Príspevky užívateľa

Arrakis
103

Osamocení nemělo dlouhé trvání asi tak, jako čas ve funkci panovníka. Po pyscích se jí prohnal drobounký úsměv, jen co svého bratra zahlédla - jak hrdě kráčel, byť zjizvený, jako úkaz nihilského odhodlání. Vlk tesán ze zlata! „Vaše Veličenstvo,“ zlehka poklesla hlavou ve znaku úcty, kterou k němu i bezmezně cítila, sama cítíce jisté potěšení ze způsobu, jakým ji samotný král oslovil. Kéž by takových bylo víc.
„Vskutku,“ nebylo tajemství, sebemenšího ždibce, co by před ním chtěla skrýt: na konci dne to totiž vedle panovníka byl stejnětak její bratr. Zrada se v jejich rodině zdála býti příliš častá na to, aby tak ostudnou cestou chtěla vykročit i její maličkost - klesnout na úroveň Voltaire by ji dozajista zabilo. „Právě jsem přemýšlela nad vaším lidem - tolika zrádců v našich řadách, aniž o nich jeden věděl! -, až je mi stydno. Jednoho hned napadne, zda tu nějaký z nich nezůstal,“ řka. A zůstal? Kéž by existoval nějaký způsob, jak je vyčmuchat - v Dannyho měla důvěru, ač né naprostou, a snad ještě v Enkidua. I ten se ale občas zdál zaváhati, jakoby se chudák nechal unášet ve víru dění a rval se o místo právě tam, kde to pro něj vypadalo nejlépe... „Nikdo se mi s takovými myšlenkami nesvěřil, samozřejmě - byl byste ostatně první, kdo by o tom věděl -, nicméně je těžké nad takovými věcmi nepřemýšlet...“ Cožpak mu Arrakis nedal dost? Cožpak všechno, co pro svůj lid její bratr činil, všem nestačilo? Nepamatovali se na strádání pod Voltaire? Smutné, věru smutné. „Vaše procházka má nějakého cíle?“

Arrakis
102

Dvanáct vlků ve smečce. Z toho bylo pět z nich královského rodu, což ponechávalo v jejich řadách sedm kompetentních poddaných, kteří jistě ne každý musil mít po všech atentátech a převratech v hlavě jasnou vidinu toho, jak monarchie může s jejich přičiněním vypadat. Cožpak by se na to zmohli? Uvedeni v chaós, na hranu nejistot a vlastních sil? U vlků jejich postavení bylo mnohdy třeba, aby jim takovou vidinu někdo do hlavy vložil a nastínil jim, jakým směrem se jejich životy mohou odvíjet, budou-li pilní a všeobecně prospěšní, někdo, kdo není jako zrádce Voltaire a už vůbec jako nervově vypjatá a mentálně zaostalá Bellanna. A tak zbýval jediný zachránce z absurdního období - jeho Veličenstvo Arrakis.
Giuseppe se po všech těch ukřičených událostech sama stáhla, možná v obavách vlastního skonu - s příchodem Dannyho však ucítila, jak se jí zvedl jakýsi vítr v plachtách a že její pasivita žel není odpověď, kterou celičkou dobu hledala. Kdysi Arrakisovi přislíbila svou účast a skutečnost naprosté oddanosti - a tu opravdu měla. V Nihilské monarchii by se nenašlo vlka, který by byl jeho Veličenstvu více oddán, než-li ona: nepočítal-li se on samotný, ovšem. Ale kolika dobrých slůvek o něm svým spolučlenům našeptala, jakých pověstí a legend se o něm nabásnila? Bohužel, moc jich nebylo - a to bylo čas uvést na pravou míru! Ale jak toho docílit? Kde začít?
Rozjímaje nad horoucími prameny, mladá princezna se na chvíli zahleděla široko po okolí a tichounce vzdechla. Tolika konverzací, tolika zdvořilostí!

Kosuth'laes
101

Giuseppe se oněměle napřímila o cosi víc, jakoby si tím uměla svůj přídomek u jména nahradit - navrch pochybovala, že zrovinka ji bude kdokoliv z místních tváří jakkoliv oslovovat. Věru nemusíte, praotče, ale odpustit si to zjevně nemůžete - zoufáte nad tím, že vy žádný nemáte?, div nad tím nekroutila očima! - ale přec se zvládla ovládnout a očima namísto nemístných gest zabloudila po hradbách, které se po jejich zúčastnění rozpínaly jako jakási němá předzvěst. Čas, ten na nikoho nečeká a málokdy komukoliv dovoluje kráčet jinudy, než-li kupředu - a S'Arik nebude výjimkou.
Poslušně následovala očima každého, kdo byl jmenován a kterak jí neušel pohled, který na ni byl opět vržen. Nedejbože se jí praotec bál, jak ji neustále pozoroval? Kdybych měla něco na obličeji, určitě by mne již někdo upozornil - nebo tu mají snad všichni vyříznuté jazyky? Třeba se to tajně dělá právě při zkoušce dospívání a dneska poteče krev, no ne? To by teprve byla podívaná. Všichni, až na jejího panovníka, samozřejmě. Sama na prchavou chvíli jala očima vyhledat Arrakise, zda si těchto prazvláštních (v její hlavě neslušných) pohledů také povšiml - reálného cíle však, věděla, nemůže docílit. Ne dnes.
Jen co promluvili její mužští příbuzní, Giuseppe během jejich proslovů občas svorně pokývla hlavou. Jen když se otec zmínil o 'vyhnání' očima vlčice probleskl jakýsi nevyřčený nesouhlas - vyhnání bylo velmi kruté slovo, co Arrakise mohlo ve výsledku jenom očernit (...což si jeho Veličenstvo chvilku nato sám utvrdil, ach né, to je mi ale rétorika! - ale z jeho úst to nakonec, zhodnotila, znělo silně, rozhodně, jako pevný verdikt panovníka, který chtěl jen a pouze ochraňovat svůj drahý lid. A tak její bratr - jak oddaně věřila - také jednal).

Danny
100 :D

Unikátní, culila se princezna, jak kulantně se její společník uměl vyjadřovat, to má věru pravdu - takových technik široko daleko jistě nikdo nezná. S jiskrou hry v očích po Dannym mrkla, zda-li svůj návrh myslel vážně, a chvíli nad ním také samozřejmě uvažovala - nenechá se přec vtáhnout do první hlouposti, co na místě vymyslí! ...Ačkoliv by moc ráda, kdyby to mělo být právě s ním. „No ne, opravdu?“ řka nakonec, aby ho chudáka nenapínala jak strunu, „tak to tedy bude veliká pocta, můj rytíři z hor. Beru tě za slovo a doufám, že mne nezklameš!“ Toho by snad rezavý vlček ani nebyl schopen, o tom věděla své!
Ticho, které mezi nimi zapraskalo, Giuseppe na chvíli přinutilo zaváhat. Dosud myslila na poměrně jiné možnosti, jak si vysvětlit jeho chování - nakonec by to nebylo ani poprvé, co to u někoho viděla -, ale to, co po něm přišlo, bylo překvapující. Měla jsem to čekat? Jeho rodina-... Musel nějakou mít. Zamyšleně pohlédla do zraků svého kamaráda, hledajíc, zda z nich nevyčte něco víc a sama u toho hledala slůvka, jimiž by jej mohla podpořit. „Jeho Veličenstvo je úžasným panovníkem, co se znamenitě umí postarat o svůj lid,“ začala po krátké chvíli, „a pod ten nyní spadáš i ty a tedy nedopustí, aby se ti stalo něco špatného. ...Ví o tom?“ Inu, pokud by Arrakis neměl tušení, Pippa nebyla dvakrát tak s to hlídat něčí tajemství, pokud by to znamenalo ochranu monarchie. Ačkoliv měla Dannyho ráda - a co ráda, to bylo slůvko nicneříkající a nicotné! -, její bratr a pak Nihil byli na prvním místě. „Já-, já věřím, že jsi jistě jednal ve vyšším zájmu, Danny. Tak to občas bývá, že musíme udělat něco, co vypadá zle, ale nakonec to všem jenom prospěje.“ Ale kdoví, jaká tíha ležela na jeho ramenou? Co taková vražda? ...Ha-há, to tak! Takový milý medvídek Danny!

Danny
99

Jejich konverzace se plynule ubírala do milých, zdvořilostních vod, co v jistém smyslu vystavovaly pod krůčky vlků jakousi malou cestičku s nejasným cílem. Aby Giuseppe pravdu řekla, byla ráda, že tu Dannyho měla - v monarchii totižto vícero vrstevníků velmi podobného věku nezbývalo a ona po Danteho zmizení byla ráda za každou distrakci. „Doufám, že si spolu někdy zajdeme na ryby,“ pokývla mu s vřelou, otevřenou grimasou, „a tentokrát také snad něco ulovíme, nikoliv vykoupeme,“ nebo si na snahy svého společníka pamatovala trochu jinak, než se staly? Možné bylo nakonec všechno a po vyhnání Voltaire na moment zapochybovala o tom, jak některé věci vidí její vlastní mysl. S matkou si byly nemálo podobné - podobnější, než kdejaký jiný z jejích potomků. Bohužel.
Hřálo jí na srdéčku, kolika hezkých slůvek se v jejím jméně dopouštěl. Takže z tebe rytíř nebude, óch - ale to nakonec nevadí. Já už si z tebe osobní stráž udělám oficiálně, či nikoliv. Na pyscích se jí brzičko mihl škádlivý úsměv, jež by nezahnala ani vidina jejího praotce: „Danny, zdáš se mi býti poněkud nervózní,“ vrkla do větru, zatímco po očku sledovala jeho reakci. Bude se durdit ještě víc, padne chudák do vlastních rozpaků a zaváhá až tak, že ho Giuseppe bude mít rozvaleného u svých tlapek? „Děje se snad něco?“

M'Raan
98

Stejně zdvořile jí princezna i pokývla - s praotcem si párkrát vyměnila při začátcích svého psaní a i dnes to považovala za jedinou možnou formu udržitelné komunikace, kterou s ním mohla míti. „Tak to velice ráda slyším.“ Pramálo se jí chtělo v těchto prazvláštních časech cestovat za hranice jejich opečovávané monarchie - bratr si na trůně vedl moc, moc dobře a Giuseppe div nezadržovala dech, aby byť jediným svým pohledem jeho budující se renomé zalité zlatem zničila: a praotec byl tak starý, že jeho cestu do Nihilu nepovažovala za reálnou.
„V naší smečce se mladí vlci již od útlého věku podílí na přínosu pro svou smečku - nemají co svému panovníkovi dokazovat, neboť jejich služba hovoří za vše,“ vysvětlila s drobným úsměvem, „třeba je prověřovat nově příchozí.“ Necítila v tom pražádné popíchnutí, ačkoliv jí to jako pasivní útok prvé připadalo: ale netřeba spěchat a skrývat se pod rouškou nepotvrzených domněnek, že? Koho vy vůbec ve své smečce necháváte v solidaritě žíti, že se musí byť jen potomstvo samotného S'Arika někomu prokazovat? Kéž tohle její královská krev nikdy nebude muset zažít - to by bylo hluboko pod její úroveň!
Mlaskla, ať už to znamenalo cokoliv. S krátkým pohledem do očí samotné M'Raan Giuseppe zhodnotila svou situaci - pokud by jí vlčice byla dlužná za to, že může zůstat skrz splnění zkoušky v Přízračných, jistě by na své straně měla pořádného hráče. Nepochybovala, že mohutná vlčice vynikala v lecčem. „Vskutku?“ pokývla jí tedy po krátké odmlce hlavou v řečnické otázce. „Myslím, že jsem s magií Merger animo dosti obeznámena, ale děkuji převelice za vaši nabídku,“ řka nakonec s drobným pousmátím, jak se slušilo. Mohla se od ní M'Raan dozvědět něco revolučního? Pochybovala - veškerá její důvěra byla svěřena do tlapek Arrakise, a tak až tak Pip nezabývala geopolitickými problémy, jimž Nihil mohl čelit.
„Nuže - nabízím vám svou mysl, drahá M'Raan. Dnes nemáte zjevně nic, co byste mi mohla nabídnout - a tak u mne s dovolením zatím budete mít dluh, který jednoho dne naplníte, až vás o to požádám. Přijdou vám tyto podmínky přijatelné?“ Jeden už měla u Evar'ly: začala si připadat jako v zastavárně.

Kosuth'laes
97

Každý jeden vedle druhého tmavé srsti, šedé myšky - a pak před branami trosek stála ona a její ohavně zlatavá srst, kterou by žádný z přítomných členů nebyl schopen označit za Milagovskou. Giuseppe dlouho přemýšlela nad tím, zda nebude vhodné na právě tuto slavnost zbarvit svou srst uhlem, aby se alespoň trochu podobala zbytku, od kterého to bez výhrad očekávala - to by si však jeden lehko mohl pomyslet, že si bere příklady ze svého strýce, Evar'ly, a tedy nedbá při setkání se zbytkem rodiny na byť tu nejzákladnější hygienu.
Takhle hluboko, kéž život dá, nikdy neklesne.
Po boku svých mužských příbuzných tak i ona přišla na rodinnou sešlost, kterou - a to musilo být jasné každému z přítomných - nebylo možno jakkoliv oželet. Chtěla by takovou věc vůbec zameškat? Na to si bude zjevně moci zodpovědět až poté, co bude celá jejich skupinka mířit domů a ona si pořádně utřídí myšlenky. Netřeba přehnaně rychlých závěrů a chvále dne před večerem! „Vinčuji dobrého dne,“ pozdravila, jak se slušelo a patřilo, odebírajíc se na místo jim určené. Byli mnozí členové, které viděla za svůj život snad poprvé - a jistě jich ještě hrst bude. Byla ráda za společnost M'Raan, s níž již byla obeznámena. Kde se ale nacházel třeba takový Khalan, který svou smečku opustil právě v dobách vyhnání Voltaire? Dal se snad považovat za přívržence protimonarchů a byl právě tohle důvod jeho kvapného odchodu? Třeba dnes bude mít příležitost prohodit s jeho maličkostí hrstku slov: jistě by se to hodilo.

Enkidu
96

Den se nekonečně táhl a Giuseppe se v jeho průběhu cítila, jakoby jistým způsobem přicházela o rozum. Věci se, jak to měly rády, začaly kupit - zatímco si lámala hlavu nad příchodem Daňka (a jen na něj pomyslila, už jí v hlavě běhaly různorodé, nemálo květnaté představy o jeho životě v Přízračných a důvody, které ho vedly k jejich dveřím. Vzpomněl si na mne? Přišel k našim branám právě proto, že ve mně viděl jedinou kotvu? - lichotivé, nesmírně!), cítila jistou potřebu se nějakým způsobem připravit na oslavy čekajíc její rodinu. Kolika rétoriky bude potřeba, o jaké fráze se před praotcem a jeho potomstvem opřu? Jistě, budou museti býti silné - ale jak silné mají býti? Předpokládala, že jich nebude moc: a i kdyby, plánovala se držet po boku svého panovníka, jehož slovo jí bylo den co dem svatým.
A pak ve vzduchu zavětřila pach, a všechny její trable rázem pominuly. „Pan Enkidu,“ oslovila jej s úsměvem na pyscích, jak k němu sebevědomě kráčela - mohl mít sec o tři hlavy navíc, než ona, ale cítila se býti sebevědomou v tom, že by jí vlk jako on skutečně nic neudělal. „Od prvé schůze jsme neměli příležitost vést řádnou konverzaci. Nuže, jak se vám daří, milý Enkidu?“ starat se o blaho všech členů jejich drobné, byť sílící monarchie - budiž k dnešnímu večeru její cíl, její poslání!

Evar'la a Arrakis
95

Vlčice ve společnosti svého bratra oněměla (pan král věděl ze všech nejlépe, jak na takřka prázdné tlachání Evar'ly odpovídat - a vedlo se mu u toho očividně moc, moc dobře. Chvála jeho Veličenstvu!) a se zamyšleným výrazem pozorovala oba zúčastněné. Bylo těžké určit, co se Giuseppe honilo hlavou - jak se její ústa zdánlivě nadobro uzavřela, uzavřela se i pandořina skříňka jejích emocí a ona se tak stala těžko čitelným pozorovatelem šachové hry, která zdánlivě neměla pořádného řešení. Jakpak by také mohla? Tvrzení setkáno s pravidly: obvinění se musí utkat s tím, jak se věci ve skutečnosti mají a proč není dobré mlžit pravdu, která - samozřejmě - vězí na straně jednoznačného vítěze. Pokud se Evar'la mínil mínil hrabat ve věcech, které mu nebyly souzené - a že jako pořádný diplomat opravdu nevypadal a nevoněl -, jistě tvrdě narazí. A narazil.
Solidarita otevírá dveře? Jistě, Přízrační už je jednou otevřeli - protimonarchisticky smýšlející lůze, co by měla být pro zájem jejich spojenecké smečky sprovozena ze světa, nejlépe. Jenomže paměti vlků se zdály být velmi chudé a krátko-trvající - a nebylo to nakonec jedno z černavých negativ magie, se kterou se tu Evar'la v tuhle chvíli jal hájit a ohánět? Magie ho do této situace dostala, a magie ho má vyvést zase ven. Tche. Ale budiž, nechť začne představení!

Evar'la a Arrakis
94

Logická? Vskutku? Nepřišlo jí kterak rozumné, že se tenhle mladý floutek vydal do končin samotné monarchie jenom proto, aby zde získal vysvobození. Jakou mohl mít jistotu, že ho tu vůbec někdo z vlků s milagovskou krví pozná - a kdyby ano, jak by to vypadalo? Proč si nezvolil cestu menšího odporu a nevydal se rovnou do Přízračných? Giuseppe se po tváři mihlo zamračení, kterým vysokého vlka bez kterakých okolků časovala - dvakrát tak si na neprojevování nepotrpěla. Hlavně ve chvílích, jako byly tyhle. „Proč jste tedy nezašel k sobě domů, kde jste měl jistě větší jistotu, že vás poznají, Evar'lo - co tak vás vlastní otec? Nepřijde vám vaše vlastní vysvětlení poněkud děravé?“ vyzvídala dál, ačkoliv poslední slovo bude mít samozřejmě její bratr, co je v těchto věcech snad lépe políben - a že na sebe nedal dlouho čekat.
Jen co Arrakis přišel, Giuseppe mu v oněmělém pozdravu věnovala letmý pohled a dále se soustředila na slova, které ze sebe Evar'la (snad!) co nejdříve vysype. Něco na téhle situaci nehrálo - celý jeho nevkusný, takřka ohavný stav, jeho prazvláštní a fakty neopřená (na magii se nakonec mohl odvolávat každý pobuda, ať už ji měl, či nikoliv) argumentace -... Že by ho třeba vyhodili z Přízračných, a tak přišel slídit k nám? Musila poslat praotci psaní a vyžádat si s ním schůzi, aby vyčmuchala všechno, co jí mohlo na pozadí celičké situace unikat. Nevěřil by postarší vlk vlastní - a jediné - vnučce?

Abraxas
93

Zaraženě na něj při jeho přiznání, že v noci nevyspává, zůstala zírat. Cožpak to bylo možné, aby si někdo z vlků odpíral tak přirozenou věc, jakou byl spánek? Bylo to skutečné a, hlavně - může to dlouhodobě fungovat? Nemá to na těla vlka dramatický vliv? Na jazýčku ji polechtala takřka instantní odpověď, se kterou se však princezna nechtěla tak lehko spokojit: a tak se rozhodla, že při první příležitosti zajde za Ghaa'yel, co už nepochybně bude mít nějaký konkrétnější, uspokojivější způsob vysvětlení.
A navíc - spánková deprivace by perfektně odpovídala stavu, v němž se tenhle mladý pán zcela očividně nacházel. O různorodých veselých látkách, jimiž si k němu mohl dopomoci, (zatím?) neznala - a tak byla se svou teorií jeho sociální imbecility náramně spokojená. „Samozřejmě, že v noci spím, Abraxasi. Nebuď hloupý,“ usmála se proto nad vlkovou radostí, „protože to je přesně to, kterou každý normální vlk po večerech také pravidelně dělá, aby byl z rána plně odpočatý.“ Až jí nabylo líto, jaký prazvláštní život musil pod záštitou toho svého špinavého, smradlavého města vésti.
Div se nezačala durdit na jeho potupným smíchem, celá vyvedená z míry - mohla za to snad ona, že ji dovedl do takových ostudných krajů konverzace?! Samozřejmě, že ne! „Uh-huh,“ vzdechla si se zamračením pod čumák, jak toho drzouna pozorovala dál a dál pištět ve svém prazvláštním smíchu a sama neměla slov, co by mu mohla vmésti do obličeje. Tuhle věc v jejich konverzaci vyhrál, budiž! Však já už se postarám o to, abych se jako poslední smála já. Jen si počkej, ty prašivče!
A tak se zdálo, že si se svými magickými společníky vlčice na moment naprosto vyměnila povahu. Hvězdy byly přímo u vytržení z toho, jakou pozornost od tmavého vlka dostávaly a s jakou ochotou se k nim vrhl - každá z nich chtěla vyšplhat po jeho těle a sjíždět po něm jako po skluzavce, kdejaká se zájem zkoumala jeho uši, oči, ba dokonce některé snědly dost vtipné kaše na to, aby se Abraxasovi dobývali i do tlamy a využily jeho zoubků jako škrabátka. A přitom všem tak krásně v té chladné noci hřály a svítily - jako příjemná dečka, do které se mohl zavrtat.
Giuseppe, na druhou stranu, zůstala stát a nevěřícně civět.
„Nepraštil ses v té vodě do hlavy o kámen, Abraxasi?“ zahučela si sama pro sebe, ač nepříliš dobře kontrolovala hlasitost. Nu což. Vlk se zdál být natolik zaměstnán hvězdičkami, že si Giuseppe až začala mluvit sama pro sebe: „Přijde mi, jako bys byl úplně z jiné hvězdy. Nech mne hádat! Když jsi byl malý, náhodně ses odnikud objevil a protože tě nikdo nechtěl, ve městě si tě vyhlídli stejně divní vlci a ty jim teď říkáš mami a tati.“ No nebylo to geniální vysvětlení toho, jak se dostal do společnosti a že ho příroda ještě sama nezardousila?

Danny
92

Zároveň zaskočená a polichocena Dannyho zdánlivou oddaností, Giuseppe se po pyscích prohnal jakýsi neurčitý, usměvavý výraz. Jakoby by mu mohla natutat cokoliv (nebylo vůbec v plánu něco takového dělat, ale... Bylo dobré si to pamatovat do budoucna, až to jednou bude potřeba, ne?) a on to považoval za samozřejmé, ne-li přímo svaté! Cítila se mocně, jako pán situace, a to se jí po srsti nezkřivil byť jen jeden jediný chloupek. Pozoruhodné, vskutku pozoruhodné! „Jednoho dne si vysloužíš svůj vlastní titul a pak i já budu mít tu čest dávat k tvému jménu tak krásné oslovení, jaké v Nihilu máme. Lovec samotných medvědů přec nebude dlouho trpět bojarského postavení, to by bylo věru... nemístné,“ neslušné a ošklivé. Jaké postavení vůbec v Přízračných měl? Ano, přesně - kdoví, co se v rezavém mladíkovi vlastně skrývá. Kéž by se mu mohla podívat do hlavy a vědět, na co myslí, jaké má aspirace!... Ale vlastně se ho mohla vyptávat, nebo se zrovinka poptat u Arrakise. Ten ví všechno: tohle by pro něj nepochybně nebyla nová otázka. „Dumal jsi vlastně nad tím, co bys u nás chtěl dělat?“
Zamyšleně mu opětovala hluboký pohled, který až vypadal, že trvá celičké staletí - čas kolem vlků však plynul překvapivě pomalu, a tak se po ani ne minutě Giuseppe opět usmála, a uhnula pohledem, vykračující kupředu. „Inu, Danny, nedoprovodíš mne zpátky ke smečce? Nebo jsi snad měl nějaké... důležitější plány?“ Měl, to bylo to - kdo by totiž odepřel doprovod princezně své smečky, že?

Evar'la
91

Strhaný, zaprášený obrázek, který před ní najednou vyvstanul, vůbec nepřipomínal sebevědomého a inteligentně vyhlížejícího jedince, na nějž si Giuseppe ze svých drobných návštěv Přízračných pamatovala. Bylo samozřejmostí, že ho ve svém krátkém životě potkala jen letmými, zvědavými pohledy a nikdy se nedostala k tomu, aby si s ním pořádně popovídala - stihla si o něm však udělat obrázek, který se zcela vymykal tomu, co jí nyní uboze postávalo před očima. Měla co dělat, aby se jí pysky neohnuly čirým znechucením nad tím, jak strýc vypadal.
Opravdu bylo k neuvěření, že si byli jakkoliv spjati s krví - s takhle špinavým buranem by totiž nikdy nechtěla mít něco společného.
Vykal jí - opomínal u toho však značně důležitou část. Ach-ach! „Vaše výsosti Giuseppe, strýci Evar'lo,“ opravila ho takřka ihned poté, co její jméno ze svých úst vypustil, „jste na území Nihilské monarchie, aniž byste měl,“ dovysvětlila, kdyby mu snad nedošlo, proč jeho chování požadovala za krajně nekorektní (sec pochybovala, že byl tak hloupý - snad ho jeho okatá únava trochu omlouvala), „to nejmenší, co můžete ve své situaci udělat, je správně používat tituly.“
Očima konečně ve světle hvězdiček pohlédla na prazvláštní, stejně-tak nelibě vypadající plášť - Hvězdičky však nezajímal tak, jako náhlou fyzickou bariéru, co se v blízkosti hrstky z nich zjevila. Giuseppe s jistým sebezapřením upustila právě tu, co jí ve svém uvěznění začínala už trošku pálit a pozorovala, jak se ihned rozutekla z jejího dosahu: přesně do spárů pláště, do nějž se takřka ihned zamotala. Jak ubohé. „Ovšemže,“ odvětila zdvořile, ačkoliv neměla přílišnou chuť se vybavovat o svých schopnostech - leželo před nimi totiž mnohem šťavnatější téma. „Nuže, strýci, proč jste se nepozorován plížil právě útrobami našich jeskyní? Doufám, že jste si vědom toho, že váš... akt bude vyslyšen jeho veličenstvem - z vašich vlastních úst.“ Chtěl jít domů, smýt ze sebe týdny špíny? Prvé se přec musí vyzpovídat z toho, co dělal v tom jejich - hezky tak, jak je. Ve vlčici to vyvolávalo jisté zadostiučinění za její špinavý papír: pro Evar'lu to zřejmě bude znamenat jistou ostudu, co možná zažije kdykoliv ji v budoucnosti znovu uvidí. Znamenitě.

Danny
90

Ráda vzpomínala na dětské kratochvíle, které strávila mimo hranice své monarchie. Samozřejmě, že tak činila věru zřídkakdy a její krátké procházky pod dozorem jednoduše nešlo považovat za žádné útěky z domova (od čeho by jéminkote utíkala, když se tu cítila dobře?) - stále pro ni však měly jakýsi duch dobrodružství, mystiky, co jiné vycházky nedokázaly okopírovat. „Budu se velice těšit, můj rytíři,“ zamrkala jako panenka, „vaše jméno jistojistě na oplátku roznesu po celičké monarchii jen s přídomkem zasloužilé chrabrosti a odvahy, jakou nemá žádný mládenec široko daleko!“ Jen to oslovení, to jí zabolelo v uších - ohlédla se po jejich okolí, zda-li tu nikoho nevidí. Tyhle přezdívky a pěkné zdrobněliny si ostatně nechávala jen pro určitou sortu vlků, přece! „Kdyby tu někdo byl, Danny - byť jeho veličenstvo, můj ctěný bratr! -, tak jsem vaše výsost Giuseppe. Ale když jsme sami, tak to vůbec nevadí,“ připomněla mu, sec na pyscích stále nesla přívětivý výraz - nekárala ho, jenom zdvořile upozorňovala.
„Giuseppe, královna z medvědích hor,“ zkusila ten milý titul na jazýčku a líně ho převalovala ve svých ústech, jen aby jí po něm zůstala příjemná pachuť. To se mi líbí! „A - samozřejmě, nezapomínej na druhého vlka tohoto příběhu! -, její nejmilejší rytíř, věrná stráž z medvědích hor: Daněk statečné srdce,“ no nebyl to slušivý přídomek?
Giuseppe zvědavě a pozorně pozorovala každičkou změnu, která se po tváři mladého vlka přehnala. Nemohl se rozhodnout mezi tím, zda se chce cítiti smutně a kdy zase vesele? Nemohlo to být jejím přičiněním: vypadal, že mu na srdci leží bol. „Nevrátíš?“ optala se, v hlase stopa soucitu, „myslela jsem si, že se s Arrakisem vydáš zpátky domů.“ Volila své slova vypočítavě a moc dobře si to uvědomovala - jeden občas mohl totiž zjistit víc, když otázky nepokládal napřímo. A pak, aby řeč nestála: „Inu, jsem moc ráda, že tě tu mám, můj Danny - a mít zřejmě budu. Viď?“ Zůstane tu? Se mnou? Óch, to by bylo radosti!

Danny
89

Až by se jeden červenal, jakým milým oslovením ji mladý čahoun časoval! Giuseppe se po pyscích rozjel upřímný úsměv, s nímž si Daňka projela od hlavy až k patě. Přestože mu ve tváři stále mohla číst dětské rysy a pokud by se jich dotkla, jistě by pod její tlapkou rozkvetly do své plné, trošku zaprášené krásy ze vzpomínek, nedalo se pochybovat o tom, že rostl v pohledného mladíka. Jenom ty vrásky smutku! Cožpak mne nevidí rád, když se tak hezky chová? Nesmysl, třeba ho jenom nepotěšily zprávy o tom, že se Arrakis vydá k Přízračným, protože se s ním třeba musí vydat domů. To by bylo, aby panovník nebyl doma a my měli delegaci! „Ó mocný lovče medvědů,“ zaculila se nakonec, oplácejíc jeho milou přezdívku.
„Ale coby, jeden úlomek ti nestačí?“ řka s pobaveně pozvednutým čumáčkem, jak už vyhlížela jeho typický náhrdelník, než s hraným zaskočením zalapala po dechu: „Nebo ses rozhodl tentokrát jeden věnovati mně?“ A jak to řekla, kdesi v srsti jí zasvrbělo pírko, které měla od Ravonnyho a jí rázem nabylo trochu hůř, než před chvílí. Kde se asi havránek nacházel: pohltil ho kraj? Jeho rodina byla banda zrádců a špinavých lundráků, co už v životě nechtěla viděti za jejich neoprávněnou nehostinnost vůči její rodině - ale Ravonny, to byl zlatavý sluneční paprsek uprostřed zimy, výjimka všech výjimek.
Až koketně po Dannym mrkla, zvesela stříhaje ouškem, „tak to ohromně ráda slyším, můj rytíři. Jednoho krásného dne mne, doufám, uvedeš v jejich společnosti jako jejich zachránce před tvými ostrými zoubky.“ Chichot, snad jen ten - ale bylo načase pídit se pravdy, když už ho tak krásně navnadila do své sítě konverzace. Co dělal na schůzi, pokud tam nebyly zmíněny žádné relevance k jeho hvězdné smečce? Vyslali i oni někoho na území smečky Estrellovců? „Nu, Danny, na území Nihilském žel mnoho medvědů nespatříš. Jsou ty vaše u Přízračných zamořené, že ses rozhodl vydat k nám? Trochu si od nich odpočinout?“