Príspevky užívateľa

„Nojó, nikdy ho uš nedám!“ Ještě, aby jo! Dante by však nepochybně dělal hezký doplněk každému - na koho si v později v dospívání ukáže, toho jistě bude mít. Kdo by nechtěl mít tak milého vlka za kamaráda?! „'Šichni budou kůkat!“
Nebylo to nakonec přímo úžasné, mít samé bratry a žádnou sestru? Kdyby se jí v tuhle chvíli byl býval někdo zeptal, určitě by jim s absolutním zapálením povídala o tom, jakou skvělou společnost jí všichni do jednoho dělají. Ovšem, matka s otcem jim občas jejich hrátky rozbili a snažili se jim do hlavy vlévat věru šílenou míru informací, ale sourozenci si stejně vždycky našli nějaké východisko.
Byť bylo mnohdy víc jako smítko prachu, Giuseppe by za právě tyto chvíle kdykoliv obětovala cokoliv. Cokoliv.
S velkou vážností mu pokývala hlavou, „nece medika?“ Navrhla, už-už následujíce svého brášku - netrvalo jí vůbec dlouho, než ho na svých vlastních nožkách dohnala. Ale držet s ním občas tempo, fíha! Sama byla zvyklá čipeřit a poskakovat jako kos, ale vedle Danteho jí to přišlo trochu nefér. „Ublížil mu někto? Tseba... hm, Rakis?!“ jó, to by na něj tak padlo!

Pysky jí div neklesly na zem z toho, jak smutně Ravonny vyzněl a Pippa mu ihned svorně přispěchala na pomoc, jednou z tlapek hladíce v empatickém gestu jeho hlavu. Jí se takové věci stávaly leda ve snech, v nichž už mnohdy figurovala jako dospělák (nebo si na něj alespoň hrála, buďme ve své řeči korektní) - občas takhle viděla utéct nějaké zvířátko, nebo třeba právě takového Danteho. Kdoví, třeba z ní ještě bude prorok? Vzedmula se v ní však jakási dosud neznámá vlka, co ji nutila hned vyhrknout: „To já by-h ti neujelala, krá-krá,“ ujistila ho ihned, „já tu buju dycky! Slibuju!“ ...Jakže se to tenhle kluk jmenoval?
Zadumaně se po něm dívala, zatímco jí hlavou šrotovaly jeho slova. Bolelo? Jí ještě nic nebolelo - hlavně ne nějaká pírka, protože žádné samozřejmě neměla! Vzpomněla si přitom na kabonícího se Sylvestera, když si někam vyšli a poblíž se zrovinka rozhopsal nějaký kos. Mohlo to mít nějakou spojitost? Být z části pták a cítit bolest? Hmm, to si ještě bude muset otestovat! Pro dnešek však Ravonnymu po chvíli mlčení a mrkání pokývla hlavou, „aha? A... jenom krídla? Nebo celý vlk?“ doptata se. Musí to vědět! Už-už se však nakláněla blíž - vlastně takovým způsobem, že téměř přepadla na vlastní hruď. Protože k tomu však nedošlo, vlk se jí možná za odměnu jal své pírko podarovat - a Giuseppe téměř vyskočila radostí. „WOOAH!“ pískla nadšeně, ocásek v bitvě se vzduchem, „fakt? Oprafdu? Díky!“ a už-už ho chňapla do svých tlapek, obdivujíce jej jako svatý obrázek. Brzičko jí však došlo, že s takovým pírkem se zatím nebude moct bavit, a tak v jasných rozpacích pohlédla na Ravonnyho, „moh bys... ho-mi stčič za ucho? Prosím?“

Světe-div-se, dnes bylo nuceno malé, jindy neposedné princátko (ač přes mračení, mručení a jeden nepěkný záchvat vzteku, co už vlčata holt občas svou frustrací a hysterií zřejmě mívala všechna) sedět na zadku uprostřed stále poměrně chladné nory, která svým výzorem nedávala vlčeti příliš prostoru se kreativně vyřádit. Už si stihla třikrát obejít stěnu, na které byly různorodě barevné malůvky - a nic se tam nezměnilo; když vzhlédla, každý strop se zdál stejný; nikde ani náznak přívětivé zeleně, co vedla bujarý život tam venku. Tohle nebyl úkryt hoden králů, nýbrž ostuda a pěkně špinavá díra, kvůli které na jejím světlavém kožíšku šel vidět každé smítko prachu!
Protože dostala pořádně za ušiska, jala se trucovat právě u vchodu do nory - moc vlků tu v tuto chvíli nebylo, neb tam venku už jakýsi ten kus času poprchávalo a fučelo a nikomu se nechtělo být hned na ráně občasně agresivním kapkám, co Giuseppe nejednou šlehly po tváři. Ale co! Když je jediným odvážlivcem, kterému se nechce po vydatném jídle spát, tak ať - bude průkopnicí něčeho nového, a ještě si u toho alespoň trochu očistí kožíšek! ...Nebo si to alespoň myslila.

Zrovinka pilovala svou už tak dost slušnou hromádku mušlí a všemožných bohatství místní pláže. Už jí bylo párkrát řečeno, že se to nemá, že prý tím ubližuje jakésimu chodu přírody, ale... Ale ona mohla, a kdo jí řekne ne, toho požaluje otci! Na truc vrchním velitelem rytířů pověřila nějakého drobného kraba, co jí jednu z ulit chtěl ukrást. (Jaká to nestydatá bytost, no né! - až bude moct, hodí po něm pořádně velký kámen, aby si to příště rozmyslel, nebo ho nějakým ostrým třeba vydlabe z její ozdoby). Už-už by ho šla shánět, nechtěje na sebe trest nechat čekat, když se jí hlavou rozezněl bodavý, naprosto nepřijatelný jekot. Zatrnulo v ní, tělem projížděje vrtkavá obava - kdo to byl?! Přišel snad někdo ukrást její hordu?!
Dlouho se však neznáma obávat nemusela neb bojový pokřik nebyl tak úplně cizí. A hle, jeho původce - „Rakisi!“ - už si to k ní mašírovat dost slušným tempem! Zprvu se po něm zamračila, div nemetala z blesků oči,a le čím blíž byl, tím víc byla naměkko. Až se jí ocásek sám od sebe začal pohupovat! Bože, její bratr, její rytíř ve stříbrné zbroji ji jistě přišel vysvobodit z vězení nudy! Hned co byl u ní, s hrdým výrazem poukázala na svou hromadu: „Raku, kukaj na cetky! Hezký, jó?“ a sama se podívala jejich směrem, „tjvalo mi to dlóouho!“ Už se těšila, až je všechny pošlape a roztříští - dělaly totiž moc líbivý zvuk. V tu ránu jí s hrůzou došlo, že se její generál snaží na svých maličkých paličkách utéci pryč. Och né!

Už jenom kousíček, a- „mám tje, mám ho!“ zahlásila radostně, jakoby si toho nebyl chudák Dante do této chvíle vědom. Jaký ho to potkal krutý osud, takhle uvězněn vlastní sestřičkou uprostřed lesů, ze kterých zdánlivě nebylo kam utéci! Tímhle tempem by z ní jednou mohl být podomní vyděrač, možná snad přímo člen jakési exekuční delegace, dá-li osud. „Tůj ocas je teť můj, Dane,“ oznámila mimoděk, aby náhodou nebyl na pochybách, „ujelám si z ho, hmm... aha! Tjeba si ho dám na krk. Bude teplý!“ Aniž by mohl protestovat, hned se mu propletla pod ocáskem a tlapkou ho pohladila, jakoby byla francouzská dámička a čechrala si svůj dekór. Jak ho ale dostat z Danteho?
Neb však byla dítko dosud malé pozornosti, jejím očkům neušlo, že se tam v dálce cosi zatřpytilo - co to z toho malého stromku vytékalo? Míza, co se leskla a právě ukápla z jedné z větviček, vypadala náramně lákavě. „Kukaj!!“ zahlásila hned bratrovi, tlapkou ukazující na ten svůj, ačkoliv v jeho okolí byl další tucet úplně stejných dřevin. „On... BrRrečí?“ Ó, ale proč?!

Óch, tak údajně nějaký strýc, se kterým se Ravonny znal! Jednalo se o někoho, koho už potkala, či nikoliv? A potkávala vůbec ona vlky, kteří nebyli nějak spjati s její rodinou, či jejími okolnostmi? „Ah!“ zvolala tedy, ocásek se vlnící v hezkém jarním větříku, co se na dvojici vlčat usmál, „Rejra - moj tetka. Bíjá, zel-en-á,“ vyjádřila. Ach, jistě - Riveru doposud pořádně nepotkala a její matka se nezdála tvářit dvakrát tak přívětivě, když takhle možnost v řečičkách dospělých padla, ale takovým věcem ona dosud nerozuměla. Ouška se jí však špicovala zájmem, jen co mu porozuměla: „Preč? Kde preč?“ o tom musí povědět matce, až ji dnes večer uvidí!
Ihned nato však vyhrkla, pírko stále mezi zoubky: „Óo,“ na tváři ne provinilý výraz, nýbrž takový, ve kterém se zračilo čiré zmatení. Ublížila mu snad? Ale jak? Vždyť to bylo pírko, né kus masa, tak by se měl Ravonny před princezničkou tak trochu pochlapit! „Byo kŘivé! Já ho narrov'ala. Nez-ob se,“ zavrtěla hlavou, „a- a vůec! Je špénavé. Kukaj!!“ A hned k němu natáhla svou tlapku, na níž pírko leželo. Trochu oslintané, ale opravdu - bylo zlomené vejpůl, a ne její chybou! To Ravonnyho ještě Bellanna neučila, jak si čistit pírka a zbavovat se těch, co ho budou později škrábat a způsobovat bolest? Giuseppe tu za něj vlastně pracovala, zdarma navrch k tomu!

Cérečka byla tak překvapená, že si jeho neslušnosti a chybějícího pozdravu sotva všimla. Zdal se totiž znát něco, co ona ne - a to nemohla nechat jen tak! „Enti? To kdo?“ Myslel jako její strýc? Nebo se jednalo o jejího otce? Dosud jeho jméno nezaslechla, a tak se dít mohlo ledacos. „Tůj táta?“ optala se pro jistotu.
„Al bueš,“ zahmkala, zatímco se zvedla, aby si ho hezky obešla, „že? Ays mě vzal état s tebou!“ Co okolo jeho figury tak kráčela, povšimla si jednoho vyčnívajícího pírka - chudák vlče asi ještě nikdy nezažilo pořádné čištění peří. Ravonny měl ale štěstí, že potkal právě ji! Aniž by zapřemýšlela, že by to jejího společníka mohlo pekelně zabolet, natáhla svůj krček, cvakla kolem něj zoubky a - cfink, pírko bylo na svobodě! „Kukaj!“ měla ještě tu odvahu se ozvat, kdyby snad svá vlastní pírka nikdy nezkoumal a hned mu ho šla ukázat, aniž by mu ho plánovala vrátit. Heč, teď už bylo její! „Pjukné,“ pokývla nakonec uznale, a už-už ho zase stáhla k sobě, aby jí ho neukradl.

Život se táhl občas pomalu, občas příliš rychle - jako když se dospělí vlci, novopečení, rodiče, dívají zpovzdálí na své potomstvo a kroutí přitom hlavou, protože jsou zmateni, proč jsou jejich děti už omladinský dorost. Zrovinka při dnešním odpoledni, co se slunko líně jalo projít po nebíčku a sotva pletlo nohama, celičký svět Giuseppe připadal kráčet v neskutečně šnečím tempu. Chodila od počátku pláže až na její konec, doufaje, že když zrychlí ona, motivuje tím třeba pána nebe a on by taky trochu přidal - jenže se nic nedělo a její výsost to brzičko omrzelo. Jaký to vopruz!
Byla obrovská škoda, že jeden z jejích rodičů nemohl zajít na samotné velení tohoto dne a nařídit, aby přivolali noc. Vždycky se tvářili tak velice a vznešeně, když byli na veřejnosti, ale když přišlo na skutečnou práci, asi holt ani jeden nechtěl hnout prstem! Ostuda, sdílet s takovými nemakačenky pelech. Kdyby to bylo na ní, tak by to už dávno bylo vyřešené! A tak si tu princeznička trochu z trucu, ale hlavně nudou jen tak kráčela, tu a tam se snažíc z písku vyhrabat náramně líbivou mušličku.

Bylo to zvláštní, všechna ta novota a pachy, které se k tomu vázaly - a ty barvy, probůh, ta zeleň a slunce svit a vůbec... Příroda sama. Jak hezké od ní všecička ta pozornost byla, div se jejím náporem na její dušičku malá Gi příležitostně nezačala dusit! Bylo toho opravdu hodně - moc, řeklo by se.
Nebylo tedy divu, že se držela takřka nepřetržitě jednoho ze svých bratrů. Jednou to byl největší a nejsilnější, sám aristos achaion Arrakis, jindy zase Sylvester, jehož slovní zásoba dávno předčila všechny jeho sourozence. Kdoví, kdy se mu zavře tlamička? Ač prozatím pranic velký skeptik, Giuseppe začínala mít jako jeho velká sestra nepatrné obavy z toho, že se bez přestání zdál bavit s různorodým zvířectvem.
To mu jako nebyla dost dobrá, nebo co?
Nakonec, samozřejmě to nejlepší, její drahý Dante. Ach, kde by u svého oblíbence začala? Slovy by jen těžko zvládla popsat kdejaké zahřátí a pohlazení, co se jejímu srdéčku dostávalo, a tak se namísto toho jenom zubila a usmívala. O sto šest! Zrovinka dneska se jala dělat stín právě jeho maličkosti - čím blíže mu byla, tím rychleji se její tlapky odrážely od vlhké, voňavé půdy pod nimi. A když už jeho nebohému pozadí byla dostatečně blízko, zvesela zvolala: „Tůj vocas - můj!“ a ihned se po něm zkusila natáhnout, aby ho chňapla mezi zoubky.

Věru úsměvné, jak rychle se omladina může měnit! Ještě před chvílí se jeho výsost Voltaire mohl divit, že jeho jediná dcerka sotva máchá nohama. A nyní hle - jak se pyšní a chválí tím, že z ní roste převelice hezký atlet! Čím více pohybu měla, tím více se také radovala, neb takové aktivní tělo mělo nemálo výhod. Tak třeba: kdykoliv někde svítilo sluníčko, mohla si tam dojít a slunit se, až jí z toho všeho světla bolela hlavinka. Nebo: od nedávna mohla chodit na malé, bezvýznamné procházky po boku svých bratrů, či rodičů, co si na ni teď čerstvě po narození dělali času, kolik chtěla.
Kdyby byla bývala věděla, že to tak nebude navěky věků, určitě by si toho vážila víc!
Zrovna teď se marně snažila dohnat Sylvestera, co se vedle Danteho zdál být tak trochu... skomíravý. Jiný. Třebaže vlče, které nemělo dostatek mozkových buněk na to si spojit dvě a dvě dohromady, situace tohoto rázu ji trápila. Nebylo to snad tím, že by zaostával, či... Umíral, ale...
Celá čiperná a rozdováděná s neústupnou odvahou skrčila přední končetiny, vystrčila zadek a- hop! „Hop, hop!“ zasmála se, „ma-á-m tie!“ řka.

Princeznička jednoho velmi unaveného páru opodál si to jala vykročit do světa - hezky tlapka za tlapkou, jak se sluší a patří, aby světu ukázala své nabyté schopnosti. Jakby taky ne? To se neměla chlubit, nechat svou práci vniveč trouchnivět a hnít na hromadě spousty dalších věcí, co znala, ale dosud nepoužila?
Zrovinka seděla blízko jakési moc hezké, třpytivé říčky a už-už se natahovala, že do ní zahučí a dojde ke konci svému osudu, když vtom...? Poutavý zvuk, vskutku, až jí zaplesalo srdéčko tím, jak hezky zazněl v jejích uších! „Opucho?“ zopakovala proto, jak jí to jen neposedná ústa dovolovala a zvědavě zamrkala očkama. Tohle černé vlče, zjistila se zmatením, nebyl ani jeden z jejích tmavých bratrů - z čela se mu klubal sotva vyvinutý roh a jeho záda zdobil pár blyštivých křidélek. Vypadal přesně jako-! „Tys- ah,“ zazmatkovala, „krá-krá! Ptáč?“ zkusila mu vysvětlit. „Tys léťš? Tam na'orre?“ a tlapkou ukázala k nebesům. Uměl vůbec svá křídla používat?

Málokdo by vlčatům věřil, jaké obrovské útrapy mohou přicházet s vlastnictvím těla, nad nímž jeden nemá zhola žádnou kontrolu - ať už mělo jít o drobné i hlasitější zvuky, kterými se běžně dávaly najevo dosud nezformovatelné posunky, nebo samotinký základ, tedy krok. Každodenní záležitost, a přesto to jednoho dokázalo vyčerpat takovým způsobem, že mnohdá plandal tlapkami z posledních sil!
Protože si však takové věci vlčátka ještě neuvědomovala, padalo tohle břímě na jejich (novopečené) rodiče. Hleďme na ty Giuseppe - oba dva vyrůstali v neúplných, ne-li mizerných rodinách, které se o ně neuměly zcela postarat. Styděli se za to, jak se jejich jediná dcerka pere s vlastními končetinami? Cítili radost, strach z toho, že bude jednou z těch, kterou pro blaho celé monarchie budou muset tiše odstranit?
Měli by štěstí - mladé vlče cizí vlky ještě nepotkalo. Pokud by však otáleli, kdoví, který z živlů Nihilu by se jich na náhlou ztrátu jejich potomka vyptával.
Mladá princezna se zdlouhavě nadechla, div si u toho nepotrhala plíce a brzičko nato ze sebe nechala vzduch zase ven. Ach, vskutku - příjemný, vábivý pach zvlhlé půdy a deštíku, co se tu ještě před chvílí prohnal. Bylo to od otce moc milé, že se jí jal vzít na procházku. Viděl v očích své dcery úžas nad kapkami deště, co se nechávaly hladit od slunečních paprsků? Mrzela ho mlčenlivost, které se okolí od Giuseppe dostávalo? Zádaha, hodna detektivů a vědců!

Soukromí, v téhle díře? Těžko říct, zda monarch blouznil porodními bolestmi, nebo to bylo způsobeno vším tím stresem nad tím, že na jejích bedrech leží nejen přítomnost, ale také budoucnost celé smečky. Měla obrovské štěstí, že se o tak psychicky (a mnohdy i fyzicky!) náročné povolání počínaje dnešním dnem bude dělit s tak skvělými a schopnými potomky. Bude jejich budoucnost tak zářná, jako hvězdy na nebesích, jako samotné slunce? Či se do historií podepíší cizí krví, nechávaje za sebou prach a špínu a tmu, s níž se pyšní noc?
Pokud se někoho z nich pro nějakou mutaci, či snad vadu, nerozhodne byť jen slabým pohybem vyprovodit ze světa živých zpátky - tam, kde končily a počínaly všechny duše. A jaké to štěstí, že právě tahle maličká dívenka nebyla jedním z nich! Jeden by až řekl, že by jí byla kolkolem škoda.
Giuseppe, ač duší nezkušená a stále ještě tak žalostně mladá, jala pojmout nový, zcela odlišný živůtek těm, které mohla vést léta a univerza jinde. Její drobné tělíčko se zprvu s jakousi šelestí, pak už o cosi silněji a hlasitěji pralo o místo mezi jejími sourozenci. Tak trochu nedochůdče, ale kdo by se po tak náročné zimě divil? Kdo by byl křivým slůvkem tohle vlče, dívku, nařkl z toho, že mezi bratry nestíhá?
A i kdyby - jednou stíhat bude. Všem totižto ještě ukáže, kdo se za tím drobným kukučem skrývá!
Všechno ale mělo svůj čas. Giuseppe se tak jala po smyslech, tápaje ve tmě, následovat svého schopného bratra. A jak sladké ovoce schytala její cesta přímo za nosem!

Jméno: Giuseppe Falcone y Gracewood
Přezdívky: Pippa, Gi
Věk: Štěně (2.3. 2023)
Pohlaví: Samice

Matka: Voltaire Falcone y Gracewood
Otec: A’Kaza Roisin Milaga
Sourozenci: Arrakis Falcone y Gracewood ♂, Dante Falcone y Gracewood ♂, Sylvester Falcone y Gracewood ♂

Charakteristika:
Giuseppe má v životě pevně dané a převelmi významné místo, kvůli kterému chce ve vlcích (dobrovolně, nebo z tlaku rodinného prostředí - velký rozdíl v tom přec není) zanechat dojem nadpozemské dokonalosti. Vyrovnanost, klid, grácie - tím se snaží zapůsobit na ostatní, aby si o ní vždycky mysleli jen to nejlepší. Usuzuje, že více než sebe reprezentuje svou rodinu a smečku, jejichž zklamání se nesmírně obává. Při delším pohledu si tak nemálo vlků všímá, že se ve smrtelně důležitých situacích usmívá křečovitě, až nuceně - tváří jí občas prosákne stres, co se s ní jako rodinný přítel táhne už raného dětství. Tuto skutečnost nicméně nikdy nikomu nedozná. Ani sobě! Přiznat si, že má nějaký problém by znamenalo, že by nějaký opravdu měla, a to si nemůže - nechce - dovolit.
Za žádných okolností by nesnesla skutečnost, že by v jakékoliv komunitě nebyla oblíbená, protože se bojí odmítnutí, a tak mnohdy působí poddajně a empaticky. Zdravá míra sebevědomí jí ale samozřejmě nechybí! Projevuje zájem se o cizí starat na bázi duševní, jelikož ví, že si tak u vlků prakticky zdarma získá věrnost. Málokdy vlky a jejich nabídky odmítá, protože si myslí, že pokud je nepotěší, alespoň je nezklame. Princeznám s dobrou prezentací se takové věci přec nedějí a je její povinností, aby v očích ostatních nikdy neklesla!
Nicméně nelze zůstávat naivním - vlk s mnoha kamarády má přístup k informacím, a s těmi přichází moc. Kdoví, co všechno si její jazýček pozmění? Důvěru však chová pouze k úzké rodině, tedy výhradně bratrům, a ti jsou pak jediní s volným přístupem ke… ke všemu.
Pouto, které ji k nim váže, mnohým může napoprvé vypadat až tristně. Často pociťuje nutkání je ve věcech předčit a nejednou žhne závistí nad jejich životy (jakoby nesdíleli úplně stejný základ!), nebo provinilost, že něco neunese a to pak automaticky spadne do jejich kompetence. Tlak přece cítí všichni, nebo ne? Tak proč jim ho gradovat svou neschopností? Též si však úplně na jinou notu myslí, že si každý sourozenec zaslouží kus své slávy a minutu na výsluní - vychvaluje je tak všude, kde může. I za cenu toho, že sama bude opomenuta.
Jak jsou na tom potom ona a její rodiče? Kdoví. Jsou pro ni snad až citlivé téma, obrovské tajemství zamknuto na milión klíčů různých velikostí - jisté však je, že pokud se k němu někdy někdo dostane, nebude to pěkná podívaná.
Vyjma těchto pilířů je těžké říct, co si vně sebe Pippa vlastně nosí a tvoří. Většina její povahy se vyznačuje slepenými střípky požadavků, které od ní okolí (tedy primárně matka a otec) vyžaduje.
Nejvýraznější vlastnost tkví v její úžasné paměti. (Je jako chodící archív!) Díky ní si v sobě též pěstuje chuť k vzdělání a ráda z vlastní iniciativy zkouší různorodé aktivity k rozšíření obzorů. I kdyby ji nebavily, cítí povinnost je dokončit - věci nikdy nenechává nedotažené do posledního puntíku, včetně vlků, a snaží se je vyšťavit do poslední kapky. V povolání tak působí jako zatrpklý perfekcionista, co se nikterak netají svou workoholickou náturou. Je téměř závislá na pravidelných vlnách euforie z dobře vykonané práce, co se střídají s méně milosrdným, totálním vyhořením. Nikdy si nedovolí v těchto činnostech chybovat, neboť usuzuje, že jí nesluší - vůči ostatním je naštěstí mnohem shovívavější. Občas se dokonce i nabídne, že jim ráda pomůže ke zlepšení! Záleží jí na tom, aby byla šikovná celá smečka, neb přesně to dle jejího umínění zajistí jejich kolektivní prosperitu.
Giuseppe je ve zkratce elegantní, pracovitá slečna, která se se všemi, poddanými či vznešenými, snaží udržovat vřelé vztahy. Status princezny a potomka dvou významných rodů v ní odhalí určitě každý. Bystrému očku však málokdy také neunikne, že je v ní něco tíživého, co si možná ona sama ani není schopná uvědomit.
Giuseppe je na pohled svým věru maličkým vzrůstem a stavbou jako porcelánová panenka, což umocňují také její nevinně vyhlížející oči. Je šlachovité postavy, kterou ani trénink zjevně příliš neovlivňuje a udržuje si hubenou postavu, ve které nachází až nemocný zájem. V poměrně řídké srsti věčně nosí vpletené heřmánky a sedmikrásky, nebo si do ní lepí pampelišky. Vždy nosí korunku z vrbového proutí, co zdobí dle dostupných materiálu daného období.
Zvracením je její hlas občas nakřáplý a tišší, než je obvyklé - snaží se v něm však udržovat sebevědomí, což na některé může působit směšně. Voní po heřmáncích, bylinkách a skořici.

Minulost:
Příběh Giuseppe začíná u dvojice vlků, kteří ke svému spojení došli Norestu netradičním způsobem - namísto lásky si u toho totiž jako dva obchodníci potřásli tlapkami a dohodli se na nutných detailech, co zaručovaly spokojenost obou smeček. Byli to diplomaticky schopný a silný vlk, A’Kaza Roisin, a jeho podobně sebevědomý, vzdělaný protějšek, monarch Voltaire. Učinili tak z obav nad změnami, ke kterým docházelo na politické půdě? Nebo se usnesli na tom, že jejich potomstvo zaručí zářnější budoucnost obou rodů?
Giuseppe se narodila zkraje prvních jarních dnů, co vlky regeneroval a hojil jim rány zanechané zimou. Skrz tradice z otcova dědictví prvních pár týdnů strávila výhradně v nejužším rodinném kruhu. Společnost jí dělali tři bratři - aristos achaion, Arrakis, snaživý, byť slabší Dante a hrdý Sylvester.

Zajímavosti:
• Její imunita je neproniknutelný štít, až se občas zdá, že jich má přímo celý arzenál. Tuto skutečnost vyvažuje citlivým žaludkem, který ji při stresu, silném zápachu či požití výrazně chutnajících bylinek nutí zvracet
• Příležitostně si po srsti maluje popelem a mokrými uhlíky, aby zapadala do otcovy rodiny. To u ní vzbudilo zájem v malování, co považuje za svůj oblíbený koníček - talentovaná nicméně rozhodně není. Ale v takovém psaní je věru mistr!
• Vždy nosí korunku z vrbového proutí, co zdobí dle dostupných materiálu daného období

Magie: Hvězdičky
Giuseppe za pomoci své magie dokáže vyčarovat modře světélkující napodobeniny tělíček s “hvězdou” za hlavu, co mohou být maximálně 10 cm velké. Neustále z nich vyskakují drobounké, různobarevné jiskřičky, které připomínají ohňostroj v tom nejmenším podání. Vychází z nich teplo různé intenzity. Jejich viditelnost je samozřejmě ovlivněna tím, jestli je den, či noc.
Nevýhodou celé magie je, že Hvězdičky samotné jakoby často měly vlastní vůli. Koho mají rády, toho zahřejí a tulí se s ním (ale věřit by se jim nemělo!) - kdo je jim nepřítelem, těm rády dělají potíže a tu a tam je popálí. Jsou jako nezbedné děti se sirkami, co rády dělají nepořádek. Pippa na to nemá žádný vliv.
Při kontaktu s vodou po chvíli umírají, nebo se po minutách či hodinách (záležeje na síle a především zkušenostem Pippy) vypaří. Když už ale jednou existují, Giuseppe nemá moc nad tím, kam půjdou, nebo jak dlouho budou žít. Některé jsou nedochůdčata, a jiné mají holt sílu za tři - jejich síla je ale samozřejmě v rozmezí schopnosti vlčice.

Obrázek:
Tento prosím na profil - a tohle do seznamu vlků, díky!

Další postavy na Brlohu: Majdalenka
Discord: nikii4992