Príspevky užívateľa

Hari se snažil vypnout myšlenky, ale bylo to skoro nemožné. Nedalo se mu na nic soustředit! Měl pocit, že z toho brzy vyletí z kůže. Ah, proboha, proč vždycky musí takto stupidně vypnout? A zrovna u něj? Život ho opravdu vidno neměl moc rád!
Přikývl. Samozřejmě, že udělá vše proto, aby všichni byli ok! Nebyl by to Tim, kdyby něco zanedbal, no ne? Bylo málo dříčů jako byl on. Tedy ne, že by všichni byli líní a zdechlí, ale...
"No... nemohl jsem tě v tom přeci nechat samotnýho," řekl trochu nejistě. Ah jaj, co na to říct! Měl pocit, že z úst vypouští samé ptákoviny. Byl na sebe naštvaný. Jak rád by se prezentoval více... více... Ježišmarja! Proč by se chtěl nějak prezentovat před Timem? Nu, všichni víme, proč. Ale pro Hariho bylo těžké si to nahlas přiznat. A aby to neměl jednoduchý, tak se Tim opravdu zmínil o tom, jak se Hari poslední dobou celkem stranil smečky. A Tima. Švihl ocasem. Cítil, že začíná bejt rudý jak rajče. Nu, aspoň mu to horko z trapnosti trochu zahřeje prdel.
"Uhm..." Co říct, co říct? Na co se vymluvit? Vůbec nevěděl! Ale něco říct musel. "No... měl jsem toho hodně na mysli. A nějak nevím, jak se s nějakými pocity, no... vypořádat?" dostal ze sebe celkem rychle. Nechtěl se v tom dále rýpat. Nechtěl mluvit o svých pocitech. Styděl se za ně. Ne, že by se styděl za Tima, ale... Ksakru s tím! Cítil se jako šílenec. "Zažils něco podobného?" zeptal se hnedky, aby dostal čas na to si promyslet, co s touto šlamastykou. Nechtěl ze sebe všechno dostat. Co když by se pak jejich vztah zničil?

Poprosím magii pro Kettua

Hari už seděl ve zdejším údolíčku. Sníh už byl snad všude a byla celkem zima. Jediné štěstí, že jeho srst byla celkem hustá. Zachvěl se při pomyšlení, že by mohlo být hůř. Přeci jen, sotva skončil podzim a už je všude nasněžíno!
Ano, radši myslet na sníh a zimu, než na to, co ho bude brzy čekat. Talk s Timem. Poslední dobou se mu celkem vyhýbal a tušil, že na to přijde řeč. Přešlápl nervózně na místě. Co by mu na to jako měl říct? Že... že... Dyť sotva věděl, jak popsat, proč to vlastně dělal! Uvnitř věděl, ale jak to dát do slov? Do háje. Domlouvat si tuto schůzku byla chyba. Ale už bylo moc pozdě na to, aby srabácky utekl, protože Tim už přišel na místo určené. Nadechl se.
"Hezký den, Time," pozdravil ho tedy. Honem navést NPC téma nebo téma o něm! I když i tak tušil, že konfrontaci se stejně nevyhne.
"To je," uznal a sám se očkem podíval na čistou oblohu. Kvůli své nervozitě ale nedokázal moc vnímat hvězdy. Jak by v takové situaci mohl ocenit pěknou oblohu? Podíval se zpátky na Timka.
"Uhm..." Rychle něco vymyslet! Něco s kytkama! Ano! "Ten bylinný workshop se ti opravdu povedl. Jsem rád, že jsem toho moh' být součástí. Na zimu určitě bude smečka ve tvých packách v bezpečí, co se léčení týče..." Hnedky, jak ta slova vyřkl, se začal cítit trapně. Tak se mu vyhejbá, zázrakem mu přijde pomoci s workshopem a teď mu říká takové komplimentíky? Jistě, byly to *pravdivé* komplimentíky, ale i tak! Šmarja, tohle setkání bude awkward. A tohle byl jen začátek. Uvnitř ale tušil, že nemůže sám sobě lhát věčně. Jenže... Jenže co s tím? Buchne, jestli své pocity bude dusit věčně!

Toho dne se vydal mimo hranice smečky. Ale ne příliš daleko. Nemohl si dovolit chodit často příliš daleko od domova. Co když by se něco stalo, že? Jistě, dlouhodobě byl klid, ale bylo jen otázkou času, než se opět něco přihodí. Dokud žil v blízkosti Ignisu, musil být připraven na vše. Neodpustil by si, kdyby někdo další dopadl jako Sil. Třeba Tim. I ten málem kvůli druhému přišel o život! Sice útočník byl v tom případě tulák, ale i tak. Neodpustil by si, kdyby se mu něco stalo. Ach, neměl by se přeci jen vrátit domů dříve? Otočil se tedy a pomalu se vydal pryč. Najednou ale zavál větřík, který s sebou přinesl povědomý pach. Ignis? Zastavil se a zbystřil. Přivřel oka. Byl příliš zvědavý na to, aby to nechal být. Snad toho nebude litovat.

"Opravdu?" řekl celkem překvapeně. Respektive ho překvapovalo, že byl prvním, na koho narazila. Jaká to náhoda! Ah, ale jestli je prvním, koho potkala, tak... Tak by jí měl asi pak vysvětlit, jak to tu chodí. A důrazně nedoporučit chodit k Ignisu!
Všiml si, že její oka spočinula na jeho parozích. Nu, nestalo se mu to poprvé, ale přesto se pokaždé cítil tak... zvláštně. Skoro by se až zastyděl!
"Byl to spíš jen edukovaný tip," uchechtl se. "Nejste totiž cítit po žádné ze smeček. A majorita zdejších vlků v nějaké už žije," vysvětlil. No jo, být dlouhodobě tulákem nebylo zrovna atraktivní. Hlavně, když se blíží zima. Být v tomto období na vše sám není zrovna něco záviděníhodného.
"Jsem Hariuha. A vy?" představil se. Chudák zatím neměl tušení, že má tato vlčice v plánu ho začít manipulovat!

Celkem ho potěšila nevíra Verd. Nebyl by to Hari, kdyby ho na srdíčku nehřál úpadek ohnivé smečky. Ah, kdyby jen věděl, že za pár měsíců od tohoto dne Ray odstoupí z vedení smečky a srabácky odejde pryč! A ještě s tím, že nechá ve smečce svá děcka! To by byl... minimálně velice překvapen. Každopádně tak či tak doufal, že to s Ignisem stále půjde od desíti k pěti.
Pokrčil rameny. "Není. Ale to už je jejich věc. Já za to vlastně můžu být jen rád." Proč by taky měl doufat v zesílení nepřátel, že? To by bylo velice hloupé. Sice ohnivá smečka už nebyla to, co bývala, ale to neznamenalo, že si mohli vůči nim vyskakovat.
"Jestli ti jde o žití v Ignisu jak za starejch dob, tak to smysl nemá, to ano," přikývl. I kdyby byl ale jiného názoru, tak by se i tak vyjádřil stejně. Byl by hloupý, kdyby naváděl druhé na to se přidat do nepřátelské smečky.
"Ano. Je z nich už vlastně docela jiná smečka." Možná dokonce ještě hloupější jak předtím! Jinak by neudělali tak stupidní scénu po smrti toho jejich blbečka. "Obecně se ale smečky celkem změnily," dodal. Přízrační se také změnili dosti. Už z nich nebyli takoví měkkýši. Dokonce ani tuláci už nemohli na jejich území.

Zamračil se. Až po pár sekundách mu došlo, že to borka řekla s poněkud drzým tónem hlasu. Dělá si z něj srandu? Či se děje něco jiného? Nebyl moc dobrý ve čtení řeči těla. Ale stále měl tušení, že se něco děje. Jinak by nevypadala takto... vykouleně, no né? Ale tak, nemohl strkat frňák do záležitostí cizích jedinců.
Nějak nevěděl, co přesně říct. Byl chudák z chování té vlčice úplně zmatenej! A dalo se mu divit?
Ale pak mu došlo, že jsou vlastně nedalo hranic Ignisu. Možná o nich už něco slyšela, nebo tak něco? Jiná možnost ho zatím nenapadla.
"Nemusíš se bát, z Ignisu opravdu nejsem," rozhodl se tedy říct. Kdo ví, jak teď vlčice zareaguje! Když tak teď ze sebe udělal hňupa. Nebylo by to poprvé a jistě ne naposledy.

I Hari se toho dne vydal k jezeru uhasit žízeň. Za poslední dny se pěkně ochladilo. Měl jediné štěstí, že jeho srst nebyla úplně nejkratší. Pocit zimy nebyl zrovna nejpříjemnějším. A vlastně by se nedivil, kdyby brzy začalo sněžit. Mraky se shlukovaly k sobě a navíc, byl blízko hor. Ale to nemůže být něco, co by mohlo Hariho zastavit! Nemůže ho zabít nějaká zima. Takový slabčák z něj být nemohl. Musil se udržet v kondici. Proto ho vlastně napadlo jít v okolí cvičit. Cvičit svou magii.
Shodou okolností potkal svého kolegu Aikana. Aha! Jestli ten neměl nic chytrého na práci, tak by ho mohl nějak zneužít. Šel tedy za ním.
"Zdravím," pozdravil ho tedy. "Jsi nějak zaneprázdněn?" optal se.

Uvnitř se pobaveně zazubil, když Guláš raději hned zdrhl z vody, když mu pohrozil štikou. Bohužel jeho štěstí nemělo dlouhého trvání. To víte, děcka. Ta mají *furt* nějaké nápady. A Gulášek nebyl výjimkou. Chtěl totiž tu bájnou štiku ulovit! A sakra. Co teď? Nevěděl, jestli tu teď vůbec něco žilo. Jen plácnul první jméno ryby, na které si vzpomněl. Vlastně, proměnil se někdy v rybu? Dobrá otázka!
"No, uvidíme. Stačí totiž jeden špatný pohyb a může tě dostat! I ocásek by ti mohla ukousnout." A tvoje máma by mě zabila, kdybych tě vrátil polovičního. Teda, pochyboval, že by nějaká obyč rybina zničila snadno Guláška. Ale vzhledem k tomu, co všechno za bestie se tu potuluje... Už by se ničemu nedivil.

TW: krev, vulgarismy, smrt, příšera, popáleniny

Shodou okolností se Hari vydal sem, do kotliny. Nechodil sem zrovna často. Ale právě toho dne si potřeboval pročistit hlavu. Jeho hlava byla téměř permanentně plná šumu, ale dnes to bylo ještě silnější jak obvykle. Možná existenční krize? Nebo snad... krize středního věku? To je teprve pravá noční můra! Ale ten real deal měl teprve nastat. Na obloze se totiž tyčil obrovský krvavě zbarvený měsíc. Přivřel oka. Co to je? Nevypadalo to dobře.
Než se ale nadál, udělalo se mu zle. Začala se mu motat hlava a chtělo se mu zvracet. Místo toho jen na vteřinu omdlel a naráz se octl v jiném světě.

Oklepal se a rozhlédl se kolem. Už nebyl v kotlině, ale kdesi jinde. Byl na jakési louce, kde se blízko nacházel les. Ve vzduchu poletovaly okvětní lístky a vůbec celé okolí hrálo všemi hezkými barvičkami. Hari byl zmatený. Kde to je? Zachvěl se. Až děsivě mu to pocitově připomínalo to, jak usnul ve Hvězdné jeskyni. Ale v té teď nebyl. A v okolí hnízdiště žádné výpary nebyly. Nebo ano?
Sotva si zvykl na veselí lučiny, tak začalo pršet. Pršela krev. Spousta krve. Celý jeho kožich byl od ní. Zakašlal a rozběhl se náhodným směrem. Netušil, co dělat. Věděl jen to, že tu zůstat nemůže.
Zastavil. V dáli totiž spatřil siluetu. Vlčí siluetu? Ne... Ten tvor nebyl vlkem. Nemohl jím být.
Ona bytost se začala k Harimu přibližovat. Déšť začal ustupovat. Ale ne úplně.
Tvor byl černobílé srsti s parohy nimlóga. Jedna část tváře byla odporně popálena. Měl vyčnívající tesáky, dlouhou tlamu, dlouhé drápy, prapodivná křídla. Křídla ohnivce. Jiskřila. Ostnatý ocas jakéhosi ještěra. Tvor to byl odporný, kapalo mu z úst a jeho zornice připomínaly ty kočičí. Funěl.
Hari se skrčil a zavrčel. Byla to snad ta samá bestie, kterou měl ve své vizi v rámci jeskynního ceremoniálu? Polkl. Co to znamenalo?
"Co jsi zač?" vyštěkl na bestii. Neočekával ale odpověď. Byl to jen odporný tvor. Jak mohl očekávat od něj něco rozumného?
"To... Počasí..." zachraptěla bytost svým způsobem burácivým hlasem. Hari se zachvěl a tvor pokračoval. "Krev... víš, čí je?"
Hari se rozhlédl a lapal po dechu. Nevěděl, o čem to mluví. Co to mělo znamenat. Nebyl tu od nějakého luštění deep významů. Za jistých okolností by mu to třeba šlo, ale teď pod tlakem? Nemohl ze sebe vydat kloudnou myšlenku.
"Co chceš?! O čem to k*rva meleš?"
Bestie se pousmála, a tím odhalila další své zuby. Švihla ocasem. V jejích očích byla ale jakási... kapka smutku. "Co já bych dal za to... být zase jako ty." Hlas měl stále hluboký a děsivě nepřirozený.
Hari sebou škubnul. Zase... jako ty? A to mu konečně trklo.
Koukal celou dobu sám na sebe. Ustoupil o krok dozadu. Ale... ale jak? Tohle nebyl on. Tohle byla jen hříčka přírody. Odporná hříčka přírody. Zavrtěl hlavou. Ne. Mele blbosti. Chce ho jen naštvat. Zmást ho. Nesmí se nechat.
"Ne!" vyštěkl. "My dva nemáme nic společného!" Stále měl ale své pochyby. Co když...
Obludnost si olízla pysky. "Začalo to parohy..." Hari se zachvěl, když ta slova uslyšel. "... a skončí to ohnivými křidly. Těmi, kterými jsi zničil život. Na to jsi ještě nezapomněl, hmm?" A křídla bestie vzplanula. "Jsi odporný, Hariuho! A tohle je tvůj osud. Takto skončíš. Nebudeš ani připomínat vlka. Smečka tě vyžene. Ani Ignis by ve svých řadách nechtěl takovou nestvůru! A co by jen vzhled. Každou vzhledovou změnou se změní i tvé *já*. Nejenže budeš jako nestvůra vypadat, ale i se tak chovat. Koho si taky myslíš, že je okolní krev, co zrovna prší?"
Za bestií si Hari všiml jakéhosi rozervaného těla. Zatajil dech. Byl to Timothée. On ho... on ho zabil? Podlomila se mu kolena. Ne, ne, ne, ne... To nebyla pravda. Nemohla by by být. Jak by mohl ublížit... jemu?
Lapal po dechu a odvrátil pohled. Zraky se mu zamlžily slzami. Zavrtěl hlavou. Byl to poděs.
"Neodvracej od toho pohled, ty kryso!" vyštěkla bestie. "Jen se krásně podívej. Jen se podívej, jak skončí tví nejbližší. Kam se vrtneš, tam někdo chcípne. Když ses poprvé proměnil v mlžnou bestii, tak jsi svého bratra zabil. Co zabil! Vymazals ho z tohoto podělanýho světa. Nic z něj nezbylo. Vždyťs ho sežral, ty sr*či! A takovou nádheru si držej ve smečce. Že se nestydíš, ty ignisská špíno. Furt si opakuješ, že nejsi jako oni. Máš pravdu. Jsi ještě horší!" zaburácela. Oheň na křídlech se začal šířit. "Svou magií jsi zabil tu ignisskou vlčici. Usmažils ji v prach. A po takových popáleninách... Kdo by chtěl vlastně žít? Ne. Smrt by byla pro ni v ten moment osvobozením. Ona žije. A nezapomene. Nezapomene. Za své činy doplatíš, Hariuhu. Furt kňouráš, jakej seš chudák, ale seš vlastně než odpornej bezpáteřní sr*č, co nemá co dělat ve smečce, jako jsou Přízrační. Jsi nebezpečnej všem. Co bys dělal, kdyby na místě té vlčice byla taková Anjel, co?! S tou si taky trénoval a vůbec jsi nemyslel na to, co by se mohlo stát... Protože jsi furt jen myslel na sebe. Na sebe!"
"Drž hubu!" vyjekl hystericky Hari a zavřel oka. Ale to jen na chvíli. Musel totiž pak pohlédnout na... sebe?
Svět se začal rozpadat. Všude byl kouř a prach. Křik. Všiml si, že měl u tlap meč. Hned ho popadl, rozběhl se za bestií a sekl. Jako kdyby jí proletěl. Rána se rozzářila a bestie se rozpadla. Ale pak se zase objevila na jiném místě. Oheň se začal šířit. Hari se opět vrhnul po svém budoucím já, ale to zaútočilo zpět a svou silou Hariho odrazilo, až mu to dech vyrazilo. Zakašlal. Věděl, že by jen sotva mohl vyhrát. Ale stejně se snažil v tomto marném souboji. Vyčerpání. Krev. Po chvíli se sotva dokázal hýbat, přičemž jeho protivník ne a ne se unavit. Padl na zem. Dusil se kouřem. Nechtěl se poddat. Ale jeho tělo už dál nemohlo. Zvuk konce. Tma. Tlapa na jeho těle. Pootevřel oči a všiml si u sebe Mornie. Ignisskou vlčici plnou popálenin, které z ní... tekly dolů. Kap kap. Jako odporně páchnoucí vosk po spáleném mase. Neměla žádné oči. Uhořely. I rty nezbyly. Byl to příšerný pohled. Tohle se z ní stalo kvůli němu. Jistě, nemohl to stoprocentně vědět. Ale nechal ji v ohnivé bouři. Buď to, anebo...
"Omlouvám se..." zachraptěl. Tma. Nekonečná tma. Chlad. Zpěv andělů deštného Norestu. Žádná omluva nenapraví to, co udělal.

Probudil se a zalapal po dechu. Zíral chvíli do prázdna. Ne chvíli. Celou věčnost. Byl mimo. Nejraději by na toto všechno zapomněl. Nechtěl skončit jako zrůda. Nechtěl nikomu ublížit. Nechtěl...

Než se mohl nadát, tak mu ten malej špunt ošplíchnul vodou ksicht. Zavřel oči. Nádech. Výdech. Hlavně klid. Hlavně klid. Je to jen vlče. Nemůžeš být zlej na vlče. Nemůžeš bejt zlej na vlče. Nemůžeš...
Hari holt nebyl dobrou chůvou. Mohl se snažit, ale neměl na to chudák moc buňky.
"Hlavně, ať tě v té vodě neuloví nějaká dravá štika," trochu ho postrašil. Ale pochyboval, že by to nějak zabralo. Ach jaj. Snad ho nebude muset doopravdicky z vody zachraňovat. To by bylo nemilé. Ryumeme by ho po takovém incidentu jakož lex určitě zrušila.

Trošku se podivil nad jakýmsi arogantním úsměvem cizinky a nad tím, jak, alespoň pro něj, divně krútila zadelí ze strany na stranu. Zadoufal, že to nebude žádný cvok. Ale moc nadějí si nedával. Byl magnetem na divnovlky. Nebo si to myslel. Možná to bylo tím, že on sám nebyl zrovna nejnormálnější? Kdo ví.
"Zdravím," řekl pouze a vlčici si prohlédl. Přírodní barvy, žádná křidýlka, rohy, měla rudé oči. Celkem vzácný pohled v těchto končinách.
Jeho zelená opeřená bestie po chvíli přistála na jeho zádech.
"Jste tu krátce?" optal se. Cizinka nepáchla žádnou smečkou. A co on tak odtušil, bylo to, že většina zdejších žila ve smečkách, pokud zrovna nepřišli nebo to nebyli magoři jako třeba takoví Enkidu, nebo ta přidrzlá teenka, na jejíž jméno si už ani nedokázal vzpomenout. Nebo fajnšmekři jako taková Sariane. Ta byla pro něj záhadou. Jak se může někomu tak hyperaktivnímu líbit život samotáře? Ale to bylo jedno. Nač mu bylo myslet na jiný tuláky před touto cizí osobou!

"No, abych pravdu řekl, v tý době bych to taky nečekal," pravil s mírným náznakem nejistoty. "A jo, celkem se mi tam líbí. Je to lepší, jak být doteď na všechno sám. A vlk má pak aspoň pocit, že má jeho práce nějaký smysl," pokrčil rameny. Jeho duševní stav se nepochybně za tu dobu, co byl ve smečce, nějak zlepšil. Už z něj nebyla taková troska! Ale to se může kdykoli změnit, že. Smečka není schopna chránit před tragédiemi a traumaty. Taková Sil relativně nedávno zemřela právě kvůli Ignisu. A to jim nikdy neodpustí a ani na to jen tak nezapomene. Nehodlal tu dělat bordel, ale rozhodně neměl zájem se s nimi jakkoli bratříčkovat. Nedalo se jim věřit. "Aaaah, takže ten pták je tvůj?" ujistil se. "Taky jsem k jednomu přišel. Doufám, že ten tvůj moc nepokouší tvé nervy." Protože ten jeho Zlomysl na nervy brnkal furt. A jak rád! A určitě schválně!!
"Ne, nezačal," zavrtěl hlavou. "A léčitel od naší smečky je právě organizátor. Timothée." O Ryu se nezmiňoval, protože je to mamina a zároveň lex. Ta už má jiný starosti jak kvítka.

Nu, následovalo žblekotání o kytičkách. Pomyslil si, že takový rozmarýn bude nepochybně potřebovat často. Na bolehlav, stresíky a paměť! A taky na klouby. Chudák to bude brzy potřebovat. Čas utíká příliš rychle. Brzy z něj bude dědek!
Samozřejmě měl v hlavě spoustu otázek. Třeba co je to revma. A hemoroidy. Měl by se nahlas zeptat, co to jsou hemoroidy? Né, radši né. Nechce ze sebe udělat přede všemi hňupa, kdyby to náhodou bylo všem jasný!
A rovněž ho doteď fascinovalo Ikkeho zdravotní postižení. No on by určitě nechtěl být léčen někým slepým. Léčit druhé bez pomocí zraku, to si koleduje o průšvih!

Jeho mozek to zakřiknul. Šedobílá hyperaktivní vlčice si ho všimla. Agonie. Bolest, když se za ním rozběhla jako neřízená střela. Šmarja, co taky čekal? Sariane byla léčitelka. Samozřejmě, že by sem přišla!! A jakmile se k němu dostala, začala ho bombardovat otázkami. Nádech, výdech. Určitě to bude v pohodě. Sariane nebyla zlá. Dyť mu kdysi zachránila život! Už jen kvůli tomu se k ní nemohl chovat zle. Jen povahou byli naprosté protipóly. Ale tak, vlk by se měl i bavit s jedinci jiné povahy, no ne?
"Ahoj," pozdravil ji pro začátek. A teď ty otázky. Jak se má? Co dělá? Co on ví? Existuje?? Nikdy nevěděl, jak na tyto otázky odpovědět. Awkward. Nadechl se. "Noo, vlastně jsem tu trochu pomáhal s organizací. Ale jen trochu. Žádný léčitel nejsem," odpověděl s tím, že se otázce ohledně nálady raději vyhnul. "Aaa dlouho jsem se neukázal, protože, no... Přidal jsem se do smečky. Do Přízračných. Ty asi furt v žádné nejseš, že?" Necítil z ní žádnou smečku, ale mohl se mýlit. Byla tu přeci jen velká spousta vlků.
Ohnivce si všiml. Zatajil dech. To byla ta příšerka, ve kterou se proměnil u Cayny. A ta opeřená příšerka trošičku osmahla vlčici z Ignisu. Nenene. Nemyslet na to. Nemyslet na to. Všechno je v pořádku. Určitě.
I Hari měl své kuře. Jen to kuře bylo podstatně mohutnější. A uječenější. Kdo ví, možná i drzejší. Zlomysl si rovněž nemohl tuto akci nechat ujít. Zapískal. A Hari zadoufal, že ten zelený blboun nezačne žrát kytky, co tu ostatní přinesli. Díky bohu, že nestoři neměli ohnivé peří. Jinak by Hari nejspíš vypadal jako Deadpool.

Nebylo to tak často, kdy se Hari vydal tak daleko od území smečky. Vlastně by tak činit příliš neměl. Jako bojovník smečky by se měl držet hlavně u domova, kdyby se něco stalo! Nu, snažil si to odůvodnit tím, že není špatné si jednou za čas dát voraz! Takový Aikan cestoval furt. Sice rodinné důvody jsou více legit, ale... o tom se raději nebavíme.
Samozřejmě i toho dne kolem jeho existence smrděl jeho mazlíček Zlomysl. Kupodilu nebyl prozatím tolik otravný jako normálně. Ale to se může brzy změnit, že? S ním bylo možné vše.
Náhle si však u kaňonu všiml jakési vlčice. Střihl uchem. Stačí jeden špatný krok, a už by bylo po ní. Odvážná. Nebo jí život přestal bavit. Taky možnost. Ale ať to bylo jakkoli, moc ho to vlastně nezajímalo. Přesto se pomalejším krokem za vlčicí vydal. Zajímalo ho, co je zač.