Príspevky užívateľa

Nelíbilo se mu, že zajíc Asteri stále prchal pryč. Možná mu v této podobě nerozuměl a jen slyšel štěkot? Chudák se musel hrozně bát! Tušil, jak se cítil. Sám se docela vyděsil, když se poprvé změnil v jiného tvora.
Kličkoval mezi zídkami, dokud nedoběhl i s Berrym ke keři, kde se Asteri schovával. Mohl se sám změnit v drobnějšího tvora a dostat se k hochovi rychleji, ale o to by se chudák víc vyděsil. A nemusel ho tolik strašit, že? Připravil se tedy na bolest, přivřel oči a hned se začal prodírat keřem, dokud se k ušákovi nedostal. Hned ho lapl do zubů a začal ho tahat pryč. Bohužel bolístky od trnů byly nevyhnutelné, ale nedalo se nic dělat. Zažil o dost horší věci. Jen doufal, že se chudák dostane zpátky do své normální podoby a bude všechno v pořádku.

Sotva tomu dokázal uvěřit. Sen to ale nebyl, protože by se už dávno vzbudil. Jednalo se o krutou realitu. Čas zármutku.
Položil tělo Ghulasse se na místo určené. Ubohý hoch. Měl celý svůj život před sebou. Byl na jeho samém začátku!
Na slova Ryumee přikývl a nic na ně neřekl. Samozřejmě, že by rád věděl víc, protože to celé bylo přinejmenším podezřelé. Věděl ale, že teď na toto opravdu není vhodná doba. I proto se poněkud přísně podíval na Ancunína. Řešit špehování snad mohou až po pohřbu, ne?
Pohled na zarmouceného Tima mu pochopitelně trhalo srdce. Dobře věděl, že Ghu'lass byl pro něj jako druhým synem. Měli k sobě velmi blízko. "Moc mě to mrzí, Time," řekl mu a tlapkami svého druha objal. Samozřejmě i on sám byl ze smrti nešťastný, ale Tim to měl samozřejmě horší - a hodlal tu být pro něj.
K zaplétání květů se samozřejmě také přidal, ač jeho tlapky nebyly zdaleka šikovné jako ty Estreláků. Ale cožpak hodlal fňukat? Ne. Udělá tu nejlepší práci, jakou může.

"Kdo ví?" pokrčil rameny. Inu, dobře věděl - sám nebýval zrovna tím... nejlepším vlkem. Původem outsider tehdejšího Ignisu, vadný Heltyr, co se barvou týče. A tehdy vlastně i náturou. Jen stavba těla byla... adekvátní. Hari žádným prckem nebyl. "Někteří se takto prostě narodili, i to je možnost." Nebylo to dobré vysvětlení a věděl to, ale prostě si nechtěl s děcky vykládat o psychologii záporáků při výletě na trosky! "Inu, ne každý si zvládne říci o pomoc. Pro některé může být snažší si vše brát silou." Tak! A tam to už utne!
"Hlavně pomalu!" snažil se ukočírovat hochy, když se dostali na místo. Božínku! Díky hvězdám, že aspoň Berry byl v klidu a neměl energie co Asteri, jinak by mu ruplo v hlavě. Ale samozřejmě byl rád, že hochům se místo líbilo a že výlet nebyl úplný mizerný propadák.
Už už chtěl odpovědět Asterimu na otázky, ale to už byl u rouna. "Asteri, notak, co jsme si řekli? Na nic nesaháme!" pokáral ho, ale to už bylo pozdě. Asteriho nebylo - místo něj viděl zajíce. Hari si hned pomyslel, že to musí být magie. Však má taky takovou! "Asteri!" houkl na něj, když začal utíkat. Pohlédl na Berryho. "Je z něj zajíc, musíme ho rychle najít. Drž se u mě!" Musel jednat rychle, protože Asteri jako zajíc byl zranitelný. Co když ho něco uloví? Nesmí zemřít!
Rychle se rozběhl za zajícem. "Asteri! Stůj! Nic se neděje, nemusíš se bát!"

Hari byl momentálně na obchůzce území. Jistě, Přízrační si možná svůj píseček nehlídali tak zevrubně jako Azaryn, ale to neznamenalo, že se tak nedělo nikdy. Přeci jen, cizí vlci nejsou jediným možným nebezpečím. Co kdyby se tu z hor zatoulal nimlóg, že? Sice se to moc neděje, ale jeden nikdy neví! Radši se preventivně posnažit než pak brečet nad tragédií.
Navíc jistě slyšel o zranění, co utrpěl Apollyon. Zranění, které mohlo být způsobeno někým ze smečky. Ta představa ho... děsila. Kdo by mohl být tak zlotřilý, aby ublížil vlčeti? Nikdo takový ho nenapadal. To na tom bylo asi to nejhorší. Nedávalo to smysl.
Při obchůzce každopádně zatím nic podezřelého nenašel. Naštěstí.
Samozřejmě nezapomněl na to, že si s jistým mladíkem, Ravonnym, domluvil trénink boje, který měl být zahájen ve starém hvozdě v době, kdy bude slunce nejvýše. A tato doba nastala. Rozhlédl se, změnil se v ptáka, konkrétně v sýkoru, a vzlétl na strom. Hodlal vlčka... překvapit.

------> Jehličnatý les

Hnedka bylo poznat, kdo je mluvkou rodiny a kdo tou tichou myškou. Berry za cestu ani nepípl, za to Asteri házel otázku za otázkou. Harimu to ale samozřejmě nevadilo. Přišlo mu to milé.
"Ano. Ne každý vlk je hodný a má dobré úmysly. Proto je třeba být vždy obezřetný, když se bavíš s někým cizím. Takový zoufalý tulák je schopen udělat pro mnohé nepředstavitelné věci." Ale raději nespecifikoval jaké. Stačí, když se ti dva naučí, že není moudré věřit každému, koho potkají. Děcka jsou v tomto přeci jen naivnější.
"Uvidíte. Bude to něco úplně jiného, než na co jste zvyklí," mrkl. Popsat vzhled trosek mu znělo kontraproduktivně. To pak sebere ten šok! On jako děcko byl taky tímto místem naprosto fascinován. Jako kdyby to byl pozůstatek čehosi nadpozemského. Nepřirozeného.
"Už tam budeme," řekl děckám, jakmile spatřil v dáli siluetu trosek. Byl rád, že cesta proběhla v klidu a nenarazili na žádné divné individuum nebo na nějakou nebezpečnou bestii. To ale nevěděl, co toto místo teď skrývá.
"Tomuto místu se říká trosky Othamu," představil chlapcům místo, jakmile na něj vskutku dorazili. Cosi bylo ale jinak. Válely se tu jakési předměty, na které si nepamatoval.

Hari samozřejmě hodlal respektovat přání Ryumee. Muselo to být pro ni extrémně těžké. A pro Everetta taky. Byla to velká ztráta a smečka určitě bude dlouze truchlit. Pohlédl na ty dva, přikývl a šel popadnout Ghulasse, aby ho mohli odnést. Samozřejmě počkal na pomoc.
V ten moment ho ani nenapadla možnost, že by smutek mohl Ryu zničit natolik, že by zanedbala v budoucnu vedení. Takové myšlenky by byly v tento moment velmi necitlivé! Vlastně byl sotva schopen v tuto chvíli na něco koherentního myslet. Byl holt... v šoku. V životě by si nepomyslel, že by se teď stalo něco takového. A beze stop. Až na ten azarynský pach, samozřejmě. Věděl ale, že Ryumee má mysl plnou smutku a tragédie, nikoli hlouposti - určitě o pachu věděla. A předpokládal, že eventuálně na něj přijde řeč.

Sotva byl schopen potlačit slzy. Snažil se. Věděl, že jakékoli emoční výlevy nepomůžou ničemu a nikomu. Guláška to zpátky nevrátí, bohužel. Byla to hrůza. Proč zrovna jen on?
Dělalo se mu hrozně i z představy, že se o tomto musí dozvědět i Tim. Věděl, že Gulášek byl jeho rodinný oblíbenec. Bude zdrcen a zlomí mu to srdce. Ale bude tu pro něj.
"Ano," zamumlal. Pomůže ho odnést. To už si všiml, že tělo mladého medika bylo zcela neposkvrněné. Možná se narodil s nějakou vrozenou vadou, která se teď náhle projevila takto... Každopádně začichl azarynský pach a jeho podezření na nějaký nekalý čin se naopak stupňovalo. Viděl však, že Ryumee se teď o podrobnostech bavit nechce.
Pohlédl melancholicky na Everetta. Chudáci rodiče. Tato událost rvala srdce i jemu, takže ti dva to museli cítit násobně intenzivněji. Kdo ví, jestli se přes ztrátu přenesou. On by to osobně jen tak nezvládl.
"Tak moc mě to mrzí," řekl nešťastně. Po chvilce následně, jak slíbil Ryu, přišel blíže ke Gulášovi za účelem ho popadnout a odtáhnout domů.

Hari uslyšel náhle zoufalé vytí. Přejel mu mráz po zádech. Stalo se něco? Doufal, že ne. Už tak pravděpodobně od Timka slyšel, že vlče bylo zmrzačeno, přičemž nikde nebyl pach vetřelce či divokého zvířete. A teď ještě něco?
Přidal do kroku, aby se na místo dostal co nejrychleji. A pak spatřil Ryumee, která na tom nebyla dobře. Ne, že by byla od krve nebo tak, ale... Bylo vzácné vidět fortis s takovým výrazem.
"Ryumee!" zvolal a doběhl k ní. Musela to být akutní situace. A pak spatřil to, proč volala. Tělo Guláška. Zachvěl se. Panebože. Co se stalo? Jak se to stalo? Kéž by se mu to jen zdálo.
"To ne..." Mladý léčitel měl celý život před sebou. Bylo to příšerné. A ubohá Ryumee. Vidět svého vlastního potomka mrtvého je to nejhrůznější, co rodič mohl zažít. "Co se stalo?" zachraptěl, měl co dělat, aby se mu hlas tolik netřásl. Urve hlavu komukoli, kdo to udělal, to si přísahal. Byl ale natolik v šoku, že si ale nevšiml čehosi podstatného - Guláš neměl žádné rány.

Hari se zamyslel nad tím, jak to chlapci vysvětlit. Nebylo to zrovna něco jednoduchého, že? "Naše území je oproti venku bezpečnější, protože tam žijeme my, víš, koho potkáš, a cizinci si dvakrát rozmyslí, než k nám vstoupí. Chráníme si to tam a víme, kde co je. Tam venku za hranicemi to není tolik zmapované a nevíš, koho tam potkáš. V tomto je to jiné. Jinak i tam jsou lesy a louky podobné jako u nás, ale dneska vám ukážu jedno speciální místo," pravil. Raději zmínil jen jedno speciální místo - kdyby začal povídat o pouštích a ledovcích, tak kdo ví, o co by se hoši začali pokoušet, že? Rostli sice rychle, ale vlk nemohl být dost opatrný.
"Tak, jdeme! A nebojte se říct o přestávku, kdyby vás začaly bolet tlapky," řekl a s těmito slovy se s chlapci vydal na cestu směrem k troskám. Nespustil z nich oči, nebo se alespoň tak snažil.

--------> Trosky Othamu

Pousmál se, jakmile spatřil ty dva živly. A dokonce byl pro ně i strýcem! "Ahojte, kluci," pozdravil caparty, kteří se vidno těšili na výlet. Berry byl sice víc umírněn, ale určitě se taky těšil. Alespoň si tak myslil. Kdo by se v jeho věku netěšil na dobrodružství, že?
"Určitě vyrazíme hned, Asteri, nemusíš se bát." Co by tu taky ztráceli čas, že? Ale nejdřív bude třeba určit nějaká ta... pravidla. Budou teď mimo území a kdo ví, na co narazí. Nehodlá cokoli riskovat. Kdyby se děckám něco stalo, jen tak by si to neodpustil.
"Jen se na něčem domluvíme, dobře?" začal a podíval se na oba kluky. "Kraj mimo naše území je o dost méně předvídatelný a nikdy nevíš, na co a na koho narazíš. Proto je důležité, abyste se drželi u mě, dobře? Neutíkat ode mě, na nic neznámého nesahat, nic neznámého nejíst a tak podobně. Rozumíme si?" Ještě aby někam utekli a snědli něco jedovatého! Jistě, jejich rodina byla plná mediků, ale to neznamenalo, že ve svém věku už uměli kytky poznat.

Ah, do čehopak se to jen zapletl? Pár dnů zpátky našel husu, kterou si adoptoval - nebo si adoptovala jeho? Doteď nerozuměl, jak se to stalo. A teď čekal na dva hošany - Asteriho a Berryho. Slíbil jim menší výlet za hranice. Už byli dost velcí na to, aby se podívali trochu dál. Jistě, hlídat dvě děcka nebude jen tak, ale věřil, že si je Ryumee vychovala dobře. Už s tím přeci jen měla menší praxi, že?
Byli domluveni na setkání zde v době, kdy bude slunce nejvýše. A tento čas se blížil. Hari pochopitelně přišel dřív, kdyby náhodou.
Zlomysl seděl na Harim a koukal kolem. Kdo ví, co se ptákovi honilo hlavou, ale určitě to nebylo nic dobrého. Kdo ví, možná poletí i s nimi?

Hari byl čím dál tím více zneklidněn, když se housátko k němu opět začalo kolébavým krokem přibližovat. Opravdu si muselo myslet, že je jeho máma. Asi by to dávalo smysl, že? Mláďata obvykle hned po narození/vyklubání se spatří rodiče svého druhu. Znamenalo to snad, že teď nebude husy považovat za své? Ne, to snad ne... Ale co když ano? Rád by mimíska předal rodičům, ale po husách ve zdejších krajích nebylo ani vidu ani slechu. Možná... možná odletěli někam na jih? A svou atypickou snůšku nechali zde? Nevěděl.
"Tak pojď teda za mnou," povzdechl si rezignovaně. Možná za den dva se s mimískem vydá k nějakému jinému jezeru, kde by husy být mohly. A navíc... Čím se živí? Jistě, něčím ve vodě, ale čím? A bude teď vůbec umět plavat? Tak či onak byl rozhodnut, že se o pipíska postará. Jenže to ještě nevěděl, že to není obyčejné housátko, ale dinosaurus z Jurského parku, co plive jed.

Než se nadál, tak se ptáče vyklubalo na svět a oznámilo svůj velkolepý příchod pískunutím. Co nečekal, bylo, že se za ním pipísek hned vydal. Mládě vypadalo víc... vyvinutě. Ano, to muselo být tím, že ptáci, co hnízdí na vysoko na stromech, se líhnou bezbranní, a ti, co hnízdí na zemi, se líhnou větší! Nebo tak nějak. Ne, že by na tom zrovna teď záleželo.
Pousmál se, když ptáče se opřelo o jeho packu. Bylo to roztomilé. "Já ale nejsem tvoje máma, maličký," řekl tiše a ustoupil o pár kroků zpátky. Mláďátko bylo k sežrání, ale musel udělat zodpovědnou věc a držet se víc zpět. Takový drobek by se měl vlků bát, ne se u nich mazlinkat! Kdyby byl máma husa, tak by byl nešťastný, kdyby se dozvěděl, že jeho potomek utekl za predátorem.

Hari se rozhodl okolí prozkoumat. Lov vodních ptáků nebyla zrovna jeho expertíza, ale když už tu byl, mohl se alespoň podívat. Jistě, mohl svůj čas využít efektivně, třeba jít na actual lov, aby se smečka mohla nažrat. Ale toto zabere jen pár okamžiků - a navíc, stejně měl žízeň!
Po zvěři tu nikde nebyly ani stopy, ale pak si nějaké konečně všiml - pošlapané trávy. A na tom místě bylo jakési hnízdečko plné hnědých per a jiného nepořádku. A ve hnízdě bylo vajíčko. Do Hariho se zabodnul pocit viny - snad matku teď nevystrašil natolik, že se nikdy nevrátí? Ale tak, nebyla tu už předtím jak sem přišel. Vůbec tu čekal víc jedinců. Zabilo je snad něco? Či je něco vyhnalo? Možná je vyhnala rozdováděná vlčata, nebo tak. To samozřejmě nevěděl, že toto hnízdo nepatřilo nějakým malým kačenám, ale potenciálně nebezpečné huse límcové. A vtom se to ozvalo - prasknutí. Ptáče se začalo pomalu líhnout.
"Ale ne-" vydal ze sebe. Bylo dobře, že tu zrovna nebyl Zlomysl, neb ten by si z ptáčete udělal okamžitě proteinový drink. Ale co dělat? Nejspíš to tu mládě nechat a vyčkat, než se vrátí maminka. To ale nevěděl, že první pohled mimíska na svět může změnit mnohé!

Cítil se poněkud nervózně, neb dobře tušil, co bude Guláška čekat - onen věhlasný rituál dospělosti. Tento zvyk mu přišel zbytečně krutý, ale nebylo zrovna na něm křičet protesty, když nebyl estrelácké krve. Sám si nedokázal představit, že by musel zjizvit Tulipánka. Po takovém činu by se na sebe ani podívat nemohl. Ještě, že ho nic takového čekat nebude. Copak asi cítí Ryumee? Nějaký pocit viny, nebo zcela nic, neb tento zvyk je u nich zakořeněn po generace? Zadoufal, že to nebude trvat dlouho a že to Guláše nebude tolik bolet. Snad mu dá Ryu něco na otupění? I když by to možná bylo proti pravidel. Nevěděl a vlastně se ani nechtěl ptát. Jen si přál, aby to dopadlo co nejlépe.