Príspevky užívateľa

Tlapku na srdce – kdo v téhle monarchii mohl Ravonnyho v čemkoliv předčít? I Arrakis by se dozajista třásl strachy, kdyby její kamarád roztáhl svá obrovská křídla a všem ukázal, komu tahle země vlastně patří! Vlci s křídly v sobě nesli jakýsi nevysvětlitelný půvab a vzbuzovali v Giuseppe prastarý, primitivní pud němých výkřiků a obav, s nimiž se neuměla vypořádat. Kéž by jednou došlo dne, kdy by se i ona mohla vznést k nebesům a dotknout se hvězd na jejich klenbě...
Tichounce si povzdechla, než se její ouška zvedla za dosud neznámým hláskem. Ach – my o vlku, vlk za dveřmi! Nevinně zamrkala, jak se na panenky slušelo, a na pysky vnesla nádech úsměvu. „Vskutku přenádherný den, ano.“ Vlky přec nelze odsuzovat jenom na vzhledu a pokud si Enkidua přála poznat, budiž! Nechť je tohle její příležitost, museje ji chytnout za pačesy! „Enkidue,“ zdvořile kývla, „nebo Enkidu? Vaše jméno je mi lehce... exotické. Ale krásné, to ano.“ Óch, ještě ani nezačali konverzaci, a ona už má, zač by se omlouvala! Potupné, tak potupné!
Co naplat – bude s tím muset žíti. Nyní by se však slušelo vyměnit si pár zdvořilostí a třeba vlkovi ukázat, jak pro příště komunikovat s její matkou, co si na takové věci dozajista potrpí: „Hojí se vaše rány dobře? Váš boj se mému očku zdál poněkud ukrutný.“

Každý se občas cítil tak, že by si rád vyškubal všechnu srst - že? Nejeden by se malátně potácel těsně za hranicemi své vlastní smečky, aby ho nikdo nepřistihl při nevysvětlitelných nevolnostech, které nechtěl nahlásit léčitelkám - že?
Přestože si Giuseppe racionálně uvědomovala, že její rapidně proměnlivý stav jistě stál za bližší výzkum, po řečičkách a kosých pohledech její matky se jí mezi jejich léčící sortu smečku absolutně nechtělo. Ale číst mezi řádky a záhadnými, takřka nečitelnými posunky její matky - to taky nebyla věc, kterou by si užívalo kdejaké dítě. Co když na ně prostě byla naštvaná proto, že jí někdy (omylem!) podsunuli nějakou špatnou bylinku? Její Veličenstvo by je bylo spálilo na uhel, pomyslila si, v tlamě kovová pachuť, bylo by je exilovalo, nechť je nemá na očích. Ale kdoví, jak by se Voltaire nakonec rozhodla? Měla by smilování - roztrhla by roh hojnosti, dala jim milosti? Usmála by se, zmínila, že chyby děláme každý?
No, pokud chyby dělal každý, pak to dozajista nemohlo platit pro jejich rodinu. Její Veličenstvo nad nimi bdělo jako jestřáb, jeho koncil jejím bystrým okem - a bratři... Čím starší byli, tím výš, nemožně výš byli! Jednou dojde dne, kdy se jim nebude moci vyrovnat, natož byť jen podívat do očí - a právě tahle představa ji neskutečně stresovala. Milaga, usmyslila si, odnepaměti hlásala uniformovanost. Jak se má ale vyrovnat někomu tak nedotknutelnému? Tak směšně vzdálenému? Co udělali, to považovala za dobré – co nevykonali, to také tak. Bylo to jako být vězněn na rozviklaném korábu, jehož stálost prchala s každou odsýpající sekundou.
Nebýt její tety-…

Přátelství byla těžká věc, kterou ne každý mohl ve svém životě mít - bohužel nezáleželo na krevním původu (ten její určitě nebyl tak úžasný, jak jí bylo podněcováno), nebo výsadním postavení daného vlka. Všechno si musel, zdálo se, oddřít, a ani pak to nebylo zaručené. No není to k uzoufání?, pomyslila si, cítíce v ústech zahořklou pachuť ryzího odmítnutí, není to prachobyčejně sprosté? Maje tolika rodů, tolika velkolepostí, a sic - nikdo, kdo by byl s to být mým blízkým! ...Což mohlo (ale nemuselo!) pramenit ze skutečnosti, že se Giuseppe o přátelství nikdy příliš... nesnažila.
Měla Ravonnyho, a ten jí dosud stačil. Jenže čím větší byla, tím větším se zdál i svět a možnosti, které sebou nesl - hranice už nebyly obávaným, zakázaným jablkem stromu poznání a cizí vlci nevypadali jako neporazitelné obludy. Ačkoliv poutník Enkidu jako nějaká doteď vypadá, pomyslila si se zlomyslným křenem. Tak-tak, jak na tom vůbec byl jejich novodobý přírůstek? Možná by nebylo na škodu se podívat, jak se mu vede! V boji vypadal docela chrabře, ale kdoví, jaký je vlastně uvnitř, pod vší tou tvrdou schránkou a legračními rohy? Nebyly pranic pěkné - ne tak, jak je má pěkné Ravonny.
Óch, jen co na černavého vlčka pomyslela, už-už se jí zvedl tep a srdéčko křičelo do všech stran! Možná, že by nebylo na škodu se podívat za jejich léčitelkami? Ačkoliv - ne, to zavánělo zcela dobrovolnou popravou a Pippa si nebyla dvakrát tak jistá, jestli se takovým praktikám chce vůbec vystavovat.

Kdyby jeden nahlédl do minulosti jejich rodu, shledal by za nesmírně zvláštní, jak často spolu panovnická rodina trávila čas. Vlčata tak ale ostatně mohly růst dle ideálů a vzorů svých rodičů a jejich vlastních rodičů, kteří v nich zanechali jakousi stopu - sličná krev si tak dozajista zajišťovala, že se nástupnické generace v životě nedostanou do takových situací, ze kterých by si nevěděli rady. Nebo - naučí se, jak z nich vybruslit. Případně - jak takový chaos způsobit a šířit pro dobro sebe, či svého lidu. Zájmy panovníků ale přece stejně odpovídají zájmu jeho lidu, že? Kdo nesouhlasí, toho ať smete pohroma!
Hluboké přemýšlení náhle přerušila otázka jejího otce, nad níž zahmkala. Museli být nastrojení jako na svatbu, či pohřeb - i proto si dnes ostatně pořádně vyzdobila svou vrbovou korunku -, tak to jistě nebude jen tak! „Ano,“ řka nakonec, zdrženlivá, pokud by se to náhodou nelíbilo jejímu Veličenstvu. Kde se ostatně potloukal děda z její strany?
Své výslunní si panovnice i budoucí panovník jistě museli dosti užívat, a tak se mladá princeznička držela nejblíž k boku otce. Vypadá dědeček tak, jako on? Nemá náhodou křídla? Ách, co by za to jeden byl býval dal! To by třeba ještě existovala velmi malá pravděpodobnost, že až ona sama dovrší dospělosti, jaké se jí jeden-dva páry povedou sehnat. Samozřejmě, že křídla nerostla přes noc, to vědělo každé děcko - ostatně to také pozorovala na svém věrném kamarádovi Ravonnym, jehož černavá křídla rostla do krásy. Ale přesto, odporovala rozumu dále jakási tenká, krátká struna naděje. „Je také tak velký?“ optala se, protože bytostně nesnášela, když konverzace náhle ustane, „já jen, aby na některé z nás z té výšky viděl. Teda, aby se mu nezamotala hlava, když už je tak starý,“ zmínila. Nedejbože by museli volat tu modrou, okřídlenou?

Vrána k vráně sedá a když jedna zavolá, zbytek její rodiny bude vždycky následovat, nehledě na zanedbatelné detaily roztroušené po okolí. Giuseppe se po vzoru zbytku její rodiny také přišla podívat na dnešní sešlost, která jí byla dosud prezentovaná jako ohromná zábava a nezapomenutelná zkušenost, kterou v srdéčku bran jejich útulné smečky už nikdy nebude mít příležitost zřít. Kdyby tak vlci byli bývali znali mého bratra!, myslila si s trpkostí i sotva znatelným úsměvem, myslíce na Arrakise, budoucího vévodu, ba dokonce i samozvaného mesiáše -
Ale to by se příliš předháněla: do budoucnosti přec mohl zřít jen jejich drahý Kettu Saarinen, jehož rezavý kožíšek v řadě hrstky nihilských zřela kdesi u jejich donedávna zelenavého Sola. Vlastně jí to připomínalo, že chtěla vyhledat jeho společnost - zdál se jí jako partie, s níž by bylo dozajista vhodné být viděna. Ale kdo ví, kdo ví! Jeden den může býti netknutelnou ikonou, a v den druhý bude na pranci, hnán našimi příbytky - lynčován, exilován. Tak takový už mohl být život nihilský, zda-li tu byl takový odvážlivec, který nedal pozor na svůj ostrý jazýček. Zraky jí přitom zabloudily k modravé, vyhlášené léčitelce, jejíž pysky značily jakýsi zcela privátní šepot. Oh? Takřka jako spiklenec, že? nenechaly jí vrtkavé myšlenky, s nimiž jí nepatrně stoupala srst na zátylku, bez kusu studu!
Jejímu veličenstvu naneštěstí netrvalo rozhodnutí dlouho, a katovská čepice tak padla do rukou Sola. Rychlým pohledem zjistila, jak se na to tváří její rodina - ti v tomhle tématu dozajista budou zkušenějšími a vzdělanějšími, než-li ona sama. Nejdéle její netknutá grimasa utkvěla na Arrakisovi, v němž jako sestra samozřejmě viděla takřka tekuté zlato třpytíc se v jeho přenádherných očích, ale i od toho nakonec odvrátila tvář - byla tu, aby přec reprezentovala a zírala na věci naprosto diverzního druhu. Kéž by tu tak byl Ravonny.

S pochopením, kterého mohlo vlče jejího věku dojít, mu pokývala. Tak tohle byla ta bolest, se kterou se má i nemá v životě setkat - pozoruhodné, a to věru velmi! Však ona už si to jednou vyzkouší, až k tomu najde vhodnou příležitost a tiché místo, kde by jí za to nemohla maminka vytahat za ouška. ...To by ale samo o sobě posloužilo jejímu chtíči, a to se zaručeně hodilo! Tak, a bylo rozhodnuto - musí vyvést nějakou hloupost, aby se jí dostalo nemalého fyzického trestu, při němž by přišla na kloub bolesti. Jen aby jí to dobře dopadlo!
„F-fákt?“ vyhrkla ze sebe celá usměvavá, už-už skákaje na jinou nit, „jíbím se ti?“ Jeden se přece musel ujistit, než s něčím počítal! Takřka automaticky si poupravila pírko, aby se mu líbila dvakrát tak. „Tvoje kjídla jsou moc, moc pěkné,“ upřesnila mu ihned nato, „taky bych je chcijela!“ Ale to už by jeho monarchu Voltaire asi dostalo do hrobu, pokud už ji k tomu nepohnal Arrakis. Zjištětí, že jeho sourozenci jich mají také, dokonce ještě víc, ji ani v nejmenším nepotěšila - protože už si vymyslila, že jí jedny taky narostou, až zestárne, nabyla náhlé konkurence ve formě jeho sestry. A to přece nesměla nechat jen tak! „A-ale ty tvoje...! Ty jsou nej,“ chtěla ho okamžitě získat na "svou stranu", aniž nějaká dosud byla, „ujčitě větší. A hezzčí! A umíš líp jítat, jako pták!“

Souhlasně přitakala svému bratrovi, jehož dozajista čiře empatické slovíčka stromu polevily v jeho jim neznámém trápení. „'Šicko bude,“ dodala, sama mu chtěje napomoci. Ale mluvily vůbec takové stromy - byly schopny rozumět vlčí řeči? Pro děti jejího věku takové věci byly prachobyčejné detaily, na které se pro vyšší dobro nevinnosti jejich dušiček zapomínalo. „Malý, malý,“ pohladila to nato.
Jejich zlomyslný plán jí byl přece jen v něčem o cosi bližší: „Naženěm je na sladké,“ dumala nahlas, aniž by s takovým lovem mravenců měla převeliké zkušenosti. Co ale jeden při terorizování jednoho ze sourozenců neobjeví, že? A v tom jí svitlo, že vlastně mají ještě dalšího bratra, a ten - „Sylv! To je ono! Ten to umí se zvíjátky, né?“ navrhla, krátký ocásek mávaje v jarním větříku, „ten by nám ujčitě pomoh!“ Ale kdoví, kde je tomu konec. Asi se zase motá za nějakým motýlkem, za to by dala tlapku do ohně! Klidně i dvě!
S neskrývanou zvědavostí pozorovala, co se se stromkem - popřípadě jejím bráškou - stane. Čekala, že zasyčí, nebo začne plakat ještě ustavičněji, než určitě dělal doteď. Jenomže... Jenomže strom tam dále stál, nehnul ani brvou a vlastně vypadal trochu... Znuděně. „Uh,“ řka, v hlase se mísíce zmatení a čisté zklamání z toho, že nedošli žádného wow efektu, „tak to aši nebyl... Jé, dívaj!“ a dřív, než stihla zkorigovat myšlenky, už-už poukazovala na bratrovu ulepenou tlapku. „Vypaďá to jako sliz! Eww!“

Všechny cesty vandrácké, říkalo se, vedou do srdéčka Nihilských - což byl dost možná důvod, proč se Giuseppe dosud nejala vydat byť jen jejich okraj, cítíce se v teple rodného hnízda v naprosté spokojenosti a veselí. Jeden krok kupředu, druhý zase za - býti tak motýlkem, óch, to by bylo jednodušší, jemnější - krásnějšní, než sta jasanů při žhnutí slunéčka na horizóntu! Tlapky se jí k její osobní (převeliké!) radosti po zdlouhavém tréningu všech cest nepletly jedna do druhé a ona se tak mohla nést s jakousi grácií. Vznešeností, ne-li, myslíce na její royalistický, svrchovaný druh čistokrevného aristokrata.
Chtělo to ty nejlepší geny, jaké nuzný prostor Norestský poskytoval: a protože se ve starých rodech dosud neodpustilo od křížení významných vlků pro smečky mezi sebou, Platón a jeho představa o totalistické společnosti byly naštěstí zachovány - stejně tak jako rody Milaga a Falcone y Gracewood, jejichž nositelé si mohli oddechnout. Zajistili svou velectěnost pro krev novodobé generace a teď už bylo jen potřeba zajistit, aby nedopadla tak, jako ty méně povedené kusy, které neodpovídaly ani tomu, či onomu. Ale výjimky nakonec potvrzují pravidla, že?
V tuhle chvíli si nad ničím takovým nicméně nelámala svou hezoučkou hlavičku, protože od takových starostí měla ještě daleko. Ale dlouho to také trvati nebude, než i jí najdou hlavy, řídící páky jejího osudu, nějakého nehezkého, starého a oplzlého syna alf, že? Kvetla jako jediné kvítí mezi trsy trávy - takovou věc jeden jen těžko přehlížel.
...Aby pravdu řekla, vlastně toho zvládala přehlížet poměrně dosti. Snad už jim špatný zrak koloval v krvi, která byla ostatně také čímsi infikována - jakoby vyšší moci drtivě odmítali jejich bytí a chtěli je zahubiti, přirovnávajíc je k obyčejným mravenečkům, co ledabylec lehko svou mohutnou tlapkou usmrtil.
Rozjímaje nad svým osudem, mladá princezna se vydala vně dosud neprozkoumané jeskyně, a trpělivě, s mlčením a pokorou, pozorovala její historii.

Ach ano, „ó né, pravda!“ Kdoví, jak daleko by za doktůrky museli na svých maličkých tlapkách utíkat. Zvládli by je zastihnout? Dostatečně včas, než jim chudák strom vykrvácí? A navíc, pomohli by jim vůbec? Už několikrát si povšimla, že si jedna z nich občas s Voltaire vymění nepříliš úsměvný pohled. Rozum z toho neměla, to bylo jasné - ještě, aby jo, vždyť by jí to zjizvilo na zbytek jejího života! -, ale nabírala z toho... Takový... takový zvláštní pocit.
Bylo jen štěstí (a tak trochu zázrak), že za žádným z toho jejich léčitelského koutku nemusela! Tvářit se, jakoby nic, to by určitě nezvládla. „Postajáme se my.“ Bude to muset stačit.
„Musí ťo moc bolet,“ posmutněla trochu, jen co ke stromku přišli. Osamocený, krvácející - v jejích očí naprostý odepsanec, kterého bylo hodno litovat! Empatií její rodiče moc neoplývaly, a tak za právě tuto vlastnost mohla být vděčná jednomu moc hezkému, okřídlenému vlkovi, kterému před nedávnem začala říkat nejlepší kamarád. „Chudák,“ hmkla jen, „tohle Rakisovi oplatíme! Ďáme mu mjavence do pelíšku!“
Hned nato mu pokývnula hlavičkou, už-už čumáčkem a očima zkoumajíc, co se tu v lesíku mohlo na takovou ránu přilepit. Co se vůbec dávalo na takové rány? Mohlo se vůbec ještě něco udělat, nebo je se stromkem ámen? V tu ránu zraky vykulila po mechu. Vypadal heboučce, jako srst, a ta přece jen vždycky nasákla hodně vody, né? „Kukaj! Tohle, možná?“ navrhla, jen co k Dantemu kus mechu donesla.

„Díky!“ S hrdostí malého vlčete pozvedla svou hlavičku a zarovno s tím i ocásek, ráda, že ji Ravonny takhle prakticky uznal za jakousi svrchovanost síly. Hlavně, aby si na takové chování od ostatních nezvykala, nebo to ještě jednou dopadne zle! Na druhou stranu to bylo... až intoxikující, slyšet tak hezkou pochvalu od vlka, co na tom sám musel být skrz hrátky se sourozenci dost dobře. Nebo to vůbec dostat, takové líbivé slovíčka!
Její rodiče se v tomto ohledu zdáli být trochu skromnější, pragmatičtější vůči všemu živému - samozřejmě, že nebyli vysloveně tyrani, nicméně... No, emocím by se oba dva mohli naučit trochu líp. A to Giuseppe ještě nepotkala svého dědečka, jéminkote! To teprve bude skok do ledové vody!
Zadumala. „Pšejde? A to rychle?“ tak proč bolest vůbec v prvé řadě existovala, pokud nešlo o něco, co si mohla nechat? „Mně žíkájí, že si nemůžu nic udělať, abych byla hezká,“ zjizvené princezničky přece za ženušky nepojme nikdo, že! A mít jen jediného ženského potomka, co by se jednou dal využít k nějakému smečkovému smíření, či snad jako válečnou trofej, to holt nebylo pro monarchy dvakrát tak ideální. „Ale chci to zkusit, tu bolest,“ uzavřela nakonec svou úvahu. A co takhle si, Pippo, zkusit právě tu emocionální?
Objetí bylo něco, co se vlčici náramně líbilo. Mohla se tak bezostyšně dívat po jeho křidélkách a pocit, že je v něčích packách, byl moc, moc příjemný. Doma na takové žel nikdo moc nebyl, ačkoliv si Giu už několikrát říkala, že její tetička se přece jen něčím od jejích rodičů... Liší? Vyčuhuje? „Já taky!“ zahmkala nakonec s úsměvem, „Dante a Rakis, tmaví jako ty a Sylv! Má jád ptáky, “ popsala. Musí se s nimi přece pořádně pochlubit! „Ti tvoji mají taky kšídla?“

Jak se hezky vyjímalo na její světlounké srsti, nejrozzářenější ze všech sourozenců, že? Takové krásné, byť očividně čímsi nevyhovující - ale kdoví, zda si to hoch, od kterého jej dostala, jen nevymyslil, aby jí udělal radost. „Čejný - jako Rakis, velká kšídla a roh. Takový... milý vlk, moc milý! Hezký, moc taky. Ale jenom můj, Sylvie!“ ...Přesně typ, který jim dost možná popisovala samotná matka, aby se od něj drželi dál, že? „Kamajád. Můj velký kamarád!“
Ravonny byl čím dál větším objektem jejího zájmu, a Giuseppe si ho hodlala jakkoliv udržet. Co kdyby mu tak dala nějaký vlastní dárek? Kus chlupů se jí nepozdával (ještě by z ní byla ošklivá ochechule!), končetiny by jí chyběly... Zadumaně pohlédla na svého bratříka, oči zamlžené ustavičným přemýšlením, ale tvář celá usměvavá. Div ji škřane nebolely, čest krve milagovce nepálila, že si dovolovala projevovat emoce takhle na veřejném prostranství, kde si ji mohl každý potulný prohlížet! Možná bylo jen dobře, že smečka nejnovější přírůstky panovnické rodiny příliš neznala - kdoví, co by jim byli schopni udělat. Na takového Arrakise by si ale určitě jen těžko troufli; sama se ho občas bála, a to v něm viděla vzor! „Ptášci odletí,“ konstatovala nakonec, „jenom skáčou. A pak odletí pjyč a ty je už neuvidíš. Nikdy!“ Takřka se po bratrovi zamračila, jak o tom hovořil! To mu jako nebyla dost dobrá, nebo co? V tu ránu se jí ale zvedla ouška čistým zájmem, „a kam? Ty?“

Ach ano, čas plynul tak paradoxně rychle a pomaličku zároveň, jako místní moře - vlny burácejíce ve svém vlastním neštěstí narážely o místní žalostnou napodobeninu útesů a vydávaly ze sebe takový zvuk, co přilákal i právě tuhle malou princezničku. Giuseppe si velmi dobře uvědomovala, že to bylo jedno z míst, které jí měly být zakázané: však to bylo to - měly. Skutečnost a tvrdě zavedené pravidla v ní žel málokdy odpovídala tomu, co se opravdu dělo, že? Ani tak prestižní rody, které jí kolovaly krví, nemohly tomuto osudu utéci.
Nepříliš zamyšlená princeznička znuděně tlapkou drcla do kamínku, který ji k tomu přímo prosil, cítíce, jak na ni pomalu natahuje své spáry pořádná únava. Kéž by ve smečce měla nějaké hračky! Ovšem, pro dobrý rozvoj bylo nutné, aby si dítě samo vymýšlelo reakce na podněty a rozvíjelo svou kreativitu alespoň nějakým způsobem, jenomže činit tak den co den, po boku těch stejných vlků - bratrů, protože si nedokázala představit hrát si s jeho veličenstvem -, to přece nemohl nikdo vidět jako reálnou eventualitu, s níž by Pip mohla navěky věků existovat a žít.
Až na Ravonnyho - Ravonny byl... Jémináčku, kde by měla začít? A bylo vůbec moudrým začínat, takhle na očích ostatních vlků?
Jen co na svého kamaráda pomyslila, už-už natahovala packu, aby celá nervózní zkontrolovala, že jeho pírko stále svorně nese a pysky se jí přitom roztáhly do bezděčného úsměvu. Její kamarád byl kolosálně odlišný od toho, co vídávala u svých drahých bratrů a sebevíc je milovala a chtěla vždy po svém boku, tahleta novinka jí byla... Líbivější. Přívětivá tak, jako když se jeden napije teplého, voňavého čaje, díky němuž se cítí, jakoby plul na obláčcích.
Kdoví, kdy si Bellanna povšimne, co dcera Voltaire nosí za svým ouškem? Bude si myslet, že to byl dárek, anebo jí její radikální mysl vytvoří obraz ohyzdného tyrana, co oškubal jejího drahého syna téměř na kost?

Za ouškem zrovinka měla pírko, které získala od jejich údajného rodinného nepřítele a jejího nejlepšího přítele, Ravonnyho - Sylvesterovi tak občas nenápadně naznačila, aby se podíval právě tak, že povytočila svou hlavičku. Pírkem se chlubila na každičkém kroku, který provedla: jen před rodiči se jej jala skrývat, protože se obávala, že by jí ho vzali. To by si tak mohli zkusit, hned by poznali, co už odkoukala od dospěláků za chmaty, slovíčka a kopy!
„Pro tebe,“ usmála se a tlapkou ho drcla do čumáčku, snad ho chtěje strčit či zašlápnout tak, jak už párkrát viděla činit Arrakise, „pro tebe, protoše ty sám.“ No nebyla to úžasná sestřička, že se takhle snažila starat o jednoho ze svých trochu zaostalejších bratrů? Sylvester byl v jejich vrhu snad až proslulý tím, že byl ve všech věcech tak trošku specifičtější, ryze svůj - a ačkoliv to rozhodně (zatím, co ještě byli děti) neznamenalo nic neslušného, Giuseppe cítila potřebu ho právě takové věci... Naučit. Ne, to nebylo to správné slovíčko - přeučit. „Co ty tu?“ Optala se jej nakonec, nevinně mrkající očima na jeho rozvalené bříško. Hlavně nesmí dát najevo, že se jí v hlavě rodí jakýsi ten záludný plán!

Pysky se jí rozjely do toho největšího úsměvu, který kdy za svůj život zvládla vykouzlit na své tváři. „Ano, opravdu!“ přitakala mu ihned. Ravonny a Pippa od této chvíle budou neodlučitelnou dvojkou, právě o tom byla vlčice přesvědčená - hlavně o tom ale nesmí moc vykřikovat, ani jeden, neboť by je jejich matky taky mohly ohnout přes koleno a pořádně jim dát. „Budeme jako... Jako...!“ ještě nikdy přátelé neměla, no a přirovnat ho k bratrovi, to jí nepasovalo už tím, co o jejich statusu tu a tam zmínil jeden z rodičů. Teda, okřídlený vlček by se možná trochu jejímu tátovi podobal, ale...! „Jako my. Tak.“ Kéž by znala víc slovíček, kéž by už byla dost stará na to, aby to mohla říct hezčeji, hezky od srdíčka!
„Asi... asi ne-e,“ zadumala hned nato, „sem... opadrná. Moc, moc opadrná! A dycky vyhjaju,“ zmínila jen tak mimoděk, neboť cítila, že se před tmavým vlčkem chce alespoň trošku vytáhnout. „Jsem fáakt šilná.“ A jak by si to Ravonny mohl zjistit?! Kdyby se k její rodině přiblížil, chlapec by byl zjevně bohužel vyhnán z Nihilu; tak už holt špatné vztahy Bellanny s panovnicí asi chodily. Jaká to škoda - vždyť jejich děti jsou k sobě očividně empatičtější, než obě dvě dohromady! „Ty máš bráky?“ A pokud ano, kolik jich měl? Že by ho i počtem tří mohla trumfnout!
Zmrzla jako socha vysoko ve Svatyni jejich území, nemaje však dostatečně vysoké sebezáchovy, aby se nezačala usmívat jako měsíček na hnoji. Jak mu šla práce šikovně od tlapky, no přímo jedna radost! Opatrně si nahmatala, kde pírko bylo a zatímco se jí ocásek pohyboval o sto šest, Giuseppe veškerou svou radost přesunula právě na rohatého. Chudák, pokud neměl rád cizí dotyk a věru velký šťastlivec, pokud ano - princeznička ho totižto vcuku-letu vtáhla do pořádného objetí. „Díky, díky!“ vypískla nadšeně, „je šupr!“

Dvakrát tak váhala nad tím, zda by se mu měla svěřit - brzičko jí nicméně došlo, že pokud by si udělal svou vlastní kupičku a hověl si na ní jako drak, určitě by mu to dalo míň důvodů, proč brát z jejího. „Tady 'šude v píšku,“ pokrčila nakonec rameny, „u vody. Je jih tu moc!“ Kdoví, zda jim zrovinka tenhleten plac z celé monarchie nebyl zakázaný tak, jako hory - voda lehko vlče smete, nebude-li dost opatrné, to už si v Nihile pár vlků vyzkoušelo. Nebo by se vlnám ubránilo? Mimoděk se přitom podívala po Arrakisovi - na tom by se to možná dalo vyzkoušet!
Jenom kulila oči nad tím, jak se bratr jejímu dosud neporaženému generálovi vzpouzel. Tak k tomu se ani za mák nebude přibližovat, nuh-uh! „Rakisi, asi-“ vyhrkla hned, sama maje zkušenost s nevrlostí té malé chodící palice. Dřív, než však stihla něco dodat, bylo dokonáno - a to už si Pippa rozmyslila a konečně hopsa blíž ke svému bráchovi, aby se mu podívala na tlapku. „Je zlý,“ pokývala hned smírně, „moc zlý. 'Ce to ho znit-čit,“ navrhla ještě. Co se však černavému vlčkovi stihla podívat na tlapku - „huustýy, kukaj!“ a aniž by v tom mohl mít jakékoliv slovo, uzurpnula si jeho tlapku do svých, aby se mohla blíž podívat na maličkou rýhu, co krab nechal bratrovi na polštářku. Z bráchy bude ještě gangster!