Príspevky užívateľa

Byla si ve svém životě něčím kdy tak jistá, jako právě dnes? V tlamě pocítila pachuť vaty, tělo celé změklo a kleslo jakousi únavou, co si na ni už dlouho chystala své drápky. „Myslím si, že není správné skrývat takovou maličkost,“ vyřkla opatrně, protože si vůbec nepřipravila, co chce říct dál, „a taky si myslím, že… Že to třeba není tak hrozné, jak si myslíme. Třeba se naše matky zvládnou udobřit právě proto, že to dokážeme my dva.“ Kéž by tak věděla, co je všechny za pár dní čeká…!
Zaracha? Giuseppe se zasekly všechny slova kdesi v hrdle, zatímco zraky s jistým zmatením padly po jejím drahém kamarádovi. Pokud tohle Ravonny viděl jako jeden z nejhorších scénářů, pak zřejmě musela přehodnotit celičký svůj pohled na jejich věc. Myslila si, že v tom byli za jedno – pokud jeden z nich udělá krok vedle, hrozí jim exil ze smečky, z rodiny. Mohli by ztratit svůj status – ona by mohla přijít o svůj status -, a uvrhnout celou rodinu, tu v Nihilu i tu v Přízračných, do velké, velmi veřejné ostudy. Ale Ravonny by mě před tím vším zvládl ochránit, protestovala nakonec sobě samé. Ano… Ano, nikdy se ničeho nezalekl – nezalekne se toho ani teď! Ale kdo ochrání její rodinu? „Nějak bychom to ustáli… Ne?“ řka, byť se jí v hlase ozvalo jakési kuňknutí, „chci říct, kdyby to tak bylo…“ říct toho chtěla věru dosti, ale slova se jí všecka rozutekla!

Po tváři se jí rozjela uvolněná grimasa. Tohle bylo téma, v němž měla očividně navrch – konečně našla dospělého, před kterým se mohla pořádně vytáhnout! A třeba by za to mohla taky něco dostat-…? „Nejde jenom o moc, Enkidu,“ upozornila s drobným úsměvem, „ačkoliv si to mnoho vlků, kteří nechtějí chápat náš systém, přiznat. Kdokoliv nad někým stojí, ten má povinnost se o své poddané náležitě starat a vést je k jejich nejlepší verzi. Tací vlci jsou tu od toho, aby druhým pomáhali růst.“ Neskutečná idylka, že? Kéž by jednou došla monarchie dne, kdy by tahle dětská říkanka mohla být skutečnou! Vyroste do ní, nebo z ní? „Proto si každé postavení zasluhuje velkého respektu, byť by bylo nízké. Každý má ve smečce svou důležitou roli, a tu musí svědomitě plnit. Jistě byste nechtěl zklamat vlky, kteří na vás spoléhají, že?“ Dostat vlka tam, kde matce či jednou bratrovi bude tento prazvláštní, ale vlastně vcelku milý vlk k užitku – to bylo zjevně automatické povolání kdejakého druhorozeného.
Ocásek se jí zvědavě zhoupl. Ach, tak přece jen měl nějaké pouta mimo smečku – ale to vůbec nevadí. I takové se dají zpřetrhat. Teda – cože? „A dnes?“ vyzvídala dál, ač v tuhle chvíli až okatě strkala svůj čumák do jeho osobního příběhu, „co pro vás váš bratr znamená dnes?“ …Nebo by se jeho bratra třeba mohla zeptat na to, kolik z toho, co jí tu povídá, vlastně odpovídá skutečnosti, že? Ještě ho tak najít-!
V hrdle jí zabublal chichot, který nešlo zastavit: „Doufám, že to tak i zůstane!“

Dnes bylo na programu jejího dne jedno velmi, velmi bizarní a krajně nepříjemné setkání. Tedy, jak se to vezme – Giuseppe pociťovala brnkavou, třaskavou úzkost stejně tak, jako nepopsatelné odhodlání dojít nějaké změny, ryzí, hřejivý pocit kvetoucího zalíbení. Ale jak se na takovou věc dívala taková Fäoline, jejíž volný čas měla již brzičko narušit? Považovala všechny vlky z královské rodiny za stejné rošťáky, nebo byla otevřenější, než vlastní matka?
Již brzy, usmyslila si, již brzy se to všechno dozvím. A pokud něco vím, mám všechnu moc to změnit. A pokud něco změním, já a Ravonny můžeme- Ach, Ravonny. Samozřejmě – tohle všechno nedělala proto, aby z okřídlené vlčice vycucala sebemenší kapku informací, nýbrž tu byla pro… vyšší dobro. Pro svého kamaráda. A zjistiti, jak to všechno má…
Srdéčko slyšela ve svých uších tak hlasitě, že takřka přehlušilo okolní bzukot všech živých tvorů okolo nich. Vlčici viděla už z dálky a pokud se okřídlená chtěla z dnešního střetu vyvléci, Giuseppe jí k tomu nedávala dvakrát tak velký prostor už jenom jejím zvoláním, na pyscích společenský úsměv: „Slečno Fäoline!“ řka, maje svižného tempa,„slečno Fäoline, och, jsem ráda, že jsem vás zastihla. Doufám, že neruším? Myslila jsem, že bychom se spolu mohly chvíli projít, zda-li vám to nevadí.“ Co jiného dámy jejich věku také mohly provozovat, že!

>> Tisíce roční strom

Žaludek jí sevřela chladná, mrtvolně zapáchající ruka, jejíž nehty se do něj mučivě pomalým tempem zarývaly. Přesně tuhle otázku čekala – přesně tuhle otázku nechtěla. Jak se s ní popasovat? Bylo to poprvé, co ji někdo měl odvahu položit, protože se zbytek monarchie zatím zdál být laxní vůči zvykům, které její – ne, ona sama – udržovala. „Je to-“ zachraptěla a rychle si odkašlala, aby její hlas nebyl tak malý, ubohý, „je to zdvořilejší. Jest mou panovnicí, byť mě porodila,“ osvětlila Tae’hovi, žalostně doufajíc, že se na tuhle věc nikdy nezeptá samotné Voltaire. Co by byla udělala, kdyby věděla, že její dcerka aktivně před ostatními vyslovuje její titul, než-li rodinnou příslušnost, že?
Z hrdla se jí vydal táhlý, frustrovaný povzdech, který brzičko zamaskovala dalším odkašláním. Jak mu zdvořile vysvětlit, aby si vytáhl hlavu z vlastního zadku a konečně začal poslouchat slovům, které se mu celou tuhle dobu snažila slušně podat? Třeba- třeba nemá svůj den. Třeba je hladový, je mu horko, nemá nocleh – prostě má tuláckou horečku. To se tulákům stává běžně… Ano, ach, ano, určitě. Sejde z očí, sejde z mysli!
Protože se jejich téma nicméně pozvolna přesunulo k mnohem zajímavějším, líbivějším tématům, s němým výdechem to nechala plavat. Proč by se taky namáhala?
„Páni,“ vyhrkla s droboučkým úsměvem, ať už opravdovým zájmem, nebo skvělou společenskou etiketou, „to vás dozajista muselo vyčerpati!“ vzdechla. Tak-tak, to by jen nahrávalo její teorii o jeho únavě! „Nepřemýšlel jste, Tae’ho, nad tím, že u nás v monarchii složíte hlavu? Tak silní vlci jako vy by jistě v našich řadách došli honosnému osudu,“ zavrkala nakonec, odhodlaná ho zkusit alespoň přilákat na myšlenku toho, že by se dostal do smečky. Mít v ní vlky, kteří nejsou tou nejostřejší tužkou v penále by se Arrakisovi jednou nepochybně hodilo – mohl by je totiž velmi lehko ovládat. Ale stál by o to vůbec? Nebylo to snad tím, že mu aktivně chtěla jako budoucímu králi přitížit? Kdoví, kdoví! Giuseppe měla mnoho tváří, a málokterá byla tou pravou. Nakonec… I němý pozorovatel občas musil číst mezi řádky.

Z tlamy se jí vydral tichounký povzdech. Tolika otázek – tolika možností, jak na ně všechny odpovědět! Chtěl z vlků její drahý bratr dostat co nejvíc informací, aniž by musel prozradit jakékoliv tajemství? Nebo v něm byl jakýsi neutuchající hlad po vědomostech všehochuti? Těžko by mu to mohla vytknout – byla totiž úplně stejná. Skvělá rétorika – až se stane králem (potažmo dobyvatelem), vlci z něj těžko odtrhnou svou pozornost.
Zvedaje své zraky do nekonečných lesů před i za, Giuseppe na pyscích nakonec přistál nacvičený, zdvořilý úsměv. „Co nezahrnuje?“ řka, „nechce se mi věřit, že si sám nezvládneš odpovědět.“ Co si myslí ona, to už smete prach času. Přiznávat se s takovými věcmi komukoliv, byť se jednalo o rodinu – to byl dozajista hřích. V očích čího boha?
Občas bylo těžké uvěřit, že dosud se jednalo o sotva odrostené fracky, co byli na sklonu puberty. Takové móresy, tolika hanlivých, černavých názorů! A přesto – ukazatel doby. Který nihilčan, čí matka by o sobě mohla prohlásit, že vše, co okolo svých dětí konala, bylo čisté? „Bellanna,“ vyhrkla suše frázi, kterou už tolikrát viděla viset na pyscích jejího Veličenstva – jaká matka, taká Katka!, „ta štěstí svých dětí táhne s radostí za ně, zdá se mi. Ke škodě, k užitku.“ “Očekává se ode mě, že Toshimu skočím kolem krku.“ Ha! Kdo jiný by to Ravimu řekl, než ona? Kam s tím vůbec tehdá mířila?
„Zájmem vlků je zajímat se o svou smečku,“ vytkla, maje na mysli patrně odlišný pohled na společenství a jeho funkci. Byl to živoucí organismus, o tom nebylo pochyb – ale ani takový mezi jednotlivými buňkami neprováděl žádnou komunikaci, ne snad? „o její prosperitu – jednotu. Když se jeden zajímá o své okolí, nestaví tak životy druhých před blaho své smečky?“ To tak! Vlci se občas umí tak zamotat do starých ran, do spálenin a hniloby přítomnosti: ale kdo z nich myslí na budoucnost? Kdo si ze svých činů vyvodí dopad na celou smečku? Nihilští vlci byli víc, než sobečtí – byli samostatní. Smečka jim neměla co nabídnout, protože každý fungoval jako jednotlivec – komunita byla pouhopouhé plus, jež by nepochybně našli i u kdejaké tulácké bandy. A to bylo třeba změnit.

Giuseppe měla co dělat, aby se nezačala smát na celé kolo. Chudák vlk – tak snaživý, ale tak marný! Pokud to však byly jeho první pokusy, musela uznat, že by to opravdu nezvládla o moc lépe. „Ještě jsem to nikdy nezkoušela,“ uznala, na pyscích setrvávaje úsměv. Proč vůbec, když místo toho můžu sbírat lesní plody? Pouštět se do ledových řek a smáčet si kožíšek – brr! Leda v dešti! V tom se tak krásně učilo různým tancům a spletitým formálním gestům… Kéž už by tu byl ples, posteskla si.
„A vy – medvěd, co loví ryby? Květina a medvěd?“ zazubila se, oháňka vesele vlajíce v příjemném, ranním větříku. Odpoledne bude dozajista pořádné horko a už teď se netěšila na cestu domů – ta byla nicméně ještě pořádně daleko, a tak nebylo třeba stresovat dopředu. Že, Pippo? Že nebudeš stresovat? Polkla nepříjemně kyselou pachuť, co se jí vzedmula v hrdle, a namísto toho se zájmem pozorovala odvážného, pohledného mladíka: „Už jste to vůbec někdy dělal? Kdyby se vám něco stalo, neumím léčit a už vůbec nevím, kam bych běžela pro pomoc,“ zmínila mimoděk, snad chtěje vlka vyhnat z vody, „nejsem v těchto končinách dvakrát tak zorientovaná.“

Strýček, ačkoliv si byla dáma Bellanna skrz vlčata svoje se sirem Toshim? To mohlo v monarchii dozajista vyvolat hned několik otázek a vznést do jejich vznešené společnosti nespočet pomluv a křivých tvrzení, které by mohly modravé vlčici pokazit reputaci. Takhle by to určitě vidělo její Veličenstvo. Snad by o tom měla mlčet – v prvé řadě se vlastně vůbec neměla ptát, protože něco vědět už-už znamenalo, že má, co by řekla. Co kdyby to z ní někdo chtěl vykroutit? Ravonnymu to nicméně činilo radost, a tak se přinutila pousmát i Pip – co by pro svého kamaráda totižto neudělala! „Je zajímavý. Moc ráda bych ho někdy poznala blíž, ale nechtěla bych-…“ začala, ale nedořekla: věděla, kam by to vedlo.
To už však s pochopením pokyvovala na jeho slova, ráda, že právě tyhle a podobné myšlenky mají naprosto stejné. Nevěděla, co na to všechno měla říct – byly to věci, s nimiž se ještě nikdy nesetkala. A přesto si nepřála nic víc, než tu pro černavého vlka být, mít kloudného slova, moudré rady…! Kéž by tak oba byli starší, aby jim to všechno šlo o cosi lehčeji! Stavět všechny tyhle věci do pozice rozumu versus citu, to pro děti bylo takřka nemožné.
To bylo to – byli děti. Ona, Ravonny, Arrakis nebo sourozenci Ravonnyho, do jednoho se jednalo o bandu nedospělých vlků, kteří byli stále lehko ovlivnitelní tím, co jejich rodiče řekli a jak konali.
Hmkla, dělaje uvážený krok vpřed tak, aby mohla svému kamarádovi přehodit tlapku přes ramena. Tak-tak, jí objetí vždycky pomáhalo! „Myslím, že bys proti tomu měl jít,“ zvážila nakonec nahlas, „můžou od tebe chtít, co chtějí, ale změní to něco na tom, co ti tvůj otec udělal? Těžko. Já bych jim všem ukázala, že to není správné!“ Ha, takový pokrytec! Skákala, jak její rodina pískala – a teď si tu před Ravonnym hrála na velkého hrdinu! No prosím! Už tak rozvášněná Giuseppe ale nasadila grimasu plnou odvahy a přisunula se k vlkovi ještě o cosi blíž, dívaje se přímo do jeho přenádherně sytých očí: „Vlastně bychom jim my sami mohli ukázat, Ravi. Skrývat se takhle po plážích a tajně se po sobě dívat, to- to nemůžeme dělat do konce našich životů.“ Oh?

Přítomnost jejího bratra přišla stejně tak, jako bouřka, která nad dvojící mladistvých pomalu prokazovala svou přítomnost - mračna, která pomalu barvila krajinku do tmavomodrého stínu, nevypadala dvakrát tak přívětivě. Příroda jakoby ztichla - i to se nicméně dalo považovat za znak bratrova příchodu. Život samotný před ním utíkal, chraňte se, kdo můžete!
„Procházka,“ vyřkla po krátké odmlce, hledíc do jeho zlatavých očí, načež se jí na pyscích objevil jakýsi náznak úškrnu, „doma bylo dusno. A navíc jsem se chtěla dozvěděti, komu jsi zkazil život tentokrát.“ Arrakis byl rázným kusem za ně všechny, tolik se o něm dalo říct – očima jiných dozajista vystupoval jako nemilosrdný a lišácký, ale… Na konci dne to byl její bratr, ne? Pojili je matka s otcem, pojila je krev, co jim (snad) oběma kolovala celičkým tělem. Ačkoliv si nemohli být rozdílnější, pouto, které mezi sebou těžko, bylo takřka nepopiratelné. Nebo naleznou dne, kdy je jejich rozdíly přerostou? Jest to ve hvězdách. Třeba bych se na to mohla zeptat Kettua! Ách, jejich rezavý šaman - ten měl odpověď na všechno, nebylo tomu tak? „Všichni by furt jenom vyváděli, než aby si hleděli svého,“ konstatovala nakonec - k Arrakisovi, k monarchii. Těžko říct, jak to sama myslela!

Těžko ubránila drobnému úsměvu, který jí pomalu maloval celý obličej do veselejších odstínů. Ach, jak těžké bylo se snažit neusmívat, jen co byla Ravonnymu na blízku! Vždycky si tak dobře rozuměli – o to méně rozuměla tomu, proč toho nebyly schopné také jejich matky. Nebylo to poprvé, co právě nad tímhle problémem dumala: a už vůbec ne poprvé právě okolo Ravonnyho. Musí toho vědět tolik, co já. Ale co o tom vlastně vím? Málo, to je to – šíleně málo! „Jen aby,“ zaculila se, „třeba Enkidu! Ten je tvojí rodině velmi blízký, že?“ Zase strkala čumák, kam neměla – když ona si neuměla pomoct! „Na tom boji na pláži to vypadalo, že si s ním tvá matka hodně rozumí.“
Neviděli Ha! Kdy oni se neviděli, než viděli, že? Kdejaký pohled bokem, maličký, nenápadný úsměv, který ihned následoval nedotknutelnou masku…! Nebo třeba dokonce opovržlivé frknutí, jen co na sobě cítila pohled jednoho z rodičů. Bylo až k podivení, jak silně se s Ravonnym uměli postavit proti věci, která jim měla být naprosto přirozená – a bylo tak, tak krásné. „Vlastně nic moc. Začala jsem se bavit s Khalanem, to jest ten, co vypadá jako skála a taky se tak chová; můj bratránek. A téže jsem potkala praotce! …Je úplně stejný, jako Khalan. Ravi,“ zvážněla a rozhlédla se, aby se ujistila, že je nikdo neuvidí – už-už se k němu naklonila a šeptla: „oni jsou jako identické sochy.“ Ale nebylo to nakonec fascinující? A navrch - nemůže soudit knihu podle obalu!! „Ale je téže moc pozorný a slušný,“ zakončila nakonec. Samozřejmě, že mu chtěla povědět i o Dantem a Arrakisovi, možná zmínit nějakou ze Sylvestrových nejnovějších hloupostí, to už ale bylo příliš riskantní prostranství.
A aby mluvila čistě o sobě, o svých pocitech a dojmech, na to Giuseppe nebyla dvakrát tak zvyklá.
Ouška se jí zvědavě pozvedla, jen co vyřkl jméno jejich nemálo známého – a taky jediného – rytíře. Toshi! „A co zpátky dělá?“ zadumala, neboť jí jeho mizení a návraty jednoduše nelezly na rozum. Neudělal své rodině už tak dost velkou ostudu, nemluvilo se o něm po celé monarchii? „A, Ravi- No- Cítíš se s tím v pohodě? Tedy- kdyby jeho Ušlechtilost odešel a pak se zase vrátil, já bych asi velkou radost neměla,“ řka, uznávajíc.

Diplomatická cesta sotva dorostence, anebo průzkumná výpravička po Norestu, o kterém jí onehdá básnil Tae’ha? Mladá princezna jen stěží zvládala ovládnout čirou eufórii z nových pocitů. Ten pach exotiky a divočiny, ten čistočistý vzduch, který byl identický krajům monarchie, ale přesto tak… osobitý, tak… Nezávislý. Svobodný? Ale doma mám přece taky svobodu, jen co je pravda. Povinnosti obou rodů se kupily a čím starší byla, tím víc jich bylo – o tom nebylo pochyb. Pokud je tomu ale jeden vystaven už od opravdu raného dětství, není to jen o zvyku?
Dlouhé, nudné dumání bylo přerušeno zvláštním ksop, čvacht, čchAR!, co se ozývalo od řeky. Vlčice na moment znejistěla - co tak strašného by jí ale mohlo u řeky čekat, že? Asi to jen nějaké zvíře pije, co hrdlo ráčí. A když nad tím teď tak přemýšlí, taky by mohla ovlažit tlamu!
Na pyscích jí tančil úsměv a tvář byla tak rozzářená, jako sluníčko, co líně vážilo svou cestu po nebesích - ejhle, všechny ty zvuky Lochness příšery pocházely od jednoho jediného vlka! Byl tohle způsob, jakým se lovily ryby? Ne, nemohl – matně si vzpomínala na způsoby, které jí popisoval Ravonny a byla skálopevně přesvědčená, že takhle se to nedělá. Ale co ona o tom věděla, když to sama nikdy nevyzkoušela, že? Takové věci se na princezny dvakrát tak neslušely, jen co je pravda! „Daří se?“ ozvala se, jen jak se její tlapky dostaly k vodě, „vypadáte, mladý pane, trochu nešťastně. Ukradly vám něco ryby?“

Tak ona to byla jen otázka času! Chtěl se před ní Ravonny snad podcenit úmyslně (Určitě jenom chce, abych ho vychválila až do nebes!), anebo to přebíral z hlediska toho, že všichni jeho sourozenci měli křídla a uměli je používat? Ách, kéž by měla v rodině také někoho s tímto párem končetin navíc! Nebo alespoň roh – ten byl taky nesmírně obdivuhodný! „Ani nevíš, jak ráda bych byla na nebesích s tebou,“ posteskla si se skleslým úsměvem, „musí to být báječné, Ravonny. Viděti všechno z ptačí perspektivy…“ Kolikrát už o tom snila! Kdyby tak jenom existovala nějaká cesta…
„No-no, stejně to do večera zapomeneš,“ jala se ho trochu poškádlit a přátelsky do něj u toho drcla čumákem, vědíc, že večer už jim nebyl tak daleko. „Ale co vůbec ty? Musím se ti někdy oplatit za tvou velkorysost!“ Fiasko! Den by měl trvat celá staletí. Nebude trvat dlouho, a už se budou muset oba vydat směrem domů, kde jako správný Romeo a správná Julie budou jeden na druhého leda tajně házet očkem. Aniž by to svému kamarádovi chtěla kdy přiznat, strach z reakce jejích rodičů přebíjel kvetoucí, přenádherně barevný květ, jenž v ní za ty měsíce pomalu pučel. Obavy, to byly vůbec mocný pán!
Tvářičky jí až bolely, jak moc se nad ním usmívala. Být s ním, to znamenalo zažívat radost, jako žádnou jinou!„Jen pro mě? Óch, jsi ty mi ale gentleman!“ zakmitala oháňkou. Těžko by mu zvládla vybarvit, jakou masivní radost jí všecky tyhle malé, zdánlivě odbytné věci způsobovaly. „Bylo mi po tobě smutno. Už jsem si myslila, že sis našel jiné kamarády a třeba na mě úplně zapomněl!“ Ravonny a zapomenout na ni? Výmysl jako trám, ale přec-… Do tváře se jí vepsala němá otázka. Máš někoho jiného na své mysli?

Čas plynul, vlčata rostla. Tedy, některá samozřejmě rostla rychleji, než ty druhé – a to platilo nejen napříč celičkou monarchií, ale také v jednotlivých vrzích. Jeden by těžko hleděl na ten jejich a všem jim nasolil rozkouskovaný, zcela vyrovnaný osud, protože si sourozenci jen těžko byli rovnocenní. V čem vůbec - výšce? Rodičích? Těžko bych Danteho urážela vtipky o jeho mámě, vždyť to bych urazila její Veličenstvo, a vlastní matku navrch! Co kdyby to slyšela? Zbila by mě? Některé z kapradí těchto lesů, stejně jako v jejich monarchii, vyrostlo pod náporem okolního světa trochu pokřiveně a slabě – jiné bylo skálopevné, dominujíc nad zbytkem své skupiny. Kus přirozeného výběru, kus lehce aplikovatelné logiky.
Giuseppe se zrovinka s pramálo velkým zájmem o okolí potloukala po okolí, protože doma teď bylo trochu dusno. Ale kam se zapíchnout, aby na ni neviselo moc zvědavých očí, co princátko z té povedené royalistické famílie provede tentokrát? Tolik očí, tolik řečí. Ještě na tom ale přec nebyla tak špatně, vždyť: Sylvester se jako vždycky zapletl do věcí, do kterých mu bylo pramálo – nebylo to poprvé, co se její bratr objevil ve špatný čas na špatném místě. Uměl to vlastně vůbec jaksi bravurně, filuta jeden! Říkala mu ta snad ta zvířátka, ke kterým mluvil? A co mu u toho asi tak šeptala? „Sylví, Sylví, k noze, jdeme se pást zelenkavé travičky!“ Jak ona doufala, že z toho už-už vyroste – vždyť na to měl věk! Na některé ale osud asi není holt dost tvrdý, aby se poučili ze svých hloupostí.

Zrovinka se už-už začala obávat, že její kamarád zapomněl – nebo mohl třeba zaspat, dostat domácí vězení…! O takových věcech se příliš nebavili, ale nepochybovala o tom, že si oba dva zažili nějaké to pořádně vytahání za uši a zákaz vycházení, neb to nepochybně patřilo k rodinám, do nichž se narodili. Nešlo o přísnost, či důraz na disciplínu (alespoň z jeho strany, pomyslila si s jistým povzdechem) – šlo o vlčata, a ty si občas uměla dělat, co se jim zrovinka zlíbilo.
Jen co zaslechla jeho hlas, zmateně se jala dívat ke stromům. Proč je to tak vysoko? Kam proboha vylezl?, dumala, než jí konečně došlo, jakou chloubou se černavý vlček vyznačuje – vždyť má masivní křídla! „Cožeto?“ Zamžikala do nebes, co pomalu imitovaly barvu jejích vlastních líček, a v němém úžasu pozorovala představení, které si pro ni přichystal. „Ravonny!“ Zalekla se, že to s ním špatně dopadne, ale na poslední chvíli se oprášil a dělal, jakoby to nic nebylo – to ovšem Giuseppe nenechala jen tak být. „To bylo- ty umíš létat!“ zajíkla se, „tys to dokázal! A vypadal jsi u toho úplně jako- jako bys- jako bys to uměl odjakživa!“ hrnula ze sebe slova chvály, spěchaje mu blíž, co nejblíž, aby ho mohla sevřít v rychlém objetí. „Páni, prostě páni!!“
Ocásek jí nezastavitelně, podobně jako jemu, kmital svým vlastním životem. Jaká radost se v ní vzedmula, jaká pýcha! Óch, kéž by mu tak mohla ukázat vše, co se jí právě odehrávalo v těle – kéž by existovalo dost slov na to, aby to všechno uměla popsat! Samozřejmě se těšila i z jeho velkorysého dárku, ale naprosté odrovnání, které jí svým leteckým výkonem přivodil, stále přetrvávalo.
I tak se nicméně ujala jejich stolování a jakoby to dělali už léta, hezky jim každému rozdělila, co Ravonny přinesl – samo-sebou dostal víc, museje být po svém výkonu a sběru náležitě znaven. „Jahody jsou moje nejoblíbenější,“ uznala, na pyscích takřka rozzářený úsměv, „někdy tam musíme zajít spolu. Ale to až- až se uklidní všechno to s…“ hmkla, ale nedokončila. Arrakis a jeho nemalé obtěžování Ravonnyho sourozencích bylo trpké téma, do nějž nechtěla dnes, při tak slavnostní „večeři“, zabřednout. „Že jsi celou tu dobu, co jsi se se mnou nechtěl stýkati, procvičoval ten tvůj trik? Byl úžasný! Ach, tak dlouho jsme nebyli sami- to určitě proto, aby ses tu dnes mohl vytahovat! Uznej!“ naléhaje, přátelsky do něj drkla.

Další den, který mohla strávit se svým kamarádem mimo zvídavé očka svých příbuzných, či jeho příbuzných – další zářně strávené odpoledne, co se pomalu chýlilo k večeru. Na hlavě samozřejmě nesla korunku z vrbového proutí, jejíž výzdoba vyjadřovala nejen její status, ale také příslušnost ke smečce – navrch ale byla doplněna černavým pírkem, jíž jí bylo dáno ještě za velmi raného dětství. Tak dlouhé a pevné bylo její přátelství s černavým vlčkem!
Měla jej na sobě vždy, co se dohodli na těchto nikdy dost dlouhých schůzkách mimo území, neboť koutkem duše doufala, že se s ním tmavému vlkovi líbí o cosi víc – pevně věřila, že Ravonny ji tím považuje za jeho nejlepší kamarádku, a ničí jinou. (Ne, že by Pippa v monarchii na kamarády měla převeliké štěstí, že. Potřebuje navštívit Přízračné!).
Tlapky se jí s jejím pozvolným tempem bořily do vlhkého písku pláže, na níž spolu zažili už četné dobrodružství. Jednou tu celý den hledali mušle, jimiž tohle místo vyzdobili; jindy tu zase takřka hodiny v kuse pozorovali mráčky a div se až za břicho nepopadali, s čím protistrana uměla přijít. Co to bude dneska? Zkusíme si zaplavat? Najdeme někde poblíž nějaké dobré ovoce a dáme si do nosu? Nebo- nebo-!! Tolik možností, tolik malých radostí! „Ravonny?“ zvolala v očekávání do dálky, už-už cítíce, jak se její ocásek houpe rychleji, a srdéčko pumpuje krev tak, až jí to hřálo všude možně.

Nevídané, jak moc prahla po tom sledovat každého druhého okřídleného vlka, co jim pobíhal po smečce – a to i takové, kteří patřili k rodině jedné nejmenované, modro-srsté vlčice, jejíž existence byla pro její Veličenstvo zjevně jako trn v oku. Už když byli malí, bylo téměř nepřehlédnutelné, jak Voltaire ku kterému poddanému přistupuje – ve všech negativních ohlasech jednoznačně vítězila právě tahle prazvláštní vlčice, kterou Pip ne a ne rozlousknout. Je léčitelka smečky, takže kdyby byla neschopná, její Veličenstvo ji dozajista už dávno vyhodilo. Pokud si konkurují v dětech… No, je nadmíru jasné, kdo komu konkuruje, že? Postavení? Také. Rod, původ, status? Tak prosté, tak jednoduché! Tak – co? Co vězelo za všemi těmi kyselými úškrny, těžko čitelnými grimasami? Byly to snad milenky, co se rozešly v hořkosladkém, politickém víru Norestu?
Možná, že se to právě dnes dozví od jejího partnera. Nebo si s panem Toshim ani nebyli svoji? Velmi nerada by urazila údajného otce Ravonnyho, protože černavého vlčka jejího věku měla upřímně tuze ráda – jak tak tu jejich rodinou šarádu ale občas po-očku pozorovala, nepřišlo jí, že mají o moc větší idylku, než co ona. Ale věci nejsou vždy takové, jak se na první pohled zdají - a to dnes prokáže tím, že se s Toshim konečně dá do řeči. A vyzvím od něj vše, co se bude dát. Někdo jí pořiďte buřinku - bude z ní doktor Watson!
„Sire Toshi,“ ozvala se, co k němu pozvolně, elegantně kráčela. Chtěla tak dát najevo, že se jen prochází a má na svém talíři dosti času na to, aby spolu dali kus řeči. „Jsem moc ráda, že jsem vás zastihla mimo plnění vašich povinností. Nebo snad ruším?“ řka zdvořilým tónem, po pyscích milý úsměv. Hlavně s tím, jinak od ostatních nikdy nedostane to, oč její srdéčko žádá!