Príspevky užívateľa

Všiml si jak se druhý vlk naježil, když zmínil jméno druhé smečky. Rád by se i dozvěděl víc o jejich konfliktu a co jsou Ignisané vskutku zač, ale slyšet to zrovna od člena nepřátelské smečky nebylo zrovna nejlepší. I přesto, že tento vlk byl o dost vlídnější a přátelštější než bylo setkání v Šedých horách, si nebyl jistý zdali je na té správně straně. "Zatím jsem potkal jen jednoho, ale musím vám říct, že jsou to teda pěkný nezdvořáci. Já vím, že občas nevypadám dvakrát přátelsky, ale takhle mě odsuzovat hned od samého začátku. Ale možná to byl jen tento vlk." rozpovídal se. Udělal si pohodlí a posadil se do ulehané trávy. Nejspíš tu ještě nějakou chvíli zůstanou a neviděl důvod si namáhat nohy, když jenom mezi sebou vedou konverzaci. "Doufám, že už dalšího takového nepotkám." dodal k Ignisu a rozhodl se raději změnit téma. "Proč vy jste se rozhodl pro takový výlet?" zajímal se.

"Cestuji Norestem a na tohle místo jsem narazil náhodou." poznamenal a na chvíli se odmlčel. Zaposlouchal se do šumu listí a plynoucí řeky. Jakoby si chtěl připomenout jak nádherná je dnešní letní noc. Jemný vítr, který ho vedl k vlčici již utichl a nezbylo po něm ani památka. Možná se vydal o dům dál aby přivedl další vlky k sobě, či pročesat nějakou tu louku. Ať už jeho budoucí mise byla jakákoliv, tady měl splněno a nebylo ho tu potřeba.
"Jaké je vaše jméno?" proťal ticho svými slovy a zastříhal ušima.

Pousmál se. Připadalo mu, že tento břeh je o něco čarokrásnější než ten, ze kterého započal svou platbu. Les, který lemoval břeh, skrýval mnohá tajemství. Mezi keři se sem tam něco malého mihlo a z korun stromů se ozýval krátký zpěv ptáků, kteří ještě nešli spát. Pak z temnot lesa vynořili malé poletující hvězdy. Světlušky se přišli na ně podívat a spolu s hvězdami z vesmírných dálek se odrážel jejich svit od hladiny řeky.
Vylezl na břeh, ale neoklepal se. Nechtěl dámu zalít deštíkem z řeky. "Co vás sem přivedlo v dnešní večer?" zeptal se a nespouštěl z ní oči, jak tomu u něj bylo zvykem. Teď se i ujistil, že je vlčice o něco větší než on. A jak! Pochyboval, že by jeho mladší bratr, který svého sourozence hravě přerostl, byl větší než tenhle kousek.

Čím blíže vlku byl, tím více si všímal detailů na jeho těle. Už zdálky na něj mávala rudá náprsenka, ale až teď si mohl všimnout okvětních lístků na jeho ramenech a zádech. A taky mu neuniklo, že se jedná o vlčici.
Jeho drápky se párkrát zadrhávali o dno. Už se blížil druhému břehu. Všiml si jak ho vlčice ostražitě pozoruje a dává najevo, že je schopná se bránit. Gilgamesh však neměl v plánu útočit. Nechtěl, aby tuhle nádhernou noc v čarokrásné krajině prolila krev a to bezdůvodně. Bylo těžké cokoliv vyjádřit řečí těla, když byl napůl ponořený ve vodě.
Když byl pár metrů od břehu zastavil se na kamenitém dně. Voda mu sahala do půlky nohou, ale měl dostatečnou vzdálenost od nového vlka. Teď byl schopný vyjádřit svůj nekonfliktní postoj. Sklonil hlavu, ale z vlčice nespouštěl oči. "Nechci vám ublížit." zaduněl jeho hlas.

Jeho čekání dosáhlo konce, když se z druhé strany ozvalo vytí. Byla to krásná melodie, o dost krásnější, než jeho přerývavé hrčení do tichého kraje.
Pozoroval vlka na druhé straně a všiml si, že trochu couvl dozadu. Netušil co to znamená, ale doufal, že se jedná o přátelského jedince a snaží se nějakým způsobem vyjádřit, že není hrozbou.
Již nezbývalo nic jiného než se přesvědčit sám. Vkročil jednou tlapou do řeky. Vzhledem k teplému letnímu večeru byla voda příjemně chladivá. Gilgamesh pokračoval. I přes všechna rizika se vydal skrz řeku na druhý břeh. Jakmile se dostal do bodu, kde nedosáhl tlapami na dno, opřel se do něj proud. Nebyl nijak silný, ale dal Gillovi zabrat. Už nebylo cesty zpět. Hnala jej zvědavost a vůbec mu nevadilo, že se takhle objetuje pro někoho, koho vůbec nezná.
Čím víc se blížil k druhému břehu, tím víc mu byli rysi vlka jasnější a jasnější. První co ho trklo byla výška druhého vlka. I když měl Gill zkreslenou perspektivu, přišlo mu, že druhý vlk bude o něco vyšší než on sám.

Hleděl přímo na tvora, ale bylo těžké jej identifikovat. Přemýšlel jak situaci vyřešit tím nejméně riskantním způsobem. Napadlo ho, že by přeplaval řeku, ale tím by se zaprvé vyčerpal a za druhé by měla ona věc výhodu, skočila po něm a utopit ho.
Vítr si pohrál s jeho dlouhou srstí na tváři a dál pokračoval směrem k druhému břehu, jakoby Gilla naváděl k onomu stvoření. A však mu něžný vítr vnukl myšlenku. Mohl přeci zavýt! Mohl druhému tvoru ukázat co zač je on.
Už to bude nějaká ta chvíle, co naposledy zavyl. Nerad totiž na sebe strhával pozornost, když k tomu neměl důvod. Už zapomněl jak vůbec zní.
Zvedl hlavu k měsíci zavřel oči. Z jeho hrdla se ozvalo hluboké vytí které se zadrhávalo. Neslo se korunami stromů, větrem a po hladině až na druhý břeh. Byla to jen chvilka a Gilgamesh doufal, že to bylo dostačující. Dál se svým chabým výstupem nehodlal účinkovat.
Nastražil uši a čekal na odpověď.

Řeka ho přilákala k sobě. Její třpytivá hladina odrážela jak hvězdy tak i měsíc samotný. Byl skoro nov a na neb nebyl ani jediný vzdušný beránek. Za to noční větřík vůbec nechyběl. Proháněl se krajinou, dráždil koruny stromů a vířil vodní hladinu, kde společně s hvězdami a měsícem tvořili unikátní obrazce.
Předtím, než Gilgamesh vylezl ze svého úkrytu, rozhlédl se po okolí. Nemohl se vynadívat krásy řeky. V těchto místech byl tok široky a voda se pomalu táhla krajinou. Gill neodolal a ze své skrýše za vyvráceným stromem vylezl. Přešel na samotný okraj břehu, kde vyplašil jemu neznáme vodní ptactvo a hodlal se napít.
Dříve než tak učinil spatřil pohyb na druhém břehu. Ztuhl na místě. Nakloněný k řece zíral na druhý břeh. Snažil se své dvoubarevné oči zaostřit, ale již byla tma a měsíc neposkytoval zrovna prvotřídní služby. Netušil, zdali se jedná o přelud, který si jeho mozek vymyslel. Nebo zda se opravdu jedná o nějakého vlka či jiné zvíře.

Procházel se krajinou. Chladný večerní větřík si pohrával s jeho srstí a on sám se načapal, jak je duchem v oblacích zabarvených do ruda z posledních paprsků slunce. Nic mu nechybělo a tak se procházel krajinou jak ho nohy táhly. I přes lehkovážnost jeho cesty se pořád držel úkrytů. Nechtěl být viděn předtím, než by on sám viděl. I přesto, že jeho tmavá srst mu poskytovala nějaké to krytí v šeru, chtěl mít jistotu.
Jeho výborný čich ho upozornil na blízkou řeku a později mu to potvrdily i jeho uši. Rozhlížel se po krajině, jejíž obzor byl z části lemován horami. Připadalo mu jakoby ho krajina očarovala. Nemohl se dočkat až dojde k řece a uvidí odrážející se záři hvězd. Sem tam se podíval na nebesa, jestli už tam nějaká hvězda nesvítí. A vskutku se některé z nich probouzeli podobně jako noční tvorové na svou část dne.
Gilgamesh byl na nohou skoro celý den, ale vůbec mu nepřišlo, že by na něj šla únava. Možná to bylo právě ono kouzlo téhle krajiny.

"Už tomu tak bude." kývl hlavou. Nebyl zrovna dvakrát nadšený, že se plahočil Norestem sám a byl prakticky bez domova a bez cíle. Neměl rád chaos a tím pádem i cestu bez cíle. Na druhou stranu si to mohl sám. Co vkročil do téhle krajiny, už se mu podařilo nekontrolovaně vyvolat svoji magii. Nenáviděl to a znervózňovalo ho to. Vždycky to vyústilo v jeden velký problém, kvůli kterému musel odejít o dům dál. A to nejhorší na tom bylo, že občas ani nevěděl, co udělal. Až později se dozvěděl od nezúčastněných, že někoho roztrhal na cucky. Povzdechl si.
"O přízračných jsem doposud neslyšel. A to jsem procházel nedaleko vašeho území." pousmál se a zadíval se směrem, kterým druhý vlk ukázal, kde se nachází jeho smečka. "Nemáte Igniskou smečku jako sousedy? Ta je též tím směrem." zajímal se.

"Kdybych já byl sériovým vrahem, dávno by z vás byly karbanátky. Měl jsem to štěstí vás překvapit a to je jeden z nejsilnějších nástrojů." poznamenal s úšklebkem. Nepřemýšlel nad tím, jestli by tahle znalost, se kterou se podělil, byla vhodná pro situaci. Sám byl dostatečně rozhozen, aby zapomněl na jakoukoliv adekvátní reakci na situaci. Všechno jeho otcovo učení o zachování si veškeré důstojnosti a neutrality při novém setkáním bylo rázem pryč.
Když mu došlo, že by jeho poznatek mohl spíše přinést škodu, rozhodl se to zakecat: "Ale stačilo toho žvanění o sériových vrazích. Odkud pocházíte? Patříte do nějaké smečky? Váš pach mi nic neříká."
Mezitím si vlka projel očima. Měl to ale štěstí. Zatím se mu nepodařilo potkat ani jednoho vlka, který by nedisponoval černou srstí. V duchu se nad tímto faktem pousmál. Je pravda, že vlků zatím moc nepotkal, ale nemohl se nad touto skutečností nepozastavit. Možná to bylo jen jeho štěstí.

Po svém nešikovném pádu se zvedl na nohy a oklepal ze sebe prach. Pořád mohl zahrát kartu, že to bylo schválně a na modročerného vlka chtěl zaútočit. Jenže reakce onoho vlka mu to zakázala. Neměl to srdce útočit na někoho kdo se ho výrazně bál už od samého začátku. Navíc se mu nechtělo jen tak někoho nahánět po otevřeném poli. A na závěr by se Gilgamesh nemusel ani namáhat, aby toho druhého roztrhal na cimpr campr! Chudáček byl ztuhlý strachy od uší až po oháňku! Ještě by z toho byl problém, kdyby patřil do nějaké smečky. Už teď měl pocit, že už si to u jedné smečky značně pokazil a obával se, aby po něm nikdo nešel a nezadusil ve spánku.
Zadíval se na něj a zamručel: "Omlouvám se. Nemám v plánu na tebe útočit." Zůstal stát na místě. Své uši měl stažené studem už od doby, co se vyhrabal na nohy.

Zavětřil ve vzduchu. Příjemný mořský vítr mu přinesl solnou vůni moře přímo pod nos. Na chvíli zavřel oči a nechal se unášet příjemným zvukem moře.
Došel až na pískovou pláž. Držel se ve stínu skalek a stromů, sledoval jak vlny omývají už tak čistý písek.
Za svůj život už stihl procestovat a vidět ledacos, ale až teprve teď uzřel moře. Ta nádherná modř ho očarovávala a lákala ho si smočit packy ve slané vodě. On však odolával. Za poslední dobu se mu až moc často stávalo, že na někoho narazil, když se zrovna nesoustředil. Proto radši jen seděl ve stínu a vlny pozoroval z dálky.

Gill se vydal planinou. Chtěl se dostat od hor co nejdál a zapomenout. I přesto, že mu na planině hrozilo, že ho někdo uvidí, ho tolik netrápilo. Přeci jenom byl silný a bojovat uměl na výbornou. Bezstarostně klusal planinou a snažil se přijít na jiné myšlenky.
Obvykle se snaží splynout se stíny a na ostatní vlky číhat v zákoutí. Dneska se rozhodl pro radikální změnu. Chtěl na chvíli vypnout a nechat svoje myšlenky bokem. Chtěl se vrátit do svých bezstarostných dětských let, kdy trávil čas jen se svým bratrem na otevřené planině a závodili s větrem.
Čekal kdy přijde ten pravý čas. Zvedl hlavu a zavětřil ve vzduchu, aby se ujistil, že je tu skutečně sám. Vítr si v dáli pohrával s vysokou trávou a kouzlil zelené mořské vlny. Naslouchal mu a čekal, kdy si vítr pohraje s jeho černou srstí. A ten moment přišel. Gillgamesh na chvíli zavřel oči a užíval si čerstvý vzduch, který mu vítr přinesl. Povzdechl si. Na tváři se mu nezvykle objevil úsměv. Byl připraven.
Rozběhl se po směru větru. Zapomněl na splývání se stínem. Ani se nesnažil být potichu. Vyskočil do vzduchu jak nejvýš jen mohl a uviděl planinu nad vysokou trávu. Cítil se jakoby létal. Nakonec i zavřel oči. Byl rychlejší, než samotný vítr, který se mu teď opíral do tváře.
Poskakoval jak mu to jeho síly dovolovali. Když se rozhodl otevřít oči, zjevil se předním černomodrý kožíšek. Už to nestihl ubrzdit a přes vlka se převalil jako pytel brambor. Čumákem napřed se zaryl do země. Ale nebyl to pád co ho nejvíc bolel. Stud ho probodl skrz hruď téměř okamžitě. Byl načapán při své slabší chvilce.

Kývl hlavou a zastříhal ušima. "Nic se neděje. Můžete zůstat tady a já mezitím něco nalovím." poznamenal a protáhl se. Svaly ho už tolik neboleli, ale natáhnout si je při lovu opravdu nemusel.
Podíval se k východu. Denní světlo se ještě více probudilo a hřejivě ozařovalo jeskyni. Kapky, padající z listí stromů, už pomalu utichaly. Venku se rozezněl orchestr ptactva. I přesto, že déšť vymyl všechny stopy a pachy, Gill si byl jistý, že na něco k jídlu určitě narazí.
"Teda pokud by vám nevadilo tady na chvíli zůstat o samotě." dodal a zadíval se na Ishku.

"Dobré ráno i vám. Spalo se mi krásně." pousmál se a vstal. Každé jeho vstávání se nesmělo obejít bez protažení. A ani teď tomu nebylo výjimkou. Po krásném spánku za bouřky se cítil jako znovuzrozený. Teda, když pominul hlad, který ho trápil.
"Zašla byste se mnou ulovit něco k snědku? Nebo byste tady na mě počkala, než se vrátím se snídaní?" navrhl. Lov nebyl jeho nejoblíbenější činností. Radši se pral, než něco pronásledoval. Ale když byl hlad, hnal se Gill za čímkoliv a vůbec nevadilo, že musí něco uběhnout.