Príspevky užívateľa

Harimu se příliš na onu schůzku nechtělo. Ne, že by se s Timem vidět nechtěl, kdeže! Jen toho měl příliš mnoho na mysli. Před nějakou dobou se mu podařilo usmrtit můru a poté si udělal špekáček z nějaké ignisské vlčice! A její křik, no, ten mu doteď v uších zvonil. Rozhodně se o tomto incidentu s nikým bavit nechtěl, ač by rád. Co by si o něm pak pomyslili? Rozhodně ne dobré věci. Tim se o tom nesmí dozvědět! Už stačilo, že musel vidět to, co se stalo s Fantou. Díkybohu, že Zlomysl teď s ním nebyl. Zatím. Ale čekal, že i bez opeřence to bude awkward. Nebo ne? Overthinkoval to? Doufejme.
Po nějaké době se mu konečně podařilo dostat k jeskyni. Už byl podvečír a bylo otázkou času, než obloha ztmavne a objeví se první hvězdy. Působily výpary čarovně po celý den nebo až při svitu hvězd? Nu, netušil. Přeci jen, důležité to teď nebylo.
Konečně spatřil Timka! "Ahoj," pozdravil a snažil se znít, nu, normálně, ačkoli se cítil velmi zvláštně. Ah, proč musí být jeho šiška takto! "Všechno v pohodě?" optal se ho. Protože kdyby vše ok nebylo, tak by asi nebylo dobrý pokoušet moc divnovýparů.

Tak tak se útoku vlčice vyhnul. Takže přeci jen na bitku došlo! Jeho tvář se zkřivila v úšklebek. Ne, neuteče. Předtím si možná myslil jinak, ale teď ne. Když už, tak už. On si přec nezačal, což? Navíc se jedná o skvělou příležitost dát Ignisance lekci. Jen se nesmí porvat příliš, jinak by se mezismečkové vztahy mohly nebezpečně zhoršit.
"Chceš bojovat? Máš to mít!" vyštěkl. Bylo to od něj pošetilé? Nepochybně ano. Hari normálně nebyl tak bojechtivý, ale jak se jednalo o Ignis, veškeré stopy mírumilovnosti šly stranou. Sice onen odpor k ohnivé smečce nebyl tak silný jak předtím, ale stále tam byl. Je možné, že tímto jednoho dne narazí na špatného Ignisana a bude to jeho poslední boj. Mohla by snad tato vlčice být tou, která ho pošle k zemi? Možné to bylo. Nesmí se nic nechat náhodě!
Opět uskočil stranou. Bylo nutno zůstat v pohybu. Už tak se svou velikostí byl poněkud snadný terč. Proto se chtěl změnit v nějakého ptáčka a dostat se bleskurychle k vlčici. Tuhle taktiku použil nejednou a obvykle ho nezklamala.
A tak se rychle změnil. Neměl v hlavě obrázek konkrétního tvora. Dokud to mělo křídla a umělo to létat, tak to stačilo.
Změnil se v ohnivce. To však Hari netušil. Jak by taky mohl? Neměl čas se prohlížet. Důležité bylo jen jedno. Ukázat troufalé vlčici, že kopat do Přízračných není jen tak. Zavřéskal pln emocí a zamával křídly. Snad díky těm emocím a bojovému duchu začalo jeho tělo jiskřit, dokud nevzplálo úplně. A stačilo tak málo, aby okolní tráva začala hořet. Suché letní počasí tomu také moc nepomáhalo a plameny se začaly šířit.
Hari vzlétl a zděšeně pozoroval to, co se dělo. Nebylo tam jen zděšení, ale i jistá fascinace. Jaká to ironie, že? Ignisanka v plamenech?
V průběhu letu jeho ohnivá křídla i lízla listy okolních stromů. Začal se ozývat ohlušující vřískot jeho mazlíčka Zlomysla, který následně odletěl kdo ví kam.
Co se to dělo? Až teď mu začalo docházet, že to on hoří. On hoří! Panebože! To ho zapálila ta protivnice?! Ale on žádnou bolest necítil! Zakřičel. Ne! Honem pryč! Musí se uhasit! Na to jeho ptačí tělo začalo přestávat hořet. Nerozuměl tomu a ani neměl čas na to tomu rozumět.
Hned sletěl dolů k vodě a u země se změnil zpět na vlka, až pořádně spadl na zem. Bez dechu sledoval okolí, kde se začaly šířit plameny. Na chvíli si pomyslil, jestli by neměl onu nepřátelskou vlčici najít a dokonce zachránit před smrtícím ohněm. Ale ne. Nebyl čas. Nemohl si dovolit takto riskovat své bytí.
Zakašlal a začal co nejrychleji utíkat pryč. Nebyl však příliš rychlý. Byl unavený, zmatený a těžce se mu dýchalo.

"Nezapomenu, fakt!" Nebo zapomene? Hari neměl kdo ví jak kvalitní paměťovou kartu, a to už od dětství. Ale v dětství to bylo o dost horší. Tehda ho rozptýlila kdejaká blbost. Dávat pozor? Nemožné! Nemožné, ač se snažil, aby zase nevypadal jak trouba a budižkničemu. Nu, aspoň mu teď hlava slouží o něco lépe jak předtím. Jinak by tu už asi nebyl mezi živými.
Přikývl, jakmile Cielo potvrdit stopu. Tak tu opravdu přeci jen něco bylo a nezdálo se mu to! Dobré, dobré. Nadějný začátek. Podíval se na vlčka.
"Fajn, takže... Zkus jít přede mně. Já jsem větší a o dost výraznější, takže mě by si srna všimla hned," špitl. "Já se k ní pak dostanu v podobě nějakého zvířete." Jo, v dobách osamělých tuhle strategii využíval často. Holt jeho vzezření bylo jako pěst na oko, a tak se musel často uchylovat k takovým věcem.

Švihl ocasem. Začínal mít toho už docela plné zuby. Nejraději by tuhle krysu zamáčknul do země. Věděl však, že rvačky a mord nejsou řešení. Jak by se na sebe pak mohl dívat, když by něco takového udělal? Šéf by nepochybně taky nebyl spokojený. Kdyby tuhle čubu zmlátil, určitě by se to všichni v Ignisu dozvěděli a nenechali by to jen tak. Tímto by nepochybně ohrozil svou smečku a to přeci nemohl. Ale zároveň nebyl fyzicky schopen odejít. Na tu mu vlčice až moc dobře zabrnkala na nervy.
"Vypadá to, že pouhý pach je pro vás dostatečným důkazem, co?" odfrkl si. Ha! Však pach absolutně nic neznamená! Může to být indicie, ale že by se jednalo o silný důkaz? To by si mohl myslet jen blázen. "Kdybyste neměli místo mozku pyl, tak byste určitě přišli na to, že se případný konflikt dá řešit jinak, než štěkáním a šmírováním. Ale to se už opakuji, což je naprosto zbytečné, protože změnit názor vaší chásky je stejně pravděpodobný jako to, že z nebe začnou padat zajíci. Nejlepší je to hned na někoho hodit, že? Prozkoumali jste vůbec tu mrtvolu? Udělal ty rány vůbec vlk? Nebo vám to v ten moment bylo totálně fuk?" zavrčel a přiblížil se o krok blíže k Mornie. "A věř, že kdybychom i my měli za to, že někdo od nás někoho chladnokrevně zabil, tak si to s ním taky vyřešíme, víš? My takové věci totiž na lehkou váhu nebereme." Nu, alespoň to si myslil. Neznal všechny podrobnosti ohledně smrti toho ignisana. Ale byl si jist, že kdyby vyšlo najevo to, že ho někdo ze smečky zabil jen tak, bezdůvodně, tak by se to nenechalo vyšumět. Přízrační nebyli krvelačné bestie. Obecně spíše vedli styl nejdříve slova a pak svaly. "Skutečně? Tak to je dobré slyšet, že jste s Rayem za tu dobu změkli. Ale drzí jste očividně stále stejně jako vždy," zamlaskal. Abyste pak popelem nelehli vy. Svými slovy docela zariskoval, ale holt mu to nedalo. Ani by se nedivil, kdyby to byla pro uvrčenou vlčici poslední kapka a zaútočila by. Hari se však příliš nebál. Kdyby došlo na ostří nože, mohl by se jednoduše změnit v ptáka a uletět. V tomto by byla spicey situace, kdyby vlčka uměla potlačovat magie jako kdysi Nereus, ale to by byla jistě až moc velká náhoda.

"Aspoň ta řeka není daleko," odvětil vidno znaven. Bude se muset psychicky připravit na tu bolest, jakmile se ta rána začne čistit. Nebylo to přeci jen poprvé, co ho ta psychomůra posekala! Ale přežil to tehdy, tak to snad přežije i teď. Není to přeci žádná bábovka! Jen to mělo menší háček, a to sice infekci. Ale věřil, že je v dobrých packách; packách Timových!
Byl překvapen, že ona mord zbraň byla poněkud těžká. Respektive si ji představoval o dost lehčí. Přeci jen ji používala vlčice doslova poloviční jak on! Cítil se hodně zvláštně, jak ji měl v tlamě. Jako vrahoun! Zubatá s kosou!
"Myslíš, že mohou být ty sršní bodance nebezpečné?" zahuhlal s kosou v puse. Ta bolest se nedala ignorovat! Kdyby to byl jeden bodanec, budiž, ale chudák jich měl několik. Proto ho napadla myšlenka, zdali se může jednat o průšvih. Včelky zažil, to snad každý, ale sršáňa? To ne!
Nu, každopádně se pak jistě vydali směrem řeka. Bolest na nožce byla nepříjemná. A ještě k tomu na druhé měl ránu na rameni! Naštěstí se to přežít dalo. Aspoň prozatím. Za půlkou cesty určitě změní názor.

Přikývl. Byl rád, že se Timkovi nic vážného nestalo, pokud nepočítáme to trauma, které utrpěl. Dneska se ani jeden pořádně nevyspí, to bylo jisté.
"Dobře," zamumlal poněkud udýchaně a ukázal Timovi svou tlapku. No, ta rána určitě dvakrát vábně nevypadala, ale zároveň ono zranění nebylo tak vážné, že by hrozilo, že by mu packa upadla nebo tak něco. To by bylo pěkně blbý, belhat se tu s pahýlkem. "Myslím, že můžu. Minimálně do nory snad dojdu. A máš pravdu, noxovi to říct musíme." Co kdyby těch bláznů bylo víc? Dnešek se nesmí už opakovat! Jako kdyby ten Ignis už nebyl málo. Pohlédl na pohozenou kosu. "Měli bychom ji vzít s sebou, ať se nedostane do špatných tlapek," řekl a odpajdal se ke zbrani. Nechtěl s ní Timka moc děsit, ale zároveň si uvědomoval, že prostě není dobrý nápad tu tuhle věc nechávat, hlavně vzhledem k tomu, že tu pak může šmírovat Ignis. A kdyby se ta kosa dostala k nim... Brr!

Hari popadal dech a byl úplně mimo z toho, co se před pár okamžiky událo. Šmarja, vždyť teď někoho zabil! A ten někdo chtěl zabít jeho i jeho kamaráda! A ten Zlomysl, proboha živého. Ten k tomu všemu slítnul k mrtvole a začal ji vesele ozobávat. Hladově ozobávat.
Jakmile mu konečně začal vyprchávat adrenalin, tak pořádně ucítil všechny uštědřené bolístky. I bodance od sršňů byly už pěkně nateklé. Uff. Podíval se na Tima. "Je," vydechl. "Jsi v pořádku?" Odtušil, že psychicky v pořádku jistě nebyl, ale byl celý aspoň fyzicky, když už nic? Hari teda vidno úplně celý nebyl, ale aspoň jeho stav na tom nebyl tak zle, že by jeho život byl na vlásku. Alespoň prozatím. Infekce může vše velmi snadno změnit!

Hari s hrůzou v očích sledoval Zlomyslův útok. Zprvu to byla hrůza z důvodu strachu o svého mazlíčka. Ale to se brzy změnilo. Ukázalo se totiž, že Zlomysl nebyl tak slabým pipískem, jak by se mohlo zprvu zdát. Opeřenec až děsivě zkušeně vypreparoval Fantě oko z hlavy. Všude se ozýval příšerný agonický křik. Hari nemohl hnout ani brvou, byl až příliš v šoku z toho, co se dělo.
Po pár okamžicích se můra jen slepě potácela kolem, snad hledala už z absolutního zoufalství svou kosu. Zlomysl stále dělal na ni agresivní nálety. Otřásl se. Musí se vzpamatovat! I když po tomto mu bude chvíli trvat, než se vrátí do normálu.
Zhluboka se nadechl a opět, snad naposledy, se vrhl po můře. Zlomysl odlétl opodál. Hari se hned zakousl Fantě do krku. Po tom všem by zemřela tak jako tak, takže tento úkon byl pomalu snad i milostivý.

Hari byl pochopitelně z těchto událostí mimo. Proto nezareagoval tak rychle na posun protivnice, ačkoli ji očima sledoval. Měla stále víc než dost chutí bojovat. Škubnul sebou a začal se na poslední chvíli vyhýbat ranám vlčice, netrvalo však dlouho a trefila ho kosou do přední nohy. Vyjekl bolestí a ztratil rovnováhu. Skončil na zemi a měl skoro až smrt v očích. Teď byl v extrémně zranitelné pozici. Samozřejmě byla naděje, že včas uhne a zachrání si krk, ale byla zde větší šance opaku. Když spatřil můru, jak se napřahuje na další, možná i konečný, úder, ozval se vřískot. Ptačí vřískot. Harimu úplně hučela krev v uších. A než se nadál, spatřil zeleno červená křídla Zlomysla. Jeho opeřený společník přistál na tváři můry.
"Ne!" vyjekl zoufale Hari. Zlomysl sice nebyl žádnou drobnou sýkorkou, ale stále byl jakož pták relativně křehkou existencí. Nechtěl, aby ho zlovolná můra usmrtila.
Zlomysl vřéskal, plácal u toho křídly a svým hrozivě vyhlížejícím zobákem kloval po Fantiné tváři. A to hlavně po očích. Jako kdyby to byly oříšky či semínka, které měl tak rád.

Byl překvapený, když v zubech necítil chlupatý teplý krk, ale cosi jiného. Přesto instinktivně sebou škubl. A pak mu v uších začal zvonit příšerný křik plný bolesti, až mu z toho zamrazilo. Až teď si uvědomil, co vlastně držel v zubech. Můří křídlo. Urvané můří křídlo. Sám se toho tak lekl, že od můry uskočil a křídlo pustil na zem. Všude byla krev. Nebo to byl jen jeho pocit? Cítil se jako krutý surovec. Kdo přeci jen trhá někomu celé části těla? Hari sice za toto úplně nemohl, přesto se mu tento pohled nejspíše navždy vpálil do sítnice. Sledoval pohledem můru a zadoufal, že teď už opravdu uteče a už se sem nevrátí. I když, teď ji zabít by bylo snad i milosrdné. Takové zranění přeci bez pomoci přežít nemůže, ne?

Vydechoval. Ačkoli byl dvakrát takový jak ona, stále byl docela překvapen, že ji jeden úder tlapky poslal k zemi. Ale nebyl čas na to se divit! Tohle byla šance to jednou provždy skončit. Tahle můra se odmítala vzdát. Jednalo se již o situaci zabij, nebo buď zabit. A Hariuha se nechtěl nechat usmrtit. Ještě by pak ohrozila Timův život! A on je ten, co má ochraňovat.
Využil situace a skočil po protivnici a přišpendlil ji preventivně tlapou k zemi. Stále měla v tlamě nebezpečnou zbraň, proto bylo třeba jednat co nejrychleji. Vycenil tedy zuby, přivřel oči a zakousl se jí do krku. Nebo spíš se o to minimálně pokusil.

Zadoufal, že tohle všechno byla pro můru dostatečná lekce. Safra, vždyť byl doslova dvakrát takový jak ona! Žel protivnice vidno moc rozumu nepobrala a opět se chystala udeřit. Zavrčel a snažil se potlačit nově nabyté bolístky. Začal se vyhýbat jejím sekům. Hlavně, ať se netrefí do krku! Nu, aspoň v tom měl Hari výhodu. Jak byl oproti můře vysoký, tak nebylo pro ni tak snadné mířit do větší výšky.
Nemohl však házet zpátečku věčně. Bylo jen otázkou času, než zadkem narazí do stromu, nebo do něčeho jiného. Rozhodl se tedy, že jakmile protivnice opět švihne kosou, tak on z opačné strany udeří packou, aby ji aspoň na chvíli omámil, nebo něco podobného. Cokoli, aby na chvíli přestala používat tu svou kosu! Jistě se mohl v rámci pomoci změnit ve zvířátko a dostat se snadno mimo dosah kosy, ale zatím si na to netroufal. V podobě šídla sice byl sotva půl minuty, přesto stále cítil vyčerpání typické pro jeho magii.
Co se týče švihnutí packou, tak kdo ví, zdali se podařilo. Pokud měl Hari smůlu, možná ho i Fanta kosou trefila!

Samozřejmě netrvalo dlouho, než bzukot zesílil. Už byli u něj! A hnedky na to ucítil první bodanec do zad. Ten se ještě dal přežít a nepouštěl se Fanty, ale jakmile přišly další, byl nucen vlčici pustit a začal se po hmyzácích ohánět. Sakra, jak dlouho tu ještě budou? Bylo mu jasné, že se musilo jednat o schopnost té prohnilé můry. Ale žádná magie netrvá věčně, no ne?
V průběhu toho všeho samozřejmě musel na tu chlupatou kouli štěknout. "Vypadni z tohoto území!" A zadoufal, že si ta slova vezme k srdci. Přeci jen, kousanec do ramene byl asi o trochu horší jak bodnutí hmyzem. Však nebylo to jejich první rodeo a Hari vnitřně věděl, že vlčice nemá všech pět pohromadě. Uměla vůbec mluvit? To otázka!

Než si vůbec Hari uvědomil, kde je nahoře a kde je dole, ucítil ostrou bolest. Muselo se jí povést ho seknout onou kosou. Rána naštěstí nebyla příliš hluboká, aby se musel bát o svůj holý život, ale malý škrábaneček to taky nebyl. Timovo volání mu v tomto opět moc nepomohlo. Byla snad rána horší, než si myslil? Neměl přeci jen čas na to ji nějak zkoumat. Musel teď využít situace, kdy měl vlastně protivnici přišpendlenou k zemi! Což nebylo kupodivu úplně snadné, protože Hari byl stále poněkud mimo kvůli své magii. Však hned, jak se aspoň trochu vzpamatoval, se jí zahryzl do ramene. Mohl si ulehčit práci tím, že se rovnou vrhne po krku, ale i v této situaci hned nechtěl vraždit, ještě k tomu před Timem! Hned ale odtušil, jak hloupé toto rozhodnutí bylo. Ano, mord je špatný, jak nečekané, ale cožpak mohl čekat, že si tento chlupatý cvok uvědomí, že dělá blbost, a uteče? No, to bylo jedno. Bude hlavní, že se Timovi nic nestane. Pokud ho stále bude ohrožovat, holt bude třeba vraždy.
Než se však Hari nadál, opět uslyšel blížící se bzukot pruhovaného hmyzu. Ajeje. Tohle bude bolet.

"No, tak... určitě můžeme na ryby jít i příště," vysypal ze sebe, aby se necítil tolik blbě, neb šlo, aspoň dle Hariho názoru, vidět v Cielovi jisté zklamání. Zítra taky den! Ryby neutečou a hlad bude vždy, no ne? Ze zdejších vod by se mezitím snad neměla stát zdejší Bečva. Doufejme.
"Uhhm... určitě... chtěl?" zamrkal překvapeně, neb nějak nečekal komentář ohledně mladých kostí. To už šlo tak vidět, že už měl nejlepší léta za sebou? Sice Cielo řekl, že to není tak, že by neměl mladé kosti, ale přesto ho ta myšlenka hryzala! Proč ten čas tak rychle utíká? Však nic v životě nestihl! Ani první lásku ještě nezažil! Jak trapné. Ale, nu, co si mohl myslet? Byl objektivně starší jak tady Cielo. No, to je jedno! Ještě dědkem není! Určitě ne!
Přikývl na slova, aby Ciela vedl, a tak se i stalo. Vydal se... kamsi. A hledal pach nějaké potenciální kořisti. Zadoufal, že se mu podaří zachytit nějakou stopu, aby nenastalo nějaké trapné ticho! Vydal se směrem k lesu. Tam by mohlo něco být, ne? A vskutku. Po chvíli chůze zachytil pach srnky. Podíval se na Ciela.
"Taky to cítíš?" optal se ho. Možná to vypadalo, že ho zkoušel. Ale spíše to bylo tak, že on se sám chtěl ujistit, že se mu to nezdá!