Príspevky užívateľa

Danny
88

Stejně-tak náhle, jak schůze byla svolána, také skončila a Giuseppe měla do dělat, aby dohnala svého někdejšího známého - Daňka, mocného lovce medvědů a ryb -, co se znenadání ocitl před branami jejich monarchie. Samozřejmě, že byla fascinovaná, ne-li šokována jeho návštěvou (byl na území již jakýsi den: jeho návštěva se kvapně protahuje. Pokud-li se ovšem nejedná o...?) a radovala se z přítomnosti, kterou je poctil - zároveň však přemýšlela nad tím, proč by se delegát Přízračných musil zúčastnit tak osobní věci.
A co si vůbec o schůzi myslila ona? Inu, bude to muset počkat - měla tolika myšlenek, tolika otázek, kterými chtěla Arrakise obdařit. Jenomže to na něj nemohla valit tak nevkusně, tak otevřeně, jako Enkidu, že?
Zastihla jeho pohled, berouc to jako závaznou pozvánku k tomu spolu strávit noc pod nebesami samými. Zda se mýlila, měl rezavý vlček bohužel smůlu - princezna se totiž plánovala vmísit do jeho plánu na večer a postarat se o to, aby se dozvěděla vše, po čem prahla. Tak dlouho jsme se neviděli, div jeden druhého poznáme-! Měl to stejně? „Milý Danny!“ zvolala za ním, jak si jeho rezavého kožíšku všimla, „zpomal trochu - nač ten spěch?“

1. Nihilská schůze
87

Sláva schůzi a všemu, co mohla pro smečku znamenati - ať žije král, bůh žehnej jeho blahosklonným činům! Nechť jeho tvář v tento den kypí jistotou panovníka zvoleného svým lidem - lidem urozeným, lidem nihilským -, kéž v jeho očích nikdo z nich neuvidí víc, než oddanost pro svůj lid. První nihilská schůze budiž započata.
Sec se po tváři Giuseppe jen pramálo mihnul náznak čehokoliv, co by mohlo odhalit její povrchové myšlení, nikdo z přítomných jistě nepochyboval nad tím, že princezna naprosto souzní se svým bratrem - a v prvé řadě panovníkem.
Azarynští vlci a jejich takřka gladiátorský (pramálo podobný tomu jejímu, ó, byla by nepřežila mezi všemi těmi surovci a przniči všeho živého byť jen hrstku minut!) způsob života byl Giuseppe pramálo známý. Samozřejmě, že slyšela z úst svých předků různorodé průpovídky - vždycky, bez výjimek, notovány s ostrostí a neskrývanou hostilií. Ale nač? Historie Nihilské monarchie byla hluboká a sahala věru v nedohledlo: s každým panovníkem byly poměry jiné, svět a politická sféra se měnily - ovšemže se měnily! A nebylo tomu tak snad i s Azarynem, vůči němuž si jejich předchůdci vytvořili antipatie tak obrovské, až byly absurdní? Nemohlo dojít ke změnám, které by byly pro monarchii nikoliv trýznivými zprávami z venčí, nýbrž milým zamyšlením nad tím, jak by mohla budoucnost s právě novými panovníky na obou stranách vypadati?
Pokud měl Nihil s Azarynem dojít kdejaké smlouvě, jistě muselo jít o pakt - o výměnný obchod. Ale co si tak diverzní smečky mohou nabídnout? Stává se snad Azaryn podvolnějším jiným způsobům vlády? Chce čerpat v Nihilu inspiraci? Nesmysl - vždyť jsme oškubané, ohavné slepice a našim jediným cílem je přežití dalšího dne. Giuseppe přimhouřila zraky a zadumaně pohlédla do Arrakisovy tváře, jakoby ze svého bratra mohla vyčíst byť jen maličkou indicii k jejím otázkám: klíč, co by to všechno rozuzlil. Kéž by tak mohla pohltit celičkou jeho mysl, veškeré jeho vědomí!
Ucho jí cuklo po hlase, který se mezi řídkým davem rozezněl jako havraní krákorání. Pip prchavě pozvedla své obočí, ač se jí po tváři brzičko rozjel přívětivý výraz - kdoví, jestli upřímný: „Trpělivost, pane Enkidu,“ boží mlýny melou pomalu, ale melou!, „jsou vyšší cíle zítřků, pro které je dnes nutno snášet jisté... oběti.“

Evar'la
86

Giuseppe byla celičká takhle situace jako praštěný, nevysvětlitelný sen (ba noční můra!), ze kterého se chtěla za každou cenu - byť tu nejvyšší, ať už to znamenalo v té její mlhavé hlavě cokoliv - probudit. Nebylo cesty ven, jíž by mohla využít? Nenacházel se v jejím okolí žádný živáček, co by jí přesvědčil o tom, že psaní na papíře je smyšlené? „No ovšem,“ zahmkala si s podmračením pod vousky, ale jak by kdokoliv z poddaných věděl, čí psaní je čí? Určitě jsou dost tupí na to, aby si usmysleli, že se jedná o diferenci různých slůvek. Psaní s dialektem - ale bráno úplně špatným směrem! Z hrdla se jí vydral tichounký, takřka zklamaný povzdech. Ne, s touhle věcí se bude muset vypořádat sama: a až se jí potvrdí, oč v tuhle mysteriózní noc šlo, dozajista se o tom bude musit s někým podělit. Mohla by se rozvášnit o znamení od předků? A jak moc by si na takovém dětinském vysvětlení potrpěl její bratr, pokud vůbec? Pochybovala, že byl Arrakis pohádkář.
Zraky zkontrolovala papír, neb zaslechla další ze škrabkání a tichého skvrnění papíru - na krátkou chvíli se u toho zamračila, stále nepoddajná myšlence, že v tuhle chvíli naprosto zbytečně s jakýmsi neviditelným znásilňuje jí cenný předmět.
Hvězdičky pro správnou atmosféru opustily svůj typický, nejapný pochod a neurčitě se kolébaly napříč jeskynní - jen jedna, uvězněná pod její tlapkou, neměla kudy kam utéci. Bály se snad prazvláštní energie, co se mohla nacházet ve vzduchu? Giuseppe nevěděla, jak vycítit duchy: a už vůbec ne takové, co měli být živí. Nejmladší syn jejího praotce, to nepochybně musil být příbuzný M'Raan - ale jak se jenom jmenoval? Prchavě si vybavovala, že se s ním jednou při návštěvě Přízračných mohla vyhnout, snad si také kdysi něco napsali - ale všechno tohle se ztrácelo v nejistotě dní, které byly pro monarchii naprosto zásadní a vyžadovaly tak její plnou soustředěnost. „Doufám, že si jsi dobře vědom toho, že tě dneškem považuji za svého dlužníka-“ protože ač mohli být příbuzní, ani kuře zadarmo nehrabe - tolika se od svého bratra naučila, „-Evar'lo.“ A pokud si chlapec myslil, že ho to bude stát jenom nějaký prašivý kus papíru, mohl naivně snít dál - vždyť se nacházel v srdéčku jejich smečky, byť vlk spojenecký, rodinný! Co se tu opovažuje dělati?

Abraxas
85

Vzít roha? Proč to probůh říká tak ledabyle? Možná, že vlk před ní nebyl mladým pánem, za nějž jej celou dobu měla, nýbrž vrahem, co se po nocích plížil územím a plundroval, co mu zrovinka přišlo pod tlapku. Srdéčko se zvedlo na tepu, jako kdyby bylo stepovalo, a Giuseppe se s jistou nervozitou ohlédla zpátky k městu - tam, odkud se do světa mohla plazit lůza a bídnické osazenstvo tohoto světa. Hrozivé. Pokud vyrůstá v takových podmínkách, není divu, že je takový... Speciální. „Tak snad po cestě nezabloudíte,“ zamrmlala si pod čumák, „jeví se mi to jako pořádná dálka. A takhle v přítmí večera...“ Co tu měl v plánu do konce noci dělat? Proč prostě nespí? Chytrá otázka - ale takovou by mohl lehko zvrátit proti ní.
Těžko se jí usínalo s myšlenkou, že v monarchii už nemá pořádně nikoho, komu by mohla věřit s vlastním životem, se svými nejniternějšími myšlenkami - mimo Arrakise, samozřejmě. (Co bych to byla za princeznu, kdybych nevěřila vlastnímu bratrovi a pánovi? No?) Jenže ani ten neměl ve svém království jasné slovo, nebo zdánlivě ne takové, jaké by si jistě přál - alespoň tak to Giuseppe viděla.
Hvězda kterak nereagovala na Abraxasova slova; vždyť také neměla uši, nebo pořádný orgán, který by mohla Pip označit za byť náznak mozku. Asi tak, jako tenhle podivín, hih. „Ale co vás nemá, mladý pane. Zdají se vám původem jakkoliv vlčí?“ řka s jistým dotčením, snad byla dokonce uražená, „za tohle může magie, nikoliv- to.“ Div se nezačala červenat, jen na to pomyslila! To by ještě bylo, aby s ní byli kterak pokrevně příbuzní - tahle banda nevychovaných vagabundů, bratrstvo imbecilství! Byla by je raději utratila, než je mít jakkoliv na svědomí. Jakoby chtěla vyrovnat jakousi smyšlenou příčku, ironicky frkla: „Vskutku?“
Giuseppe si ho projela pohledem od špiček uší až po drápky, mlčenlivě soudící vše, co před sebou měla - a pak se usmála, jakoby nic, a rádoby přátelsky řka: „Giuseppe Falcone y Gracewood. Moc mne těší, Abraxasi.“ Že mu bude tykat, to ho dozajista nebude trápit - jako očividně nic, co se kolem něj dělo. Bizár. „Žijete opravdu tam ve městě? Se svou rodinou? To pak musíte být věru daleko od svého domova - snad jste něco mimo jeho půdu hledal?“ a zatímco se snažila vést rozhovor na úrovni, její okatě slepý společník zaujal pozornost kdejakých jiných Hvězd, které ho už-už obskakovaly a radostně kolem něj až "tančily". Pokud by se jich byl dotkl, nepálily - zvolily jej za vhodného jejich příjemného tepla, nikoliv spalujícího vzteku.

Abraxas
84

Došel po svých, což znamenalo, že si na své cestě určitě hlavu neporanil - a pokud ano, tak k tomu musilo dojít poblíž této říčky, co ťala území na dva nepoznatelné světy. Narodil se už tak... opožděný, nebo si opravdu něco, chudáček ptáče z hnízda shozené, udělal? Rychle ji však vyvedl z jakýchkoliv mylných, ne-li urážlivých domněnek, které vůči němu mohla mít, uměje se očividně hýbati i mluviti, což byly hned dva velké výsadky, co by vlk s kdejakou poruchou jistě nemohl míti. Kéž by tak však dávala i smysl! „Odkudže, mladý pane?“ vyřkla, k neuvěření! „z téhle špinavé díry? Jste si jist, že to říkáte správně?“ Možná to ale mělo něco do sebe, když si jeden uvědomil, že v tom svém černavém kožíšku Abraxas div nestavil celičký cirkus pro prach a popel a kdovíjakou havěť, kvůli níž byl jisto-jistě právě v tuhle chvíli v ledové vodě. Blegh, no jen ať se pořádně vydrbe také na zádech a za ušima!
A pak - mrtvolný klid. Kéž by její hvězdičky uměly alespoň kvílet!
„Zdá se mi, že tomu žel bude tak, jak říkáte“ začala po zdlouhavě trapné a naprosto nemístné odmlce, v níž naivně toužila v rozpovídání se jejího novodobého (možná blešivého) společníka - co si ale jeden neudělá sám! Ach, asi už to bude mužský výsadek, že všechno nechají na dívčích plecí. A začínají v tak mladém věku, no tohle! „Jsou však velmi tvrdohlavé, mladý pane, ó, mají vlastních hlav. Doslova. Udržet je v poslušnosti je věru těžké, vězte - pokud vůbec.“ Cítil se takhle Arrakis pokaždé, co svolával své poddané? Giuseppe si div nepovzdechla nad tím, jak se jedna z nich dále urputně rvala se svým osudem. Protože ale Abraxas postoupil hlouběji do vody, zeď, proti které Hvězda stála, náhle nebyla tak náročná - a tak na něj bezostyšně vylezla. Vydrápejte mi oči, já už to ani viděti nechci! „Ale co nad nimi mrhat slovy - co kdybyste mi raději pověděl něco o sobě?“

Abraxas
83

Odešel? Odkud by uprostřed noci chtěl takový mládenec odcházet? Zmínil svou matku - utekl k vodě právě od ní? Proč by to byl dělal? Možná, že se na něčem neshodli, nebo mu jeho rodička pořádně vykartáčovala kožich - tak, jak se v jejich královské rodině dělalo očividně trochu naopak, aby byli trochu odlišní od svých poddaných a jiných podřadných vlků! - a on se cítil až tak ukřivděný, že se rozhodl utéci na první místo, které ho napadlo. Prazvláštní.
O to divnější pak bylo chování, s nímž ji Abraxas nepřestával překvapovat. Na srdéčko jí zahrála neznámá nota jistého strachu, jak moc vlkovi s bělavýma očima šelestí v hlavě - pokud tam ovšem nemá naprosté prázdno. Div mu zoubky sama nezahákla o zátylek! ...Ale na takové akty s podivínskými cizinci opravdu neměla. Čumáček pozvedla kus dolů, aby si mohla černavou duši pořádně ve svitu svých Hvězdiček prohlédnout, a už-už tlapkou odháněla tu, co do něj ustavičně, s vytrvalostí komárů, narážela. Ještě mu způsobíš podlitiny, tlučhubo. „Zabloudil jste, že jste odkudsi odešel, mladý pane?“ vyptávala se dál, neb se nezdál kterak reagovat na její prvotní podněty. Hluchoslepý? Tak to ho měla matka utratit už při jeho zrodu. „...Je vám dobře?“

Abraxas
82

Ve hvězdách je hvězdný muž a nemůže se dočkat, až sestoupí mezi svůj lid, hmkala si mladá princeznička napůl pod vousky, napůl ve vlastní hlavě, vedouc svou křížovou výpravičku bohapustou krajinou v (neúplné) samotě - mezi tlapkami se jí totižto neustále dětsky proháněly Hvězdičky, možná hrající na honěnou a dvě z nich si dokonce uruzpnuly až takový výsadek, že se jí vezly na hřbetu a příjemně Giuseppe z kraje listopádové noci hřály. Mezi svůj lid padlých hvězd, hvězdný muž, hvězdný muž-
Procházela zrovinka kol-kol řeky, když jedna z Hvězd plnou parou kupředu vrazila do jakésiho nehybného objektu - Abraxase - a, samozřejmě, ihned se začala vztekat a vrážet do nepropustné stěny silněji a silněji. Buran.
Sledujíce nešťastné, k uzoufání hloupé chování Hvězdy, vlčice se nakonec pomalu vydala k její překážce: „Pomatenče jeden, tak to prostě obejdi!“ zafuněla Giuseppe po jednom ze svých výlomků, co si všimla urgentnosti svítivého a hřejivého - nikoliv, teď takřka rozpáleného objektu. To jste všechny stejně imbecilní, jako naši poddaní?, a hle - nehnutá hmota se ukázala býti vlkem. „Óch!“ vyštěkla v šoku, po celičkém těle šimrána lehkostí adrenalinu a jeho vedlejších účinků, „vy jste mi ale prazvláštní mrtvý, mladíku!“ Žádnou pořádnou mrtvolu, do které by si mohla píchnout klackem, žel neviděla - dvakrát v téhle prazvláštní roli avšak skoro poznala vlastní matku. „Vidím, že jste dnes večer také okupován těmi prazvláštními Hvězdami?“ zavrkala, aby nenabyl dojmu, že je to její kreace.

M'Raan
81

Tak přece nebyla jejich monarchie zašlá prachem a krví, jak si dosud mohl kteraký nihilčan myslit, ó, jak jí zaplesalo srdéčko! - nebo příčina vězela právě v tom, že byla M'Raan jednou z nejvzdělanějších vlčic v širém okolí? Ba jedinou, zabředla myšlenkami do mokřadů a odpudivých bažin, kolika inteligence zbývá v těchto bohem zapomenutých končinách? „Potěšení je na mé straně,“ dodala se zdvořilým úsměvem - a myslela do vážně. Málo bylo těch, co znali korektní mluvu s někým tak vznešeným, jako byla ona a o to míň takových, kteří to uměli libozvučně použít! „Jsem ráda, že jsme se právě dnes potkaly. Jak se vede vašemu otci?“
„Zkoušku?“ řka s hlasem plných nevyřčených otázek, neb netušila, co takové zkoušky obnáší - nebyla jediná, kterou dosud musila projít. A co bych z toho měla já? Horko-těžko přemýšlet nad sebou, když jí ani nebyl předložen plný kontext! „Těžko bych vám mohla pomoci v něčem, o čem nemám zdání,“ nabídla M'Raan pousmátí, ač z toho mohla vyznít jasná výzva, aby své úmysly vyložila na stůl; nechtěla hrát mariáš s hráčem, co své ideje neprezentoval s čistotou. „Mohla bych souhlasit s něčím, co by nebylo vhodné mé osoby a to by pak nebylo kterak férové,“ ale byl vůbec svět k někomu férový? Není vše pomíjivé?

M'Raan
80

Zvědavě střihla ouškem, ráda za informace, které jí byly do tlapek předány takřka zdarma. Ó, s touhle vlčicí jistě uzavře velmi jednoduchý obchod - alespoň tak smýšlela. Není radno chválit večera před večeří!„Není nic lepšího, než naučné stezky, věru,“ zdvořile jí přitakala, aby M'Raan nenabyla dojmu, že se ji snad snaží poučit, ba dokonce i vyzvat k nějakému vědomostnímu kvízu. Vlčice byla určitě součástí smečky Přízračných - tak, jako každý vhodný milagovec -, a její vědomosti musely být obsáhlejší, než ty její. „Když se jeden rozvíjí a poznává své kořeny, svět se náhle zdá dávati většího smyslu,“ doplnila se po krátké odmlce, „ba i on sobě samý.“ Ale jisté poslání - to znělo mnohem zajímavěji, než small-talk o jakési prehistorických událostech z dob, kdy se celičká planeta mohla točit úplně jiným směrem!
„Přízračná M'Raan,“ okusila její jméno na jazyku, uvyknutá na prazvláštnost jmen jejich rodiny - pokud doteď její společnici nedošlo, že s ní sdílí krev, po její výslovnosti nemohla být uvedena v omyl. Když přišla řada na ni, s úctou smetánky drobně pozvedla svou hlavu: „Mé jméno je Giuseppe Falcone y Gracewood,“ a, po rychlém úsudku, „jsem princeznou monarchie, ó ano, ano.“ Ba tvá krev, no není to potěšující okolnost? „A nyní, když jsme na přátelštějších vodách, milá M'Raan - prozradila byste mi, jaké je vaše poslání? Míříte snad do naší monarchie, abyste jeho Veličenstvu předala nějakou důležitou zprávu?“ Byla vcelku daleko od svého domova a její směr se zdál býti dosud poměrně přímočarý (ač to mohlo být její zdání, náhody se málokdy dějí!), a tak Pippa nepochybovala, že její úsudek mohl být správný. Óch, to by byl šťavnatý úlovek - věděti něco před svým bratrem mohlo nésti jistou moc, kterou by moc ráda okusila.

Evar'la
79

Celá tahle situace byla tak absurdní, že se mladá vlčice chtěla zvednout a zapomenout na svou vlastní účast. Hovořila k prázdnému - omyl, k nyní již poskrvrněnému - papíru, na němž vězelo její jméno a rozum ne a ne vysvětlit, jak to mohlo být vůbec možné. „Och, proč tohle se nemůže dít někomu jinému?“ šílela snad jako její rodička - ó, co všechno nám ještě nekoluje v krvi! Kéž bych se jí mohla zbavit, kdybych ji tak mohla nahradit novou!, leželo na papíře opravdu její jméno? Nemusela si jej přečíst dvakrát, aby tomu uvěřila - ihned za ním se totižto začalo již méně ošklivým objevovat ještě několik doplňujících slůvek. „Pokračuješ?!“
Zhluboka se nadechla. Sním, je tohle všechno mou fantasií? Nebyla naprosto vyšinutá, neopakoval se cyklus jejich rodiny? Proč nebyl první na ráně šílenství Arrakis, který byl prvorozencem?! ...Nedejbože o jeho šílenství přicházela, jak si tu tak ležela a snažila se z hlavy vyloudit kloudného slůvka pro praotce? To by byla teprve pořádná škoda - jak ráda by jej viděla alespoň jednou ztratit svůj mrazivý, klidný úsudek, kéž by ho zřela v rozpacích z vlastních citů! Je neposkvrněným milagovcem, kterého v rodu každičký cení - vždyť je jasné, proč matčina nemoc stihla právě mne. Kdyby tak popel navěky-věků dovedl zabarvit, co mi vínek nešťastně určil za vlastní--! „Kéž mne nezastihl stejný osud, jako je.“
Zamyšleně pohlédla na výtvory své magie, až jí rozum svitl v nápadu. Pod jednu z tlapek zmáčkla vlastní hvězdičku, která se takřka ihned začala vztekat, prskat a pálit. Se syknutím tlapku brzičko stáhla z hvězdičky a pro ochlazení si na ni foukla, než se odvážila k čemukoliv jinému. Oč žádáš, pomoc? Ale s čím, cizí? „...Dobře,“ konstatovala suše, v hlase jistá úleva i napětí - existují duchové, stane se v blízké době obětí jednoho takového záškodníka ze záhrobí? -, „dobře. Tedy, err - pisateli?, s čím ti mohu pomoci?“ optala se, byť brzičko nato dodala: „Ale buď se svými slovy skromný! - mnoho papíru žel nemám.“ Psal jí někdo z jejích milagovských předků? A poznali by ji vůbec za jednu ze svých, ji, světlavou jako sluneční paprsky?

M'Raan
78

Mladá princeznička si na vycházky po osudné události s jedním ze svých rodičů nepotrpěla. Zle v sobě živila obavy z toho, co by jí mohla její rodička udělat (se svým zhnuseným kožíškem by jistě chtěla, aby její dcerka následovala stejný osud. Býti zjizvena jako ona - ách, to raději zhynu!), špatně se naučila, že jí za hranicemi hrozí jakési nebezpečí. Protože avšak Giuseppe nebyla pražádná třasořiťka, která by se nechala zmítat emocemi (a hříchem nejvyšším, strachem), jala se právě v tento den vykročiti za hranice a poznati, jak se svět vypořádával s podzimním listím.
Že za svou cestou viděla také jistý zisk v podobě pigmentu - toť budiž jejím dobře pečovaným tajemstvím! Kdoví, jak by se byl tvářil drahý otec, viďme? A jen co na to pomyslila, už-už jí v čumáčku zasvrběl pach, jenž by poznala na míle daleko a co se přirozeně nesl i v tom jejím - Milagovec. Ale o koho může jít, kolik nás v Norestu vůbec je? Je pisatelem, pomohl by mi s mým cílem?
Netrvalo jí kterak dlouho k M'Raan dojít, tichá jako myška, a započít svůj výzkum: „Och, krásné jitro přeji, slečno,“ madam?, „kterak mi nemohlo ujít, že vaše zraky bloudí, jakoby něco hledaly. Ztratila jste něco?“ Také mohla hledat věci, kterými jeden může vytvořit barvu - to by pak všechno rázem ulehčovalo! Ale prvé bylo samozřejmě nejdůležitější zjistit, zda se jedná o Milagovce přátelského, či hostilního.

Evar'la
77Bylo žádoucí, aby praotce rodu obeznámila s dynamicky se vyvíjející situací monarchistické společnosti, či stařec zachovával ostré myšlení a pilně se věnoval studiím statu smečky, kde se nacházel i jeho opečovávaný synek? A'Kaza, ten jistě musí číst každičkou listinu, co monarchie vyprodukuje. Cenzuruje je? Nechce svého otce trápit záležitostmi, o nichž ví, že by je měl mít pevně ve svých tlapkách? Měla se rozepsat o sobě - byl ji vůbec znal jako vlčici, nebo sloužila v jeho zracích jako prostředek jeho machinací? -, o svém bratrovi a jeho těšícímu se vzestupu?
A náhle v ní svitla idea. Řka k sobě: „Měla bych-“, Giuseppe se ve své rozvalené poloze urychleně natáhla po pigmentu a druhou tlapkou si přitáhla papír, čímž se hrst roztěkaných hvězdiček rozutekla do útrob hrůzostrašně opuštěné jeskyně. („Zrádci, do dne zhynete. Což vám za to stojí poznat ten maličký svět?“) Zbytek, co zůstal, nejprve odměnila jemným drcnutím svým čumákem, načež je právě jím rozestavěla tak, aby na papír viděla. Sklonila k němu své zraky, a-
Úkosem zůstala hledět na nečistý papír, zmatena hledící na své vlastní jméno. Nemělo tam co dělat, a přesto hle - barevné na bělavém, čitelné, byť kostrbaté. Píše takhle nevkusně Arrakis?, optala se sama sebe, načež si také odpověděla: Nesmysl - takovými věcmi svého času bratr neztrácí. Její vlastní písmo bylo velmi úhledné a dívčí, neboť věřila, že prezentace samotná dodává nevyřčeným slovům prestiž - takovou, díky které mohla lépe dosáhnout svého, usmyslila-li by si. Ne, že by místní buranstvo číst umělo. „Pohleď, jak jsi zničený mým jménem. Postaví za tebe mou hlavu na stolec,“ zabědovala si nakonec zklamaně, lítostivá nad poničením draze získaného papíru, „praotec mi zakáže byť jen slůvko napsat.“ Papír byl velmi cenou věcí, nejcennější, kterou na Norestu vlastnila - těžko předstoupí před S'Arika a bude po něm požadovat víc, zjistí-li, že jeden byl zprzněn právě jejím vlastním pojmenováním. Avšak...
Měla se bát? A čeho - duchů, kteří neexistují? Ha!
Ohlédla se za své rameno, jakoby tam někoho mohla spatřit - více, než prchající hvězdu, ale neviděla. „Odkud ses vzalo?“ zamumlala si nakonec pod vousky, zkoumaje škaredé písmo, „ještě před chvílí jsi tam nebylo.“ A v tom podezíravě zvedla zraky ku slepým hvězdám, spekulující, zda se s jejím nočním učením něco naučily ony samotné. Nesmysl - nevidí, neslyší, necítí, vždyť to už jsem zkoumala před dávnými měsícemi! Neví, že existují, natož pak znáti písma. „...Nebo za tebe může jeho Ušlechtilost A'Kaza? Klesl až tak, že krade?“ dumala si nahlas, přesvědčená o své samotě.

Evar'la
76Celičká monarchie stála na prazvláštním rozcestí a těžko volila další kroky, které podnikne - a to, jako v poslední době mnohé z velkolepých a sociálních událostí, naprosto přeletělo Pippě přes čumák. Všechno mám přichystané, ale aby mě naučil, jak tyhle dopisy začínat - na to zjevně pozapomněl!, myslila si nad svým nově nabytým trápením. Celý den se totiž věnovala výrobě slušivé barvy, za kterou by se nemusela stydět (ale, pravdu říct, bylo mnohé, s čím se před praotcem styděla) a teď k večeru ji chtěla využít při tvorbě nějakého milého psaní. Ale co mu tak napsat? Bude vědět, že to je ode mne? A jak to vůbec pošlu, když tu nemáme nikoho schopného, co by tam zašel na návštěvu?
Nedejbože se bude musit takovou dálku tahat ona sama?!
Nesmysl, odpověděla si pohotově, sama otřesena tak absurdní myšlenkou - ona a vycestovat z monarchie, když za hranicemi mohla pobíhat její vyšinutá matka, tak to určitě! -, vždyť já ani nenapíšu nic pořádného, co by se poslat hodilo! ...A tak si při svitu hrstky z vyvolaných hvězdiček, z nichž sálalo milé teplo a které si přidržovala jednou z tlapek blízko k hrudi, aby se jí nezbednice nikam nerozutekly, snažila alespoň trochu zkorigovat myšlenky a konečně něco napsat.
...Neúspěšně. Papír zel prázdnem tak, jako její hlava.

Po atentátu modravé vlčice na její matku se pro Giuseppe v monarchii kupodivu nezměnilo téměř nic. Možná, že v očích ostatních občas šlo vycítit jakousi prazvláštní emoci, kterou stěží mohla poznat – byla jí cizí, jako povětšinou všechny emoce, co měly co dočinění s čímkoliv nepatřícím do kartotéky zdvořilostí a etiky. Dívali se tak na ni, protože měli sami něco v plánu? Tak ať, co naplat – monarchie potřebovala pevnou tlapku, tvrdou, a co nevidět tomu tak snad bude. Pak si řeknou, kdo má jaké aspirace do budoucnosti, pak si poví vše, na co slova nestačí! Řešit to nyní by věru nic nerozuzlilo, to je přece navýsost jasné. Myslit si nakonec každý může, co chce, nu ni?
Hořkost a jakýsi nepopsatelný pocit zraněné hrdosti ji vedl za pachem Sylvestera, který se jako jediný z bratrů odnepaměti jevil opožděně – jako trpěný příbuzný, na jehož pohoštění žel pomalu docházela trpělivost. Pippa jej v raném dětství měla ráda, ovšem - nemálo jí pomohl přiblížit se k různým druhům ptactva a občas působil jako jejich prostředník, jenž ulehčoval chod jejich pomyslné "konverzace". Čím vzdálenější se dětství nicméně jevilo, tím více si uvědomovala, jaká snůška nesmyslů to všechno bylo. Samozřejmě, že se mohlo jednat o magii - ale jak pravděpodobné je, že takovou vůbec dostal? Někdo, kdo si fyzicky a psychicky odskákal vše, co je s naší krví spjaté? Silně pochybovala, že nápor kouzel by jeho chřadnoucí tělo zvládlo.
Kéž by tu tak byl Danny - ten by mi s bratrem určitě poradil, co se sluší! „…Sylvestře,“ ozvala se mu zpoze zad, doufaje, že svého bratra takhle při měsíčku nemile překvapí, „čekala jsem, že tu budeš pískat s netopýrky. Nebo tě už omrzeli, a teď bubláš na ryby?“ ostrá to volba slůvek! V dálce zaburácel hrom - snad jí chtěl dat zapravdu nad tím, co tu dnes bude vyřčeno.

Mlčenlivě mu pokývla, nemaje slov, které by k tomu dodala. Celá jejich modravo-šedavá rodina byla nanejvýš prapodivná (vyjma Ravonnyho, samozřejmě!) a příliš neprezentovala to, na čem monarchie měla stát – ale na čem, vlastně? Dobrosrdečnosti, přátelskosti a pohostinnosti vůči každému potulnému vagabundovi, sebeméně měl mravů?
Chtě-nechtě se pousmála nad implikací, kterou před ní bratr nechal ležet – jeho řečnická otázka jí byla nanejvýš jasná. „Zanedlouho to všechno bude jiné,“ podotkla. O svých slovech byla svatosvatě přesvědčená – znamenalo ale něco jiné nutně dobrou věc? Budoucí král nakonec mohl dostat takové choroby, na které si jeden neumí posvítit, sebevíc by chtěl – tak, jako ostatně generace vládnoucí dávno za ním. Zjevně jim všem chtěl někdo naznačit, aby už na svět nepřiváděli další potomstvo. Ať už to byla povinnost pro zachování práva na trůn, nebo požitkářská věc – jejich rod nebyl příliš známý tím, že by z něj pramenili vlci vhodní zakládat rodinu. Ale rod otce… Ó, ta šíleně neznámá Milaga! Na to, že se tvářila na pána světa, pramálo uměla použít svůj hlas. Nebo jej Pippa jenom neslyšela? „Teď jsou ve smečce noví, ovlivnitelní vlci, a hrst z nich má jistě sílu za tři,“ řka nakonec, „kterakého by se hodilo mít na své straně. Ať už dobrovolně u těch, kterým smečka není cizí, nebo-…?“ Párkrát se na někoho přátelsky usmát, nebo s ním vést nudnou konverzaci o rodinných trablích - vždyť to je to nejmenší, co jeden může pro vyšší cíle konat!
Arrakis se zdál mít v monarchii pověst věru nepřijatelnou - kým by ale byla, aby uznala všechny drby za pravdivé, že? Hrst z nich přec slyšela od Ravonnyho, a sebevíc by chtěla, ani tomu nemohla plně věřit. …Alespoň ne nyní, co se mladý vlk ještě nemůže zřeknout své matky a jejích názorů.
„To je celkem škoda,“ vzdechla suše, jen co se jí dostalo odpovědi. Druhorozená, ale do panování dvakrát tak neviděla - dosud si věci malovala tak, jak se jí zlíbily, a to se víc a víc začalo propisovat na tom, co kde chtěla. Možná by nebylo na škodu si jít zase někdy popovídat s tetičkou, aby se přesvědčila, jak se má taková princezna vlastně chovat…? „Snad neočekává, že na trůně bude sedět až do své senility,“ zmínila po krátké odmlce, „už teď se jí ve smečce moc vlků nemá tendence dlouhodobě zdržovat.“ Kéž by tak viděla do budoucnosti a viděla, jak žalostně směšný jejich počet po atentátu Bellanny ještě bude! Možná však ale jde jen o proces toho, jak funguje každá smečka - občas musí nastat čistka těch, kteří v sílu jejich monarchie nevěří a tedy nemají na jejich území co pohledávat. „Na takovou věc by ostatně mohl mít odpověď Kettu,“ řka, v hlase jakási stopa zájmu. Vědět tak o tom, kdy se Arrakis dostane na trůn, no dobrá - ale přiblížit se k tomu zrzkovi alespoň kousek blíž-! Těžko by tu však mohla básnit o fascinaci, kterou vůči okřídlenému vlkovi neobvykle pěstovala.