaně. A to mu budilo klid na duši. Jen kdyby se neprocházel po zamrzlém jezírku v domnění, že ho led udrží. Díky bohu se jednalo o mělké malé jezírko a tak si smočil jen nohy. I tak mu umrzly natolik, aby mu navodili pocit, že by za chvíli měli upadnout. Ale pořád to nebyla taková hrůza, aby ho neunesli.
Pohlédl na trosky. Tohle místo ještě neviděl. A to mu připadlo, že už viděl všechno. Lehce se pousmál a lehce se udivil nad tím, co všechno ještě Norest ukrývá. Vydal se k troskám, doufaje, že najde nějaký úkryt, kde se bude moct usušit.

Musel přikývnout. "Vskutku. Já jsem toho sám příkladem. A vlastně pořád cestuji." Avšak na mysl mu přišla myšlenka. Musí to být smutné, když někteří členové rodu odejdou. Zároveň tedy měl docela štěstí, když narazil na dva členy stejného rodu po sobě. Ale nehodlal toto téma nadále rozvíjet. Očividně se nehodilo.
"Dejme tomu že ano. Můj bratr je má taky." poznamenal. Nechtělo se mu moc nad tím přemýšlet. Jejich rodina byla všelijaká a ne každý měl rohy a tmavou srst. Vlastně bylo v jejich rodince málo vlků, kteří si byly podobný. Na druhou stranu jim nevadil, když se do smečky připojil někdo úplně barevně a tvarově odlišní. Všichni ho brali stejně a respektovali ho. To bylo asi to jediné pozitivum, které si jeho rodinná smečka nesla. Ten zbytek by občas nejradši zapomenul.

"Co mohu určitě říct, že v této krajině nachází pár smeček. Určitě vás Nihil nevyhodí, kdyby jste se vydal za nimi. Podali by vám i pomocnou packu." začal a zavzpomínal si na to, co všechno mu o Nihilu řekla Malachiel, která k této smečce měla velmi blízko, i přesto, že tam nepatřila. A taky byl na jejich plese. "Kdybyste se vydal přímo jižně k moři, určitě byste je neminul." poznamenal a zadíval se tím směrem.
"A pak stojí za zmínku Přízrační. Asi vás poprosí, abyste odešel, z jejich území, ale věřím, že by vám taktéž pomohli." Teď zas zavzpomínal na jednoho černomodrého vlka, kterého náhodou potkal. Jestli by ostatní přízrační byly na tom podobně jako on, tak věřil, že by nemuseli být špatný. "Ignis snad nestojí za zmínku. Tomu se radši vyhni, pokud můžeš." dodal krátce.
"Jestli je tu někde ještě další smečka, tak o ni nevím. Ale Norest je velký a osobně bych se nedivil, kdyby se tu někdo za horami ukrývala další smečka." uzavřel svůj výklad.

"Opravdu nerušíte. To spíš, jestli neruším já vás." pousmál se. Vzhledem k tomu, že dneska se chtěl jen válet v křovinách a pospávat, tak mu nějaké to nové setkání nevadilo a spíš mu to pomohlo.
Až teď si uvědomil, jakou udělal chybu s jeho !zdravím". To si přeci nemohl dovolit! Takovou zhovadilou neslušnost vůči dámě! Ale tyhle výtky si ponechal ve své hlavě a pokračoval, jakoby se nic nestalo. "Mé jméno je Gilgamesh. Omluvte mou zvědavost, ale nedávno jsem narazil na jiného člena vašeho rodu. Ancunín bylo jeho jméno. I když v Norestu nejsem nijak dlouho, zatím se mi nepodařilo narazit na dva členy stejného rodu." poznamenal.

Musel se zasmát. Enkidu vskutku nezapomněl na jejich velice bratrský vztah, kdy si div navzájem nevrazili kudlu do zad. I on na to zavzpomínal. Ale teď je to jiné. Nastala změna. A s tou se teď musí počítat.
Zprvu byl on, kdo se divil nad bratrovi slovy. Přeci by ho sebestředný a tvrdohlavý Enkidu nepožádal o pomoc, pokud mu opravdu nešlo o život. A tady mu o život nešlo.
"Pokud mě nenaštveš, tak slibuju, že ti pomůžu a pomstím se, když bude třeba." dodal jak jako varování tak i slib.
Bohužel věděl pramálo o tom, co se dělo v bratrově životě a tak se spoléhal na to, že na někoho brzo narazí, kdo bude mít vzpomínky pohromadě.

Takhle vychovaného vlka tu ještě nikdy nepotkal. A to už jich tu pár potkal. Byl tak překvapený, že si na chvilku zarazil. "Mé jméno jest Gilgamesh. A je mi též ctí vás poznat." taktéž vyjádřil svou úctu úklonem hlavy.
Gill odjakživa miloval tuhle noblesu a vždy ho potěšilo, když byl mezí ním a druhým vlkem, nějaký respekt a úcta. Avšak mu nevadili i ty méně formální rozhovory. Jako ku příkladu s Mal. Sotva se znali jménem a už si žádal o tykání. Nad tou vzpomínkou se musel pousmát.
"Bohužel ne. Ale nějakou chvíli tu už pobývám a něco málo, už jsem za tu chvíli poznal o tomhle kraji." odpověděl.
Vlastně byl rád, že na někoho nového narazil i když t byla zrovna taková otevřená krajina plná nicoty. Byla by to nuda, kdyby se svět točil jen kolem těch, které on už poznal.

Z této nabídnu byl poněkud zaražen. Čekal by cokoliv. Klidně aby pršeli velbloudi. Ale aby ho bratr požádal o dohlídnutí na jeho maličkost... To opravdu nečekal. Avšak svému bratrovi věřil a nepřišlo mu, že by na něj něco vymýšlel. A pořád tam kdesi v hloubi jeho útrob byla ta bratrská péče. I přes všechny ty blbý kecy a soupeření, co mezi nimi kdysi probíhalo pravidelně, přikývl. "Pomůžu ti. Jsi přeci můj bratr." vydal ze sebe a taky se posadil. "Navíc. Bych byl nerad, kdyby se ti stalo ještě něco horšího." poznamenal o něco tišeji a odvrátil oči od Enkida. Tyto slova by za normálních okolností nevyřkl. A i teď to pro něj byl nadvlčí úkol.
Možná že Enkidovi pomohlo, že ho někdo trefil a konečně nabral nějaký ten rozum. Pomyslel si.

Hlásím se!!!

Na chvíli se odmlčel. Byl zmatený a nevěděl jestli má plakat nebo se smát. Situace, že někdo práskl jeho bratra po hlavě byla sice úsměvná, ale na druhou stranu se mu mohlo stát něco o dost horšího a vůbec. Styděl se za sebe, že tam nebyl a nechránil bratrova záda. A že ho vůbec opustil na takovou dlouhou dobu.
Nakonec si povzdychl. "Poslyš... po tom co jsme se pohádali v horách, jsem tě už nepotkal. Teda zahlídl jsem tě ještě na plese, ale pochybuji, že sis tenkrát všiml ty mě." vydoloval nakonec ze sebe. "Vůbec netuším koho jsi za tu dobu potkal nebo co jsi proved. Ani jsem o tobě neslyšel od druhých." Což je na jednu stranu dobře, ale v tomhle momentu je to spíš škoda.
Pro tentokrát se Gill zachoval bratrsky. Možná už jen z toho důvodu, že ho přepadl strach o jeho bratra. Už jenom to, že se choval jinak a nepohádali se do pěti minut, mu nedá pokoj. Rád by taky zjistil, co se Enkidovi stalo a co za tu dobu, co se neviděli, vyváděl.

Nějakou vychovanost hodil za hlavu. Něco tu nehrálo.
Zmateně se na něj podíval. Byl to vůbec on? Byl to vůbec jeho bratr? Nebo je to jen přelud? Nevěřil každému jeho slovu. Přišlo mu, jako kdyby za něj mluvil úplně někdo jiný. Ale přeci jen měl Enkidův hlas.
Jeho pochyby lehce uklidnila vzpomínka na hádku v Nízkých horách. Ale přeci jen mu nešlo do hlavy ta náhlá změna. Asi se mu za tu dobu, kdy o sobě nevěděli, muselo něco stát. Pořádně si ho prohlédl a až teď si všiml ranky na hlavě. "Tebe někdo trefil do hlavy?" řekl s úplnou vážností a přimhouřil oči.

Pochodoval pouští. Vítr si kolem něj pohrával s pískem a tvořil malé duny. I když Gilgameshovi již tolik nevadili otevřené prostory, cosi mu nedalo klid. Jakýsi pocit strachu být viděn a nevidět mu svíral útroby. Ale když se rozhlédl, nebylo ničeho, kde by se jeden mohl schovat a pozorovat jej. Poušť hold nebyla jeho oblíbená destinace. Přidal do kroku, aby to měl už za sebou. Při tom se furt rozhlížel, zdali ho někdo nesleduje.
Netrvalo dlouho a všiml si tmavé šmouhy před ním. Huráá! Nějaká společnost. Už se tu nemusí potácet sám. Dokonce i ten svíravý pocit na chvíli odešel.
Když mu vítr poslušně donesl pach onoho vlka, Gill strnul na místě. Bratr... Zděsil se. Ale pak to rychle skryl a vydal se mu vstříc. Už nebylo cesty zpět. Třeba už se jeho mladší sourozenec uklidnil, přeci jen se dlouho neviděli... Teda, když nepočítáme Nihilský ples, kde ho Gill na chvíli zahlédl, než se mu zase ztratil.
Jak se tak přibližoval, přišlo mu, že něco je jinak. Vypadal dost nervózně, což se k němu vůbec nevidělo. Gill nasadil tázavý výraz ještě předtím, než Enkidu promluvil. "Jsi v pořádku?" vynechal pozdrav a šel hned k věci. Tady něco nehraje...

Oklepal se, by ze sebe dostal všelijaký zbytky keře, ale přeci se mu nepodařilo zbavit se všeho. Jeho srst byla dlouhá a všechno se tak lehce do ní zamotalo. Horší to pak bylo dostat ven.
Párkrát zamrkal svýma očkama a až teprve teď se pořádně podíval na vlka. Tuto tvář ještě neviděl. I on částečně ztuhl, připravený k protiútoku.
Když mu po chvíli došlo, že se nic konat nebude, pro sebe si oddechl a vydal se za vlčicí. Nějaká nová známost vždycky přijde vhod, ať už se jedná o kohokoliv. Když se blížil, byl pach vlčice o něco silnější a tudíž čitelnější. Poznal pach Přízračných a lehce se pousmál. Z této smečky zatím znal jen Timotheého a vyšel by vstříc jiným členům.
"Zdravím." zaduněl jeho hlas. Jak teď byl nějaký ten den sám, jakoby zapomněl jak jeho hlas vůbec zní, až se sám zarazil nad jeho zvučností.

Neočekával, že v téhle planině nikoho, narazí na nějakého vlka. Ale už to byla taková normálka, že se zas tak nedivil. Vydal se tedy k němu a ve větru zachytil jeho pach. Nejspíš nějaký tulák... tak jako já, pomyslel si. Jeho pach mu totiž nepřipomínal pach ani jedné ze smeček.
"Taktéž zdravím. Vás jsem ještě neměl tu čest potkat." zahrál na přátelskou notu. Nesmělo chybět vykání. To by si samozřejmě nikdy neodpustil. Cizím se choval s úctou, ať už celkově působili jakkoliv. I když tu byly výjimky. Ne každé chování dokázal vystát. Ale to je zas povídání o něčem jiném.