Príspevky užívateľa

Znovu upadal do spánku, když jeho uši zachytili jakýsi dupot. Ale bylo to tak tiché, že si nejdřív myslel, že se mu to jen zdá. Avšak vidina možné snídaně ho nabyla životem. Nějaká sváča by přišla vhod. Otevřel oči dokořán, doufaje, že zahlédne původce zvuku. Ale nacházel se v prohlubni a tak první co zřel byla hlína větvičky keře. Pomalu nadzvedl hlavu a zavětřil. Přes klacíky a barevné listoví zahlédl jakýsi pohyb na louce. Jeho nos zachytil slabý pach vlka, který se postupně zesiloval. Na chvíli položil hlavu na packy a přemýšlel, zdali se mu s vlkem chce mluvit. Nakonec se odhodlal a vstal. Zapomněl však, že nad ním se nachází hustá spleť křoviny a do větviček se zamotal. Pro sebe si zaklel a přemýšlel, jak se tam včera večer vůbec dostal. Mezitím způsobil takového rámusu, že by si jej všiml i hluchý.
Vydobyl se ven a náležitě se protáhl. Zlomené větvičky s listím mu zdobili jeho černočernou rozcuchanou srst.

"To už?" Pohlédl k obloze a povšiml si zářícího měsíčku, který plaval po noční obloze nad jejich hlavami. Už bylo opravdu pozdě a i on by měl jít spát a načerpat síly pro další den. Nejvyšší čas na loučení. I když on by se ještě neloučil a rád by si ještě povídal. Pousmál se a podíval se na Mal. "Bylo mi potěšením tě poznat. Doufám, že se ještě někdy naše cesty v dobrém zkříží."
Na chvíli se zamyslel kudy vlastně chtěl jít než došlo k setkání. Předtím taky byl na druhé straně řeky. Ale už to nechtěl přeplavat zpátky, jen proto, aby se vrátil odkud přišel. Nakonec zůstal stát na místě a pozoroval jak Malachiel odchází. Dobrou chvíli tam postával v tichosti a díval se směrem kudy odešel. Povzdechl si. Posmutněl, když tam byl najednou sám, ale hold to tak už bylo. Vydal se k nejbližšímu stromu, kde ulehl k jeho kmenu. Sledující měsíc, tančící na plynoucí vodní hladině, usínal.

Procházel krajinou. Nijak se neskrýval ve stínech jak tomu kdysi měl ve zvyku. A vůbec už se nechtěl skrývat. Cítil s, že chce být viděn a že tím více pozná. S jeho nově nabytým odhodláním se tak vydal do otevřeného prostranství jako byla tahle planina. Každý na něj může číhat z různých skulin a křovin, aniž by o tom věděl. Ale jeho to nijak netrápilo. V duchu si říkal, že kdyby došlo na nejhorší, on si nějak poradí. I když se modlil, aby dnešní den byl bez konfliktů. Ne že by ho nějaký to drama pohoršilo, ale spíš, že se mu dneska nechtělo se do něčeho pouštět. Přišlo mu, že potom co se seznámil s Malachielem, tak jeho smyšlení bylo nezvykle milé a jakoby zapomněl na tu vyhýbavost a neutralitu, kterou si nesl od svého dětství. Teď se cítil, že by se nejradši s každou živou bytostí kamarádil, i když ta představa ho občas děsila.

Pospával schovaný v křáčí. Schoulený do klubíčka přemýšlel o tom, zdali bude pokračovat ve své cestě bez cíle nebo zda celý den proležený ve svém úkrytu. Jemu rozhodnutí nepomáhalo vycházející sluníčko, kterého svými paprsky lákalo z úkrytu, v kombinaci se studeným větříkem, který ho nutil zůstat na svém vyhřátém místečku. Alespoň tu měl krásný výhled na krajinu, která se postupně zalila slunečním svitem. Celkově to byl romantický moment a on by byl radši, kdyby jeho nechráněná záda někdo hřál a pozoroval by s ním tu krásu podzimní krajiny, zalévající se slunce zlatem. Povzdechl si.

"Máš pravdu. Měli bychom si života užívat než přijde smrt. A víš ty co? Pojďme na smrt zapomenout. Užijme si dnešní večer, jakoby jsme byly nesmrtelní." pousmál se. Přišlo mu, že mu ten oheň dodal tolik energie, že by zničil i slunce. I když tomu nebylo tak dlouho, co mu obejmutí s Mal vzalo nějakou tu energii.
"Nechceš si zatancovat?" zeptal se zničehonic a zvedl se na nohy. Byl tak nezvykle nabitý energií až ho to samotného děsilo, ale zároveň tam nechtěl jen tak sedět a pozorovat jak si ostatní užívají. Což bylo k jeho převážně klidné povaze velký nezvyk. Chtělo by to studenou sprchu, aby se vzpamatoval a rozvzpomněl si, jakou image chce před ostatníma mít.

Zpočátku si neuvědomoval, jakou hodnotu mají jeho slova. Myslel si, že tuhle větu musel Malachiel slyšet tisíckrát. Ale jak se zadíval do těch jeho uslzených očí, zdálo se mu, jako kdyby je slyšel poprvé. A přeci to nebyla žádná lež a ani žádné chlácholení. Byla to čistá upřímnost z Gilgameshovi strany. Kdyby jeho jiskra života nevratně pohasínala, byl by rád, kdyby ji někdo dokončil a provždy ji uhasil a on mohl navěky odpočívat. Bez bolestí a strastí života.
Jemně se pousmál: "To já děkuji, že mi nasloucháš." pokývl hlavou a zastříhal ušima. Byl rád, že si někdo jeho slova bral k srdci. I když by mu bohatě stačilo, kdyby je někdo vnímal. Ne že by prohlašoval moudra často, ale dokázalo ho vytočit, když ho nikdo nebral vážně.
Přišlo mu, jakoby se mu do koutků očí nahrnuly slzy, nejspíš vlivem křehké a citlivé atmosféry, která se nesla nocí.

Na chvíli se odmlčel. Hledal ta správná slova jak Malachiel utišit. Tentokrát se nedokázal tak vžít do jeho situace. Možná, že to bylo tím, že svého otce vnímal jako modlu a tu nejvyšší autoritu. I když to nebyl bůhvíjaký svatoušek a spíše se blížil k tyranovi než k vzoru. Někde v hloubi duši Gilgamesh tušil, že kdyby se mu podařilo vyvolat svou magii před svým otcem, nezaútočil by na něj.
Ale to bylo od tématu a nebylo to tak důležité, když byl od svého otce tak daleko.
"Jestli byl tvůj otec starý a nemocny, tak jsi mu prokázal laskavost. Trápil by se o něco dýl, ale díky tobě mohl překročit na druhou stranu o něco dřív. Určitě by ti za to poděkoval, kdyby mohl. Já bych za to poděkoval, kdybych mohl odejít o něco dříve." Pokusil se Mal nějak uklidnit. Nebyl na to moc talent. Jediné co dokázal bylo jiným lichotit. Ale uklidnit někoho byl pro něj těžký úkol. Ale určitě nebyl v tomhle jediný.

"To já taky. Nerad bych jim jen tak plýtval, ale jeden nikdy neví, co nás může potkat. Nedokážeme předurčit co se nám stane za měsíc. Ani to, co se nám stane zítra. Ale ty už to dávno víš." pousmál se. Očividně nepředvídatelná budoucnost bylo jejich téma, ke kterému často spadali. Dalo by se říct, jako by je něco trápilo o jejich osudu. Oba dva si prožili své a stihly ochutnat jak sladké tak i ty hořké plody života a byly si vědomi, že život nebude vždy růžoví. I když byly oba dva mladí, měli již zkušenosti, které byli k nezaplacení.
"A není to nádherný se nechat překvapit osudem? I když to znamená i ty strasti." nechal své myšlenky vyplout z jeho tlamy a podíval se na Mal.

Zazubil se "To ať si ten někdo zkusí." Pohlédl na Mal a až teď si uvědomil, že ho pořád pozoruje. Trochu ho to zamrazilo a na chvíli ztratil schopnost jakkoliv se pohnout. Jakoby zmrzl na místě. Avšak nebyl nijak vyděšený. Celé jeho zmrznutí trvalo jen chviličku a ukončil ho úsměvem na Malachiel.
Opět se zadíval na oheň. "Ale těžko říct co bude příští rok. Jestli ještě vůbec budeme. Třeba se ani ples konat nebude." poznamenal, hledíce na hořící hranici. Kdyby jen tak věděl o plesu o něco dřív, nemusel by si teď vymýšlet sliby a mohl Malchiel pozvat hned. Ale nakonec se jedná jen o ples a svět se kvůli tomu nezhroutí. Spolu můžou zažít jiné krásy a na nějaký ples zapomenou. Nelze předvídat, co jim osud přinese a co jim vezme.

Povzdechl si "Párkrát už jo." Odvrátil pohled na chvíli se odmlčel. "Snažím se najít způsob jak se tomu vyvarovat. Jednou z možností by bylo, že bych svou magii vyvolal dřív než se vyvolá sama." poznamenal nakonec a dodal k tomu trochu svého odhodlání. Přeci je tu cesta, jak předcházet problému. A třeba někdy v budoucnu bude svou magii naplno ovládat. Bohužel to znamenalo, že by si to musel nějak procvičit, což by znamenalo dostat se do nějaké stresové situace. V tenhle moment ho to nemuselo nijak trápit. Byly tu sami a Mal by na něj určitě jen tak nezaútočil.
"A co ty? Už jsi taky někomu ublížil?" zeptal se touž otázkou jako Mal jeho. Něco za něco. Gill se již přiznal. Teď je řada na Malachiel.

Škubl sebou když k němu Mal promluvil. Nečekal žádná další slova a byl natolik zakoukán do ohně a dění kolem něj, že zapomněl, že vůbec někdo vedle něj sedí.
"Ano mám. Přišel jsem s ním do Norestu. Jsme si hodně vizuálně podobní. Určitě by jsi poznal, že je to můj bratr, až ho uvidíš." pousmál se nakonec na Malachiela a opět se zadíval na hořící hranici. Podobně jako Mal, ho oheň fascinoval. Možná se s ním nedokázal tak ztotožnit, ale částečně spojoval oheň s jeho magií, kdy v nekontrolované podobě může nadělat nesčetně škod.
"Slibuji, že tě příští rok pozvu, jestli se ples bude konat znovu." dodal, aniž by se podíval na svého vysokého společníka.

"Možná by nebyla škoda prozkoumat limity své magie, než bude pozdě." poznamenal. On o svých limitech zhruba věděl. Už párkrát se k nim dostal, ale nikdy nešel přes ně. Obával se, že by to pro něj byl konec.
"Moje magie mi pomáhá být silnějším, než jsem teď v normálním stavu. Demonstrovat to teď nebudu." pousmál se, aby alespoň trochu odlehčil atmosféru. "Využívám ji jen k boji nebo kdykoliv, když jsem v nesnázích. Ale teď mi to nehrozí." poznamenal. Chtěl vynechat tu část, kdy se vyjádří o kontrolovatelnosti své magie, ale nakonec se rozhodl pro to se svěřit. Přeci se i Malachiel svěřil o své magii tak chtěl být fér. A třeba pro něj Mal bude mít pochopení. "Ale občas se to nedá kontrolovat. Když jsem ve velkém stresu a nestihnu magii vyvolat dřív, než se spustí sama, nedokážu ji kontrolovat a vůbec nevím co dělám." Posmutněl v obličeji a stáhl uši dozadu.

I on sám byl vlastníkem vraždící magie, kterou v některý moment nedokáže ovládat. Dokázal se do jeho situace alespoň trochu vcítit. Malachiel a jeho záhadné magie se nebál. Kdyby se Mal chtělo, už dávno by toho zneužil. Spíš než spiklenectví byl z něj cítit smutek a osamělost. A tudíž jej nebral jako hrozbu a spíš někoho, kdo by potřeboval nějaká ta milá slovíčka a obejmutí.
"Alespoň jsi originální. Moje magie v mé rodině zas tak originální není." poznamenal. Akorát většina jeho příbuzných dokázala svou magii plně ovládat, což byl zásadní rozdíl.
"Dokážeš tu energii pak na něco využít krom toho, že se ti na těle rozzáří květy?" zeptal se Mal a věnoval mu plnou pozornost.

Těšilo ho, že udělal Mal takovou radost, i když se jednalo jen o malé objetí.
Pak se zazubil podobně jako Mal. "A jak jsem za to rád! Kdyby mě viděl bratr jak jsem jak duha po dešti, měl by ze mě akorát srandu. A určitě by nebyl sám." zasmál se. Hambou by se propadl do země a už nikdy nevylezl, i když se ve své podstatě jedná jen o kytky v srsti.
Stejně tak jako Mal, zaujalo ho dění na plese. Zaposlouchal se do proslovů a hltal každé slovo. Když přišel čas na zapálení hranice, zapomněl, že vedle něj stojí Mal a nepřetržitě zíral na dění plesu. I když ho to tolik zaujalo, líbilo se mu být takhle dál, schovaný ve stínu a všechno pozorovat. A hlavně by tam nechtěl nechat Malachiel samotnou.

"Omlouvám se. Nebyl jsem si toho vědom." omluvil se za svou chybu.
Tlapkou otestoval mrtvý mech, co po Malachiel zůstal. Takovou magii, ještě nikdy neviděl. Nevěděl, zda je tím fascinován nebo vyděšen. Pohlédl na Mal, která očividně nebyla dvakrát nadšená z konverzace o magii. Ale on chtěl vědět víc. Musel být však opatrný, aby nepůsobil vyzvědačsky a nepůsobil Mal zbytečný stres.
"Nikdy jsem nic takového neviděl." začal fascinovaně a opět se zahleděl na mrtvý mech. "Dodává ti to nějakou energii?" zeptal se. V zásobě měl ještě další otázky, ale musel si taky něco nechat na později, kdy se budou znát o něco blíže.