Príspevky užívateľa

Zadoufal, že nikdo jiný na scénu nepřijde. To by mohlo způsobit další problémy. Tedy, i z tohoto setkání by mohly být nepříjemnosti, ale nemyslil si, že by byly velké. Pochyboval, že Saturejka měla nějaké silné slovo ve smečce. Ledaže by házela očko na někoho výše postaveného. Možné to bylo. Ale radši se v tom nepiplat. Přemýšlení je na dlouho.
"Kontrola," odpověděl Saturejce. Když cítí vlka u hranic, bylo třeba to zkontrolovat, zdali se nejedná o hříšníky! A Saturejka nepochybně hříšná byla, minimálně v minulosti ano.
Musel se uchechtnout po otázce, zdali se nebojí. "Tebe? Ani moc ne." Šel o krok blíže. "A vůbec, mám taky tu samou otázku. Co ty tu děláš? Vlk by si myslel, že po tom všem budete od hranic nejlépe co nejdál." No jo, Ignis byl očividně silně nepoučitelný. Nejspíše se ani poučit nechtěl. Přeci jen, nebyl to jejich soudruh co zemřel kvůli vlku z druhé smečky.
Co se strachu týče, neříkal úplnou pravdu. Nějakou dobu žil v napětí ohledně toho, co se mohlo stát té vlčici, Mornie. Kdyby se něco rozkřiklo, nejspíše by Saturejka nebyla tak milá. Co se s ní tedy stalo? Nejspíše utekla a nic moc se jí nestalo, v tom lepším případě.

Střihl ouškem. Zdálo se mu to, nebo slyšel, jak si Saturejka cosi mrmlá pro sebe? Ne nezdálo se mu to. Žel pro něj se jednalo pouze o mumlání, a tak nebyl schopen všechna slova konkrétně zachytit. Jiného vlka tu však necítil. To jí drbnulo a už trpí samomluvou? Vlastně by se nedivil. Saturka byla divná.
Hari se nehodlal skrývat dlouho. Navíc ho už stejně prozradilo šustění listí. Pokud nebyla Saturejka blbá jak tágo, což možná byla, jinak by se nepřidala do Ignisu, tak už o něm věděla. Nakonec se tedy listovím prodral. Stále nutno dodat, že na hranice cizí smečky nevstoupil. Zatím moc riskovat svůj kejhák nechtěl. Nebyl žádným kočičákem na to, aby si mohl plýtvat devíti životy.
"Doufám, že tu u hranic nejsi kvůli dalšímu šmírování našeho území," řekl Saturejce poněkud rýpavě a zazubil se. Kdyby to byl kdokoli jiný, možná by takto nemluvil. Věděl však, že taková trumbera mu těžko co udělá. Kdyby došlo na 1v1, tak si byl celkem jistý, že by vyhrál. Za podmínek, že by si nepřivolala své ohnivé soudruhy, to už by pak bylo nepříjemné. A hlavně nefér! A taky se toto rýpnutí hodilo, protože ji přeci jen kdysi načapal na území.

Měl v hlavě celkem bordel. Ne, že by to byla vzácná záležitost, to vůbec. Jen se v poslední době stalo poněkud dosti věcí. Kdyby šel dále za hranice směrem k řece, nepochybně by tam stále byly stopy po požáru, který způsobil. Možná i ohořelé tělo vlčice. Zadoufal, že nikdo tam o život nepřišel. O Ignisanku, co zaútočila první, se jednat mohlo, ale její smrt by přinesla víc trápení než její život. Nejspíš.
Začichal a ucítil v okolí známý pach. Ignis, samozřejmě, byl nedaleko hranic. Ale byl schopen to poznat... konkrétněji.
Nebyl moc hrdý na to, že byl schopen rozpoznat pach konkrétně Saturejky, ale co se dalo očekávat? Neviděli se za život zrovna jednou. Bylo však otázkou, chtěl ji vidět *znovu*? Rozhodl se tedy, že hodí očko na to, co zrovna dělá. Pokud to bude možné. Musel zůstat na své hranici! A kdo ví, možná vlčice zase plánuje trip mimo její území. To by taky nebylo poprvé. Ano! Přesně tak. Jde okounět protože se bojí o své soudruhy.

Hari na jeho přikývnutí... přikývnul. A dále dumal, co říct dál. Nebyl kdo ví jak upovídaným jedincem a tento Aikan nepůsobil jinak. Pozor, pozor! Nebezpečí trapného ticha! Než se však nadál, všiml si nečekaných pohybů Aikana, které vyústily ve výpad. Poskočilo mu srdíčko a následně i jeho tělo, které se výpadu tak tak vyhnulo. Protože se jednalo o tak náhlou věc, ztratil rovnováhu a musel se rychle překulit.
Bohužel u toho byl i Zlomysl, který byl doteď na zádech Hariho. Pták samozřejmě nevěděl, že se *nejspíš* jednalo o cvičení. Vyplašeně sletěl z Hariho, začal pištět, máchat křídly a otvírat zobáka na Aikana.
Hari chtěl provést výpad na Aikana, avšak si všiml stresů svého mazlíčka. A vzhledem k tomu, že hra sotva začala, můžeme předstírat, že se tohle událo *po* mordu Fanty a po útoku Zlomysla na ni. Z toho důvodu měl bílý vlk mini-infarkt. Šmarja, co když ten pták bude chtít sežrat i Aikana?! Šéf by pak sežral jeho...
"Klídek... klídek!" snažil se promlouvat k papouchovi, zatímco ten měl smrt v očích. A doufal, že Aikan nebude v nějakém *snad* tréninkovém boji pokračovat. Teď by totiž určitě Hariho dostal!

Hari by se v tomto Timovi vůbec nedivil. Nějakým rodovým patlanicím nerozuměl, respektive mu byly naprosto ukradené. Přišlo mu zvláštní jim dávat takovou váhu. Jistě, rod byl rod a to s sebou neslo nějaké zvyky. Ale proč se jimi řídit, když jsou škodlivé? Mordovat druhé? Mrzačení svého těla? Ne díky. Kdyby v tom nebyl nějaký opravdu legit důvod, těžko ho přemluvit.
"Přesně tak," hlesl Hari. Těžko zapomenout na tak velikánskou věc! Bylo to něco, čím byl Ignis nepochybně nechvale proslulý. "Omegy a vlčata určitého věku musely zabít tuláka, kterého předtím odněkud odchytili. U toho bývala celá smečka, jako kdyby to měla být nějaká zábava, velká událost. Po vraždě došlo k povýšení vlka... nevím, co by se stalo, kdyby se vražda nepovedla. Nikdy jsem o tom neslyšel. A naštěstí u toho ani nebyl." Nebo možná byl, jen si to panička nepamatuje. Kdo ví? Každopádně byl vděčný za to, že *nejspíš* toho i jeho oči byly ušetřeny. "Nevím, co bych dělal, kdybych zůstal... Asi bych to nedokázal. Možná bych tu už nebyl. Ale jinak... slyšel jsem, že Ignis od této odpornosti ustoupil. Snad je to pravda." To by znamenalo, že jeho bratr měl v sobě aspoň kousek morálna. Že nebyl zcela ztracen. Nebo byl? Byl přeci stále alfou. A Ignis stále není smečkou dobrých vlků. Kdo ví, co se tam dělo. A chtěl to vůbec vědět? Zvědavost byla silná, ale asi ne zas tolik. A žádným špehem nebyl, aby se obtěžoval. Díky bohu. On a špeh! Nemožná věc.
"Lektvary?" zopakoval. Znělo to tak *šamansky*. Mysteriozně! Ani nevěděl, co si pod tím představit. Teda, to slovo mu evokovalo nějaké... pochybné návykové látky, které vlka dostanou do jiné dimenze. Ale to asi nebylo ono, doufal. "A o co se přesně jedná? Něco... s léčením? Vlk to vypije a může zase směle do života?" Co si budem, takový koncept zněl báječně. Asi lepší jak žvýkat kytky. I když, možná i ty lektvary chutnají podobně hnusně? Ale nač přemýšlet! Tim mu to jistě objasní. Možná.
Nadechl se. Trochu si zvykl na to, jak na něj plyny působily. Ale jak se jim bránil dlouho, tak únava byla stále zřetelnější. Přeci jen nebyl zvyklý na něco takového. A snažit se zůstat při vědomí také nebylo zrovna snadné. Svět se motal, gravitace byla dvakrát tak silná, měl pocit. Svět byl vzdálený, on taky. Jako kdyby jeho já bylo slabší a slabší. Potlačeno. Ale v dobrém. Nestěžoval si, kdyby takto zůstal navždy. Sakra, líbilo by se mu to. A dalo se divit? Chlapce tížila furt kdejaká blbost. Ale teď? Teď byl o krůček blíže svobody. Možná.
"Není zač, Time... myslím to vážně. Jsi fakt dobrý vlk." Jeden z těch podstatně lepších tady. Snad proto se tak snadno sblížili. Kdyby si neměli co říci a kdyby jejich filozofie byly opačné, nejspíše by z toho moc nebylo. Jen neshody. Říká se sice, že protiklady se přitahují, ale na to Hari moc nevěřil. On a být s někým opačným? Nemožné! Jistě, on a Tim byli rozdílní. Ale opaky by je jistě nenazval. Tak daleko by nešel.
"Neviděl? Buď rád. Jsou to fakt velké bestie. Sám se divím, že tu žijou... Co mohou žrát? Moc velké kořisti tu není. Snad nás nebudou chtít ovládnout... Nesmíme zmizet. Ale snad není třeba se moc bát. Určitě mají nějakou slabinu. Musí mít." Už zase začal žblekotat jakési zvláštnosti. Už vidno jel z posledního. Ale snažil se. Nechtěl usnout! Ne když si povídal s Timem. Cítil se tak zvláštně v pohodě, byť povídal o něčem strašidelném. Jako kdyby na ničem nezáleželo. Ale v dobrém. Bez stresu. Co se má stát, stane se. Nic s tím neuděláme.
"Děkuju moc. Asi jsou už věčně mou součástí... i když jsem se s nimi nenarodil." Bylo to zvláštní a stále tomu nedokázal úplně porozumět. Možná to bylo fakt něco kvůli magii. Dávalo by to smysl. Ale přesto mu to přišlo zvláštní. Opravdu v tom nebyla i nějaká vyšší moc? Která ho chtěla nějak potrestat? Normálně o existenci vyšší moci, která by vyloženě zasahovala do světa, celkem pochyboval, ale když se jednalo o toto... Nejspíše jen tak nedostane odpověď, pokud se mu podobná věc nestane podruhé. Kdy se ale tak stane? Nikdo neví. Možná zítra. Možná nikdy.
"Jinak se mi nestává často, že bych si nepamatoval, co jsem jako proměněný dělal... nikdy jsem v tomto problémy s pamětí neměl. Jen v tomto případě. Bylo to hrozně zvláštní. Ale... špatně zvláštní. Nechci, aby se mi něco takového stalo i podruhé. Co kdyby i zmizela i část mého já? Že bych byl míň já a víc... nějaké zvíře?" Jako kdyby byl kus nimloga i v něm!! Nebyl i trochu cítit po něm? Snad ne. Určitě by na to někdo upozornil. Určitě. Jinak by to bylo podezřelé, ne? Moc nad tím dumal. Nad tímto se nemá dumat pod vlivem. Na nic moc nepřijde. Hlavně když se mu tak zoufale chtělo spát. Možná příště. Možná příště na něco přijde. Přeci tohle nemůže být jeho celoživotní záhadou, no ne?
"Kéž by to šlo... ale asi to nepůjde. Nemyslím si, že by bez zla nebylo dobro. Není to jako že bez tmy nevidíme hvězdy. Prostě... být zlý může být snazší než být dobrý. A jakmile tu zlo je... jak se ho zbavit? Zlo zranitelného snadno infikuje. Rychle postupuje. A jak se vyléčit? Jak se ho zbavit? Horkotěžko... ne že by to bylo nemožné. Ale většinou prostě nechtějí. Neví, jak být jiný. Nebo je moc těžké, být jiný, když jsi v tom hluboko. Nevím... asi už plácám páté přes deváté." Už si stejně sotva pamatoval, co přesně řekl. Povídal a hned zapomněl. Vše se motalo. Cítil každý hmatový podnět. A vše se znásobilo když zavřel oka. Ale nemohl je mít zavřené dlouho. Jinak by usnul. Nechtěl usnout uprostřed konverzace. Nebo vůbec. Jednou k tomu dojít musí. Ale on nechtěl. Ještě chvíli. Prosím. Ještě nebyl čas.
Opravdu se chtěl posnažit, aby se choval více stabilně. Aby ho kdeco nevytočilo. Tedy, už teď byl celkem na dobré cestě, ale k cílové čáře měl stále daleko. Musel se naučit jednat s klidem, když se jednalo o Ignis. Ale jak? Jak se zkrotit? Říct si *ne*? Teď to znělo tak prostě. Jednoduše. Ale na místě to bude něco jiného. Ale pokud nechtěl skončit s rozbitým pyskem, tak se musel rychle začít snažit. Byla by škoda, kdyby byl jeho život ukončen kvůli jeho horkokrevnosti. Život má přeci jen jeden. A druhou šanci nedostane. Byla to celkem děsivá představa. Žije právě teď a právě tady. Jako *on*. Pán svého vědomí. Jaké byly šance? Že on je zrovna on a ne někdo jiný? Vědomí byla prazvláštní věc.
A tak si po chvíli popřáli dobrou noc a šli na kutě. Hari však přesto stále se spánkem bojoval a okem pozoroval ležícího Tima. Mohlo to znít celkem úchylně, ale taková možnost ho vůbec nenapadla. *Bál* se usnout. Nevěděl, co se stane, když tady usne. Jistě, už tu kdysi spal, ale to bylo něco jiného, ne? Teď tu nebyl na spirituální poznání ohledně svého místa ve smečce. Byl tu jen pro Tima. Co uvidí? Uvidí vůbec něco? Bude to děsivá noční můra jak předtím. Polkl.
"Time?" ozval se, ale bez odpovědi. Tim už spal. Tedy, spal? Co když... umřel? Co když ho jeskyně zabila? Polila ho úzkost a přisunul se trochu blíže k němu, aby se mohl dozvědět, zdali dýchá. Dýchá. Ulevilo se mu. Ale jen trochu. Jak byl sám, tak se necítil dobře. Bylo to strašidelné. Ale přesto ho stále nenapadlo zavřít oka, ačkoli to jeho tělo tak zoufale potřebuje. Ne! Jak je zavře, svět už nebude jako dřív! Nechtěl se toho pustit!
"Uuuhhgg..." vydal ze sebe. Cítil se skoro až otráven. Otráven *jedem*. To jistě byl ten plyn a nedostatek spánku. Už se mu zavírala víčka. Nemohl vydržet. Probudí se? Bude to stále Hari? Co když on už nebude on? Co když si nic nebude pamatovat? Jednalo se o děsivou představu. Ale musel se jí poddat. Stejně neměl sílu na to se z tohoto místa odplazit. A co Tim? Bylo by to vůči jemu škaredé. Ho tu nechat. Ne. Musí být odvážný! Bude to dobré. Určitě.
Cítil, jak ho studené kamení objímá po těle. Po jeho spodní části, nutno říct. Studené a nepřívětivé. Proč bylo tak studené? Bylo léto. Chystá se snad bouře? Možná proto bylo tak chladno. Viděl teď snad z východu jeskyně záblesky? Nebo už vidí to, co tu vůbec není.
Nakonec se opravdu poddal. Zavřel oči. Byl hned vedle Tima. Cítil každý jeho chlup. Byl to velmi zvláštní pocit. Ale ten si však neužil dlouho. Jeskyně s ním měla totiž jiné plány. A to ho poslat do snové říše. Tam, kam tak nechtěl.

Tma. Nekonečné černočerná tma. Zima. Nic. To zatím prožíval Hariho mozek. Kdyby měl štěstí, mohl by prožít spánek naprosto bez snů. Hluboký, nijaký. Výmaz paměti. Ale ne. To by nebyl Hari, kdyby neměl furt na takové věci těžkou smůlu. Ze tmy se tedy začalo stávat světlo. Ve světle začínal vidět barvy. Dostal se do jiného světa. Nebyly to jako ostatní sny. Vzdálené a vidno nereálné. Měl pocit, že tam skutečně je. A nebylo to příjemné. Nebo bylo? Jednalo se o pěkný svět, kde nefungovaly zákony fyziky. Vzdušné ostrůvky, výrazné a místy pastelové barvičky. Byl lehký jako pírko. I stromy byly takto lehké. Stačilo skočit a vlk se už mohl vznášet na obláčku. Možná to opravdu nebylo tak špatné? Cítil se nesmrtelně. Že tady může žít *věčně*. Byl mrtvý? Bylo tohle nebe? Ne. Nemohl být mrtvý. Bylo ještě brzy. Vždyť nic neudělal! Nezažil! Život nemohl být tak krátký. Určitě ne.
Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Cítil v kožichu jemný vánek a vůni čehosi neidentifikovatelného. Byl tu sám. Nikoho to neviděl. Bylo to zvláštní. Tohle místo působilo jako takové, které by bylo plné různých tvorů. Ale byl tu absolutně sám. Tvary se vlnily, měnily barvy, stromy se vznášely a on s nimi. Nikde ptáci. Zvláštní zvuky, které snad nikdy neslyšel. Nikdysvět. Byl krásný. Ale cítil se tak sám. Jako kdyby přežil apokalypsu. Konec světa. Nikdo jiný na světě nebyl. Jen on. Zachvěl se. Bylo to... děsivé? Nejspíše ano. Skenoval okolí pohledem, ale nic. Žádný vlk. Žádný tvor. Jen zvláštní tvary, stromy a jiné rostliny.
"Haló?" odvážil se konečně zvolat. V hrdle mu vyschlo. Říct tohle slovo už bylo tak velmi těžké. A nikdo se neozval. Slyšel jen vlastní hlas. Pořád a pořád dokola.
Svět ztmavl. On ztěžknul a dlouhé paže gravitace ho zase dotáhly zpátky na pevnou zem. Barvy zmizely. Vše zmizelo. Hari začal lapat po dechu. Ne. Chtěl se vzbudit. Jak se vzbudit? Chtěl domů. Chtěl, aby toto už přestalo. Chtěl zařvat, ale nešlo to. Nemohl otevřít ani svou tlamu. Byl jako přikovaný.
Do světa se navrátily barvy. Byl však stále tmavý. Před Harim se začala objevovat mrtvá těla těch, které znal. Hromada byla čím dál tím vyšší. Šla až do nebes. A nechtěla přestat.
Rychle se otočil. Chtěl prchnout. Za sebou si však všiml dalšího vlka. Byl o něco menší než on. Měl silné rány, rozežrané a staré. Na pravé straně tváře mu šly i vidět zuby, jak tam měl roztrženou kůži. Šla mu vidět i část žeber. Vypadal jako chodící mrtvola. A ta mrtvola šla k němu. A Hari neměl kam utéct. Zadoufal, aby svět opět ztmavl a zavedl ho někam jinam. Někam, kde by bylo lépe. Nic takového se však nedělo.
Poznal, že ona mrtvola je Darius. Ďábelsky se zašklebil a začal Harimu cosi říkat. Hari mu však nerozuměl půl slova. Nerozuměl mu vůbec nic. Měl by mu rozumět. Záležel na tom život. Ale nerozuměl. Darius vycenil zuby a kolem něj se zmaterializovaly další jeho kopie. Byl všude. A Hari nemohl utéct. Nebo se mohl pokusit? Udeřil Daria tlapou. Vypařil se. To samé udělal s dalšími, které potkal stejný osud. Bylo jich však příliš mnoho. Nekonečno, snad. Byl to ztracený boj. Marný boj. Boj, který už prohrál. Skončí na stejné hromadě jako ostatní. Zastavil se. A temnota ho polkla.
Nic se mu nestalo. Stále žil. Žil jinde. Stačilo se vzdát. Opravdu? To byla jaká zpráva? Nerozuměl jí. A ani jí rozumět nemohl, když byl stále ve snové říši.
Další sny naštěstí již nebyly nijak temné nebo brutální. Byly skoro až... obyčejné. Poklidné. Moc jim zpočátku nevěřil. A bylo divu?

Po nějaké chvíli se naštěstí probudil. Hlava jak střep. Cítil se jako po kocovině. Škoda, že nevěděl, co to kocovina je, aby tohle přirovnání mohl opravdu použít. Měl pocit, že se vůbec nevyspal. Ale jakmile se trochu zorientoval, tak si uvědomil, že skoro až ležel na ještě spícím Timovi. Lekl se toho. No copak se toto dělá!! Hned se od něj odsunul, ale snažil se to udělat tak, aby ho náhle nevzbudil.
Motala se mu hlava a byl mimo. Včerejšek působil jako sen. Co se stalo? Co ne? A chtěl to vůbec vědět? Bylo to důležité? Sakra... cítil se úplně vymazaný. Ale určitě si jeho mozek pak vzpomene. Určitě. Věřil tomu.
Rovněž se cítil otupěle. Jako kdyby emoce už nebyl schopen cítit tak silně, jak je normálně cítil. Jako kdyby na ničem nezáleželo. Ale v dobrém. Znamenalo to, že se nemusel tolik stresovat a bát.
Přivřel oči. Snad se Tim taky brzy vzbudí. Jinak by musel už na čerstvý vzduch. Sakra. Úplně mu vyprahlo v ústech!

Hariho svým způsobem ranilo to, jak nízké sebevědomí Timek někdy měl! Ale rozuměl tomu. Taky si prožil svůj čas jako blbej chcípák, co dělal ostudu. Jenže on pak vyrostl. Tim drobnější postavy zůstal. A problematika mozkového výmazu tomu taky moc nepomáhala. Ale Hari si myslel, že Tim je chytrej. Blbouni přeci nejsou schopni rozpoznat kdejaký kvítko! Hlavně, když x dalších druhů vypadá skoro stejně.
Byl by jistě v šoku, kdyby se dozvěděl, že tohle není první Timovo rodeo. Taková nevinná tvář, a přitom takový hříšník! Ne, ne. Tim určitě věděl, co dělá. Určitě se z něj v nejbližší době nestane průměrná osoba kempící na brněnském nádraží.
"Moje rodina zas byla plná bojovníků a dost se s tím pyšnili. Hlavně v dobách, kdy, no... Kdy se v rámci ceremonií vraždili tuláci. Já před tím raději utekl..." Kdo ví, co by se stalo, kdyby zůstal. Kdyby potlačil tu svou bolest. "Ale zase vaše rodina má buňky na jiné věci, ne? Na léčitelství a tak." To mu přišlo lepší jak mít rodinku surovců. Jistě, nabušený bojovník přežije kde co. Ale pak musí přežít i žití sám se sebou. A to úplně Hari nedává.
"Určitě jsi silný. Ne každý by zvládl přes ty komfortní zóny překročit a určitě ne každý by se zvládl dostat až sem, po tom všem. Mrzí mě, že se nemáš moc rád, Time. Protože si nezasloužíš být od sebe tak bičován." A to myslil vážně! Tim by se měl mít víc rád. Je to moc šikovný jedinec a takových tolik není.
Na jeho slova, že někteří z nás narazí na jedince, kterým je se třeba bránit, nic neřekl. Na ta další už ano.
"Jednoho dne jsem se... přeměnil v mlžného jelena. Nimloga," začal. Vždy ho celkem děsilo, v jaké obludy se dokáže proměnit. "Byl jsem v něj proměněný dlouho. Už nevím, co jsem dělal..." Lež. Věděl, co dělal. Dělal si z bratra strouhanku. Ale to přeci Timovi neřekne. "Pak jsem omdlel a když jsem se vzbudil... tak s těmi parohy. Zůstaly mi doteď. A už se mi nikdy podobná věc nestala." Však tušil, že se tohle jednoho dne bude opakovat. Jen to místo parohů bude něco jiného. Ale co? Vůbec si netroufal říct. Neměl představu. Ani netušil, jak se to přesně stalo. Kdyby to byla součást magie, tak se mu to bude dít častěji, no ne?
"Bylo by krásné, kdyby rodiče měli všechny rádi stejně... ale to je asi nemožné. I rodiče jsou jen vlci. Nevím. Svět by byl určitě krásnější, kdyby byli všichni milováni stejně a nikdo by nezůstal sám." Ale bylo to nemožné. Bylo to nemožné a trochu mu to i srdce lámalo. Co kdyby i on byl rodičem? Co kdyby i on byl v tomto nespravedlivý? Jedno dítko milovanější než to druhé? Neodpustil by si. Ale jak tomu zabránit? Však nač nad tím přemýšlet. On děti stejně nemá a ani mít nebude. Ruky mu plynou mezi tlapkami a za chvíli už na takové věci bude pozdě. Bude sám.
Musel se trochu potlačeně zasmát, když mu Tim řekl, že mu někdo dřív nebo později rozbije hubu. Ta slova nečekal, hlavně tu hubu, protože jinak byl Tim slušňáček. Ale měl pravdu. Bohužel.
"Máš recht, Time, máš recht... Budu se snažit, aby se tak nestalo. Opravdu." Žel zkrotit takový živel není úplně snadnou záležitostí. Nebylo těžké pro něj chytnout rapla, hlavně, když se jednalo o Ignis. Možná mu nějaký Ignisan rozbije hubu? Možné to bylo. A on určitě nechtěl skončit jako něčí rohožka. Ne teď.
"Dobrou noc, Time," řekl tiše. "Určitě to dnes vyjde..." To s tou magií. Důvod, proč sem přišli. Málem by zapomněl! Ale i to mu už přišlo tak vzdálené. Ten důvod. Ale nebylo to vzdálené pro Tima, proto tu myšlenku nemohl opustit, aby odlétla pryč.
Přivřel oči a pomalu si lehl na studenou zem. Cítil se najednou hrozně těžký. Jako medvěd. Furt ho něco stahovalo dolů. Ale úplně zavřít oči ještě nechtěl. Bylo to děsivé. Ale jak dlouho vydrží bojovat?

"Záporák? Asi jo. Pro mě to spíš znělo jako nějaký vtip," uchechtl se. Zlomysl měl jistě potenciál se stát záporákem. Ničitelem. Když viděl něco hezkého, musel k tomu přijít a zničit to tím svým zobanem! Díky bohu že na světě víc takových pipísků není.
"Jo? To je super, že někoho takového taky máš," přikývl. "Ty jsi vlastně takovej magnet na zvířata." Přeci nemohl zapomenout na to, jak se Anjelky malá zvířátka vůbec z nějakého důvodu nebojí! Byla to velikánská záhada. Čím to mohlo jen být?
"No, nevím, pro všechny asi zastrašující nebudu. No, to je jedno. Musím ještě jednu věc dodat, a to, že Zlomysl ještě žere maso. Fakt jo. Je to zvláštní pták." Vždy ho fascinovalo vidět ten jeho pitomý výraz od krve. A i trochu děsilo. Co když ho bude chtít sežrat ve spaní?? Nebo mu oka vyklovnout? Doufejme, že se tak v nejbližší době nestane.
Hariho trochu znervóznil smích Anjel. Bylo mu sice jasný, že to nemyslí nějak zle a posměšně, ale i tak! Tohle byla událost života a smrti!! Teda nebyla, co to plácám.
"Šmarja, nestraš," uchechtl se. Božínku, tohle bylo pro něj hrozně awkward. Určitě se mu to jen zdá!! Pocity jsou divný a zavádějící. Hlavně ty po jeskyni. "Já se toho teda upřímně bojím, abych řek pravdu." Ty jeho pocity nemohly být láskou. Jen byl popletený z fetu. Určitě. Jak by mohl něco cítít k *vlkovi*? Vlk s vlkem přeci být nemůže, vždy to byli vlk a vlčice. Prostě si asi jen našel konečně dobrýho kamaráda, kterýmu může fakt věřit. Něco, co se jen tak nestává. Určitě se to brzy uklidní. Muselo! "Ale asi to nic nebude, jen nad tím moc přemýšlím." Jen si to nalhávej dál, Hari. Ale možná tě eventuálně přijde zachránit Saturejka. Tedy, zachránit? Spíš stáhnout do ohnivého pekla.
Hari doufal, že Anjelka svatbu moc nepodcení. Zněla to jako velká a složitá věc, peklo na zorganizování! Ale ne, dopadne to dobře. Anjelka byla šikovná vlčice, která uměla věci dotáhnout do konce a neodfláknout je.
"Svědkem?" No to znělo důležitě! "Moc rád," pousmál se. Na místě pak asi moc rád nebude, protože nebude vůbec vědět, co přesně dělat a jak se tvářit a chovat. No jeje, snad jim to nepokazí! "Ještě vás někdo musí oddat, že?" ujistil se. Kdo pak to asi bude? Neměl nejmenší tušení.
"Určitě budu chtít, určitě. Moc rád vám nějak pomůžu, nebo se o to aspoň pokusím." No jo, pro něj to bude docela fuška. Neměl tak hbité packy jako Tim!

Hari si všiml toho nervózního výrazu vlčky. Nebylo těžké to pro něj postřehnout, neboť v jejím věku ten pocit znal až moc dobře. Až mu pomalu bylo ouzko i za ní. Copak má asi na mysli? Je ustrašenější přirozeně, nebo se jí něco stalo? Možná je to sirota nebo tak něco. Nevěděl. Stále byla přeci jen ve hře možnost, že se mu to jen zdálo.
"Já jsem Hariuha, ale můžeš mi říkat jen Hari," představil se vlčici.
Tak Nevaeh, jo? Páni, to je zvláštní jméno. Snad ho bude vyslovovat správně, aby nenastal trapásek. I když, ona by to snad pochopila.
Všiml si, jak kouká na jeho parohy. Zadoufal, že mlžné jeleny nezažila a že si tento vjem s nimi tedy neasociuje. Přeci jen, vypadaly úplně přesně jak ty nimlógů. Ah, jak mu chyběly dny bez nich. To ho nebolelo tolik za krkem.
"Zajímá tě to paroží?" optal se tedy a okázal na ně svou packou.
Zlomysl při pohledu na Nev naklonil hlavinku a zapískal.
Hari cítil, jak toto setkání bude awkward; oba dva byli. Možná se cítil více duševně osvobozeně, ale tohohle já se jen tak nezbaví. Jen doufal, že v průběhu konverzace nenastane trapné ticho. Nebylo nic horšího jak trapné ticho. To si radši dá s někým 1v1.

Byl rád, že téma o zeleném kuřeti bylo dobře vybrané. No jo, ta její rozzářená očka mu chyběla! Ale nepředpokládá, že bude mít z toho jména radost. Nebo spíš... měl jméno? Spíš přezdívky. "No... úplně ne? Ještě nemá nic definitivního. Ale někdy mu říkám Zlomysl. Protože můj první mazlíček byl Dobromysl a no..." Nechtěl moc zacházet do detailů, jak z Dobromysla zbyla kašička vnitřností, když ho Darius dropnul z velké výšky. "Dost zlobí. Jako fakt. Je hodně zvědavej a ne nebere jako odpověď. Na první pohled je to takovej blbeček, ale je dost chytrej." Možná až moc zvědavý. Bez pudu sebezáchovy. Velký křikloun. Prostě bizarní tvor. I když, byl to křikloun? Nebyl to vyloženě řev, ale hlas to byl zvláštní.
"Né, neublížil mi, to naštěstí ne. Ale když na mě zaútočil někdo jiný, tak pak přiletěl na pomoc. Ten zoban fakt nemá pro srandu. Myslím, že má potenciál být ochranář." Nebo bejt satanáš. Má to v očích. Tu temnou jiskru! Jiskru zla! Kdo ví, co se mu honí hlavou... Je to přeci papagáj!!
"Hm... nemyslím si?" řekl nejistě. "Teda, no, jak to vůbec vlk má jako poznat? Že má k někomu city? Jak to poznám? Jo, slyšel jsem, že to vlk prostě pozná, ale co když nepozná?" A hlavně, lze mít takové city k vlku stejnýho pohlaví? Však to nejde, né? Kdo to kdy viděl??
"Páni," vydechl. Svatba! Už teď! Něco takového by nečekal. Ale asi to dávalo smysl. Ti dva si prošli obrovským trápením a svatba může být možnost, jak tu ránu zalepit. Doufal pro ně, že je to dobrý nápad. "Přijdu moc rád, samozřejmě!" pousmál se. Byla to čest. Znamenalo to, že mu Anjelka fakt věří. Že nic extrémně nezvoral. Něco pozitivního! Důkaz, že může mít v život opravdu naději. "Teda, moc nevím, jak svatby fungují nebo tak. Budu tam mít nějakou zvláštní roli, nebo budu prostě host? Mohu když tak pomoct s nějakou výzdobou, nebo tak... Jestli ji plánujete mít."

Oklepal se. Stále se cítil trochu mimo. Naštěstí jen trochu! Ještě ho pobolívala hruď, ale to si řekl v duchu, že ho to jistě brzy přejde. No, vždycky ho to přešlo, dřív nebo později!
"Jo, jo... Myslím, že je vše ok. Nic, z čeho bych se neprobral," kývl na Ciela. Ocenil, že se optal. Domníval se, že spousta vlků by se s takovou otázkou vůbec neobtěžovala. Na druhou stranu, Hari byl docela pesimista, takže bylo možné, že se v tomto mýlil. Vždyť žil ve smečce Přízračných! Ti mají být taková velká famílie, no ne?
"Samozřejmě," zazubil se na jeho dotaz. "Nebo si snad troufáš na celou srnu?" mrkl po něm. Bylo mu jasný, že on sám celou srnu nesežere. Ani Hari by ji nesežral! Žádný otesánek to nebyl a Cielo v tom jiný jistě nebyl. Takže ano, hodlal ji nechat i ostatním! Smečka tuhle kořist jistě ocení, v to věřil.

Byl docela překvapen, když se před něj tak náhle nachomýtl jakýsi cizinec. Jeho slovníkem byl neméně překvapen. Sorráč? Strejdo? Strejdo??? To působil jak nějakej dědek? Vždyť ten podivín vypadal, že je podobného věku jako on! Ale co by se tím nechal rozhodit. Co si však budem, tohle jsme si říkali nejednou a je tedy celkem jasné, že mu tento pseudozen nikdy dlouho nevydrží. Ale kdo ví? Možná tento den bude výjimkou. Byl přeci osvícen plyny!
"Uhm... jste v pořádku?" Nemyslel to tak, jestli náhodou cizinci nezvoní v kebuli, kdeže! Myslel to tak, jestli je ok *fyzicky*. Přeci jen týpek válel z kopca sudy či co. Něco takového jistě mohlo i trocha bolet! Vlk však vypadal, že je relativně ok, ale přesto se optal. Ze slušnosti! Zatím neměl přeci jen důvod být na tohoto jedince nějak zlej. Ale to se může kdykoli změnit. Však vyšší síla by jistě preferovala setkání více... v míru. Tento vlk měl stavbu těla rváče. Raději ho úplně nepodceňovat.

"Neumožňují, hmm..." zamumlal a podíval se do prázdna. Už cítil, jak mu zavírají oči. Jak ho dlouhé paže jeskyně chtějí stáhnout do temnoty, do světa snů. Ale ne. Nemohl usnout teď. I když, byl ještě vůbec bdělý? Měl přec pocit, jako kdyby *snil*. Jako kdyby už nebyl v realitě. Snad proto mu připadalo, jako kdyby jeho mozek byl měkčí a měkčí, jako jakási rozežraná kašička čehosi, co byly kdysi důmyslné neurony. "Věřím, že každý dokáže být silný. I ty bys mě určitě dokázal za správných okolností porazit. Síla... nejsou jen velikost a svaly." Dávalo to smysl? Znělo to nějak chytře? Byla to pravda? Nevěděl. Byl tak mimo, že už nad tím sotva dokázal přemýšlet. Ale musel zabrat. Nemohl uprostřed konverzace usnout. Sakra, jak to Tim dělá? Měl pocit, že je o dost víc při vědomí jak on. "Mám pocit, že jen málokdo nás na ten boj připraví. Dle přírody se má jednat o rodiče, ti od toho jsou. Ale..." Už myšlenku nedokončil. Nemyslel si, že je to třeba. Nebo si myslel, že ji už dokončil? Těžko říci. Prostě si myslel, že většinou se na rodinu spolehnout nedá. Slyšel už tolik příběhů o špatných rodičích, o rodičích, kteří odešli, že už to byla snad i norma. Naopak bylo šokující to, když vlk měl normálně fungující famílii.
"Já si myslím, že jsi silný dost," řekl Hari. Nemyslel však v tom fyzickém slova smyslu, to ne. Každý mohl vidět, že Tim byl drobnější hubeňour. Ale však co? I s touto postavou se jistě zvládnou udělat divy. "Ztratil jsi vzpomínky. Celé své já. Najednou ses probudil jako znovuzrozený, bez žádné vzpomínky na tento svět, na svou rodinu, na svůj život. Nejeden by se zhroutil, už i jen z té myšlenky. Ale ty? Stále bojuješ a ani něčím tak děsivým ses nenechal zlomit. To je opravdická síla." Myslel to vážně. Domníval se, že za těchto okolností by nejeden propadl šílenství a permanentní úzkosti. Nedokázal si představit, co by se dělo s ním. Co by udělal on. Jak by skončil. Nejspíš ne úplně dobře. Na rozdíl od Timka měl nepochybně trochu víc nepřátel.
Vydal ze sebe nepatrný povzdech. Ano, docela se svou minulostí trápil. Jako dítko si nikdy nemyslil, že skončí takto, tam, kde teď je. "Ale co když ten čin není jen jeden?" No jo, holt mordění není žádná sranda. Na průměrném vlku se to podepíše. "Já..." Chtěl o tom vůbec mluvit? Jistě, měl pocit, že Timovi lze říci *vše*. Ale přesto mu zbyl v hlavě jakýsi hlásek, který ho držel na uzdě. To, že chce, neznamená, že tak udělat má. "Víš..." Už to vypadá, že se konečně vymáčkne! "Nikdy jsem se se svými parohy nenarodil," hlesl, poněkud mimo. Ta věta sama o sobě zněla tak zvláštně a mimo. Ale Hari nevěděl, jak svou myšlenku říci, tak, aby nebyla random. Ah, ty parohy! Doteď nad nimi někdy přemýšlel. Proč je má. Jestli je to trest, aby si navždy připomínal ten den, kdy se stal bratrovrahem.
"To nejsme," zamumlal. "Myslím, že byl tím oblíbenějším z nás." Darius byl unhinged, on divný a Ray... byl ještě normální. Normální dítko! Něco, co si přeje každý rodič. Hari si však nikdy nemyslil, že ho rodiče neměli rádi, to vůbec. Věděl, že Darach ho rád měl. A byl za to rád. Kdyby i jeho otec byl taková svině, tak nejspíše vyleze z Ignisu ještě víc rozbitej než je teď. Nikdy si však nemyslel, že by byl tím oblíbeným synkem. Oproti Dariovi jistě, ale Rayovi? Leda ve snu.
Hari byl rád, když uslyšel slova, že Tim se s ním nebojí. Normálně by asi rád nebyl, protože by ho hlodala spousta myšlenek. Tim by se měl přeci bát. Může být nebezpečný! Vždyť už má kill count! A jeho místy afektivní povaha, šmarja, vždyť se z něj může stát časovaná bomba, pokud se mu ještě něco stane!
"Já se bojím," přiznal se, "ale o tebe." Nebylo přeci dávno, co Tim málem zničehonic umřel! Kdo říkal, že se to už nestane? A Hari neměl oči všude. A jak si řekli, život jednoho dne skončí. To znamená, že skončí i život Timův, ať se mu to líbí, nebo ne.
Každopádně cítil, jak mu víčka víc a víc těžknou. Nepochybně brzy usne.

Sakra. Nechtěl moc mluvit o sobě. Bylo moc trapné mluvit jen o sobě. Ale musil to chápat. Nemohl čekat, že by tady Anjelka chtěla sypat svá trápení a jen si je připomínat. Raději myslet na něco jiného, no ne? Žel Hari neměl zrovna moc *pozitivních* zážitků. Mord můry tady na území? Upálení nějaké Ignisanky? Ne, že by to jeho nějak momentálně hlodalo. Však věděl, že objektivně se nejedná o něco pozitivního a žůžového.
Ale přec ho něco napadlo!
"No... pamatuješ si toho ptáka, co jsme nedaleko odsud kdysi našli? No tak často kolem mě poletuje. Ani nevím, jestli jsem si ochočil já jeho, nebo on mě," pousmál se, "ale je to fakt aj rozený bojovník. Ten zoban fakt nemá pro nic za nic." Do detailů raději nezacházel. Nemusel zmiňovat to, že Zlomysl zkušeně *vyklovl oči* protivnici. A pak ji začal požírat. Vskutku snový mazlík.
No, žel už opět nevěděl, co říkat. Ani Hvězdná jeskyně nebyla schopna vyléčit jeho silně awkward já. Huba mu jela o sto šest leda v afektu.
"Jinak asi nic moc nového, řekl bych. Jen poslední dobou přemýšlím nad pocity a tak. Třeba jak vlk pozná, že se mu někdo líbí, však víš. No, co se toho týče... Co ty a Roihu? Všechno mezi váma v poho?" Doufal, že jo. Roiha stále neměl upe v lásce, ale když ho má Anjel ráda, tak co? Ona ho zná líp jak on a nějak neslyšel o tom, že by se měli rozcházet nebo tak. Třeba to fakt není takovej idiot, jak by se dalo říci na první pohled. Možná i na ten druhý...

Hariuha nebyl zrovna dvakrát nadšený, když ho šéf poslal se Saturejkou ven k hranicím. Jako kdyby si z něj osud dělal dobrý den! Přeci jen měl s touto vlčicí minulost. Ne kdo ví jak dlouhou, ale přesto. Byl zklamán, když se dozvěděl, že se přidala do ohnivé smečky. Cítil se skoro až zrazen! Důkaz, že emoce mohly být poněkud iracionální záležitostí. Bylo to zvláštní. Takto by se u kohokoli jiného necítil, ne?
Těžko říci, co se při cestě dělo. Možná trapné ticho. Možná nějaká konverzace o ničem. Nebo snad dokonce i po sobě pomrkávali. Kdo ví? To už bude jen na naší bujné fantazii.
Jakmile se dostal na místo, začal hlídkovat a čekat na signál. Byl poněkud nervózní. Byl totiž *sám*. A kdyby se hlídka Ignisu rozhodla z něj udělat špekáček, co by nadělal? Neměl by šanci. Doufal však, že ohnivá smečka nebyla tak drbnutá, aby se o něco takového pokoušela. Však možné bylo vše, myslil si.
Jakmile si všiml příchodu hlídky, hned se beze slov rychle vydal do tábora předat echo. Šlo o čas, nemohl jen tak zdržovat! Na místě ho však čekal bugr a chaos. Dozvěděl se, že Silhouette byla nalezena mrtvá. Dokonce v táboře spatřil i její tělo. Údajně ji zabil Ignisan. Dokonce z ní šel stále Ignis i cítit.
Udělalo se mu temno před očima. Ne. Ty krysy! Ty prašivé odporné krysy! Ignis se nikdy nezměnil. Stále je to banda bláznů a vraždících psychomaniaků. Tohle si nemohli nechat líbit. Tento ohavný čin jim nikdy nesmí projít. O to se osobně postará. I kdyby ho to mělo skoro stát život!
Hned se tedy bezmyšlenkovitě přihlásil do hlavní skupiny a vydal se k hranicím, kde na ně už samozřejmě Ignisané čekali. Byl tam i jeho braško, kterého tak dlouho neviděl. Takové *vřelé* rodinné setkání! Škoda, že se ti dva sourozenci už jen tak nesetkají v dobru. I když, kdo ví, co přinese budoucnost?
Po chvíli spustila hnědá vlčice, co stála vedle Raye. Už ji někdy viděl. Ano, kdysi dávno na Igně. Naštěstí se mezi nimi nestalo žádné drama, jinak by situace mohla být ještě horší. Její slova však Hariho dráždila dostatečně. Probodl ji pohledem.
Ještě aby ta vražda někoho od vás potěšila, šmejdi prašiví. Zhluboka se nadechl. Musil začít *hovořit*. Sic by tak nejspíš měl učinit šéf, ale nedalo mu to. Navíc Ignis nevěděl, jaké bylo jeho pravé postavení. A navíc, ona vlčice taky žádnou alfou nebyla.
"Ale opravdu? Ted chcete *normální* režim? Když vám hoři u zadku? Jak přínosné!" ušklíbl se. "Když jste si vy mysleli, zdůrazňuji, pouze mysleli, že jsme od vás někoho asi zabili, tak jste byli jak utržený ze řetězu a místo toho, aby jste u hranic počkali a začali komunikovat normálně, jak si teď tak mooc přejete, tak jste ty hranice museli překročit a pak čumíte jak puk, když vám zajmeme pár vlků. Byli jste připravený se bít, neříkejte opak! A teď vy opravdu někoho zabijete. Žádná domněnka, ale realita. Zabili jste ji na našem území, naprosto bez důvodu. Chladnokrevně! A prý že zkrat? Opravdu si dovolujete nazývat tuhle odpornou vraždu jako zkrat?!" Už od pohledu bylo jasné, že Hari zrovna nadšený nebyl. A to ani neříkal vše; to by byl jinak sprostý. Sil moc neznal, ale když se s ní setkal, tak šlo poznat, že je to dobrá a mírumilovná vlčice, která si tak odporný osud nezasloužila. "A jaké *skutečné* řešení tedy navrhujete, hm? Snad si nemyslíte, že tohle za toho vašeho normálního režimu vyšumí! Nevyšumí. Kdepak je vůbec ta vaše vraždící krysa? Našli jste ji vůbec? A hodláte vůbec toho viníka, tu prašivou krysu, potrestat?!" Pořádný trest mu připadal jako adekvátní řešení. S Ignisem nešlo jednat v rukavičkách, aspoň co si pamatoval, pokud se nic nezměnilo. Kdyby z toho neměli žádné následky, tahle situace by se nepochybně opakovala. Nesměli z toho vyjít v suchu. Byl by to pro Přízračné výsměch. Ano, sice u nich bylo typické jednat slovy a ne svaly a kdesi cosi. Ale Hari si své chování holt ospravedlňoval tím, že tento přístup fungovat nebude. Nebo to také mohl být pokus o racionalizaci svého ohnivého heltyrského já, které ho stále strašilo jako stín.
Než se však nadál, objevil se na scéně další Ignisan, ze kterého sršelo jakési šílenství. Řval, ať propustí Roo, že nic neudělala. A to nebylo vše. Šel cítit po Silhouette. A byly tohle snad... stopy krve? Nebo se mu to jen zdálo? Do háje. Už jen ten pach a jeho chování byly dobrými důkazy, že se jednalo o onoho viníka.
Hari cítil, jak se mu dělá rudo před očima. Musel se opravdu kontroloval, aby po vlkovi nevyjel a nezakroutil mu krkem. A počkat.
On toho vlka taky znal. Alespoň matně. Vyrůstali spolu, ne? Nepamatoval si však celé jeho jméno. Ka, Kara-něco? To je jedno. Čert to vem!
"To ty!" vyštěkl po Karim. Ta odporná mrňavá zrůda. Tohle si tam celou dobu pěstovali, jo? Vycenil na něj zuby a zavrčel. Tohle mu nedaruje. Nevyvázne z toho v suchu. Nesměl. Každý čin má svůj následek. A tento nesměl být výjimkou. Nejraději by ho sám zpřetrhl jako hada. Věděl však, že to nemůže, neb by si to Ignis nepochybně nenechal líbit a stal by se z toho začarovaný kruh plný mordů.

Dnes v tuto chvíli shodou okolností také zavítal na toto místo. Trochu se zachvěl, byť počasí bylo teplé. Tady byla prolita krev. Málem tu umřel Tim! A on vlastně taky. Byl to bizarní den, který se vlastně ani nestal tak dávno. Přesto mu přišel tak vzdálený. Dokonce si i jizvu odnesl. Ale jen drobnou a sotva viditelnou, díky bohu. Mohlo to skončit o dost hůř.
Na vteřinku se zastavil, když tu spatřil Anjel. Dlouho s ní nemluvil. Vlastně... vlastně ona sama sotva s kýmkoli mluvila. Měl pocit, že po té tragédii s vlčaty se uzavřela hodně do sebe. A mohl se divit? Těžko. Být rodič mrtvých, tak se mu taky zlomí srdce.
Nevěděl, jak s ní teď mluvit. Měl pocit, že jeho emoce byly poněkud po návštěvě jeskyně otupeny. Jak se pak může efektivně vcítit do její situace? A bylo to vůbec žádoucí? Ne. Teď bylo žádoucí tu nějak pro ni být, alespoň trochu. Nemůže se na ni vykašlat. Šel tedy k ní a nijak se neskrýval, aby z toho nebyl nějaký jumpscare.
"Ahoj," pozdravil ji a sedl si. Prohlédl si ji. Měl pocit, že celkem zhubla. Ale to byl jistě jen pocit, který si domýšlel. Vždyť ji tak dlouho pořádně neviděl! A bodejť by nepůsobila hubeněji, když už dávno porodila.
Nic dalšího neřekl. Nevěděl, co říct. Jak se máš? No jak se asi může mít matka mrtvých dětí. Ne moc dobře, minimálně. Co tu dělá? No co asi? Existuje. Ne. Prostě uvidí podle reakce Anjelky, jestli chce být sama nebo mít společnost a podle toho se uvidí dál.