Príspevky užívateľa

Probudil se jako první. Rozespale otevřel oči. Jeho citlivé uši zaznamenali, že déšť již nebuší do země, ale jen zatoulané kapky hledají cestu k půdě po listech stromů nebo skalnaté struktuře jeskyně. Jedna ze zatoulaných kapek padla i na jeho čelo. A tím ho odradila od slasti spánku. Očima projel jeskyni, kterou osvětlovalo čilé ranní světlo.
Zvedl hlavu, aby měl větší rozhled. Nasál do svých plic čerstvý vzduch a povzdechl si. Jeho žaludek zel prázdnotou. Už včera byl o hladu celý den. Kdyby ho hlad tolik netrápil, určitě by si tohle svěží ráno užil. Podíval se na Ishku, která mu ještě ležela na packách. Rád by se vydal na lov a vrátil se se snídaní, ale kdyby jakkoliv pohnul předníma nohama Ishku by probudil. A tak ze slušnosti počkal, než se vlčice probudí.

"Možná vaše magie je neviditelný štít, který vás chrání před ostatními magiemi. To už jsem taky jednou zažil." poznamenal. Když položila hlavu na jeho tlapky, zůstal v klidu. Jestli ji to pomáhalo se uklidnit, tak mu to nevadilo. Furt lepší než se schovávat pod ním se staženým ocasem.
Dlouho však nevydržel mít zdviženou hlavu. Byl pořád unavený a jeho oči se mu začali klížit. A tak opřel svou hlavu o tu její. "Nakonec vůbec nezáleží, jestli někdo má magii nebo ne. Je spoustu jiných a hodnotnějších věcí, které dělají vlka vlkem."
zamumlal a poddal se únavě. Stáhl uši, aby alespoň trochu utišil bití dešťových kapek do země a dunění hromů. Víčka jako by mu ztěžkly a nebylo snadné je udržet před pádem. Oddechl si a oči zavřel úplně.

"To není moc příjemný konec." poznamenal. Bylo mu líto Ishky. Jaký osud ji nejspíš potká, pokud si bude pořád lámat kosti. Sám si to nedokázal představit, jaká muka si projde, až jednou se nebude moct hýbat. Ishka za tu chvilku, co se spolu schovávali před bouří, se prokázala jako neškodná, dokonce i přátelská. Kdyby tady museli přespat, nebál by se o svůj krk až upadne do hlubokého spánku.
Avšak i on měl své nedostatky. "Moje magie taky není nijak vizuálně výrazná. Ale také má své chybky. Když ji nedokážu kontrolovat, nemůžu ani regulovat svoje zranění, vrhám se do zbytečně nebezpečných situací a nemůžu ani uniknout. Moje tělo a instinkty se chtějí jenom prát. Můžete být vlastně ráda, že žádnou nevlastníte, než se trápit jejími nedostatky. " poznamenal a narovnal uši "Avšak, kdybych stav vyvolal úmyslně, tak jsem pořád při vědomí a vím co dělám."

Nechtěl vinu házet na onu vlčici. Měl by svoji magii ovládat a nenechat svoji mysl jen tak přepnout když se dostane do úzkých. Připadal si, že neuměl ovládat svůj strach. A co víc. Přišlo mu, že bojí vlastního strachu. Vždycky, když se bál o svůj nebo cizí život, spustil se jeho nekontrolovaný stav zuřivosti. Nedokázal to ovládat.
"Nejspíš se mě bála už od momentu, co mě uviděla. Chtěla jen využít své magie a utéct." dodal. I když si ze svého stavu nic nepamatoval, bylo mu jasné co se asi odehrálo. Už jenom to, že se změnilo prostředí.
"Tady se opravdu nemám čeho bát. Moje magie se nespustí jen tak." poznamenal a zadíval se na Ishku. Zastříhal ušima "A vy máte nějakou magii? Vaše rána se hojí poměrně rychle."

Povzdechl si. Už to začal, tak to musí dokončit. A třeba mu to opravdu pomůže sundat tu tíhu, která ho od té chvíle co se probral ze stavu zuřivosti a spatřil tu spoušť doprovázela.
Nekontrolovaně stáhl uši a odvrátil pohled. "Potkal jsem jednu vlčici. Očividně nebyla nadšená mou přítomností, ale já si nemohl pomoct. Předtím jsem byl dlouho sám a tak jsem byl rád za jakoukoliv společnost. Jenže pak na mě použila svoji magii. Ze všech různých koutů se začal ozývat smích. Asi to podráždilo mou magii, která když se vyvolá nekontrolovaně, tak nad ní nemám žádnou moc a moje tělo společně s instinkty si dělají co chtějí. A ona byla podstatně slabší a menší než já." zamumlal. Přeci jenom trochu té úlevy pocítil, ale nebylo to ono. Byl to pro něj nepředstavitelný čin a jeho tíha jen tak nezmizí.

Ishčina otázka mu vehnala do hlavy pár nepříjemných vzpomínek. Vzpomínek na událost, která se stala ještě ten den. Na chvíli odvrátil pohled, když se mu vybavila vyděšená tmavě modrá vlčice s krystaly na jejím těle.
"Provedl jsem něco strašného." přiznal se. Celý život byl učen k tomu, že si má svoje problémy a pocity nechat pro sebe. Pokaždé, když se zmínil o něčem, co ho trápí, dostal tak akorát chladný a nezaujatý pohled od svého otce, ke kterému dlouhé roky vzhlížel. Avšak na svých cestách poznal, že je lepší se s někým o svých problémech pobavit. Vždycky se mu ulevilo a nabylo ho to novou chutí do života. Teď si nebyl jist, jestli by mu to pomohlo. Nebylo to až tak dávno co se to stalo a ještě neměl šanci se v tom řádně podusit.
Ale za pokus to stálo. Navíc bůhví jestli Ishku ještě někdy v budoucnu potká.

Jeho bolavé svaly se opět dožadovali odpočinku. Už ho sice neboleli tolik, potom co si chvíli zdřímnul venku, ale pořád to nebylo ideální. Teď když se Ishka trochu uklidnila, mohl i on vydechnout.
Když Ishka čistila ránu, tak až teď si všiml jak jí přímo z rány vyrůstá cosi bílého. I když nedává na sobě znát tolik emoce, byl vskutku zaskočen tímto jevem. Už kdysi dávno viděl vlky s magií, která jim rychleji hojila rány, ale ne tímhle způsobem.
"Nic mě sem nepřivedlo. Jdu kam mě smysly zavedou a nohy donesou. A co vy?" pousmál se a zadíval se do jejích rudých očí.

Lehce se k ní naklonil. "Chápu. Každý máme z něčeho strach." Rozhodl se teda zůstat po její blízkosti, než bouře ustane. Prozatím nechal její ránu ránou a pokusil se ji nějak uklidnit nebo alespoň přesvědčit, že ji opravdu nic nehrozí.
"To jste ještě dopadla dobře. Budou horší věci, co se vám v životě stanou." ujistil ji "navíc tady nejste sama. Jsem tu s vámi. A budu tady, dokud bouřka nepřestane." Nevadilo mu zůstat. Alespoň nějak uschne než se opět vydá na cestu. A ještě k tomu tady není sám.

Tak to ještě dopadne...pomyslel si, když u vlčice zalezla pod nohy. "Nemusíte jít přímo do bouřky, stačí jít jen k východu. Nebo vám vodu můžu v něčem přinést." poznamenal pobaveně a Ishku přelezl. Nebylo mu dvakrát příjemný, že ho používala jako úkryt. "Není se čeho bát. Zde jsme v bezpečí. Jediné, co nám tady hrozí je, že nám strom zatarasí východ. Tady blesky nedosáhnou." pokusil se ji nějak utišit a porozhlédl se po jeskyni, zdali nenajde něco, co by mohl použít jako nádoby. Značně pochyboval, že by se mu podařilo Ishku dostat k východu jeskyně a tak nezbývala jiná možnost.

Podíval se k východu. Bouřka pořád zuřila a nevypadalo to, že by mohla někdy v blízké době skončit.
Zadíval se na Ishku. "Já jsem Gilgamesh. Gill postačí." dodal stroze a posadil se. Nejspíš tady s ní chvíli zůstane. Už jen proto, že by se cítil špatně, kdyby ji takhle vystrašenou a zraněnou nechal. Chtěl alespoň udělat jeden dobrý skutek za tento divoký den. Stejně někde nad hustým mračnem zářil měsíc. Nemělo cenu nikam chodit v noci.
"Nechcete to alespoň nějak očistit? Aby se vám rána nezanítila a nehnisala. Vypadá to ještě na dlouhé hojení." poznamenal.

Když se mu naskytl pohled na vlčici, musel se pro sebe usmát. Vlčice byla sice malá, ale její vzhled působil děsivě. Jak se její kosti draly přes kůži na povrch mělo svůj účinek... kdyby se neklepala strachy v rohu jeskyně.
Gilgamesh se zastavil odechl si. Byl mírně pobaven ze zjevu, který se před ním krčí a dokonce i na chvíli zapomněl na svoje trápení. Projel vlčici odshora dolů. Na tváři měl svůj obvyklí neutrální výraz, který moc nedokázal měnit. Ani ty jeho dvoubarevné oči se moc nehýbali.
"Vypadá to, že spíše máte strach ze mě než já z vás." zaduněl jeho hlas přes jeskyni. Všiml si její poraněné tlapky. "Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoct?" nabídl se a udělal pár jistých kroků vpřed.

Jistými pomalými kroky procházel jeskyni. Čím dál se dostával do jeskyně tím víc si byl jistější oč se jedná. Nakonec i sám čich se obnovil a dal mu odpověď na jeho otázku. Gill nebyl zrovna nadšený, že se jedná o dalšího vlka. Byl by radši, kdyby to byla večeře...
I přesto, co se měl Gilgamesh za sebou, rozhodl se jít za vlkem. Jeskyní se krom jeho kroků a kapek, které mu kapaly z promočené srsti, ozvalo kňučení. Ať už to byl kdokoliv, něco ho trápilo. Gill se na chvíli zarazil. Bál se, že se jedná o ni. Tuhle myšlenku však okamžitě zahnal, když si upřesnil, že ten pach ji nepatří a jedná se o někoho úplně jiného. Ani nepocházel ze stejné smečky.

Bylo těžké zůstat vzhůru a tak se poddal mrákotám a usnul. Nevadilo mu, že na něj sem ta spadne kapka deště nebo že mu hrom burácí do uší. Chtěl si jen odpočinout a nabrat nějaké síly na další cestu.
Probudila ho až rána, kterou vydala padající větev. Vítr podstatně zesílil od doby, co se mu klížili oči. Ani nevěděl jak dlouho spal. Najednou se přes něj cosi převalilo. Nějaké zvíře mu omylem šláplo na bedra a přehnalo se kamsi dál. Gill zvedl hlavu a zadíval se kam ona věc zaběhla. Všiml si jeskyně, kterou měl jen pár kroků od sebe a vůbec netušil o její existenci. Asi jsem musel být hodně unavený... Zamyslel se a zavětřil. Mohlo to být oslabením po používaní magie nebo i vlivem deště, ale nedokázal rozeznat o co se jedná. Vydal se tedy do jeskyně s myšlenkou, že se bude jednat o dalšího vlka nebo jeho večeři.

Táhl se lesní cestičkou, která se pomalu linula k jezeru. Vůbec byl rád, že někam došel. Do nohou mu při každém kroku vrazila křeč. Kdyby se mu nespustila magie nekontrolovaně, vůbec by se teď nemusel trápit.
Déšť ho promočil snad až na kost a každá kapka ho bodala do těla. Občas ho oslepil blesk a hrom jim zatřásl. Ale už neměl sílu se tím zabývat. Lehl si pod strom mezi keři a doufal, že ho nikdo nenajde a on se tak může nechat mučit svým svědomím v tichosti a klidu.

Čím blíž se k vlčici dostával tím víc cítil její emoce. Její nejistotu a strach. I přestože ji Gill nechtěl nijak ublížit, nemohl si pomoct a krmil ten její strach. Netušil co ho nutí děsit nevinou vlčici, která se ocitla daleko od své smečky a je sama ve vysokých horách.
Jaké to neštěstí potkalo tmavou vlčici, která se chtěla na chvíli ukrýt od okolního světa a odpočinout si. Přitom by ji ani žádné nebezpečí nehrozilo, kdyby se nerozhodla zaútočit jako první.
Gilgamesh, zmatený hladem a dlouhou samotou, byl v dnešní den přistižen nepřipraven. Bezmála by se Roo chtěl zavděčit, více ji poznat nebo ji dokonce pomoct, kdyby bylo třeba. Avšak jeho tělo chtělo něco jiného než jeho hlava. Instinkty toužili po krvi a masu, ale jeho cit po poznání a lásce. Bezpochyby mu Roo padla do oka. I přesto, že Gilgamesh není nijak vybíravý, co se týče vlčic, ho Roo velice zaujala. Byly to snad ty modré a červené krystaly, které měla po těle? Nebo její blankytně modré oči? Nebo snad bílé fleky, které měla kolem oči? Sám nevěděl.
"Rád bych věděl odkud pocházíte. Jaká je vaše smečka? Otázek, které by nám pomohly se seznámit je spousty." poznamenal jednoduše.
Když se dostal k vlčici dost blízko, aby jeho dech pohladil její záda, nastala změna. Gilgamesh se zastavil. Z lesa na právě straně se ozval tichý smích. A pak další, ale silnější, na straně druhé. Je tu někdo další? Nebo používá magii, aby mě zmátla a utekla? Ještě silnější smích se ozval za ním a další dva se rozezněly z různých stran. Gill se otáčel za hlasy, ale nikoho nespatřil. Byl tam jen on a Roo. Četný smích se začal ozývat z různých stran. Některé hlasy byly dál, některé byly blíž a některé mu řvali přímo do uší. Nebylo tomu uniku. Jsou všude.
Jeho mysl se začernila a tělo se instinktivně připravilo bránit. Srst se naježila a udělala ho ještě větším a mohutnějším. Vycenil zuby a z jeho hrdla zaznělo dunivé chrčení. Jeho zorničky se zúžily a zadíval se to jediné, co v tenhle moment vnímal: Roo...