Príspevky užívateľa

Život v monarchii byl někoho jejího stavu prazvláštně jednoduchý – až tak, že občas mladá vlčice dotahovala věci do konce hned, bez přestávek a lenivých “udělám to zítra, protože zítra je taky den.“ Den by přece i dnes, a i dnešek byl včerejším zítřkem! Oba dva rodiče to brali jako samozřejmost, a tak na tom dozajista nebylo nic špatného: pokud něco schvalovali rodiče, musela to schvalovat i ona, protože mít v rodině jejich viditelnosti rozkol automaticky znamenalo pokřivení v jejich image – a jakou jinou ochrannou dekou se přikrýt, než-li tou, co hlásá uznání poddaných vůči jejich nadřízeným, že? Nebylo by-li silného vůdce, nebude nikdy silného zbytku!
Ale jak velkou sílu máme ve smečce? Vlci odcházeli, umírali, přicházeli – někteří osvětlení rozumem, jiní zapomenuti v barbarství. Poměry byly údajně nevyrovnané, muselo se nabrat více rytířů – ale proč zapomínat na ty, co už ve smečce jsou? A proč nemít ústřední moc takové skupiny? Generála? Možná, že by jedním z nich mohl být takový Kettu, jejich drahý šaman, jehož jednou dozajista svatořečí.
Ale od takových inovací tu byl její drahý bratr, Dante – a od hrubé síly Arrakis. Sylvester byl takřka prchavý, jakýsi nevyvedený syn, kterého si rodiče zjevně chtěli držet na uzdě, blízko u sebe a z očí těch, kteří by se skrz něj mohli dostat tam, kde není jejich místo. A ona… Ona tu byla pro… Někde na světě přece musí být její místo. Ať už jako ozdoba nějakého starce, či snad příbuzného, kterému bude dána její tlapka, či jako nástroj politiky, dar na usmířenou, hadrová panenka pro pobavení.
Jednou bude k užitku, jednou bude-!
Maje spoustu myšlenek a… jednoho kamaráda (moc pěkného kamaráda. Nejlepšího, neúžasnějšího kamaráda. Přímo… Přímo špičku v kamarádství! Gentlemana, šikulu, no prostě-…), Pip se dnes jala s těmito myšlenkami poprat na místech, kde peřeje naříkaly hluboko pod ní.

Ach ano, formality – byly drobné, ale všudypřítomné… Takřka neoddělitelnou součástí celého jejího bytí, ba i jeho jistého pokračování. Ale kdo ví, co si pro ni osud přinese, že? Budoucnost se zdála být tak vzdálenou, a přesto se Giuseppe už párkrát přistihla, že natahuje tlapku a vychází jí vstříc – iracionálně, jako patolízal, jako filuta. Dívat se kupředu a doufat v zářné zítřky nepochybně patřilo k životu, ale jeden často zapomněl na to se poohlédnout kolem sebe, v daném momentě v přítomnosti, a vžít se do něj. Ne každý to umí. Přichází to s věkem?
Mohutnost vlka a jeho zdánlivě bezcitná grimasa mladou princeznu na chvíli vyvedly z míry, neboť na takový přístup nebyla dvakrát tak zvyklá (taky padla v nemalý stud: tykala mu, zatímco on zvolil chování s odstupem. Oh.). Ale to je jen dobře – vezme to jako přípravu pro příští setkání s praotcem S’Arikem!
„To je moc dobře,“ konstatovala, zjevně trochu tápaje, kudy nyní. Nebuďme na omylu – mluvila hodně, a mluvila ráda. Protože se ale jednalo o jejího… bratránka?..., který navrch svým zjevením i chováním splňoval všechny dogmata krve Milagy, Giuseppe byla uvržena v nejistotu. Úskalí stresu jí stáhlo žaludek. „Viděl jsi Enkidua v boji? Na pláži?“ drby, třeba ty napomohou prolomit (extrémně) tvrdé ledy! „Je velmi… Extravagantní. Přesvědčený o své síle, řekla bych,“ hmkla, „doufám, že se stane jedním z rytířů, ale naznačil mi, že v monarchii máme mnohé povolání, které stojí za to prozkoumat. Nikdy by mě nenapadlo, že by vlci takhle chtěli zahoditi, co mají ve vínku dané, a zvolili si cestu odporu.“ Ale viděli daní vlci, co v nich viděli druzí? I od ní se očekávaly věci, o jejichž šiku na své osobě radikálně pochybovala. Ale kdoví, kam je vítr všechny zavane! Vždyť je každý z nich jako semínko pampelišek - jejich cesty jsou občas nekonečné.

Střihla ouškama, naslouchaje jeho slovům. Přišlo jí absolutně přirozené, že se jednou ve smečce stane rytířem – vždyť do smečky vstoupil jako vagabund, který se projevil právě svou tvrdou silou. Pokud měl ovšem Enkidu plány jiné, musí mu popřát hodně štěstí, neboť přepsat to, jak ho historie už navždycky zapíše… „Osud je dozajista mocný strůjce,“ a hrozivý pán, pousmála se, pokyvujíc sama sobě hlavou, „a už jste o nějakých slyšel něco víc?“ Co nepodá Bellanna, to by mohla předat vlkovi před ním ona! Vždyť se o něj mohou trochu… podělit…
Po tváři se Giuseppe prohnal lehce křečovitý úsměv, ačkoliv to méně bystrému oku mohlo lehce ujít. Bylo to zvláštní – chvíli se se svým společníkem cítila jako ve vatě, a ve chvíli druhé už-už chtěla vyskočit ze své kůže. Jeho rétorické otázky byly mířeny s jistou přesností, přestože princezna skálopevně pochybovala o tom, že je myslel v útočném gestu. Čerstvě se přidal do smečky a už by si dělal problémy u jejího Veličenstva! Tak to určitě! „Ne, to ne,“ hmkla, ale víc k tomu neřekla. Byly věci, které zůstávají jenom v rodinných kruzích, no ne? „Máte vy v Norestu nějakou rodinu, Enkidu?“ Nebyl třeba otcem Ravonnyho?
Stydlivě se usmála, tlapkou si na prchavou chvíli hrajíc s copánky na krku. Jak na takové věci vlci běžně reagují? Gentleman, tak zdvořilý a silný! Nevinně na něj zamrkala, „s vámi se dozajista nebojí nikdo.“

Mladá vlčice trochu posmutněla – z pořádné pozornosti se totiž brzičko ukázala být jenom jakási prchavá, poloviční. Poslouchal mě pan Tae’ha vůbec? Vždyť jsem mu teď řekla, že ví, kde jsem. Ach bože, jsou všichni takhle… „Její Veličenstvo mne ale nehledá, pane Tae’ho. Už jsem vám to řekla dvakrát.“ Dvakrát? No, možná si to jednou pomyslela v hlavě, ale určitě to před ním už zmínila! Nechtěla naplno vyjádřit své pochyby v intelektu tuláků, také nakonec potkala jen jednoho – možná ale měla tu smůlu, že právě ten jeden stál přímo před ní. Nevadí, příště bude mít větší štěstí! Ale jak mu to teda vysvětlit? Chovat se k němu jako k vlčeti, prohodit jejich role?
Černavý vlk dřív kráčel, než myslel – a to za oba. Zdlouhavě vzdechla, s jistým smutkem pozorující jeho příliš rychlé pokyny: „Proč bychom to, probůh, dělali?“ zavrtěla nad ním hlavou, ale co naplat – nemůže tu přece nechat tuláka, co míří za její jejím Veličenstvem, bez dozoru! Ještě by si ostatní mohli pomyslit, že má opravdu zlé úmysly a něco mu udělat. To by chtěla Giuseppe ze všeho nejmíň – ubližovat bezmocným, to byla teprve ošklivá záležitost! Zhostila se tedy role jakési gardy jejího společníka, který by bez ní mohl dojít… nepříliš pěkného konce.
…To, že se jí v žaludku usadil pocit jisté zkázy, nezmiňovala. Už-už na jazyku pociťovala kyselou pachuť zvratků, které jistě po celém tomhle fiasku jako vždy vybublají na povrch – bylo jen štěstí, že to tmavý vlk nemohl vidět, jinak by se styděla hned za něj i před ním. Nechtěla se podívat za svou matkou, za žádným z rodičů – určitě dostane za uši, že se s někým takovým vůbec vybavuje! „Putujete po území často?“ zeptala se namísto projevu svých obav, vzdávaje jakékoliv naděje, že mu bude moci vysvětlit, proč by neměli chodit hlouběji na území. Co naplat! „Myslím to Norestské. Prý není tak velké, jak se zprvu zdá, ale já jsem ještě nikdy necestovala, tak-…“

>> Pramen řeky

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, povídá se – a Giuseppe si přesně takto v tuhle chvíli připadala. Komentář černavého vlka o jejím Veličenstvu nedělal její mladistvé, dosud nepříliš zkušené hlavě převeliký smysl. Neřekla mu právě teď, že ji nehledá? Možná, že ji jen přeslechl! Protože neměla úplně jasnou vizi, jak se s takovou situací vypořádat, nevinně se na něj pousmála a pokrčila rameny. To na dospělé funguje úplně vždycky, tak to bude určitě fungovat i nyní! A pokud se jí vlk bude dále vyptávat, no potěš koštětem! Lhát ještě dobře neuměla. Zatím.
Špicující ouška, se zájmem naslouchala tomu, co měl tmavý vlk na srdci. Myslila si, že o tomhle byli vlci v jejich okolí obeznámeni každým druhým, koho potkali – aby se ale přiznala, mnoho tuláků za svůj krátký život ještě nepotkala. Čas to napravit!
Pak však…
…Stud, který ji polil jako ledová voda, Pip přinutil hluboce sklonit hlavu, jakoby imitovala jakousi formu poklony vůči váženému vlkovi. Vysekla tehdy takovou i svému praotci? Mluvila za vše, co potřebovala říct? „Moc se vám omlouvám, Tae’ho,“ řka, moc dobře znaje povahu své vlastní, horké krve, „je mi líto, že vás můj bratr urazil.“ Pravda číslo dva je venku! „Umí být vůči ostatním trošku jiný, než by se slušelo. Ale- ale určitě to nemyslel zle! Jen měl asi, uhm, špatný den,“ jak jinak by totiž vlče chtělo takové věci vysvětlit, že? Měla svého bratra ráda, moc ráda - a viděla ho žel z jiného úhlu, než jiní. Kdo by jí to ale mohl zazlívat?

Pozorný, milý, jéminkote! Kéž by vlky, jakým byl také Tae’ha, měli doma ve větším počtu. Jejímu Veličenstu by se určitě líbilo, že se umí i na svůj prostý původ hezky chovat a otec by dozajista ocenil sílu, se kterou se (byť omylem) vlčeti představil. Dospělý však znenadání otočil hned o několik stupňů a už-už se mu chtělo utíkat: „Tae’ho, počkejte, vždyť se nic neděje a-“
Vlk se k ní zdál přistupovat jako v dámě v nesnázích, a ač se jí přesně tohle chování od ostatních líbilo, dvakrát tak nechápala, proč tak… jančí. Cožpak se tu Giuseppe roztékala ve vlastní krvi?
„Nemusel byste jít pryč,“ uchlácholila ho s drobným úsměvem, ale ten jí z pysků brzičko sešel - v hlavě jí takřka ihned zablikala varovná kontrolka. Proč by vlk chtěl znát postavení jejích rodičů? Hledal na území monarchie snad cíleně nějakou skupinu vlků, které by pak mohl…? Vždyť se chová tak hezky. Ten by určitě neublížil, ani kdyby musel. Ach ta dětská, nevinná povaha! Když už se jeden ale do vyššího stavu narodí, zbytek rodiny ho naučí, jak se vlci občas tváří. Občas.
„Jsem na území své smečky,“ asi, začala opatrně, nechtěje Tae’hu vyprovokovat k nějakému hrůznému činu, který mohl skrývat za svýma moc pěknýma očima, „a doma ví, že jsem šla na procházku. Její Veličenstvo mě určitě nehledá,“ ách, freudovské přeřeknutí! Tmavý vlk by to ale přece jen mohl pochopit tak, že mluví o své panovnici a né matce, že? Kdo by se totiž místo „matka, máma, maminka, mamka“ o své rodičce vyjadřoval jinak! Ale tak už to v místní šťastné rodince asi holt chodilo. „Naše smečka je vůči tulákům přátelská! Zastáváme totiž- um, myslím, že se tomu říká tolerance. Vlci jako vy nám na našem území nevadí, protože... protože...“ no dobrá, tuhle část výchovy asi zrovinka přeskočila.

Na pyscích jí zazářil drobounký úsměv – jak hezky se cizinec staral o její zdraví! Taková vzácná společnost musí být náležitě pohoštěna, o tom byla svatosvatě přesvědčená. „Žádná kost netrčí,“ zavtipkovala, aniž si to uvědomila, velmi černým humorem, „takže jsem v pořádku!“ Kde to ale pochytila, o tom raději pomlčí. Kdoví, zda by na Milagovce někdo neposlal sociálku.
Jméno? …Ach, jméno, jistě! „Říkají mi Giuseppe,“ na rody si, bohužel, Pippa ještě nezvykla – doma ji znali úplně všichni, a tak doposud nebylo moc příležitostí, kdy mohla trénovat. Třeba se to dnes změní? Sáhlo-dlouhý, jen těžko zapamatovatelný rod nešel mladé vlčici ani přes jazyk, ani do hlavy, a tak se nakonec spokojila pouze s jeho jménem: „Těší mě, pane Tae-ho!“ Zní to trochu jako bojový pokřik. A byl?
Dřív, než se stihla zeptat, se princezna zmateně rozhlédla. Za hranicemi mojí smečky? „Jsem doma, na území své smečky. Tady tu cestu znám, vede ke mě-... domů...?“ pronesla, načež se ještě jednou pořádně rozhlédla a náhle znejistěla, „myslím.“ Tae’ha byl dospělý – ten to určitě musil poznat lépe, než ona. V tu ránu v mladé vlčici hrklo a ona se znovu rozhlédla, tentokrát s grimasou vzrůstající nervozity. Co teď? Kam teď? Koho volat na pomoc – přišel by vůbec někdo? „Já- já jsem se možná ztratila,“ pípla jako dítě, které rodič omylem zapomněl u výlohy s ovocem.

Bratrovi by se nakonec mohlo znovu dostat nějakého drobného štípnutí, které by vyústilo v další ranky – a to znamenalo další plochy, které by se daly prozkoumat. Takže, hurá do ničení všeho živého i mrtvého, co na téhle pláži najdou! Možná, že by mu mohla ukázat zvláštní, rezavé špičáky, které před nedávnem našla u starodávné lodi. Vykoumat tak, jestli jsou tak špičaté, jak se zdají…! Na to by ale jistě přišlo vhod najít oběti… méně živé.
Tekla tahle barva na všech částech vlčího těla, nebo se to lišilo? A – tekla ve stejném množství? Záleželo na tom, co ji přivolalo? „Hmm,“ protáhla, „a je to uršitě tvoe? Je jí moc. Jak se tam vleze?“ Áno! Bylo možné, že to bylo jenom nějaké barvivo? Nesmysl – to by ho to přece pak neštípalo tak, jak tomu údajně bylo. I když… Co když tohle celé byla nějaká léčka, kterou na ni Arrakis bedlivě stražil? Ne, to by taky nešlo! Takhle propracovaný plán by dozajista nemohl sám jen tak…!
Pach, na to úplně zapomněla! Ale co naplat – tekutina teď byla ztracena kdesi na jeho jazyku a aby mu otvírala chřtán, jenom aby musela čichat jeho poslední jídlo, to opravdu ne. „Je doblá?“ To aby ji sama zkusila, no ne? Stále ne tak úplně přesvědčená o tom, odkud krev vlastně pocházela, Giuseppe se opět jala zkoumat jejich okolí: „Myslíš, že to taky chutná dobše?“ Kéž by tu ten krab někde byl!!

Na cestě ji čekalo asi tolik života, kolik ho bylo vidět v očích jejího praotce, S’Arika. Mrtvá poušť. Jen co na něj pomyslila, už-už se jí tělo se zvláštním reflexem celé srovnalo, div u toho komicky nenapínala svaly – oslnit dědu a vytřít mu zrak bylo totižto po jejich posledním setkání to jediné, na co po nocích myslila. Až ho znovu uvidí, bude za ni raději, než byl teď? Nebo se snad od prvního setkání radoval za vnouče, které mu bylo dáno?
Pokud si před chviličkou stěžovala na mrtvo místních krajů, brzičko byla uvedena v omyl. Zčistajasna se jejím směrem totižto přivalila neznámá entita a ošklivě do ní vrazila („Ow!“ tak to pořádně bolelo!). Giuseppe, zapomenuta ve své hlavě, automaticky vyhrkla: „Nestalo se vám nic?“ Co by dělala, kdyby vlkovi nárazem třeba omylem zlomila vaz? Těžko by mohla jít prosit Ghaayel nebo Kettua o radu - ti by jí dozajista nahlásili rodičům, a kdoví, jakých trestů by se jí dostalo. K poddaným samozřejmě jenom s úctou, aby prezentovala svou krev!

Tento den byl pro místní princeznu dlouhý – až moc dlouhý. Zkoumání barevných rybek ji dlouho nebavilo, nacvičovat s otcem jakési prazvláštní pózy užitečné k boji (proti čemu? Nebo komu? Chystá se na nás snad nějaké nebezpečí? To bych ale určitě neměla být v prvé řadě mašinérie rytířů!) také ne. Prakticky celý svůj den tak strávila sbíráním mušliček, ulit a hvězdic, nebo jiných pokladů, které jejich pláž skrývala – i to ji dnes avšak k smrti nudilo. Bude to takhle navěky věků? Bude se ještě někdy v životě bavit? Možná – to až Arrakis zase vyvede nějakou bizarní hloupost a dostane za to za uši. Nebo Sylvester!
Ach, jen co pomyslela na svého méně vyvedeného bratra, už-už jí začalo být prazvláštně. To jeho mluvení k zvěři… Jak dlouho si na to ještě bude hrát? Vždyť to byl holý nesmysl – komunikovat s tak nízkou formou života, ha! Skoro, jako když jeden komunikuje se svými poddanými, no ne? Až na Ravonnyho, připomněla si spěšně, až na mého kamaráda.
Protože se začalo smrákat, vydala se krémová omladina vyšlapanou cestičkou domů k noře.

Zalichotilo jí, že pochválil její jméno – poznámka k jejímu Veličenstvu nicméně nikoliv. „Jistě,“ hmkla tišším hlasem, pokyvujíc: „Vskutku, ano. Měli šťastnou tlapku při výběru.“ Ale její jméno bylo přece jen její, né Voltaire, kteří si dozajista jenom vymysleli první věc, co jim zněla dostatečně royalisticky! Nebo tohle jméno dostala od svého otce? Možná, že to také bylo součástí prazvláštní dohody, jejíž působnost v jejich rodině – v jejich domluvě, karikatuře rodiny – doteď působila pramálo logicky. Ať se Giuseppe snažila, jak chtěla, mnohé jí ještě unikalo.
Ocásek se jí začal polehoučku houpat, jako když kočky zdlouhavě přemýšlejí a pozorují. „Vypadal jste v tom boji velmi chrabře. Nechtěl byste se stát našim rytířem? Je to velmi ušlechtilé postavení, také vážené. Sama jsem přemýšlela, že bych se k nim přidala,“ promluvila, aby jim konverzace nestála – mít uši plné ticha, to by si je byla radši urvala! „Ale sama bych se bála.“ Arrakis se určitě bude takřka topit v povinnostech budoucího krále, Dante byl povětšinou mozek jejich operací a Sylvester… Sylvester byl… Unikátní. Jiný. Divný.
„Myslím si, že by nebyli všichni vlci smutní,“ vysvětlila si lehkou logikou dospívajících – pokud něco neplatí pro ni, těžko to bude platit pro ostatní. Ale… plakala bych? Hloupá otázka: plakat se na veřejnosti nehodilo. Stejně jako se nehodilo krčit (náhle se před Enkiduem trochu srovnala a prohnula záda, aby působila elegantněji), mračit (na pysky se jí dostal drobný úsměv, který jen stěží vyšplhal až k jejím očím) a nesmyslně klábosit (o to naštěstí nemusela mít starost).

Po střetnutí s prastarým dědečkem, S’Arikem, si Giuseppe mnohé utřídila v hlavě a rozhodla se, že je načase se konečně přestat vyhýbat té rodině, kterou má po celou tu dobu přímo před nosem. Zřejmě na tom všem bylo něco výjimečné, citelně skoro posvátné – mít svou rodinu po celou tu dobu na blízku, a přesto se jí snažit koutkem své duše vyhýbat. Proč – protože se jim skoro vůbec nepodobala? Nebo se bála, že nebude mít dosti prestiže? Budeme si jiní, to je jasné. Vždyť byl jejich otec stará škola, strýc – také tak starý, jako praotec? Ať už pravda ležela kdekoliv, vlčice se konečně jala vyjít vstříc jednomu ze svých bratranců a poznat, co je vlastně zač.
O Khalanovi ve smečce mnohé neslyšela – snad jen nabyla jakési prchavé domněnky, že ho jeho matka či otec příliš neznají. Necítil se její bratranec opuštěně, maje rodinu blízko, a přesto v tak vysokém kruhu? Snad dnes dojde pravdy a nalezne odpovědí, po nichž touží. „Khalane,“ zvolala se zdvořilým úsměvem, jen co si vlka – velmi, velmi atraktivního urostlého mládence – povšimla. Schůzku si tu domluvili už před jakýmsi dnem, a tak jim měl být dnešek osudový. „Jsem ráda, že tě vidím.“ A co bude dál, co říci teď? Zdvořilosti, ach, kámen úrazu! „Jak se… Jak se dnes máš?“

Arrakis - dějství dávno před akcí
Rozšlapat – to jako myslel ty mušle? Podezíravě se po něm podívala, ale až tak markantní váhu tomu nedávala. Vždyť to byl její bratr, propána-jána, to jí alespoň trošku mohlo poskytovat nějakou ochranu, ne snad? Určitě by nechtěl, aby o tom vylila své srdíčko otcovi: u matky měla jakési nepatrné podezření, že by u ní moc nepochodila. A vůbec! V písku by se jich dozajista našlo dosti, které by mohli zničit spolu. Když už se do něčeho vrhnou její bratři, proč ne i ona, že? „Se uvidí,“ konstatovala proto, „sou tvdé.“
Bylo těžké zadržet smích, který ji na úkor jejího bratra bublal v hrdle – zájem o jeho zranění ale s každou chvílí stoupal a přebíjel její potřebu se mu pořádně vysmát, protože se děly věci věru nevídané. Ranka byla minimální, takřka zanedbatelná – snažte se to ale vysvětlit děckám, co na takové věci neměly nikdy přímý pohled. Možná, že by se měl Nihil činit, jinak je novodobý Azaryn předčí ve výuce mladistvých! „Si tam celý šervený,“ zamračila se, dosti zmatená tím, jak to mohlo být možné, „tos jed něco šervenýho?“ Nebo to měl před chvílí na klepetech ten prapodivný tvor z hlubin moře, co kraloval její hromádce?
Dlouze hmkajíc, Giuseppe nakonec bratrovu tlapku pustila a podívala se na svou vlastní – na pláži byla dost dlouho na to, aby jí to zvíře také stihlo obarvit, aniž by si toho byla všimla. Nakonec to ale vzdala, a namísto toho nevinně zamrkala po Rakisovi: „Zkus to ochutnať.“ Vypadalo to sladce, ne, že ne!

Dešťové kapky na dotek studily a nepůsobily jako společnost, se kterou by měla být před očima jejího Veličenstva či jeho koncilia viděna. A přesto! Óch, jak těžké bylo odtrhnout své oči od té přenádherné scenérie, co se jí tak nádherně rozvíjela před očima. Všechno se jí zdálo zelenější, barevnější, a to její dušičku náramně těšilo.
Její Výsost Riveru bylo těžké nezastihnout – mladá vlčice se už snad od jejích prvních vzpomínek na rodinu a smečku vůbec vždycky pohybovala někde v pozadí, pilná a aktivní tak, jak vlci její krve zjevně mají být. Těšilo ji, že tentokrát se jí povedlo tetu zastihnout přímo v nějaké akci – jak se jí zdálo -, protože to znamenalo, že se jí konečně bude moci dotázat, co vlastně dělá. Všechno to Giuseppe doposud přišlo jako pořádná alchymie, a tak se těšila z toho, že konečně přijde pravdě na kloub: jak by taky ne? Mít za tetu kouzelnici, jež kdejaký zdánlivě nudný, šedavý kamínek přemění v úžasné umělecké dílo-…! „Dobrý den,“ usmála se s takřka nepostřehnutelnou jiskřičkou, co její pysky pozvedla o kus výš, když vyřkla: „princezno.“
„Pomůžu vám,“ řka ihned, co si povšimla trápení Rivery – už-už byla na všech čtyřech a pospíchala, aby byla jakkoliv užitečná. Třeba by se za ní teta mohla přimluvit u jejího Veličenstva? „Máte toho opravdu hodně. A jak jste celá mokrá! Měli bychom vás ihned osušit, abyste nenastydla,“ řka zdvořile, očividně trochu nerozhodná mezi tím, jak k ní přistupovat. Sluší se tituly, vykání? Vyžaduje teta to, co její matka?

Zraky jí zlobily a zkoumavě pluly po zevnějšku Enkidua – opravdu se nezdálo, že by utržil nějaké fatální zranění. Škoda, či nikoliv? Vypadat jako ostřílený bojovník by v naší smečce jistě znamenalo jistý výsadek. A mít ve svých řadách takové vlky – óch, to by si druzí byli rozmyslili, co si mohou dovoliti!
„Mé jméno je Giuseppe,“ ocásek se jí zlehounka zhoupl. Ach, jakou měla náhlou radost z pozornosti, které se jí dostávalo! Oba její rodiče se jí samozřejmě věnovali dostatek, ne-li víc, než měla norestská sorta rodičů u svého potomstva ve zvyku – mít však hned tři z bratrů, kteří se málokdy zastaví-! To se do jednoho také umělo pramálo přepsat. Měla to tak i její teta? Ach, Rivera! „Ale princezny jsme tu dvě,“ dodala spěšně, vzpomínaje na krémovou vlčici s tak vřelým úsměvem, až se i sluníčko a jeho paprsky musely zastydět, „má teta, její Výsost Rivera, je také princeznou. Splésti si nás je avšak těžké.“ Doufám. Anebo byly všechny princezny stejné? Pokud by se měla podobat více své tetě, než jejímu Veličenstvu Voltaire, možná by se nezlobila tak moc, jak si zprvu myslila.
Obočí se jí nepatrně zkrabatilo nad tím prazvláštním obratem, který použil. Rány na duši? Duše byla nehmotná, jak ta mohla krvácet? „Co tím, Enkidu, myslíte?“ vyzvídala, nasazujíc na tvář grimasu, co naznačovala její zájem. „Ovládá sir Sol nějakou magii, s níž se vám dostal do hlavy?“