Príspevky užívateľa

Kéž tohle střetnutí nevygraduje ke rvačce, ve které by musila prokázat své (stydné) schopnosti! Ačkoliv o rodině s Ravonnym přísně konverzace nevedli (zabývat se v drahých, ojediněle společných chvílích tím, co je drží od sebe – to tak!), bylo hloupé předpokládat, že byli všichni tak dokonalí, jako on. Prská, plive, je z ní nevychovaný fracek? Hubovala po vzoru své matky Fäoline na královskou rodinu, do které se Giuseppe bez svého přičinění narodila?
Zdržet se předsudků bylo těžké už jen z principu, že se její Veličenstvo umělo rozvášnit nad tím, jaký život místní medička žila – vždyť se na ni nakonec stačilo jen podívat -, a to přímo před jejími zraky. Arrakis má dozajista také nějaké důvody, proč se s nimi pouští do sporů, že? „Ach, samozřejmě,“ vzdechla jen s drobným úsměvem - zjevně se na moment zamyslila.
Zdvořilostně pokývla hlavou: „To je skvělé,“ už-už vykračující na jejich (kéž) nepříliš dlouhý oblouk přes rozkvetlé louky zalité sluncem. V tomto období jí přišly nekrásnější, přestože od své tetičky už zaslechla, že na podzim mohou být ještě krásnější - ale to se dozví, až právě období padajícího listí nastane! Zda-li pak by Ravonny přijal mé pozvání se jednoho podzimního večera projít? Hvězdy nám nasvítí cestu... Kdyby tak jen věděla, co se zanedlouho stane, jak krutý osud má jejich láska! „Nerada bych se vtírala,“ řka po krátké odmlce, zjevně se snažící vyhýbat očnímu kontaktu se svou společnicí, „ale musím uznat, že... Že máte velmi milého bratra- tedy, oba vaši bratři jsou jistě dobří vlci,“ navrhla s drobným úsměvem. Vnitřně se kroutila, všemožně to šlo - navenek však vyzařovala sebejistě, jak jen to šlo. Úděl rodin vysokého statusu, huh? „Ale mám na mysli Ravonnyho. Párkrát se nám podařilo se dostat do vcelku zábavných konverzacích a mě napadlo, že toho o něm vlastně vím žalostně málo...“ konečně ze sebe dostala to, kam celým tímhle setkáním mířila - doufala, že Fäoline pochopí a postará se o to, aby jejich konverzace plynule pokračovala.

Vlčici zraky na moment klesly na pleskavé rány daleko pod ní a náhle se nemohla zbavit hryzavého pocitu zkázy. Co kdyby se s ní velkolepá skaliska odtrhla, a ona navěky věků zmizela pod jejím mrtvolným, šedavým kamením – tam, hluboko v mořích, kde by ji nikdo nikdy nenašel? Vskutku překotná myšlenka Pippu jala vystrašit z vlastní kůže, až se jí přitom ohavně zhoupnul žaludek a ona se jala vstát, pryč od moře, daleko do bezpečí a-
„Sir Kettu!“ – óch, sám Kettu! – ji poctil svou návštěvou! Mladá princezna by těžko mohla lhát, kdyby tvrdila, že osobu jejich šamana již jakýsi časový úsek nepozorovala, a tak měla co dělat, aby se na něj usmála zdvořile, jak hlásala etiketa, nikoliv zkoumavě. Sama si úplně neuvědomovala, proč v ní nad ním hlodala taková zvědavost – snad se jednalo o zatvrzelý pocit toho, že jí byl skrz svou spiritualitu nadřazený, přestože byl samozřejmě jejím poddaným! Jistý pocit bezmoci nad životem a smrtí ji však neopouštěl, a i proto se princezna jala naoko vyjít vlkovi vstříc. Kéž si nepomyslí, že se mu chci vtírat-!
To by udělala věru špatný „první“ dojem, a že na zrzavého vlka chtěla opravdu zapůsobit. Kdo ví proč?
„Cože?“ vyhrkla v mírném šoku, poděšena myšlenkou, že tu někdo zvládne přemýšlet nad něčím zajímavým – brzičko se jí však na pysky vnutil milý úsměv, kterým pravidelně časovala všechny členy monarchie. Někdo to dělat musel! „Ale – vskutku. Ano, jednoho toto místo nepochybně přivede k jiným myšlenkám! Je od zbytku našeho krásného území opravdu odlišné.“ Kéž by se tak jejich předci usadili do vnitrozemí, kde by smečce nehrozily masivní bouře ovlivněné vzdušným prostorem kilometry daleko, na otevřeném moři - ale takové přání byla zhola zbytečná. Ledaže by se naše smečka jednoho dne chtěla odstěhovati, zapomenout na vše kruté, co se zde událo? Věděti tak, jaké mračna na ně za pár dnů padnou-! „Chodíte zde často, sire? Očekávala bych, že se jako šaman raději budete oddávat svým vizím v naší Svatyni.“

„Ach, škoda.“ Úmyslně varovat s cílem smečku ochránit – takový počin si u jejich vévodkyně dokázala mladá princezna představit jen s velkým úsilím, a ani tehdy jí to dvakrát tak nezapadalo do sebe. Ledaže by se jednalo o její drahé potomstvo (zmínil by se mi Ravonny, udělal by dobrou věc? Táhl by zajedno se svou matkou?)! Už odmalička poslouchala matčiny nemálo jedovaté móresy nad tím, jaká modravá vlčice „je“ – nebylo tedy divu, odkud tenhle tok myšlenek pramení. Nebo to stavěla na něčem osobním, srdéčku blízkém…? „Pochybuji, že by se do šarvátek pouštěla úplně sama. Nemůže být až tak hloupá. Co jen její zběhlý vojáček – Toshi? -, ten by jí v takovém případě snad nepomohl?“ Ukázkový manžel a otec! Ale kdoví, že? Arrakis měl v mnohém pravdu – nebo to tak Giuseppe alespoň vidět chtěla. „Nebo mu možná přikázala, aby hlídal jejich děti.“ Už si úplně dokázala představit, jak se nad takovým rozkazem tvářil její dobrý kamarád - pln hnusu a opovržení, samozřejmě! Ach, jak naivně doufala, že by si z něj mohla vychovat správného aristokrata a odseknout jej od všech těch špatností, které jeho rodinu pronásledovaly… Budoucnost je daleko - na takové rozhodnutí je ještě času dost. Kdyby tak věděla, že se jim právě společný čas krátí!
Ó, jak ráda ona občas přehlížela skutečnost a už-už kráčela směrem k zítřkům, aniž přemýšlela nad tím, co jí život servíruje teď a tady! Uznale bratrovi pokývla hlavou, ač: „Nedávno jsme se s Khalanem bavili – vlastně jsem jej chtěla k činnosti popohnati, což se nepochybně zadaří, dá-li mi osud ještě trochu jeho času,“ přikrášlila si skutečnou konverzaci, kterou spolu vedli v propadlišti, „jest to kus pořádného vlka. Jenom nad sebou potřebuje mít pevnou tlapu,“ a že ona nepochybovala o tom, že by mu ji schopný vůdce byl schopen poskytnout! Vzpřímeně se na něj přitom podívala, však – slov netřeba. Byla by nerada, kdyby musel jejich rod každému stát za zády a upravovat jejich směr cesty pro „dobro celé smečky“ (vždyť to měl mít na mysli každý člen monarchie automaticky, probůh!), ale zřejmě bude potřeba z někoho udělat příklad.
A jejich bratr, Sylvester! Koutkem duše však byla ráda, že si všechny rodové špatnosti vyžral právě on: každý vrh potřebuje obětního beránka, který na sebe převezme všechny nemoci, a ona jím být rozhodně nechtěla. Na druhou stranu - vyšachovat ho ze hry co nejdříve, aby nerozséval ostudu jejich krvi- „Mluvili jste s jejím Veličenstvem, kdy bys mohl převzít moc? Jeden by je těžko přemlouval k tomu, aby začali se svými poddanými něco dělat už teď,“ optala se znenadání, jen co se nad jejich méně schopným bratrem pozastavila. Ach, jak lehko se zapomínalo na skutečný věk, když jeden vedl jejich způsob života!

„To snad ne!“ Naslouchala mu s neskrývaným zájmem ve tváři – samozřejmě si nemyslela, že by si ho vybojoval on, ale… i zázraky se vlastně jednou za čas můžou přihodit, že? Jeho pohled jakoby jí sáhl až hluboko do nitra, zíraje na skrývanou podstatu: její prchavá myšlenka tento věru kouzelný moment brzičko překazila. Je to poslední vzpomínka na jednoho z jeho rodičů, kteří v takovém boji zahynuli? Katastrofické, vskutku. Až příliš katastrofické! Takové věci se děly jen v pohádkách – většina vlků měla rodiče, co za své životy nic nedokázali. Ale ty jeho oči-
Ač jí přes tvář přeběhla zamračená grimasa, v hlase těžko skryla pobavení: „Ó, ty jeden lišáku ryšavá! Takhle mě podvést!“ Však ach, sourozenci. Zda-li pak by si s těmi svými byla schopna najít cosi společného, co by mohli nosit na znak jednoty? A budou si jednou rovni, až přijde dospělost? „Že se nestydíš!“
Div se nečervenala. Jak lehko Dannymu lichotky šly – musil mít jistě toho nejlepšího učitele! Nedejbože už měl s takovými věcmi zkušenost, osobní, a teď s ní tady podváděl nějakou nebohou slečnu, která na něj doma čekala? Těžko by si to odpouštěla!
Vždyť ani nemusela – teď by si totiž dozajista byli rovni. Zatímco se její ryšavý kamarád pořádně vykoupal (ani špína za ušima by jeho vyvádění nevydržela, natotata!), Giuseppe se řezala na celé kolo – museli ji slyšet až doma. Karma je nicméně zdarma: „Kdyby ses tak vidě- HEJ!“ a už-už se všemožně vrtěla, aby si z kožíšku vodu, která ji zasáhla, vyklepala. „Mám tě úplně špatně přečteného. Ty totižto nejsi medvěd, ale ryba! Mrštný PSTRUH!!“ Ale co naplat – jeho gesto mu musela oplatit! Danny se zrovinka hrabal z vody, když do ní ona sama skočila a prudkostí svého pohybu nechala vodu vystříknout do všech koutů. Snad ho to zasáhlo! „Medvěd, lišák, pstruh. Z tebe ještě, Danny, bude úplný měňavec!“ zahlásila nakonec mezi smíchem, ráda za vodní ochlazení.

„Zprvu jsem se lekla, zda nejste socha,“ usmála se po trýznivé, zdlouhavé chvíli mlčení, kdy jí pomalu začala docházet němota vlčice. Pak v ní ale hrklo: „Tedy – socha…“ a už-už pomyslila na skutečnost, že zjevně nebude vědět, o co se jedná. Není to přec specialita naší Svatyně? Zbytku světa nepřístupné to místo! „To jest vlk z kamene, který se nemůže pohnout. Naši předci byli mistři svého oboru a protože chtěli zvěčnit naše hrdiny, zvolili toto médium,“ vysvětlila, ačkoliv si na místě poskromnu vymýšlela.
Osobně se k ní o Sorenovi a jeho chrabrém rytířství dostalo jen věru málo – kéž by o něm však věděla! Třeba by si povšimla jeho blízkosti s jejím praotcem a dala by si dvě a dvě dohromady… Ale to byly průpovídky na ni již věru staré, leč by se to vlčatům jejího věku mělo líbit. V tom to dost možná ale bylo: žádné z královských vlčat nebylo nikdy tak úplně děckem. „Jsem princezna Nihilské smečky nedaleko odsud, Giuseppe Falcone y Gracewood,“ zmínila nakonec, věnujíce dle etikety šedavé myšce drobné pokývnutí na pozdrav, „ale jak jen zjistím vaši příslušnost? Nerada bych vás oslovovala jako svou společnici, však-“ je jiné cesty? Pokud tulačku za život už nikdy nepotká, bylo by to škoda: její němota by se ale dozajista dala v jejich řadách nějak zužitkovat. Mít tak nějakou komorní dámu, která by s ní trávila čas a nic nenamítala, hm-hm!

Od hranic své monarchie nebyla příliš daleko – snad se jí zachtělo se jenom nadýchat čerstvého vzduchu, nebo prozkoumat nová, vzdálenější místa, kde by se s Ravonnym mohli tajně střetávat. Nebylo to tak přenádherně romantické? Kéž by její okřídlený kamarád jen tak tušil, co všechno pro něj ve svém srdéčku chovala, kéž by byl věděl-! Ale nemůže – a nebude moct. Možná jednou, až se dopracuje honosného postavení… Dovolilo by to její Veličenstvo potomkům svého úhlavního nepřítele, Bellanny? Kdyby jenom tak tušila, že to už pozítří nebude mít pražádný smysl-!
Oči brzičko zaznamenaly pohyb tulačky, do jejíž cesty zhola omylem vstoupila. „Dobrý den,“ řka se zdvořilým úsměvem, chtěje udržet prestiž jejich monarchie na úrovni, jíž v tuhle chvíli mohla tak-trochu postrádat. Ouška se jí zvědavě narovnala a pohnula přitom s korunkou z vrbového proutí - zaujaly ji totiž jizvy, připomínajíc blesky, které měla cizinka přes svůj obličej. A co teprve ta krásná křídla! „Vypadáte velmi zamyšleně,“ hmkla, chtěje svůj čumák strčit tam, kam nemá, „tíží snad něco vaši mysl?“

Tenhle mlaďoch v sobě měl ale pozoruhodnou jiskřičku života! Co by se bylo stalo, kdyby ho postavila vedle něčeho hořlavého – jak dlouho by mu trvalo, než by to lehlo popelem? Giuseppe se po pyscích samovolně rozjel rozzářený úsměv, ráda za ten kus uvolnění, které jí byl Danny schopen poskytnout, aniž by si to musil uvědomovat. „Ten tvůj náhrdelník dokonce vypadá jako medvědí zub. Musil jsi ho jistě získat v nějakém náročném boji, že?“ po-očku si ho prohlížela už jakousi tu chvíli, zatímco si z jeho pstruha uloupila kus masa, „Danny, zvaný neohrožený Medvěd!“ zajásala tedy nakonec. Ó, jak se to k němu hodí!
Nad lichotkami z ní samovolně vyšel lehký smích – a ten s každým dalším počinem jejího společníka gradoval, ač by měla jako správná dáma jeho dotyku ucuknout. Ale co? „Když mi ještě jednou zalichotíš, nebudu k tomu zahřátí potřebovat ani slunce svit!“ se zazubením mu přitakala. Hodlala to tak ale nechat? Samozřejmě, že ne! Jen co se trošku uklidnila, už-už se mu podívala přes rameno (že by kontrolovala, jestli za ním není nějaké ostré kamení?) a vyhrkla: „Danny, dívej na to!“ a ať už se za sebe vlček podíval, či nikoliv, vlčice se do něj jala strčit, aby ho tak znovu dostala do vody.

Na pysky se jí omylem dostal posměšný úsměv, jež avšak jako správná slečna brzičko smetla ze svých pysků. Přijmout názory jeho Veličenstva a podílet se a vyvolávat za zády druhých zbytečné otazníčky, na které by si bylo třeba postívit – kým by byla? Slušně vychovanou zjevně ne. Ale kdoví, jak se o těchto věcech Giuseppe ve skutečnosti cítila – občas bylo těžké uhodnout, co hrála pro uspokojení druhých a ochranu vlastního hrdla, a co myslila smrtelně vážně. Však jí se to jednou určitě vymstí. „Víš, kde k nim přišla? Nepřijde mi vhodné mít na postu léčitelky někoho, kdo vypadá, že se neumí starat o vlastní výzor,“ řka nahlas prvé myšlenky, co jí vyvstanuly ze zjevných vad na kráse jejich vévodkyně - samozřejmě doufaje, že ji bratr doplní informace, ku kterým se zatím žel sama nedostala, „z dálky to vypadá, jakoby měla nějakou nemoc pelichavé srsti. Brr!“ Kdyby přišel na návštěvu nějaké cizí léčitel, jen by nešťastně kroutil hlavou a lamentoval nad tím, že jejich monarchie spěje zániku. Ačkoliv měli ještě dvě jiné léčitelky, jejich jistá pasivita v Giuseppe vzbuzovala dojem, že jim Bellanna velí - a že tedy budou skákat tak, jak zrovna píská. Kolik asi dohromady znají jedů?
Souhlasně mu pokývla hlavou – vždyť také hovořila se svým budoucím vůdcem! „Kolik Nihilčanů to podle tebe takhle má?“ rétorická otázka, pokud se jeden rozhlédl kolem sebe: jejich smečka se začala totižto plnit vlky, kterým se nedalo dvakrát tak věřit. Včetně královské rodiny, že? „Když budeš králem,“ začala, byť se po chvíli zamračila – když jí z důvodů neznámých na jazyku neznělo nejlépe, „až budeš králem, vlci snad pochopí, jaká cesta je ta správná.“ Nebylo to často, co o takovýchto věcech mluvili - pokud spolu vůbec mluvili. Její nemálo tajné přátelství s Ravonnym mezi ní a Arrakise pro její dušičku stavělo jakousi nevyzpitatelnou stěnu, skrz níž na svého bratra jen těžko mohla promlouvat. Rodina je ale víc, než přátelství. Snad proto po krátké odmlce dodala, ujištujíce sebe i jeho: „Budu tam, kde mě budeš potřebovat. Kdykoliv a kdekoliv.“

„Opovaž se utopit!“ Přestože zprvu pochybovala o tom, že by se rezavému lišákovi zprvu mohl nějaký ten kousek povést ulovit, nakonec oněměla úžasem. Pozorovat v tichosti jeho rybářské schopnosti bylo věku k popukání! Uměl se hýbat mrštně, sebeméně by to na stavbu jeho těla zprvu tipovala – ale jeden nesmí soudit knihu podle obalu a unáhlit se ve svých názorech, že? O tom ostatně víš své! Vždyť Ravonnyho matka nemůže být tak špatná, jak se jeho Veličenstvu zdá. Kdyby tak věděla, co monarchii v nejbližších dnech čeká!
„Ó, žasnu. Vskutku moc pěkný kus!“ zaradovala a spokojeně mu pokývla hlavou, už-už zvedaje pohled k němu, a- oh. Oh. Nebyl tak náhodou sám ryba? Dostala od něj ale moc hezkou snídani – kdyby ho teď urazila, určitě by tím porušila hned třicet zásad etiky, jak se chovat ve společnosti pohledných mladíků! „Tisíceré díky, -? Zda smím znát tvé jméno, Medvěde?“ možná, že o něm už někdy slyšela - ač jí byl absolutně neznámý, mohlo se stát, že se jejich cesty už někdy střetly. Anebo střetávat budou, že? Předtím, než se do údajného pstruha pustila, ještě se sama musila představiti: „Mně říkají Giuseppe Falcone y Gracewood, z krve Milagy,“ řka, než urychleně vyhrkla: „Ale úplně mi stačí říkat Pip!“

Život se hnul tím nejméně vhodným směrem, a Giuseppe tak jako monarchie vykročila cestou neúprosté nejistoty. Vzhlížet k tetě, či bratrovi – bratrům – a jejich přirozené schopnosti vést, nebo se stále obracet na matku? A 'stále', co to pro ni v prvé řadě znamenalo? To také pramálo odpovídá tomu, co se ve skutečnosti děje, že? Kdy naposledy za nimi totiž zašla? Už od raného dětství se jí zdálo, že mezi ní a jejími rodiči panuje jakýsi přirozený odstup, naplněn respektem a podtextem nadřazenosti, co ještě nikdy nezpochybnila – to vše bylo přirozené nicméně do té doby, než si povšimla, jak to funguje v jiných rodinách. Ale ta jejich byla královská, nadřazená - musela být tedy jedinou správnou, že?
To, že její jediný, nejlepší kamarád pocházel z rodiny právě Bellanny, celou její krizi kterak nepomáhalo. Bývalý nejlepší kamarád. Je mu v nové smečce dobře? Uvidíme se ještě někdy? Jaký z ní byl sobec, přemýšleje nad svým milým, než nad rodičem, kterého se úmyslně vydala hledat do jeskyně! Dosud je od atentátu neviděla: vlastně se šíleně bála se Voltaire podívat do očí a zřít, jak je modravá léčitelka (žádný jí podobný tyran si nezaslouží titul léčitele, nýbrž trýznitele. Léčit a co, chladnokrevně vraždit? Motto Nihilských léčitelů?) znetvořila. Jednou to ale udělat musila - dokud není pozdě.
„…Vaše Veličenstvo,“ ozvala se tiše, hlas ztráceje na pevné tónině, který by se vlkovi jejího postavení v každé jiné situaci hodil, ne-li byl přímo vyžadován. Když tu teď ale byli jenom mezi čtyřma očima… Jenže co více jim říci, a bylo by něco vůbec vhodné? Nakonec se zeptala na tu nejlogičtější věc, co ji napadla - navrch si tak získá čas na rozmyšlenou!: „Přijmete mne k hovoru?“
Čím víc jeden Giuseppe slýchával, tím méně si uvědomoval, že je stále ještě dítětem, že?

Celičkou situaci si snažila racionalizovat tak, jak jí černavý vlček předával do jejích tlapek. Žádný ze scénářů, co jí kvetly v hlavě, nicméně neodpovídaly realitě – neexistovala totiž ani jedna, kde viděla útok modravé léčitelky za skutečnou eventualitu. Matko, cos jí proboha provedla? Nihilská monarchie bude musit projít neskutečně obrovskou rekonvalescencí, která se nepochybně dotkne těch, kteří měli s Bellannou vřelé, ne-li přátelské vztahy – reparace budou kruté. A ona tu… Ona tu na to všechno zůstane sama.
Její jediný přítel ji nechává v tom nejhorším. Zachraňuje život sebe a své rodiny, ale neznamenala pro něj snad někdy krémová vlčice víc, než rodina? Necítili to stejně? Nemiluje mě, jako já jeho-?
Tohle dělám pro nás, „Ravonny,“ tohle dělám pro tebe. Poslední akt nefalšované lásky? Přestože nebyla přesvědčena o tom, co říká, muselo to ven – nesnesla by podívanou, kdy by se za ním Arrakis hnal s přesvědčením ho nedejbože usmrtit. Oko za oko, zub za zub. Syn za matku. „Měl bys jít, Ravonny, měl bys- beze mě-“ měl by, ale chtěl? Co kdyby ho přece jen zvládla uchránit před reparacemi, které na poddané tímto aktem nepochybně padnou? Přemýšlel on sám nad tím, do jaké pozice v tuhle chvíli Giuseppe stavěl? Těžko – Ravonny byl obyčejný poddaný.
Ach, ano – skoro by se byla zamotala do lásky k poddanému. Do něčeho, co nikdy nemělo tak krásnou budoucnost, jak si oba dva malovali. Bylo načase prasknout bublinu, jíž si celou tu dobu tak pracně stavěli.
„Nihil už není tvůj domov, a už nikdy nebude,“ smrkla, snažíc se znít přesvědčivě, „dovedeš si představit, co by tobě, tvým sourozencům můj bratr mohl-? Na co všechno by se zmohl-?“

Jistě – zima a její velké ztráty. Giuseppe byla dodnes zmatená, proč se je rodiče rozhodli mít v tak hloupý čas, ačkoliv vytušila, že to mohlo ústit z jisté závisti jejího Veličenstva vůči modravé léčitelce. Alespoň jsem se tak mohla potkat s Ravonnym! Jen co na něj pomyslila, už-už se usmála – nehledě na konverzaci, kterou vedla se svým společníkem. „Je to vskutku tristní,“ pokývla mu slušivě hlavou, „myslím, že by vlci měli být dle svých předností do povolání určováni, nikoliv aby si svou cestu volili. Více hlav více ví, nu ni?“
Konverzace neměla příliš dlouhou nit, po níž by mohli oba kráčet v jakémsi uctivém odstupu. Jenže to je to, ne snad? Ach, samozřejmě – málem by zapomněla, proč tu v prvé řadě je. Doufala, že jí to její společník dosud nevyčetl z tváře! Přestože se na rozdíl od ostatních vlků z rodu Milagy neměla tendence přetvařovat a nutit se do chladné grimasy (jak by jí to pomohlo získat kontakty a sympatie v monarchii, co je proslulá svou dobrosrdečností, že?), emoce uměla skrývat bravurně – a to právě jinými emocemi. Rodové návyky si asi každý jednou přebere po svém, pokud vůbec.
„Khalane,“ začala opatrně, přičemž očividně volila každičké další slovo s nejvyšší opatrností. Nechtěla si to pokazit a kdoví, jestli vlk vůbec tušil směr, kterým se chtěla Giuseppe vydat. Pevně věřím, že nikoliv. „Naše rodiny jsou spjaty byť vzdálenou krví, což z vás do jisté míry dělá… Šlechtice, řekněme. Sic nepochybuji o vašem váženém vychování a způsobech, myslím si, že jsou směry, v nichž můžete mít mezery – a ve kterých vám mohu pomoci.“ Co měla v plánu? Udělat si z něho budoucího manžela, který by se zalíbil starším hlavám rodiny? Nebo se pod tou slupkou skrýval plán mnohem, mnohem horší, než si kde-kdo zvládne představit? „To bych vám ráda nabídla oplátkou za to, že byste mě naučil se bránit.“ Před kým – vlastními poddanými? Před krutostí života, před bratrem? Khalan byl od jejího malinkatého, porcelánového výzoru obrovský kus pohledného vlka…
Nebylo by to ostatně poprvé, kdy nikdo netušil, co má krémová vlčice doopravdy na mysli. Kéž by se tak lépe znala se svou drahou tetičkou, Riverou - dívky by si jistě mohly zahrát divadýlko!

Rozloučit – kam by odcházel? Pryč – kam pryč, když tu byli doma, jako všichni obyvatelé monarchie?
Giuseppe ještě nikdy v životě nepocítila, co to znamená, když se vám na hruď usadí balvan podobný tomu, který nesl Sisyphus. Doteď. Do očí jí vyhrkly slzy, aniž by dosud tušila, jak závažná byla situace, co se odehrála u pramenů. Kolik toho změní? Čí vší životy budou poznamenány ztrátami, zradami a bolestnými ranami, které se budou hodit ještě dlouho poté? „Já-… Já tomu nerozumím,“ hlesla, neschopna přemýšlet, „jak přehnala, Ravonny? Co udělala?“ Co by léčitelka mohla jejímu Veličenstvu udělat? …Možná, že se Voltaire stalo něco zlého a Bellanna použila špatné bylinky? Úmyslně-?
„Kam jdeš, Ravi? Kam jdete?“ S kým tam půjde? Očima těkla po jeho věrném příteli, v očích čirá tragédie, která tam zůstane ještě dlouho poté. Aniž by jí zajímalo, čí zraky je mohou pozorovat, krémová vlčice se přitiskla k hrudi černavého vlka: „Proč bys mě tu nechal samotnou?“ To bylo to - nemít přítele v nikom jiném, takového přítele-! „Ravonny, já, já tě mám- ty mě nemůžeš-!“

Kéž by tak mladá princezna tušila, co se ještě před chvílí odehrálo na druhé straně jejich území, kam její ouška bohužel neslyšela! Jak by byla reagovala? Čí stranu by si vybrala? Vytí vlků nebylo v zasněžených horách možno zaslechnout, neb se zvuk na své cestě rozbíjel, měnil svou intenzitu, až se nakonec dočista vypařil. Už dávno zjistila, jaké benefity nesou výšiny a mráz, co s nimi neodmyslitelně existoval: nevolnosti, pod jejichž nadvládou léta žila, se zjevně bála jejich kombinace.
Ani ona však neuteče dnešní tragédii, sebevíc by si to její podvědomí jistě přálo. Smutek, který padne na Nihil, čeká na všechny jeho obyvatele – zda se k nim dostane ihned, jako šok či injekce adrenalinu, nebo pozvolna, jako když se na stojaté vodě vytvoří vlnky a rozhoupají zelenkavé lístky vrby k břehům… Na takových věcech smutku nikdy nezáleželo a bylo by zhola směšné říci, že tomu dnes bude jinak.
Ten její, zdálo se, mířil rychlým tempem jejím směrem. Ravonnyho pach se i přes štiplavý chlad donesl až k jejímu čumáku a na moment v jejím těle navodil příjemný, mazlivý pocit, jako když se dítěti dostane pohlazení. Pak ucítila krev. „...Ra...Ravonny?“

Na pysky jí vyrazil byť jen maličký úsměv, řka: „Tuším to.“ Co o tom ale ve skutečnosti věděla? Jediný důvod, který k těmto slovům měla, byla tajná tužba po tom se s Ravonnym setkávat bez pocitu, že se musí skrývat. Chtěla o něm říci celičkému světu – záleželo jí na tom, aby vlci v jejím životě (přestože jich bylo věru málo – rodina, a kdo víc?) věděli, kým černavý vlček je a co pro ni znamená. Chtěla, aby to věděl i Ravonny.
Břichem se jí rozlezl příjemný, třepotavý pocit křidélek, ku kterému dosud nemohla přiřadit žádné jméno. Nepřipomínalo to její typické úzko – tak rozdílné to nicméně nebylo. Možná, že jsem přetažená. V posledních dnech toho bylo mnoho…!
„Jistě je to jednou přijde. Až budeme větší a každý si vybereme, co v životě chceme dělat, třeba se dokonce i skamarádí! Přemýšlela jsem, že bych se chtěla naučiti léčení, tak bych to mohla zrovna udělati přes tvou matku,“ zadumala nahlas, ačkoliv jí bylo trochu stydno to přiznati. Giuseppe toho o životě věděla dle svého mínění ještě opravdu málo – a léčitelskou kariérou si vůbec nebyla jistá. Zda to však řekla jen proto, aby dala Ravonnymu naději na budoucnost… Kdoví, kdoví. Udělat něco pro dobro vyšší věci…
Hleděje na jejich večeři, mladá princezna nakonec s veselím podvolila a už-už si dala kde co, tak, aby zbylo i na Ravonnyho. Jejich den se cílil ke konci – budoucnost však byla daleko před nimi a zdánlivě se prodlužovala s každým krůčkem, který spolu vykonali.
Kéž by jim dal svět více času.