Príspevky užívateľa

Valentýn - Danny
132 || 5

Usmívala se od ucha k uchu a nebylo nic, co by jí zkazilo tu slaďoučkou chuť tekutého štěstí, které právě pociťovala. Což bylo možné se čertit byť jen na jednoho broučka, když všechno rázem vypadalo tak růžově a hezčejc?
Možná to byl efekt zamilování, že oba dva mysleli ve stejnou chvíli na úplně stejnou věc, která tížila srdéčka jich obou: „To já samozřejmě také!“ vyhrkla v odpovědi, aby nezůstal na pochybách a nemusel se bát, „začnu tím, že to půjdu říci bratrovi, Arrakisovi.“ Oba museli tušit, že to byla věc neodkladná – a čím méně kouzla v sobě princezna nesla, tím jasnější jí právě tohle bylo. Kdyby tam šel sám, nemuselo by se na něj nahlížet tak, jako dnes. Musí to vyjít ode mě - abych ho, svého rytíře, ochránila. Třebaže nevěděla jak a proč, přiznala se dnes Dannymu s věcmi, které původně chtěla mít zamknuté na petlici a hrdě ponese následky, které s tím musí již brzy přijít. Musím za ním ještě dnes. Nebo až zítra? A probůh, co mu říci, jak to všechno vysvětliti? „Když to uslyší prvé ode mě, bude to lepší pro všechny strany.“ Ale žádanku o její tlapku už by snad mohl někdy v budoucnu (snad to bude blízká budoucnost!) udělat on, to né že ne - ještě aby odváděla ryze chlapskou práci!
Dokud na světě existovala láska, dokud v něm byl její Danny, zvládne pokořit klidně samo slunce. V tu ránu se od něj odtáhla, a pohlédla mu do očí: „Ale rytíři, co Tvá rodina?“ souhlasili by s takovou nevěstou, jakou jednou mohla býti?

Valentýn - Danny
131 || 4

Kouzlo pírka sice mohlo pomaličku odeznívat a způsobovalo, že se vlčice začala stydět do takové míry, až z ní bylo jedno povedeně červené rajčátko, ale kouzlo tohoto momentu nikoliv. S naprostou oddaností, s pohledem toho nejšťastnějšího vlka pod slunéčkem se Giuseppe dívala vzhůru na svého rytíře. Co rytíři, celému mému světu - všemu, co jsem si kdy na světě přála, a přát budu. To nejdražší, co mi kdy patřilo. Mít tak v hlavě víc rozumu, než Dannyho, vlčice by dozajista začala dumat nad následky svých činů - jenomže jak mu tak oddaně hleděla do očí a ztrácela se v nich jako se hvězdy ztrácí v nekonečném vesmíru, nemohla racionálně uvažovat.
Něco si zasluhovat, to chudáček nemusel. Už jenom to, že jeho srdce bilo, a bilo jenom pro ni, bylo dost.
„A navždy tu také zůstaneš, že? V monarchii, u mě? Pro mě?“ Ale i kdyby nezůstal, teď už dobře věděla, co ve svém životě chce. Mohl by si jí odejít třeba na konec světa, ba také z něj - a ona by ho na každém kroku následovala, protože žít bez něj, v odloučení, to by dozajista nezvládla. „Ach, Danny, v životě jsem nebyla šťastnější. Už když jsme se tehdá potkali u řeky, nemohla jsem nad tebou přestat přemýšleti a doufala jsem, že nás život ještě někdy svede na stejnou cestu,“ a tak ses určitě ocitl v Nihile, já to vím! Žádný útěk, byla to láska, všechno jenom láska! Ale nebylo ji ve vzduchu nějak moc, nelepila čelisti k sobě až s agresí? Princezna se postavila na vratké nohy, aby si nevykroutila krk, a už-už udělala krůček vpřed, aby se mohla o zrzka jaksepatří chtivě otřít. „Nebýt tebe, není ani slunce na nebi, není nic!“

Valentýn - Danny
130 || 3

Kéž by tak viděl Giuseppe do hlavy a slyšel ten rachot, který vycházel od jejího srdéčka, ba celého jejího bytí - takový, jako když se lámou ledovce, když padá kometa s dlouhým ocáskem. Po pyscích se jí rozjel hloupoučký, nevinný úsměv a v očích zazářilo tolika sebevědomých jisker, div se z vší té cizí odvahy už dávno nezhroutila.
Nemohl setrvat věčně? „Už vůbec nic neříkej, Daňku,“ varovala ho se záškodnickým úškrnem, „vždyť Tvé oči – žhavé plameny, óch, jak hřejí! – v těch já vidím odpověď na všechno, oč mé srdce žádá.“ A nebyla to snad pravda? Jeden by nepotřeboval být okouzlený, aby to na rezavém vlkovi viděl, třebaže se snažil držet. A ona na tom nebyla o moc líp. Jenomže oči nebyly všechno, a Giuseppe si právě "všechno" přála - sebemenší drobek by z něj ukradla pro sebe, jenom sebe, protože Daněk musel být její, stůj co stůj. A aby takovou věc dokázala, musela pro to něco udělat. Arrakis-ne-Arrakis, mně v cestě nebude stát vůbec nic.
Znenadání se tak otočila na břicho, aby měla větší dosah, a čumáčkem se natáhla, aby mu s ním na tvář vlepila motýlí polibek. Spadla na nás nebesa, celičký trůn, přestal se svět točit? Ten můj se točit teprve začal, teprve teď - a už nikdy neustane! Šimrání, které se jí rozlezlo po celém těle, stěží mohla zastavit - tak, jako ocásek, co se bezhlavě začal vrtět. „Danny, já už bych to nevydržela. Není na světě ničeho, co bych milovala víc, než Tebe.“ Bylo hříšné milovat své poddané? A kde se to v ní proboha vzalo?! Za tím musí být zlé kouzla!

Danny
129

„Až příště budeš ples, určitě přijdeš, že?“ Anebo radši ne. To by pak chtěl každý, můj milý rytíři, od tebe byť jen drobek. Kdy příště budou mít příležitost se zase potkat s někým tak úžasným, jako jsi ty? V srdéčku pocítila jistý pocit žárlivosti, třebaže byl její nepřítel téměř neexistující. Teď jenom aby si ho neuklovla nějaká obyčejná poddaná, to by bylo nadělení! Hned by se prosila o to, aby ji z monarchie za každou cenu dostali. Zinscenovat, že na ní chtěla provést atentát? To určitě nebude tak těžké, když se skutečné atentáty vlkům ze smečky očividně dělaly lehko! „Arrakis by se jistě postaral o tvé bezpečí a smečka by se tebou konečně mohla pořádně pochlubit.“ A pokud ne on, tak ona určitě.
S hlavou opřenou o něj vdechávala jeho vůni, po které se mohla utlouct. Jak pěkný byl, kolika milosti v sobě nesl - všechny ty drby, co o něm tu a tam slyšela, nemohly být pravda. Cožpak nemůže být její rytíř od medvědí řeky přímo svatořečený? Věřit tak v bohy, pomyslí si, že je synem jedním z nich. Není spravedlivé, že nám není dáno. Ale jen si počkej, Danny - já se o všechno postarám, všechno nám zařídím. Cožpak bych mohla žíti bez toho, že bych tě neměla po boku? Jak bych takovou šílenost zvládla, kolika sil by mne to stálo?
Jejich čas se však nenávratně chýlil ke konci - to museli vycítit oba dva. Aniž by si toho Giuseppe povšimla, tma kolem nich zhoustla a tlapky začaly zebat zimou. Byl nejvyšší čas se vrátit zpátky do běžného života, kde se budou muset držet na délku jednoho ocásku od sebe, ale... Ale. „Měli bychom vyrazit do úkrytu,“ navrhla po dlouhé odmlce, už-už se od něj odtahující. Přestože právě tyhle slova opustily její ústa, nehnula se k odchodu - kéž by tu tak mohla zůstat navěky-věků...!

Valentýn - Danny
128 || 2

Jakoby jí srdéčko puklo žalem, že neudělal tak, jak si přála. Odmlouvati mně, princezně samotné monarchie? Ale co princezně – mně, ze všech vlčic na světě? Neměl ji snad rád tak, jako ona jeho, pochyboval o tom, co k ní celou tu dobu cítil? „Achich,“ zalamentovala si, celá smutná, „a co bych pro tebe mohla udělat, abys tak učinil? Danny, já bych pro tebe šla klidně až na konec světa, kdybys to po mně chtěl!“ a myslila to tak sebevědomě, jak to také říkala.
Nebýt okouzlení, dozajista by si všimla kontrolky takřka rudé k prasknutí, která ji varovala před každičkým slůvkem, co právě opouštělo její tlamu. Jenomže láska, chlácholila se, láska, to je kouzlo, které se nedá zlomit! Kdyby tak věděla, jaké okouzlení ji ve skutečnosti proklelo! ...Nebo každičký její čin, každá myšlenka, odráželi skutečnost, jež se bála říci?
Přál si, aby se dívala k výšinám - a tak také učinila. S už uličnickým úsměvem na pyscích chvíli hledala, než natáhla tlapku tak, až určitě omylem trochu zavadila o jeho tvář, po které ho pohladila. Jak jí u toho zaplesalo srdéčko, kolika chtíče se vlezlo do jejích očí! Nestyda jedna! „Podívej, tam ty dva,“ a s tlapkou na jeho tváři si dovolila trošku pohnout jeho hlavou, „nepřipomíná ti to hrdličky? Skoro jako bychom mohli být, rytíři, my dva!“ ...Buď tohle bylo jaro, nebo se Giuseppe někdo pokusil otrávit a ona byla v tuhle chvíli pod vlivem. Jak si to chudák zrzek vysvětlí, když se s ním dosud snažila chovat na úrovni, držet odstup?

Danny
127

Přestože jejich tanec nebyl tak perfektní, jak si prvé mohla vysnít, bylo to všechno, co si v životě doposud přála, a v co doufala. Být tak blízko Dannymu a dbát na to, aby mu bylo při tanci dobře (aby si ho užíval tak, jak si ho užívala ona), vlilo do jejího srdéčka zvláštní, však vítaný pocit. Taková malichernost, a toliké radosti. Šílenost! Neblázníš snad, co sis na plese dala, ty hříšnice? Snad bys mohla míti trochu vyšší standarty - jeden tanec, co na tom! -, alespoň nějaké nároky! Kéž by se o něj mohla starat víc, kdyby tak mohla nahlédnout do jeho hlavy, spatřit všechny ty stíny, které ho z minulosti následovaly, a vnést mu tam světlo-! Byl to jeden jediný tanec, ale pro ni vypadal jako celý svět.
S odvahou, která se jí znenadání vlila do krve, se Giuseppe pomalu natáhla, aby se mu přiblížila ještě o ždibec blíž, vždyť Arrakis tak daleko své oči nemá, a hlavou se nevinně prvé otřela o jeho krk, a pak do něj zlehka opřela svou hlavu. Pevně věřila, že si Danny kroky bude pamatovat. Ale nezpanikaří, chudák? Jenom dnes večer, a pak už nikdy víc, stýskala si, třebaže její hlava ještě spočívala na jeho krku, tak si to pořádně užij, ty nešťastnice. „Kéž bys tak byl-,“ vyššího postu, ale nezmohla se to říci nahlas - snad to už oba dávno věděli a cítili ten nepoměr, který mezi nimi bezpochyb byl. Ouška jí u toho klesla, ale na pyscích přesto zazářil úsměv, třebaže ho neviděl: „Jsi skvělý takový, jaký jsi, Danny.“ Skvělý tanečník? Příslušník monarchie, kamarád? ...Milenec? „Jsem moc ráda, že sis se mnou zatančil - dneska jsem s nikým netančila tak ráda, jako s tebou.“

Valentýn - Danny
126 || 1

Daněk, zaregistrovala ještě předtím, než se tu její rytíř na bílém koni ukázal (byla by poznala jeho pach na míle daleko!) a zachránil ji z jejího neštěstí. Ale což by se na princeznu slušelo, aby takhle bezvládně ležela před svým poddaným?, pomyslila si racionálnější kousíček duše, a srdce se jí rázem stáhlo žalem. Na vlastní pravidla aby zapomínala, na vlastní královskou krev-! Dobře si pamatovala na osudnou noc, jež naprosto změnila kurs jejího uvažování – pokyny, jimiž se zavázala řídit, aby nespadla příliš hluboko. Co by na tebe byl Arrakis řekl? Lhát mu nemůžeš, ba ani nechceš. Sebeméně mu to chceš říct - musíš, a řekneš. Je to tvoje povinnost, Giuseppe.
Přemýšlela tak usilovně, že zapomněla, co chtěla udělat. Chvíle, která následovala, nebyla o moc jiná – Giuseppe vzhlédla k očím Dannyho, za nímž se světelný kotouč hnul tak, až vlk vypadal téměř jako svatý. Nikdy si tak jako teď nepovšimla přenádherné barvy zapadajícího sluníčka v jeho srsti, nepřemýšlela nad jeho hřejivýma očima, jež zalily celičkou její hruď horkem, které ji ještě v životě neuchvátilo - až doteď. „Da-Danny,“ vykoktala ze sebe zadýchaně, ale kdy se mi tak zvedl tep? Cožpak jsem se uhodila do hlavy, je něco špatně s mým srdéčkem? Bylo - nebylo dost velké na to, aby si tam vlka mohla celičkého schovat jenom pro sebe. „Danny, proč si ke mě nelehneš,“ zašvitořila a rázem se jí neleželo tak pohodlně, jako kdyby ho měla po boku! Lehko se po trávě roztáhla, koketně, a nevinně u toho zamrkala: „Není tu ani živáčka, nikoho, kdo by nás mohl rušit. Pojď se se mnou dívat na mraky!“, protože pokud mu ještě chvíli bude muset dívat přímo do tváře, tak krásné a ne její, proč mi nepatří, proč mu nemůžu říkat "můj"?, dozajista zemře.

Danny
125

Dlouho v srdéčku omílala jeho slova – né snad proto, že by jim nevěřila, ale protože pociťovala horkost a stud, které v její hlavě páchaly neplechu. Bylo mnohé, co Giuseppe neříkala a neprojevovala nahlas a ještě víc bylo toho, co se snažila nepociťovat vůbec. Láska, pomyslila si, jak se dívala do jeho očí a snad v nich hledala jakékoliv zachvění, které by mohlo značit, že jí lže, ach, ta láska. Bylo tohle tím, o co celou tu dobu její rodiče přicházeli? To, co si rod po jejím otci odpíral? A proč vůbec? Otupělost smyslů, na celičkém světě jeden jediný vlk, pro nějž by její srdéčko bilo – nebylo to tak nádherně poetické, tak silné? Ne každý takovou věc přec svede!
“Danny, ty bys na mě čekat nikdy nemusel. Není na co – dokud máš ty mě, a já tebe, ať si klidně spadne samo nebe.“ Ale nahlas to říct nemohla, jenom: „A to vás, milý rytíři, neskonale šlechtí.“ Sec opitá vším, co se tu takhle po plese odehrávalo, musela přemýšlet o budoucnosti – o své krvi, o svém bratrovi. Sebevíc by Daňka milovala, Arrakis byl svátost, kterou nemínila porušit.
S nepatrným úsměvem pozorovala jeho počinů a téměř ihned je následovala. Dnes večer přec mohu snít, ještě jednu noc. A pak... Bláhové srdéčko, co si myslelo, že tohle mělo jakoukoliv budoucnost! Danny byl poddaný – kdoví, jak by se s takovou věcí Arrakis srovnával. Kdy mu to říct? Říci mu to vůbec? Věc, nad kterou bude muset ještě usilovně přemýšleti. Dnes večer ale ne. „Bude z tebe dobrý tanečník,“ zachichotala se po svém náročném rozhodnutí, „ale, podívej –“ a s takovou se k němu přiblížila až tak, že skoro cítila jeho dech na své tváři. Tanečnictví, to bylo přece hlavně o kontaktu!
Až to svého rytíře pořádně naučí, nechá ho vést. Teď však udělala krok kupředu a rozhodla se tak jejich tanec vésti, aby to vypadalo na úrovni. Nebo se snad zastydí, že mu na chvíli bude vládnout ženská ruka?

Daňkův ceremoniál
124

Dnešní schůze pro ni byla bez debat nevyhnutelná. Kdo však tušil, za jakým účelem se princezna mínila stůj co stůj podívat, jak se jakýsi bojar zvládl před očima celé smečky vypracovat až na baronský, uznalejší post? Ještě jich v životě tolika uvidí, že by tento jistě mohla oželet ve jménu vyšších cílů! Ale tenhle, ten určitě bude trochu jedinečnější. Tenhle je jiný, než všechny ostatní, protože se přec jednalo o Dannyho ze smečky Přízračných – vlka, který se na jejich prahu ocitl samou náhodou. Byla její účast hnána skutečností, že v tom cítila povinnost královské krve, či se jí zachtělo bezostyšně oči nechat na tom krásném kvítku? V Giuseppe neuměl číst téměř nikdo, a tak takhle otázka zůstane nezodpovězena.
Kdyby na to mohla, chudák myslet, určitě by zapřemýšlela nad tím, co pro smečku jako takovou její rytíř znamená. Teď však (bylo to jenom jarem, nebo v ní cosi kořenilo už od plesové noci?) myslela na poněkud méněcenné, naprosto zbytečné věci, které byly některým dívčím srdéčkům typické.
Samozřejmě, že na sobě jeho pohled vycítila – vždyť se pro něj už tolikrát nenápadně natáhla, chtěje pocítit jeho milého pohlazení! „Dobrá práce,“ naznačila Daňkovi, aniž jí z hrdla slynul jakýkoliv zvuk, sebemenší zaštěbetání. Cožpak by to potřeboval slyšet kdokoliv jiný? Nemá proč – princezna se zajímá o své poddané tak, jak se zajímají všichni z královské rodiny. Slušnost, prachobyčejná slušnost! Na tom přec není nic k vidění! Utvrzovala v tom sebe, nebo okolí, které jí (snad, pokud tedy nebylo mluveno o jejím bratrovi) nevidělo do hlavy?
Giuseppe už se nakonec dlouho ve středu korunky vyjímal sušený květ měsíčku, který od něj dostala: pokud to neříkalo dost, pak posluchač musil být dozajista naprosto hloupý.

Valentýn - Danny
123

Území Nihilské monarchie s probouzejícím se jarem zaplavilo zlatavé sluníčko. Zprvu se tvářilo, že se bude dělat nedostupným a nenechá tak princeznu ve své přízni – muselo však zaslechnout jejího zklamaného vzdechu, neboť se zanedlouho vykulilo zpod mraků, které zcela odstoupily. Jaká malichernost, a přesto se Giuseppe hned dívala na svět s úsměvem: Takového svitu musíme využívat k načerpání nové energie, k dalším zítřkům, myslila si, zatímco ležela rozvalená na spadlém kmeni jejich stromu, a proto je třeba u čerpání takových sil ničeho nedělat. Ba ani přemýšlet by se nemělo!
A jak řekla, tak také dělala.
Dělala to tak usilovně, až se jí z toho podařilo usnout. Vzbudil ji jenom daleký hlas, snad patřil jejímu milému rytíři od medvědí řeky – a prazvláštní pocit na čumáčku. Pírko. Zrůžovělá, téměř fialková ozdoba jednoho z místních ptactev nakonec měla na svědomí také její pád: Giuseppe chtěla pírko tlapkou odehnat, ale jen co ji k takové činnosti natáhla, už-už se jí podařilo sesmýknout z kmene a skutálet se na suchou plochu. „Áah!“ Ptáci jedni nezbední, takhle nám po území tropit nepořádek - primitivové! Jednoho uvidím, jeden mi bude stačiti, a ulovím si ho k večeři!

Danny
122

Kéž by se v jejich malém lesíku nacházela nějaká tůňka, aby se sama na sebe mohla podívat a zřít tu krásu, kterou pro ni našel! Ach, jak moc se ti ta pěkná květina podobá, můj milý rytíři. A sušená, tak pěkná! A pak se konečně viděla hnout v jeho očích, očích tak milých a třpytivých, až by jim Giuseppe byla uvěřila, že sám Danny pověsil na hvězdné nebesa všechny ty blyštivé diadémy. Myšlenka, kterou ještě před chvílí konstruovala, s laškovnickým úsměvem sjela z jejích pysků: „Kolika měsíců jsi se načekal, než jsi mi ji dal, Danny?“ Ale jen v dobrém, probůh, vždyť na něj - jenom s citem, s čistým srdéčkem!
Tluk, tluk, tluk. On, se svými starostmi, sháněl se pro ni těch nejlíbeznějších květů, aby jí je mohl na plese - po plese - předati. Cožpak by ji už někdy mohla sundat? Och, teď už ji budu střežit navždycky. Tak, jako střeží cosi poněkud jiného, osobnějšího - něco, co jí tak dlouho obepíná plíce, co v jejím břiše otvírá klícky motýlkům-! „Ale jenom s tvou květinou,“ usmála se, zahřátá jeho lichotkou.
„A umíš to, můj rytíři? Tak moc se v naší monarchii namáháš, tak málo jsem tě v posledních dnech viděla,“ řkouc s povzdechem. Óch, co se ho tajně napozorovala, když zrovinka přikládal tlapku k dílu s výstavbou plesu, jakou radost jí činilo, že se tak hezky vměstnal mezi zbytek a udělal si tu domov! A i kdyby ne, najdu mu místečko u sebe - vždycky. „Myslela jsem na to celou noc,“ přiznala nakonec, růžolící tvář odvrácena od jeho - styděla se snad?, „ba také celou přípravu plesu. Kdykoliv se zmínil ples, viděla jsem jen sebe a tebe a-“ ale dost už bylo tlachání! Přistoupila k němu, připravena k jeho prvnímu kroku.

Danny
121

Ocásek se jí samovolně zhoupl, jen co se jí ušima rozezněl milý hlas rezavého vlka a ani si neuvědomila, že její srdéčko vynechalo pár životapotřebných tluků. Cožpak by mohla mít hlavu na takové věci, když tu někde byl právě Danny? Vyšla mu vstříc, jen co jej mezi stromky s bílým popraškem viděla.
„Kam na ty lichotky chodíš, rytíři z medvědí stráně?“ zaculila se na něj, jen co mu viděla do tváře a přemáhala se, aby k němu nepřistoupila blíž - mnohem blíž, než by se na vlčici jejího postavení slušelo. Ale mohla ona poroučet tomu, co jí horko-těžko kázalo srdéčko? Jakpak by se mohla prát se svými tajnými přáními, když jejich splnění měla takřka na dosah tlapky? Stačilo by... Noc je ještě mladá. Trocha trpělivosti, kus rozumu - alespoň od jednoho z nás!
Po tváři se jí div neprohnala červeň. S oněmělým, usměvavým pokývnutím hlavy vyškla vlkovi vstříc, obdivující kvítí. Kde ho takhle z kraje zimy sehnal? Ach, že by ho schovával celou tu dobu jenom pro mě? Kéžby, gentleman jeden! „Pěkný, jistě,“ usmála se, přestože v jejím hlase nebylo takové nadšení, jaké by tam od princezny jeden asi čekal. „Byl to hezký večer. Tetička odvedla dobrý kus práce, a bratr byl dobrý organizátor,“ dovolila si před Daňkem oslovovat své příbuzné rodinnými vazbami, nikoliv monarchistickým titulem, „ale... Danny,“ slušelo se to říci nahlas? Mohu si něco takového dovolit? Neurazím ho? Nebude smutný, nezkazím mu jeho vlastní večer? Nejistá, jindy tak sebejistá ve všem, co činila, Giuseppe s takřka hanbou přiznala: „Kéž bych ples mohla nazvat tím nejkrásnějším, co jsem kdy zažila. Ale aby takový byl, musel bys tam být ty.“

Danny (po plese)
120

Princezna byla dnešním večerem překvapivě zmožená, ačkoliv nebylo mnohé, co dnes vykonala a mohla považovat za chloubu celičkého večera - ne v případě, že se tam nenacházel ani Ravonny, po jehož znovu-střetnutí tajně toužila (věří oddaně ve slova své matky, nebo by se mi jej povedlo napravit, kdyby mi tak dali čas? Mohl z něho být úspěšný vévoda, div by o něm neslyšel celičký kraj! Ale krev protimonarchisty v jeho žilách...), a ani Daněk, ten milý, prazvláštní medvědí rytíř od řeky Igny... Giuseppe si hlasitě povzdechla, až jí v očích zalechtaly slzy zklamání - brzičko je však rozmrkala.
Takhle nesměla přemýšlet. Vždyť to byl povedený večer - s tolika mládenci se protočila, ba se dokonce na chvíli s jedním z nich ponořila to tak veselé konverzace, až jí na chvíli šla hlava kolem a ona se na chvíli zapomněla-! ...Ale nikdo z nich nebyl zrzavý vlček, jehož miloučké pihy by v blízkosti tance ráda spočítala, jehož zlatavé oči byly jako pohlazení zimního slunéčka, co se líně koulelo po obloze a s pravidelností občas zastavilo, aby si oddychlo. Nikdo z nich není rytíř, můj rytíř - ten je totiž jenom jeden.
Skoro jako na povel se jí do čumáčku dostal důvěrně známý pach a zklamaně skloněná hlava se náhle narovnala: „Danny? Jsi to ty?“ Cítila ho, ale neviděla.

Ples ♕ Apollyon
119

Pysky jí zacukaly v drobném, sladkém úsměvu a v grimase se mihla jakási hrdost, sec sama přípravami na ples přispěla jen pomálu. (Kdo by se mi byl také divil, že? Vždyť jsem si div netrhala stříbrné chloupky ze srsti, co jsem se na jakési rodinné sešlosti musela zaposlouchat do věru nevkusných hovorů! Prolévání krve, ach, jak barbarské - a navrch od milagovců!) . „Její výsost Rivera je vskutku umělecká duše a mistr svého řemesla.“ Stačilo se rozhlédnout a jeden mohl ihned ucítit styl, který monarchie už od pradávných let vyznávala - celičký zelený les se jen třpytil a pulsoval nepatrným, očím líbivým světýlkem, které jakoby všem naznačovalo, že vydat se cestou králů je ta správná volba. Nebyla, jaký prachsprostý omyl! Správná byla totiž taková, mínila si, jakou měl pod drobnohledem právě Arrakis. „Váš obdiv své tetě ráda vyřídím, milý Apollyone. Bude potěšena, že se najdou vlci, kteří umí ohodnotit opravdovou krásu.“
Jediný rod v širém Norestu - jediný vůdce na celičkém světě, co opravdu zasluhoval své koruny. Zbytek? Zbytek byli vlci, co se ke svým postům dostali shodou náhod a nešťastných okolností. Kolik takových právě v Přízračných asi bylo? Už-už by se nadechovala a šedavému vlkovi s prazvláštním šátkem přes oko (kripl, chudák? Snad ho tak na své běsnivé cestě nezřídila ta modrá poběhlice! Ach, pokud i poddaní musí trpět jejím krutou povahou, ryze zlým charakterem... div nekroutila hlavou nad tím, jaké zlo, jaká bídná existence jim tak dlouho hnila u pat) vyprávěla o Arrakisovi a jeho úspěších na trůně, kdyby se sám nerozpovídal. „Musím vás mile překvapit. Ani nevíte, jak moc vám totiž rozumím!“ přitakala mu s nepatrným úsměvem, takřka dychtivá - četl jí myšlenky? Ó, kéž by tak mohla právě s Apollyonem prodrbat tu modrou špínu, zrádkyni monarchie-!! Samozřejmě, že jeho zohavená tvář bude dílem Bellany - a já hloupá ještě pochybovala!
V očích jí blýsklo poznání. Pevně uvěřila své verzi toho, o kom se budou dnes večer bavit - až se očima rozhlédla, zda v okolí nebude samotný král, kterému by se jistě přisluhovalo se na takové konverzaci podílet -, a nic ji zjevně nemínilo rozptýlit. „Nuže, povídejte, milý Apollyone! Hrůzný čin, který na vás byl napáchán, musí být vynesen na světlo všech,“ včetně nihilských, „a já se mohu postarat, že váš příběh poputuje k uším samotného krále. Škodná musí být odstraněna.“

Ples - Apollyon
118

Samozřejmě, že se objevila na plese a po celou dobu ceremonií postávala u zbytku svých příbuzných a usmívala se, jak jen to šlo. Občas si s významnými hosty vyměnila tisíceré díky za přijetí pozvánky, s těmi méně výraznými tvářemi pokývnutí a hřejivý úsměv. Tolika vlků ve jménu našeho pana krále!
Ale ani tahle noc nemohla být tak perfektní, jak si ji dlouhé dny malovala a snila. Nejednou si v davu všimla zrzavého, hnědavého kožíšku, který by bezpochyb mohl patřit Daňkovi - ačkoliv si uvědomovala, co jim Arrakis uložil na srdéčko, nemohla si odpustit jakousi tajnou tužbu, snad přání, aby tu lovec medvědů byl a věnoval jí ten nejdelší a nejkrásnější tanec z celého večera. Cožpak je to špatné, takhle snít? Snad bych mu alespoň mohla donésti trochu z hostiny, aby nebyl úplně osamocen... Ale tenhle večer mu, obávala se, nahradit nemohla. Jaké trápení, jaký to těžký úděl!
Snad jen když později, stojíce sama v prostoru, očima zavadila o kožíšek Roiha, blýsklo v jejích očích němé doufání - jenomže jí do cesty brzičko vešel šedavý vlk, nemálo statný, a ona jej ztratila z dohledu. Ach né! „Moc mne těší, milý Apollyone. Já jsem její výsost Giuseppe Falcone y Gracewood,“ usmála se a, protože si o to situace náramně žádala, pokračovala, „princezna Nihilské monarchie.“ Kdyby si náhodou chudák nevšiml, že jí hlavu obepíná korunka z vrbového proutí, na kterou přemluvila zbytek svých aristokratických příbuzných. Divila se, že takových maškarád svolil i pan koncil, ale jelikož jí byl v tento ples absolutně ukradený - vždyť se sám jistě nepovažuje za člena naší rodiny, tak proč se znenadání chce snažit? Nebo to snad dostal nařízením od jeho Veličenstva? Nebo svého velectěného otce, aby udržel výzor dobrých vztahů mezi smečkami poté, co u nás předvedl strýček? -, příliš pozornosti mu nevěnovala. „Těší mne, že vaše smečka přijala naše pozvání na ples. Jeho Veličenstvo je potěšeno vaší ctěnou návštěvou,“ zmínila se alespoň okrajově, formálně, aby si o ní tenhle prazvláštní, pohledný mladík nemyslel kdoví-co, „byla to pro vás zdlouhavá cesta, milý Apollyone?“ Všechno působilo tak nastrojeně a uměle, a přesto - přesto se Giuseppe v očích mihla upřímnost. Všechno, co kolem ní bylo, nebyla v jejím srdéčku ani fraška, a ani jakási politická hra.
Byla naprosto oddaná myšlence, že alespoň v tento večer v monarchii všichni věří a že Arrakise každý miluje. Kdo pochybuje, nechť dnes večer zírá a na vlastní oči vidí-!!