Príspevky užívateľa

Střihl uchem, když uslyšel lehké kroky. Aha! Tak tu přeci nebyl sám. Otočil se a spatřil bytost, která svou velikostí připomínala odrostlejší vlče. Jistě ještě k dospělosti měla daleko, pomyslil si. I když, neměl by moc soudit dle velikosti. On sám byl poněkud *přerostlý*. Ne však tolik jako Anjel, to už byl trochu jiný level. Prostě a jednoduše by se měl brát za výjimku a ne za pravidlo!
"Ahoj," pozdravil vlčici. Jistě ji znal nějak od pohledu. Bodejť by ne, když žili ve stejné smečce! Ale že by si někdy pořádně povídali, to se říci nedalo. Safra, vždyť si sotva vybavoval i její jméno! Však dřív, než mohl promluvit další slova, ho přerušil nestor kea Zlomysl. Slétl dolů blízko k Nevaeh a začal si ji zvědavě prohlížet. No jo, ten aby furt někoho neotravoval! Zapískal. Jestli se tomu demonického zvuku vůbec dalo říkat pískání.
"Nemusíš se bát, nic ti neudělá," ujistil ji hned. Byla to však pravda? Viděl, čeho všeho byl s tím hrozivým zobákem schopen. Naštěstí se jednalo o krajní situaci. Jen tak někoho by nepokloval! Doufejme.

"Někteří jsou silnější než ostatní," pravil Hari. Mohl by ještě rýt do toho, jak je několikero druhů síly a kdesi cosi. Na to byl jeho mozek ale příliš pod vlivem, na takové komplexní myšlenky posazené příliš do reality. Na začátku by tu myšlenku jistě dal dohromady. Ale teď byl v jiném vesmíru. A ten měl spoustu hvězd. "Slabost nesmí poznat ani příroda sama. Jinak si je vezme k sobě... a už je nikdy nevrátí." Vlastně nevěděl, jaký na to měl přesný názor. Nemyslil si, že jsou všichni slabí a zranitelní. Možná tak hluboko uvnitř. Takový Darius zranitelný nebyl. Jeho duši nezranilo nic. Jeho smrt byla pro něj vlastně takovou náhodou, nikoli důkazem síly či slabosti. Ale nač nad tím přemýšlet?
"Nevím..." hlesl. "Možná protože... být skutečně sám sebou může bolet i víc než to předstírání?" Někdy je těžké akceptovat sebe sama. Že je vlk takový a ne onaký. Slabý a citlivý, ne drsný a silný. Někdy je prostě pohodlnější žít ve lži.
"Dává," špitl. "Možná se jednoho dne dozvíme, jak to vlastně je. Jestli jsme jenom loutky na hvězdném poli, či jestli je naše vůle skutečně svobodná. Možná jen... možná Hvězdy mají jen zraky do budoucna." Proto tu mnohdy ukazují vize, ne? Vize budoucnosti ve smečce a vize vůbec. Polila ho zima a zachvěl se. Zvláštní pocit. Jako kdyby tu nebyli sami. Jako kdyby je někdo sledoval. Ale kdo? Kdo tu je? Ne. Na tom nezáleží. Přežijou.
Jistě, vražda v sebeobraně byla něco jiného než vražda jako taková. Ale oboje končí stejně. Smrtí. A to právě Hariho hryzalo. I když zabil v sebeobraně, tedy dalo by se říct, že "právem", tak se stejně ze sebe necítil zrovna dobře. Přál by si, aby to skončilo jinak. Ale nejspíše to nešlo. Můra byla ztracená. S trochou úšklebku by se dalo říci, že ji Hari pomohl najít své místo v přírodě.
"Máš pravdu, možná nenáleží. Nevím. I když to bylo v sebeobraně a nebyla jiná možnost, tak to stejně mou duši zatěžuje jako balvan. Někteří vlci nikdy v životě nemuseli jiného zabíjet. Někdy jim to i trochu závidím." Možná i trochu víc. Vysoký kill count nebylo nic, čím by se normální vlk mohl neironicky pyšnit. Byla tu však spousta poněkud nenormálních vlků. Kdyby Darius žil, jistě by se pyšnil, kolik vlků poslal ke hvězdám.
"Ignisan..." zamumlal a odmlčel se. Normálně by měl v hlavě tisícero myšlenek, ale teď byla podezřele prázdná. Jako kdyby na nic nebyl schopen myslet. Ale musel myslet, ne? To jde, nemyslet? Ne. Jistě byl jen mimo. Bylo to přeci jen zvláštní téma. Téma, kvůli kterému by měl jít na nějakou terapii. Kdyby tu jen byla! "Můj bratr je taky Ignisan." Věděl vůbec Tim o jeho původu? Bavili se o tom někdy? Nepamatoval si. Vůbec. Pověděl o tom jen šéfovi a shodou náhod i Finnovi, co si pamatoval. Proč o tom s nikým tady nemluvil? Vlastně. Ignis tu není zrovna populární. A jistě by se na něj někteří tvářili s jistým podezřením. Krví Ignisan a jeho bratr je alfa? Jistěě, určitě to nebude nějaký agent nebo takovej pošuk. Tedy, s Timem se potkali ještě jako děti, kdy ještě ve smečce byl. Ale to si Tim nejspíše už nepamatoval. Sotva si na to pamatoval on sám, natož tak Timek, který prošel jakýmsi mystickým mozkovým výplachem. "Alfa," dodal po chvíli. Tohle jistě znamenalo, že měl pocit, jako kdyby mohl teď Timovi říct *cokoli*. Úplně cokoli. Otázkou však bylo, je vhodné mu říct to ono cokoli? Na to byl žel až moc mimo. Moc mimo na to, aby si promyslel důsledky svých slov. Ah, kdyby jen věděl, že Timova sestra teď s Rejem randí!
"Moji rodiče také smečku opustili. Prý. Nevím, kde jsou. A nevím, jestli bych je někdy chtěl ještě vůbec vidět..." Chtěl? Možná ano. Možná chtěl od nich odpuštění za ten hřích nejvyšší, co spáchal. Nebo chtěl jen vědět, co se s nimi vlastně stalo. Žijí vůbec? Nebo jsou již mrtví? Nedivil by se, kdyby už nedýchali.
Hariho fascinoval život. Timův život. A věděl, jak může být život pomíjivý. Nechtěl, aby tento okamžik skončil, protože už se nikdy znovu nemusí stát. Ano, měl pocit, že příteli může říct vše. Že nic nemusí tajit. Nemůže si vše vzít do hrobu. A nemůže stále lhát či říkat polopravdy.
"Už bude jen lépe," špitl a trochu více se přiblížil k Timovi. Bylo to jistě zvláštní, ale také mu chyběl fyzický kontakt, neb ho měl za svůj život velmi pomálu. Ne, že by neustále vědomě a aktivně toužil po objetí. Jak by se mu mohlo stýskat po něčem, co sotva zažil? Přesto si až teď uvědomil, jak ho ten nedostatek vlastně tížil. Bylo to... zvláštní. "Lépe jako teď jsem se snad ještě necítil." Alespoň to byl jeho pocit. Kdo ví, jestli pravdivý. Přeci jen, minulost mu teď byla o něco vzdálenější. Jako kdyby byla sotva jeho. Ale přítomnost a budoucnost... na tu se zaměřit chtěl.

Jednalo se o jeho první výlet od dob, co mu hvězdy otevřely třetí oko. Nebo tak něco. Cítil se svobodný, nezatížen minulostí a sebou samým. Začíná nová kapitola jeho bytí! Tedy, opravdu? Možná si to jen nalhával. Možná ho jeho "falešné" Já zase převálcuje nad jeho osvíceným já. To by bylo vskutku nešťastné, avšak stále poněkud pravděpodobné. Nejspíše se vše vrátí do normálu, jakmile se i zbytky zajímavých látek z Hvězdné jeskyně vypaří z jeho těla. Jistě se mu po tom pocitu bude stýskat.
Teď si však užíval zpěvu ptáčků. S jistým nadšením je poslouchal a pozoroval, snažil se i o jejich určení, což ne vždy bylo snadnou záležitostí. Byl do toho tak soustředěn, že mu přes hlavu šel i pach cizince. No toto! Kdyby u kormidla bylo jeho "staré já", tak by si jistě pachu všimlo a nesoustředilo se jen na kuřátka, která jeho životu stejně objektivně nepomůžou!! Nu, snad mu osudí nedá na zadek. Jinak veselí půjde velmi rychle pryč.

Byl to den po svém zážitku ve Hvězdné jeskyni. Stále se cítil poněkud... jinak. Derealizovaně. Stále nevěděl, co si o tom myslet. Tolik pocitů a myšlenek vyplavilo z největších hlubin jeho já na povrch! Co si budem, byl to poněkud šok. Nebylo tedy divu, že se hoch stále cítil poněkud derealizovaně. Návštěva však jistě jisté benefity přinesla. Měl pocit, že se může stát novým vlkem! Hodit své staré já stranou a začít jako nová osoba. Zdali to bylo možné, byla otázka. Ale to by nejdřív musel z paměti vymazat ty hrůzné události za poslední dobu. Ignis, záchranu Tima a mord můry a nakonec i lesní požár, který s nějakou pravděpodobností usmažil ignisskou vlčici. Velký špatný.
Ale stalo se. Minulost se už změnit nedá. Nemělo smysl mít v ní furt zaražený frňák! Posadil a uslyšet máchání křídel. Ah ano. Přiletěl blízko Zlomysl. Aspoň má tady parťáka! Nu, možná i na území narazí na parťáka v podobě smečkového soudruha? Kdo ví! Třeba ano.

Kdyby srna z toho náhlého přepadení dostala srdeční zástavu, jistě by nikdo nebyl překvapen. Stěží mohla očekávat tak náhlý dopad! A pár okamžiků po dopadu vlka ucítila i čelisti na své noze. Zoufale se snažila bránit, ale bylo to pro ni nemožné. Už ji dostali.
Harimu dopad na zvíře málem vyrazil dech, ale naštěstí se brzy vzchopil. Kdyby ne, tak tu naštěstí byl Cielo v záloze, který už konal svou práci. Sám se tedy do zvířete zahryznul. A abychom to zbytečně neprodlužovali, srna po pár chvílích zoufalého boje padla. Na lovu bývalo obvykle nejsložitější se ke kořisti vůbec dostat, ale teď se jim to naštěstí podařilo snadno a rychle.
Jakmile zvíře vytuhlo, Hari pustil. Byl trošičku malátný, nejspíše kvůli použití magie. Myslil si však, že se brzy vzpamatuje. Snad.
"Dobrá práce," řekl Cielovi a začal oddechovat. Uff!

Jakmile si Hari všiml, že Cielo pochytil jeho slova, tak zavřel oka. Čas se proměnit! Ale v co? V něco malého a nenápadného! Mohl by zkusit myšku. Ano! Nebo zase opeřence? Dnes se cítil odvážně. A odvážnost přeje opeřeným.
Myslel na červenku. Ano! V tu se chtěl proměnit. Soustředil se na její obraz a pak se proměnil. Bohužel se mu to úplně nepovedlo, neb se místo červenky změnil v hýla. Ale to nevadilo. Obojí mělo křidýlka! A to bylo důležité.
Vzlétl směrem za srnou. Ta naštěstí byla v klidu. Ne na dlouho. Jakmile se dostal blízko, proměnil se zpět ve vlka. Byl však poněkud horlivý, proto proměnu zpět poněkud nevychytal, a tak přímo na srnu dopadl. Ano, tato skutečnost může znatelně urychlit mord, ale zároveň se zvyšuje pravděpodobnost zranění. Jak to bude teď? Kdo ví.

Ano. Proč svou představu neuskuteční? Proč se z něj nestane osamocená lesní víla? Expert na pohádkový kraj? Proč nemůže být tím, kým chce? Život má jen jeden. Nač ho tak plýtvat? Je přec jasné, že na smrtelné posteli bude všeho litovat. Litovat toho, co neudělal. Nelítostný žal a stesk po tom, kým mohl být, ale nebyl. Musí se otevřít. Pustit z okovů své já. Bude se bát a nebude chtít jít nikam daleko. Bude se chvět jako osika. Ale později, ano, později, to už se odváží...
"Já nevím," řekl nepřítomně. "Jako kdyby to nešlo. Jako kdyby... mi to tělo nedovolilo. Říká, ne, to nemůžeš. Co by si o tobě mysleli? Ne... Musíš být silný. A musíš přežít. Za každou cenu." Na chvíli se odmlčel. "Protože když nebudeš, bude z tebe jen prach," vydechl. Neměl na výběr, než se potlačit a změnit. Kdyby se tak nestalo, nejspíše by na tomto světě nebyl. Norest není pro slabý. A jeho okolí už vůbec ne. Na své přirozeně pomalé tempo musel velmi rychle dospět, když najednou bezmyšlenkovitě prchl z domova. Téměř nic vlastně neuměl. Jen poznávat zvířátka a pár kytiček. Ve všem ostatním byl mizernej.
"Hvězdy... si to přály," zamumlal. "Proč jsou tak kruté? Proč? Udělal jsem jim něco?" ptal se řečnicky. Nemyslel si, že si jako dítě zasloužil tak kruté zacházení. Mohly za to minulé životy? Kým byl předtím, než se narodil? A byl vůbec někým? Nebo byl jen jakési nic v kosmu? Jaké to bylo... být nic? Pochopitelně nevěděl. Nemohl si to pamatovat. Existovalo vůbec něco jako nic? Lze být nic? "Je to docela děsivé. Ta představa, že náš osud je už vytesán do kamene. Že s ním nic neuděláme. Je to takové bezbranné, víš? Nezáleží na tom, jak se budeme či nebudeme snažit... ta událost se prostě má stát a stane se." Znamenalo by to, že jeho existence není svobodná. Jen jakýmsi otrokem hvězd. Ne! To nemohlo být ono. Prostě nemohlo. Nemohl tomu věřit. Musí věřit tomu, že osud je v *jeho* packách. Že je schopen ho změnit. Zachránit sebe i ostatní. Být, kým chce být.
"Zachránil jsem tě. A jsem za to neskonale rád. Ale..." nadechl se. "Ale mám vůbec právo *zabíjet*? Zbavovat někoho života? Vždyť... vždyť..." Hledal správná slova. Moc se mu ale nedařilo. Jeho hlava byla plná myšlenek, ale nevěděl, jak je vyřknout. "Je to něco tak silného. Jako něco proti osudu toho vlka. Ten vlk už nežije. Nedýchá, neprožívá, nevidí. A možná už nikdy nic nezažije. Zabíjet někoho, to je jako... jako si myslet, že jsi *nad* samotnými hvězdami." Dávalo by smysl si myslit, že Ignis si ve své době myslil, že nad božstvem samotným je. Samotná představa starého ceremoniálu ho i teď děsila, ačkoli už několikrát zabil. Ale vždy se tak stalo z nějakého důvodu. U ceremoniálu to ale bylo jinak. Byl krutý a chladnokrevný. Poprava. Možná měl Ignis šanci se plně navrátit k lidskosti, či vlčkosti, když se ho zbavil.
Hari dále poslouchal Tima, jak povídá o koloběhu života. Ani nedutal. Nepřerušoval ho. Bylo totiž až moc zajímavé o tomto poslouchat v jiném stavu vědomí. Jsou součástí přírody. A tak to má být.
U povídání málem i usnul. Přeci jen, zdejší plyny i ospalost docela způsobují. Měl pocit, jako kdyby snil a zároveň bděl. Jako kdyby byl v jakémsi mezisvětě.
"Sestra..?" zopakoval. Nevěděl, že měl dvě sestry. A že jedna je naživu. Nemyslil sestřenici? Ryumee? Možná špatně slyšel. I když... "Kde teď je?" zeptal se. Nu, očividně v Přízračných nebyla. To by věděl! To odešla z Norestu? Možná. Přeci jen, proč by Timův sourozenec odcházel pryč z Přízračných? Jaký by mohli mít důvod?
"Cítím," hlesl Hari a poslouchal Timovo srdce. Ani nedýchal. Bylo to tak zvláštní, tak fascinující. Jak vůbec srdce funguje? Proč existuje? Známka života. Symbol života. Život... byl tak záhadný. Nerozuměl mu. Jak na tomto světě vznikl? Kdo byl zdejší první tvor? Proč vznikl? Chtěly to tak hvězdy? A co tu bylo před hvězdami? Dozví se to někdy?
"Život umí být krásný..." Ale i krutý. Teď však byl *krásný*. Krásný a poněkud vzdálený. Nechtěl, aby tento moment skončil.

"Ano," řekl tiše. Nové, nové vzpomínky! Kolik si jich tady udělal? Co vše ve svém životě polapil? Kolik nepřátel si udělal? Kolik přátel? Záleželo snad na tom? Jedná se přeci jen o vzpomínky. Věci, které si mozek uchová poté, co je zažil či spatřil. Jak těžké může být si vlastní vzpomínky *vymyslet*? Pousmál se. Ano. Může si je vymyslet a staré vyhodit. Může si vymyslet svou rodinu. Středobod světa. Potemnělý a chladný, však teď vřelý a pln lásky. Jak krásné by bylo na to vše zlé zapomenout a zaplnit to něčím hezkým. Byl by jiným vlkem. Lepším vlkem. Ale jakým vlkem *přesně*? Timova otázka byla důležitá. Hari chvíli mlčel. Jednalo se o velmi hlubokou myšlenku. Kdo vlastně Hari je? Ne ten Hari, kterého tu smečka vidí denně. Ne. Ten skutečný Hari. Pravý Hari. Kdo to byl? Co by dělal?
Zatvářil se téměř zasněně, což nejspíš v té černočerné tmě ani moc vidět nešlo. "Hariuha haitika," řekl téměř neslyšně. Ani nevěděl, proč to řekl. A co to řekl. Uslyšel jen jakési vzdálené zvuky. Zvuky drobných zvířátek, ptáčků i myšek. "Chodil bych po lesích. Sám. Osamocen s přírodou. Být s ní jako jeden. Znám každý ptačí zpěv. Každý stopy tvar. Každý zdejší druh. Jsem obklopen rostlinstvem. Rozliším každý okvětní lístek. Rozplynul bych se tam..." povídal tiše Hari. Vlastně ani pořádně neodpovídal na Timovu otázku. Na chvíli se odmlčel a pak zase spustil. "Nikdy jsem se nenarodil jako bojovník. Nikdy jsem se jím neměl stát." Bylo pravdou, že kdyby ze smečky ohnivé nikdy neutekl, tak by se s nejvyšší pravděpodobností stal medikem. Mírumilovným medikem, co by mušce neublížil. Co by krutý ceremoniál sotva zvládnul. Jak se odsud dostal sem? Jako kdyby jeho odchodem za brany Norestu nastala jakási trhlina v časoprostoru. Něco, co se nikdy nemělo stát. Ale stalo se. Už zbavil života několik vlků. Ne. Tohle bylo špatně. Tohle všechno se nikdy nemělo v jeho životě udát. Ucítil jakýsi vánek v kožichu, ačkoli to vánek mohl býti jen těžko, Zachvěl se.
Přijde kvůli tomu apokalypsa. *Konec světa*.
Věděl to. Osud pro něj měl naplánovanou určitou cestu. Ale on ji ohavně *porušil*. Bude to mít nepochybně následky. Jeho existence teď byla obrovská pulzující anomálie, která s sebou přináší jen neštěstí. Jeho parohy tím byly důkazem. Toho dne začala pozemská půda praskat. A ta prasklina se bude jen a jen rozšiřovat.
"A v té zemi nás začnou požírat červové a různé mikroorganismy. Staneme se součástí půdy. Přírody. Na našem místě začne růst rostlinstvo. Budeme mrtví, ale přec stále na tomto světě. Naše atomy tu přečkají," povídal. Ani nevěděl, co z jeho tlamy vůbec vychází. Mikroorganismy? Atomy? Reálně v životě tato slova neslyšel. Ani nevěděl, co znamenají. Ale přesto měl teď pocit, že je jeho mozek znal od pradávna.
"Já nikdy nevěděl, jak předstírat normálno. Jako kdyby ve mně žádné normální buňky nikdy nebyly. Vždy jsem byl jiný. Ale ne dobře jiný. Ne ten druh jiného, který zachrání svět, přinese revoluci a budou si ho následující generace pamatovat. Ne. Špatný jiný. A všichni to věděli. Snad i dřív než já." Nadechl se. "Vlk tak dlouho předstírá, že je někým jiným, až pak zapomene, kým vlastně je. A to jsou ti štastní." Ti nešťastní jsou ti, kteří stále věděli. Stále věděli, že jsou divní. Stále se to snažili potlačit a stále to měli na očích. Nikdy se jim od toho nepodařilo utéct.
"Ale co když je neberou jen hvězdy? Co když je bereme... i my?" zašeptal. Tímto snad nevědomky poněkud krypticky naznačil, že to on sebral život rodinného příslušníka. Obraz před jeho očima byl až nereálný. Jako kdyby se nikdy nestal. Nebo spíš... jako kdyby smrt jeho bratra byla jen kapkou v moři vzpomínek Hariuhy. Bezvýznamná. Jen další den. Jako všechny další. Hluboko, hluboko uvnitř však věděl, že tomu tak nebylo. "Ještě jednoho bratra mám," sdělil téměř neslyšně a skoro až bez dechu. "Ale neexistuje. Neznám ho."
Překvapilo ho, když ucítil Timovu packu na své tváři. Skoro hned se uvolnil. Tento hmatový vjem byl jak z jiného světa. Cítil každý svůj chloupek a každou buňku přítelovy packy. Bylo to krásné. Uklidňující. Příjemné.
"Ano. Umřeme spolu, Time."

"Bude... jich jen víc," špitl s jakousi fascinací. "Věřím tomu." Věřil tomu, že Tim eventuálně získá všechny své vzpomínky zpátky. Muselo se tak stát, ne? Svět možná spravedlivý nebyl, ale tato jeskyně ano. Měl pocit, že tu bylo možné vše. Nechtěl o ten pocit přijít.
"Já... taky," přitakal. "A není to dobře..? Jako kdyby to tak mělo být. Vlk se cítí být tak lehký, tak nesnesitelně lehký... Už není obtěžkán špatnými myšlenkami a zkušenostmi. Už ho nesvazují. Mohu být konečně... Já." Nevěděl, jestli jeho slova dávala smysl a vlastně ho to ani moc netrápilo. Cítil se volný. Volný od sebe samotného, od svých vzpomínek. Viděl je, byly nadosah, ale jakoby nebyly jeho. Nebyl jimi svázán. Mohl se konečně chovat jako On sám.
"Ano. Jednou nás všechny dostane," hlesl. Trochu měl z toho husinu. "A nebude záležet na našem životě. Ať uděláme cokoli, skončíme stejně... Má tedy smysl se držet zpátky? Být svázán a škrcen našimi strachy a úzkostmi? Můžeme udělat cokoli. Naprosto cokoli." Vždy se cítil, jako kdyby nemohl být nikdy sám sebou. Že vše musí vnitřně potlačovat. Aby vypadal dobře, slušně, normálně, či aby se nedostal do špatné situace. Ale kam ho to jen zavedlo? Jaký benefit mu to přineslo? Myslil si, že pramalý.
"Mrtvá?" zachraptěl Timova slova. "To je hrozné. Určitě... určitě na tebe vzpomíná v dobré. A co se pocitů týče... nezáleží na tom. Ať se budeš cítit jakkoli, nic ji už zpátky nevrátí. Nemůžeme... nemůžeme se věčně trápit něčím, co nezměníme," hlesl a na chvíli se odmlčel. Život byl vlastně tak pomíjivý. Jeden okamžik tu vlk je a pak tu už není. Co je vlastně po smrti? Je tu něco? Nebo jen černočerná tma, Nic? "Můj bratr je taky mrtvý," zašeptal a páteří mu projela jakási mrazivá vlna úzkosti. Tohle se může brzy změnit v bad trip. Zvlhly mu oči a pootevřel tlamičku. Měl co dělat, aby nevzlyknul. "Já nechci umřít..."

Hari věřil, nebo spíše chtěl věřit, že Timova magie bude něco velkého, a proto hvězdy chtěly, aby ji objevil tímto způsobem! Jen netušil, o jak moc velkou záležitost by mohlo jít. Nebo to nic šokujícího nebude a bude to prostě nějaká random blbost typu jedová odolnost, na kterou myslil předtím.
"Jo, určitě nám hvězdy něco ukážou. A samozřejmě ti magii pak zase předvedu, to nebude problém. Jen hned po jeskyni to asi nebude nejlepší nápad." Sic Tim vlastně magii v akci viděl, ale jen na pár okamžiků a v rámci škaredé situace, na kterou by bylo lepší stejně zapomenout. Raději mu ukázat nějakého hezčího a většího tvora! Třeba... třeba... no, slimáka asi ne.
"S kamením?" zopakoval poněkud zmateně. Znělo to tak náhodně! A hned, jak to vyřknul, se mu opět mírně zamotala hlava. Ale nebylo to takové to motání, které má člověk po několikero panácích vodky, po kterých následuje návštěva toalety. Ne. Tohle už bylo příjemné. Až podezřele příjemné. Měl pocit, že všechna tíha jeho duše ho opustila. Cítil se o poznání lehčí. Jako pírko, které by i mírný vánek mohl odnést. Odnést na druhý konec světa... ah, nebylo by to krásné? Nechat se jen větříkem unášet, naprosto bez starostí. Jako kdyby ani součástí tohoto světa nebyl. Ne ve hmotném smyslu. Mírně se pousmál a nechal se unášet. Zavřel oči.
Taky na něj lezly jakési vzpomínky. Byly tak blízko, že si na ně mohl packou sáhnout, ale zároveň byly tak vzdálené, rozmazané, neurčité. Viděl je tak jasně, ale zároveň vůbec. Jako kdyby je právě prožíval, ale zároveň je nikdy nezažil.
"Já vidím... sýkory. V zimě. Měly hlad, ale nic jsem s tím nemohl dělat, vůbec nic," mumlal. Odemknul jakousi dávnou vzpomínku na to, když to byl ještě malý špuntík a šel s rodinkou na jakýsi výlet. Cítil jak mu začínaly vlhnout oči. Ale co vlastně *cítil*? Co bylo na jeho srdíčku? Nevěděl. Nebylo tam vůbec nic, jen svoboda, ale přesto, přesto tato vzpomínka v něm vyvolala cosi zvláštního. Netušil, jestli chtěl tento pocit hlouběji prozkoumat. Tak moc chtěl se vydat dál a dál, ale zároveň jakási část jeho já ho držela při zemi. Ne. Na tohle ještě není pravý čas.

Hariho překvapilo, jak moc Tim za tu dobu, co se vrátil do Norestu, zmoudřel. Ještě nedávno byl takové trdélko, co i ze zajíce šokováno bylo. A teď s ním vede jakési skoro až filozofické dumání nad tím, jestli vize jeskyně jsou pravé, nebo jen jakési iluze mozku! Každopádně na Timova slova jen zamyšleně přikývnul. Jistě by z toho mohla být fascinující debata, ale od toho tu teď přeci nejsou. O tomto tématu si mohou popovídat kdykoli jindy. A navíc po další zkušenosti s jeskyní budou o to moudřejší!
"Jasný. Tak snad se to podaří, i kdyby jen zčásti," přikývl. V hlavě je tolikero vzpomínek, že by bylo velkou náhodou, kdyby mu toluenový bambuch ukázal zrovna tu na magii. Ale kdo ví? Bez jeskyně se na to nejspíše nepřijde nikdy. "Nejspíš to bude hodně zajímavá magie, když se ti ještě neprojevila," uvažoval. Něco, co se aktivuje za extrémně specifických podmínek! Nebo by to mohlo být něco pasivního, třeba super odolnost proti jedům, nebo něco takového. Kdo ví? "No i kdyby ti to neukázalo vzpomínku, tak by mohlo i pomoct podvědomí, nebo tak něco. Že bys chtěl podvědomě něco udělat a bum, vyvolá to magii. Nebo tak něco, úplně nevím, jak to popsat." Holt Hari nebyl se slovy úplně zdatný, ale doufal, že Tim tak nějak odtušil, co tím myslil. "Já ani nevím, jak jsem objevil tu svou magii. Prostě se to nějak stalo." A jak to bylo v ten moment strašidelné! Vůbec jako mimino nevěděl, co se dělo!
Co se jeskyně týče, už byl hloub, stejně jako Tim. Vskutku se začínal cítit trošku mimo. Jak je možné, že to působilo tak rychle? Možná to bylo tím, že dnes moc nejedl. Kdo ví? "Uf!" vydal ze sebe a zavrávoral. Holt se mu začala motat hlava! "Jsem v pohodě, jsem v pohodě," zamumlal. Na jak dlouho? Kdo ví.

"Takže si myslíš, že vize z této jeskyně mohou být obvykle jen obyčejné halucinace bez významu?" optal se zvídavě. Opravdu ho zajímalo, jaký má na to Tim názor! Přeci jen by asi věděl o působení zdejších plynů o něco víc jako on. "Já na tyto věci, opia a tak, nejsem vůbec žádnej expert a už vůbec nevim, proč je tato jeskyně taková, jaká je." Ještě chtěl něco dodat, ale hned se zarazil. Přeci jen, kdyby tato jeskyně byla bez čara a kouzel, tak jak by mohla být jeho vize tak jasná? Ne nutno pravdivá, ale... Viděl souboj smeček, který se docela dobře může stát, hlavně, jak jsou teď vyostřené vztahy. Ale kdyby tohle vyřknul, tak by bylo jasný, že Timovi kecal.
"Aha, aha. No, takže je i možné, že po několika sezeních se ti vrátí víc a víc vzpomínek, ne?" Pro Timka by to mohlo být dobré... možná. Přeci jen, říkal, že ty vzpomínky hezké nebyly. Copak se mu asi v životě stalo? Možná nějaká událost, která se stala před jeho amnézií? Nedokázal si představit, co by něco takového mohlo způsobit.
"Jdeme," přikývl a podíval se na vchod do jeskyně. Nadechl se a vešel do ní. Hned se mu zamotala hlava. Ale to určitě bylo jen placebo! Vždyť se sotva něčeho nadýchal! Každopádně se snažil nemyslet na alternativu, že i jemu se bude zdát o své minulosti. Ne! Bude mít určitě hezké spaní.

"Hele, v pořádku, nemusíš se s tím už stresovat. Na mým místě by ti pomohl snad každý," pousmál se. Ano, opravdu tomu věřil! Pro něj tohle bylo taky bare minimum. Cožpak by mohl zírat na to, jak jeho kamaráda cupuje na cáry nějaká mrňavá krysa? To by nešlo!
Přikývl. "Dobře, rozumím ti, půjdu tam s tebou." Žádný problém! Byl vlastně za tato slova rád. Také by byl raději s Timem, a to nejen kvůli tomu, že bdít sám celou noc neznělo příliš atraktivně. "No, trochu si to ještě pamatuju. Ale už ne moc. Moje vize nebyla taková, že by se mi navždy vpálila do paměti, abych pravdu řekl." Byla to lež. A vůbec mu nebylo příjemné takto lhát kamarádovi do očí. Cožpak mu ale mohl říci pravdu? Nechtěl ho zbytečně strašit. Sice na pohled vypadal už srovnaně, ale nedivil by se, kdyby byl uvnitř z toho, co bude, úzkostný. "Ty už ne?" optal se nazpátek.

"Už moc ne, díky," odpověděl a zavrtěl ocasem. Ale jen párkrát, opravdu! "Ošetřils mi ji opravdu dobře." Díkybohu, že tak! Ta rána tehdá nebyla žádná pěkná podívaná. Nebyl to žádný škrábaneček jak od vzteklé kočky. Mohlo se toho podělat tolik, ale naštěstí vše dopadlo dobře. Jistě hlavně díky Timkovým zkušenostem, o tom nepochyboval. Byl pokaždé fascinován tím, kolikero bylin si pamatoval a s jakou snadností je dokázal určit. A co teprve, když pracoval tlapkami! Byly tak jemné, precizní a obratné. Hari mohl jen snít o tom být byť jen z půlky šikovný jako on. Ale mělo vůbec smysl o tomto snít? Však právě toto činilo Tima speciálním. Nebylo moc vlků jako on.
Ale dosti snění! Třeba se vrátit do reality, byť jen na chvíli. Podíval se na ústí jeskyně. Byl stále trochu nervózní, ale nechtěl to dávat najevo.
"Byl bys radši, kdybych šel dovnitř s tebou, nebo abych hlídal vchod?" Ano, tato problematika ho napadla až teď. Při prvním fetění byl Finn venku a bděl. Měl by to samé udělat i Hari? Netušil. On osobně by byl raději, kdyby tehdá sám uvnitř nebyl. Zdejší plyny si tak pohrávaly s jeho mozkem, až to bylo děsivé! A o to děsivější, když nikdo nebyl v bezprostřední blízkosti, kdyby se něco stalo. Tedy netušil, *co* by se mohlo stát v procesu čichání plynů. Ale něco určitě! To, že by i soudruh vedle byl podobně mimo, byla věc jiná. Šlo hlavně o ten pocit, že v tom není sám! Asi.

"Zdravím," vyhrkl poněkud zrychla. No jo, vždy ho překvapí ta vážnost a formálnost milágovců! Nebylo to něco, na co byl zvyklý. Hlavně ho to podvědomě nutilo se chovat obdobně, což mu úplně nešlo. Nevěděl, jak se chovat tak vznešeně. Vznešeně? Bylo to vůbec to správné slovo?
"Ano, chci se stát umbrou," odpověděl mu. Však proč? Ah, jak tyto otázky neměl rád! Co Aikan očekává, že uslyší? Neměl tušení a to na tom bylo to nejhorší. Naštěstí neměl takové vnitřní tendence se maskovat jako před šéfem. U šéfa je aspoň důvod dávat větší bacha na jazyk! "Přišlo mi to jako rozumný rozhodnutí. Na medika mám moc neohrabané tlapy, na zvěda nemám dost dobrý komunikační schopnosti a stejně je můj vzhled jako pěst do oka a co se astrála týče, tak si nemyslím, že by mi učení druhých šlo. Navíc mi boj docela i jde, řekl bych. A chci svý zkušenosti využít při obraně smečky." Třeba tak, jak bránil Timka před samotnou smrtí! Mohl se ze sebe těšit, za svůj téměř až hrdinský čin. Ale co si budem, byl by nejraději, kdyby ten den upadl v zapomnění. Při pohled na tělo Fanty by se nejednomu zvedal kufr!